EGOISMUS, MUČENÍ A ZÁCHRANA SVĚTA

Musím uznat, že dle egoismu je morálně dobré/správné někoho mučit pro zábavu, pokud mi nehrozí trest (spěchám dodat, že naštěstí nám zde vždy trest hrozí, tak se to nestane a nikomu to jako egoista ani neradím, protože by tím mohl omezit moji objektivní hodnotu/dobro, tedy moji slast!)

Navíc jsme nastaveni tak, že nám obvykle mučení druhých způsobuje strast, což je dobře: díky tomu a vidině trestu to skoro nikdo nedělá.

Stejně jako je správné nechat zničit svět kvůli tomu, aby mi ihned přestala jemná bolest v malíčku, jak řekl David Hume.

Ladislav Klíma zase říká, že by pro záchranu světa nehnul ani prstem.

Ano, i každý pohyb prstu je totiž nepatrnou strastí. A i kdyby to strast nebyla, tak je to pouhý neutrální stimul, tedy žádná objektivní hodnota slasti pro mě samého. Na světě mi záleží jedině tehdy, nabízí-li nějakou slast pro mě.

Humovy mravní city jsou prostě jen city, nic víc. Cit morální hodnotu nezakládá. Hume se zde mýlil.

Příklad:

když tě budou bít a já budu cítit, že je to špatné, tak z toho neplyne, že to špatné je: je to jen můj pocit.

Avšak když ty ucítíš při tom bití bolest, tak budeš vědět, že je to objektivně pro tebe (ne ale pro mě) špatné, protože ta bolest v sobě ponese inherentní anti-hodnotu pro tebe.

Špatnost strasti je špatná vždy jen pro toho, kdo ji zrovna má, cítí: je to jeho strast, cítí ji jen on sám, jen pro něho je tedy špatná.

Žádná intersubjektivita zde není: já chápu, že když budeš mít stejný typ vjemu bolesti jako já, bude PRO TEBE špatný, ale nebude už zase špatný pro mě.

"Objektivita hodnoty" zde znamená toto: nemohu si zvolit libovolně, abych svoji (a jakou jinou taky? mám jen tu svoji!) slast cítil jako dobro, je mi to nutně dáno, je to inherentně obsaženo v mém prožitku slasti samotném. Podobně si nevolím, že svou strast NUTNĚ cítím jako zlo.

Slast a strast jsou tedy nutně objektivní hodnoty (ve výše uvedeném smyslu), ale jsou hodnotou vždy jen pro toho, kdo je právě konzumuje. Proto egoismus není arbitrární když tvrdí, že jen má slast/strast má (anti)hodnotu.

Slast a strast je konzumována vždy právě jednou a jen jednou osobou, a jen pro ni a nutně pro ni je objektivní, nelibovolnou, jí nezvolenou, nevytvořenou, ale nutně reálně a zcela konkrétně prožívanou (anti)hodnotou.