Je to těžká věc - egoismus vs. Pascalova sázka (ale i jiné věci: východní i západní spiritualita, transhumanismus, to, že jáství asi neexistuje, křesťanství, výsledky expertů - disjunkce a zčásti překrývání/průnik všeho toho, tedy funkce sjednocení všech těchto množin) vedoucí k utilitarismu/altruismu.
Tedy egoismus nebo altruismus?
Ano, zažívám/cítím emoční bouří při pomyšlení na to, že bych svou etiku měl změnit z egoismu k altruismu.
Ale prožívám také kognitivní bouři: něco mi tu kognitivně "nehraje/neladí".
Altruismus slibuje hodnotu až po smrti, tedy je čímsi pro mě tímto zdiskreditovaným. Egoismus nabízí hodnotu nyní, v tomto mém pozemském životě, právě dnes, v tento okamžik. Pomíjím nyní egoistické motivace pro altruismus: že jsme šťastní, když pomáháme apod.: to ale není pravý altruismus, jen převlečený egoismus.
Jiné formy altruismu, ty světské a doporučované experty (protože u expertů z etických doktrín vede jednoznačně utilitarismus případně humanistický altruismus a já bych měl poslouchat experty, kteří mají konsensus v tom, že vede altruismus, ale také v tom, že bych si měl na věc vytvořit názor sám, což vytváří další schizofrenní stanovisko) sice nenabízí hodnotu až po smrti, ale tvrdí, že hodnotou je slast a strast druhého. To mi však přijde být nevěrohodné: slast a strast druhého necítím, cítím jen svou slast a strast, proto jen o nich mohu říci, že mají pro mě hodnotu. Jinak řečeno: jen má slast je pro mě ziskem, nikoliv slast druhého, a naopak, jen má strast je pro mě ztrátou, nikoliv strast druhého.
Možná se dopouštím Kahnemanem identifikované chyby averze ke ztrátě/riziku s tendencí konzervativně zachovat status quo/stávající stav (mít své jisté a zbytečně neriskovat, protože risk je iracionálně vnímán spíše jako ztráta než jako zisk).
Jak to je?
Přiznávám, cítím emoce i rozporuplné kognitivní tendence a data, takže nejsem nyní kompetentní rozhodnout, zda můj zmatek je spíše adekvátní, protože kognitivní, nebo emocionální, tedy neadekvátní.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!