Na co?
Na délku trvání slasti a strasti.
Lidé u adrenalinových sportů mají obvyklé paměťové zkreslení "peak-end", kdy si pamatují jen pozitivní intenzivní peak (vrcholy) a "end" (jak to skončilo), zanedbávají však strastiplné dlouhé časové trvání před tím a během toho.
Přitom před adrenalinovým sportem se často desítky minut strachujeme a stresujeme, i během něho zažíváme hodně strasti.
Rozhodujeme se chybně podle tohoto paměťového zkreslení (bias), jak říká Kahneman: naše pamatující já přebíjí systematicky a chybně naše prožívající já.
Lidé jsou evolučně vyladěni k tomu, aby chtěli intenzivní slastné vjemy, zanedbávají však jak délku trvání slasti, tak - což je ještě horší - délku trvání strasti.
Krysy to mají stejné: chtějí zvyšovat intenzitu slasti, ale její délku zcela ignorují.
Podobně se krysy bojí bolestivého podnětu pode toho, jakou měl v předchozích pokusech nejvyšší intenzitu, ale jejich strach se nezvyšuje, když prodloužíme délku trvání bolestivého stimulu.
To je velmi děsivé: v rozhodování neřešíme, jak dlouho bolest trvala, protože si to pořádně nepamatujeme, řešíme jen to, co si pamatujeme dobře: jakou měla nejvyšší intenzitu!
Přitom nejvyšší intenzity (peak) slasti/strasti jsou téměř irelevantní, protože jsou prchavé, takže v celkovém hédonistickém výsledku dají jen málo plusových (slast) či minusových (strast) jednotek.
Děkuji Janě za doplnění: je jistě pravda, že i po adrenalinovém sportu ještě několik minut můžeme cítit jisté štěstí/euforii/mánii.
Zdá se však, že strast obvykle převažuje, zejména uvážíme-li desítky minut strachu/napětí/stresu před zážitkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!