Altruista Rachels tvrdí, že egoismus je nepřijatelně libovolný stejně jako rasismus: proč upřednostňovat sebe před ostatními? Ptá se Rachels...
Rachels se na etiku dívá zvnějšku, pak mu přijde egoismus arbitrární. Ale dokonce i při pohledu zvnějšku se mýlí: i mimozemšťan by poznal, že každá cítící bytost může konzumovat pouze vlastní strasti a slasti a jen ony jsou pro ni tedy objektivní (anti)hodnotou, objektivním dobrem/zlem.
Jak se pozná skutečně fenomenologicky vykazatelná entita od entity spekulativní? Docela jednoduše: na té vykazatelné se nakonec - a zas to ani netrvá tak dlouho - všichni shodnou. Shodnou se na tom, že existuje. Neshodneme se na vykazatelnosti já, vůle, svobody, svobodné vůle nebo altruistických hodnot, protože to není fenomenologie, ve skutečnosti to není nic, co bychom zakoušeli. Naopak se shodneme na existenci žluté, radosti, odporu, touhy, protože to fenomenologie je (také ta touha existuje, jen je to komplexnější útvar než ty předchozí).
Zkouším se vžít do fenomenologie altruistických hodnot, která se snaží podepřít objektivitu altruistických hodnot přímým prožitkem vnitřní zkušenosti, a asi jsem přišel na to, kde dělá chybu. Není to ve skutečnosti fenomenologie pociťování altruistických/humanistických/utilitaristických hodnot jakožto něčeho skutečně hodnotného, je to jen fenomenologie emočních postojů schvalování, chtění nebo naopak odporu k nějaké (ne)altruistické osobě, situaci. Je to fenomenologie morálních, pro-sociálních emocí, které máme dle výzkumů jakožto sociální primáti vrozené geneticky, dále jsou pak kulturou rozvíjené (kultura se ve výchově snaží hlavně o to!). Je to tedy fenomenologie toho, že cítíme při pohledu na "zlého člověka" odpor a při pohledu na to, jak někdo někomu pomáhá, se cítíme pěkně, hezky, uvolněně, blaženě, slastně. Že první přirozeně nechceme, odporujeme tomu a hnusí se nám to (obdobně jako ošklivé věci: estetické a etické cítění mají hodně společného) a druhé přirozeně schvalujeme, dělá nám to libé pocity, "hladí nás to po duši". Ale to rozhodně není fenomenologie toho, že altruistické hodnoty jsou hodnotami, jen toho, že se u altruismu cítíme dobře a chceme ho! To je zřejmě základní klam altruismu.
Já také cítím, že je altruistické jednání pěkné a mám pocity svědomí, že bych ho měl dělat apod. To jsou ale jen pocity. Zdá se, že altruisté zaměňují pocity libosti/nelibosti a chtění/nechtění s pociťováním skutečné hodnoty. Co je to pociťování skutečné hodnoty? Ve vjemu samém musí být hodnota inherentně dána, což je jen u mé vlastní slasti/strasti.
Altruista patrně analyzuje svůj emocionální postoj k určitému jevu: když někdo pomáhá, cítí při sledování této pomoci altruista slast, když někdo škodí, cítí při sledování tohoto škodění altruista strast. A cítí touhu, aby se pomáhalo, zatímco odpor k tomu, aby se škodilo. Tím však analyzuje jen své emoce a postoje k (non)altruistickým jevům. Tyto jeho postoje však nemohou založit hodnotnost těchto jevů: jsou to jen iracionální emoce, pudy, touhy, odpory, postoje, chtění a nechtění. Naproti tomu egoista vnímá hodnotnost přímo v jevu vlastní slasti jako takovém.
Navíc altruista i ve svém hodnocení jevů jakožto (non)altruistických parazituje na egoismu: jevy, u kterých sám cítí v touze, schvalování, chtění a jejich sledování svou vlastní slast (tedy podle egoisty jediné objektivní dobro), označí za altruistické. Naopak jevy, u kterých cítí svou vlastní strast (tedy podle egoisty jediné objektivní zlo), označí za non-altruistické. Své falešné hodnocení zakládá altruista zkresleně na objektivních hodnotách a jejich dualitě, tedy na vlastní slasti a strasti.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!