1) víme, že fyzikalismus je neúplný, ale nevíme, NAKOLIK je neúplný...subjektivní aspekt hmoty může být téměř marginálií (epifenomenalismus) nebo naopak může být zcela zásadní (pravděpodobně Vaše pozice)
2) pokud je vědomí kauzálně potentní, pak je nutně porušen kauzální uzávěr světa, tedy uzávěr fyzikalistické kauzality, protože do hry vstupuje kauzace vědomí
3) vědomí je v hmotě slabě vždy, ale evoluce ho využila nejvíce jako nástroj přežití živých tvorů, takže pro predikci jejich reagování nestačí fyzikalistická kauzalita, protože je zde ještě kauzalita neviditelného vědomí
4) možná však můžeme predikovat chování živých tvorů i bez znalosti jejich vědomého aspektu, protože vědomí není entitou vedle fyzikalistické kauzality, jde jen o její aspekt
5) píšete o nutnosti rozumět informaci, proto Vám Chalmersovo pojetí informace přijde naivní...Avšak co je to rozumění v Searlově čínském pokoji? Dle mého soudu se rozumějící člověk od "rozumějícího" PC liší jen qualii.
ještě upřesňuji:
pokud je vědomí evolučně účinný nástroj adaptace, musí být kauzálně potentní...musí být nějak užitečné...a potom by k vysvětlení chování živých organismů nestačila fyzikalistická kauzalita, muselo by se přihlížet k jejímu subjektivistickému korelátu/aspektu/stránce
ve hře jsou stále tyto možnosti:
a) epifenomenaliasmus - vědomí zde jako aspekt kauzality v mozku je, ale nijak nepřispívá k jejímu chodu
b) marginálnost vědomí - kauzalita s vědomím je trochu jiná než kauzalita bez vědomí, ale ne moc: ale i to může být výhodné pro přežití (lepší je mít jednu světločivou buňku než žádnou)
víme tedy jen to, že fyzikalistický obraz kauzality v mozku z ní nezachycuje vše, jak velkou část z ní však nezachycuje, nevíme....nemusí se jednat o přesnou vyrovnanost (půl na půl) obou stránek (hmota a vědomí), také se jejich poměr může v evoluci měnit (např. zvětšovat u člověka ve prospěch vědomí)
není to tak, že by vědomí mělo svoji vlastní kauzalitu jdoucí paralelně vedle kauzality fyzikalistické, spíše je to tak, že jeho přítomnost jakožto aspektu fyzikalistické kauzality ji může podstatnou měrou ovlivňovat, měnit
nemyslím si, že by se subjektivistické či vědomé děje děly paralelně, v sousedství vedle dějů fyzikalistických, spíše jsou tyto fyzikalistické děje - mají-li svou subjektivisticko-vědomou stránku - tímto ovlivněny, jsou jiné...jak moc jsou jiné, nevíme...možná nepatrně, možná - jak se to zdá u člověka - docela dost...
jak moc je vědomí jakožto aspekt fyzikalistické kauzality (z druhé strany viděno je samozřejmě fyzikalistická kauzalita aspektem vědomí, jde jen o to, která z vlastností, zda vědomí nebo fyzikalistická kauzalita, je v tom kterém organismu více dominantní) kauzálně potentní, zjistíme snad do jisté míry v budoucnosti: odhlédneme-li od kvantové náhody, pak síla vědomí spočívá v tom, nakolik se nám jen z fyzikalistické kauzality nepodaří predikovat chování organismu
zdůrazňuji: ona síla vědomí není silou odděleného vědomí, ale silou toho aspektu/vlastnosti fyzikálních pochodů v mozku, který fyzikalismus přehlíží...snad jde o tak důležitou vlastnost dějů mozku, že bude třeba zcela redefinovat hmotu i celý fyzikalistický obraz kauzality
ještě přesněji k oné kauzální potenci vědomí:
vědomí není samostatná entita, takže nemá vlastní kauzální sílu...to však neznamená epifenomenalismus, ale jen to, že vědomí je účinné současně s hmotnými aspekty téže skutečnosti, jejíž je samo aspektem
představuji si to takto:
mějme slona, který troubí
doposud jsme chápali např. sloní troubení jenom jako zvukovou vlnu, ale nevěděli jsme, že ten samý proces (troubení, jehož aspektem je zvuková vlna) má ještě jiný aspekt: zvuková vlna je nejen slyšet, ale také, je-li silná, může být vlnou tlakovou, může to být síla, která něco rozbije (např. okenice)...vědomí by bylo tedy doposud fyzikalisticky neodhaleným aspektem jevů, které byly považovány jen za fyzikální...
a pokud má nějaký proces dosud neznámý aspekt, stránku, vlastnost, je jeho kauzalita jiná, než se zdá: je to ta samá kauzalita, ale obraz o ní byl doposud neúplný, proto může mít podstatné vlastnosti (snad i teleologii, intencionalitu, autonomii), o kterých jsme v jejím neúplném obrázku dosud nevěděli
nesmíme si to však představovat paralelisticky: vědomá kauzalita není paralelní, není v sousedství fyzikálních dějů, interakce vědomých komponentů se neodehrávají vedle interakcí fyzikalistických, ale jsou jejich součástí, jsou v nich, dějí se skrze ně...
buďme konkrétní: kauzalita strachu jakožto proces v mozku je jedinou kauzalitou (nejsou to dvě paralelní a v sousedství probíhající kauzality, tedy není to kauzalita fyzikální a VEDLE NÍ probíhající kauzalita mentální), o které se něco neúplného dozvím, když ji chápu fyzikalisticky: jsou tam hormony, neurotransmitery, neurální sítě...ale ta stejná kauzalita je také prožívaným strachem způsobovaným množstvím myšlenek, plánů, cílů apod...když říkáme, že jsou to dvě stránky téhož, nemělo by nás to svádět k mylné domněnce, že tyto dva popisy jsou jako pozitiv a negativ téže fotografie (k této domněnce zřejmě inklinoval Spinoza), ale spíše že to jsou dva neúplné popisy téže skutečnosti, o níž získáme lepší obrázek, když je budeme VZÁJEMNĚ korigovat a doplňovat...možná, že jeden z těch popisů říká o probíhajících dějích mnohem více než druhý popis, je však důležité říci, že oba popisují něco, co ten druhý nedokáže a co skutečně existuje
i kdybychom našli ke všem subjektivním stavům jejich mozkové neurální koreláty, stále bude platit, že popis těchto dějů skrze neurální koreláty je žalostně neúplný
jestliže má být vědomí adaptačním nástrojem našich těl, a nikoliv jen evolučním by-productem, musí být predikce reagování těchto našich těl (nebo spíše nás samých jakožto organismů) jen skrze neurální koreláty žalostně neúplná
ale zdůrazňuji: vědomí není samostatná entita oddělená od fyzikálních procesů mozku, tedy nemá vlastní kauzalitu, ale spíše děje, v nichž se více projevuje či uplatňuje kvalita vědomí, mají jako celek jinou, pozměněnou kauzalitu, přičemž druh a rozsah této změny není schopen fyzikalistický pohled predikovat a ani vysvětlit
jako panspychisté můžeme říci, že tato kvalita vědomí je přítomná ve všech hmotných procesech, jen v různé síle
nyní se mi zdá být elegantním panpsychistický redukcionismus: vše hmotné má jisté vědomí, ale mnohdy v nepatrné síle, přičemž v realitě neexistují vyšší patra, vrstvy či emergující úrovně: bylo by vždy těžké vysvětlit vyskočení kvalitativně nové vrstvy, proto můžeme předpokládat, že realita nemá více pater, více vrstev či úrovní...naše vědomí je pak jen složeninou/agregátem vědomí a subjektivit menších
z toho by plynulo, že i některé části mozku samy o sobě mají jistý typ vědomí: něco takového si myslel už Libet, který tvrdil, že i kousek tkáně mozku by mohl vyzařovat jisté "pole vědomí", které by snad mohlo přeskakovat až za hranice mozku samého (ale to už je spekulace, i když Libet stanovil experimentální podmínky, které by to mohly snad prokázat)...
podobně Gazzaniga, když experimentoval s lidmi, kteří měli oddělené mozkové hemisféry, uvažoval o tom, že každá z nich má svůj typ vědomí..
nezapomeňme, že panpsychismus je pro redukcionistu dost výhodným: vědomí záhadně nevyskakuje v emergenci až v komplexních strukturách, ale je vždy již přítomno v slabé míře od začátku, už u mikročástic...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!