Diskurz současné analytické filozofie

Empirický diskurz současné analytické filozofie je stejně metafyzický jako třeba neoscholastika. Tvrdí, že velmi pravděpodobně existuje jen to, s čím máme sdílenou zkušenost, což je nedokázaný postulát. Nezohledňuje to, že naše sdílená zkušenost je omezená. A už vůbec nevidí, že kromě sdílené empirické zkušenosti (což je vlastně jen to, co komunita vědeckých autorit dané doby za "sdílenou empirickou zkušenost" prohlásí, čímž současně degraduje ostatní zkušenosti na "soukromé", "pouhé pocity", "nevědecké") je zde i zkušenost náboženská, morální či umělecká. 

Komplexní zkušenost např. posvátna, krásy či dobra je v rámci této metafyziky odvysvětlena jako "pocit", "emoce", "biochemická reakce mozku", "evoluční adaptace" nebo "by-produkt". V rámci naturalistovy optiky vše sedí: jde o to, že toto vysvětlení však není jediným možným a/nebo není vysvětlením úplným.

Naturalismus je možná jen dalším ideologickým konstruktem, který se vydává za přirozený (ne-ideologický) způsob poznávání světa. Ospravedlňuje se zejména dvěma způsoby:

A) svou metodou, která je formulována přesněji a dává přesnější výstupy než třeba metoda hermeneutiky. Navíc těch výstupních dat je víc, také přichází s přesnějšími predikcemi.

B) větším kontaktem s "empirií", "jevy", "smyslovými daty", "fakty".

Tvrdím, že ani jedno z toho ve skutečnosti nezaručuje, že svět poznává pravdivěji než jiné metody a metafyziky/ideologie z nich vzešlé.

Proč?

ad A): Ano, vše uvedené je pravdou. Ale daní za přesnost, empirickou komplexitu a hloubku je redukce reality jen na ty komponenty, které lze zpracovávat právě takto. Komplexní zakoušení uměleckého díla a intenzivně vnímaná zkušenost s krásou a nebo zkušenost se zlým činem a realitou zla v rámci rozsáhlé sítě lidských vztahů, postojů, jednání, hodnot, idejí jsou touto metodologickou sítí nezachytitelné, proto odvysvětlené a redukované.

Kořenem této metody je nakonec analytický způsob vidění světa, který vede nutně k atomistické metafyzice. Je to pouhá víra, že svět (i lidský svět) lze rozložit na jednoduché komponenty a vztahy mezi nimi. Je přitom minimálně stejně pravděpodobné, že svět je celek, spíše nerozdělitelná síť než pyramida, není tedy složen z jednodušších částí. Je přitom jasné, že budu-li celek "analyzovat", jednodušší části vyrobím, protože mi z analýzy nutně vyplynou. Tato nutnost je však produktem mé metody, nikoliv světa samotného.

Věda jistě poskytuje přesnější predikce, avšak za cenu redukce reality. Z reality jsou získávány ty komponenty, které vedou k přesným predikcím, vždyť predikce je hlavním cílem i kritériem pravdivosti teorií. Je však možné, že k přesným predikcím (míním tu míru přesnosti, kterou jsme schopni sami naměřit: jistě nejde o přesnost absolutní) není třeba znát svět ani pravdivě, ani úplně. odkud bereme tu jistotu, že vše, co ve světě je, bude nějak zachyceno prediktivní silou teorie? Mnohé elementy světa nemusí být predikcí zachyceny, protože ji nebudou ovlivňovat.

ad B)

Zde to pravda není. Analytická metoda svět drobí na "fakta" a "smyslová data". Svět, se kterým však všichni máme "sdílenou zkušenost", takto rozdrobený není. Fenomenologie tak nakonec může být více empirickou (zkušenosti se přidržující) než je věda samotná.