vycházím z reflexe dokumentu:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1049919479-kristova-leta-damy/
doporučuji shlédnout
ženy zde chtějí být emancipované, ale doléhají na ně biologické hodiny - jak sladit obraz nezávislé ženy s obrazem dobré matky? navíc prosazují feminismus, odsuzují ženy, které jsou "pouhými" matkami, přitom však po tom touží...ptám se, zda nakonec nejsou největší obětí feminismu feministky samy: pokud jedna z nich na univerzitě přednáší, že tisíciletím prokletím ženy je být v domácnosti, nemůže - ani sobě - přiznat, že to chce také a musí pak žít uměle, proti vlastním potřebám...
mezi partou těchto bývalých spolužaček z gymplu je velmi rozšířená "kultura stěžování", zvláště na muže...chápou muže jako slabochy, vnitřně nejisté joudy, také jako pasivní "kusy", které snadno mohou mít: stačí nahodit udičku...problém je, že žádný z chlapů nestojí za to, každému něco podstatného chybí...k Bobovi (Boris Hybner) se partnerka chová jako k dítěti (otázkou je, zda si to nezaslouží)
i z jiných dokumentů mám pocit, že feministky často přestávají za stav světa vinit muže, ty chápou jako pasivní loutky žen, ale spíše jiné ženy: a) matky, že chlapy rozmazlily a vychovaly z nich joudy, kteří navíc čekají od ženy to, že jim bude sloužit b) ženy, které požadují silné muže, hledají spíše "hajzly" než "rodinné typy"...
převychovatelské úsilí feministek se tak pomalu začíná obracet od mužů k jiným ženám: feministky chtějí, aby ostatní ženy byly jako ony...a ty, které nejsou, k tomu ještě nedorostly...
musíme vzít v potaz, že hovory těchto žen nejsou zcela upřímné: v jejich kolektivu se nenosí muže chválit, spíše na ně nadávat, také je třeba působit jako silná, suverénní, nezávislá žena...dodávají si navzájem sebevědomí
a jsou neustále nespokojené, chtějí to, co zrovna nemají...a to mají skoro všechno...problém vidím v jejich narcismu, sebestřednosti, neustále se ptají, zda už jsou tedy skutečně šťastné, DOKONALE šťastné
neustále něco požadují od muže (což jistě není špatně), chtějí vysněného muže (jednotu protikladů: instalatér a umělec v jednom), ale neptají se, zda také ony samy jsou pro případného partnera dobrou partnerkou...zda mají co nabídnout, čím potěšit mužské srdce
tím, že mužům ve svých očích vezmou skoro všechnu hodnotu, dostávají se do situace, kdy je potom samozřejmě žádný muž uspokojit nemůže...navíc, jestliže na muže tlačí svými vzájemně si odporujícími požadavky, opět se dostáváme do slepé uličky (muž nemůže ani projevit vlastní iniciativu, která by nakonec třeba ženu mile potěšila...musí se totiž snažit dostát jejím požadavkům, u kterých je problém, že je daná žena možná ani nechce)
nevidíme však to, jak se pak reálně k partnerům chovají, zřejmě ne tak suverénně...spíše se zdá jejich chování v babském kolektivu kompenzací (takže čím víc sebevědomé a na mužích nezávislé tam, tím méně v reálu...)
důraz na sebe-prezentaci: hlavně aby nikdo nepoznal, že jsem vnitřně zoufalá...a pak se hroutí, potom zase věří, že tentokrát ten chlap (americký architekt) už bude lepší...
přiznávají závislost na mužích, pořád o mužích mluví, shazují je jako joudy, mluví také o sexu ("zásun"), mohla jsem teď mít dva "kusy"...chtějí lásku, sní svůj sen o panu vysněném, nedokáží přijmout realitu...bloudí a tápou
nemyslím, že jde o obraz všech žen, spíš o jistý vzorek polo-intelektuálek s uměleckými ambicemi z vyšší střední pražské vrstvy
problém identity je jasně znát: chtějí mít nepatriarchální identitu, zároveň však zoufale prahnou potom, aby je za ni uznávalo a přijímalo jejich víceméně stále patriarchální okolí (které za jeho patriarchálnost stále odsuzují, útočí na něj, zároveň však jeho podporu životně potřebují)
chtějí, aby se "vlk nažral a koza zůstala celá": být dobrou matkou bez závislosti na domácnosti...mít identitu tradiční i moderní zároveň...což nejde, jde o protiklady...a stejnou protikladnost požadují po muži (patriarcha i měkota v jednom)
ale chápu je, byly okolím vedeny k nezávislosti, zároveň v okolí vidí maminy...takže, co teď?
otázkou také je, zda okolí skutečně patriarchální je...jestli není problém opravdu v jejich narcistickém egocentrismu...za vnitřní problémy viní okolí...
čtvrtek 28. února 2013
pondělí 25. února 2013
Rorty - Filosofie a zrcadlo přírody
vidí vše jako jazykové problémy - fakta redukuje na hodnoty a z hodnot udělá skoro-fakta, jen lehce redefinuje pojem Skutečnosti a je to...
tvrdí, že neexistuje jednotný definitivní slovník ani blížení se k němu...ale jak to ví?
vše je otázkou vznášení argumentů, diskuze, dohody na tom nejlepším, co zatím máme...drobná, komunikativní diskuzní práce PLUS americký důraz na přetváření, tvorbu nového, volbu nových slovníků
problém je u něj se svobodou...míří stále k etice, člověk je pro něj morálním činitelem, inspirace Kantem a Sartrem, kteří etickou volbu vyvazují z vazby na metafyziku, na teoretický Rozum...etika je dle něj svobodný konsensus svobodných morálních činitelů...zkrátka demokratický sociální reformismus Deweyova New Dealu...
362 budeme moci předpovědět zvuky a písma, které naše těla či těla našich vnuků udělají (v tomto je naturalismus), ale nepochopíme jejich smysl...tedy rozdíl dvou slovníků, dvou způsobů "zvládání", "jednání"
363 pluralita slovníků, naturalistický není privilegovaný...slovníky jsou nesouměřitelné, tedy neredukovatelné, ale nikoliv neslučitelné (?!)...pluralita kognitivních způsobů, postojů
etický patos
364 poznávat neznamená poznávat esenci, ale mít oprávnění pro přesvědčení...poznání je rozhovor...proti dogmatismu, definitivnímu poznání
obava z toho, že jednou bude vládnout jediný velký slovník, nebude možné tvořit nové
alternativní standardy zdůvodňování přesvědčení a jejich reálné změny
snaha poznat Realitu za slovníkem je sama efektem slovníku, iluze bezprostředního poznání, privilegované reprezentace skutečnosti je efektem našeho poznávání
NÁMITKA: plyne snad z toho, že vše je jen slovník? jak to ví? ano, realita je obtížně poznatelná, nelze vždy dobře odlišit slovo od věci, plyne však z toho, že vše je jen slovem?
365 snaha epistemologů dostat se k ARCHÉ mimo diskurz pramení z touhy chápat sociální praktiky zdůvodňování přesvědčení jako něco víc než jen sociální praktiky
366 každý obor píše své dějiny "whigovsky", ze současné perspektivy jako proces postupného dozrávání až do současného stavu...
změny v rozhovoru, který filozofové vedou, jsou dány historickými okolnostmi, nahodilostí
touha po neutrálním, ahistorickém, souměřitelném definitivním slovníku je sama jen historickým fenoménem...jak to ví? a z pozice JAKÉHO SLOVNÍKU to sám říká?
349 neredukovatelně se nelišíme od atomů či kalamářů...jak to ví?
351 nemožnost určit individualizující podmínky jediné pravdivé teorie světa je důvodem k popření "objektivní fyzické reality"
352 snaha mít jediný slovník je snaha zbavit se břemene odpovědnosti, svobody volit mezi alternativními slovníky, udělat ze sebe věc (Sartre): nesmysl...
354 člověk je nejen popisovaným objektem, ale i popisujícím subjektem...snaha udržet svobodu subjektu
291 nedává smysl, že by většina našich přesvědčení byla nepravdivá - pochybnost o pravdě a dobru dává smysl jen v kontextu obecné shody...
293 ale co když je celý systém přesvědčení mylný? (námitka skeptika a Putnama): dokud někdo nenabídne konkrétní alternativu našeho systému přesvědčení, je pochybnost irelevantní
305 proti mýtu, že fyzikální pozorování je nezávislé na teorii, jednou provždy dané povahou prostředí a nástroji vnímání
308 od Kuhna: kritéria volby mezi teoriemi nefungují jako pravidla, ale jako hodnoty ovlivňující volbu
proces zvažování, volby nového paradigmatu ve vědě se neliší od volby romantiky namísto klasicismu...
vědecké hodnoty volby: přesnost, soudržnost, dosah, jednoduchost, plodnost...NÁMITKA: nejde jen o hodnoty novověkého paradigmatu?
309 můžeme říci, že kardinál Bellarmina byl na straně ne-vědy a Galileo na straně vědy?
310 nemůžeme
kritéria vědeckosti, racionality, objektivity dávají vítězové, zvítězil Galileo, ale neexistují racionální/objektivní standardy přijetí právě jeho kritérií (my všichni jsme jen potomky této třísetleté galileovské rétoriky)
NÁMITKA: z jaké pozice toto říká Rorty? jeho standardy snad platí nezávisle a objektivně? nebo se máme vzdát samotného pojmu objektivity? na základě čeho? na základě objektivního poznání, že objektivita neexistuje? znamená objektivní opravdu jenom "to, o čem jsem já schopen své současníky momentálně přesvědčit tak, že to oni sami označí za racionální způsob jejich přesvědčení"?
stále zde zůstává jakási realita, která na nás klade tlak, je nepoddajná, surová, hrubá, má s námi ne-intencionální, kauzální vztah...Rorty ji však nechce interpretovat jednoznačně fyzikalisticky, bojíc se determinismu, zamezení svobodné sebetvorby, utlumení etického patosu, zvěcnění člověka, které už by nepodléhalo poetické kultivaci a neustále redefinici...
312 relativita hodnot "racionalita", "nezávislost"...OK, ale musí to říkat z nerelativní meta-úrovně, jinak se sebe-vyvrácení opravdu nevyhne
313 změny názoru na to, co je relevantní při výzkumu jsou zpětně interpretovány jako vytyčení distinkcí týkajících se toho, co ve světě skutečně existuje...dle Rortyho je to jen ZMĚNA KULTURNÍHO KLIMATU
chce vědeckou praxi vidět jako každou jinou sociální praxi, nikoliv jako něco privilegovaného, jako novou metafyziku, definitivní slovník
tvrdí, že neexistuje jednotný definitivní slovník ani blížení se k němu...ale jak to ví?
vše je otázkou vznášení argumentů, diskuze, dohody na tom nejlepším, co zatím máme...drobná, komunikativní diskuzní práce PLUS americký důraz na přetváření, tvorbu nového, volbu nových slovníků
problém je u něj se svobodou...míří stále k etice, člověk je pro něj morálním činitelem, inspirace Kantem a Sartrem, kteří etickou volbu vyvazují z vazby na metafyziku, na teoretický Rozum...etika je dle něj svobodný konsensus svobodných morálních činitelů...zkrátka demokratický sociální reformismus Deweyova New Dealu...
362 budeme moci předpovědět zvuky a písma, které naše těla či těla našich vnuků udělají (v tomto je naturalismus), ale nepochopíme jejich smysl...tedy rozdíl dvou slovníků, dvou způsobů "zvládání", "jednání"
363 pluralita slovníků, naturalistický není privilegovaný...slovníky jsou nesouměřitelné, tedy neredukovatelné, ale nikoliv neslučitelné (?!)...pluralita kognitivních způsobů, postojů
etický patos
364 poznávat neznamená poznávat esenci, ale mít oprávnění pro přesvědčení...poznání je rozhovor...proti dogmatismu, definitivnímu poznání
obava z toho, že jednou bude vládnout jediný velký slovník, nebude možné tvořit nové
alternativní standardy zdůvodňování přesvědčení a jejich reálné změny
snaha poznat Realitu za slovníkem je sama efektem slovníku, iluze bezprostředního poznání, privilegované reprezentace skutečnosti je efektem našeho poznávání
NÁMITKA: plyne snad z toho, že vše je jen slovník? jak to ví? ano, realita je obtížně poznatelná, nelze vždy dobře odlišit slovo od věci, plyne však z toho, že vše je jen slovem?
365 snaha epistemologů dostat se k ARCHÉ mimo diskurz pramení z touhy chápat sociální praktiky zdůvodňování přesvědčení jako něco víc než jen sociální praktiky
366 každý obor píše své dějiny "whigovsky", ze současné perspektivy jako proces postupného dozrávání až do současného stavu...
změny v rozhovoru, který filozofové vedou, jsou dány historickými okolnostmi, nahodilostí
touha po neutrálním, ahistorickém, souměřitelném definitivním slovníku je sama jen historickým fenoménem...jak to ví? a z pozice JAKÉHO SLOVNÍKU to sám říká?
349 neredukovatelně se nelišíme od atomů či kalamářů...jak to ví?
351 nemožnost určit individualizující podmínky jediné pravdivé teorie světa je důvodem k popření "objektivní fyzické reality"
352 snaha mít jediný slovník je snaha zbavit se břemene odpovědnosti, svobody volit mezi alternativními slovníky, udělat ze sebe věc (Sartre): nesmysl...
354 člověk je nejen popisovaným objektem, ale i popisujícím subjektem...snaha udržet svobodu subjektu
291 nedává smysl, že by většina našich přesvědčení byla nepravdivá - pochybnost o pravdě a dobru dává smysl jen v kontextu obecné shody...
293 ale co když je celý systém přesvědčení mylný? (námitka skeptika a Putnama): dokud někdo nenabídne konkrétní alternativu našeho systému přesvědčení, je pochybnost irelevantní
305 proti mýtu, že fyzikální pozorování je nezávislé na teorii, jednou provždy dané povahou prostředí a nástroji vnímání
308 od Kuhna: kritéria volby mezi teoriemi nefungují jako pravidla, ale jako hodnoty ovlivňující volbu
proces zvažování, volby nového paradigmatu ve vědě se neliší od volby romantiky namísto klasicismu...
vědecké hodnoty volby: přesnost, soudržnost, dosah, jednoduchost, plodnost...NÁMITKA: nejde jen o hodnoty novověkého paradigmatu?
309 můžeme říci, že kardinál Bellarmina byl na straně ne-vědy a Galileo na straně vědy?
310 nemůžeme
kritéria vědeckosti, racionality, objektivity dávají vítězové, zvítězil Galileo, ale neexistují racionální/objektivní standardy přijetí právě jeho kritérií (my všichni jsme jen potomky této třísetleté galileovské rétoriky)
NÁMITKA: z jaké pozice toto říká Rorty? jeho standardy snad platí nezávisle a objektivně? nebo se máme vzdát samotného pojmu objektivity? na základě čeho? na základě objektivního poznání, že objektivita neexistuje? znamená objektivní opravdu jenom "to, o čem jsem já schopen své současníky momentálně přesvědčit tak, že to oni sami označí za racionální způsob jejich přesvědčení"?
stále zde zůstává jakási realita, která na nás klade tlak, je nepoddajná, surová, hrubá, má s námi ne-intencionální, kauzální vztah...Rorty ji však nechce interpretovat jednoznačně fyzikalisticky, bojíc se determinismu, zamezení svobodné sebetvorby, utlumení etického patosu, zvěcnění člověka, které už by nepodléhalo poetické kultivaci a neustále redefinici...
312 relativita hodnot "racionalita", "nezávislost"...OK, ale musí to říkat z nerelativní meta-úrovně, jinak se sebe-vyvrácení opravdu nevyhne
313 změny názoru na to, co je relevantní při výzkumu jsou zpětně interpretovány jako vytyčení distinkcí týkajících se toho, co ve světě skutečně existuje...dle Rortyho je to jen ZMĚNA KULTURNÍHO KLIMATU
chce vědeckou praxi vidět jako každou jinou sociální praxi, nikoliv jako něco privilegovaného, jako novou metafyziku, definitivní slovník
Arendtová - O násilí
63 proti centralizaci moci
64 kde není moc, je násilí
61 glorifikace násilí je daná naprostým potlačením schopnosti jednat (neplatí to i u macho-mužů v soumraku patriarchátu?)
58 násilí je racionální jen pro dosažení cíle, který je ospravedlňuje...musí jít o krátkodobý cíl, protože dlouhodobé následky jsou nedohadnutelné...násilí nenapomáhá revoluci, principům, historii, pokroku, ale slouží zdůraznění křivd a obrací na ně pozornost veřejnosti
násilí je někdy jedinou cestou, jak zajistit slyšení umírněnosti...slouží často spíše reformě než revoluci
59 násilí plodí násilí...
60 byrokratizace podvazuje schopnost jednat, začít něco nového - chce přímou demokracii
54-55 organické, biologizující myšlení Nietzscheho a Bergsona přebírá Fanon: moc = násilí, to je pravá tvořivost, tvůrčí nadšení přítomné v násilném činu...vladař nebyl zabit pro svou tyranii, ale za slabost...revoluce jde proti zavedené moci jen naoko, ve skutečnosti chce dát moci novou energii, novou vyrovnanost a zničit překážky, které tak dlouho stály v cestě jejímu rozvoji
51-52 Sorel, Pareto, Fanon: glorifikace násilí...marxisté, produktivita dělnictva, opovrhování intelektuály (proti Arendt: po válce hlavní producenti intelektuálové a technici!)...Sorel tvrdí, že se v armádách rozvíjí smysl pro ČEST, bez nenávistí, bez ducha pomsty, bez touhy po hmotném prospěchu
49-50 kolektivní smrt na bojišti lidi spojuje, najednou jde o přežití druhu (NÁMITKA: tak bych to neviděl, spíš o maximální kooperaci)...vědomí, že skupina je potenciálně nesmrtelná, totální identifikace se skupinou, individualita se vytrácí
45 je proti názoru, že agrese je spontánní pud, který bez podnětů je potlačován, kumuluje...podle ní jsou všechny instinkty jen reaktivní, žádná spontaneita v přírodě není...NAMÍTÁM, že přebytek např. testosteronu může mít problém se v klidném prostředí uplatnit, nevybitá energie skutečně hledá cesty ven, provokuje, hledá si záminky atd...
47 nepřítomnost emocí nezpůsobuje racionalitu, ani jí nepomáhá...nezúčastněnost, lhostejnost k tragédii je hrozná...člověk musí být k racionalitě POHNUT emocemi
protějškem emocionálního není racionální, ale neschopnost se dojmout (patologie) nebo sentimentalita (zvrácenost citu)
43 moc a násilí jsou protiklady - násilí se objevuje tehdy, když je ohrožena moc a ponecháno samo o sobě končí naprostou ztrátou moci...násilí může zničit moc a je zcela neschopné ji vytvořit
64 kde není moc, je násilí
61 glorifikace násilí je daná naprostým potlačením schopnosti jednat (neplatí to i u macho-mužů v soumraku patriarchátu?)
58 násilí je racionální jen pro dosažení cíle, který je ospravedlňuje...musí jít o krátkodobý cíl, protože dlouhodobé následky jsou nedohadnutelné...násilí nenapomáhá revoluci, principům, historii, pokroku, ale slouží zdůraznění křivd a obrací na ně pozornost veřejnosti
násilí je někdy jedinou cestou, jak zajistit slyšení umírněnosti...slouží často spíše reformě než revoluci
59 násilí plodí násilí...
60 byrokratizace podvazuje schopnost jednat, začít něco nového - chce přímou demokracii
54-55 organické, biologizující myšlení Nietzscheho a Bergsona přebírá Fanon: moc = násilí, to je pravá tvořivost, tvůrčí nadšení přítomné v násilném činu...vladař nebyl zabit pro svou tyranii, ale za slabost...revoluce jde proti zavedené moci jen naoko, ve skutečnosti chce dát moci novou energii, novou vyrovnanost a zničit překážky, které tak dlouho stály v cestě jejímu rozvoji
51-52 Sorel, Pareto, Fanon: glorifikace násilí...marxisté, produktivita dělnictva, opovrhování intelektuály (proti Arendt: po válce hlavní producenti intelektuálové a technici!)...Sorel tvrdí, že se v armádách rozvíjí smysl pro ČEST, bez nenávistí, bez ducha pomsty, bez touhy po hmotném prospěchu
49-50 kolektivní smrt na bojišti lidi spojuje, najednou jde o přežití druhu (NÁMITKA: tak bych to neviděl, spíš o maximální kooperaci)...vědomí, že skupina je potenciálně nesmrtelná, totální identifikace se skupinou, individualita se vytrácí
45 je proti názoru, že agrese je spontánní pud, který bez podnětů je potlačován, kumuluje...podle ní jsou všechny instinkty jen reaktivní, žádná spontaneita v přírodě není...NAMÍTÁM, že přebytek např. testosteronu může mít problém se v klidném prostředí uplatnit, nevybitá energie skutečně hledá cesty ven, provokuje, hledá si záminky atd...
47 nepřítomnost emocí nezpůsobuje racionalitu, ani jí nepomáhá...nezúčastněnost, lhostejnost k tragédii je hrozná...člověk musí být k racionalitě POHNUT emocemi
protějškem emocionálního není racionální, ale neschopnost se dojmout (patologie) nebo sentimentalita (zvrácenost citu)
43 moc a násilí jsou protiklady - násilí se objevuje tehdy, když je ohrožena moc a ponecháno samo o sobě končí naprostou ztrátou moci...násilí může zničit moc a je zcela neschopné ji vytvořit
E. Badinterová - XY. O mužské identitě.
historička, dobrá kniha, proti macho-kultuře, ale i proti slabým mužům, chce jejich střed: pevnost s něhou dohromady...navíc kyvadlově, střídavě dle potřeby: nejdříve k batoleti být táta/máma, později k puberťákovi spíše otec/mentor
námitka: je zde něco požadováno po mužích, aby byli ideálními...kladou stejné požadavky také muži vůči ženám? nebýt hysterickou, současně být emotivní...nebýt závislou, současně být milou a přítulnou atd...?
ve většině kultur patriarchát, strach z žen, že dříve byly poměry naopak, vládl matriarchát (mýtus matriarchátu)
brutální iniciační rituály: muž hlavně nesmí být jako žena, musí být chlap, nesmí být dítětem, ženou, gayem...mužská identita dána vymezováním proti ženskému, proti něze a oběti agrese a sobectví, vede k mysoginství, nezávislosti, homofobii, citové plochosti
větší požadavky na muže než na ženu: žena se stává ženou měsíčky, muž se musí stát chlapem bojem, prací, traumatem, prokázáním odvahy
muž vázán k matce, iniciace ho brutálně odřízne od matky, musí se napojit na mužskou solidaritu/hierarchii/konkurenci
dekadenti: jinoch (panic) je více ženským než ženy, ženy už v sobě mají cosi mužského
inspirace: ano, není "zralá žena" už dosti mužská? pragmatická, racionální, vypočítavá, tzv. zkušená, tedy ne naivní, chladná (za maskou roztomilosti chladný kalkul?)...není mužský sen o ženách opravdu jen snem? a některými ženami šikovně využivaným k manipulaci s mužem?...a o čem u mužů sní ženy? kovboj se srdcem romantika! jenomže pak je tu buď citově plochý a nevěrný kovboj...nebo romantik ňouma...jde dle evoluční psychologie o dva základní typy mužů: kovboj je dominantní, agresivní, nevěrný, sobecký (ženami upřednostńován v ovulaci: vysoký, hluboký hlas, tmavý, symetrický)...nebo živitel/opatrovník/taťka, tedy větší oči, jemnější rysy tváře, méně dominantní, více věrný, oddaný, obětavý (upřednostňován mimo nejplodnější fázi cyklu)
buď chlap! nutí nás otec, pak další muži a ženy...tlak na muže, který je ve skutečnosti mnohem ženštější, než se tváří, ale nesmí být...tlak, aby zašlapal svou ženskou stránku
Kristeva: dnes skoro nejsou muži, najdeme jen muže-ženu, muže-dítě, muže-puberťáka...
vymezit se proti ženě, muž jako negace ženy...binární myšlení, hierarchický dualismus, kdy já kvalitu mám (přítomnost mužství), opak ji nemá...
námitka: nejde o resentiment, tedy negativní-odvozená-převrácená existence, kdy se z svébytně ženského udělalo zlé, z jeho opaku pak dobré?
všechny kultury se vymezují vůči ženskému, které je u mužů známo z pozice závislého, pasivního batolete z jejich vlastní zkušenosti...
námitka: kniha dělá dojem, jakoby mužství nebylo také svébytným fenoménem, jakoby chlapství byla jen hra vnitřně nejistého muže/ženy
není mužství definováno dominancí vůči ženám (a jiným mužům)? libido dominance...strach z žen, hrůza z vlády žen, strach z rovnosti pohlaví - muž tím ztrácí vlastní identitu...a kde najít novou?
námitka: mnohé patriarchální kultury ukazují, že ženy jsou se svou podřízenou pozicí spokojeny (bití od manžela interpretují jako projev jeho větší pozornosti, lásky!)...osvícenství přineslo ideu rovnosti...opravdu je nutné ji aplikovat i na vztahy pohlaví?...je jisté, že mužům nadřazenost vyhovuje, ale nevyhovuje nakonec i ženám?...pokud je muž slabý, musí rozhodovat žena...to ji může vyčerpat až do hysterie, nemá oporu, bezpečí...se slábnutím muže se hroutí i žena...
na druhou stranu: jisté je, že ženy se s pohlavní rovností vypořádávají snáze než muži...muž jakoby ztratil smysl života, elán, vitalitu (virilitu)
hodně z pozic mezi pohlavími souvisí s dělbou práce, s podílení se na společností oceňovaných ekonomických činnostech, na přístupu ke zdrojům, vlastnictví, majetku
muž se bojí ženy (úzkost!), po ztrátě moci PLÁČE (zajímavé...)
muž se stydí projevovat něhu...zejména vůči jinému muži...(aby nebyl podezřelý z "nechutného" homosexualismus)
inspirace: není žena nakonec silnější? i v patriarchátu si muži stěžují, že za ně ve skutečnosti rozhodují ženy
vládli kdy muži skutečně? nebyla to jen vnějšková hra? a nestačí naivním mužům tato hra? nebyla to hra jen kvůli jiným mužům, aby neztratili tvář? netouží nakonec každý muž po vládě ženy-matky? (fantasma návratu do lůna, k prvotní dyádě matka-dítě, mýtus "dobrého prsu")
není muž silný jen křečovitě kvůli ženě, pro ženu? není MACHO jen ten, kdo nejvíc poslouchá ženinu výzvu, aby byl silný?
být obětí mužské role: role ovládání ovládá! sadista ovládaný masochistkou...
inspirace: zvrácené je démonizovat mužskou agresi a dominanci, jak to dělají současné feministky (vlastní agrese a agrese žen jim však nevadí, naopak)...zvrácené je démonizovat mužskou něhu, pasivitu, slabost, tedy potlačovat v muži jeho ženství, jak to chce většinová společnost ještě stále...
problém je však v tom, že ženy dle evoluční psychologie dále budou chtít tvrďáky, kteří nepláčou jako baby...kulturně to však lze zmírnit
muž je podřízen kontrole: sebekontrola, kontrola nad ženami, muži...kontrola jako etika, pravidla, důslednost, politika, řád, disciplína, kázeň, přesnost..kontrola rozumu nad emocemi
muž je žena, která nesmí být ženou
je-li mužství dominancí nad ženami i jinými muži, lze bez dominance být mužem?
mužství je jistě dominancí nad jinými muži, ale je SKUTEČNĚ i dominancí nad ženami? to není jisté...v patriarchátech formálně, vnějškově vládnou muži, taky rozhodují o tom, co je ženám lhostejné, ale ve věcech, na kterých ženám záleží: kdo tam rozhoduje? (a to i v případě, že na nich záleží i mužům?)
kdo je nakonec slabším pohlaví?
a je-li muž slabší, jak říkají i feministky, je správné kopat do mrtvol? nemá se mu spíše pomoc?
mmch. info z knihy: Hemingway měl drsnou homosexuální matku, ňoumu otce, celý život transexuální tendence, i jeho posmrtně vydaný román je takový, měl mužskou ženu, která, když ho objímala jako pasivní ženu, byl nejšťastnější...
odkud zuřivost některých feministek? že by ze strachu z mužů? z vlastního otce? nebo je ve feministkách hodně mužství a chtějí - jako každý muž - porazit své mužské konkurenty a být v hierarchii nad nimi? nebo zklamaná romantická ženská láska generalizovaná na všechny muže?
strategie feministek je hodně mužská: veřejná (byrokratickými kvótami, regulacemi, feministickou lingvistikou potvrzená) moc, moc politická...namísto rafinované, nepřímé (ale přitom jediné skutečné) moci žen...
muži se ženám často chtějí zalíbit...a to feministky požadují, ale ženám se to nelíbí: požadují jemný nátlak, ale ne hrubost, dominanci a důraznost, ale ne agresi...
ženy jsou s muži nespokojené: praví muži/chlapy už vymřeli...chybí jim jejich dominance, chtějí vyzvat chlapečky, aby byli chlapy jako jejich děda (a jejich dědovi jejich babička feministka vyčítala, že je moc hrubý, citově plochý, bez něhy, surový, krutý,...)
není feminismus jen dívčím snem o vysněném princi na bílém koni? o sjednocení protikladů, kdy v muži bude tvrdost i jemnost současně, tedy přání nemožné kontradikce?!
námitka: je zde něco požadováno po mužích, aby byli ideálními...kladou stejné požadavky také muži vůči ženám? nebýt hysterickou, současně být emotivní...nebýt závislou, současně být milou a přítulnou atd...?
ve většině kultur patriarchát, strach z žen, že dříve byly poměry naopak, vládl matriarchát (mýtus matriarchátu)
brutální iniciační rituály: muž hlavně nesmí být jako žena, musí být chlap, nesmí být dítětem, ženou, gayem...mužská identita dána vymezováním proti ženskému, proti něze a oběti agrese a sobectví, vede k mysoginství, nezávislosti, homofobii, citové plochosti
větší požadavky na muže než na ženu: žena se stává ženou měsíčky, muž se musí stát chlapem bojem, prací, traumatem, prokázáním odvahy
muž vázán k matce, iniciace ho brutálně odřízne od matky, musí se napojit na mužskou solidaritu/hierarchii/konkurenci
dekadenti: jinoch (panic) je více ženským než ženy, ženy už v sobě mají cosi mužského
inspirace: ano, není "zralá žena" už dosti mužská? pragmatická, racionální, vypočítavá, tzv. zkušená, tedy ne naivní, chladná (za maskou roztomilosti chladný kalkul?)...není mužský sen o ženách opravdu jen snem? a některými ženami šikovně využivaným k manipulaci s mužem?...a o čem u mužů sní ženy? kovboj se srdcem romantika! jenomže pak je tu buď citově plochý a nevěrný kovboj...nebo romantik ňouma...jde dle evoluční psychologie o dva základní typy mužů: kovboj je dominantní, agresivní, nevěrný, sobecký (ženami upřednostńován v ovulaci: vysoký, hluboký hlas, tmavý, symetrický)...nebo živitel/opatrovník/taťka, tedy větší oči, jemnější rysy tváře, méně dominantní, více věrný, oddaný, obětavý (upřednostňován mimo nejplodnější fázi cyklu)
buď chlap! nutí nás otec, pak další muži a ženy...tlak na muže, který je ve skutečnosti mnohem ženštější, než se tváří, ale nesmí být...tlak, aby zašlapal svou ženskou stránku
Kristeva: dnes skoro nejsou muži, najdeme jen muže-ženu, muže-dítě, muže-puberťáka...
vymezit se proti ženě, muž jako negace ženy...binární myšlení, hierarchický dualismus, kdy já kvalitu mám (přítomnost mužství), opak ji nemá...
námitka: nejde o resentiment, tedy negativní-odvozená-převrácená existence, kdy se z svébytně ženského udělalo zlé, z jeho opaku pak dobré?
všechny kultury se vymezují vůči ženskému, které je u mužů známo z pozice závislého, pasivního batolete z jejich vlastní zkušenosti...
námitka: kniha dělá dojem, jakoby mužství nebylo také svébytným fenoménem, jakoby chlapství byla jen hra vnitřně nejistého muže/ženy
není mužství definováno dominancí vůči ženám (a jiným mužům)? libido dominance...strach z žen, hrůza z vlády žen, strach z rovnosti pohlaví - muž tím ztrácí vlastní identitu...a kde najít novou?
námitka: mnohé patriarchální kultury ukazují, že ženy jsou se svou podřízenou pozicí spokojeny (bití od manžela interpretují jako projev jeho větší pozornosti, lásky!)...osvícenství přineslo ideu rovnosti...opravdu je nutné ji aplikovat i na vztahy pohlaví?...je jisté, že mužům nadřazenost vyhovuje, ale nevyhovuje nakonec i ženám?...pokud je muž slabý, musí rozhodovat žena...to ji může vyčerpat až do hysterie, nemá oporu, bezpečí...se slábnutím muže se hroutí i žena...
na druhou stranu: jisté je, že ženy se s pohlavní rovností vypořádávají snáze než muži...muž jakoby ztratil smysl života, elán, vitalitu (virilitu)
hodně z pozic mezi pohlavími souvisí s dělbou práce, s podílení se na společností oceňovaných ekonomických činnostech, na přístupu ke zdrojům, vlastnictví, majetku
muž se bojí ženy (úzkost!), po ztrátě moci PLÁČE (zajímavé...)
muž se stydí projevovat něhu...zejména vůči jinému muži...(aby nebyl podezřelý z "nechutného" homosexualismus)
inspirace: není žena nakonec silnější? i v patriarchátu si muži stěžují, že za ně ve skutečnosti rozhodují ženy
vládli kdy muži skutečně? nebyla to jen vnějšková hra? a nestačí naivním mužům tato hra? nebyla to hra jen kvůli jiným mužům, aby neztratili tvář? netouží nakonec každý muž po vládě ženy-matky? (fantasma návratu do lůna, k prvotní dyádě matka-dítě, mýtus "dobrého prsu")
není muž silný jen křečovitě kvůli ženě, pro ženu? není MACHO jen ten, kdo nejvíc poslouchá ženinu výzvu, aby byl silný?
být obětí mužské role: role ovládání ovládá! sadista ovládaný masochistkou...
inspirace: zvrácené je démonizovat mužskou agresi a dominanci, jak to dělají současné feministky (vlastní agrese a agrese žen jim však nevadí, naopak)...zvrácené je démonizovat mužskou něhu, pasivitu, slabost, tedy potlačovat v muži jeho ženství, jak to chce většinová společnost ještě stále...
problém je však v tom, že ženy dle evoluční psychologie dále budou chtít tvrďáky, kteří nepláčou jako baby...kulturně to však lze zmírnit
muž je podřízen kontrole: sebekontrola, kontrola nad ženami, muži...kontrola jako etika, pravidla, důslednost, politika, řád, disciplína, kázeň, přesnost..kontrola rozumu nad emocemi
muž je žena, která nesmí být ženou
je-li mužství dominancí nad ženami i jinými muži, lze bez dominance být mužem?
mužství je jistě dominancí nad jinými muži, ale je SKUTEČNĚ i dominancí nad ženami? to není jisté...v patriarchátech formálně, vnějškově vládnou muži, taky rozhodují o tom, co je ženám lhostejné, ale ve věcech, na kterých ženám záleží: kdo tam rozhoduje? (a to i v případě, že na nich záleží i mužům?)
kdo je nakonec slabším pohlaví?
a je-li muž slabší, jak říkají i feministky, je správné kopat do mrtvol? nemá se mu spíše pomoc?
mmch. info z knihy: Hemingway měl drsnou homosexuální matku, ňoumu otce, celý život transexuální tendence, i jeho posmrtně vydaný román je takový, měl mužskou ženu, která, když ho objímala jako pasivní ženu, byl nejšťastnější...
odkud zuřivost některých feministek? že by ze strachu z mužů? z vlastního otce? nebo je ve feministkách hodně mužství a chtějí - jako každý muž - porazit své mužské konkurenty a být v hierarchii nad nimi? nebo zklamaná romantická ženská láska generalizovaná na všechny muže?
strategie feministek je hodně mužská: veřejná (byrokratickými kvótami, regulacemi, feministickou lingvistikou potvrzená) moc, moc politická...namísto rafinované, nepřímé (ale přitom jediné skutečné) moci žen...
muži se ženám často chtějí zalíbit...a to feministky požadují, ale ženám se to nelíbí: požadují jemný nátlak, ale ne hrubost, dominanci a důraznost, ale ne agresi...
ženy jsou s muži nespokojené: praví muži/chlapy už vymřeli...chybí jim jejich dominance, chtějí vyzvat chlapečky, aby byli chlapy jako jejich děda (a jejich dědovi jejich babička feministka vyčítala, že je moc hrubý, citově plochý, bez něhy, surový, krutý,...)
není feminismus jen dívčím snem o vysněném princi na bílém koni? o sjednocení protikladů, kdy v muži bude tvrdost i jemnost současně, tedy přání nemožné kontradikce?!
Heath-Potter: Kup si svou revoltu!
útočí na levicovou kontrakulturu, která sociální reformismus, systematické politické vyjednávání odborů vyměnila za vzpouru proti Systému ,která je individualistická, anarchistická a nakonec nihilistická - nikam nevede, leda k sebevraždě nebo návratu ke konvenci...
pubertální vzdor, být jiný, zas jen napodobování mládežnických ikon, stylů (často hodně vnějškové)...nakonec je to naivita, nikam to nevede, chce to systematickou akci..uspokojí to jen mládežníky, že naštvou dospělé
námitka: ne tak docela, mravy se tím opravdu dost rozvolnily, okovy společnosti se trochu popustily, alespoň v soukromém životě...levicová kritika ale upozorňuje na to, že v pracovní sféře vzniká spíše nový feudalismus
mluví dost z konzervativních a levicově hodně umírněných pozic - konvence je nakonec stabilita, předvídatelnost, stará dobrá pravidla - absence pravidel plodí chaos, depresi
chce změny postupné, nikoliv radikální
námitka: lze v současné fázi kapitalismu dělat jen postupné změny?
pubertální vzdor, být jiný, zas jen napodobování mládežnických ikon, stylů (často hodně vnějškové)...nakonec je to naivita, nikam to nevede, chce to systematickou akci..uspokojí to jen mládežníky, že naštvou dospělé
námitka: ne tak docela, mravy se tím opravdu dost rozvolnily, okovy společnosti se trochu popustily, alespoň v soukromém životě...levicová kritika ale upozorňuje na to, že v pracovní sféře vzniká spíše nový feudalismus
mluví dost z konzervativních a levicově hodně umírněných pozic - konvence je nakonec stabilita, předvídatelnost, stará dobrá pravidla - absence pravidel plodí chaos, depresi
chce změny postupné, nikoliv radikální
námitka: lze v současné fázi kapitalismu dělat jen postupné změny?
Nagl-Docekal: Feministická filozofie
osvícenské pojetí - hlavní je osoba, smlouva, autonomie, rozum, rovnost
útočí na feministky, že tyto body označují za falokratické, ale podle ní bez nich nelze být
možné námitky:
1) co když tyto hodnoty opravdu jsou spíše mužské? není příklon k nim u feministek potlačení ženství?
2) je dobré tyto osvícenské hodnoty platné pro veřejný prostor a občanskou společnost převádět i do soukromých vztahů (a na druhé straně je vytlačovat z trhu, této nové Hayekovské džungle?)
neuznává příliš biologické rozdíly (esencialismus, dualismus, diferencialismus, biologicismus)
Kristeva a další: motiv "ženského psaní" (mateřství, tělo, hlas, psaní bílým inkoustem, proti mužské logiky, proti etice odstupu etika péče, oběti, odevzdání se, otevření, participace) - uznávají jako feminního autora Jeana Geneta (homosexuál)...dále je ženské psaní Colette a M. Durasová...ale neexistuje jeden typ ženství, jedno ženské psaní
námitka:
to je pravda, ale dle evoluční psychologie je větší diferenciace mezi muži než mezi ženami...důvod? muž může mít 1000 dětí nebo 0 dětí, žena má vždy zhruba stejný počet dětí, tedy se během pohlavního výběru nemusí tolik diferencovat, i konkurence mezi nimi je pak menší, je pak i menší jejich hierarchie
útočí na feministky, že tyto body označují za falokratické, ale podle ní bez nich nelze být
možné námitky:
1) co když tyto hodnoty opravdu jsou spíše mužské? není příklon k nim u feministek potlačení ženství?
2) je dobré tyto osvícenské hodnoty platné pro veřejný prostor a občanskou společnost převádět i do soukromých vztahů (a na druhé straně je vytlačovat z trhu, této nové Hayekovské džungle?)
neuznává příliš biologické rozdíly (esencialismus, dualismus, diferencialismus, biologicismus)
Kristeva a další: motiv "ženského psaní" (mateřství, tělo, hlas, psaní bílým inkoustem, proti mužské logiky, proti etice odstupu etika péče, oběti, odevzdání se, otevření, participace) - uznávají jako feminního autora Jeana Geneta (homosexuál)...dále je ženské psaní Colette a M. Durasová...ale neexistuje jeden typ ženství, jedno ženské psaní
námitka:
to je pravda, ale dle evoluční psychologie je větší diferenciace mezi muži než mezi ženami...důvod? muž může mít 1000 dětí nebo 0 dětí, žena má vždy zhruba stejný počet dětí, tedy se během pohlavního výběru nemusí tolik diferencovat, i konkurence mezi nimi je pak menší, je pak i menší jejich hierarchie
čtvrtek 14. února 2013
Herzog a Kinski...studie o šílenství
reflexe nad filmem:
http://www.csfd.cz/film/43122-muj-milovany-nepritel/
Kinski byl šílenec
Herzog působí normálně, komunikativně, má věci pod kontrolou - ale je fascinován Kinskiho ďábelskostí
Herzog se takto na té ďábelskosti podílí, navíc reflektovaně, zjevně mu imponuje i to, že dokázal při natáčení démona Kinskiho zvládat (obvykle)...
kdo z nich je nakonec větší ďábel?
Herzog se bál jít za hranu...a zdůrazňuje, že Kinski sice odvahu měl, ale intuitivně propadl také zbabělosti ve chvíli, kdy už šlo do tuhého...Herzog zjevně obdivoval Kinskiho odvahu, ale cítil pak vlastní moc, když pološíleného Kinskiho, který chtěl utéct z natáčení, pod pohrůžkou smrti pacifikoval...použil tento termín: "bestie byla domestikována"
Herzog-Kinski: zajímavější než každý zvlášť je samozřejmě jejich vztah, persona a její stín, kdy Herzog sám sebe snaží prezentovat vždy jako personu, jako kontrolující se rozum, který ovládne a z nadhledu zhodnotí i ne-rozum (Kinskiho)...zajímavé je zjistit, jak se Herzog podílel na svém stínu (Kinskim), kdy se jím stával, jak ho do sebe integroval (skrze své filmy, které neustále pojednávají o šílených démonech?)
zajímavé je, jak Herzog o Kinskim mluví: jakoby zcela normální chlápek podával historky o nějakém šílenci..ale ten stín Herzogova pobavení i fascinací démoničnem je patrný...podává jako vtipnou a neškodnou historku z natáčení něco, co je spíše děsivé...
Kinski byl geniální herec, ale někdy mi u něj vadí přehnaný divadelní patos, snaha maximálně na sebe poutat (sebestřednost) tím, že emoce, pózy přehání...
mezi Herzogem a Kinskim je velmi silný ambivalentní konfliktní vztah, napětí
Herzog je zčásti šílenec, kterému se podařilo přesvědčit lidi, že je normální...Kinski je zase mnohem normálnější, ale podařilo se mu všechny přesvědčit, že je absolutní blázen...zvolili opačnou cestu, Herzog poutá rozum kontrolou, a šílí tajně (chce být uznáván za rozum), Kinski záměrně šílí co nejvíc (na efekt, autostylizace), jde co možná nejdál na hranu (exhibicionismus) a je rozumný jen tajně (chce být uznán za vášně, patos, to, čemu on by řekl "geniální herectví" a co má blízko k šílení)
nakonec však oba věděli, co lidi opravdu chtějí vidět (jak Herzog sám říká): prasečiny, běsnění..protože všichni jsme šílení, jen většina z nás spíše jako Herzog, voyaersky...jsme přesyceni instrumentální pragmatickou racionalitou, šedým normálem kontroly...
Kinski je zejména agresivní, zdánlivě zcela nekontrolovaně, šíleně...to démona Herzoga láká, tím se opájí...ale vidíme v Kinskim i zbabělce, který zuří jen tolik, kolik mu ještě dovolí (ale ne méně), na efekt, vlastně pro publikum..ale samozřejmě to běsnění je pravé, jenže v jistých hranicích...(pravé i nepravé zároveň)...ve chvílích běsnění vidíme v Kinskim i jakousi dětskost a nevinnost šílence, který se nereflektuje...ale nakolik jde často o klam? vždyť nejautentičtěji a nejbezprostředněji působící umělecký výkon (v poezii i na divadle, a Kinski hrál HODNĚ divadelně, i když hrál ve filmech) je často ten, který je nejvíc nacvičený a podřízený pravidlům dané umělecké formy (a Kinski cvičil opravdu hodně)
role se obracejí a převracejí zase zpět...šílený Herzog opájející se vlastní normalitou a schopností se kontrolovat točí dokonale se kontrolujícího, chladně racionálního a vypočítavého (jak v dokumentu o něm říkali), také zbabělého Kinskiho, který hraje pro všechny šíleného a ze všech sil se snaží jím být, překonat vlastní zbabělost, ale holt - je příliš racionální (uvědomuje si možné následky: tedy zřejmě jen trest) - pořád je jen herec předvádějící šílenství, i když výborný herec (který musí hrát samozřejmě i mimo jeviště, jen tak mu uvěří, vzpomeňme herectví neustálé, roky trvající v Nolanově "Dokonalém triku")...a v nejlepších chvílích se i šíleným stává
ale můj popis je jednostranný: šíleného Herzoga by Kinski těžko tak oslnil, kdyby skutečně šíleným zčásti nebyl (blázen pozná blázna)..v Kinskim je nelítostný sadismus, jak jsme mohli zjistit dle svědectví jeho dcery (i její sestry, také slavné herečky)
Kinski jako dítě (nezprostředkovanost a nevinnost šílení), Kinski jako sadista, Kinski jako hráč předstírající to, co není...a co Herzog?...zůstává ve stínu záměrně, maskuje se do normality, fascinován zlem, ale alibisticky vystupující jen jako režisér (zbabělost? ale režisér má největší odpovědnost, manipulátorsky tahá za nitky!)
Kinski život neustál, Herzog poklidně dál tvoří (rys maloměšťáckosti v Herzogovi dosti patrný: mít šílení jen jako oživení poklidného bezpečí domova)...Herzog jako zbabělec neschopný jako Kinski šílet? Nebo Herzog jako ten nejodvážnější maloměšťák, který se ponořil do Kinskiho šílenství s lehkostí a chutí, a pak se zase - okouzlen, ale nepoznamenán - vrátí do poklidu domova? Ono je lehké šílet, jste-li šílený (Kinski), ale chce to odvahu, máte-li se jako maloměšťák na tom chvíli podílet, a navíc vás to nestrhne...Kinski zbaběle couvá, Herzog ví, jak na něj (zná jeho mysl, protože v jeho je zuřivosti ještě víc, jen tajně střežené?)....ale Herzog se Kinskim i opájí, stává se jedním z diváků, před kterým Kinski chce exhibovat: v tomto tahu má navrch Kinski...z Kinskiho však cítíme i cosi skutečně zlého, přezíravost a necitelnost k utrpení druhých, jednoduše absence soucitu, slast posedlého sadisty: zde už nejde o šílení, ale o zlo samo...nebo je zlo zase jen nemocí, chemickou nerovnováhou? je to nemoc, nebo je v něm cosi metafyzického, cosi radikálně nečistého? satanská vzpoura vůči božské nevinnosti?
Herzog režíruje - a Kinski hraje - postavy, které bojují až na pokraj se sebou samými, při tom však bez problému využívají druhých...Kinski takový byl, ale Herzog jako režisér svých vypjatých scén snad ne? a "nepoužil" snad Herzog takto Kinskiho? a Kinski stejně tak Herzoga? potřebovali se - ale chtěli škrtnout jméno toho druhého, aby zazářili hlavně oni (a aby je druhý nepřevýšil)...ale zářit mohli jen společně (Herzog to věděl od začátku, Kinski snad později)..dva bratři, dva nepřátelé...jeden se stává druhým a naopak, předávají si ROLI chladného rozumného kontrolora a šílence...dva šílení, dva normální, kteří šílenými jen chtěli být, ale šíleně moc...stávají se tím, co dělají...
ale tento dokument režíruje (zase!) Herzog...tedy dává nám svůj obraz, jak ho chtěl mít...navíc, Herzog je sám dobrým hercem (sama sebe)...pro tuto neprostupnost je zajímavější než Kinski: je to detektivka, nacházet v normálně se tvářícím Herzogovi patologického blázna...
ale v Herzogovi je - navíc ještě - velký kus skutečně normálního nudného chlápka, který se potřebuje oživit šílením druhého...jako každý z nás maloměšťáků, ambivalentně, z vrchu i fascinován, hledí na Kinskiho...divák a herec...dva herci...režisér a herec...a herec, ovládající režiséra...Kinski, Herzogova projekce, výtvor, skrze který mohl Herzog bezpečně a zpovzdálí šílet (a škodit?)
a co teprve tehdy, když hrál Kinski Krista a identifikoval se s ním? sadistický, agresivní, mstící se Kristus? byl publikem vysmíván, doháněn k zuřivé zběsilosti...ale nebylo v něm snad cosi skutečně kristovského? a nevěděl to on sám? a to byl důvod, proč ho tak zraňovalo publikum...nikoliv Kinski-sadista, ale sadistické hlediště!
a co Herzog, když hovoří o tom, jak Kinski hrál Krista? hovoří o tom, jakoby byl jedním z diváků z jeviště, navíc nadaný největším odstupem, racionalitou, vidí Kinskiho jako objekt (sám je racionálním subjektem, vědcem)...vše to jen neutrálně a "nezaujatě" popisuje, skrývá vášně, fascinaci zlem...Kinski se vydal všanc, chtěl šíleně všechny přesvědčit, že JE Kristem, že MÁ pravdu: divák je fascinován i jej opovrhuje...maximálně ambivalence, maximální idealizace i devalvace v jednom...napětí protikladů, které dokáže vzbudit jen génius...jde až za hranici, kdy je to už trapné, ubohé a hnusné, ale jde ještě dál: pak už je v tom cosi šíleného, ale šíleně vznešeného...a snad nakonec kousek čisté bezprostřednosti ve vší té patetické divadelnické autostylizaci...vyhrocená stylizace už nebudí jen dokonalé zdání autenticity, ale podivuhodně se autenticitou stává...(zvrat v opak, ani nevím, jak je to možné, snad že se forma tak otiskne do masa hercovi duše, že se jí stane)...
co nás v tom vábí? snad tanec a rej šílené svobody, snad nebezpečný život, kdy pohromy, kterých se jindy střežíme, teď vyhledáváme a chceme o to víc? a síla šílícího subjektu, která už není jejich obětí, ale původcem? destruující síla, toť kompenzace zbabělého Kinskiho/Herzoga, plného síly akumulované a všelijak pervertované doposud zbabělým žitím...odreagování této síly však zůstává u nich často v umělecké (rozuměj neškodné, společensky žádoucí a oceňované, navíc vždy pravidly omezované, tedy jen zdánlivě svobodné) rovině...a co v životě reálném (o Kinskim víme...)?...Herzog je v životě - zdá se - jen hodným strejdou...lze šílet (jako Herzog v umění, ve svých filmech) jen podle pravidel?...lze i na hraně jít (jakoby nebo skutečně?) za hranu?...nebo nakonec lze na této hraně, kde Herzog disciplinovaně zůstal stát (na rozdíl od Kinskiho), jít nejdál?...tedy sublimace, transcendence, která se nevyčerpá v patologickém primitivním běsnění, ale sublimačně tvoří umělecké, vyšší a často ještě děsivější světy, ještě démoničtějšího a rafinovanějšího zla, ještě větší špíny...a nestaneme se tak na této hraně (Herzog) ještě většími šílenci a démony než ti, kteří vyčerpali freudovské libido a pud běsněním za hranou? Herzogova rafinovaná démoničnost tak, nevyčerpána a nedotčena, vítězí nad primitivní démoničností Kinskiho...Herzog šílí (a rafinovaněji škodí? nebo naopak pomáhá?) svými filmy...
kdo z těchto dvou je Kristem spasitelem, za kterého se na jevišti explicitně vydává Kinski? není to snad nakonec Herzog, který sadistickému obecenstvu ukazuje, jak jeho chtíč jít za hranu odreagovat umělecky dílem, které je na hraně, ale za ni nejde? a není Kinski Antikristem vydávajícím se za Krista, ale v životě tyransky projevujíc opak, ač všechny přesvědčuje, že je jen geniálním hercem, tedy tím, kdo zůstává - stále ještě, přes všechnu genialitu - jen na hraně? a není naopak Herzog Antikristem, který v Kinskim vytušil reálného padoucha, a snažil se ho jako vzor zpřítomnit miliónům diváků? má jeho umění škodit nebo pomáhat? ke zlu nabádat nebo ho neškodnou formou kompenzovat? vyvolávat ještě rafinovanější zlo nebo před ním rafinovaně chránit? sám si myslím, že obojí, a tato dvojznačnost je - jak jinak - sama démonická...a proto tak působivá (a proto tak zavrženíhodná?)...
zdá se nakonec, že v obou je totéž, a nakonec všechno: normalita, Kristus, Antikristus, šílenec...svobodná vůle i determinace úchylkou...šílení nejsou z nudnosti a banálnosti vlastních povah, šílení šíleně chtějí být, uniknout vlastní normalitě a dosíci tak potlesku davů, šílení jsou, ale jen kontrolovaně, pro davy...pak ale šílenství propadají, protože šíleně chtěli uznání...a Herzoga šílenství Kinskiho tak fascinuje, že ho chce zachytit jako věčný vzor ve filmech, vzor k napodobování i jako vzor polapený, domestikovanou bestii, která v zakonzervované formě JEHO filmu (natočeným jen jím, Herzogem) už nemůže škodit, takže Herzog přijde jako Kristus nad Antikristem Kinskim vítězící...nemůže tam škodit a současně tam škodí nejvíc...a Kinski sám, při své hře, že je šílený, zakrývá svoje skutečné šílenství, jak nám později sděluje jeho dcera...a Herzog jako dokonalý herec hraje vlastní normalitu, hraje i nehraje, protože normální je, normální slídič po všem démonickém, tedy normální divák Herzogovým filmů...
Herzog, který komplex z vlastní normality kompenzuje šílencem Kinskim, nakonec nejrafinovaněji šílení distribuuje do svých filmů, aby sám odešel jako zase zcela normální strejda...normální pro davy, ale pro sebe už ne..ví, že je jako Kinski a uspokojuje ho to, že všechny podvedl (stejně jako Kinski)...Kinski šel za hranu v životě, a pokud filmy mohou škodit, tak Herzog ve svých filmech také...
přání se jim nakonec splnilo oběma: šíleli...ale přes jejich zdání, že se při tom kontrolovali, šíleli víc, než si mysleli...ale ta rafinovanost i podvodnost jejich šílení, ta byla chtěná, a chtěli ji oba!
http://www.csfd.cz/film/43122-muj-milovany-nepritel/
Kinski byl šílenec
Herzog působí normálně, komunikativně, má věci pod kontrolou - ale je fascinován Kinskiho ďábelskostí
Herzog se takto na té ďábelskosti podílí, navíc reflektovaně, zjevně mu imponuje i to, že dokázal při natáčení démona Kinskiho zvládat (obvykle)...
kdo z nich je nakonec větší ďábel?
Herzog se bál jít za hranu...a zdůrazňuje, že Kinski sice odvahu měl, ale intuitivně propadl také zbabělosti ve chvíli, kdy už šlo do tuhého...Herzog zjevně obdivoval Kinskiho odvahu, ale cítil pak vlastní moc, když pološíleného Kinskiho, který chtěl utéct z natáčení, pod pohrůžkou smrti pacifikoval...použil tento termín: "bestie byla domestikována"
Herzog-Kinski: zajímavější než každý zvlášť je samozřejmě jejich vztah, persona a její stín, kdy Herzog sám sebe snaží prezentovat vždy jako personu, jako kontrolující se rozum, který ovládne a z nadhledu zhodnotí i ne-rozum (Kinskiho)...zajímavé je zjistit, jak se Herzog podílel na svém stínu (Kinskim), kdy se jím stával, jak ho do sebe integroval (skrze své filmy, které neustále pojednávají o šílených démonech?)
zajímavé je, jak Herzog o Kinskim mluví: jakoby zcela normální chlápek podával historky o nějakém šílenci..ale ten stín Herzogova pobavení i fascinací démoničnem je patrný...podává jako vtipnou a neškodnou historku z natáčení něco, co je spíše děsivé...
Kinski byl geniální herec, ale někdy mi u něj vadí přehnaný divadelní patos, snaha maximálně na sebe poutat (sebestřednost) tím, že emoce, pózy přehání...
mezi Herzogem a Kinskim je velmi silný ambivalentní konfliktní vztah, napětí
Herzog je zčásti šílenec, kterému se podařilo přesvědčit lidi, že je normální...Kinski je zase mnohem normálnější, ale podařilo se mu všechny přesvědčit, že je absolutní blázen...zvolili opačnou cestu, Herzog poutá rozum kontrolou, a šílí tajně (chce být uznáván za rozum), Kinski záměrně šílí co nejvíc (na efekt, autostylizace), jde co možná nejdál na hranu (exhibicionismus) a je rozumný jen tajně (chce být uznán za vášně, patos, to, čemu on by řekl "geniální herectví" a co má blízko k šílení)
nakonec však oba věděli, co lidi opravdu chtějí vidět (jak Herzog sám říká): prasečiny, běsnění..protože všichni jsme šílení, jen většina z nás spíše jako Herzog, voyaersky...jsme přesyceni instrumentální pragmatickou racionalitou, šedým normálem kontroly...
Kinski je zejména agresivní, zdánlivě zcela nekontrolovaně, šíleně...to démona Herzoga láká, tím se opájí...ale vidíme v Kinskim i zbabělce, který zuří jen tolik, kolik mu ještě dovolí (ale ne méně), na efekt, vlastně pro publikum..ale samozřejmě to běsnění je pravé, jenže v jistých hranicích...(pravé i nepravé zároveň)...ve chvílích běsnění vidíme v Kinskim i jakousi dětskost a nevinnost šílence, který se nereflektuje...ale nakolik jde často o klam? vždyť nejautentičtěji a nejbezprostředněji působící umělecký výkon (v poezii i na divadle, a Kinski hrál HODNĚ divadelně, i když hrál ve filmech) je často ten, který je nejvíc nacvičený a podřízený pravidlům dané umělecké formy (a Kinski cvičil opravdu hodně)
role se obracejí a převracejí zase zpět...šílený Herzog opájející se vlastní normalitou a schopností se kontrolovat točí dokonale se kontrolujícího, chladně racionálního a vypočítavého (jak v dokumentu o něm říkali), také zbabělého Kinskiho, který hraje pro všechny šíleného a ze všech sil se snaží jím být, překonat vlastní zbabělost, ale holt - je příliš racionální (uvědomuje si možné následky: tedy zřejmě jen trest) - pořád je jen herec předvádějící šílenství, i když výborný herec (který musí hrát samozřejmě i mimo jeviště, jen tak mu uvěří, vzpomeňme herectví neustálé, roky trvající v Nolanově "Dokonalém triku")...a v nejlepších chvílích se i šíleným stává
ale můj popis je jednostranný: šíleného Herzoga by Kinski těžko tak oslnil, kdyby skutečně šíleným zčásti nebyl (blázen pozná blázna)..v Kinskim je nelítostný sadismus, jak jsme mohli zjistit dle svědectví jeho dcery (i její sestry, také slavné herečky)
Kinski jako dítě (nezprostředkovanost a nevinnost šílení), Kinski jako sadista, Kinski jako hráč předstírající to, co není...a co Herzog?...zůstává ve stínu záměrně, maskuje se do normality, fascinován zlem, ale alibisticky vystupující jen jako režisér (zbabělost? ale režisér má největší odpovědnost, manipulátorsky tahá za nitky!)
Kinski život neustál, Herzog poklidně dál tvoří (rys maloměšťáckosti v Herzogovi dosti patrný: mít šílení jen jako oživení poklidného bezpečí domova)...Herzog jako zbabělec neschopný jako Kinski šílet? Nebo Herzog jako ten nejodvážnější maloměšťák, který se ponořil do Kinskiho šílenství s lehkostí a chutí, a pak se zase - okouzlen, ale nepoznamenán - vrátí do poklidu domova? Ono je lehké šílet, jste-li šílený (Kinski), ale chce to odvahu, máte-li se jako maloměšťák na tom chvíli podílet, a navíc vás to nestrhne...Kinski zbaběle couvá, Herzog ví, jak na něj (zná jeho mysl, protože v jeho je zuřivosti ještě víc, jen tajně střežené?)....ale Herzog se Kinskim i opájí, stává se jedním z diváků, před kterým Kinski chce exhibovat: v tomto tahu má navrch Kinski...z Kinskiho však cítíme i cosi skutečně zlého, přezíravost a necitelnost k utrpení druhých, jednoduše absence soucitu, slast posedlého sadisty: zde už nejde o šílení, ale o zlo samo...nebo je zlo zase jen nemocí, chemickou nerovnováhou? je to nemoc, nebo je v něm cosi metafyzického, cosi radikálně nečistého? satanská vzpoura vůči božské nevinnosti?
Herzog režíruje - a Kinski hraje - postavy, které bojují až na pokraj se sebou samými, při tom však bez problému využívají druhých...Kinski takový byl, ale Herzog jako režisér svých vypjatých scén snad ne? a "nepoužil" snad Herzog takto Kinskiho? a Kinski stejně tak Herzoga? potřebovali se - ale chtěli škrtnout jméno toho druhého, aby zazářili hlavně oni (a aby je druhý nepřevýšil)...ale zářit mohli jen společně (Herzog to věděl od začátku, Kinski snad později)..dva bratři, dva nepřátelé...jeden se stává druhým a naopak, předávají si ROLI chladného rozumného kontrolora a šílence...dva šílení, dva normální, kteří šílenými jen chtěli být, ale šíleně moc...stávají se tím, co dělají...
ale tento dokument režíruje (zase!) Herzog...tedy dává nám svůj obraz, jak ho chtěl mít...navíc, Herzog je sám dobrým hercem (sama sebe)...pro tuto neprostupnost je zajímavější než Kinski: je to detektivka, nacházet v normálně se tvářícím Herzogovi patologického blázna...
ale v Herzogovi je - navíc ještě - velký kus skutečně normálního nudného chlápka, který se potřebuje oživit šílením druhého...jako každý z nás maloměšťáků, ambivalentně, z vrchu i fascinován, hledí na Kinskiho...divák a herec...dva herci...režisér a herec...a herec, ovládající režiséra...Kinski, Herzogova projekce, výtvor, skrze který mohl Herzog bezpečně a zpovzdálí šílet (a škodit?)
a co teprve tehdy, když hrál Kinski Krista a identifikoval se s ním? sadistický, agresivní, mstící se Kristus? byl publikem vysmíván, doháněn k zuřivé zběsilosti...ale nebylo v něm snad cosi skutečně kristovského? a nevěděl to on sám? a to byl důvod, proč ho tak zraňovalo publikum...nikoliv Kinski-sadista, ale sadistické hlediště!
a co Herzog, když hovoří o tom, jak Kinski hrál Krista? hovoří o tom, jakoby byl jedním z diváků z jeviště, navíc nadaný největším odstupem, racionalitou, vidí Kinskiho jako objekt (sám je racionálním subjektem, vědcem)...vše to jen neutrálně a "nezaujatě" popisuje, skrývá vášně, fascinaci zlem...Kinski se vydal všanc, chtěl šíleně všechny přesvědčit, že JE Kristem, že MÁ pravdu: divák je fascinován i jej opovrhuje...maximálně ambivalence, maximální idealizace i devalvace v jednom...napětí protikladů, které dokáže vzbudit jen génius...jde až za hranici, kdy je to už trapné, ubohé a hnusné, ale jde ještě dál: pak už je v tom cosi šíleného, ale šíleně vznešeného...a snad nakonec kousek čisté bezprostřednosti ve vší té patetické divadelnické autostylizaci...vyhrocená stylizace už nebudí jen dokonalé zdání autenticity, ale podivuhodně se autenticitou stává...(zvrat v opak, ani nevím, jak je to možné, snad že se forma tak otiskne do masa hercovi duše, že se jí stane)...
co nás v tom vábí? snad tanec a rej šílené svobody, snad nebezpečný život, kdy pohromy, kterých se jindy střežíme, teď vyhledáváme a chceme o to víc? a síla šílícího subjektu, která už není jejich obětí, ale původcem? destruující síla, toť kompenzace zbabělého Kinskiho/Herzoga, plného síly akumulované a všelijak pervertované doposud zbabělým žitím...odreagování této síly však zůstává u nich často v umělecké (rozuměj neškodné, společensky žádoucí a oceňované, navíc vždy pravidly omezované, tedy jen zdánlivě svobodné) rovině...a co v životě reálném (o Kinskim víme...)?...Herzog je v životě - zdá se - jen hodným strejdou...lze šílet (jako Herzog v umění, ve svých filmech) jen podle pravidel?...lze i na hraně jít (jakoby nebo skutečně?) za hranu?...nebo nakonec lze na této hraně, kde Herzog disciplinovaně zůstal stát (na rozdíl od Kinskiho), jít nejdál?...tedy sublimace, transcendence, která se nevyčerpá v patologickém primitivním běsnění, ale sublimačně tvoří umělecké, vyšší a často ještě děsivější světy, ještě démoničtějšího a rafinovanějšího zla, ještě větší špíny...a nestaneme se tak na této hraně (Herzog) ještě většími šílenci a démony než ti, kteří vyčerpali freudovské libido a pud běsněním za hranou? Herzogova rafinovaná démoničnost tak, nevyčerpána a nedotčena, vítězí nad primitivní démoničností Kinskiho...Herzog šílí (a rafinovaněji škodí? nebo naopak pomáhá?) svými filmy...
kdo z těchto dvou je Kristem spasitelem, za kterého se na jevišti explicitně vydává Kinski? není to snad nakonec Herzog, který sadistickému obecenstvu ukazuje, jak jeho chtíč jít za hranu odreagovat umělecky dílem, které je na hraně, ale za ni nejde? a není Kinski Antikristem vydávajícím se za Krista, ale v životě tyransky projevujíc opak, ač všechny přesvědčuje, že je jen geniálním hercem, tedy tím, kdo zůstává - stále ještě, přes všechnu genialitu - jen na hraně? a není naopak Herzog Antikristem, který v Kinskim vytušil reálného padoucha, a snažil se ho jako vzor zpřítomnit miliónům diváků? má jeho umění škodit nebo pomáhat? ke zlu nabádat nebo ho neškodnou formou kompenzovat? vyvolávat ještě rafinovanější zlo nebo před ním rafinovaně chránit? sám si myslím, že obojí, a tato dvojznačnost je - jak jinak - sama démonická...a proto tak působivá (a proto tak zavrženíhodná?)...
zdá se nakonec, že v obou je totéž, a nakonec všechno: normalita, Kristus, Antikristus, šílenec...svobodná vůle i determinace úchylkou...šílení nejsou z nudnosti a banálnosti vlastních povah, šílení šíleně chtějí být, uniknout vlastní normalitě a dosíci tak potlesku davů, šílení jsou, ale jen kontrolovaně, pro davy...pak ale šílenství propadají, protože šíleně chtěli uznání...a Herzoga šílenství Kinskiho tak fascinuje, že ho chce zachytit jako věčný vzor ve filmech, vzor k napodobování i jako vzor polapený, domestikovanou bestii, která v zakonzervované formě JEHO filmu (natočeným jen jím, Herzogem) už nemůže škodit, takže Herzog přijde jako Kristus nad Antikristem Kinskim vítězící...nemůže tam škodit a současně tam škodí nejvíc...a Kinski sám, při své hře, že je šílený, zakrývá svoje skutečné šílenství, jak nám později sděluje jeho dcera...a Herzog jako dokonalý herec hraje vlastní normalitu, hraje i nehraje, protože normální je, normální slídič po všem démonickém, tedy normální divák Herzogovým filmů...
Herzog, který komplex z vlastní normality kompenzuje šílencem Kinskim, nakonec nejrafinovaněji šílení distribuuje do svých filmů, aby sám odešel jako zase zcela normální strejda...normální pro davy, ale pro sebe už ne..ví, že je jako Kinski a uspokojuje ho to, že všechny podvedl (stejně jako Kinski)...Kinski šel za hranu v životě, a pokud filmy mohou škodit, tak Herzog ve svých filmech také...
přání se jim nakonec splnilo oběma: šíleli...ale přes jejich zdání, že se při tom kontrolovali, šíleli víc, než si mysleli...ale ta rafinovanost i podvodnost jejich šílení, ta byla chtěná, a chtěli ji oba!
úterý 12. února 2013
Agrese - tentokrát žen na mužích...
D. Buss a jeho Evoluce touhy
agrese mužů na ženách je odsouzeníhodná, feminismus ji často právně kritizuje
samozřejmě jen tehdy, přijmeme-li západní ideál ne-násilí (nesdílený všemi kulturami)
málo pozornosti se věnuje agresi žen na mužích, možná proto, že je méně viditelná (také proto, že zde nejsou větší hnutí za práva mužů)
o jaké agresi je zde možné mluvit? zčásti o ní mluví i sám Buss
hádavost
vyzývavé oblečení či chování dráždící muže a někdy s ním manipulující pro získávání různých výhod bez reálného záměru poskytnout muži sex či s ním mít vztah
citová manipulace, podsouvání viny, obviňování
arogantní, přezíravé či ignorující pohledy některých žen na muže (muži přiznávají, že tyto pohledy, mimika či postoje žen je často hodně zraňuji, frustrují, snižují sebevědomí, vzbuzují vztek, zášť až nenávist), někdy nevědomé, někdy vědomé
provokování, dotírání
- zdá se nám mnohdy, že "vlastně o nic nejde", navíc snaha mužů vypadat jako "tvrďáci" zakrývá to, že je toto chování žen mnohdy hodně zraňuje, ubližuje jim, podkopává jejich i tak často chatrné sebevědomí...
- nepřímá a rafinovaná forma ženské agrese často vyprovokuje přímou a brutální agresi mužů, která je samozřejmě odsouzeníhodná, ale to ta agrese žen taktéž
- napadají vás další formy agrese? myslím, že by se to mělo více tematizovat
- je žena opravdu méně agresivní než muž? nebo jde jen o různé mody téhož?
agrese mužů na ženách je odsouzeníhodná, feminismus ji často právně kritizuje
samozřejmě jen tehdy, přijmeme-li západní ideál ne-násilí (nesdílený všemi kulturami)
málo pozornosti se věnuje agresi žen na mužích, možná proto, že je méně viditelná (také proto, že zde nejsou větší hnutí za práva mužů)
o jaké agresi je zde možné mluvit? zčásti o ní mluví i sám Buss
hádavost
vyzývavé oblečení či chování dráždící muže a někdy s ním manipulující pro získávání různých výhod bez reálného záměru poskytnout muži sex či s ním mít vztah
citová manipulace, podsouvání viny, obviňování
arogantní, přezíravé či ignorující pohledy některých žen na muže (muži přiznávají, že tyto pohledy, mimika či postoje žen je často hodně zraňuji, frustrují, snižují sebevědomí, vzbuzují vztek, zášť až nenávist), někdy nevědomé, někdy vědomé
provokování, dotírání
- zdá se nám mnohdy, že "vlastně o nic nejde", navíc snaha mužů vypadat jako "tvrďáci" zakrývá to, že je toto chování žen mnohdy hodně zraňuje, ubližuje jim, podkopává jejich i tak často chatrné sebevědomí...
- nepřímá a rafinovaná forma ženské agrese často vyprovokuje přímou a brutální agresi mužů, která je samozřejmě odsouzeníhodná, ale to ta agrese žen taktéž
- napadají vás další formy agrese? myslím, že by se to mělo více tematizovat
- je žena opravdu méně agresivní než muž? nebo jde jen o různé mody téhož?
post-osvícenství a Pavel Barša (a Nietzsche)
místo univerzalismu imperialistického, maskujícího partikulární zájmy za jen údajný univerzalismus, Barša a jiní hájí pluralistický univerzalismus
namítám:
1) i zde je partikulární hodnota naší kultury (např. tolerance) vydávána za hodnotu univerzální, vše-lidskou, přirozenou, žádoucí všude a vždy
2) jiným kulturám je v tomto rámci ne-tolerantně vnucována tolerance: předěláme vás tak, abyste už sami nikoho nechtěli předělávat...což je sebevyvracející se, kontradiktorické působení
buď budeme tolerantní maximálně - a pak budeme tolerovat i ne-toleranci...nebo budeme k netoleranci netolerantní
problém je, že tento Baršův univerzalismus je v podstatě voltairovským/osvícenským sekularistickým ateismem podporujícím nová sociální hnutí, občanskou společnost, zčásti sociální stát, model sekularizovaného občanství, západní ideu lidských práv a svobod...tedy nakonec by toho vnucoval náboženským univerzalistickým/tradičním kulturám dost...
např. obhajoba práv gayů samozřejmě nám osvícencům přijde přirozená...ovšem z pohledu nějakého náboženského univerzalismu (katolíci, islám) je nepřijatelná, protože věří v to, že Bůh tento vztah považuje za hříšný
ono je snadné být tolerantní, když spolu s Baršou nevěřím na jiného hodnoty, než jsou tolerance, solidarita a ateistický humanismus, ale co když věřím v monoteistického Boha, který jasně stanovuje některé věci jako zlé?
zdá se, že Baršův model je zase jen etnocentrický imperialistický univerzalismus západního střihu, považující vlastní partikulární hodnoty za univerzální...jen se zbavil těch hodnot, které jasně sledovaly jen západní zájmy, zejména ekonomického a politického útlaku, ničení jiných kultur, umění...
dnešní osvícenci si myslí, že pokud nebudou jiné kultury politicko/ekonomicko/kulturně utlačovat, již imperialistické nejsou...problém je v tom, že chápou kulturní formy a umění jiných etnik již západním pohledem, vidí tedy v umění cosi sekularizovaného, odděleného od náboženství...pokud tedy budou respektovat arabské umění, ale nikoliv primát Alláha, kvůli němuž se toto umění nakonec realizuje, nepochopí smysl daného umění a vlastně ho dehonestují...
tolerovat jiné hodnoty...tato tolerance nakonec stojí na předpokladu, že žádné hodnoty nejsou obecně závazné, tedy na relativismu
ony jsou také různé druhy tolerance...jako např. tradiční katolík jistě mohu tolerovat gay sex v tom smyslu, že gayům neuříznu hlavu, ale asi ne v tom smyslu, že si uctivě a s porozuměním vyslechnu jejich zážitky...to bych se zpronevěřil svému vyznání
za požadavkem tolerance je nakonec pacifismus, snaha vykořenit násilí...takže zde by s Baršou jistě jím oblíbený Nietzsche nesouhlasil, jelikož pro Nietzscheho je násilí prostředkem růstu života, ba životem samým, jen v něm a na něm se radostně stupňuje vůle k moci
jsme tolerantní, protože jsme pacifisté, protože nám naše vlastní hodnoty nestojí za to, abychom šli kvůli nim do války...ale mnozí cítí jinak, proč hůře než my?!
proč má pacifismus větší hodnotu?
prostě jen zase prosazujeme vlastní životní formu..sdílím Baršovy hodnoty, protože jsem byl vychován ve stejném kulturním okruhu, ale neprohlašuji je jako on za univerzální
...mohlo by se zde ještě naturalisticky (ale to by spíše konstruktivisticky laděný Barša neudělal) apelovat na lidskou přirozenost: každý chce klid, bezpečí, ne-násilí, lásku...stejně naturalisticky (a Nietzsche, ještě spíše H. Spencer to i dělali) by se však mohlo namítnout, že člověk chce i moc, boj, konflikt, boj za vlastní přesvědčení...
neměl nakonec Nietzsche pravdu a není Barša sám (a také já, a také Nietzsche samotný) produktem unavené Evropy, která chce klid, vyhasl v ní život, odmítá jako všichni slabí válku a konflikt? nám křehkým intelektuálům a manináčkům přijde daný pacifistický styl jako samozřejmý, ale máme ho proto s Baršou považovat za univerzálně platný nebo za něco, co má být univerzálně prosazováno?
slabí evropští muži přijali mnohé ženské hodnoty, Evropa se feminizovala, a to je - chtěl by zženštilý intelektuál dodat - jistě dobře: namísto agrese péče, namísto války v cizích krajích bezpečí u maminky, místo boje jen klidné kutilství, psaní si článečků, vytváření umění pro umění, nenásilné debaty nikam nevedoucí, jemnost atd...tedy intelektualismus, dekadence, to, co Nietzsche odmítal (protože sám dělal)
Nietzsche ve své etice vlastně jen vyhrocuje hodnoty považované tradičně za ty nejmužnější, germánsko-barbarské, až bestiální, přímé, kruté, tvrdé, násilné, výbojné...jenomže to je jen jedna stránka muže...druhou stránkou muže je taky opatrnost, jemnost, lstivost, přetvářka, rafinovanost...a tuto složku Nietzsche odmítal...tím odmítl život sám, jednu jeho hlavní stránku...tedy namísto proklamované afirmace života zase jen jeho negace (Nietzsche se tak víc podobá otrokovi/rabovi než pánovi/aristokratovi)
Nietzsche prosazuje v imanentisticko-monistickém přitakání životu dlícího pána, který vidí diference, ale ne protiklady - proti němu však do protikladu staví raba, který staví všude jen protiklady, vůči nimž se vymezuje a které chce zničit...Nietzsche se potom vůči tomuto rabovi, kterého staví jako protikladného, vymezuje a chce ho zničit
vtip je nasnadě: to co poprvé Nietzsche (a podruhé Deleuze, a potřetí Barša) požaduje, to sám nedělá, a to co vytýká, sám dělá...prosazuje monistické přitakání životu, sám jeho jisté stránky (resentiment, lásku, ne-násilí, rabství, pasivitu, únavu, odpočinek, pacifismus, lstivost, zabezpečování, opatrnost) odmítá...prosazuje monistické pojetí, sám vyhlašuje dualismus pána a raba...prosazuje diferenci a odmítá protiklad, sám nakonec redukuje diferenci pána a raba na jejich protiklad...tvrdí, že máme vycházet ze sebe a nestavět k sobě nic do protikladu jako rab, a vůbec už se to nesnažit zničit, sám vychází z křesťanství, rabů a resentimentu, staví je vůči sobě do protikladu a snaží se je "filozofickým kladivem" zničit...máme vycházet ze sebe, nemáme být odvozenou existencí, sám však jako typická odvozená existence vychází jen z jiných (Židů, hloupých Němců, křesťanů, kněží)...odsuzuje závist, nenávist a zášť resentimentu závidícího pánům, sám však je plný závisti, zášti a nenávisti vůči knězům, Židům, vědcům, křesťanům, ženám, kterým závidí jejich moc a de facto tím uznává, že oni jsou skutečnými pány (a on je závistivým rabem)...vytýká rabům, že převrací morálku, kdy svoji slabost považují za dobro a silné považují pro jejich sílu kvůli své závistí za zlé - a přesně to pak dělá křesťanům, vědcům, ženám: odsuzuje jejich sílu morálně: tvrdí, že jí získali nespravedlivě, lstivostí, spiknutím, pokrytectvím + vlastní slabost ospravedlňuje morálně stejně jako otroci: moje slabost je vlastně dobrem, protože dobrý nadčlověk je vždy slabý (dobro = slabost), protože síla se u něj nepoddává rafinovanému duchu resentimentu, který vynalézá lstivost a opatrnost...odsuzuje raby, kteří své neuznání kompenzují vírou v nebe, kde budou povýšení, sám však věří utopicky v budoucnost, která mu dá zapravdu, bude v ní oslaven za své myšlenky...
Nietzsche dále vyhlašuje imanentismus, sám nakonec chce transcendentismus vyššího člověka...vyhlašuje cykličnost věčného návratu téhož, nakonec chce progresivismus pokroku lidstva...Nietzsche tvrdí, že jsou všude jen diference, nikde protiklady, pak však každou diferenci redukuje na protiklad a vidí všude jen protiklady (pán a rab, imanence a transcendence, cyklus versus pokrok, nízké a vznešené, slabá a silná vůle, zdraví a nemoc, Bůh a jeho smrt)...odsuzuje stihomam a paranoiu raba, pak však všude vidí jen nepřátele a jejich spiknutí, jejich lstivou záludnost (ženy, feministky, Židé, spiknutí davů, Němci, resentiment, křesťané, kněží)...odsuzuje soucit, pak však pro silného požaduje ochranu, protože údajně zaniká pod spiknutím otroků...mluví o slabosti resentimentu, pak však vidí, že resentiment všude vládne...
Nietzsche je jako Foglar - persona a jeho stín - velikost a nízkost v jednom člověku, kdy do jednoho (nadčlověk, Mirek Dušín, Rikitan) promítám to, čím bych chtěl být a trochu i v nejlepších chvílích jsem (ego-ideál, superego, Jungovská persona), do druhého pak to, čím jsem VELMI ČASTO, co však na sobě nenávidím (stín jungiánů) (resentiment, otrok, rab, Štětináč, Dlouhé Bidlo, Bohoušek)...Foglar měl pak ještě Rychlonožku, což byla nejrealističtější postava vymykající se trochu z jeho černobílého (persona-stín, pán-rab, dobro-zlo, samé protiklady) paradigmatu..jakási smiřující postava, která, ač v jádru hodná, měla humor (nejlepší Forma psych. obrany dle Freuda, nejlepší odlehčení a odreagování negativním vytěsněným stránkám) místy škodolibý, zlomyslný (u Rychlonožky neškodně ventilovaná agrese, závist, zášť naplno propukající v Bratrstvu kočičí pracky), neměla Foglarovu ctižádost (kterou měl i jeho superego Mirek Dušín) a nevadilo to (odlehčení), navíc skrze humor a bodrost spojovala klub Rychlých šípů (stejně jako introvertní samolibý individualista Foglar svou kolektivistickou stránkou stmeloval skautskou Devadesátku, i když spíše z autoritativnější pozice Mirka, ale občas i vtipnými zápisy do kroniky a legrací, tedy jako Rychlonožka)...asi by Foglarovi (a Nietzschovi) i nám všem bylo lépe, kdybychom si konečně přiznali, že nebudeme Mirkem Dušínem a nadčlověkem, proto však ještě nemusíme být ani nechutným Štětináčem, zbabělým Bohouškem či unaveným resentimentem, poraženým rabem/otrokem...můžeme být Rychlonožkou! namísto boje o moc kooperace, kolektivita, bodrý dialog, namísto tíže a vážnosti ctižádosti (a Nietzscheho tvrdosti, sebe-drezúty, krutosti) humor, legrace, švanda (plantážníci, himbajs!)
možnost auto-terapie: čím víc se na sílu a až do krve snažím být Rikitanem (dobrým křesťanem nebo dobrým nietzscheánem), tím víc padám na hubu do bláta resentimentu a Bratrstvo kočičí pracky mě bere mezi sebe...chce to vyvažovat...zlo ve mě taky je, nemá cenu si to zakrývat, jsem totiž taky zbabělec, pokrytec a lhář...jsem Rychlonožka...a někdy jen Pomalonožka
namítám:
1) i zde je partikulární hodnota naší kultury (např. tolerance) vydávána za hodnotu univerzální, vše-lidskou, přirozenou, žádoucí všude a vždy
2) jiným kulturám je v tomto rámci ne-tolerantně vnucována tolerance: předěláme vás tak, abyste už sami nikoho nechtěli předělávat...což je sebevyvracející se, kontradiktorické působení
buď budeme tolerantní maximálně - a pak budeme tolerovat i ne-toleranci...nebo budeme k netoleranci netolerantní
problém je, že tento Baršův univerzalismus je v podstatě voltairovským/osvícenským sekularistickým ateismem podporujícím nová sociální hnutí, občanskou společnost, zčásti sociální stát, model sekularizovaného občanství, západní ideu lidských práv a svobod...tedy nakonec by toho vnucoval náboženským univerzalistickým/tradičním kulturám dost...
např. obhajoba práv gayů samozřejmě nám osvícencům přijde přirozená...ovšem z pohledu nějakého náboženského univerzalismu (katolíci, islám) je nepřijatelná, protože věří v to, že Bůh tento vztah považuje za hříšný
ono je snadné být tolerantní, když spolu s Baršou nevěřím na jiného hodnoty, než jsou tolerance, solidarita a ateistický humanismus, ale co když věřím v monoteistického Boha, který jasně stanovuje některé věci jako zlé?
zdá se, že Baršův model je zase jen etnocentrický imperialistický univerzalismus západního střihu, považující vlastní partikulární hodnoty za univerzální...jen se zbavil těch hodnot, které jasně sledovaly jen západní zájmy, zejména ekonomického a politického útlaku, ničení jiných kultur, umění...
dnešní osvícenci si myslí, že pokud nebudou jiné kultury politicko/ekonomicko/kulturně utlačovat, již imperialistické nejsou...problém je v tom, že chápou kulturní formy a umění jiných etnik již západním pohledem, vidí tedy v umění cosi sekularizovaného, odděleného od náboženství...pokud tedy budou respektovat arabské umění, ale nikoliv primát Alláha, kvůli němuž se toto umění nakonec realizuje, nepochopí smysl daného umění a vlastně ho dehonestují...
tolerovat jiné hodnoty...tato tolerance nakonec stojí na předpokladu, že žádné hodnoty nejsou obecně závazné, tedy na relativismu
ony jsou také různé druhy tolerance...jako např. tradiční katolík jistě mohu tolerovat gay sex v tom smyslu, že gayům neuříznu hlavu, ale asi ne v tom smyslu, že si uctivě a s porozuměním vyslechnu jejich zážitky...to bych se zpronevěřil svému vyznání
za požadavkem tolerance je nakonec pacifismus, snaha vykořenit násilí...takže zde by s Baršou jistě jím oblíbený Nietzsche nesouhlasil, jelikož pro Nietzscheho je násilí prostředkem růstu života, ba životem samým, jen v něm a na něm se radostně stupňuje vůle k moci
jsme tolerantní, protože jsme pacifisté, protože nám naše vlastní hodnoty nestojí za to, abychom šli kvůli nim do války...ale mnozí cítí jinak, proč hůře než my?!
proč má pacifismus větší hodnotu?
prostě jen zase prosazujeme vlastní životní formu..sdílím Baršovy hodnoty, protože jsem byl vychován ve stejném kulturním okruhu, ale neprohlašuji je jako on za univerzální
...mohlo by se zde ještě naturalisticky (ale to by spíše konstruktivisticky laděný Barša neudělal) apelovat na lidskou přirozenost: každý chce klid, bezpečí, ne-násilí, lásku...stejně naturalisticky (a Nietzsche, ještě spíše H. Spencer to i dělali) by se však mohlo namítnout, že člověk chce i moc, boj, konflikt, boj za vlastní přesvědčení...
neměl nakonec Nietzsche pravdu a není Barša sám (a také já, a také Nietzsche samotný) produktem unavené Evropy, která chce klid, vyhasl v ní život, odmítá jako všichni slabí válku a konflikt? nám křehkým intelektuálům a manináčkům přijde daný pacifistický styl jako samozřejmý, ale máme ho proto s Baršou považovat za univerzálně platný nebo za něco, co má být univerzálně prosazováno?
slabí evropští muži přijali mnohé ženské hodnoty, Evropa se feminizovala, a to je - chtěl by zženštilý intelektuál dodat - jistě dobře: namísto agrese péče, namísto války v cizích krajích bezpečí u maminky, místo boje jen klidné kutilství, psaní si článečků, vytváření umění pro umění, nenásilné debaty nikam nevedoucí, jemnost atd...tedy intelektualismus, dekadence, to, co Nietzsche odmítal (protože sám dělal)
Nietzsche ve své etice vlastně jen vyhrocuje hodnoty považované tradičně za ty nejmužnější, germánsko-barbarské, až bestiální, přímé, kruté, tvrdé, násilné, výbojné...jenomže to je jen jedna stránka muže...druhou stránkou muže je taky opatrnost, jemnost, lstivost, přetvářka, rafinovanost...a tuto složku Nietzsche odmítal...tím odmítl život sám, jednu jeho hlavní stránku...tedy namísto proklamované afirmace života zase jen jeho negace (Nietzsche se tak víc podobá otrokovi/rabovi než pánovi/aristokratovi)
Nietzsche prosazuje v imanentisticko-monistickém přitakání životu dlícího pána, který vidí diference, ale ne protiklady - proti němu však do protikladu staví raba, který staví všude jen protiklady, vůči nimž se vymezuje a které chce zničit...Nietzsche se potom vůči tomuto rabovi, kterého staví jako protikladného, vymezuje a chce ho zničit
vtip je nasnadě: to co poprvé Nietzsche (a podruhé Deleuze, a potřetí Barša) požaduje, to sám nedělá, a to co vytýká, sám dělá...prosazuje monistické přitakání životu, sám jeho jisté stránky (resentiment, lásku, ne-násilí, rabství, pasivitu, únavu, odpočinek, pacifismus, lstivost, zabezpečování, opatrnost) odmítá...prosazuje monistické pojetí, sám vyhlašuje dualismus pána a raba...prosazuje diferenci a odmítá protiklad, sám nakonec redukuje diferenci pána a raba na jejich protiklad...tvrdí, že máme vycházet ze sebe a nestavět k sobě nic do protikladu jako rab, a vůbec už se to nesnažit zničit, sám vychází z křesťanství, rabů a resentimentu, staví je vůči sobě do protikladu a snaží se je "filozofickým kladivem" zničit...máme vycházet ze sebe, nemáme být odvozenou existencí, sám však jako typická odvozená existence vychází jen z jiných (Židů, hloupých Němců, křesťanů, kněží)...odsuzuje závist, nenávist a zášť resentimentu závidícího pánům, sám však je plný závisti, zášti a nenávisti vůči knězům, Židům, vědcům, křesťanům, ženám, kterým závidí jejich moc a de facto tím uznává, že oni jsou skutečnými pány (a on je závistivým rabem)...vytýká rabům, že převrací morálku, kdy svoji slabost považují za dobro a silné považují pro jejich sílu kvůli své závistí za zlé - a přesně to pak dělá křesťanům, vědcům, ženám: odsuzuje jejich sílu morálně: tvrdí, že jí získali nespravedlivě, lstivostí, spiknutím, pokrytectvím + vlastní slabost ospravedlňuje morálně stejně jako otroci: moje slabost je vlastně dobrem, protože dobrý nadčlověk je vždy slabý (dobro = slabost), protože síla se u něj nepoddává rafinovanému duchu resentimentu, který vynalézá lstivost a opatrnost...odsuzuje raby, kteří své neuznání kompenzují vírou v nebe, kde budou povýšení, sám však věří utopicky v budoucnost, která mu dá zapravdu, bude v ní oslaven za své myšlenky...
Nietzsche dále vyhlašuje imanentismus, sám nakonec chce transcendentismus vyššího člověka...vyhlašuje cykličnost věčného návratu téhož, nakonec chce progresivismus pokroku lidstva...Nietzsche tvrdí, že jsou všude jen diference, nikde protiklady, pak však každou diferenci redukuje na protiklad a vidí všude jen protiklady (pán a rab, imanence a transcendence, cyklus versus pokrok, nízké a vznešené, slabá a silná vůle, zdraví a nemoc, Bůh a jeho smrt)...odsuzuje stihomam a paranoiu raba, pak však všude vidí jen nepřátele a jejich spiknutí, jejich lstivou záludnost (ženy, feministky, Židé, spiknutí davů, Němci, resentiment, křesťané, kněží)...odsuzuje soucit, pak však pro silného požaduje ochranu, protože údajně zaniká pod spiknutím otroků...mluví o slabosti resentimentu, pak však vidí, že resentiment všude vládne...
Nietzsche je jako Foglar - persona a jeho stín - velikost a nízkost v jednom člověku, kdy do jednoho (nadčlověk, Mirek Dušín, Rikitan) promítám to, čím bych chtěl být a trochu i v nejlepších chvílích jsem (ego-ideál, superego, Jungovská persona), do druhého pak to, čím jsem VELMI ČASTO, co však na sobě nenávidím (stín jungiánů) (resentiment, otrok, rab, Štětináč, Dlouhé Bidlo, Bohoušek)...Foglar měl pak ještě Rychlonožku, což byla nejrealističtější postava vymykající se trochu z jeho černobílého (persona-stín, pán-rab, dobro-zlo, samé protiklady) paradigmatu..jakási smiřující postava, která, ač v jádru hodná, měla humor (nejlepší Forma psych. obrany dle Freuda, nejlepší odlehčení a odreagování negativním vytěsněným stránkám) místy škodolibý, zlomyslný (u Rychlonožky neškodně ventilovaná agrese, závist, zášť naplno propukající v Bratrstvu kočičí pracky), neměla Foglarovu ctižádost (kterou měl i jeho superego Mirek Dušín) a nevadilo to (odlehčení), navíc skrze humor a bodrost spojovala klub Rychlých šípů (stejně jako introvertní samolibý individualista Foglar svou kolektivistickou stránkou stmeloval skautskou Devadesátku, i když spíše z autoritativnější pozice Mirka, ale občas i vtipnými zápisy do kroniky a legrací, tedy jako Rychlonožka)...asi by Foglarovi (a Nietzschovi) i nám všem bylo lépe, kdybychom si konečně přiznali, že nebudeme Mirkem Dušínem a nadčlověkem, proto však ještě nemusíme být ani nechutným Štětináčem, zbabělým Bohouškem či unaveným resentimentem, poraženým rabem/otrokem...můžeme být Rychlonožkou! namísto boje o moc kooperace, kolektivita, bodrý dialog, namísto tíže a vážnosti ctižádosti (a Nietzscheho tvrdosti, sebe-drezúty, krutosti) humor, legrace, švanda (plantážníci, himbajs!)
možnost auto-terapie: čím víc se na sílu a až do krve snažím být Rikitanem (dobrým křesťanem nebo dobrým nietzscheánem), tím víc padám na hubu do bláta resentimentu a Bratrstvo kočičí pracky mě bere mezi sebe...chce to vyvažovat...zlo ve mě taky je, nemá cenu si to zakrývat, jsem totiž taky zbabělec, pokrytec a lhář...jsem Rychlonožka...a někdy jen Pomalonožka
pondělí 11. února 2013
Síla a rozum - Pavel Barša - pasáž o F. Nietzschovi
NAMÍTÁM: glorifikace utrpení, jako v křesťanství, masochismus, utrpení nás spasí: přivede k vyššímu člověku (u křesťanů do nebe), kázeň utrpení = slast ze sebe-drezúry
- cíl je nikoliv v překonání překážek, ale v neustálém překonávání (cesta je cíl, průběh je cíl) - jako pán nechci klid (to je nuda, prázdnota), nechci konec překážkám, chci další a další nebezpečí, výzvy, boje - mám radost z jejich překonávání
-110 vznešená morálka ze sebepřitakání, otrocká morálka říká NE každému MIMO, JINAK, JINÉ, NE-JÁ: chce zakonzervovat své já, xenofobie, paranoia, stihomam, konzervativismus (pohoda, klid, bezpečí, zatuchlý klídek)
důležitá otázka dělící pána od raba: je život v podstatě dobrý či zlý? přátelský či nepřátelský?
pán je zahleděný do sebe, je to sobec, sebestředný, ambiciozní - rab je dívá na druhé, bojí se jich, takže je nenávidí a chce je zničit...NAMÍTÁM, že nevidí malé tiché lidi, kteří si žijí neambiciózně v klidu pro sebe, nechtějí nikoho ničit, ale ani bojovat
NAMÍTÁM: pán vidí všude jen diferenci, zatímco rab vyostřený PROTIKLAD - platí-li mezi pánem a rabem protiklad (a ne pouhá diference), není víc aktivní rab, který tento PROTIKLAD do světa vnesl?
110 rab je úzkostnou obranou pasivity, ne radostným potvrzením aktivity
111 rab má nejpropastnější nenávist = nenávist z nemohoucnosti
112 rab je intelektuál, musí opřít své jednání o racionální důvody, pán je voluntarista - jednání má důvod v rozhodnutí samém
- mudrlant neschopný činu může být za vznešené vlády jen šaškem - Sokrates byl šašek, který docílil toho, že ho ostatní brali vážně...NAMÍTÁM, zda už se tímto nestal pánem, neboť určoval hodnoty...Nietzsche ale namítne že ne, protože šel proti životu
113 rozdíl mezi pánem a rabem nevzniká intelektuální volbou, ale volním postojem, na fyziologické úrovni - rab je výrazem slabé/nemocné vůle k moci
NAMÍTÁM, že zde jde o černobílé dualismy - dobro a zlo, síla a slabost, vznešené a nízké, afirmace a negace, rozum a síla, zdraví a nemoc, pán a rab...černobílé myšlení je myšlením raba, je tedy Nietzsche myšlením rabem?
DÁLE NAMÍTÁM, že ač Barša s F.N. uvažuje dualisticky, postuluje obvykle dualismus na zápornou stranu, monismus (imenenci) si vyhrazuje pro ty hodné...nejde zde o personu a její stín? nepřátelům odkážu (projikuji) to, co na sobě nenávidím?
114 NAMÍTÁM, že Barša chce hegelovsky znovunastolit jednotu poznání a jednání - jeho metodou je hegelovsky nejdříve protiklady klást, potom je usmiřovat v nové jednotě...klade afirmaci, dále negaci, kterou usmiřuje skrze negaci negace
114 oslava bezdůvodného rozhodnutí jen převrací hierarchický dualismus rozumu a vůle a dále jen reprodukuje!
115 rozum a síla se mají vzájemně nikoliv rušit, ale posilovat, to je stupňování života
115 je nezbytné mít nepřítele jako odvodní stoku pro afekty závisti, hádavosti, rozpustilosti...
rab chce přesvědčit sám sebe, že ani u pána není štěstí pravé
116 pán bojuje o moc, vychází z přitakání životu - rab bojuje o život a vychází ze strachu ze smrti
116 pod povrchovým dualismem dvou typů vůle je však vůle jediná (Hegel!)...proti fyziologům: sebezáchova není hlavní pud, hlavní je pud projevit se, projevit svou sílu!
117 moc není prvotně podmaněním druhého (to je teprve následný efekt), ale sebe-manifestací..NAMÍTÁM, že jde o jakousi divnou utopii bájného božského dítěte plného sil, které si jen tak blbne, dovádí a hraje si!!!
pro silného je podmanění druhého bočním důsledkem sebepotvrzení, pro slabého je podmanění druhého základem i cílem jednání
smysl porážky není v ní samé, nýbrž v procesu, který k ní vede - v radostném výdaji životních sil...život a panství (vláda) mohou být obětovány při sledování jediného cíle, kterým je stupňování moci
odlišný vztah k utrpení - pán netrpí méně...vůle je tím zdravější, čím větší překážky dokáže zvládat a převracet v potvrzení vlastní moci...jde o sebe-překonávání, překonání nemocné vůle
118 zdraví není absence nemoci, ale schopnost léčit se..každý pán má v sobě také raba
choroba je energetický stimul, aby člověk žil, více žil
úpadkem vůle je její skluz z přitakání do popírání..v zápase má paradoxně převahu rab...rabů je totiž více + jsou chytřejší (mají více ducha: opatrnost, trpělivost, lest, přetvářka, velká sebevláda, "ctnost")...kdo má sílu, nepdovolí se totiž duchu
NAMÍTÁM, že přece i lest, přetvářka podle FN patří k životu, proč tedy popírá raby? jakoby tím ve prospěch zásvětí (čistého světa samých pánů) popíral realitu, nechtěl přijmout realitu pro utopii...to, co vičítá náboženství a ideologiímk nakonec sám dělá...proti nim staví další náboženství/ideologii...nechce totiž přitakat životu takovému, jaký je v přítomnosti, imenenci a cykličnosti, ale staví zase teleologii, vize, linearitu, pokrok k vyššímu člověku!!!
tento základní rozpor F.N., jak NAMÍTÁM, kdy proti cykličnosti věčného návratu staví teleologii pokroku k vyššímu člověku a nadčlověku, si uvědomoval i Nietzsche, bylo mu zle při pomyšlení, že stále znovu a znovu přijdou oni hnusní malí červi, onen resentiment
NAMÍTÁM, že tím FN idealisticky odmítá část reality a dělá to, co vytýká rabům
rozpor si uvědomil Deleuze a reformuloval věčný návrat téhož v návrat jen vznešeného...NAMÍTÁM, že tím zcela neguje smysl myšlenky FN, a místo cyklicismu zase zavádí starý křesťanský progresivismus (víš a dál, zpátky ni krok)..navíc Deleuze nechce návrat téhož, ale návrat vždy už jiného (primát diference před identitou)...tím se rozpadá nejen Nietzscheho cyklicismus, ale i jakýkoliv smysl věčného návratu vůbec (navracet se může jen stejné či podobné, nikoliv protikladné či dokonce zcela jiné, nesouměřitelné - - to už přece není žádný návrat)
119 NAMÍTÁM, že protiklad pána a raba je vyhrocen - oba odstraňují překážky proto, aby se rozvíjeli...pán jenc je u toho šťastný, rab unavený a nenávistný, rozvíjí to však oba, oba to dělají proto, aby je okolí nesemlelo
NAMÍTÁM, že FN vidí svět paranoidně jako boj - svět je i láska, komunikace...zdá se, že se FN nejdříve bál bojovného světa, pak to přijal a pak začal dokonce jeho bojovnost glorifikovat..přitom neviděl jednostrannost vlastního pohledu...člověka přece nerozvíjí jenom boj, ale i spolupráce...pokud se chci rozvíjet, nemůžu vyčerpat všechnu energii jen na popírání druhých!...kultura a věda se rozvíjí ve válce i míru,k jen pokaždé jinak, a jiné typy kultury...obojí však jsou hodnotné
119 naplnění života je v radosti z pohybu, napětí, výdeje energie..životní plnost není v odpočinku po překonání překážky...tehdy je pocit prázdna a nudy
NAMÍTÁM, že je to vyhrocené: je čas boje, je čas odpočinku...obojí je plností života..tedy proti dualismu FN stavím monismus života - k životu patří i rabové, resentiment, odpočinek, lenost, prázdnota, slabost a nemoc vůle...to jen dualista FN chce toto vymýtit, tím se prohřešuje proti základní afirmaci života, kterou sám hlásá
od Spinozy přejal, že afekt radosti je během růstu (proces) vlastní moci
120 pán nechce nepřítele zničit, má rád strasti, ctí nepřítele
utrpení je podmínkou svobody, spásy (NAMÍTÁM: kopíruje Ježíše, křesťanství)
122 chce zachovat pevně distanci, rozestup, dotyky jsou mu dotěrné, blízkost a soucit stáda nepříjemné...proti sociálnosti, blízkosti...NAMÍTÁM, že FN byl paranoidní, bál se druhých, jejich blízkosti, bál se lásky, vztahu, bál se zranění
123 základ v sebedůvěře, důvěře ve svět
124 resentiment život i sebe popírá, rozdvojuje (dualismus na místo monismu)...jde o sebe-popření, -rozdvojení, -rozštěp
125 fyziologická slabost není v objektivní slabosti vůle, ale v POCITU, že úkol nezvládneme..nedostatek důvěry ve vlastní síly
- prvotní sebepociťování řídí naše vědomé rozhodnutí...chce se dostat za protiklad subjektu a objektu, ale NAMÍTÁM, že vše zakládá v subjektu, protože v pocitu, byť i nevědomém...(navíc, nevědomý pocit není pocitem, musí jít spíše o pocit polovědomý)
126 chce jít za dichotomii voluntarismus/determinismus (negace negace, Hegel) - znovusjednocení těla a duše (zase Hegel)
127 triumf nad odporem
naše tělo je společenstvím mnoha duší, chtějící tak ve svém potěšení rozkazujícího přibírá potěšení vykonávajících, úspěšných nástrojů, služebných pod-vůlí, pod-duší..neustálé sjednocování mnoha sil do jedné činné síly (Artaude je přesný opak: drobení, rozklad)
vůle musí působit jen na vůli, nikoliv na látky, nervy - NAMÍTÁM: dualismus
vůle musí působit jen na vůli...vše je vůlí k moci...kopíruje Schopenhauera...takový jen svět viděný zvnitřku (NAMÍTÁM: a co zvenčí? jednostranný subjektivistický voluntarismus)
128 rozštěp na dva světy, protože vůle nepřijímá utrpení a boj, chce se jich zbavit
129 neulpětn na osobě, i kdyby byla nejmilovanější, každá osoba je vězením, slepou uličkou !!!
neulpět ani na vlastním odpoutání, ani na nebezpečí letícího
130 mobilizovat aktivní proti pasivnímu jáství..NAMÍTÁM, že skutečně silný boj vyžaduje diferenci, ba dokonce protiklad, nemusí tedy i pán, chce-li bojovat opravdu intenzivně, přijmout dualisticko-antagonistickou představu raba?!!!
131 rab chce jen co nejdelší a nejpohodlnější život
132 v naší upadlé době si všichni navzájem pomáháme, každý je v určitém stupni nemocným, každý ošetřovatelem nemocných
133 vymýcení boje, násilí, utrpení, nebezpečí přinese vymýcení života a jeho nahrazení pasivní adaptací
134 fyziologie, biologie nezná základní pojem VLASTNÍ AKTIVITY - zná pouhou reaktivitu, adaptaci...přitom přednost mají spontánní, přesahující, útočné, nově soudící, vykládající, tvořící síly
135 vysoká a příkrá vznešenost, cit k přísnosti a tvrdosti...dnes chorobná přecitlivělost, křehkost...morálka ustrašenosti ..dnes chceme, aby člověk nemusel mít už vůbec strach...proti liberální demokracii, socialismu, anarchismu...z osvícenství vzešlá forma autonomního stáda rovných práv...víra ve společnost/stát jako vykupitelku
136 dnes popírají život hlavně vědci - ASKETICKÝ IDEÁL...ochuzení života: afekty zchlazeny, tempo zpomaleno, instinkt nahrazen dialektikou, do tváří a gest vepsána vážnost (hlavní znak obtížnější látkové výměny, zápasícího, namáhavěji pracujícího života)
137 vůle k nicotě, odpor k životu, vědec se stává dobrovolným otrokem
138 nechce vykořenit násilí a utrpení, protože vede k úpadku, odpor k utrpení pochází z nemocné vůle
navíc snaha odstranit utrpení povede k opaku - k rozšíření a zintenzivňování utrpení
nevykořenitelnost agresivity, včetně rozkoše, kterou máme z utrpení ostatních
snaha odstranit utrpení je jen odvádí jinam, dovnitř, tím se stupňuje, je ještě krutější...NAMÍTÁM, že to by ohlo být také dobře: větší překážky mohou přinést větší růst!!! to ostatně FN, který měl hodně zvnitřněné agrese, dokázal i svým dílem...jen díky tomuto zvnitřnění ho dokázal napsat
139 negativní vůle primárně nechce dobro, ale popřít zlo, má tedy větší rozkoš z ničení než z tvoření
tři rétorické figury proti konzervativismu proti osvícenství: bude to mít opační důsledky, realita je nezměnitelná, reformy ohrožují již dosažené výdobytky
pán je krutý z nedbalosti a egocentrismu, rab je krutý pro krutost samu, má primárně rozkoš ze způsobování utrpení
otrok je pesimistou, nedoufá v jinou rozkoš, než jakou mu přináší mučení slabších
DODÁVÁM, že takový je obraz i v pohádkách: odsuzujeme malicherné sadisty, obdivujeme velkomyslné tvořivce...jenomže tímto FN přijímá pohádkový černo-bílý dualismus...nepřijímá monismus reality samotné
demokracie přináší zákeřnější podoby krutosti a utrpení...NAMÍTÁM, že to není pravda: trpíme pořád, ale pohodlněji, méně bolestivě
140 Sokratova falešnost: spokojil se s přelstněním sebe sama: přehlédl iracionálno v morálním soudu (tedy jeho nezdůvodněnost)
141 agresivita je jednáním u pána vybita a proto je v rozumných mezích...u otroka je oddálením a zadržením akumulována a vyhnána do krajních podob..NAMÍTÁM: a není to dobře? čím víc boje, krutosti, tím víc růstu (dle FN)!
143 mezi pány vlastně rovnost, reciprocita, vzájemné uznání, protože kde není jasná převaha, tam by se boj stal neúspěšným vzájemným poškozováním, tedy se soupeři snaží dorozumět - NAMÍTÁM, že přesně o totéž se snaží i osvícenství: místo neustálého boje kooperace, komunikace
146 druhý svým útokem demonstroval, že se mě nebojí...tímto podceněním mé schopnosti vrátit mu ránu mě urazil a ponížil
pán je u Hegela na rozdíl od raba v boji o uznání schopen překonat svůj strach o život...NAMÍTÁM, že zde je rozdíl v motivech pána a raba ne rozdíl v přitakání životu vs. strach ze smrti, ale překonání strachu ze smrti vs. strach ze smrti, tedy nikoliv afirmace vs. negace, ale negace (rab) vs. negace negace (pán)
čet je urážená a obnovována v očích druhého a přihlížitelů...proto bude odplata tím větší, oč více se uražený projektuje do duše oponenta a přihlížitelů...pokud mu chybí tato imaginace, nepomyslí na odplatu, protože není zraněn...podobně se nebude mstít, pohrdá-li oponentem a přihlížiteli...ten, kým pohrdám, mi čet nemůže dát ani vzít...
147 nebudu oplácet jedině když jsem beze cti, nebo pohrdám oponenty nebo je miluji
resentiment nezná odplatu, ale MSTU - mstou si nekompenzuji materiální a morální újmu, ale svou vlastní slabost!!!...vylévám si svou nenávist k životu na jednotlivcích a skupinách !!!
148 vznešený se měří tím, kolik i vědomě uvalené škody dokáže snést, aniž by to považoval za újmu či urážku...mocná společnost netrestá příživníky, parazity, přezíravě je ignoruje (vznešený má soucit jen se slabými)
149 život je bytostně přisvojováním, zraňováním, přemáháním slabšího a cizího, VYKOŘISŤOVÁNÍM (NAMÍTÁM: JEDNOSTRANNÝ POHLED)
150 bez ohrožení a nejistoty se vysušuje pramen energie a obnovy života...proto nechce věčný mír mezi národy, ale potenciálně válečný stav
151 Evropa má nemocnou vůli, katalyzátorem její vnitřní syntézy mohou být Židé, které považuje za nejsilnější rasu, především díky resolutní víře, která se nemusí stydět před moderními idejemi
153 celistvější člověk = celistvější BESTIE
velcí se pro realizaci své velikosti potřebují opírat o malé..aristokracie nemá sloužit celku, ale celek jí...zavrhuje tradiční pojetí paternalistické reciprocity pánů a poddaných...proti hierarchii vzájemnosti jednostrannou služebnost..NAMÍTÁM: zase Baršovo dualistické myšlení, proti zlu staví jeho antitezi, tedy - samozřejmě - dobro...
154 smyslem a účelem rabů jsou páni..smyslem a účelem pánů jsou oni sami
155 vztah k ženě je smíšeným typem: jednak panství a soucit, také boj
emancipace žen ruší podrobenost ženy muži i její boj s ním
jen mělký duch popírá nejpropastněšjí antagonismus a nutnost věčně-nepřátelského napětí mezi mužem a ženou...žena musí být chápána jako majetek, jako něco určeného ke služebnosti a v ní dosahujícího dokonalosti
156 žena se přestáváv bát muže, protože muž přestává být mužem
emancipací žena mizí
vliv ženy se zmenšil tím, že vzrostla její práva...oslabují se a otupují ženské instinkty...žena opustila své ženství a napodobuje všechny hlouposti muže...tím je stále hysteričtější a méně schopná svého prvního a posledního povolání, rodit silné děti...žena ztratila cit pro to, kde člověk nejjistěji dosáhne vítězství, neumí zacházet s vlastními zbraněmi, ztrácí jemnou lstivou pkoru..emancipace připravuje muže o jejich víru v zásadně odlišný, v ženě ZAHALENÝ ideál, v cosi věčně a nutně ženského, bere jim přesvědčení, že by žena musela být udržována, obstarávána, chráněna, šetřena jako křehké, podivuhodně divoké a často příjemné domácí zvířátko
NAMÍTÁM, že dle evoluční biologie muž ženě poskytuje zdroje, péči a ochranu kvůli jejím větším rodičovským investicím, jenomže jelikož dnes po ženách často děti nechceme, není k této péči a poskytování zdrojů žádný důvod...ale naše evoluční mechanismy samozřejmě budou pracovat dál...
157 nivelizuje se forma ženy, která doplňuje, obohacuje a stimuluje muže..žena je poddaným a nepřítelem, proto u muže vzbuzuje schopnost soucitu, ochrany, ale i bojeschopnost
na ženě vzbuzuje respekt i bázeň její přirozenost, přirozenější než u muže, její ryzí dravčí lstivá poddajnost, tygří spár v rukavičce, naivita v egoismu, nevychovatelsnot, niterná divokost, neuchopitelnost, šíře jejích tužeb...při vší bázni vzbuzuje s touto krásnou kočkou ženou soucit to, že se jeví jako více trpící, zranitelnější, potřebnější lásky a ke zklamání odsouzenější než kterékoliv zvíře...vztah k ženě je tragédií, která rozdírá tím, že uchvacuje...
NAMÍTÁM, že typický obraz ženy: lest, dětskost, beztvará látka, zvíře, neurčitost, skrytá, lest, agrese + slabost, zranitelnost
ale tato ambivalence k ženě je, podobně i od ženy k muži...obojí pohlaví se v něčem zdá být více kultivované, v jiném zas více divoké, obojím pak přitahuje, nudí, děsí, pohoršuje, vábí...
otrok nemá slabé síly, ale MALOMYSLNOST, STIHOMAM
158 rab zvatší a nadsadí negativní aspekty světam do podoby absolutního zla, ty se pak snaží maximálně krutě odstranit
159 místo pánovi veselé hry s každodenními nástrahami života hluboký existenciální pesimismus, nedůvěra v tento svět
---
412 S. Toulmin: racionalita je dedukce zvláštního z obecného...je třeba ji doplnit rozumností: tedy řešit zvláštní problémy ze zvláštních kontextů samotných
obnovená jednota obou pólů (Hegel)
414 !!! řečové akty nejsou vyvozeny z abstraktního kódu, ale čerpají svůj smysl z lokálních kontextů zvláštních sociálních praktik
416 je naléhavé stavět mosty mezi kulturami, ale také je důležitév udržovat rozestupy - bez negativní zkušenosti utrpení a boje z druhými by život ztratil svou kreativitu
k životu patří konkurence i kooperace..vše vzájemně vyvažovat..osedlat nepřátelství do bojových rituálů
boj zmírněn dialogem, odlehčen hrou, přerušen darem, milostí ..NAMÍTÁM: FN by nesouhlasil ,Barša by pro něj byl stádním člověkem, který chce zmírňovat překážky, FN by je chtěl spíš zvětšovat, rozhodně se jim nevyhýbat, naopak je vyhledávat
417 nahradit pluralistický partikularismus (multikulturalismus, postmodernismus, Huntingtonova idea střetu civilizací) pluralistickým univerzalismem...kritika falešného imperialistického univerzalismu nesmí zahodit univerzalistickou aspiraci samotnou - přece jen je Barša osvícenec...
418 romantická kritika osvícenství (herder) není útokem na osvícenství ale jeho radikalizace... utopickým horizontem by měla být civilizace, v níž by se žádná kultura nemohla chlubit přístupem k univerzalitě, ale všechny kultury by k univerzálnu aspirovali
NAMÍTÁM, že i zude jde jen za převlečený partikularismus naší osvícenské západní kultury, vydávaný jako předtím za univerzalismus - jen se z něj odebraly příliš nápadně západní ideje, ale jiné, jako tolerance k jinakosti, diaqlog s jiným, snaha druhého nepřeměňovat se zachovaly...tedy opět se Barša a další snaží předělat ne-západní civilizace podle západního modu, navíc PROTIKLADNĚ i proklamovaným osvícenským hodnotám tolerance a ne-předělávání...předělává je do stavu, kdy nebudou druhé předělávat...ABSURDNÍ, SEBEVYVRACEJÍCÍ SE!!!
v osvícenství se střetává snaha druhé předělat k obrazu svému se snahou být tolerantní...tyto dvě snahy se vyvažují, ale jde stále o partikulární snahy vydávané za vše-lidské...
Pascal: máme ideu pravdy, nepřemožitelnou žádným pyrrhonismem a bezmoc ji dokázat, nepřemožitelnou žádným dogmatismem...NAMÍTÁM, že jde v podstatě o skepsi až dogmatický relativismus...
- cíl je nikoliv v překonání překážek, ale v neustálém překonávání (cesta je cíl, průběh je cíl) - jako pán nechci klid (to je nuda, prázdnota), nechci konec překážkám, chci další a další nebezpečí, výzvy, boje - mám radost z jejich překonávání
-110 vznešená morálka ze sebepřitakání, otrocká morálka říká NE každému MIMO, JINAK, JINÉ, NE-JÁ: chce zakonzervovat své já, xenofobie, paranoia, stihomam, konzervativismus (pohoda, klid, bezpečí, zatuchlý klídek)
důležitá otázka dělící pána od raba: je život v podstatě dobrý či zlý? přátelský či nepřátelský?
pán je zahleděný do sebe, je to sobec, sebestředný, ambiciozní - rab je dívá na druhé, bojí se jich, takže je nenávidí a chce je zničit...NAMÍTÁM, že nevidí malé tiché lidi, kteří si žijí neambiciózně v klidu pro sebe, nechtějí nikoho ničit, ale ani bojovat
NAMÍTÁM: pán vidí všude jen diferenci, zatímco rab vyostřený PROTIKLAD - platí-li mezi pánem a rabem protiklad (a ne pouhá diference), není víc aktivní rab, který tento PROTIKLAD do světa vnesl?
110 rab je úzkostnou obranou pasivity, ne radostným potvrzením aktivity
111 rab má nejpropastnější nenávist = nenávist z nemohoucnosti
112 rab je intelektuál, musí opřít své jednání o racionální důvody, pán je voluntarista - jednání má důvod v rozhodnutí samém
- mudrlant neschopný činu může být za vznešené vlády jen šaškem - Sokrates byl šašek, který docílil toho, že ho ostatní brali vážně...NAMÍTÁM, zda už se tímto nestal pánem, neboť určoval hodnoty...Nietzsche ale namítne že ne, protože šel proti životu
113 rozdíl mezi pánem a rabem nevzniká intelektuální volbou, ale volním postojem, na fyziologické úrovni - rab je výrazem slabé/nemocné vůle k moci
NAMÍTÁM, že zde jde o černobílé dualismy - dobro a zlo, síla a slabost, vznešené a nízké, afirmace a negace, rozum a síla, zdraví a nemoc, pán a rab...černobílé myšlení je myšlením raba, je tedy Nietzsche myšlením rabem?
DÁLE NAMÍTÁM, že ač Barša s F.N. uvažuje dualisticky, postuluje obvykle dualismus na zápornou stranu, monismus (imenenci) si vyhrazuje pro ty hodné...nejde zde o personu a její stín? nepřátelům odkážu (projikuji) to, co na sobě nenávidím?
114 NAMÍTÁM, že Barša chce hegelovsky znovunastolit jednotu poznání a jednání - jeho metodou je hegelovsky nejdříve protiklady klást, potom je usmiřovat v nové jednotě...klade afirmaci, dále negaci, kterou usmiřuje skrze negaci negace
114 oslava bezdůvodného rozhodnutí jen převrací hierarchický dualismus rozumu a vůle a dále jen reprodukuje!
115 rozum a síla se mají vzájemně nikoliv rušit, ale posilovat, to je stupňování života
115 je nezbytné mít nepřítele jako odvodní stoku pro afekty závisti, hádavosti, rozpustilosti...
rab chce přesvědčit sám sebe, že ani u pána není štěstí pravé
116 pán bojuje o moc, vychází z přitakání životu - rab bojuje o život a vychází ze strachu ze smrti
116 pod povrchovým dualismem dvou typů vůle je však vůle jediná (Hegel!)...proti fyziologům: sebezáchova není hlavní pud, hlavní je pud projevit se, projevit svou sílu!
117 moc není prvotně podmaněním druhého (to je teprve následný efekt), ale sebe-manifestací..NAMÍTÁM, že jde o jakousi divnou utopii bájného božského dítěte plného sil, které si jen tak blbne, dovádí a hraje si!!!
pro silného je podmanění druhého bočním důsledkem sebepotvrzení, pro slabého je podmanění druhého základem i cílem jednání
smysl porážky není v ní samé, nýbrž v procesu, který k ní vede - v radostném výdaji životních sil...život a panství (vláda) mohou být obětovány při sledování jediného cíle, kterým je stupňování moci
odlišný vztah k utrpení - pán netrpí méně...vůle je tím zdravější, čím větší překážky dokáže zvládat a převracet v potvrzení vlastní moci...jde o sebe-překonávání, překonání nemocné vůle
118 zdraví není absence nemoci, ale schopnost léčit se..každý pán má v sobě také raba
choroba je energetický stimul, aby člověk žil, více žil
úpadkem vůle je její skluz z přitakání do popírání..v zápase má paradoxně převahu rab...rabů je totiž více + jsou chytřejší (mají více ducha: opatrnost, trpělivost, lest, přetvářka, velká sebevláda, "ctnost")...kdo má sílu, nepdovolí se totiž duchu
NAMÍTÁM, že přece i lest, přetvářka podle FN patří k životu, proč tedy popírá raby? jakoby tím ve prospěch zásvětí (čistého světa samých pánů) popíral realitu, nechtěl přijmout realitu pro utopii...to, co vičítá náboženství a ideologiímk nakonec sám dělá...proti nim staví další náboženství/ideologii...nechce totiž přitakat životu takovému, jaký je v přítomnosti, imenenci a cykličnosti, ale staví zase teleologii, vize, linearitu, pokrok k vyššímu člověku!!!
tento základní rozpor F.N., jak NAMÍTÁM, kdy proti cykličnosti věčného návratu staví teleologii pokroku k vyššímu člověku a nadčlověku, si uvědomoval i Nietzsche, bylo mu zle při pomyšlení, že stále znovu a znovu přijdou oni hnusní malí červi, onen resentiment
NAMÍTÁM, že tím FN idealisticky odmítá část reality a dělá to, co vytýká rabům
rozpor si uvědomil Deleuze a reformuloval věčný návrat téhož v návrat jen vznešeného...NAMÍTÁM, že tím zcela neguje smysl myšlenky FN, a místo cyklicismu zase zavádí starý křesťanský progresivismus (víš a dál, zpátky ni krok)..navíc Deleuze nechce návrat téhož, ale návrat vždy už jiného (primát diference před identitou)...tím se rozpadá nejen Nietzscheho cyklicismus, ale i jakýkoliv smysl věčného návratu vůbec (navracet se může jen stejné či podobné, nikoliv protikladné či dokonce zcela jiné, nesouměřitelné - - to už přece není žádný návrat)
119 NAMÍTÁM, že protiklad pána a raba je vyhrocen - oba odstraňují překážky proto, aby se rozvíjeli...pán jenc je u toho šťastný, rab unavený a nenávistný, rozvíjí to však oba, oba to dělají proto, aby je okolí nesemlelo
NAMÍTÁM, že FN vidí svět paranoidně jako boj - svět je i láska, komunikace...zdá se, že se FN nejdříve bál bojovného světa, pak to přijal a pak začal dokonce jeho bojovnost glorifikovat..přitom neviděl jednostrannost vlastního pohledu...člověka přece nerozvíjí jenom boj, ale i spolupráce...pokud se chci rozvíjet, nemůžu vyčerpat všechnu energii jen na popírání druhých!...kultura a věda se rozvíjí ve válce i míru,k jen pokaždé jinak, a jiné typy kultury...obojí však jsou hodnotné
119 naplnění života je v radosti z pohybu, napětí, výdeje energie..životní plnost není v odpočinku po překonání překážky...tehdy je pocit prázdna a nudy
NAMÍTÁM, že je to vyhrocené: je čas boje, je čas odpočinku...obojí je plností života..tedy proti dualismu FN stavím monismus života - k životu patří i rabové, resentiment, odpočinek, lenost, prázdnota, slabost a nemoc vůle...to jen dualista FN chce toto vymýtit, tím se prohřešuje proti základní afirmaci života, kterou sám hlásá
od Spinozy přejal, že afekt radosti je během růstu (proces) vlastní moci
120 pán nechce nepřítele zničit, má rád strasti, ctí nepřítele
utrpení je podmínkou svobody, spásy (NAMÍTÁM: kopíruje Ježíše, křesťanství)
122 chce zachovat pevně distanci, rozestup, dotyky jsou mu dotěrné, blízkost a soucit stáda nepříjemné...proti sociálnosti, blízkosti...NAMÍTÁM, že FN byl paranoidní, bál se druhých, jejich blízkosti, bál se lásky, vztahu, bál se zranění
123 základ v sebedůvěře, důvěře ve svět
124 resentiment život i sebe popírá, rozdvojuje (dualismus na místo monismu)...jde o sebe-popření, -rozdvojení, -rozštěp
125 fyziologická slabost není v objektivní slabosti vůle, ale v POCITU, že úkol nezvládneme..nedostatek důvěry ve vlastní síly
- prvotní sebepociťování řídí naše vědomé rozhodnutí...chce se dostat za protiklad subjektu a objektu, ale NAMÍTÁM, že vše zakládá v subjektu, protože v pocitu, byť i nevědomém...(navíc, nevědomý pocit není pocitem, musí jít spíše o pocit polovědomý)
126 chce jít za dichotomii voluntarismus/determinismus (negace negace, Hegel) - znovusjednocení těla a duše (zase Hegel)
127 triumf nad odporem
naše tělo je společenstvím mnoha duší, chtějící tak ve svém potěšení rozkazujícího přibírá potěšení vykonávajících, úspěšných nástrojů, služebných pod-vůlí, pod-duší..neustálé sjednocování mnoha sil do jedné činné síly (Artaude je přesný opak: drobení, rozklad)
vůle musí působit jen na vůli, nikoliv na látky, nervy - NAMÍTÁM: dualismus
vůle musí působit jen na vůli...vše je vůlí k moci...kopíruje Schopenhauera...takový jen svět viděný zvnitřku (NAMÍTÁM: a co zvenčí? jednostranný subjektivistický voluntarismus)
128 rozštěp na dva světy, protože vůle nepřijímá utrpení a boj, chce se jich zbavit
129 neulpětn na osobě, i kdyby byla nejmilovanější, každá osoba je vězením, slepou uličkou !!!
neulpět ani na vlastním odpoutání, ani na nebezpečí letícího
130 mobilizovat aktivní proti pasivnímu jáství..NAMÍTÁM, že skutečně silný boj vyžaduje diferenci, ba dokonce protiklad, nemusí tedy i pán, chce-li bojovat opravdu intenzivně, přijmout dualisticko-antagonistickou představu raba?!!!
131 rab chce jen co nejdelší a nejpohodlnější život
132 v naší upadlé době si všichni navzájem pomáháme, každý je v určitém stupni nemocným, každý ošetřovatelem nemocných
133 vymýcení boje, násilí, utrpení, nebezpečí přinese vymýcení života a jeho nahrazení pasivní adaptací
134 fyziologie, biologie nezná základní pojem VLASTNÍ AKTIVITY - zná pouhou reaktivitu, adaptaci...přitom přednost mají spontánní, přesahující, útočné, nově soudící, vykládající, tvořící síly
135 vysoká a příkrá vznešenost, cit k přísnosti a tvrdosti...dnes chorobná přecitlivělost, křehkost...morálka ustrašenosti ..dnes chceme, aby člověk nemusel mít už vůbec strach...proti liberální demokracii, socialismu, anarchismu...z osvícenství vzešlá forma autonomního stáda rovných práv...víra ve společnost/stát jako vykupitelku
136 dnes popírají život hlavně vědci - ASKETICKÝ IDEÁL...ochuzení života: afekty zchlazeny, tempo zpomaleno, instinkt nahrazen dialektikou, do tváří a gest vepsána vážnost (hlavní znak obtížnější látkové výměny, zápasícího, namáhavěji pracujícího života)
137 vůle k nicotě, odpor k životu, vědec se stává dobrovolným otrokem
138 nechce vykořenit násilí a utrpení, protože vede k úpadku, odpor k utrpení pochází z nemocné vůle
navíc snaha odstranit utrpení povede k opaku - k rozšíření a zintenzivňování utrpení
nevykořenitelnost agresivity, včetně rozkoše, kterou máme z utrpení ostatních
snaha odstranit utrpení je jen odvádí jinam, dovnitř, tím se stupňuje, je ještě krutější...NAMÍTÁM, že to by ohlo být také dobře: větší překážky mohou přinést větší růst!!! to ostatně FN, který měl hodně zvnitřněné agrese, dokázal i svým dílem...jen díky tomuto zvnitřnění ho dokázal napsat
139 negativní vůle primárně nechce dobro, ale popřít zlo, má tedy větší rozkoš z ničení než z tvoření
tři rétorické figury proti konzervativismu proti osvícenství: bude to mít opační důsledky, realita je nezměnitelná, reformy ohrožují již dosažené výdobytky
pán je krutý z nedbalosti a egocentrismu, rab je krutý pro krutost samu, má primárně rozkoš ze způsobování utrpení
otrok je pesimistou, nedoufá v jinou rozkoš, než jakou mu přináší mučení slabších
DODÁVÁM, že takový je obraz i v pohádkách: odsuzujeme malicherné sadisty, obdivujeme velkomyslné tvořivce...jenomže tímto FN přijímá pohádkový černo-bílý dualismus...nepřijímá monismus reality samotné
demokracie přináší zákeřnější podoby krutosti a utrpení...NAMÍTÁM, že to není pravda: trpíme pořád, ale pohodlněji, méně bolestivě
140 Sokratova falešnost: spokojil se s přelstněním sebe sama: přehlédl iracionálno v morálním soudu (tedy jeho nezdůvodněnost)
141 agresivita je jednáním u pána vybita a proto je v rozumných mezích...u otroka je oddálením a zadržením akumulována a vyhnána do krajních podob..NAMÍTÁM: a není to dobře? čím víc boje, krutosti, tím víc růstu (dle FN)!
143 mezi pány vlastně rovnost, reciprocita, vzájemné uznání, protože kde není jasná převaha, tam by se boj stal neúspěšným vzájemným poškozováním, tedy se soupeři snaží dorozumět - NAMÍTÁM, že přesně o totéž se snaží i osvícenství: místo neustálého boje kooperace, komunikace
146 druhý svým útokem demonstroval, že se mě nebojí...tímto podceněním mé schopnosti vrátit mu ránu mě urazil a ponížil
pán je u Hegela na rozdíl od raba v boji o uznání schopen překonat svůj strach o život...NAMÍTÁM, že zde je rozdíl v motivech pána a raba ne rozdíl v přitakání životu vs. strach ze smrti, ale překonání strachu ze smrti vs. strach ze smrti, tedy nikoliv afirmace vs. negace, ale negace (rab) vs. negace negace (pán)
čet je urážená a obnovována v očích druhého a přihlížitelů...proto bude odplata tím větší, oč více se uražený projektuje do duše oponenta a přihlížitelů...pokud mu chybí tato imaginace, nepomyslí na odplatu, protože není zraněn...podobně se nebude mstít, pohrdá-li oponentem a přihlížiteli...ten, kým pohrdám, mi čet nemůže dát ani vzít...
147 nebudu oplácet jedině když jsem beze cti, nebo pohrdám oponenty nebo je miluji
resentiment nezná odplatu, ale MSTU - mstou si nekompenzuji materiální a morální újmu, ale svou vlastní slabost!!!...vylévám si svou nenávist k životu na jednotlivcích a skupinách !!!
148 vznešený se měří tím, kolik i vědomě uvalené škody dokáže snést, aniž by to považoval za újmu či urážku...mocná společnost netrestá příživníky, parazity, přezíravě je ignoruje (vznešený má soucit jen se slabými)
149 život je bytostně přisvojováním, zraňováním, přemáháním slabšího a cizího, VYKOŘISŤOVÁNÍM (NAMÍTÁM: JEDNOSTRANNÝ POHLED)
150 bez ohrožení a nejistoty se vysušuje pramen energie a obnovy života...proto nechce věčný mír mezi národy, ale potenciálně válečný stav
151 Evropa má nemocnou vůli, katalyzátorem její vnitřní syntézy mohou být Židé, které považuje za nejsilnější rasu, především díky resolutní víře, která se nemusí stydět před moderními idejemi
153 celistvější člověk = celistvější BESTIE
velcí se pro realizaci své velikosti potřebují opírat o malé..aristokracie nemá sloužit celku, ale celek jí...zavrhuje tradiční pojetí paternalistické reciprocity pánů a poddaných...proti hierarchii vzájemnosti jednostrannou služebnost..NAMÍTÁM: zase Baršovo dualistické myšlení, proti zlu staví jeho antitezi, tedy - samozřejmě - dobro...
154 smyslem a účelem rabů jsou páni..smyslem a účelem pánů jsou oni sami
155 vztah k ženě je smíšeným typem: jednak panství a soucit, také boj
emancipace žen ruší podrobenost ženy muži i její boj s ním
jen mělký duch popírá nejpropastněšjí antagonismus a nutnost věčně-nepřátelského napětí mezi mužem a ženou...žena musí být chápána jako majetek, jako něco určeného ke služebnosti a v ní dosahujícího dokonalosti
156 žena se přestáváv bát muže, protože muž přestává být mužem
emancipací žena mizí
vliv ženy se zmenšil tím, že vzrostla její práva...oslabují se a otupují ženské instinkty...žena opustila své ženství a napodobuje všechny hlouposti muže...tím je stále hysteričtější a méně schopná svého prvního a posledního povolání, rodit silné děti...žena ztratila cit pro to, kde člověk nejjistěji dosáhne vítězství, neumí zacházet s vlastními zbraněmi, ztrácí jemnou lstivou pkoru..emancipace připravuje muže o jejich víru v zásadně odlišný, v ženě ZAHALENÝ ideál, v cosi věčně a nutně ženského, bere jim přesvědčení, že by žena musela být udržována, obstarávána, chráněna, šetřena jako křehké, podivuhodně divoké a často příjemné domácí zvířátko
NAMÍTÁM, že dle evoluční biologie muž ženě poskytuje zdroje, péči a ochranu kvůli jejím větším rodičovským investicím, jenomže jelikož dnes po ženách často děti nechceme, není k této péči a poskytování zdrojů žádný důvod...ale naše evoluční mechanismy samozřejmě budou pracovat dál...
157 nivelizuje se forma ženy, která doplňuje, obohacuje a stimuluje muže..žena je poddaným a nepřítelem, proto u muže vzbuzuje schopnost soucitu, ochrany, ale i bojeschopnost
na ženě vzbuzuje respekt i bázeň její přirozenost, přirozenější než u muže, její ryzí dravčí lstivá poddajnost, tygří spár v rukavičce, naivita v egoismu, nevychovatelsnot, niterná divokost, neuchopitelnost, šíře jejích tužeb...při vší bázni vzbuzuje s touto krásnou kočkou ženou soucit to, že se jeví jako více trpící, zranitelnější, potřebnější lásky a ke zklamání odsouzenější než kterékoliv zvíře...vztah k ženě je tragédií, která rozdírá tím, že uchvacuje...
NAMÍTÁM, že typický obraz ženy: lest, dětskost, beztvará látka, zvíře, neurčitost, skrytá, lest, agrese + slabost, zranitelnost
ale tato ambivalence k ženě je, podobně i od ženy k muži...obojí pohlaví se v něčem zdá být více kultivované, v jiném zas více divoké, obojím pak přitahuje, nudí, děsí, pohoršuje, vábí...
otrok nemá slabé síly, ale MALOMYSLNOST, STIHOMAM
158 rab zvatší a nadsadí negativní aspekty světam do podoby absolutního zla, ty se pak snaží maximálně krutě odstranit
159 místo pánovi veselé hry s každodenními nástrahami života hluboký existenciální pesimismus, nedůvěra v tento svět
---
412 S. Toulmin: racionalita je dedukce zvláštního z obecného...je třeba ji doplnit rozumností: tedy řešit zvláštní problémy ze zvláštních kontextů samotných
obnovená jednota obou pólů (Hegel)
414 !!! řečové akty nejsou vyvozeny z abstraktního kódu, ale čerpají svůj smysl z lokálních kontextů zvláštních sociálních praktik
416 je naléhavé stavět mosty mezi kulturami, ale také je důležitév udržovat rozestupy - bez negativní zkušenosti utrpení a boje z druhými by život ztratil svou kreativitu
k životu patří konkurence i kooperace..vše vzájemně vyvažovat..osedlat nepřátelství do bojových rituálů
boj zmírněn dialogem, odlehčen hrou, přerušen darem, milostí ..NAMÍTÁM: FN by nesouhlasil ,Barša by pro něj byl stádním člověkem, který chce zmírňovat překážky, FN by je chtěl spíš zvětšovat, rozhodně se jim nevyhýbat, naopak je vyhledávat
417 nahradit pluralistický partikularismus (multikulturalismus, postmodernismus, Huntingtonova idea střetu civilizací) pluralistickým univerzalismem...kritika falešného imperialistického univerzalismu nesmí zahodit univerzalistickou aspiraci samotnou - přece jen je Barša osvícenec...
418 romantická kritika osvícenství (herder) není útokem na osvícenství ale jeho radikalizace... utopickým horizontem by měla být civilizace, v níž by se žádná kultura nemohla chlubit přístupem k univerzalitě, ale všechny kultury by k univerzálnu aspirovali
NAMÍTÁM, že i zude jde jen za převlečený partikularismus naší osvícenské západní kultury, vydávaný jako předtím za univerzalismus - jen se z něj odebraly příliš nápadně západní ideje, ale jiné, jako tolerance k jinakosti, diaqlog s jiným, snaha druhého nepřeměňovat se zachovaly...tedy opět se Barša a další snaží předělat ne-západní civilizace podle západního modu, navíc PROTIKLADNĚ i proklamovaným osvícenským hodnotám tolerance a ne-předělávání...předělává je do stavu, kdy nebudou druhé předělávat...ABSURDNÍ, SEBEVYVRACEJÍCÍ SE!!!
v osvícenství se střetává snaha druhé předělat k obrazu svému se snahou být tolerantní...tyto dvě snahy se vyvažují, ale jde stále o partikulární snahy vydávané za vše-lidské...
Pascal: máme ideu pravdy, nepřemožitelnou žádným pyrrhonismem a bezmoc ji dokázat, nepřemožitelnou žádným dogmatismem...NAMÍTÁM, že jde v podstatě o skepsi až dogmatický relativismus...
neděle 3. února 2013
Descombes - Stejné a jiné - i s kritikou
A. Kojeve - interpretace Hegela - humanistická - revoluce je krvavá, násilná, teroristická - pán a rab - nerozumný původ rozumného, dialekticky začlenit do rozumu nerozum
námitka proti solipsismu: pokud je bytí jen má představa, co druhý?
negace a nicota - co pochází z čeho - podle Bergsona nicota z negace, která pramení z žádostivosti - ale odkud žádostivost? (že by z nicoty? - pak kruh)
Bergson - Tvořivý vývoj - proč je něco a ne nic, proč je řád a neřád - z falešného předpokladu, že negativní ideje (nicota, ne-řád) mají nějaký smysl, dokonce primát před řádem, bytím
konec dějin - post-historie, po násilí, práci, vědě teď jen hra, smích, umění - beztřídní společnost či Hegelův rozumný stát
humanismus - zbožštění člověka - Heidegger kritizuje, že jen boha klasické metafyziky a jeho božskou kauzalitu nahradili člověkem
negativita je podstata svobody - svoboda je nikoliv volba mezi dvěma danostmi, ale negace (násilná, krev, teror, revoluce!) daného, pozitivního- spojuje destrukci války (boje) s tvořivostí (produktivitou) práce - možná falešné spojení!
svoboda vstupuje do vztahu k nic, nepřítomnému, vnáší do světa nové, neguje totiž stávající
kritika: negace ke svobodě nestačí - destrukce starého (stejného, identitního) je jedna věc, produkce nového (jiného, diferentního) věc jiná - to druhé NEVYSVĚTLENO!
identita a diference - s. 44 - bytí je a nebytí není - ale ještě musí mezi nimi BÝT diference, aby je odlišila - ale současně musí diference být jinak (nikoliv "být něčím", "být identickým"), jinak by bylo třeba vložit další diferenci rozlišující něco od ničeho
KRITIKA: to celé je sofistický blábol - nic není metafyzická, ale jen jazyková entita
bytí je identita, nicota diference (dualistická ontologie Kojevova, první je nedialektická příroda a druhé jsou dialektické dějiny) - pokud je nicota diferencí, nemůže být ani identická sama se sebou (OPĚT JEN SOFISTICKÝ BLÁBOL) - naopak bytí jakožto identita musí být identické se vším, nakonec i s diferencí - následkem toho je nakonec diference identická sama se sebou právě jako identita, v tom jsou identické (identita identity a neidentity)
nakonec primát bytí - identity, a nedokáží vysvětlit, jak z ní povstává neidentita, ne-já, diference...
spojení přírody a filozofa skrze jejich identitu - svět mluví skrze Hegela, skrze filozofa se poznává, Hegel propadá takřka šílenství, stává se božským, neosobním božským myšlením - systém je promluva světa samého, bytí mluví skrze člověka (i nicota?)
subjekt-poznávají objekt je totéž jako objekt-poznávají-subjektem, je to jediná dialektická Skutečnost, Totalita, identita subjektu a objektu
námitka: redukce věci o sobě na Kantovský jev, redukce předmětu na intencionální předmět
Sartre - Bytí a nicota - fenomenologická ontologie - bytí v sobě (příroda, identita) a bytí pro sebe (člověk, nicota, negace) - dualistická ontologie, neumí spojit (antropocentrismus!) - nedokáže vysvětlit, jak by z přírody (identita) vznikl člověk (vědomí, vůle, svoboda, nicota, negace, diference) - jedinou možností panteismus: v identitě přírody přece jen diference snažící se stát "pro sebe" (vědomím) - to zamítá, protože by na počátku tohoto pochodu už muselo být nějaké vědomí či vůle (bůh?)
jak z nedialektické přírody bez negace člověk s negací a dějiny s dialektikou? neví
NÁMITKA: vyostřené protiklady pak neumí syntetizovat, zůstanou nespojitelné poloviny - příroda není tolik tupá a člověk není tolik vědomý, místo propasti je zde kontinuum...
pojem se zvnějšňuje do věci, tím získává skrze diferenci svou identitu a stává se pravdivým (není už pouhým pojmem imaginární věci) a zpětně ve fenomenologii ducha věc si uvědomuje samu sebe, tím dochází ke zjevování ducha pro sebe sama - základní diference je tedy mezi pojmem a věcí, skrze tuto diferenci získávají oba opačným pohybem (nakonec kruhovým či lépe spirálovým ústícím v sebereflexivní identitu subjektu a objektu) svou identitu) vlastní identitu
být svoboden = moci říci ne (Sartre)
proti Merlau-Ponty - existenciální fenomenologie - snaží se překonat dualitu "v sobě" a "pro sebe" (bytí a nicoty, nutnosti a svobody) skrze "meziprostor", "mezi", což je nakonec vnímání, pohyb, tělo, chování. "já vnímám" jakožto partikulární, časoprostorově lokalizovatelné, inkorporované má primát před neosobním a asbolutním "já myslím"
Ponty zkouší protiklad, který nakonec vždy zavrhuje (ani...ani) - řešení není ANI v definitivní syntéze, ANI v odmítnutí předpokladu, který antitezi vyvolal, ale v MEZIPROSTORU mezi obojím, v NEÚPLNÉ SYNTÉZE
člověk je výtvor-tvůrce (něco mezi duchem a hmotou, nutností a svobodou)
- proti analytickému výkladu redukujícímu složité na jednoduché, celek redukován na soubor částí, které jsou si navzájem vnější (PARTES EXTRA PARTES) - Ponty podle romantiky chce celek víc než suma částí: CHOVÁNÍ není reakcí na podnět, ale ODPOVĚDÍ, kterou situace vyžaduje - větší aktivita, vnitřní činnost, kreaktivita organismu, který má schopnost uchopit situaci jako otázku, na kterou samostatně odpovídá...zvířata nejsou zvnějšněná, mají nitro...
- nikoliv vysvětlovat a popisovat, ale VYJASŇOVAT (světlo, evidence, intuice, bezprostřední poznání, ztotožnění s objektem, uvědomím si sebe sama jakožo tento konkrétní objekt, bytostná jednota pozorovatele a pozorovaného)
- a co vztah poznání sám? jaké je pouto subjektu a objektu? jaké má vlastnosti? kým je způsobováno? odkud je jeho zdroj? jen v subjektu, jak tvrdí Descartes a moderní věda? nebo pohyb vychází i z přírody samotné?
-Husserlova snaha říci diskursivně (predikativně) ne-diskursivní, před-predikatvní němou a čistou zkušenost, která předchází a zakládá diskurs, fenomén, který je poté interpretován - Derrida to napadne, že nic takového není
TĚLO: není částí já ani fragmentem "ne-já", tělo není objekt, nikdy není v distanci, nikdy není plně dáno tomu, kdo je obývá - subjekt je nutně VTĚLENÝ - vnímající je nutně TAKÉ objektem, vnímaným, inkarnovaným
- redukuje zase bytí na bytí pro mě, věc o sobě na jev - pořád ona Kantovská dichotomie "věc o sobě" a "jev pro nás" ožívá zas a znova, obvykle se "věc o sobě" škrtá" - přitom, intuitivně, řečení je nasnadě: máme vždy ve vnímání jen jevy, ale rozum se z nich snaží rekonstruovat to, co jim odpovídá a naše jednání skrze zpětnou vazbu přicházející skrze vnímání zase skrze jevy ukazuje, zda naše rekonstrukce "věci o sobě" byla či nebyla správná!!!
a co ona údajná propast mezi subjektem a objektem? není to propast, objekt je to, co se neustále snažím přivlastňovat formou UVĚDOMĚNÍ, uchopení do pojmu, či alespoň do představy - objekt se rozpostírá všude kolem mě i ve mě, je to vše ZATÍM vnější, ale potenciálně dostupné, i když NE VŽDY formou přímého vnímání - proto je Ponty naivní, protože redukuje objekt jen na bezprostředně vnímatelné!...objekt je ve skutečnosti rozumem z bezprostředně vnímatelného rekonstruován, ale nikdy ne uchopen vcelku smysly...objekt je to, s čím jsem v zápase, co mi klade odpor, co mi uniká i co chytám světlem rozumu, světlem vědomí...objekt je tu vždy se mnou, i když ne cele, i já jsem pro sebe často objektem, je obtížné poznat všechny své skuliny...ne-já nikdy není opakem mého já, je s ním vždy ve vztahu a spojení...stávám se objektem v aktu poznání, ale tato identifikace není nikdy úplná, v pozadí zůstává vědomí, že nejsem tento kámen, ale jsem ten, kdo ho do sebe pohlcuje, zaznamenává, po-jímá, přivlastňuje si, před-stavuje si před sebe sama, systematizuje...a stále znovu systém opravuje
a jak to bylo, vzniklo já z ne-já nebo naopak či jinak? myslím, že já opravdu vzniklo z ne-já, což není tak problematické, protože mezi nimi není propast
Ponty - do objektu zahrnuje i způsoby mého poznávání tohoto objektu - perspektivismus: perspektiva není subjektivní deformace objektu, ale jeho podstatná vlastnost - NESOUHLASÍM, toto plyne z naivního chápání objektu jako pouze přímo vnímané věci
AMBIGUITA ( = víceznačnost) - mnoho neukončeností (i svět je nezavršený, protože poznání subjektu je nezavršené a svět je vlastně jen tímto samotným poznáváním světa subjektem) - - není definitivní řešení, víceznačnost je ve světě, ve věci samotné, v našem prožívání
- proč by vnímání mělo být privilegovaným vztahováním se k věci? proč ne třeba jednání či její racionální rekonstrukce?
redukuje absolutní cogito na relativní lidské percipio, na němž cogito zakládá, ale toto relativní percipio je nakonec zjevem absolutna: já jakožo partikulární percipient jsem ABOLUTNÍ PRAMEN
- je to svět sám, kdo píše tento text, já pouze naslouchám jeho hlasu
- hledá společný pramen subjektu i objektu, každá forma bytí mne naprosto přesahuje (to je Heidegger) - ale Ponty spíše redukuje bytí na bytí pro mne...
- "já myslím" nenese "já jsem", ale naopak, do pohybu existence je reintegrováno "já myslím"
- subjekt nemá nikdy defintiivní sebeztotožnění, sebepoznání, není dokonale sebe-průsvitný, neshoda se sebou samým, diference ve mě, ne-průhlednost, ne-vlastnění sebe, VNITŘNÍ DISTANCE, jejímž následkem vždy znamená "být svým já" jen "být mimo své já" - za to může čas, nehotovost, nezavršenost, změna
- já nikdy není cele já, je nezavršené, naprasklé, ťuknuté
- v ego vždy zůstává neosobní, pre-personální část, která nikdy není plně reflektovatelná
- ve mně to vnímá, nikoliv já vnímám!!!
- nevidím a ani "já neumírám" - počitek není osobní zkušenost, jejímž subjektem by bylo já
- subjekt se uchopuje vždy jako "již narozený" - reflexe vzchází z temného základu, k němuž se obrací, který se jí nedaří prosvětlit
- jde o přechod od osobního subjektu k subjektu neosobnímu, anonymnímu, od "já" k "ono"
- i "my" v sobě skrývá neosobní subjekt (Hegelův objektivní duch)
- odkud symbolismus (řeč)? z expresivních gest těla, které ještě nemají explicitní a záměrný význam, protože se neřídí kódem, jde o smysl ve "stádiu zrodu"
- od 60. let proti logice identity, neredukovat jiné na stejné, diferenci na identitu, ale primát diference, identita podružná (tedy jen antiteze předchozího!)
- kritika předchozího: bytí redukováno na bytí pro mne, pod vládou principu subjektu, klauzury reprezentace
- proti subjektu, protože i u Hegela je to právě subjekt, který se stává absolutnem
- mluví o "transcendentálním poli bez subjektu" - neosobní "ono", neutrální původ (ani já, ani ty), na jehož základu se konstituuje "já" - ale to je jen neosobní subjekt!
- závěr (s. 179-181): subjekt není překonán, ale zmnožen - perspektivismus
-řád je jen jedna z mnoha perspektiv, chaos vládne
- ale pluralita perspektiv je vlastně jediným světem (objektem), který každá z perspektiv vidí po svém
ale to je právě to, co Deleuze a jiní zamítají
strukturalismus - je to komparativní metoda, nacházející stejnou strukturu-invariant v různých modelech-jejích reprezentacích
PŘEDSUDEK fenomenologie, že zkušenost je nepřekročitelná
Michel Serres - začíná z pozitivistického předpokladu, že filozofie je epistemologie (Kant), konkrétně věda, konkrétněji dějiny vědy (novokantovci), protože Kant reflektoval jen současnou newtonovskou fyziku...
existuje pokrok vědy nebo ne? pokud ne, pluralismus, pokud ano, jak? kontinuální přechod od nepravdy k pravdě je považován za naivní (měl to Comte), protože zde by nepravdivé nebylo vpravdě nepravdivé - a tak s Bachelardem pravda je překonaný/opravený omyl (epistemologický zlom)
NAMÍTÁM: je to sofistika - ve vědě se mnohé opravuje, něco zůstává, pravdu lze definovat vždy jen k současnému stavu poznání - to je jediné kriterium pravdy, které SKUTEČNĚ máme, s vědomým, že předešlé pravdy byly překonány, takže se to asi časem stane i našim "pravdám"
Serres dělí dějiny na "epochy", v každé nachází jednotící princip/vzor, např. "parní stroj", který je všude (literatura, věda, medicína, světonázor, politika,...)...takže se stírají hranice mezi vědou a ne-vědou, rozumem a mýtem - snadná námitka: to, že ve vědě myslíme podle vzorů vzatých odjinud, ještě nevyvrací přesvědčení, že v ní svět poznáváme lépe - jistě ne kvůli danému vzoru, ale pro jiné metody, které věda - na rozdíl od ne-vědy - používá...
- strukturalismus: označující předchází označované: vyjadřuje nikoliv naši "němou a bezprostřední" zkušenost (Ponty), ale spíše vlastnosti, možnosti a meze kódu (signifikantu, viz Lacan) - NAMÍTÁM: moc vyhrocené, stejně jako Ponty, ale jen na druhou stranu...
- bariéry jazyka překračuji jedině v básni, vtipu, metafoře (Lacan) - zhuštění, přesmyk, přeřeknutí, přepsání
- nevíme, kdo je autorem přirozených jazyků, takže nemůžeme postulovat předzjednanou harmonii mezi jazykem a zkušeností - NAMÍTÁM: omyl, autorem je archaická lidská pospolitost, navíc je jazyk dalšími generacemi stále přebudováván...TAKÉ kvůli nové zkušenosti, ale jistě přežívají rezidua minulých, dnes už archaických forem...takže, zas moc vyhroceno...
Lévi-Strauss postuluje "nevědomou aktivitu lidského ducha", kterou vysvětluje jednotu lidských kultur (tedy to, že nachází všude izomorfii modelů, tedy reprezentace stejné struktury/invariantu)
- strukturalismus redukuje přirozený jazyk na jazyk formální (kybernetika, inženýři, umělé kódy, teorie informace, kteří se zaměřovali především na požadavek komunikovatelnosti, tedy na příjemce, adresáta, neřešili tolik vysílače, tomu dávali spíš pasivní roli, z toho strukturalismus mylně vyvozuje, že subjekt je pouze podroben signifikantu jako jeho pasivní loutka, že řeč mluví skrze mne, ze zkušenosti vidím a artikuluji jen to, co mi kód umožňuje, kód už je dán, já jen vybírám z možných výpovědí tu, která nejvíc vyhovuje mé zkušenosti, ale stále mezi mou zkušeností a formulí kódu zeje nepřekročitelná propast - heterogenita, exteriorita kódu vůči mé zkušenosti, nakonec to ale nevadí, protože redukují smysl zkušenosti na smysl kódu, takže bezprostřední před-jazyková zkušenost zcela zaniká v kódu alias Derridově textu...)
- kód je zkonstruován, ne však jazyk, navíc je třeba jazyka, aby mohl být kód zkonstruován, dále jazyk není jednoznačný jako kód, jazyk nemá za jediný cíl směňování "informací" nebo popis světa
- skrze řeč (šaman, kněz, psychoanalytik) je trpící jedinec reintegrován do společnosti, šaman poskytne trpícímu řeč, v níž je možno bezprostředně vyjádřit ony beztvaré a jinak neformulovatelné stavy...právě přechod k tomuto verbálnímu výrazu (který současně umožňuje uspořádanou a srozumitelnou formou prožívat aktuální zkušenost, jež by jinak byla anarchická a neuchopitelná) vyvolává odblokování fyziologického procesu, tj. jistou žádoucí reorganizaci oné sekvence, jejímuž rozvíjení nemocný podléhá - Lévy-Strauss - geniální!! - zkrotit hrubou surovinu existence, asimilovat nestejnorodé, dát smysl nesmyslnému - racionalizovat, převést jiné do stejného, do systému: toto dělají mýty a ideologie a věda a rozum sám!!!!
- na svém těle zakouší jedinec bolest jako nesmyslný, vzpurný prvek - jde o to smířit diskurs společenství a zkušenost jedince, navrátit jedince do společnosti
- údajně nejde o pravdy (dogmata, signifikáty), ale o formu (signifikanty), tedy spíše termíny než obsah - s tím nesouhlasím, vyhrocené
s. 161 - moc je držena nakonec veřejným míněním
- diskurz kriminologie, pedagogiky, medicíny, psychiatrie je umožněn institucemi (kriminál, blázinec), které moc ustavuje (Foucault) - rozum je moc, proti moci jde bojovat jedině mocí, proti rozumu rozumem
- proč je moc respektována? ZÁJEM masy?
- někdy perverze stádní touhy, přání být vykořisťován, rabská touha otroka
Marcuse - Marx oživen Hegelem a Freudem - sociální represe ztotožněna s freudovským potlačením, společnost způsobuje potlačení - to se zdá lacanovcům naivní reedicí "ušlechtilého divocha" deptaného společnsotí - podel Lacana potlačení předchází represi a vysvětluje ji - neukojitelnost touhy (jen ve snu) - NÁMITKA: je to zřejmě blbost...apeluje na pocit všeobecné nespokojenosti, který lze vysvětlit křesťansky (chybí bůh - absolutní objekt plnící díru v subjektu), freudovsky, evolučně (chybí absolutní vagína)
Foucault - Dějiny šílenství - rozum se ustavuje v opozici vůči ne-rozumu, dějiny jsou rozum, smysl, dílo, projekt, svoboda - ne-rozum pak opak...původ rozumu v jeho směsi s ne-rozumem je rozumu nedosažitelný
- globální nespokojenost v post-historii, po konci dějin, nespokojenost se vším...(absurdita)
cézura mezi rozumem a ne-rozumem ustavuje šílenství jako protivu rozumu, duševní nemoc (hospitalizace, internace)
- nevíme, co to ne-rozum je: chápeme ho jako pouhý negativ k rozumu: absence rozumu (rozum chybí) nebo odmítnutí rozumu (vpád iracionálních sil)
- rozum má svůj původ mezi ním (identitou, stejností) a jiným (ne-rozum) - nemůže k tomuto svému původu sestoupit
- nikoliv pokrok psychiatrického vědění odhaluje duševní nemoc, ale ustavení duševní nemoci rodí psychiatrické vědění...NÁMITKA: opět to hrotí, jistě, novověk se na blázny více zaměřil, více je viděl jen negativně, jiné věky a kultury v nich viděli i něco pozitivního...ale umění 20. století to v mnohém napravilo (Artaude, surrealismus obecně, dadaismus)
- neexistují fakty, jen interpretace...historie je fikce, ne dokument-popis, ale fikce: zase hrotí...
- šílenství (v našem smyslu slova) je tu až PO našem rozhodnutí ve prospěch rozumu, díla, dějin, projektů, smyslu...
NÁVRH: ano, chtělo by to začít opět chápat šílenství jinak, nově, neodsuzovat ho jako nepodstatný negativ rozumu, ani se ho hned nesnažit vložit-absorbovat-zapojit do nějakého "dialektického" "super-rozumu", ale vidět ho jako JINÉ, které má svébytné kvality...ALE též nezapomínat, že to je ne-moc, utrpení, defekt, který má hodně mínus, ale TAKÉ nějaké plus
Althusser - marxista v strukturalistickém rouše...nad-determinace, proti mechanické či přímé kauzalitě (jestliže A, pak B) kauzalita mnohovrstevnatá - mnoho relativně nezávislých instancí (ekonomická, politická)...nadstavba relativní autonomii...ekonomická instance má nakonec navrch, protože určuje, která instance bude v dané době dominantní (např. ve feudalismu politická instance)...jde o kauzalitu, kde nelze redukovat specifickou kombinaci a mnohonásobnou interakci mnoha vrstev či instancí...
- ani dominantní instance nevysvětluje vše, protože rozpor v dominantní instanci je "předeterminován" rozpory v jiných instancích...jde o kauzalitu strukturní, protože o určujícím účinku rozhoduje struktura = kombinace instancí
ideologii rozumí po Marxově vzoru falešné vědomí, falešnou představu...vědci necítí vykořisťování, jsou obluzeni ideologií, vykořisťovaní to cítí na vlastní kůži
nelze naivně vidět v románu výraz sociálního třídního vědomí, strukturalista pojme obecnou strukturu např. buržoazního románu, pak hledá její korespondence např. se společenskou strukturou subordinace - NAMÍTÁM, že se zapomíná na singulární modifikace, vše se chápe jen přes celkové mustry - hrotí se obecné, z jednotlivého se činí jeho loutka
- pokrokový je pro strukturalistického marxistu Joyce a nikoliv Zola, tedy bourání struktury buržoazního románu obecně, nikoliv popis konkrétního utrpení proletariátu...myslím, že zabírat může obojí, víc však nakonec Zola, protože Joyce nesměřuje k žádné politice konstruktivní, jen deformuje, vede snad k anarchismu, snad k estétství - nestačí bořit, je třeba stavět...Zola taky nikam politicky nevede, ale aktivizuje soucit, což je mocná zbraň, a taky hněv...naivita marxistů tohoto ražení je v tom, že předpokládají, že stačí zbořit buržoazii a přijde komunismus...to je jasný omyl
Lyotard - deziluze marxisty: marxismus není pravda, ale mravní ideál, který je často náboženský (spása) a klerikální (intelektuál je pastýř oveček)
- díky náboženskosti socialismu je mnohem revolučnější kapitalismus (!!!), protože je cynický, ničemu nevěří, po celé zemi likviduje všechny víry!!!
- je rakční protestovat proti stavu světa, proti kapitalismu: je třeba jeho cyničnost a KRUTOST ještě vyhrotit! (zas ten revoluční duch francouzů: hlavně že se něco děje, radost s boření - ale nakonec jde jen o polo-boření, boření akademické, zábava kavárenských povalečů...)
- rzpustit vše nejvznešenější, nejsvětější - neboť Staré Dobré Časy se už nevrátí!!!
- proti bázlivému odmítnutí tohoto světa, motivovaného tím, že tento svět není "pravý svět" (stálý, uspořádaný, spravedlivý) - pravda je jen vůle k pravdě, vůle morálního řádu je nekonečným útěkem před světem, je třeba s ním skoncovat
Klossowski: není žádné poprvé ani naposled, věčný návrat, není žádný originál, vše je kopie kopií
- likviduje princip identity - stejné je vždy jiné, když tu není princip identity, nemůže tu být ani princip diference
- proti údajné ctnosti kritiky - kritizuje všechny autority, zapomíná na vlastní "autoritu" - diference mezi kritikou podvodu a podvodem samým je simulovaná - NÁMITKA: všimněme si, že likvidací principu identity vše nakonec spadá v jedno! důvodem je to, že zde není ani diference...a pořád se vrací otázka: plyne diference z identity nebo naopak? domnívám se, že jde o pojmový pár: jedno definuje druhé a naopak...A je identické, jen když je diferentní od ne-A, diference tu není bez identity A...ale nakonec, kdybych měl volit, volil bych jako Platón: jedno může být bez mnohého, naopak ne!
Klossowski stírá i diferenci mezi aktivní a reaktivní silou, jedno od nepaměti vždy simuluje druhé, jedno se přelévá v druhé
- nauka o věčném návratu je parodií nauky, filozof diference je podvodník a jeho filozofie mystifikace - proti neexistujícímu principu identity klade zdání principu diference, princip nepravý, který maskuje (simuluje) jako pravdivý...
- jak se zbavit jediného logos a vrátit se k mythos? jednoduše: logos byl vždy jen mythos - filozofie(teorie odsuzující příběhy byla sama příběhem, obecné je samo singulárním (logika příležitosti sofistů ukazující, že obecné je jen zvláštním případem jedinečného, příležitostného - a přece ani logika jednotlivého - byť zahrnuje logiku obecného - není sama univerzálnější a pravdivější logikou)...NÁMITKA sebevyvracení se nabízí hned! ale ZAJÍMAVÉ: chápat samotnou IDEU obecna/systému jen jako parciální příležitostný mythos! snaha vidět naše systematicko-univerzalistické myšlení zvenčí jen jako další singulární případ, jednotlivý (jeden z mnoha) pohyb myšlení...Lyotard tak vidí jen jednotlivé typy/mody myšlení - žádný nenadřazuje...ale z jakého typu myšlení vychází on sám? mohu provádět "čistý popis"? to je další mythos! další jen parciální "pravda"!...takže, z perspektivy perspektivismu je vše perspektivní, ale sám perspektivismus si neklade nárok na výlučnost, druhým ji tedy bere JEN RELATIVNĚ...takže vůbec ne! namítli by mi, že zde vycházím z logiky univerzálního...že je to logika proti logice...a která má pravdu?...subsumovat jednotlivé pod obecné (jak jsme zvyklí) nebo naopak?...které myšlení zvolit (voluntarismus?)???...proč VĚŘÍM logice univerzálního?! rozum sám STOJÍ NA SOBĚ SAMÉM, TEDY NA NIČEM!...rozum nedokáže svoje absolutní nároky! je vždy jen hypotetický...vždy vychází z předpokladů, pouhých postulátů, které umožňují jeho činnost...ale co TYTO věty samotné?!...kladu je V RÁMCI systému...tehdy, DRŽÍM-LI se pravidel...tedy nakonec i relativismus sám pramení v racionalismu...s tím ale, že reflektuje ne-racionální diskursy (šílenství, sen, umění, hru, sex,...)...rozum se dívá kolem, vidí jiné pohyby, než které má on sám, dívá se do sebe, a vidí, že stojí na nicotě - proto konstatuje svou omezenost...ale samotné TOTO odvození JE RACIONÁLNÍ...založené na zákonu sporu atd...racionálně odvozuji omezenost vlastní racionality, čímž si ovšem podrážím nohy...realita mi ukazuje, že můj rozum je sláb...ale vidět zvnějšku ho nemohu...
problém je v tom, že Lyotard nakonec používá logiku UNIVERZÁLNÍHO, když říká, že vše je jen vyprávění/narace!...nevěří pravdám, ale pravdě zákona sporu nakonec věřit musí - jinak by nemohl věřit vlastnímu systému! podobně všichni filozofové - základní pravidla racionality jsou nedotknutelná, jinak padá celý systém...
je to zoufalství, je to svoboda, svoboda zoufalého? osvobození - k čemu? závrať svobody, bezmoc svobody - mohu jít kamkoliv- takže ale kam jít?...
Anti-Oidipus - touhu do základny, spojit Freuda s Marxem, touha produktivní - (obvyklý marxista chápe touhu jako ideologickou představu v nadstavbě, u freudovce touha není produktivní, produkuje jen představy a sny, fantasmata)
- touha je zde VŮLÍ K MOCI
- aktivní síly = revoluční touhy
reaktivní síly - touha represe - kněží s jejich mystifikacemi obrátili aktivní síly proti nim samým, kvůli tomuto převrácení je špatné svědomí, pocit provinilosti, provázející všechny aktivní projevy vůle
- TOUHA REPRESE: potlačit touhu v druhých i sobě, být policajtem druhých i sebe
(podobnost s rabskou touhou poslouchat Tyrana)
- asketa nalézá SLAST v rezignaci, umrtvení, pasivitě, kterou sám sobě ukládá...
mystifikace obrací touhu proti ní samé - psychoanalytik přesvědčuje o oidipovské provinilosti
POSLEDNÍ ČLOVĚK (nemoc nihilismu) zničil vše, co nebyl on sám, je teď sám, ubohý, zaujal místo Boha - ALE ZNIČEN MĚL BÝT ON
- lékem je AKTIVIZOVAT - od nicoty vůle k vůli nicoty, z pasivního k aktivnímu nihilismu
- přejít od pasivní schizofrenii k aktivní schizofrenii
- podlomená psychika vychází ze stavu společnosti, ne z rodin
- kapitalismus plodí asivní schizofrenii jakožto mezní produkci touhy
- dějiny jsou procesem deteritorializace, kapitalismus na konci dějin je krajní forma deteritorializace - přechod od kódování k dekódování...
dějiny mezi primitivním kmenem, kde vše kódováno (individuum jen sociální) až ke kapitalismu, kde se vše dekóduje, individuum se tak stává privátním, volně disponuje se sebou (dekódování toku prodecentů: vesničané vytrženi z půdy a vlastní...také dekódování majetku - už není spjatý s půdou, ale s penězi)
pohyb dekódování vše strhne, mizí rituály, všechny posvátné formy - kapialismus je cynický systém, nemající víru, posvátno
- kapitalismus měl takto osvobodit individuum, ve skutečnosti vede k největší REPRESI produkce touhy - proč? protože deteritorializace hned následována reteritorializací, restaurace starých forem - jedno z důležitých nově restaurovaných teritorií je rodina, psychoanalytik jako kněz v ní vrací falešnou víru
NEUROTIK je konvenční: trpí, protože kvůli společnosti si vnucuje odpírání - je to rab, reaktivní síla, nejde až na konec toho, co může
- identita člověka spočívá na fikci provinilosti incestního otcovražedného ega...
PSYCHOTIK
Lacan: psychotik je ten, kdo chybí jeho matce (falus), a tak nemůže dát najevo své chybění (mít touhu)...odmítnutí signifikantu chybění vyvolává jeho návrat ve sféře Reálného skrze děsivou halucinaci v níž se psychotik vidí jako REÁLNĚ kastrovaný, protože nebyl kastrovaný SYMBOLICKY - --- tedy, je šílený kvůli nedostatku chybění (byl odvrhnut, popřen)...jen signifikant, mluva, vnáší mezi lidi toto chybění----psychotik se nepodřídil symbolické kastraci, nepřijal zákon otce, symbolično, řeč, a tak halucinuje, že je kastrován opravdu - popřená kastrace se vynořuje v děsivější podobě...když se nepodřídíš, bude to ještě horší...
to Deleuze odmítá: chybění, zákon a signifikant jsou omyly pro touhu! jen KNĚZ nazírá tak, že je v nevědomém transgrese, provinilost a kastrace
- vlastně se vrací k Rousseauovi - přírodní člověk potlačován společností - jeho touha ve společnosti deformovaná..NAMÍTÁM, že jde o mýtus, člověk i jeho předkové je sociální opice, v jeho touze vždy esenciálně to společenské, co Deleuze odmítá: tedy struktury vykořisťování, ujařmování a hierarchie!
- třídní boj už není, je jen jediná třída rabů, z nichž jedni vládnou druhým - NAMÍTÁM: je to sofistika...
jen velký umělec PRORÁŽÍ ZEĎ oddělující člověka od produkce touhy
šílenec neuspěl, jeho síla zablokována
- rozdíl aktivního a reaktivního prochází uvnitř každého mezi dvěma póly jeho touhy - buď k REVOLUČNÍMU pólu (schizoidní, touha uprchnout před společenským, před stádními identifikacemi - vlast, peníze, fotbal, rodina)...anebo k represivnímu, paranoidnímu pólu, vkládá se do mocenských struktur, usiluje o pocty - v každém je PRAVÁ TOUHA i TOUHA BÝT POTLAČEN
DELIRIUM je oscilací mezi dvěma póly: schizoidní revoluční zaujetí a paranoidní reakční zaujetí - koexistence obou bloků, fragmentů (delirium je tato OSCILACE)
někdy jsme na pokraji PRŮLOMU, jindy upadáme do deprese, z níž se vymaňujeme resentimentem (paranoiou) - proto jsou revoluce vyvolané autentickou touhou vždy zrazeny
- nakonec tedy i Deleuze sám měří to, co je, tím, co není, ale mělo by být - zápornost se tedy vrací i u něj!!!
- Deleuze vytyčí ideál, který samozřejmě není, a pak obviní dobu, že tento ideál není - klasický resentiment, Deleuzi!!!
PRAVDA je, že se musíme přizpůsobovat, a někoho to zlomí...někdo naopak poměrně často vyhrává...
společnost však není jenom zlá, jenom utiskující, anarchie pubescentů je naivní a ke společnosti nespravedlivá!
můžeme se ptát, zda DELEUZE v této své schizo-analýze nakonec sám nepodléhal spíše paranoii ze společnosti a lidí - společnost nás přeci nechce vždy zničit, lidé jsou i hodní, pomáhají, nechávají odpočinout...TÁŽU SE, zda schizo-pól není vlastně jen kompenzací či projevem paranoio-pólu: prorážím společnost, protože si myslím, že mě dusí
- POKUD společnost chápu jako Deleuze jenom jako ZLOU, buď budu proti ní bojovat, nebo jako rab ohnu hřbet...a nebo někdy tak a jindy onak...ale společnost je i dobrá!
DERRIDA
- proti snaze rozšířit rozum - spíše ho vyvrátit, ale lstí...
DUPLICITA - neredukovatelná mnohoznačnost (nikoliv protikladnost!) významů
Hegel - rozdíl je sám v sobě protikladný..Derrida chce jinou diferenci, která není protikladem identity, není na identitě založena
DVOJZNAČNOST, navíc lstivě zastíraná tím, že je zde jen jeden pravý/zdravý/dobrý smyl - že smysl je zcela naplněn smyslem, že dobro není než dobré, pravdivé je naprosto pravdivé - přitom zamlčená postranní myšlenka, že PRAVDA NENÍ OPRAVDU PRAVDA (NÝBRŽ ČASTO NEPRAVDA), ZÁKON SE NELIŠÍ OD SVÉVOLE
rozum nelze vyvrátit rozumem - snaží se o to lstí, hraje zdánlivě podle pravidel rozumu, ale má postranní úmysly, vyjevují se v jazyce dvojznačnostmi, které jsou dovedně maskovány údajnou jednoznačností termínů...
nevyslovitelné, slepá skvrna - MUSÍME PŘEDSTÍRAT, že to vyjadřujeme hegelovským (racionálním) jazykem - jinak to nejde
a priori/de iure/pravdy rozumu se neliší od empirických/ de facto - nejsou založeny na sebeidentitě rozumu (Já=Já), ale na vztahu rozumu k jinému (diference), nakonec k jednoduchému empirickému faktu...
- proti metafyzice PŘÍTOMNOSTI
- v přítomnosti je přítomná i minulost a budoucnost (v Husserlově "žité přítomnosti") - ještě přítomná minulost, která již není přítomná a už přítomná budoucnost, která ještě není přítomná - díky tomu diference přítomnosti k sobě samé, přítomnost není identická sama se sebou - NAMÍTÁM: slovíčkaření, přítomnost je ovlivňována zbylými časovými mody, přesto je DIFERENCE mezi nimi jasně patrná
dál Derrida: přítomnost je diferentní k sobě samé, rozděluje ji samu: to způsobuje buď to, že nikdy není nic zcela nepřítomné (vše je přítomné) nebo přítomnost nikdy vpravdě nenastává (přítomnost není) - NAMÍTÁM, že obojí je absurdní, i když čtení Husserla by mohlo nasvědčovat spíše první možnosti, Derrida se však jistě přikloní k té druhé absurditě
- dle Husserla se de facto nedostaneme k původnímu smyslu něčeho pro naše předky, de iure však víme, že toto minulé, pokud bylo přítomné, mělo všechny vlastnosti přítomnosti: to jiné je nakonec stejné - NAMÍTÁM: ano, však to tak je!
DIFFÉRANCE - a) nebýt identický (přítomnost je vždy diferovaná, v sobě rozdílná) b) odložit na později (přítomnost je diferovaná přítomnost, plně přítomnou přítomností bude teprve příště)
UVAŽUJI, že jistě přítomnost mnohdy není holá či nahá, obsahuje vzpomínky, očekávání, je momentem jisté kontinuity určité situace, epizody, projektu, plánu, jistého rytmu času...ale z toho, že je přítomnost takto mnohonásobně zapletena v časovosti přece NEPLYNE, že vůbec není! - Derrida opět hrotí...
- přítomnost je od počátku ve vztahu k sobě samé opožděna...co to znamená za blbost? ale viz dál...
PŮVODNÍ ODKLAD - kdyby od počátku nebyla diference, nebylo by žádné "poprvé", protože by po něm nenásledovalo "podruhé" - tím opakuje, že sebeidentita něčeho není bez diference, bez jeho hranic k jinému - první je prvním jen tehdy, je-li po něm i druhé...druhé prvnímu vůbec umožňuje být prvním...druhé má tak prioritu před prvním, je od napoprvé přítomné jako předchůdná podmínka "prvního" - to už je ale Derrido NESMYSL, stačí, když se druhé připojí k prvnímu AŽ PO TOM, a tím z něj teprve ZPĚTNĚ ) (v naší epistemologické rekonstrukci) udělá to první - Derrida dělá z naší epistemologie metafyziku...JINOU OTÁZKOU je to, jaká je metafyzika času, zda událost v sobě nese už svůj vlastní konec a tím svou hranici (a vztah) k události, na ní navazující...
původ je už opakování, původ je ne-původ, protože kdyby v původu byla jen identita bez diference, nic by z něj nevzniklo - na počátku opakování, re-prezentace...originál je už kopie...neexistuje ani reprezentace, protože prezentace se neudála...princip non-principu...NAMÍTÁM: je to blbost: i kdybych připustil, že v identitě původního je už obsažen jeho vztah (diference) k jinému, tedy k budoucímu (což není nutné!), neznamená to, že se původní přece neodehrálo!..na počátku je už znak, nikoliv jeho referent...opět nesmysl
znak a referent vzájemně závislé...vědomí nikdy nepředchází řeči, zkušenost taky ne...NAMÍTÁM, že se mýlí: vědomí a zkušenost jsou jazykem ovlivněny, to ano, ale nejsou s ním identické
priorita znaku - zdůrazňuje písmo proti promluvě...psané proti mluvenému...NAMÍTÁM, že to zas vyhrocuje, jazyk má dvě svébytné domény, řeč a písmo, nelze říci, co je primární v naší kultuře, biologicky a obvykle však řeč, nikoliv písmo...
Derrida nám vytýká, že zatímco řeč je znakem věci, písmo je její náhražka, tedy znak znaku (má pravdu)
dle Derridy je každý znak už znakem znaku, nikdy neznačí věc samu...namítám, že to zas hrotí...
TEĎ DŮLEŽITÉ K CELÉ KNIZE:
STEJNÉ JE STEJNÝM, JEN POKUD JE AFIKOVÁNO JINÝM...identita bez diference není možná...opět a zas stejný problém...lze myslet jedno bez mnohého, lze myslet neurčité, bezevztažné samo-jediné jedno?!...MOŽNÁ ano, ale to je jen spekulace - ve skutečnosti tu máme mnohost...mnoho identit a mezi nimi mnoho diferencí...tedy identita potřebuje diferenci a naopak...pojmový pár, vzájemně se definující...snaha hegeliánů diferenci redukovat na identitu i snaha post-strukturalistů identitu redukovat na diferenci jsou STEJNĚ POMÝLENÉ, je to teze a antiteze stejného omylu, který neumí zachovat neredukovatelnost identity a diference či jejich vzájemný vztah, kdy ani jedno není důležitější, ani jedno nevychází z druhého, protože ve skutečnosti jedno vychází z druhého - a druhé naopak z prvního!!!!
co je ZA "logikou identity"? je to dialektické "za" nebo je to za dialektikou? není to nevyhnutelně dialektické "za"?
Derridova "logika suplementu" (neexistuje originál, vše už je suplement, znak znaku) - jde o podřazení NEPODMÍNĚNÉHO jisté PODMÍNCE, totiž podmínce jeho DIFERENCE vzhledem k podmíněnému...NAMÍTÁM, že nepodmíněné může být nepodmíněného co do svého zrodu, v tomto je navzdory Derridovi dále nepodmíněným!!!...diference tak zde leží v identitě, relativní v absolutním - což je ale samozřejmě NESMYSL
- máme sklon považovat SUPLEMENT za něco navíc, co se přiřaďuje k již hotovému celku...pokud by tomu tak ale bylo, pak by suplement nebyl ničím, vše už by bylo hotové v celku...pokud celkem myslíme skutečně absolutno, pak je opravdu těžké říci, jak by z něj mohlo vycházet relativno, konečno...pokud nepodmíněným myslíme první, pak přiznávám, že už je nějak předem spřízněno s druhým, třetím atd...ale spíše tak, že to z něj vychází než tak, že mu to předchází...Derrida tedy stvořitelskou kauzalitu první příčiny otočil na absurdní zpětnou kauzalitu, která nedává dobrý smysl...
suplement, jsa vně, zastupuje chybějící (nepřítomnou) část celku, ukazuje, že celek není úplným,
přítomnost je přítomností, jen má-li vztah k ne-přítomnému (minulému, budoucímu)...NAMÍTÁM, že tomu tak nemusí být na psychologické rovině, o kterou asi Derridovi přece jen hodně jde, jiné je to na rovině řeči nebo na fyzikální rovině
metafyzikou se stírá tato diference, stopa nepřítomnosti, díky které je přítomnost přítomností
všechno přítomné nese stopu nepřítomného, které ho vymezuje
stopa je přítomný znak nepřítomného, které, když ji zanechalo, bylo přítomné - složitě řečená banalita, jako mnoho Derridových věcí
PŮVODNÍ STOPA - přítomná stopa minulého, jež nikdy nenastalo (absolutně minulého)...NECHÁPU, proč z toho, že původní je definičně závislé na odvozeném vyvozuje, že původní nikdy nenastalo...jde dle mého soudu o logickou chybu
jak vyhrát proti dialektice/hegelovi/filozofii/rozumu? vítězství v mistrově hře je nakonec vítězstvím mistra hry...(protože vítězství je definováno pravidly hry, které udal mistr)
ne-přítomnost není nutně opakem přítomnosti ani negativní absencí (chyběním) přítomnosti, nevědomím
tedy Derridovo myšlení nemusí být nutně protikladem k předešlé filozofii (absence přítomnosti, negativní teologie) ani uvažováním o negativní absenci (negativní absence, "vůle" předcházející "představu", nevědomí) - je to JINÉ myšlení
- filozofie bude vždy myšlením přítomnosti, privileguje přítomné před nepřítomným (minulá přítomnost, budoucí přítomnost) - bytí i čas lze myslet jen z přítomnosti, z jistého "teď" vůbec, které ZKUŠENOST nemůže opustit
DVOJAKOST každého textu, vždy to jsou dva texty v jednom: dva texty, dvě ruce, dva způsoby vidění, dva způsoby naslouchání - pospolu, a přece odděleně - filozofie podržuje pouze jeden z těchto dvou textů, ten pod autoritou přítomnosti, smyslu, rozumu, pravdy - neguji-li rozum, tak pouze jeho negativní stránku, jeho chybění - nakonec mi jde o vyšší rozum...ale v prvním textu jsou trhliny/stopy odkazující k druhému textu
ale SYNTÉZA obou textů je nemožná, nemohou splynout v jeden, protože druhý text není PROTIKLAD prvního, nýbrž je to jeho nepatrně ODCHÝLENÝ DVOJNÍK
ano, Hegel si všiml, že protiklady mají mnoho společného, proto je možné je sjednotit - to je možná jeho HLAVNÍ myšlenka - protiklady se přitahují, protože jsou to nakonec opačná stanoviska k TÉŽE VĚCI
co je to ale PROTIKLAD?
a) kvalita a její absence (přítomnost/nepřítomnost) - tedy identita, monismus
b) dvě odlišné kvality (dualismus), ale musí se v nějakém bodě stýkat, jinak by to byl bezevztažný dualismus, dvě nesouměřitelné kvality...KDE se stýkají?...nějaké X je spojuje...třeba to, že se týkají téže věci, vedou k témuž cíli, mají stejnou funkci, jsou to obě barvy (bíla a černá) atd. - opět tedy protikladnost je umožněna identitou
je nutné redukovat vždy jinakost na protikladnost, diferenci na identitu?
jinakost pak může být opravdu mimoběžnost, nesouměřitelnost, na rozdíl od sbíhavé (Aufhebung) protikladnosti...
diference bez identity vede k chaosu bezevztažných ne-entit (aby něco mohlo být entitou, musí být sebeidentické)
Derridovo jiné myšlení se nachází v textu samém, jsou to jeho trhliny, dvojznačnosti
je Derridova dekonstrukce (ve smyslu stržení i vymezení, konstituování) vážná - nebo je to hra? je "jedno i druhé" a "ani jedno, ani druhé" - je to NEROZHODNUTELNÉ
NEROZHODNUTELNÝ VÝROK: nelze o něm v daném systému rozhodnout, zda je pravdivý nebo nepravdivý (není tedy ani pravdivý, ani nepravdivý)
NEROZHODNUTELNÉ SLOVO: jeho dvojí smysl nelze ovládnout, rozhodnout - hra nemá konec, vyhrává, kdo prohrává a naopak, identita a diference se mění jedno v druhé cyklicky bez konce
Mallarmé: HYMEN (simulacrum hegelovské identity, nerozlišitelné od ní): jde o PANENSKOU BLÁNU i SŇATEK (KOPULACE) - hymen (panenství) existuje jen když tu hymen (sňatek) není
HYMEN je diference (uvnitř a vně panny, touha a její naplnění) a současně zrušení diference (kopulací, protržením blány, hymenem hymenu se diference ruší)
- zruší se diference mezi diferencí a nondiferencí, nastane identita diference a nondiference - což je hegelovská identita identity a nonidentity, protože identita = nondiference a diference = non-identita
Hegel to směřuje k cíli, jímž je identita, tedy k zrušení diference - Derrida to jen nezavršuje, identitu vyhání diferencí a naopak - není to tedy moc originální, tohle tam Hegel má taky, jen to završuje...smířit v diferenci to samozřejmě nešlo, takže to Hegel smiřuje v identitě
DELEUZE
nomádské myšlení - anarchistická distribuce, jako nomádi, bez ústřední organizace, bez prvního principu, ze kterého by vzcházelo mnohé
proti principu identity, redukující nové na stejné - DIFERENCI mezi "nalézt"a "znovu se shledat" racionalismus zahlazuje...nedokáže vysvětlit dokonalé opakování (dvojčata, sériově vyráběné kusy) - neví, v čem je diference...proto skrze fenomén OPAKOVÁNÍ lépe pochopím diferenci - protože jde o příklad diference nesporné, přesto neuchopitelné
OPAKOVÁNÍ není návrat identického, ale předvádění diference samotné...
proti zaměňování diference s pouhou pojmovou diferencí...pojmová diference je diference v rámci identity - specifický (druhový) rozdíl v identitě rodu...
skutečná diference by měla uchopovat nejen diferenci v identitě, ale i diferenci mezi identitou a non-identitou
DIFERENCE je BYTÍ SMYSLOVÉHO
- autentická diference není mezi dvěma pojmy (identitami), ale mezi pojmem a názorem (smyslovou rozmanitostí, neurčitostí), mezi identitou a diferencí
filozofii diference tak podává Kantova transcendentální estetika jakožto teorie smyslového (smyslovost jako "rozmanitost a priori") - vyložil však jen rozmanitost a priori, tedy identické všem názorům (tedy časovost, časovou formu) - to je tedy nepojmová identita, nikoliv nepojmová diference - NEŘÍKÁ nic o diferenci mezi možnou a reálnou zkušeností
pro dialektickou filozofii je rozdíl mezi pojmem a názorem diferencí pojmovou, pro empirickou filozofii diferencí ne-pojmovou
diference není rozmanité, rozmanité je (smyslová) danost, reálná zkušenost, nikoliv a priori, ale a posteriori - DIFERENCE je to, čím je danost dána
Descombes si zde všímá problému: existuje-li pojem diference mezi pojmem a názorem, existuje i čistě logický přechod od inteligibilního ke smyslovému, od pojmu k názoru...zvláštní je, že mluví o POJMU diference, když pravá diference je mezi pojmem a ne-pojmem...nemluví však o pojmu bytí...bytí tedy není jednoznačné...bytí je diference
NAMÍTÁM, že pokud je mezi smysly a rozumem pravá diference, pak jsou abstrakce nebo indukce, dedukce (prostě vztah mezi smysly a rozumem) nemožné...
JAK myslet to, co je rozumu vnější? jak to uchopit zase rozumovými prostředky a přitom zachovat jeho diferenci? jak pojmout diferenci do identity myšlení?
TAKŽE - nejen diference mezi identitami, ale diference mezi identitou a neidentitou (a co ještě třeba diference mezi diferencí a diferencí, tedy mezi dvěma rozmanitostmi? Deleuze však zajímá ona diference mezi proklady - ovšem, jak přece z Hegela víme, diference mezi protiklady často vede k jejich syntéze, tedy k identitě, což si Deleuze neuvědomuje...zajímavější by tedy byla diference mezi dvěma jinakostmi, tedy nesouměřitelnost samotná...můžeme však přemýšlet, zda i v případě rozdílu mezi rozumem a smysly nepůjde o nepřekročitelnou diferenci: je-li však nepřekročitelná, je poznání nemožné - je-li naopak překročitelná, ruší se tím diference sama a Deleuze je tím vyřízen!!!)
diference je bytí smyslového, tedy rozmanité danosti, která je dána skrze diferenci (diferencí samotnou) - bytí pak je diference, nemůžeme mít o něm pojem (není jednoznačné, sebeidentické)
Kant ukázal nepojmovou identitu - tedy společnou formu názoru
pojmová diference je diference mezi identitami, nepojmová diference je diference mezi identitou a diferencí - pro empirickou filozofii je rozdíl mezi pojmem a názorem diferencí nepojmovou, tedy skutečným pojmem diference
pravá diference je mezi pojmem a ne-pojmem, není tedy sama pojmem, není jednoznačná jako pojem
identita rozumu se snaží převést na vlastní identitu diferenci názoru - pokud je diference mezi rozumem a názorem nepřekročitelná, poznání je nemožné, v opačném případě nejde o pravou diferenci - třetí možností je polovičaté řešení, tedy že jde o diferenci částečnou...
chce-li však Deleuze uchopit diferenci pojmem, převádí ji už tím na identitu - měl by ji tedy uchopovat maximálně metaforou...navíc, je-li to diference mezi pojmem a ne-pojmem, těžko zachytím její svéráz pojmem, tedy jen z jedné strany oněch dvou nesouměřitelných kvalit...to už ji vlastně redukuji na tu jednu z kvalit
jakto, že Kant ukázal v transcendentální estetice nepojmovou identitu? protože našel identické mezi identickým a diferentním
diference je rozdíl mezi možnou a skutečnou zkušeností, mezi re-prezenací (předpokládanou obecnou formou) a novým, skutečnou prezentací
neredukovat smyslový materiál, rozmanitou a neurčitou surovinu na identitu, jde o mnohovýznamovost, rozmanitost
DELEUZE A NIETZSCHE
- filozofie jako demystifikační kritika
- věda jako touha po pravdě koření v morálce, v asketickém ideálu, a morálka koření v resentimentu vůči životu
měli jsme diferenci mezi identitami, diferenci mezi identitou a diferencí
hodnota o sobě stejně jako význam o sobě neexistuje: význam je relativní vzhledem k určitému čtení, i hodnota je relativní vzhledem k hodnocení - zaměření vůle k nějakému cíli...NAMÍTÁM, že to tak nemusí být
genealogie hodnot - mají vyšší a nižší původ
diference mezi singulárním jakožto instancí obecného a singulárním jakožto singulárním - to je DIFERENCE, bytí smyslového, diference mezi pojmem a názorem - nejde ani tak o diferenci mezi představou (reprezentací) a věcí, ale spíš mezi dvěma schopnostmi/mohutnosti - mezi schopností pojmů a schopností názoru - mezi rozvažováním a smyslovostí - jde o diferenci mezi mohutnostmi subjektu - tedy mezi rozumem a smysly, kde rozum dává identitu, smysly dávají rozmanitost, ne-identitu
PÁN A RAB - problém kritéria, jak je odlišit
zkouší různá kritéria:
1) síla a slabost
- SVRCHOVANOST pochází z pánovy síly, rabství je ze slabosti vůle,
- ale pán nemusí být aktuálním vládcem - vládci jsou totiž ve skutečnosti slabí, sdružení ve stádní houfy, vítězové nad silnými, proto SILNÉ JE VŽDY TŘEBA BRÁNIT PROTI SLABÝM
2) aktivní a reaktivní síly
- nejslabší není nejméně silný, je stejně silný jako silný, protože má lstivost, subtilnost, duchovnost, šarm
- jde tedy o rozdíl mezi dvěma KVALITAMI síly - síla je buď VZNEŠENÁ nebo NÍZKÁ - aktivní a reaktivní
- reaktivní síla nejde až na konec, nemá odvahu, neudělají vše, co mohou
- proč však síla nejde až na konec? je tam překážka...tedy není dost silná - tím bychom se vrátili k prvním, již překonanému kritériu, slepá ulička (slabý není fakticky slabší než silný)
3) afirmace a negace
- slabý mocně chce vlastní slabost i slabost druhých - slabý může být nejúčinnějším po stránce účinnosti, jeho vůle je negativně zaměřená, cele se obrací ke zničení sebe samé - autodestruktivita
- i když reaktivní síla jde až na samu mez možného, k posledním důsledkům, tím, že popírá vlastní diferenci, to, co odlišuje, zůstává reaktivní
- aktivní síla přitaká vlastní diferenci, vlastní odlišnosti, stvrzuje ji
- tedy "jít až na samu mez, k poslednímu účinku" není dobré kriterium
kriteriem je afirmující nebo negující kvalita vůle - pravda má takovou hodnotu, jakou má vůle k pravdě: pravda je nadřazena iluzi, jestliže vůle k pravdě má víc afirmativní síly než vůle k iluzi
METODA DRAMATIZACE - místo otázky "Co je to dobro?" otázka "Co CHCE dobro?" - tedy chce vůle k dobru (dobrá vůle) RŮST anebo ZMENŠOVÁNÍ vůle (jí samotné)?
GENEALOGIE MORÁLKY
pán: "JSEM DOBRÝ, TEDY TY JSI ZLÝ"
rab: "JSI ZLÝ, TEDY JÁ JSEM DOBRÝ"
hodnocení pána vychází z jeho SLASTI - těší se z bytí toho, kým je (ze své diference, sebeláska, sebepřijetí, sebesmíření, sebe-nadšení)...stvrzuje své štěstí a dobro, nemá potřebu srovnávat se s druhými, hledět na jejich mínění
NAMÍTÁM, že jde o bájný ideál - jsme sociální opice, nikdo není takovýmto božským odděleným individuem, které by nehledělo na ostatní a žilo z vlastní blaženosti - Nietzsche zde ZBOŽŠŤUJE člověka, odtrhává ho od jeho sociálního bytí, dělá z něj na všem nezávislou blaženou bytost
- jde o Nietzscheho KOMPENZACI - zřejmě se hodně srovnával a hodně mu záleželo na mínění druhých, o to véce se chtěl stát na nich NEZÁVISLÝM - ale zdá se mi, že tím se uzavírá do své identity, sebe-identity...navíc, VYCHÁZÍ-LI pán ze sebe, vychází vlastně ze své identity, která je tedy definovaná ještě PŘED jeho diferencí s druhými (primát identity, což by se Deleuzovi líbit nemělo!)...potom jen stvrzuje tuto svou identitu...Deleuze píše, že stvrzuje svou diferenci, svou odlišnost, ale zapomíná, že tato diference je až účinkem předchůdné identity pána, jeho svojskosti - kdyby tomu tak nebylo, byl by pán rabem, jeho identita by byla dána jeho vymezením se vůči rabovi, což Deleuze/Nietzsche nemůže přeci připusit
suverenitu, svrchovanost pána tvoří právě absence uvažování (iracionalismus, voluntarismus, primát vůle před představou, činu před myšlením, aktivismu před intelektualismem) - problém je v tom, že celá tato teorie je v modu opačném, v modu uvažování
TO JE OBECNĚJŠÍ PROBLÉM: ať francouzská filozofie sebevíc mluví proti rozumu, intelektualismu, pouhému psaní a mluvení, stejně nedělá nic jiného a nic jiného nepoužívá!!!
hegelovský pán není pánem, protože má potřebu rabova uznání
hodnocení raba je OBRÁCENÝM hodnocením pána - PROTIKLAD - rab vychází z druhého, ne ze sebe, jen NEGUJE druhého
NAMÍTÁM, že pán je pak identita, rab je antiteze identity, odvozená existence - ale začíná se od pánovy identity (protože pán začíná ze sebe, jako causa sui), není zde primát diference!
rab je slabý na to, aby stvořil vlastní hodnoty, aby kladl pozitivitu, dokáže jen negovat pozitivitu jiného
hodnoty pána jsou špatné, TEDY opačné hodnoty jsou dobré (práce, demokracie, filantropie) - nejde o vlastní hodnoty, ale o negaci pánových hodnot (neoriginalita, netvůrčnost)
rab vytváří MORÁLKU - pán měl dobré a zlé ve smyslu blažené a bědné, šlo o výraz stupně či stavu moci - rab má dobré a zlé v morálním smyslu
OREL POŽÍRAJÍCÍ OVCI - orel to dělá ze své přirozenosti (identita, esence Deleuzi, to co bys zde mít neměl!!!), nechce ovci negovat - není tedy motivován závistí, záští, nenávistí, pomstou, zlou vůlí, zahořklostí, zapšklostí - jeho aktivita začíná u něj samého, aktivita raba je pomstou, proti-akcí, obraným útokem - pán útočí, rab se jen brání...orel si jen hledá kořist, ovečka se chce mstít za něco, co je dle Nietzscheho přirozené...
Nietzsche se nám snaží sugerovat, že jednání pánů je přirozené, jednání rabů pak proti přírodě..to je naivismus, jde zkrátka o boj - své zbraně má orel, své zbraně má ovečka...oba jednají podle přirozenosti
Nietzsche nařkl křesťanství, že jen neoriginálně a zhoubně převrátilo přirozený chod věcí, my zas můžeme nařknout jeho, že právě křesťanská morálka je přirozená a slouží životu, on ji jen neoriginálně převrací do agresivní morálky, která jde proti životu - obětuje mnohé pro pár vyvolených...a nakonec zabije i je, protože většina se proti výjimečným spikne...takže nakonec nevyhraje nikdo...
ovečka připisuje dravci špatnou vůli, záměr působit zlo, chce, aby se orel choval jako ovce, chce zničit přirozený řád věcí...jde o revoltu rabů v morálce, o VZPOURU OTROKŮ, kteří nakonec přesvědčí pány o jejich provinilosti, tím je oslabí, obrátí jejich vůli proti jí samé - tím ustane pokrok, rozvoj života, dojde k všeobecné nivelizaci, ke zkrotnutí silných
NAMÍTÁM, že ve skutečnosti jde o interakcionismus, o kompromis - silní jsou draví, slabí se je snaží krotit, výsledkem je kompromis na obou stranách
- Nietzsche nevím proč předpokládá, že útočná agrese je v pořádku, agrese obranná, lstivá, vedená v morálním diskursu už ne...nevadí mu, že je v ní lež a lest, ale to, že oslabuje sílu silných, ničí jejich svrchovanost
4) afirmace afirmace a negace negace
- afirmaci a negaci mají pán i rab, rabova afirmace je však reakcí na negaci života - afirmuje zásvětí či mravní ideál proto, že neguje/odmítá/nechce nespravedlivé a kruté stránky života - nechce tedy život sám
- filozofie SUVERÉNNÍ vůle, filozofie "ano" životu - ale nebude přitakat všemu jsoucímu, protože "ano, které nedovede říci ne" je afirmací NIHILISTY, ten přitaká všemu, co je (dle něj) ne...
- afirmace tím, že stvrzuje výlučně afirmaci vrhá STÍN NEGACE - aktivní síla musí popírat negativitu, má-li stvrzovat afirmativitu (tedy identita se neobejde bez diference, negace) - NAMÍTÁM, že tedy afirmace není založena zcela sama v sobě, potřebuje negaci!!!...zde už by hezky Deleuzovsky bylo řečeno, že identia vychází z diference, PROBLÉM je však zas v tom, že tak by pán byl už odvozen z negativity/zápornosti raba, což by se zase Deleuzovi jistě nelíbilo
- reaktivní negace má zase afirmace - jde ale o fantóm afirmace - jde o ustavičné POPÍRÁNÍ, které vytváří iluzi tvorby nezávislých hodnot
- pán je afirmativní negace, rab negativní negace, pán má stvrzující afirmaci, rab negující afirmaci
pokud by afirmace stvrzovala jenom pozitivitu, nebyla by v realitě, protože v realitě je i zápornost/negativita
VĚČNÝ NÁVRAT - eliminuje slabé, vrací se jen silní (otázkou pak je, jaktože je zde silných tak málo, když již věčný návrat nekonečněkrát proběhl?)...vše, co si zoufá, pomyslí-li na to, že by se mělo nekonečněkrát vracet, se nevrátí...navrátí se jen silní, kteří AFIRMUJÍ SVOU DIFERENCI (svou identitu, která je vymezena jejich diferencí od druhých - ano, mnohem správněji by zde mělo být řečeno, že afirmují svou identitu, protože přece vycházejí ze sebe samých, mluví-li se zde o diferenci, jde už o vymezování vůči jiným, tedy o rabství namísto panství - další má NÁMITKA)..silní se vrací, avšak rozdílní (proč rozdílní? nevysvětleno)...naopak ti, kdo negují to, co rozlišuje, svou diferenci, jsou zahlazeni - AUTODESTRUKCE ZÁPORNÉHO...Descombes namítá, že to připomíná NEGACI NEGACE, kterou přeci Deleuze zamítá...avšak jde o protikladné principy: z negace negace vzchází pozitivita, zatímco autodestrukce záporného vzešla z původní pozitivity života (který se obrátil proti sobě samému, v nihilismu, nemoci ducha, spáchal sebevraždu)
KRITERIEM je vztah priority mezi ANO a NE - afirmace a negace jsou kvality vůle k moci: negace se staví do PROTIKLADU k afirmaci (rab), avšak afirmace se ROZLIŠUJE od negace (pánův způsob uchopení reality)...afirmace se nestaví do protikladu k negaci, není v ní totiž zápornost
pán tedy uchopuje mnohé jako rozdílnost, rab jako protikladnost - pán uchopuje raba jako jiného k sobě, rab pána jako protikladného k sobě
- mluvili jsme o diferenci mezi identitami (v rámci rozumu, mezi pojmy), o identitě mezi diferencemi (apriorní forma názoru, čas jakožto identický prvek smyslové rozmanitosti), o diferenci mezi identitou (rozvažování jakožto mohutnost subjektu) a diferencí (názor jakožto mohutnost subjektu), nyní jde o diferenci mezi diferencí a protikladem!!!!
rab redukuje všechny diference na protiklady
pán vidí zase všude jen diference, nevidí nikde protiklad - pán je spokojen s tím, že je odlišný, diferentní
rab je zásadně závislý: od začátku rivalizuje s jinými - to dělá i pán, ale nezávisle, ne ze zášti a pomsty, vzteku
pán chce raba porazit protože je silný, rab chce pána porazit, aby se mu pomstil - tedy jiná motivace, jiné zaměření vůle, jiný systém hodnot, jiné hodnocení situace
pán je vznešená nezávislá duše - rab je nízký závistivý a žárlivý duch
z hlediska afirmace negace není opakem afirmace, "ne" není opakem "ano", je to jen diference - diference je jen zdánlivě záporná...jiné je neurčené, nevymezené, není opačné..tak se zachovává jinakost - ale o jiném díky tomu nic NEVÍME..tím, že z jiného učiníme protiklad, hned se o něm mnohé dozvíme, proto je černobílé myšlení tak rozšířené - pokud je jiné jen protikladné, buď je pouhou absencí kvality, kterou známe nebo s ní má mnohé společné (usouvztažníme to se známým)
co je PROTIKLAD?
a) přítomnost a nepřítomnost kvality, tedy monismus jedné kvality
b) výše jsem psal, že je to mohou být dvě kvality v něčem se stýkající - tedy dualismus kvalit umožněný nějakou jejich identitou
- nevím, zda je druhá možnost skutečně možná...
jaké máme protiklady? aktivita a pasivita, dobro a zlo, levá a pravá - první případ je jasně monismus aktivity, druhý příklad může být dualismus dvou kvalit, ale musí mít opačný postoj k identickému X (např. pomáhat druhým), a jen v přítomnosti nebo chybění této kvality (pomoc druhým) jde o protiklady, jinak by byl dualismus kvalit jen jejich jinakostí, nikoliv protikladností...
a co levá a pravá, den a noc? nejde o protiklady, ale o komplementy - ale den a noc lze chápat i protikladně pomocí kvality "přítomnost světla" a jejího chybění
zajímavost - den a noc pochopené jakožto protiklady můžeme definovat z obou konců, buď pomocí kvality "přítomnost světla" nebo pomocí kvality "přítomnost tmy", podobně je to i u dobra a zla - zlo je nepřítomnost dobra nebo dobro je nepřítomnost zla - není odůvodnitelné (až na nejistou evidenci), které z řešení by mělo dostat přednost
protikladnost je to, že se dané prvky vzájemně vylučují, jeden je smrtí druhého a naopak: je-li tu jeden, není tu druhý a naopak - protikladnost je tedy vždy definovaná negací nějaké pozitivity, kvality, tedy její nepřítomností (a přítomností)
jsou-li jiné entity protikladné, musíme říci v čem, v jaké kvalitě - jejich protikladnost je pak v tom, že jedna danou kvalitu (kvality) má a druhá ne - když je tu jedna, daná kvalita tu je, když je tu druhá, daná kvalita rázem mizí...
z hlediska afirmace (z hlediska pána) tedy neexistuje negace jakožto popírání druhého...když pán popírá raba, nejde o PROTIKLAD afirmace raba, nýbrž pánovo popírání je výsledkem jeho vlastní afirmace, jde tedy o sebe-stvrzující negaci, což je afirmace této diference mezi dvěma afirmace (stvrzováním pána a ZDÁNLIVÝM stvrzováním raba)..pán je tedy NAIVNÍ
rab se ve skutečnosti staví vůči pánovi do protikladu, čistě jen neguje jeho hodnoty - kde si pán života váží, tam jím rab pohrdá atd...to ale pán nesmí vidět, jinak by ztratil svou nadřazenost a začal s rabem soupeřit
z hlediska raba: rabovi brání jeho nízkost, aby zahlédl vznešenost pána - nemůže vidět, že pánovy negace jsou afirmace...pánova negace není protikladem k rabově afirmaci
pán vidí všude diferenci, rab všude protiklad - oběma uniká diference mezi protikladem a diferencí - tato non-identita mezi nimi je pro ně identitou
každý, kdo se staví do protikladu k tomu, co je v druhém záporného, je rabem - jeho identita nevychází z něj samotného
Descmobes správně Deleuze KRITIZUJE: stvrzováním své diference se pán odlišuje od raba, tím už se stává rabem, také Deleuzeho afirmativní filozofie má negativní úkoly: demystifikace, útoky na kněze...
z hlediska afirmace (pán) je non-identita diference a protikladu diferencí, ne protikladem...z hlediska negace (rab) je tato non-identita protikladem....a non-identitu těchto dvou interpretací (interpretace pána - interpretace raba) by pán zase chápal jen jako diferenci, rab zase jen jako protiklad....pro afirmaci tak neexistuje diference mezi diferencí a protikladem, protože protiklad chápe vždy jen jako diferenci...negace (rab) nevidí diferenci mezi pohledem pána a raba....pán i rab chápou non-identitu diference a protikladu jako identitu
hodnocení pána jsou vznešená, vychází ze sebe sama, z bohatství svého bytí - nízké hodnocení vychází ze své nedostatečnosti vzhledem k nadřazenosti, kterou přiznává druhému, na kterého žárlí --- toto je však možné jen tehdy, je-li možné koncipovat hodnocení, které by nebylo srovnáváním - pán nečerpá stvrzení své nadřazenosti ze srovnání s rabem, nikdy s ním nesoupeří..suverénní stvrzování sebe sama
NAMÍTÁM, že tato vznešenost je snem všech neurotiků i dnešní doby - nikdo se nechce srovnávat, brát ohledy na mínění, mít odvozenou existenci vedenou žárlivostí a závistí, cítit se malý a velkého nenávidět...každý se chce cítit pánem, ale každý je rabem!!!
Descombes správně namítá, že není-li vztah k druhému přítomen v pánově sebe-stvrzování, pak by Deleuze měl napsat, že pán stvrzuje svou identitu - a nikoliv diferenci!!!...to však Deleuze nemůže připustit, chce primát diference
když se setká pán s rabem, pozná diferenci mezi sebou a jím, mezi diferencí a protikladem...teď už ví, že to, co popírá v rabovi, není jiná afirmace (tedy diference), nýbrž negace jeho vlastní afirmace...odmítá být negován rabem...toto jej oslabí (rabem je vtažen do "reaktivního dění", pohybů resentimentu)... a tím, že pán v rabovi nyní pozná kohosi sobě podobného, raba povýší, sebe poníží
ale i kdyby Deleuze měl pravdu - NAMÍTÁM, že co do výsledku je jedno, popírá-li mě pán nebo rab - pán to dělá ne proto, že by mě chtěl primárně zničit, nemá zlou vůli, ale chce jen rozvinout sebe...rab to dělá z nenávisti vůči mě, s primárním a jediným cílem mě zničit...POKUD VŠAK BUDE NĚKDO ZNIČEN, není lépe, bude-li zničen od někoho, kdo ho zničit chce, než od někoho, kdo o něm skoro ani neví?...navíc, rab po zničení někoho pokračuje s jeho identitou, byť převrácenou, zatímco pán pokračuje s identitou docela jinou...po zásahu rabem zůstane identita zasaženého zachována, byť v převrácené podobě...
chápu však Deleuzovu úvahu: setkám-li se jako pán s jiným pánem, víme o sobě, že jeden z nás musí padnout, víme ale taky, že nechceme primárně zničit toho druhého, že on sám nám nevadí...není mezi námi nenávist, řevnivost, nepřátelství, jen chlapský fair-play zápas...je to zápas dvou tvůrčích originalit
naopak, setkám-li se s rabem, vím, že jen otočil mou vlastní identitu s nenávistným cílem mou identitu zničit...jak by měl zareagovat pán? velkomyslností, velkorysostí, shovívavostí, soucitem, pohrdáním, ignorací...??...setkal jsem se s neoriginálním jedincem, kterému jde jen o mé zničení
námitka proti solipsismu: pokud je bytí jen má představa, co druhý?
negace a nicota - co pochází z čeho - podle Bergsona nicota z negace, která pramení z žádostivosti - ale odkud žádostivost? (že by z nicoty? - pak kruh)
Bergson - Tvořivý vývoj - proč je něco a ne nic, proč je řád a neřád - z falešného předpokladu, že negativní ideje (nicota, ne-řád) mají nějaký smysl, dokonce primát před řádem, bytím
konec dějin - post-historie, po násilí, práci, vědě teď jen hra, smích, umění - beztřídní společnost či Hegelův rozumný stát
humanismus - zbožštění člověka - Heidegger kritizuje, že jen boha klasické metafyziky a jeho božskou kauzalitu nahradili člověkem
negativita je podstata svobody - svoboda je nikoliv volba mezi dvěma danostmi, ale negace (násilná, krev, teror, revoluce!) daného, pozitivního- spojuje destrukci války (boje) s tvořivostí (produktivitou) práce - možná falešné spojení!
svoboda vstupuje do vztahu k nic, nepřítomnému, vnáší do světa nové, neguje totiž stávající
kritika: negace ke svobodě nestačí - destrukce starého (stejného, identitního) je jedna věc, produkce nového (jiného, diferentního) věc jiná - to druhé NEVYSVĚTLENO!
identita a diference - s. 44 - bytí je a nebytí není - ale ještě musí mezi nimi BÝT diference, aby je odlišila - ale současně musí diference být jinak (nikoliv "být něčím", "být identickým"), jinak by bylo třeba vložit další diferenci rozlišující něco od ničeho
KRITIKA: to celé je sofistický blábol - nic není metafyzická, ale jen jazyková entita
bytí je identita, nicota diference (dualistická ontologie Kojevova, první je nedialektická příroda a druhé jsou dialektické dějiny) - pokud je nicota diferencí, nemůže být ani identická sama se sebou (OPĚT JEN SOFISTICKÝ BLÁBOL) - naopak bytí jakožto identita musí být identické se vším, nakonec i s diferencí - následkem toho je nakonec diference identická sama se sebou právě jako identita, v tom jsou identické (identita identity a neidentity)
nakonec primát bytí - identity, a nedokáží vysvětlit, jak z ní povstává neidentita, ne-já, diference...
spojení přírody a filozofa skrze jejich identitu - svět mluví skrze Hegela, skrze filozofa se poznává, Hegel propadá takřka šílenství, stává se božským, neosobním božským myšlením - systém je promluva světa samého, bytí mluví skrze člověka (i nicota?)
subjekt-poznávají objekt je totéž jako objekt-poznávají-subjektem, je to jediná dialektická Skutečnost, Totalita, identita subjektu a objektu
námitka: redukce věci o sobě na Kantovský jev, redukce předmětu na intencionální předmět
Sartre - Bytí a nicota - fenomenologická ontologie - bytí v sobě (příroda, identita) a bytí pro sebe (člověk, nicota, negace) - dualistická ontologie, neumí spojit (antropocentrismus!) - nedokáže vysvětlit, jak by z přírody (identita) vznikl člověk (vědomí, vůle, svoboda, nicota, negace, diference) - jedinou možností panteismus: v identitě přírody přece jen diference snažící se stát "pro sebe" (vědomím) - to zamítá, protože by na počátku tohoto pochodu už muselo být nějaké vědomí či vůle (bůh?)
jak z nedialektické přírody bez negace člověk s negací a dějiny s dialektikou? neví
NÁMITKA: vyostřené protiklady pak neumí syntetizovat, zůstanou nespojitelné poloviny - příroda není tolik tupá a člověk není tolik vědomý, místo propasti je zde kontinuum...
pojem se zvnějšňuje do věci, tím získává skrze diferenci svou identitu a stává se pravdivým (není už pouhým pojmem imaginární věci) a zpětně ve fenomenologii ducha věc si uvědomuje samu sebe, tím dochází ke zjevování ducha pro sebe sama - základní diference je tedy mezi pojmem a věcí, skrze tuto diferenci získávají oba opačným pohybem (nakonec kruhovým či lépe spirálovým ústícím v sebereflexivní identitu subjektu a objektu) svou identitu) vlastní identitu
být svoboden = moci říci ne (Sartre)
proti Merlau-Ponty - existenciální fenomenologie - snaží se překonat dualitu "v sobě" a "pro sebe" (bytí a nicoty, nutnosti a svobody) skrze "meziprostor", "mezi", což je nakonec vnímání, pohyb, tělo, chování. "já vnímám" jakožto partikulární, časoprostorově lokalizovatelné, inkorporované má primát před neosobním a asbolutním "já myslím"
Ponty zkouší protiklad, který nakonec vždy zavrhuje (ani...ani) - řešení není ANI v definitivní syntéze, ANI v odmítnutí předpokladu, který antitezi vyvolal, ale v MEZIPROSTORU mezi obojím, v NEÚPLNÉ SYNTÉZE
člověk je výtvor-tvůrce (něco mezi duchem a hmotou, nutností a svobodou)
- proti analytickému výkladu redukujícímu složité na jednoduché, celek redukován na soubor částí, které jsou si navzájem vnější (PARTES EXTRA PARTES) - Ponty podle romantiky chce celek víc než suma částí: CHOVÁNÍ není reakcí na podnět, ale ODPOVĚDÍ, kterou situace vyžaduje - větší aktivita, vnitřní činnost, kreaktivita organismu, který má schopnost uchopit situaci jako otázku, na kterou samostatně odpovídá...zvířata nejsou zvnějšněná, mají nitro...
- nikoliv vysvětlovat a popisovat, ale VYJASŇOVAT (světlo, evidence, intuice, bezprostřední poznání, ztotožnění s objektem, uvědomím si sebe sama jakožo tento konkrétní objekt, bytostná jednota pozorovatele a pozorovaného)
- a co vztah poznání sám? jaké je pouto subjektu a objektu? jaké má vlastnosti? kým je způsobováno? odkud je jeho zdroj? jen v subjektu, jak tvrdí Descartes a moderní věda? nebo pohyb vychází i z přírody samotné?
-Husserlova snaha říci diskursivně (predikativně) ne-diskursivní, před-predikatvní němou a čistou zkušenost, která předchází a zakládá diskurs, fenomén, který je poté interpretován - Derrida to napadne, že nic takového není
TĚLO: není částí já ani fragmentem "ne-já", tělo není objekt, nikdy není v distanci, nikdy není plně dáno tomu, kdo je obývá - subjekt je nutně VTĚLENÝ - vnímající je nutně TAKÉ objektem, vnímaným, inkarnovaným
- redukuje zase bytí na bytí pro mě, věc o sobě na jev - pořád ona Kantovská dichotomie "věc o sobě" a "jev pro nás" ožívá zas a znova, obvykle se "věc o sobě" škrtá" - přitom, intuitivně, řečení je nasnadě: máme vždy ve vnímání jen jevy, ale rozum se z nich snaží rekonstruovat to, co jim odpovídá a naše jednání skrze zpětnou vazbu přicházející skrze vnímání zase skrze jevy ukazuje, zda naše rekonstrukce "věci o sobě" byla či nebyla správná!!!
a co ona údajná propast mezi subjektem a objektem? není to propast, objekt je to, co se neustále snažím přivlastňovat formou UVĚDOMĚNÍ, uchopení do pojmu, či alespoň do představy - objekt se rozpostírá všude kolem mě i ve mě, je to vše ZATÍM vnější, ale potenciálně dostupné, i když NE VŽDY formou přímého vnímání - proto je Ponty naivní, protože redukuje objekt jen na bezprostředně vnímatelné!...objekt je ve skutečnosti rozumem z bezprostředně vnímatelného rekonstruován, ale nikdy ne uchopen vcelku smysly...objekt je to, s čím jsem v zápase, co mi klade odpor, co mi uniká i co chytám světlem rozumu, světlem vědomí...objekt je tu vždy se mnou, i když ne cele, i já jsem pro sebe často objektem, je obtížné poznat všechny své skuliny...ne-já nikdy není opakem mého já, je s ním vždy ve vztahu a spojení...stávám se objektem v aktu poznání, ale tato identifikace není nikdy úplná, v pozadí zůstává vědomí, že nejsem tento kámen, ale jsem ten, kdo ho do sebe pohlcuje, zaznamenává, po-jímá, přivlastňuje si, před-stavuje si před sebe sama, systematizuje...a stále znovu systém opravuje
a jak to bylo, vzniklo já z ne-já nebo naopak či jinak? myslím, že já opravdu vzniklo z ne-já, což není tak problematické, protože mezi nimi není propast
Ponty - do objektu zahrnuje i způsoby mého poznávání tohoto objektu - perspektivismus: perspektiva není subjektivní deformace objektu, ale jeho podstatná vlastnost - NESOUHLASÍM, toto plyne z naivního chápání objektu jako pouze přímo vnímané věci
AMBIGUITA ( = víceznačnost) - mnoho neukončeností (i svět je nezavršený, protože poznání subjektu je nezavršené a svět je vlastně jen tímto samotným poznáváním světa subjektem) - - není definitivní řešení, víceznačnost je ve světě, ve věci samotné, v našem prožívání
- proč by vnímání mělo být privilegovaným vztahováním se k věci? proč ne třeba jednání či její racionální rekonstrukce?
redukuje absolutní cogito na relativní lidské percipio, na němž cogito zakládá, ale toto relativní percipio je nakonec zjevem absolutna: já jakožo partikulární percipient jsem ABOLUTNÍ PRAMEN
- je to svět sám, kdo píše tento text, já pouze naslouchám jeho hlasu
- hledá společný pramen subjektu i objektu, každá forma bytí mne naprosto přesahuje (to je Heidegger) - ale Ponty spíše redukuje bytí na bytí pro mne...
- "já myslím" nenese "já jsem", ale naopak, do pohybu existence je reintegrováno "já myslím"
- subjekt nemá nikdy defintiivní sebeztotožnění, sebepoznání, není dokonale sebe-průsvitný, neshoda se sebou samým, diference ve mě, ne-průhlednost, ne-vlastnění sebe, VNITŘNÍ DISTANCE, jejímž následkem vždy znamená "být svým já" jen "být mimo své já" - za to může čas, nehotovost, nezavršenost, změna
- já nikdy není cele já, je nezavršené, naprasklé, ťuknuté
- v ego vždy zůstává neosobní, pre-personální část, která nikdy není plně reflektovatelná
- ve mně to vnímá, nikoliv já vnímám!!!
- nevidím a ani "já neumírám" - počitek není osobní zkušenost, jejímž subjektem by bylo já
- subjekt se uchopuje vždy jako "již narozený" - reflexe vzchází z temného základu, k němuž se obrací, který se jí nedaří prosvětlit
- jde o přechod od osobního subjektu k subjektu neosobnímu, anonymnímu, od "já" k "ono"
- i "my" v sobě skrývá neosobní subjekt (Hegelův objektivní duch)
- odkud symbolismus (řeč)? z expresivních gest těla, které ještě nemají explicitní a záměrný význam, protože se neřídí kódem, jde o smysl ve "stádiu zrodu"
- od 60. let proti logice identity, neredukovat jiné na stejné, diferenci na identitu, ale primát diference, identita podružná (tedy jen antiteze předchozího!)
- kritika předchozího: bytí redukováno na bytí pro mne, pod vládou principu subjektu, klauzury reprezentace
- proti subjektu, protože i u Hegela je to právě subjekt, který se stává absolutnem
- mluví o "transcendentálním poli bez subjektu" - neosobní "ono", neutrální původ (ani já, ani ty), na jehož základu se konstituuje "já" - ale to je jen neosobní subjekt!
- závěr (s. 179-181): subjekt není překonán, ale zmnožen - perspektivismus
-řád je jen jedna z mnoha perspektiv, chaos vládne
- ale pluralita perspektiv je vlastně jediným světem (objektem), který každá z perspektiv vidí po svém
ale to je právě to, co Deleuze a jiní zamítají
strukturalismus - je to komparativní metoda, nacházející stejnou strukturu-invariant v různých modelech-jejích reprezentacích
PŘEDSUDEK fenomenologie, že zkušenost je nepřekročitelná
Michel Serres - začíná z pozitivistického předpokladu, že filozofie je epistemologie (Kant), konkrétně věda, konkrétněji dějiny vědy (novokantovci), protože Kant reflektoval jen současnou newtonovskou fyziku...
existuje pokrok vědy nebo ne? pokud ne, pluralismus, pokud ano, jak? kontinuální přechod od nepravdy k pravdě je považován za naivní (měl to Comte), protože zde by nepravdivé nebylo vpravdě nepravdivé - a tak s Bachelardem pravda je překonaný/opravený omyl (epistemologický zlom)
NAMÍTÁM: je to sofistika - ve vědě se mnohé opravuje, něco zůstává, pravdu lze definovat vždy jen k současnému stavu poznání - to je jediné kriterium pravdy, které SKUTEČNĚ máme, s vědomým, že předešlé pravdy byly překonány, takže se to asi časem stane i našim "pravdám"
Serres dělí dějiny na "epochy", v každé nachází jednotící princip/vzor, např. "parní stroj", který je všude (literatura, věda, medicína, světonázor, politika,...)...takže se stírají hranice mezi vědou a ne-vědou, rozumem a mýtem - snadná námitka: to, že ve vědě myslíme podle vzorů vzatých odjinud, ještě nevyvrací přesvědčení, že v ní svět poznáváme lépe - jistě ne kvůli danému vzoru, ale pro jiné metody, které věda - na rozdíl od ne-vědy - používá...
- strukturalismus: označující předchází označované: vyjadřuje nikoliv naši "němou a bezprostřední" zkušenost (Ponty), ale spíše vlastnosti, možnosti a meze kódu (signifikantu, viz Lacan) - NAMÍTÁM: moc vyhrocené, stejně jako Ponty, ale jen na druhou stranu...
- bariéry jazyka překračuji jedině v básni, vtipu, metafoře (Lacan) - zhuštění, přesmyk, přeřeknutí, přepsání
- nevíme, kdo je autorem přirozených jazyků, takže nemůžeme postulovat předzjednanou harmonii mezi jazykem a zkušeností - NAMÍTÁM: omyl, autorem je archaická lidská pospolitost, navíc je jazyk dalšími generacemi stále přebudováván...TAKÉ kvůli nové zkušenosti, ale jistě přežívají rezidua minulých, dnes už archaických forem...takže, zas moc vyhroceno...
Lévi-Strauss postuluje "nevědomou aktivitu lidského ducha", kterou vysvětluje jednotu lidských kultur (tedy to, že nachází všude izomorfii modelů, tedy reprezentace stejné struktury/invariantu)
- strukturalismus redukuje přirozený jazyk na jazyk formální (kybernetika, inženýři, umělé kódy, teorie informace, kteří se zaměřovali především na požadavek komunikovatelnosti, tedy na příjemce, adresáta, neřešili tolik vysílače, tomu dávali spíš pasivní roli, z toho strukturalismus mylně vyvozuje, že subjekt je pouze podroben signifikantu jako jeho pasivní loutka, že řeč mluví skrze mne, ze zkušenosti vidím a artikuluji jen to, co mi kód umožňuje, kód už je dán, já jen vybírám z možných výpovědí tu, která nejvíc vyhovuje mé zkušenosti, ale stále mezi mou zkušeností a formulí kódu zeje nepřekročitelná propast - heterogenita, exteriorita kódu vůči mé zkušenosti, nakonec to ale nevadí, protože redukují smysl zkušenosti na smysl kódu, takže bezprostřední před-jazyková zkušenost zcela zaniká v kódu alias Derridově textu...)
- kód je zkonstruován, ne však jazyk, navíc je třeba jazyka, aby mohl být kód zkonstruován, dále jazyk není jednoznačný jako kód, jazyk nemá za jediný cíl směňování "informací" nebo popis světa
- skrze řeč (šaman, kněz, psychoanalytik) je trpící jedinec reintegrován do společnosti, šaman poskytne trpícímu řeč, v níž je možno bezprostředně vyjádřit ony beztvaré a jinak neformulovatelné stavy...právě přechod k tomuto verbálnímu výrazu (který současně umožňuje uspořádanou a srozumitelnou formou prožívat aktuální zkušenost, jež by jinak byla anarchická a neuchopitelná) vyvolává odblokování fyziologického procesu, tj. jistou žádoucí reorganizaci oné sekvence, jejímuž rozvíjení nemocný podléhá - Lévy-Strauss - geniální!! - zkrotit hrubou surovinu existence, asimilovat nestejnorodé, dát smysl nesmyslnému - racionalizovat, převést jiné do stejného, do systému: toto dělají mýty a ideologie a věda a rozum sám!!!!
- na svém těle zakouší jedinec bolest jako nesmyslný, vzpurný prvek - jde o to smířit diskurs společenství a zkušenost jedince, navrátit jedince do společnosti
- údajně nejde o pravdy (dogmata, signifikáty), ale o formu (signifikanty), tedy spíše termíny než obsah - s tím nesouhlasím, vyhrocené
s. 161 - moc je držena nakonec veřejným míněním
- diskurz kriminologie, pedagogiky, medicíny, psychiatrie je umožněn institucemi (kriminál, blázinec), které moc ustavuje (Foucault) - rozum je moc, proti moci jde bojovat jedině mocí, proti rozumu rozumem
- proč je moc respektována? ZÁJEM masy?
- někdy perverze stádní touhy, přání být vykořisťován, rabská touha otroka
Marcuse - Marx oživen Hegelem a Freudem - sociální represe ztotožněna s freudovským potlačením, společnost způsobuje potlačení - to se zdá lacanovcům naivní reedicí "ušlechtilého divocha" deptaného společnsotí - podel Lacana potlačení předchází represi a vysvětluje ji - neukojitelnost touhy (jen ve snu) - NÁMITKA: je to zřejmě blbost...apeluje na pocit všeobecné nespokojenosti, který lze vysvětlit křesťansky (chybí bůh - absolutní objekt plnící díru v subjektu), freudovsky, evolučně (chybí absolutní vagína)
Foucault - Dějiny šílenství - rozum se ustavuje v opozici vůči ne-rozumu, dějiny jsou rozum, smysl, dílo, projekt, svoboda - ne-rozum pak opak...původ rozumu v jeho směsi s ne-rozumem je rozumu nedosažitelný
- globální nespokojenost v post-historii, po konci dějin, nespokojenost se vším...(absurdita)
cézura mezi rozumem a ne-rozumem ustavuje šílenství jako protivu rozumu, duševní nemoc (hospitalizace, internace)
- nevíme, co to ne-rozum je: chápeme ho jako pouhý negativ k rozumu: absence rozumu (rozum chybí) nebo odmítnutí rozumu (vpád iracionálních sil)
- rozum má svůj původ mezi ním (identitou, stejností) a jiným (ne-rozum) - nemůže k tomuto svému původu sestoupit
- nikoliv pokrok psychiatrického vědění odhaluje duševní nemoc, ale ustavení duševní nemoci rodí psychiatrické vědění...NÁMITKA: opět to hrotí, jistě, novověk se na blázny více zaměřil, více je viděl jen negativně, jiné věky a kultury v nich viděli i něco pozitivního...ale umění 20. století to v mnohém napravilo (Artaude, surrealismus obecně, dadaismus)
- neexistují fakty, jen interpretace...historie je fikce, ne dokument-popis, ale fikce: zase hrotí...
- šílenství (v našem smyslu slova) je tu až PO našem rozhodnutí ve prospěch rozumu, díla, dějin, projektů, smyslu...
NÁVRH: ano, chtělo by to začít opět chápat šílenství jinak, nově, neodsuzovat ho jako nepodstatný negativ rozumu, ani se ho hned nesnažit vložit-absorbovat-zapojit do nějakého "dialektického" "super-rozumu", ale vidět ho jako JINÉ, které má svébytné kvality...ALE též nezapomínat, že to je ne-moc, utrpení, defekt, který má hodně mínus, ale TAKÉ nějaké plus
Althusser - marxista v strukturalistickém rouše...nad-determinace, proti mechanické či přímé kauzalitě (jestliže A, pak B) kauzalita mnohovrstevnatá - mnoho relativně nezávislých instancí (ekonomická, politická)...nadstavba relativní autonomii...ekonomická instance má nakonec navrch, protože určuje, která instance bude v dané době dominantní (např. ve feudalismu politická instance)...jde o kauzalitu, kde nelze redukovat specifickou kombinaci a mnohonásobnou interakci mnoha vrstev či instancí...
- ani dominantní instance nevysvětluje vše, protože rozpor v dominantní instanci je "předeterminován" rozpory v jiných instancích...jde o kauzalitu strukturní, protože o určujícím účinku rozhoduje struktura = kombinace instancí
ideologii rozumí po Marxově vzoru falešné vědomí, falešnou představu...vědci necítí vykořisťování, jsou obluzeni ideologií, vykořisťovaní to cítí na vlastní kůži
nelze naivně vidět v románu výraz sociálního třídního vědomí, strukturalista pojme obecnou strukturu např. buržoazního románu, pak hledá její korespondence např. se společenskou strukturou subordinace - NAMÍTÁM, že se zapomíná na singulární modifikace, vše se chápe jen přes celkové mustry - hrotí se obecné, z jednotlivého se činí jeho loutka
- pokrokový je pro strukturalistického marxistu Joyce a nikoliv Zola, tedy bourání struktury buržoazního románu obecně, nikoliv popis konkrétního utrpení proletariátu...myslím, že zabírat může obojí, víc však nakonec Zola, protože Joyce nesměřuje k žádné politice konstruktivní, jen deformuje, vede snad k anarchismu, snad k estétství - nestačí bořit, je třeba stavět...Zola taky nikam politicky nevede, ale aktivizuje soucit, což je mocná zbraň, a taky hněv...naivita marxistů tohoto ražení je v tom, že předpokládají, že stačí zbořit buržoazii a přijde komunismus...to je jasný omyl
Lyotard - deziluze marxisty: marxismus není pravda, ale mravní ideál, který je často náboženský (spása) a klerikální (intelektuál je pastýř oveček)
- díky náboženskosti socialismu je mnohem revolučnější kapitalismus (!!!), protože je cynický, ničemu nevěří, po celé zemi likviduje všechny víry!!!
- je rakční protestovat proti stavu světa, proti kapitalismu: je třeba jeho cyničnost a KRUTOST ještě vyhrotit! (zas ten revoluční duch francouzů: hlavně že se něco děje, radost s boření - ale nakonec jde jen o polo-boření, boření akademické, zábava kavárenských povalečů...)
- rzpustit vše nejvznešenější, nejsvětější - neboť Staré Dobré Časy se už nevrátí!!!
- proti bázlivému odmítnutí tohoto světa, motivovaného tím, že tento svět není "pravý svět" (stálý, uspořádaný, spravedlivý) - pravda je jen vůle k pravdě, vůle morálního řádu je nekonečným útěkem před světem, je třeba s ním skoncovat
Klossowski: není žádné poprvé ani naposled, věčný návrat, není žádný originál, vše je kopie kopií
- likviduje princip identity - stejné je vždy jiné, když tu není princip identity, nemůže tu být ani princip diference
- proti údajné ctnosti kritiky - kritizuje všechny autority, zapomíná na vlastní "autoritu" - diference mezi kritikou podvodu a podvodem samým je simulovaná - NÁMITKA: všimněme si, že likvidací principu identity vše nakonec spadá v jedno! důvodem je to, že zde není ani diference...a pořád se vrací otázka: plyne diference z identity nebo naopak? domnívám se, že jde o pojmový pár: jedno definuje druhé a naopak...A je identické, jen když je diferentní od ne-A, diference tu není bez identity A...ale nakonec, kdybych měl volit, volil bych jako Platón: jedno může být bez mnohého, naopak ne!
Klossowski stírá i diferenci mezi aktivní a reaktivní silou, jedno od nepaměti vždy simuluje druhé, jedno se přelévá v druhé
- nauka o věčném návratu je parodií nauky, filozof diference je podvodník a jeho filozofie mystifikace - proti neexistujícímu principu identity klade zdání principu diference, princip nepravý, který maskuje (simuluje) jako pravdivý...
- jak se zbavit jediného logos a vrátit se k mythos? jednoduše: logos byl vždy jen mythos - filozofie(teorie odsuzující příběhy byla sama příběhem, obecné je samo singulárním (logika příležitosti sofistů ukazující, že obecné je jen zvláštním případem jedinečného, příležitostného - a přece ani logika jednotlivého - byť zahrnuje logiku obecného - není sama univerzálnější a pravdivější logikou)...NÁMITKA sebevyvracení se nabízí hned! ale ZAJÍMAVÉ: chápat samotnou IDEU obecna/systému jen jako parciální příležitostný mythos! snaha vidět naše systematicko-univerzalistické myšlení zvenčí jen jako další singulární případ, jednotlivý (jeden z mnoha) pohyb myšlení...Lyotard tak vidí jen jednotlivé typy/mody myšlení - žádný nenadřazuje...ale z jakého typu myšlení vychází on sám? mohu provádět "čistý popis"? to je další mythos! další jen parciální "pravda"!...takže, z perspektivy perspektivismu je vše perspektivní, ale sám perspektivismus si neklade nárok na výlučnost, druhým ji tedy bere JEN RELATIVNĚ...takže vůbec ne! namítli by mi, že zde vycházím z logiky univerzálního...že je to logika proti logice...a která má pravdu?...subsumovat jednotlivé pod obecné (jak jsme zvyklí) nebo naopak?...které myšlení zvolit (voluntarismus?)???...proč VĚŘÍM logice univerzálního?! rozum sám STOJÍ NA SOBĚ SAMÉM, TEDY NA NIČEM!...rozum nedokáže svoje absolutní nároky! je vždy jen hypotetický...vždy vychází z předpokladů, pouhých postulátů, které umožňují jeho činnost...ale co TYTO věty samotné?!...kladu je V RÁMCI systému...tehdy, DRŽÍM-LI se pravidel...tedy nakonec i relativismus sám pramení v racionalismu...s tím ale, že reflektuje ne-racionální diskursy (šílenství, sen, umění, hru, sex,...)...rozum se dívá kolem, vidí jiné pohyby, než které má on sám, dívá se do sebe, a vidí, že stojí na nicotě - proto konstatuje svou omezenost...ale samotné TOTO odvození JE RACIONÁLNÍ...založené na zákonu sporu atd...racionálně odvozuji omezenost vlastní racionality, čímž si ovšem podrážím nohy...realita mi ukazuje, že můj rozum je sláb...ale vidět zvnějšku ho nemohu...
problém je v tom, že Lyotard nakonec používá logiku UNIVERZÁLNÍHO, když říká, že vše je jen vyprávění/narace!...nevěří pravdám, ale pravdě zákona sporu nakonec věřit musí - jinak by nemohl věřit vlastnímu systému! podobně všichni filozofové - základní pravidla racionality jsou nedotknutelná, jinak padá celý systém...
je to zoufalství, je to svoboda, svoboda zoufalého? osvobození - k čemu? závrať svobody, bezmoc svobody - mohu jít kamkoliv- takže ale kam jít?...
Anti-Oidipus - touhu do základny, spojit Freuda s Marxem, touha produktivní - (obvyklý marxista chápe touhu jako ideologickou představu v nadstavbě, u freudovce touha není produktivní, produkuje jen představy a sny, fantasmata)
- touha je zde VŮLÍ K MOCI
- aktivní síly = revoluční touhy
reaktivní síly - touha represe - kněží s jejich mystifikacemi obrátili aktivní síly proti nim samým, kvůli tomuto převrácení je špatné svědomí, pocit provinilosti, provázející všechny aktivní projevy vůle
- TOUHA REPRESE: potlačit touhu v druhých i sobě, být policajtem druhých i sebe
(podobnost s rabskou touhou poslouchat Tyrana)
- asketa nalézá SLAST v rezignaci, umrtvení, pasivitě, kterou sám sobě ukládá...
mystifikace obrací touhu proti ní samé - psychoanalytik přesvědčuje o oidipovské provinilosti
POSLEDNÍ ČLOVĚK (nemoc nihilismu) zničil vše, co nebyl on sám, je teď sám, ubohý, zaujal místo Boha - ALE ZNIČEN MĚL BÝT ON
- lékem je AKTIVIZOVAT - od nicoty vůle k vůli nicoty, z pasivního k aktivnímu nihilismu
- přejít od pasivní schizofrenii k aktivní schizofrenii
- podlomená psychika vychází ze stavu společnosti, ne z rodin
- kapitalismus plodí asivní schizofrenii jakožto mezní produkci touhy
- dějiny jsou procesem deteritorializace, kapitalismus na konci dějin je krajní forma deteritorializace - přechod od kódování k dekódování...
dějiny mezi primitivním kmenem, kde vše kódováno (individuum jen sociální) až ke kapitalismu, kde se vše dekóduje, individuum se tak stává privátním, volně disponuje se sebou (dekódování toku prodecentů: vesničané vytrženi z půdy a vlastní...také dekódování majetku - už není spjatý s půdou, ale s penězi)
pohyb dekódování vše strhne, mizí rituály, všechny posvátné formy - kapialismus je cynický systém, nemající víru, posvátno
- kapitalismus měl takto osvobodit individuum, ve skutečnosti vede k největší REPRESI produkce touhy - proč? protože deteritorializace hned následována reteritorializací, restaurace starých forem - jedno z důležitých nově restaurovaných teritorií je rodina, psychoanalytik jako kněz v ní vrací falešnou víru
NEUROTIK je konvenční: trpí, protože kvůli společnosti si vnucuje odpírání - je to rab, reaktivní síla, nejde až na konec toho, co může
- identita člověka spočívá na fikci provinilosti incestního otcovražedného ega...
PSYCHOTIK
Lacan: psychotik je ten, kdo chybí jeho matce (falus), a tak nemůže dát najevo své chybění (mít touhu)...odmítnutí signifikantu chybění vyvolává jeho návrat ve sféře Reálného skrze děsivou halucinaci v níž se psychotik vidí jako REÁLNĚ kastrovaný, protože nebyl kastrovaný SYMBOLICKY - --- tedy, je šílený kvůli nedostatku chybění (byl odvrhnut, popřen)...jen signifikant, mluva, vnáší mezi lidi toto chybění----psychotik se nepodřídil symbolické kastraci, nepřijal zákon otce, symbolično, řeč, a tak halucinuje, že je kastrován opravdu - popřená kastrace se vynořuje v děsivější podobě...když se nepodřídíš, bude to ještě horší...
to Deleuze odmítá: chybění, zákon a signifikant jsou omyly pro touhu! jen KNĚZ nazírá tak, že je v nevědomém transgrese, provinilost a kastrace
- vlastně se vrací k Rousseauovi - přírodní člověk potlačován společností - jeho touha ve společnosti deformovaná..NAMÍTÁM, že jde o mýtus, člověk i jeho předkové je sociální opice, v jeho touze vždy esenciálně to společenské, co Deleuze odmítá: tedy struktury vykořisťování, ujařmování a hierarchie!
- třídní boj už není, je jen jediná třída rabů, z nichž jedni vládnou druhým - NAMÍTÁM: je to sofistika...
jen velký umělec PRORÁŽÍ ZEĎ oddělující člověka od produkce touhy
šílenec neuspěl, jeho síla zablokována
- rozdíl aktivního a reaktivního prochází uvnitř každého mezi dvěma póly jeho touhy - buď k REVOLUČNÍMU pólu (schizoidní, touha uprchnout před společenským, před stádními identifikacemi - vlast, peníze, fotbal, rodina)...anebo k represivnímu, paranoidnímu pólu, vkládá se do mocenských struktur, usiluje o pocty - v každém je PRAVÁ TOUHA i TOUHA BÝT POTLAČEN
DELIRIUM je oscilací mezi dvěma póly: schizoidní revoluční zaujetí a paranoidní reakční zaujetí - koexistence obou bloků, fragmentů (delirium je tato OSCILACE)
někdy jsme na pokraji PRŮLOMU, jindy upadáme do deprese, z níž se vymaňujeme resentimentem (paranoiou) - proto jsou revoluce vyvolané autentickou touhou vždy zrazeny
- nakonec tedy i Deleuze sám měří to, co je, tím, co není, ale mělo by být - zápornost se tedy vrací i u něj!!!
- Deleuze vytyčí ideál, který samozřejmě není, a pak obviní dobu, že tento ideál není - klasický resentiment, Deleuzi!!!
PRAVDA je, že se musíme přizpůsobovat, a někoho to zlomí...někdo naopak poměrně často vyhrává...
společnost však není jenom zlá, jenom utiskující, anarchie pubescentů je naivní a ke společnosti nespravedlivá!
můžeme se ptát, zda DELEUZE v této své schizo-analýze nakonec sám nepodléhal spíše paranoii ze společnosti a lidí - společnost nás přeci nechce vždy zničit, lidé jsou i hodní, pomáhají, nechávají odpočinout...TÁŽU SE, zda schizo-pól není vlastně jen kompenzací či projevem paranoio-pólu: prorážím společnost, protože si myslím, že mě dusí
- POKUD společnost chápu jako Deleuze jenom jako ZLOU, buď budu proti ní bojovat, nebo jako rab ohnu hřbet...a nebo někdy tak a jindy onak...ale společnost je i dobrá!
DERRIDA
- proti snaze rozšířit rozum - spíše ho vyvrátit, ale lstí...
DUPLICITA - neredukovatelná mnohoznačnost (nikoliv protikladnost!) významů
Hegel - rozdíl je sám v sobě protikladný..Derrida chce jinou diferenci, která není protikladem identity, není na identitě založena
DVOJZNAČNOST, navíc lstivě zastíraná tím, že je zde jen jeden pravý/zdravý/dobrý smyl - že smysl je zcela naplněn smyslem, že dobro není než dobré, pravdivé je naprosto pravdivé - přitom zamlčená postranní myšlenka, že PRAVDA NENÍ OPRAVDU PRAVDA (NÝBRŽ ČASTO NEPRAVDA), ZÁKON SE NELIŠÍ OD SVÉVOLE
rozum nelze vyvrátit rozumem - snaží se o to lstí, hraje zdánlivě podle pravidel rozumu, ale má postranní úmysly, vyjevují se v jazyce dvojznačnostmi, které jsou dovedně maskovány údajnou jednoznačností termínů...
nevyslovitelné, slepá skvrna - MUSÍME PŘEDSTÍRAT, že to vyjadřujeme hegelovským (racionálním) jazykem - jinak to nejde
a priori/de iure/pravdy rozumu se neliší od empirických/ de facto - nejsou založeny na sebeidentitě rozumu (Já=Já), ale na vztahu rozumu k jinému (diference), nakonec k jednoduchému empirickému faktu...
- proti metafyzice PŘÍTOMNOSTI
- v přítomnosti je přítomná i minulost a budoucnost (v Husserlově "žité přítomnosti") - ještě přítomná minulost, která již není přítomná a už přítomná budoucnost, která ještě není přítomná - díky tomu diference přítomnosti k sobě samé, přítomnost není identická sama se sebou - NAMÍTÁM: slovíčkaření, přítomnost je ovlivňována zbylými časovými mody, přesto je DIFERENCE mezi nimi jasně patrná
dál Derrida: přítomnost je diferentní k sobě samé, rozděluje ji samu: to způsobuje buď to, že nikdy není nic zcela nepřítomné (vše je přítomné) nebo přítomnost nikdy vpravdě nenastává (přítomnost není) - NAMÍTÁM, že obojí je absurdní, i když čtení Husserla by mohlo nasvědčovat spíše první možnosti, Derrida se však jistě přikloní k té druhé absurditě
- dle Husserla se de facto nedostaneme k původnímu smyslu něčeho pro naše předky, de iure však víme, že toto minulé, pokud bylo přítomné, mělo všechny vlastnosti přítomnosti: to jiné je nakonec stejné - NAMÍTÁM: ano, však to tak je!
DIFFÉRANCE - a) nebýt identický (přítomnost je vždy diferovaná, v sobě rozdílná) b) odložit na později (přítomnost je diferovaná přítomnost, plně přítomnou přítomností bude teprve příště)
UVAŽUJI, že jistě přítomnost mnohdy není holá či nahá, obsahuje vzpomínky, očekávání, je momentem jisté kontinuity určité situace, epizody, projektu, plánu, jistého rytmu času...ale z toho, že je přítomnost takto mnohonásobně zapletena v časovosti přece NEPLYNE, že vůbec není! - Derrida opět hrotí...
- přítomnost je od počátku ve vztahu k sobě samé opožděna...co to znamená za blbost? ale viz dál...
PŮVODNÍ ODKLAD - kdyby od počátku nebyla diference, nebylo by žádné "poprvé", protože by po něm nenásledovalo "podruhé" - tím opakuje, že sebeidentita něčeho není bez diference, bez jeho hranic k jinému - první je prvním jen tehdy, je-li po něm i druhé...druhé prvnímu vůbec umožňuje být prvním...druhé má tak prioritu před prvním, je od napoprvé přítomné jako předchůdná podmínka "prvního" - to už je ale Derrido NESMYSL, stačí, když se druhé připojí k prvnímu AŽ PO TOM, a tím z něj teprve ZPĚTNĚ ) (v naší epistemologické rekonstrukci) udělá to první - Derrida dělá z naší epistemologie metafyziku...JINOU OTÁZKOU je to, jaká je metafyzika času, zda událost v sobě nese už svůj vlastní konec a tím svou hranici (a vztah) k události, na ní navazující...
původ je už opakování, původ je ne-původ, protože kdyby v původu byla jen identita bez diference, nic by z něj nevzniklo - na počátku opakování, re-prezentace...originál je už kopie...neexistuje ani reprezentace, protože prezentace se neudála...princip non-principu...NAMÍTÁM: je to blbost: i kdybych připustil, že v identitě původního je už obsažen jeho vztah (diference) k jinému, tedy k budoucímu (což není nutné!), neznamená to, že se původní přece neodehrálo!..na počátku je už znak, nikoliv jeho referent...opět nesmysl
znak a referent vzájemně závislé...vědomí nikdy nepředchází řeči, zkušenost taky ne...NAMÍTÁM, že se mýlí: vědomí a zkušenost jsou jazykem ovlivněny, to ano, ale nejsou s ním identické
priorita znaku - zdůrazňuje písmo proti promluvě...psané proti mluvenému...NAMÍTÁM, že to zas vyhrocuje, jazyk má dvě svébytné domény, řeč a písmo, nelze říci, co je primární v naší kultuře, biologicky a obvykle však řeč, nikoliv písmo...
Derrida nám vytýká, že zatímco řeč je znakem věci, písmo je její náhražka, tedy znak znaku (má pravdu)
dle Derridy je každý znak už znakem znaku, nikdy neznačí věc samu...namítám, že to zas hrotí...
TEĎ DŮLEŽITÉ K CELÉ KNIZE:
STEJNÉ JE STEJNÝM, JEN POKUD JE AFIKOVÁNO JINÝM...identita bez diference není možná...opět a zas stejný problém...lze myslet jedno bez mnohého, lze myslet neurčité, bezevztažné samo-jediné jedno?!...MOŽNÁ ano, ale to je jen spekulace - ve skutečnosti tu máme mnohost...mnoho identit a mezi nimi mnoho diferencí...tedy identita potřebuje diferenci a naopak...pojmový pár, vzájemně se definující...snaha hegeliánů diferenci redukovat na identitu i snaha post-strukturalistů identitu redukovat na diferenci jsou STEJNĚ POMÝLENÉ, je to teze a antiteze stejného omylu, který neumí zachovat neredukovatelnost identity a diference či jejich vzájemný vztah, kdy ani jedno není důležitější, ani jedno nevychází z druhého, protože ve skutečnosti jedno vychází z druhého - a druhé naopak z prvního!!!!
co je ZA "logikou identity"? je to dialektické "za" nebo je to za dialektikou? není to nevyhnutelně dialektické "za"?
Derridova "logika suplementu" (neexistuje originál, vše už je suplement, znak znaku) - jde o podřazení NEPODMÍNĚNÉHO jisté PODMÍNCE, totiž podmínce jeho DIFERENCE vzhledem k podmíněnému...NAMÍTÁM, že nepodmíněné může být nepodmíněného co do svého zrodu, v tomto je navzdory Derridovi dále nepodmíněným!!!...diference tak zde leží v identitě, relativní v absolutním - což je ale samozřejmě NESMYSL
- máme sklon považovat SUPLEMENT za něco navíc, co se přiřaďuje k již hotovému celku...pokud by tomu tak ale bylo, pak by suplement nebyl ničím, vše už by bylo hotové v celku...pokud celkem myslíme skutečně absolutno, pak je opravdu těžké říci, jak by z něj mohlo vycházet relativno, konečno...pokud nepodmíněným myslíme první, pak přiznávám, že už je nějak předem spřízněno s druhým, třetím atd...ale spíše tak, že to z něj vychází než tak, že mu to předchází...Derrida tedy stvořitelskou kauzalitu první příčiny otočil na absurdní zpětnou kauzalitu, která nedává dobrý smysl...
suplement, jsa vně, zastupuje chybějící (nepřítomnou) část celku, ukazuje, že celek není úplným,
přítomnost je přítomností, jen má-li vztah k ne-přítomnému (minulému, budoucímu)...NAMÍTÁM, že tomu tak nemusí být na psychologické rovině, o kterou asi Derridovi přece jen hodně jde, jiné je to na rovině řeči nebo na fyzikální rovině
metafyzikou se stírá tato diference, stopa nepřítomnosti, díky které je přítomnost přítomností
všechno přítomné nese stopu nepřítomného, které ho vymezuje
stopa je přítomný znak nepřítomného, které, když ji zanechalo, bylo přítomné - složitě řečená banalita, jako mnoho Derridových věcí
PŮVODNÍ STOPA - přítomná stopa minulého, jež nikdy nenastalo (absolutně minulého)...NECHÁPU, proč z toho, že původní je definičně závislé na odvozeném vyvozuje, že původní nikdy nenastalo...jde dle mého soudu o logickou chybu
jak vyhrát proti dialektice/hegelovi/filozofii/rozumu? vítězství v mistrově hře je nakonec vítězstvím mistra hry...(protože vítězství je definováno pravidly hry, které udal mistr)
ne-přítomnost není nutně opakem přítomnosti ani negativní absencí (chyběním) přítomnosti, nevědomím
tedy Derridovo myšlení nemusí být nutně protikladem k předešlé filozofii (absence přítomnosti, negativní teologie) ani uvažováním o negativní absenci (negativní absence, "vůle" předcházející "představu", nevědomí) - je to JINÉ myšlení
- filozofie bude vždy myšlením přítomnosti, privileguje přítomné před nepřítomným (minulá přítomnost, budoucí přítomnost) - bytí i čas lze myslet jen z přítomnosti, z jistého "teď" vůbec, které ZKUŠENOST nemůže opustit
DVOJAKOST každého textu, vždy to jsou dva texty v jednom: dva texty, dvě ruce, dva způsoby vidění, dva způsoby naslouchání - pospolu, a přece odděleně - filozofie podržuje pouze jeden z těchto dvou textů, ten pod autoritou přítomnosti, smyslu, rozumu, pravdy - neguji-li rozum, tak pouze jeho negativní stránku, jeho chybění - nakonec mi jde o vyšší rozum...ale v prvním textu jsou trhliny/stopy odkazující k druhému textu
ale SYNTÉZA obou textů je nemožná, nemohou splynout v jeden, protože druhý text není PROTIKLAD prvního, nýbrž je to jeho nepatrně ODCHÝLENÝ DVOJNÍK
ano, Hegel si všiml, že protiklady mají mnoho společného, proto je možné je sjednotit - to je možná jeho HLAVNÍ myšlenka - protiklady se přitahují, protože jsou to nakonec opačná stanoviska k TÉŽE VĚCI
co je to ale PROTIKLAD?
a) kvalita a její absence (přítomnost/nepřítomnost) - tedy identita, monismus
b) dvě odlišné kvality (dualismus), ale musí se v nějakém bodě stýkat, jinak by to byl bezevztažný dualismus, dvě nesouměřitelné kvality...KDE se stýkají?...nějaké X je spojuje...třeba to, že se týkají téže věci, vedou k témuž cíli, mají stejnou funkci, jsou to obě barvy (bíla a černá) atd. - opět tedy protikladnost je umožněna identitou
je nutné redukovat vždy jinakost na protikladnost, diferenci na identitu?
jinakost pak může být opravdu mimoběžnost, nesouměřitelnost, na rozdíl od sbíhavé (Aufhebung) protikladnosti...
diference bez identity vede k chaosu bezevztažných ne-entit (aby něco mohlo být entitou, musí být sebeidentické)
Derridovo jiné myšlení se nachází v textu samém, jsou to jeho trhliny, dvojznačnosti
je Derridova dekonstrukce (ve smyslu stržení i vymezení, konstituování) vážná - nebo je to hra? je "jedno i druhé" a "ani jedno, ani druhé" - je to NEROZHODNUTELNÉ
NEROZHODNUTELNÝ VÝROK: nelze o něm v daném systému rozhodnout, zda je pravdivý nebo nepravdivý (není tedy ani pravdivý, ani nepravdivý)
NEROZHODNUTELNÉ SLOVO: jeho dvojí smysl nelze ovládnout, rozhodnout - hra nemá konec, vyhrává, kdo prohrává a naopak, identita a diference se mění jedno v druhé cyklicky bez konce
Mallarmé: HYMEN (simulacrum hegelovské identity, nerozlišitelné od ní): jde o PANENSKOU BLÁNU i SŇATEK (KOPULACE) - hymen (panenství) existuje jen když tu hymen (sňatek) není
HYMEN je diference (uvnitř a vně panny, touha a její naplnění) a současně zrušení diference (kopulací, protržením blány, hymenem hymenu se diference ruší)
- zruší se diference mezi diferencí a nondiferencí, nastane identita diference a nondiference - což je hegelovská identita identity a nonidentity, protože identita = nondiference a diference = non-identita
Hegel to směřuje k cíli, jímž je identita, tedy k zrušení diference - Derrida to jen nezavršuje, identitu vyhání diferencí a naopak - není to tedy moc originální, tohle tam Hegel má taky, jen to završuje...smířit v diferenci to samozřejmě nešlo, takže to Hegel smiřuje v identitě
DELEUZE
nomádské myšlení - anarchistická distribuce, jako nomádi, bez ústřední organizace, bez prvního principu, ze kterého by vzcházelo mnohé
proti principu identity, redukující nové na stejné - DIFERENCI mezi "nalézt"a "znovu se shledat" racionalismus zahlazuje...nedokáže vysvětlit dokonalé opakování (dvojčata, sériově vyráběné kusy) - neví, v čem je diference...proto skrze fenomén OPAKOVÁNÍ lépe pochopím diferenci - protože jde o příklad diference nesporné, přesto neuchopitelné
OPAKOVÁNÍ není návrat identického, ale předvádění diference samotné...
proti zaměňování diference s pouhou pojmovou diferencí...pojmová diference je diference v rámci identity - specifický (druhový) rozdíl v identitě rodu...
skutečná diference by měla uchopovat nejen diferenci v identitě, ale i diferenci mezi identitou a non-identitou
DIFERENCE je BYTÍ SMYSLOVÉHO
- autentická diference není mezi dvěma pojmy (identitami), ale mezi pojmem a názorem (smyslovou rozmanitostí, neurčitostí), mezi identitou a diferencí
filozofii diference tak podává Kantova transcendentální estetika jakožto teorie smyslového (smyslovost jako "rozmanitost a priori") - vyložil však jen rozmanitost a priori, tedy identické všem názorům (tedy časovost, časovou formu) - to je tedy nepojmová identita, nikoliv nepojmová diference - NEŘÍKÁ nic o diferenci mezi možnou a reálnou zkušeností
pro dialektickou filozofii je rozdíl mezi pojmem a názorem diferencí pojmovou, pro empirickou filozofii diferencí ne-pojmovou
diference není rozmanité, rozmanité je (smyslová) danost, reálná zkušenost, nikoliv a priori, ale a posteriori - DIFERENCE je to, čím je danost dána
Descombes si zde všímá problému: existuje-li pojem diference mezi pojmem a názorem, existuje i čistě logický přechod od inteligibilního ke smyslovému, od pojmu k názoru...zvláštní je, že mluví o POJMU diference, když pravá diference je mezi pojmem a ne-pojmem...nemluví však o pojmu bytí...bytí tedy není jednoznačné...bytí je diference
NAMÍTÁM, že pokud je mezi smysly a rozumem pravá diference, pak jsou abstrakce nebo indukce, dedukce (prostě vztah mezi smysly a rozumem) nemožné...
JAK myslet to, co je rozumu vnější? jak to uchopit zase rozumovými prostředky a přitom zachovat jeho diferenci? jak pojmout diferenci do identity myšlení?
TAKŽE - nejen diference mezi identitami, ale diference mezi identitou a neidentitou (a co ještě třeba diference mezi diferencí a diferencí, tedy mezi dvěma rozmanitostmi? Deleuze však zajímá ona diference mezi proklady - ovšem, jak přece z Hegela víme, diference mezi protiklady často vede k jejich syntéze, tedy k identitě, což si Deleuze neuvědomuje...zajímavější by tedy byla diference mezi dvěma jinakostmi, tedy nesouměřitelnost samotná...můžeme však přemýšlet, zda i v případě rozdílu mezi rozumem a smysly nepůjde o nepřekročitelnou diferenci: je-li však nepřekročitelná, je poznání nemožné - je-li naopak překročitelná, ruší se tím diference sama a Deleuze je tím vyřízen!!!)
diference je bytí smyslového, tedy rozmanité danosti, která je dána skrze diferenci (diferencí samotnou) - bytí pak je diference, nemůžeme mít o něm pojem (není jednoznačné, sebeidentické)
Kant ukázal nepojmovou identitu - tedy společnou formu názoru
pojmová diference je diference mezi identitami, nepojmová diference je diference mezi identitou a diferencí - pro empirickou filozofii je rozdíl mezi pojmem a názorem diferencí nepojmovou, tedy skutečným pojmem diference
pravá diference je mezi pojmem a ne-pojmem, není tedy sama pojmem, není jednoznačná jako pojem
identita rozumu se snaží převést na vlastní identitu diferenci názoru - pokud je diference mezi rozumem a názorem nepřekročitelná, poznání je nemožné, v opačném případě nejde o pravou diferenci - třetí možností je polovičaté řešení, tedy že jde o diferenci částečnou...
chce-li však Deleuze uchopit diferenci pojmem, převádí ji už tím na identitu - měl by ji tedy uchopovat maximálně metaforou...navíc, je-li to diference mezi pojmem a ne-pojmem, těžko zachytím její svéráz pojmem, tedy jen z jedné strany oněch dvou nesouměřitelných kvalit...to už ji vlastně redukuji na tu jednu z kvalit
jakto, že Kant ukázal v transcendentální estetice nepojmovou identitu? protože našel identické mezi identickým a diferentním
diference je rozdíl mezi možnou a skutečnou zkušeností, mezi re-prezenací (předpokládanou obecnou formou) a novým, skutečnou prezentací
neredukovat smyslový materiál, rozmanitou a neurčitou surovinu na identitu, jde o mnohovýznamovost, rozmanitost
DELEUZE A NIETZSCHE
- filozofie jako demystifikační kritika
- věda jako touha po pravdě koření v morálce, v asketickém ideálu, a morálka koření v resentimentu vůči životu
měli jsme diferenci mezi identitami, diferenci mezi identitou a diferencí
hodnota o sobě stejně jako význam o sobě neexistuje: význam je relativní vzhledem k určitému čtení, i hodnota je relativní vzhledem k hodnocení - zaměření vůle k nějakému cíli...NAMÍTÁM, že to tak nemusí být
genealogie hodnot - mají vyšší a nižší původ
diference mezi singulárním jakožto instancí obecného a singulárním jakožto singulárním - to je DIFERENCE, bytí smyslového, diference mezi pojmem a názorem - nejde ani tak o diferenci mezi představou (reprezentací) a věcí, ale spíš mezi dvěma schopnostmi/mohutnosti - mezi schopností pojmů a schopností názoru - mezi rozvažováním a smyslovostí - jde o diferenci mezi mohutnostmi subjektu - tedy mezi rozumem a smysly, kde rozum dává identitu, smysly dávají rozmanitost, ne-identitu
PÁN A RAB - problém kritéria, jak je odlišit
zkouší různá kritéria:
1) síla a slabost
- SVRCHOVANOST pochází z pánovy síly, rabství je ze slabosti vůle,
- ale pán nemusí být aktuálním vládcem - vládci jsou totiž ve skutečnosti slabí, sdružení ve stádní houfy, vítězové nad silnými, proto SILNÉ JE VŽDY TŘEBA BRÁNIT PROTI SLABÝM
2) aktivní a reaktivní síly
- nejslabší není nejméně silný, je stejně silný jako silný, protože má lstivost, subtilnost, duchovnost, šarm
- jde tedy o rozdíl mezi dvěma KVALITAMI síly - síla je buď VZNEŠENÁ nebo NÍZKÁ - aktivní a reaktivní
- reaktivní síla nejde až na konec, nemá odvahu, neudělají vše, co mohou
- proč však síla nejde až na konec? je tam překážka...tedy není dost silná - tím bychom se vrátili k prvním, již překonanému kritériu, slepá ulička (slabý není fakticky slabší než silný)
3) afirmace a negace
- slabý mocně chce vlastní slabost i slabost druhých - slabý může být nejúčinnějším po stránce účinnosti, jeho vůle je negativně zaměřená, cele se obrací ke zničení sebe samé - autodestruktivita
- i když reaktivní síla jde až na samu mez možného, k posledním důsledkům, tím, že popírá vlastní diferenci, to, co odlišuje, zůstává reaktivní
- aktivní síla přitaká vlastní diferenci, vlastní odlišnosti, stvrzuje ji
- tedy "jít až na samu mez, k poslednímu účinku" není dobré kriterium
kriteriem je afirmující nebo negující kvalita vůle - pravda má takovou hodnotu, jakou má vůle k pravdě: pravda je nadřazena iluzi, jestliže vůle k pravdě má víc afirmativní síly než vůle k iluzi
METODA DRAMATIZACE - místo otázky "Co je to dobro?" otázka "Co CHCE dobro?" - tedy chce vůle k dobru (dobrá vůle) RŮST anebo ZMENŠOVÁNÍ vůle (jí samotné)?
GENEALOGIE MORÁLKY
pán: "JSEM DOBRÝ, TEDY TY JSI ZLÝ"
rab: "JSI ZLÝ, TEDY JÁ JSEM DOBRÝ"
hodnocení pána vychází z jeho SLASTI - těší se z bytí toho, kým je (ze své diference, sebeláska, sebepřijetí, sebesmíření, sebe-nadšení)...stvrzuje své štěstí a dobro, nemá potřebu srovnávat se s druhými, hledět na jejich mínění
NAMÍTÁM, že jde o bájný ideál - jsme sociální opice, nikdo není takovýmto božským odděleným individuem, které by nehledělo na ostatní a žilo z vlastní blaženosti - Nietzsche zde ZBOŽŠŤUJE člověka, odtrhává ho od jeho sociálního bytí, dělá z něj na všem nezávislou blaženou bytost
- jde o Nietzscheho KOMPENZACI - zřejmě se hodně srovnával a hodně mu záleželo na mínění druhých, o to véce se chtěl stát na nich NEZÁVISLÝM - ale zdá se mi, že tím se uzavírá do své identity, sebe-identity...navíc, VYCHÁZÍ-LI pán ze sebe, vychází vlastně ze své identity, která je tedy definovaná ještě PŘED jeho diferencí s druhými (primát identity, což by se Deleuzovi líbit nemělo!)...potom jen stvrzuje tuto svou identitu...Deleuze píše, že stvrzuje svou diferenci, svou odlišnost, ale zapomíná, že tato diference je až účinkem předchůdné identity pána, jeho svojskosti - kdyby tomu tak nebylo, byl by pán rabem, jeho identita by byla dána jeho vymezením se vůči rabovi, což Deleuze/Nietzsche nemůže přeci připusit
suverenitu, svrchovanost pána tvoří právě absence uvažování (iracionalismus, voluntarismus, primát vůle před představou, činu před myšlením, aktivismu před intelektualismem) - problém je v tom, že celá tato teorie je v modu opačném, v modu uvažování
TO JE OBECNĚJŠÍ PROBLÉM: ať francouzská filozofie sebevíc mluví proti rozumu, intelektualismu, pouhému psaní a mluvení, stejně nedělá nic jiného a nic jiného nepoužívá!!!
hegelovský pán není pánem, protože má potřebu rabova uznání
hodnocení raba je OBRÁCENÝM hodnocením pána - PROTIKLAD - rab vychází z druhého, ne ze sebe, jen NEGUJE druhého
NAMÍTÁM, že pán je pak identita, rab je antiteze identity, odvozená existence - ale začíná se od pánovy identity (protože pán začíná ze sebe, jako causa sui), není zde primát diference!
rab je slabý na to, aby stvořil vlastní hodnoty, aby kladl pozitivitu, dokáže jen negovat pozitivitu jiného
hodnoty pána jsou špatné, TEDY opačné hodnoty jsou dobré (práce, demokracie, filantropie) - nejde o vlastní hodnoty, ale o negaci pánových hodnot (neoriginalita, netvůrčnost)
rab vytváří MORÁLKU - pán měl dobré a zlé ve smyslu blažené a bědné, šlo o výraz stupně či stavu moci - rab má dobré a zlé v morálním smyslu
OREL POŽÍRAJÍCÍ OVCI - orel to dělá ze své přirozenosti (identita, esence Deleuzi, to co bys zde mít neměl!!!), nechce ovci negovat - není tedy motivován závistí, záští, nenávistí, pomstou, zlou vůlí, zahořklostí, zapšklostí - jeho aktivita začíná u něj samého, aktivita raba je pomstou, proti-akcí, obraným útokem - pán útočí, rab se jen brání...orel si jen hledá kořist, ovečka se chce mstít za něco, co je dle Nietzscheho přirozené...
Nietzsche se nám snaží sugerovat, že jednání pánů je přirozené, jednání rabů pak proti přírodě..to je naivismus, jde zkrátka o boj - své zbraně má orel, své zbraně má ovečka...oba jednají podle přirozenosti
Nietzsche nařkl křesťanství, že jen neoriginálně a zhoubně převrátilo přirozený chod věcí, my zas můžeme nařknout jeho, že právě křesťanská morálka je přirozená a slouží životu, on ji jen neoriginálně převrací do agresivní morálky, která jde proti životu - obětuje mnohé pro pár vyvolených...a nakonec zabije i je, protože většina se proti výjimečným spikne...takže nakonec nevyhraje nikdo...
ovečka připisuje dravci špatnou vůli, záměr působit zlo, chce, aby se orel choval jako ovce, chce zničit přirozený řád věcí...jde o revoltu rabů v morálce, o VZPOURU OTROKŮ, kteří nakonec přesvědčí pány o jejich provinilosti, tím je oslabí, obrátí jejich vůli proti jí samé - tím ustane pokrok, rozvoj života, dojde k všeobecné nivelizaci, ke zkrotnutí silných
NAMÍTÁM, že ve skutečnosti jde o interakcionismus, o kompromis - silní jsou draví, slabí se je snaží krotit, výsledkem je kompromis na obou stranách
- Nietzsche nevím proč předpokládá, že útočná agrese je v pořádku, agrese obranná, lstivá, vedená v morálním diskursu už ne...nevadí mu, že je v ní lež a lest, ale to, že oslabuje sílu silných, ničí jejich svrchovanost
4) afirmace afirmace a negace negace
- afirmaci a negaci mají pán i rab, rabova afirmace je však reakcí na negaci života - afirmuje zásvětí či mravní ideál proto, že neguje/odmítá/nechce nespravedlivé a kruté stránky života - nechce tedy život sám
- filozofie SUVERÉNNÍ vůle, filozofie "ano" životu - ale nebude přitakat všemu jsoucímu, protože "ano, které nedovede říci ne" je afirmací NIHILISTY, ten přitaká všemu, co je (dle něj) ne...
- afirmace tím, že stvrzuje výlučně afirmaci vrhá STÍN NEGACE - aktivní síla musí popírat negativitu, má-li stvrzovat afirmativitu (tedy identita se neobejde bez diference, negace) - NAMÍTÁM, že tedy afirmace není založena zcela sama v sobě, potřebuje negaci!!!...zde už by hezky Deleuzovsky bylo řečeno, že identia vychází z diference, PROBLÉM je však zas v tom, že tak by pán byl už odvozen z negativity/zápornosti raba, což by se zase Deleuzovi jistě nelíbilo
- reaktivní negace má zase afirmace - jde ale o fantóm afirmace - jde o ustavičné POPÍRÁNÍ, které vytváří iluzi tvorby nezávislých hodnot
- pán je afirmativní negace, rab negativní negace, pán má stvrzující afirmaci, rab negující afirmaci
pokud by afirmace stvrzovala jenom pozitivitu, nebyla by v realitě, protože v realitě je i zápornost/negativita
VĚČNÝ NÁVRAT - eliminuje slabé, vrací se jen silní (otázkou pak je, jaktože je zde silných tak málo, když již věčný návrat nekonečněkrát proběhl?)...vše, co si zoufá, pomyslí-li na to, že by se mělo nekonečněkrát vracet, se nevrátí...navrátí se jen silní, kteří AFIRMUJÍ SVOU DIFERENCI (svou identitu, která je vymezena jejich diferencí od druhých - ano, mnohem správněji by zde mělo být řečeno, že afirmují svou identitu, protože přece vycházejí ze sebe samých, mluví-li se zde o diferenci, jde už o vymezování vůči jiným, tedy o rabství namísto panství - další má NÁMITKA)..silní se vrací, avšak rozdílní (proč rozdílní? nevysvětleno)...naopak ti, kdo negují to, co rozlišuje, svou diferenci, jsou zahlazeni - AUTODESTRUKCE ZÁPORNÉHO...Descombes namítá, že to připomíná NEGACI NEGACE, kterou přeci Deleuze zamítá...avšak jde o protikladné principy: z negace negace vzchází pozitivita, zatímco autodestrukce záporného vzešla z původní pozitivity života (který se obrátil proti sobě samému, v nihilismu, nemoci ducha, spáchal sebevraždu)
KRITERIEM je vztah priority mezi ANO a NE - afirmace a negace jsou kvality vůle k moci: negace se staví do PROTIKLADU k afirmaci (rab), avšak afirmace se ROZLIŠUJE od negace (pánův způsob uchopení reality)...afirmace se nestaví do protikladu k negaci, není v ní totiž zápornost
pán tedy uchopuje mnohé jako rozdílnost, rab jako protikladnost - pán uchopuje raba jako jiného k sobě, rab pána jako protikladného k sobě
- mluvili jsme o diferenci mezi identitami (v rámci rozumu, mezi pojmy), o identitě mezi diferencemi (apriorní forma názoru, čas jakožto identický prvek smyslové rozmanitosti), o diferenci mezi identitou (rozvažování jakožto mohutnost subjektu) a diferencí (názor jakožto mohutnost subjektu), nyní jde o diferenci mezi diferencí a protikladem!!!!
rab redukuje všechny diference na protiklady
pán vidí zase všude jen diference, nevidí nikde protiklad - pán je spokojen s tím, že je odlišný, diferentní
rab je zásadně závislý: od začátku rivalizuje s jinými - to dělá i pán, ale nezávisle, ne ze zášti a pomsty, vzteku
pán chce raba porazit protože je silný, rab chce pána porazit, aby se mu pomstil - tedy jiná motivace, jiné zaměření vůle, jiný systém hodnot, jiné hodnocení situace
pán je vznešená nezávislá duše - rab je nízký závistivý a žárlivý duch
z hlediska afirmace negace není opakem afirmace, "ne" není opakem "ano", je to jen diference - diference je jen zdánlivě záporná...jiné je neurčené, nevymezené, není opačné..tak se zachovává jinakost - ale o jiném díky tomu nic NEVÍME..tím, že z jiného učiníme protiklad, hned se o něm mnohé dozvíme, proto je černobílé myšlení tak rozšířené - pokud je jiné jen protikladné, buď je pouhou absencí kvality, kterou známe nebo s ní má mnohé společné (usouvztažníme to se známým)
co je PROTIKLAD?
a) přítomnost a nepřítomnost kvality, tedy monismus jedné kvality
b) výše jsem psal, že je to mohou být dvě kvality v něčem se stýkající - tedy dualismus kvalit umožněný nějakou jejich identitou
- nevím, zda je druhá možnost skutečně možná...
jaké máme protiklady? aktivita a pasivita, dobro a zlo, levá a pravá - první případ je jasně monismus aktivity, druhý příklad může být dualismus dvou kvalit, ale musí mít opačný postoj k identickému X (např. pomáhat druhým), a jen v přítomnosti nebo chybění této kvality (pomoc druhým) jde o protiklady, jinak by byl dualismus kvalit jen jejich jinakostí, nikoliv protikladností...
a co levá a pravá, den a noc? nejde o protiklady, ale o komplementy - ale den a noc lze chápat i protikladně pomocí kvality "přítomnost světla" a jejího chybění
zajímavost - den a noc pochopené jakožto protiklady můžeme definovat z obou konců, buď pomocí kvality "přítomnost světla" nebo pomocí kvality "přítomnost tmy", podobně je to i u dobra a zla - zlo je nepřítomnost dobra nebo dobro je nepřítomnost zla - není odůvodnitelné (až na nejistou evidenci), které z řešení by mělo dostat přednost
protikladnost je to, že se dané prvky vzájemně vylučují, jeden je smrtí druhého a naopak: je-li tu jeden, není tu druhý a naopak - protikladnost je tedy vždy definovaná negací nějaké pozitivity, kvality, tedy její nepřítomností (a přítomností)
jsou-li jiné entity protikladné, musíme říci v čem, v jaké kvalitě - jejich protikladnost je pak v tom, že jedna danou kvalitu (kvality) má a druhá ne - když je tu jedna, daná kvalita tu je, když je tu druhá, daná kvalita rázem mizí...
z hlediska afirmace (z hlediska pána) tedy neexistuje negace jakožto popírání druhého...když pán popírá raba, nejde o PROTIKLAD afirmace raba, nýbrž pánovo popírání je výsledkem jeho vlastní afirmace, jde tedy o sebe-stvrzující negaci, což je afirmace této diference mezi dvěma afirmace (stvrzováním pána a ZDÁNLIVÝM stvrzováním raba)..pán je tedy NAIVNÍ
rab se ve skutečnosti staví vůči pánovi do protikladu, čistě jen neguje jeho hodnoty - kde si pán života váží, tam jím rab pohrdá atd...to ale pán nesmí vidět, jinak by ztratil svou nadřazenost a začal s rabem soupeřit
z hlediska raba: rabovi brání jeho nízkost, aby zahlédl vznešenost pána - nemůže vidět, že pánovy negace jsou afirmace...pánova negace není protikladem k rabově afirmaci
pán vidí všude diferenci, rab všude protiklad - oběma uniká diference mezi protikladem a diferencí - tato non-identita mezi nimi je pro ně identitou
každý, kdo se staví do protikladu k tomu, co je v druhém záporného, je rabem - jeho identita nevychází z něj samotného
Descmobes správně Deleuze KRITIZUJE: stvrzováním své diference se pán odlišuje od raba, tím už se stává rabem, také Deleuzeho afirmativní filozofie má negativní úkoly: demystifikace, útoky na kněze...
z hlediska afirmace (pán) je non-identita diference a protikladu diferencí, ne protikladem...z hlediska negace (rab) je tato non-identita protikladem....a non-identitu těchto dvou interpretací (interpretace pána - interpretace raba) by pán zase chápal jen jako diferenci, rab zase jen jako protiklad....pro afirmaci tak neexistuje diference mezi diferencí a protikladem, protože protiklad chápe vždy jen jako diferenci...negace (rab) nevidí diferenci mezi pohledem pána a raba....pán i rab chápou non-identitu diference a protikladu jako identitu
hodnocení pána jsou vznešená, vychází ze sebe sama, z bohatství svého bytí - nízké hodnocení vychází ze své nedostatečnosti vzhledem k nadřazenosti, kterou přiznává druhému, na kterého žárlí --- toto je však možné jen tehdy, je-li možné koncipovat hodnocení, které by nebylo srovnáváním - pán nečerpá stvrzení své nadřazenosti ze srovnání s rabem, nikdy s ním nesoupeří..suverénní stvrzování sebe sama
NAMÍTÁM, že tato vznešenost je snem všech neurotiků i dnešní doby - nikdo se nechce srovnávat, brát ohledy na mínění, mít odvozenou existenci vedenou žárlivostí a závistí, cítit se malý a velkého nenávidět...každý se chce cítit pánem, ale každý je rabem!!!
Descombes správně namítá, že není-li vztah k druhému přítomen v pánově sebe-stvrzování, pak by Deleuze měl napsat, že pán stvrzuje svou identitu - a nikoliv diferenci!!!...to však Deleuze nemůže připustit, chce primát diference
když se setká pán s rabem, pozná diferenci mezi sebou a jím, mezi diferencí a protikladem...teď už ví, že to, co popírá v rabovi, není jiná afirmace (tedy diference), nýbrž negace jeho vlastní afirmace...odmítá být negován rabem...toto jej oslabí (rabem je vtažen do "reaktivního dění", pohybů resentimentu)... a tím, že pán v rabovi nyní pozná kohosi sobě podobného, raba povýší, sebe poníží
ale i kdyby Deleuze měl pravdu - NAMÍTÁM, že co do výsledku je jedno, popírá-li mě pán nebo rab - pán to dělá ne proto, že by mě chtěl primárně zničit, nemá zlou vůli, ale chce jen rozvinout sebe...rab to dělá z nenávisti vůči mě, s primárním a jediným cílem mě zničit...POKUD VŠAK BUDE NĚKDO ZNIČEN, není lépe, bude-li zničen od někoho, kdo ho zničit chce, než od někoho, kdo o něm skoro ani neví?...navíc, rab po zničení někoho pokračuje s jeho identitou, byť převrácenou, zatímco pán pokračuje s identitou docela jinou...po zásahu rabem zůstane identita zasaženého zachována, byť v převrácené podobě...
chápu však Deleuzovu úvahu: setkám-li se jako pán s jiným pánem, víme o sobě, že jeden z nás musí padnout, víme ale taky, že nechceme primárně zničit toho druhého, že on sám nám nevadí...není mezi námi nenávist, řevnivost, nepřátelství, jen chlapský fair-play zápas...je to zápas dvou tvůrčích originalit
naopak, setkám-li se s rabem, vím, že jen otočil mou vlastní identitu s nenávistným cílem mou identitu zničit...jak by měl zareagovat pán? velkomyslností, velkorysostí, shovívavostí, soucitem, pohrdáním, ignorací...??...setkal jsem se s neoriginálním jedincem, kterému jde jen o mé zničení
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)