Herzog a Kinski...studie o šílenství

reflexe nad filmem:

http://www.csfd.cz/film/43122-muj-milovany-nepritel/

Kinski byl šílenec

Herzog působí normálně, komunikativně, má věci pod kontrolou - ale je fascinován Kinskiho ďábelskostí

Herzog se takto na té ďábelskosti podílí, navíc reflektovaně, zjevně mu imponuje i to, že dokázal při natáčení démona Kinskiho zvládat (obvykle)...

kdo z nich je nakonec větší ďábel?

Herzog se bál jít za hranu...a zdůrazňuje, že Kinski sice odvahu měl, ale intuitivně propadl také zbabělosti ve chvíli, kdy už šlo do tuhého...Herzog zjevně obdivoval Kinskiho odvahu, ale cítil pak vlastní moc, když pološíleného Kinskiho, který chtěl utéct z natáčení, pod pohrůžkou smrti pacifikoval...použil tento termín: "bestie byla domestikována"

Herzog-Kinski: zajímavější než každý zvlášť je samozřejmě jejich vztah, persona a její stín, kdy Herzog sám sebe snaží prezentovat vždy jako personu, jako kontrolující se rozum, který ovládne a z nadhledu zhodnotí i ne-rozum (Kinskiho)...zajímavé je zjistit, jak se Herzog podílel na svém stínu (Kinskim), kdy se jím stával, jak ho do sebe integroval (skrze své filmy, které neustále pojednávají o šílených démonech?)

zajímavé je, jak Herzog o Kinskim mluví: jakoby zcela normální chlápek podával historky o nějakém šílenci..ale ten stín Herzogova pobavení i fascinací démoničnem je patrný...podává jako vtipnou a neškodnou historku z natáčení něco, co je spíše děsivé...

Kinski byl geniální herec, ale někdy mi u něj vadí přehnaný divadelní patos, snaha maximálně na sebe poutat (sebestřednost) tím, že emoce, pózy přehání...

mezi Herzogem a Kinskim je velmi silný ambivalentní konfliktní vztah, napětí

Herzog je zčásti šílenec, kterému se podařilo přesvědčit lidi, že je normální...Kinski je zase mnohem normálnější, ale podařilo se mu všechny přesvědčit, že je absolutní blázen...zvolili opačnou cestu, Herzog poutá rozum kontrolou, a šílí tajně (chce být uznáván za rozum), Kinski záměrně šílí co nejvíc (na efekt, autostylizace), jde co možná nejdál na hranu (exhibicionismus) a je rozumný jen tajně (chce být uznán za vášně, patos, to, čemu on by řekl "geniální herectví" a co má blízko k šílení)

nakonec však oba věděli, co lidi opravdu chtějí vidět (jak Herzog sám říká): prasečiny, běsnění..protože všichni jsme šílení, jen většina z nás spíše jako Herzog, voyaersky...jsme přesyceni instrumentální pragmatickou racionalitou, šedým normálem kontroly...


Kinski je zejména agresivní, zdánlivě zcela nekontrolovaně, šíleně...to démona Herzoga láká, tím se opájí...ale vidíme v Kinskim i zbabělce, který zuří jen tolik, kolik mu ještě dovolí (ale ne méně), na efekt, vlastně pro publikum..ale samozřejmě to běsnění je pravé, jenže v jistých hranicích...(pravé i nepravé zároveň)...ve chvílích běsnění vidíme v Kinskim i jakousi dětskost a nevinnost šílence, který se nereflektuje...ale nakolik jde často o klam? vždyť nejautentičtěji a nejbezprostředněji působící umělecký výkon (v poezii i na divadle, a Kinski hrál HODNĚ divadelně, i když hrál ve filmech) je často ten, který je nejvíc nacvičený a podřízený pravidlům dané umělecké formy (a Kinski cvičil opravdu hodně)

role se obracejí a převracejí zase zpět...šílený Herzog opájející se vlastní normalitou a schopností se kontrolovat točí dokonale se kontrolujícího, chladně racionálního a vypočítavého (jak v dokumentu o něm říkali), také zbabělého Kinskiho, který hraje pro všechny šíleného a ze všech sil se snaží jím být, překonat vlastní zbabělost, ale holt - je příliš racionální (uvědomuje si možné následky: tedy zřejmě jen trest) - pořád je jen herec předvádějící šílenství, i když výborný herec (který musí hrát samozřejmě i mimo jeviště, jen tak mu uvěří, vzpomeňme herectví neustálé, roky trvající v Nolanově "Dokonalém triku")...a v nejlepších chvílích se i šíleným stává

ale můj popis je jednostranný: šíleného Herzoga by Kinski těžko tak oslnil, kdyby skutečně šíleným zčásti nebyl (blázen pozná blázna)..v Kinskim je nelítostný sadismus, jak jsme mohli zjistit dle svědectví jeho dcery (i její sestry, také slavné herečky)

Kinski jako dítě (nezprostředkovanost a nevinnost šílení), Kinski jako sadista, Kinski jako hráč předstírající to, co není...a co Herzog?...zůstává ve stínu záměrně, maskuje se do normality, fascinován zlem, ale alibisticky vystupující jen jako režisér (zbabělost? ale režisér má největší odpovědnost, manipulátorsky tahá za nitky!)

Kinski život neustál, Herzog poklidně dál tvoří (rys maloměšťáckosti v Herzogovi dosti patrný: mít šílení jen jako oživení poklidného bezpečí domova)...Herzog jako zbabělec neschopný jako Kinski šílet? Nebo Herzog jako ten nejodvážnější maloměšťák, který se ponořil do Kinskiho šílenství s lehkostí a chutí, a pak se zase - okouzlen, ale nepoznamenán - vrátí do poklidu domova? Ono je lehké šílet, jste-li šílený (Kinski), ale chce to odvahu, máte-li se jako maloměšťák na tom chvíli podílet, a navíc vás to nestrhne...Kinski zbaběle couvá, Herzog ví, jak na něj (zná jeho mysl, protože v jeho je zuřivosti ještě víc, jen tajně střežené?)....ale Herzog se Kinskim i opájí, stává se jedním z diváků, před kterým Kinski chce exhibovat: v tomto tahu má navrch Kinski...z Kinskiho však cítíme i cosi skutečně zlého, přezíravost a necitelnost k utrpení druhých, jednoduše absence soucitu, slast posedlého sadisty: zde už nejde o šílení, ale o zlo samo...nebo je zlo zase jen nemocí, chemickou nerovnováhou? je to nemoc, nebo je v něm cosi metafyzického, cosi radikálně nečistého? satanská vzpoura vůči božské nevinnosti?

Herzog režíruje - a Kinski hraje - postavy, které bojují až na pokraj se sebou samými, při tom však bez problému využívají druhých...Kinski takový byl, ale Herzog jako režisér svých vypjatých scén snad ne? a "nepoužil" snad Herzog takto Kinskiho? a Kinski stejně tak Herzoga? potřebovali se - ale chtěli škrtnout jméno toho druhého, aby zazářili hlavně oni (a aby je druhý nepřevýšil)...ale zářit mohli jen společně (Herzog to věděl od začátku, Kinski snad později)..dva bratři, dva nepřátelé...jeden se stává druhým a naopak, předávají si ROLI chladného rozumného kontrolora a šílence...dva šílení, dva normální, kteří šílenými jen chtěli být, ale šíleně moc...stávají se tím, co dělají...


ale tento dokument režíruje (zase!) Herzog...tedy dává nám svůj obraz, jak ho chtěl mít...navíc, Herzog je sám dobrým hercem (sama sebe)...pro tuto neprostupnost je zajímavější než Kinski: je to detektivka, nacházet v normálně se tvářícím Herzogovi patologického blázna...

ale v Herzogovi je - navíc ještě - velký kus skutečně normálního nudného chlápka, který se potřebuje oživit šílením druhého...jako každý z nás maloměšťáků, ambivalentně, z vrchu i fascinován, hledí na Kinskiho...divák a herec...dva herci...režisér a herec...a herec, ovládající režiséra...Kinski, Herzogova projekce, výtvor, skrze který mohl Herzog bezpečně a zpovzdálí šílet (a škodit?)


a co teprve tehdy, když hrál Kinski Krista a identifikoval se s ním? sadistický, agresivní, mstící se Kristus? byl publikem vysmíván, doháněn k zuřivé zběsilosti...ale nebylo v něm snad cosi skutečně kristovského? a nevěděl to on sám? a to byl důvod, proč ho tak zraňovalo publikum...nikoliv Kinski-sadista, ale sadistické hlediště!

a co Herzog, když hovoří o tom, jak Kinski hrál Krista? hovoří o tom, jakoby byl jedním z diváků z jeviště, navíc nadaný největším odstupem, racionalitou, vidí Kinskiho jako objekt (sám je racionálním subjektem, vědcem)...vše to jen neutrálně a "nezaujatě" popisuje, skrývá vášně, fascinaci zlem...Kinski se vydal všanc, chtěl šíleně všechny přesvědčit, že JE Kristem, že MÁ pravdu: divák je fascinován i jej opovrhuje...maximálně ambivalence, maximální idealizace i devalvace v jednom...napětí protikladů, které dokáže vzbudit jen génius...jde až za hranici, kdy je to už trapné, ubohé a hnusné, ale jde ještě dál: pak už je v tom cosi šíleného, ale šíleně vznešeného...a snad nakonec kousek čisté bezprostřednosti ve vší té patetické divadelnické autostylizaci...vyhrocená stylizace už nebudí jen dokonalé zdání autenticity, ale podivuhodně se autenticitou stává...(zvrat v opak, ani nevím, jak je to možné, snad že se forma tak otiskne do masa hercovi duše, že se jí stane)...

co nás v tom vábí? snad tanec a rej šílené svobody, snad nebezpečný život, kdy pohromy, kterých se jindy střežíme, teď vyhledáváme a chceme o to víc? a síla šílícího subjektu, která už není jejich obětí, ale původcem? destruující síla, toť kompenzace zbabělého Kinskiho/Herzoga, plného síly akumulované a všelijak pervertované doposud zbabělým žitím...odreagování této síly však zůstává u nich často v umělecké (rozuměj neškodné, společensky žádoucí a oceňované, navíc vždy pravidly omezované, tedy jen zdánlivě svobodné) rovině...a co v životě reálném (o Kinskim víme...)?...Herzog je v životě - zdá se - jen hodným strejdou...lze šílet (jako Herzog v umění, ve svých filmech) jen podle pravidel?...lze i na hraně jít (jakoby nebo skutečně?) za hranu?...nebo nakonec lze na této hraně, kde Herzog disciplinovaně zůstal stát (na rozdíl od Kinskiho), jít nejdál?...tedy sublimace, transcendence, která se nevyčerpá v patologickém primitivním běsnění, ale sublimačně tvoří umělecké, vyšší a často ještě děsivější světy, ještě démoničtějšího a rafinovanějšího zla, ještě větší špíny...a nestaneme se tak na této hraně (Herzog) ještě většími šílenci a démony než ti, kteří vyčerpali freudovské libido a pud běsněním za hranou? Herzogova rafinovaná démoničnost tak, nevyčerpána a nedotčena, vítězí nad primitivní démoničností Kinskiho...Herzog šílí (a rafinovaněji škodí? nebo naopak pomáhá?) svými filmy...

kdo z těchto dvou je Kristem spasitelem, za kterého se na jevišti explicitně vydává Kinski? není to snad nakonec Herzog, který sadistickému obecenstvu ukazuje, jak jeho chtíč jít za hranu odreagovat umělecky dílem, které je na hraně, ale za ni nejde? a není Kinski Antikristem vydávajícím se za Krista, ale v životě tyransky projevujíc opak, ač všechny přesvědčuje, že je jen geniálním hercem, tedy tím, kdo zůstává - stále ještě, přes všechnu genialitu - jen na hraně? a není naopak Herzog Antikristem, který v Kinskim vytušil reálného padoucha, a snažil se ho jako vzor zpřítomnit miliónům diváků? má jeho umění škodit nebo pomáhat? ke zlu nabádat nebo ho neškodnou formou kompenzovat? vyvolávat ještě rafinovanější zlo nebo před ním rafinovaně chránit? sám si myslím, že obojí, a tato dvojznačnost je - jak jinak - sama démonická...a proto tak působivá (a proto tak zavrženíhodná?)...

zdá se nakonec, že v obou je totéž, a nakonec všechno: normalita, Kristus, Antikristus, šílenec...svobodná vůle i determinace úchylkou...šílení nejsou z nudnosti a banálnosti vlastních povah, šílení šíleně chtějí být, uniknout vlastní normalitě a dosíci tak potlesku davů, šílení jsou, ale jen kontrolovaně, pro davy...pak ale šílenství propadají, protože šíleně chtěli uznání...a Herzoga šílenství Kinskiho tak fascinuje, že ho chce zachytit jako věčný vzor ve filmech, vzor k napodobování i jako vzor polapený, domestikovanou bestii, která v zakonzervované formě JEHO filmu (natočeným jen jím, Herzogem) už nemůže škodit, takže Herzog přijde jako Kristus nad Antikristem Kinskim vítězící...nemůže tam škodit a současně tam škodí nejvíc...a Kinski sám, při své hře, že je šílený, zakrývá svoje skutečné šílenství, jak nám později sděluje jeho dcera...a Herzog jako dokonalý herec hraje vlastní normalitu, hraje i nehraje, protože normální je, normální slídič po všem démonickém, tedy normální divák Herzogovým filmů...

Herzog, který komplex z vlastní normality kompenzuje šílencem Kinskim, nakonec nejrafinovaněji šílení distribuuje do svých filmů, aby sám odešel jako zase zcela normální strejda...normální pro davy, ale pro sebe už ne..ví, že je jako Kinski a uspokojuje ho to, že všechny podvedl (stejně jako Kinski)...Kinski šel za hranu v životě, a pokud filmy mohou škodit, tak Herzog ve svých filmech také...

přání se jim nakonec splnilo oběma: šíleli...ale přes jejich zdání, že se při tom kontrolovali, šíleli víc, než si mysleli...ale ta rafinovanost i podvodnost jejich šílení, ta byla chtěná, a chtěli ji oba!