Dennett a Prach duše

Dennett - vícečetné drafty
vědomí není jedno karteziánské divadlo
nevede přesná hranice mezi vědomím a nevědomím
nedojde k definitivní reprezentaci, rozumění - jen série kvazi-rozumění postupně přebírajících kontrolu nad organismem

já je subjekt vyprávění, abstrakce z úrovně intencionálních postojů podobně jako abstrahujeme v hmotném tělese jeho těžiště

já nejdříve vypráví o druhých, pak přenese  na sebe - já neoddělitelné od tohoto příběhu

já je zjednodušení, abstrakce, reifikace jisté úrovně zpracování dat a reagování organismu

není zde definitivní jedno vědomí, jedno jeviště, kde by se odehrávala jediná reprezentace světa, ale série pod-jevišť, kvazi-reprezentací (i paralelně jdoucích)

heterofenomenologie - výpovědi subjektu o sobě samém nechápu jako autoritativní, ale jen jako to, co si subjekt sám o sobě myslí

N. Humphrey - PRACH DUŠE

zakoušet vjem s qualii = vytvářet mentální reprezentaci
- není rozdíl mezi "skutečnou" vědomou zkušeností a tím, co si o ní subjekt myslí (jak ji mentálně reprezentuje)
- jedna část mozku vytváří magickou iluzi (karteziánské divadlo, představení) světa pro druhou část mozku, aby ovlivnila její rozhodování

- organismus si začne vytvářet pomocí kopie příkazových signálů k pohybovým reakcím jeho těla "představení" o vlastním chování (odezvě, reakci), čímž si dělá obrázek o vnějším světě (protože jeho chování je reakcí na stimulus z povrchu těla)
- pozoruji své reagování, tím poznávám svět
- dále se odezvy organizmu internalizují do mozku na virtuální odezvy na virtuálním těle (somatických map v mozku)
- vjem je pak mentální reprezentace této internalizované odezvy - qualia jsou pak její zpestření, které motivuje organismus, aby měl rád svět

- vědomí nedává novou schopnost (!), ale povzbuzuje k zájmu, všímavosti, stanovení nových cílů
- roztažený čas přítomného vjemu - vjem jakoby doznívá déle ve vlastním čase, když už je tu současně vjem jiný
- cítím, tedy jsem - necítím-li, nejsem
- já vzniká jedině, když má vjemy
- zakoušející je nemyslitelný bez zkušenosti
- nikoliv já se budím, ale odehrává se buzení - já je výsledek, cíl
- já není věc, ale proces, vztahy, série

- (poznámka: dogma empirismu vzniká ze zvláštní nezpochybnitelnosti fenomenálních vjemů)

- externalizace hodnot je projekce vjemů na objekty

- já se skládá z mnoha komponent - skládačka, mozaika

- já se vytváří pohybem, jako konající, pohybovatel, pohybující se

- akt pohybu stvrzuje rozdíl mezi já a ne-já, konání konajícího stvrzuje já - "konání já" je moje zkušenost sebe sama v pohybovém aktu - má zkušenost "já" vyjádřená v konání - je to moje zkušenost v mojí pohybové aktivity

- já jako první příčina konání, činů

-T. H. Huxley: duševní stavy jsou uvědomované symboly změn, které se automaticky odehrávají v organismu - POCIT, který nazýváme VŮLI, NENÍ PŘÍČINOU VOLNÍHO AKTU, ale symbolem stavu mozku, který je bezprostřední příčinou tohoto aktu - jsme vědomé automaty

fenomenální vjemy se vymykají z časoprostoru bezrozměrností, soukromostí, izolovaností od zbytku světa

- vjemy, které propůjčují pocit, že jsem zde, vznikají z aktivní odezvy na stimulaci smyslových orgánů

- konající já dává vzniknout základnímu já!

Proust: když jsem procitl, nevěděl jsem, kdo jsem, protože jsem nevěděl, kde jsem - různé fantazijní vjemy pomalu obnovovaly rysy mého já

- to, co cítím, se pomalu mění v to, co říkám

různá podjá získávají prostřednictvím spolupráce společné vědomí - práce na společném projektu - zorganizování částí mysli do jednoho celku

já je, PROTOŽE cítí

- James: co je to za já, které miluje sebeláska? (neosobní afekt sebelásky)

abych mohl mít já, na kterém by mi mohlo záležet, musela mi příroda dát zajímavý obsah, který bych chtěl mít už pro něj samý

- duši si do jisté míry lidé vymysleli (kulturní evoluce)

otázka smyslu života kvůli rysu mysli, která potřebuje ospravedlňovat, mít důvody
- když jde vše hladce, důvody netřeba, když problémy, důvody jako mentální vzpruhy
myslím do budoucna, abych důvody v budoucnosti mě motivovaly
- ale i pochybnosti o tom, že jsou to dobré důvody
- začít myslet znamená začít se užírat!!!

- jsme přirozenými dualisty, extrahujeme s chování těl, i svého, duši, která je na těle nezávislá, je to věc

stejné a jiné - descombes

pán a rab

Deleuze - kritérium

1) dle síly ne, houf slabých porazí silného

2) silný odvážnější, ale zas ho porazí houf

3) slabý mocně chce svou slabost - síla zaměřena proti ní samé, popírá sebe

4) afirmace

pán stvrzuje svou diferenci proti rabovi - má diferenci, ne protiklad

rab se staví do protikladu k pánovi - má protiklad, ne diferenci

pán: jsem dobrý, tedy ty jsi zlý (dobro a zlo zde značí zdatnost)

rab: jsi zlý, tedy já jsem dobrý (dobro a zlo zde značí morální hodnoty)

pán: ano předchází ne (u raba naopak)

věčný návrat: progres, vrací se jen vznešené, které afirmovalo svou diferenci (takže se vrací jako různé), dochází k auto-destrukci záporného, protože to nechce samo sebe, svou diferenci neguje

problém: u Deleuzeho pán afirmuje svou diferenci vzhledem k rabovi, takže vychází ze srovnání s rabem - tím se sám blíží rabovi

u Nietzscheho  pán vychází ze své identity: nesrovnává se, nesoupeří s rabem

A.D. problém: je mezi pánem a rabem diference nebo protiklad? pán to vidí jako diferenci, rab jako protiklad

proč následovat pána? je vznešenější...proč? vznešené vychází ze sebe, z bohatství vlastního bytí, nízké z žárlivosti, plynoucí z vědomí vlastní nedostačivosti

jenže deleuzeovský pán afirmuje svou diferenci, ne identitu, tím se stává pánem - čímž ovšem už nevychází jen z vlastního bytí!

rab ničí sám sebe - rabství je forma nenávistné sebevraždy, ničící a potlačující sebe i ostatní (policajtem sebe i druhých, svazuje všechno) - rabství je proti životu

rabství má SLAST v rezignaci, askezi, sebe-drezůře

ale proč ne? proč je tento přístup horší?

asi kvůli tvorbě nového (umělec) + přitakání životu, přijmutí jeho negativních stránek (krutost, nespravedlnost, chaos), tedy anti-nihilismus + vycházení ze sebe, ne z jiných (svoboda)

ale co z toho? má to být lék na nihilismus ve smyslu: nesrovnávej se s druhým, nevymezuj se vůči němu, prostě radostně přitakej hře diferencí, boji, a žij

ale slast z askeze je taky stimulující, patří do života

je zde moralizování: vylučování askeze na úkor aktivismu

--

Foucault: podmínkou možnosti různých vědění (psychiatrie, kriminalistika, psychologie) jsou instituce (blázinec, vězení), které vytváří moc a realizuje se v nich - tak souvisí rozum s mocí

nikoliv psychiatrie objasňuje, že šílenství je nemoc, ale sama je touto tezí založena

rozum má svůj původ v tom, že se oddělil od ne-rozumu a ten podrobil represi - co je ne-rozum nelze říci -

dějiny jsou dějinami smyslu a rozumu, nerozum-absence díla,smyslu,pravdy,jednání jsou však jejich stínem, předchází je a budou i po nich (nihilismus)

--

Lyotard proti Deleuzeovi: Deleuze kritizuje raba, deformovanou vůli proti pravé - věří totiž v autoritu a ctnost KRITIKY, která je sama jen podvodem, demystifikace jen další mystifikací

redukcionismus a non-redukcionismus

Je třeba si vybrat mezi chudou jistotou redukcionismu, kde hrozí, že jsme podstatnou pestrost světa a jeho vyšší jednoty zredukovali na to jediné, co je jisté, a bohatou nejistotou non-redukcionismu, kde se pestrost světa zachovává, ale je nejisté, zda všechny intuitivně nahlédnutelné vyšší celky je skutečně nutné zachovat či by jejich případná redukce byla žádoucí...

analytická metoda a jednoznačnost světa

Analytická metoda předpokládá, že svět je nakonec opakováním a kumulováním jednoznačně definovatelného základního vztahu jednoznačně identifikovatelných jednoduchých jednotek s jednoznačně definovatelnou přirozeností.

Analytická metoda je totiž postupem k cíli: analýza je úplná teprve tehdy, identifikuje-li jednoduché prvky a vztahy mezi nimi, následně pak vše zbývající na ně převede (zredukuje).

Za tohoto nedokázaného předpokladu potom jazyk s jednoznačně definovanými (desambiguovanými) termíny může popsat svět.

Nikdo však neví, zda svět má jen jeden význam, zda ho může popisovat jazyk s jednoznačně určenými významy termínů.


Zdá se spíše naivní představa, že náš omezený jazyk vidí do srdce univerza, které bije podle jeho rytmu a zákonitostí, navíc stejně jednoznačně, jako on sám...

Svět však není tak jednoduchý jako logická analýza ideálního nebo přirozeného jazyka na analytické konferenci. Spíše se zdá, že jeho pestrost a neuchopitelnost, stejně tak i omezenost naší zkušenosti s ním lépe vyjadřují termíny mnohovýznamové. Tedy to, co analytici označují za "vágní žvásty". Jejich přesně artikulované věty se totiž se světem míjejí docela, vytváří však stínový svět logických konstrukcí, kde je vše srozumitelné, clare et distincte, jenomže vůbec ne takové, jaké to skutečně je...

Dawkinsův argument: kritika

Dawkinsův argument má několik zásadně slabých míst.

Jeho rekonstrukce od Pichy:

1. Svět je složitý.
2. Pokud by byl složitý svět stvořen podle plánu, stvořitel by musel být přinejmenším stejně složitý.
3. Čím je objekt složitější, tím menší je pravděpodobnost jeho existence.
4. Pravděpodobnost existence nesmírně složitého boha je velmi nízká. 
5. Tudíž bůh velmi pravděpodobně neexistuje.
   
   

Avšak svět sám je extrémně složitý, tedy podle této logiky by velmi pravděpodobně neexistoval. On však, jak všichni víme, přesto existuje.

Lze tedy Dawkinsovi namítat: 

Bůh je dle této argumentace (minimálně) stejně nepravděpodobný jako svět, Dawkins se nás snaží přesvědčit, ať v Boha nevěříme, protože je tedy velmi nepravděpodobný. Já můžu odpovědět: to s tou nepravděpodobností si před chvílí říkal i o světě, Dawkinsi, a stejně je! Nechceš tedy přehodnotit to, zda jsi pravděpodobnost existence Boha odhadl správně?!

Lze však argumentovat ještě sofistikovaněji:

zamysleme se, odkud Dawkins svůj odhad pravděpodobnosti existence boha/světa bere. Z pravděpodobnosti existence složitých objektů ve světě: lidské oko, mozek, galaxie. Zde platí zásada: čím složitější, tím mimořádnější. Otázkou však je, zda tato zásada platí pro svět sám. Odkud víme, že se touto logikou řídí i vzniky světů? Známe jen jeden svět (ten náš), nevíme tedy, s jakou pravděpodobností by existovaly obdobné světy. Výpočet pravděpodobnosti z (existence) jediného případu je totiž nelegitimní.

Důležité je říci, že zásada "čím složitější, tím mimořádnější" je vyvozena ze "skladebnicové" povahy našeho světa, nesmí však být extrapolována na pravděpodobnost vzniku světa samotného. Je možné říci, že velmi složitý objekt ve světě pravděpodobně existovat nebude, protože to plyne ze skladebnicové povahy světa, ale aplikace zásady na svět sám či na světy jiné či na Boha není legitimní.

K legitimní extrapolaci zásady bychom museli znát vlastnosti meta-vesmírné "zárodečné půdy", ze které se případně zrodil náš svět nebo světy jiné. Podléhá i ona skladebnicové zásadě nebo ne? Pokud má jiné vlastnosti než náš svět, naše zásada v ní neplatí. 

Víme, že náš svět je jako lego: z mnohem většího počtu jednodušších prvků, které jsou dány předem a na které lze vše zase rozštěpit, obtížně stavím menší počet složitějších objektů. Je myslitelné, že ona "zárodečná půda" může fungovat naopak: přirozeně je strukturována do extrémně složitých objektů, odštěpení jednodušší části je něco mimořádného. Zde by existence komplexního Boha byla přirozená, zato existence izolovaného elektronu by byla zázrakem.

Tedy, z pravděpodobnosti vzniku složitého jevu v tomto světu nelze vyvozovat pravděpodobnost vzniku světa samého a ani pravděpodobnost Boha, protože Bůh ani vznik světa samotného nejsou jevy tohoto světa a nepodléhají tak jeho zákonům, tedy ani zásadě vyjádřené bodem 3 výše zmíněné Dawkinsovy argumentace.

Samozřejmě, že celá argumentace předpokládá atomistický skladebnicový LEGO-model světa, což požaduje analytická metoda současného empirismu. Jinde jsem psal, že tento požadavek je nedokázaným a současně nutným předpokladem užití této metody. Zde se kritiky tohoto předpokladu zdržuji.

Analýza analytické metody

Analytická metoda předpokládá, že svět (text či jiný celek) je dělitelný na části. Tento předpoklad je nedokázaný.

Dále předpokládá, že dělení nakonec někde končí: u dále nedělitelných, jednoduchých jednotek. Nedokázáno.

Dále, že vyšší jednoty jsou nepodstatné. Neodkázáno.

Dále, že podstatou světa (textu, libovolného celku) jsou právě vztahy mezi jednoduchými prvky. Nedokázáno.


Dále, že celky neexistují, existují jen propojené jednoduché prvky. Nedokázáno.

Dále, že silná emergence neexistuje, nárůst kvantity nevede v novou kvalitu, vše je jen opakováním stejných základních interakcí jednoduchých prvků. Nedokázáno.

Dále, že v jednoduchých prvcích je ukryta substance světa či textu, všechny jeho zákony a vlastnosti. Nedokázáno.

Dále, že kauzalita (či jakýkoliv jiný vztah a interakce) existuje nakonec jen mezi jednoduchými prvky, nikoliv mezi složenějšími a jednoduššími prvky, už vůbec ne mezi celkem a jeho částí, tedy neumožňuje myslet sebeorganizaci a sebevývoj systému. Nedokázáno.

Dále, že svět či text má jenom jeden jasně artikulovatelný význam či zákon, který je tvořen výsledkem analýzy. Tento význam či zákon je dán vztahem jednoduchých prvků a je definitivní (protože údajně analýza nemůže postupovat dál: narazila na údajně dále nedělitelné jednoduché prvky). Nedokázáno.

Dále, že pravda, smysl, význam a zákon světa či textu se nachází v hloubce, u základu, po odstranění (redukci) složitějších jednot, složitějších vztahů, plurality různých kvalit a modalit, vln a pohybů světa či textu jako celku. Nedokázáno.


Analýza předpokládá, že svět/text má podobu lega: jednoduché prvky určují všechny možné jejich vzájemné kombinace, vztahy a agregáty z nich. Nedokázáno.

Analytik v toto musí věřit, chce-li věřit v účinnost své metody.

Analýza je mnohým z nás přirozená: často soudím, že smysl věci pochopím, když si ji rozparceluji na jednodušší části a pak hledám vztahy mezi nimi. Jenomže bych analýze neměl propadnout, měl bych se vždy znovu vracet k celku, abych něco důležitého nezredukoval, hrubozrnnou analýzou neodstranil.

Celky nejsou agregáty, analýza není definitivní, ale jen pomocnou metodou k pochopení celku.

Analytická filozofie a jazyk (a případ Heidegger)

Analytická filozofie si myslí, že jazyk je pro lidské poznání klíčový - že jsme do značné míry "vězni jazyka". Jistě, empirističtí analytikové považují za vstupní prvek "smyslová data", která jsou dále ale převáděna na "propozice", tedy na významy vět.

Je třeba nahlédnout, že mnoho z lidské zkušenosti není přesně do jazyka převoditelné. To však analytikové nevidí: co nelze říci jasně, to podle nich ani neexistuje.

To se ukazuje třeba na jejich chápání Heideggera. Analyzují významy jeho vět, avšak to není to, co chtěl Heidegger sdělit: významy jeho vět ve skutečnosti jen odkazují (ukazují, jako šipky směrují) k jazykově přesně nevyjádřitelné realitě, která však také existuje, byť není jazykem zprostředkovatelná jasně, ale jen pomocí věc obkružujících metafor, poukazů, analogií ap.

Není se potom čemu divit, když analytikové Heideggera zesměšňují - nepochopili ho totiž. Nechce říci to, co doslova říká (jak předpokládají), ale tím, co doslova říká, jen poukazuje k tomu, co se doslova říci nedá.

Analytikové u Heideggera dále zesměšňují jeho údajně patetický styl psaní, sugestibilitu, manipulativnost, emotivnost textu. Jsou však jisté skutečnosti, které nelze chápat, jsme-li naladěni "chladně racionálně", ale skrze určitou náladu či naladěnost se můžeme teprve mnohému ze světa otevřít, mít s tím zkušenost, zakusit to.

Analytik to všechno převede do vět, které považuje za triviální, nesmyslné nebo kontradiktorické. Nerozumí,  že údajná banalita získá svůj význam až tehdy, když ji prožijeme, údajný nesmysl nelze bez jisté naladěnosti vůbec pochopit a údajná kontradikce se jen pokouší vyjádřit to, co přímo v jazyce vyjádřit nelze.

Problematický je také analytický přístup k textu. Filozofický text totiž není pouhým agregátem vět, úsudků či argumentů (i  když ty v něm tvoří nepostradatelnou složku), ale také určitým celkem, sítí.

 Každý autor chápe významy běžně ve filozofii používaných termínů jinak, je tedy třeba z kontextu textu pochopit právě jeho pojetí. Analytik obvykle jen mechanicky vezme termíny a dá jim obvyklý (nikoliv autorův) význam.

Také argumenty se obvykle v textu nevyskytují izolovaně, ale autor je vyslovuje v průběhu toho, jak se text dál a dál rozvíjí. Analytik, pokud neanalyzuje vysloveně mechanicky větu po větě, argument po argumentu, zohledňuje maximálně kontext kapitoly, nikoliv kontext celého textu. To mu totiž jeho metoda, která potřebuje pracovat jen s malými jednotkami, ani neumožňuje. Analytik analýzou text štěpí a krájí, nerespektuje jeho vyšší jednoty a jednotky s odůvodněním, že nejsou údajně podstatné.

Analytik předpokládá, že text je nakonec jen propojením jednoduchých prvků (propozic, úsudků a vztahů mezi úsudky), čímž mu mnoho vrstev textu (a vztahů mezi nimi) uniká.

Jiný přístup k textu by spočíval v sledování toho, jak se text postupně rozvíjí, proměňuje, kam směřuje a odkud, z jakých autorských pohnutek pramení, kam chce autor čtenáře vést, jak text se čtenářem interaguje, jakou zkušenost s ním čtenář získává. Tento jiný přístup by sledoval proměny textu jako proměny vodního toku, který kontinuálně i s některými přetržkami vede od pramene až k svému ústí (od prologu k epilogu).

Jiný přístup k textu se pokouší zachytit jeho bohatost a košatost, nehledá v textu neexistující základní a dále nedělitelné jednotky jako analytik, ale pracuje s mnoha různými jednotami textu, které nechce redukovat, ale spíš pochopit. Nejde mu o "hloubkový ponor" k atomům textu: ví, že neexistují. Neredukuje, snaží se rozumět.

Filozofický text není agregátem úsudků a ani jejich posloupností či sítí. Kdo si toto myslí, nefilozofuje, jen počítá.

Diskurz současné analytické filozofie

Empirický diskurz současné analytické filozofie je stejně metafyzický jako třeba neoscholastika. Tvrdí, že velmi pravděpodobně existuje jen to, s čím máme sdílenou zkušenost, což je nedokázaný postulát. Nezohledňuje to, že naše sdílená zkušenost je omezená. A už vůbec nevidí, že kromě sdílené empirické zkušenosti (což je vlastně jen to, co komunita vědeckých autorit dané doby za "sdílenou empirickou zkušenost" prohlásí, čímž současně degraduje ostatní zkušenosti na "soukromé", "pouhé pocity", "nevědecké") je zde i zkušenost náboženská, morální či umělecká. 

Komplexní zkušenost např. posvátna, krásy či dobra je v rámci této metafyziky odvysvětlena jako "pocit", "emoce", "biochemická reakce mozku", "evoluční adaptace" nebo "by-produkt". V rámci naturalistovy optiky vše sedí: jde o to, že toto vysvětlení však není jediným možným a/nebo není vysvětlením úplným.

Naturalismus je možná jen dalším ideologickým konstruktem, který se vydává za přirozený (ne-ideologický) způsob poznávání světa. Ospravedlňuje se zejména dvěma způsoby:

A) svou metodou, která je formulována přesněji a dává přesnější výstupy než třeba metoda hermeneutiky. Navíc těch výstupních dat je víc, také přichází s přesnějšími predikcemi.

B) větším kontaktem s "empirií", "jevy", "smyslovými daty", "fakty".

Tvrdím, že ani jedno z toho ve skutečnosti nezaručuje, že svět poznává pravdivěji než jiné metody a metafyziky/ideologie z nich vzešlé.

Proč?

ad A): Ano, vše uvedené je pravdou. Ale daní za přesnost, empirickou komplexitu a hloubku je redukce reality jen na ty komponenty, které lze zpracovávat právě takto. Komplexní zakoušení uměleckého díla a intenzivně vnímaná zkušenost s krásou a nebo zkušenost se zlým činem a realitou zla v rámci rozsáhlé sítě lidských vztahů, postojů, jednání, hodnot, idejí jsou touto metodologickou sítí nezachytitelné, proto odvysvětlené a redukované.

Kořenem této metody je nakonec analytický způsob vidění světa, který vede nutně k atomistické metafyzice. Je to pouhá víra, že svět (i lidský svět) lze rozložit na jednoduché komponenty a vztahy mezi nimi. Je přitom minimálně stejně pravděpodobné, že svět je celek, spíše nerozdělitelná síť než pyramida, není tedy složen z jednodušších částí. Je přitom jasné, že budu-li celek "analyzovat", jednodušší části vyrobím, protože mi z analýzy nutně vyplynou. Tato nutnost je však produktem mé metody, nikoliv světa samotného.

Věda jistě poskytuje přesnější predikce, avšak za cenu redukce reality. Z reality jsou získávány ty komponenty, které vedou k přesným predikcím, vždyť predikce je hlavním cílem i kritériem pravdivosti teorií. Je však možné, že k přesným predikcím (míním tu míru přesnosti, kterou jsme schopni sami naměřit: jistě nejde o přesnost absolutní) není třeba znát svět ani pravdivě, ani úplně. odkud bereme tu jistotu, že vše, co ve světě je, bude nějak zachyceno prediktivní silou teorie? Mnohé elementy světa nemusí být predikcí zachyceny, protože ji nebudou ovlivňovat.

ad B)

Zde to pravda není. Analytická metoda svět drobí na "fakta" a "smyslová data". Svět, se kterým však všichni máme "sdílenou zkušenost", takto rozdrobený není. Fenomenologie tak nakonec může být více empirickou (zkušenosti se přidržující) než je věda samotná.