jak to, že tobě běžný život stačí? odpověď: a proč naopak tobě ne?
deprese je jen jeden z mnoha pohledů na život - druhý je třeba radost ze života..proč by depresivní pohled měl být pravdivější?!
--
reflexe smrtelnosti smrt nepoznává lépe než nepřemýšlení o ní
--
deprese ti lže a ty jí věříš...utrpení deprese sugeruje hloubku
--
Bůh dává smysl životu - a co dává smysl Bohu? záhadná neurčitost nekonečnosti Boha falešně maskuje to, že smysl je stále nenaplněn, ani Bůh ho nenaplňuje (možná je smysl života jen pseudoproblém)
--
filozof si myslí, že radikálně vše zpochybňuje, že stojí nad každodenností, přitom je v ní trvale spolu s ostatními ponořen..až po své smrti budu z života vytržen, do té doby - i během procesu sebevraždy a/nebo procesu umírání - jsem zcela ponořen do přirozeného světa svého života a nejedná se o meta-perspektivu a meta-jednání, ale o jednu z mnoha perspektiv a o jednu z mnoha životních forem
filozof a sebevrah nejsou nad životem
---
kult údajného mystéria smrti
---
vše lze zredukovat na cokoliv: život je banální, bůh je banální, klanění se bohu je banální...
--
pomáhají emoce v poznávání světa nebo je třeba nestrannost?
--
falešná distinkce "smysl od Boha nebo nesmyslnost evolučních mechanismů" převzatá z křesťanského paradigmatu, které je jen jedno z mnoha
--
opravdu hledám Boha, nebo spíše vztahy a prestiž?
--
je nejhlubším poznáním poznání banality, pomíjivosti života a světa a to, že jsme sami v nesmyslném světě a smrt je cosi hrozného a nepochopitelného? nebo je to jen romantizující paradigma heroicky trpícího rozervance?
existuje nejhlubší poznání?
jak se pozná? pocit tíže je spíše symptomem deprese než pravdy
--
není deprese volba? tělo si v ní lebedí, líbí se mu, že trpí, cítí se být výše než "šťastní idioti"
--
pohrdání depresivního "šťastnými lidmi", které vidí jako spokojená zvířátka pasoucí se na louce...nevidí vlastní omezenost a svázanost afektem deprese, myslí si, že vidí pravdivě, ale je zaujatý...třeba se mýlí on a ne oni...
--
práce na sobě, rozhodnutí se být nějakým, být vyšším, lepším, šťastnějším
--
pokud morálka je "jen" evoluční mechanismus, PROČ MI TO VLASTNĚ VADÍ?
--
potřeba definitivního smyslu, transcendentního zakotvení...proč vlastně?
--
je hloubka hluboká, nebo je to jen iluze a hlubší je povrch holistické sítě světa?
--
není v iluzi spíš ten, kdo má depresi? naopak "šťastný idiot" možná vidí svět pravdivěji...
--
metafyzická deprese jako falešný převlek chemické deprese nebo toho, že není uspokojena některá ze základních potřeb...
--
depresivní závidí šťastným, tak se nad ně alespoň vyvyšuje jakožto ten, kdo víc ctí pravdu
--
kdo je nekonvenční? je takový někdo?
--
je nízké jen jíst, mít děti a rodinu, chodit do práce? z jaké výše je rozhodnuto o nízkosti tohoto?
--
pomáhají tyto řeči nebo depresi jen zesilují?
pomáhají na depresi jakékoliv (i optimisté) řeči a ruminace, nebo je deprese jen o chemii mozku?
--
potřebuje člověk víc než rodinu? pokud ano, proč? kvůli memům nebo Bohu nebo něčemu třetímu?
nejsou ideologie utkané z memů stejně nesmyslné jako genetické evoluční mechanismy? ale kdo udal kritéria (ne)smyslnosti tohoto? které memy?
je Bůh jen nesmyslný mem produkující depresi, protože přislíbí lásku a nesmrtelnost, avšak potom zoufale pochybujeme, jestli existuje?!
--
kritériem smyslu je u depresivního pouze temný pocit tíže na prsou, sevření a žlučovitá zahořklá emoce marnosti, zuřivá a zoufale zuřivě bezmocná strast vydávající se za pravdivé poznání
--
po čem se ptám, když se ptám po smyslu?
a) po nesmrtelnosti
b) po štěstí a naplnění
c) po ochraně, bezpečí
d) aby mi Pán/Otec/Autorita/Velký Druhý řekl, co mám dělat: stanovil "objektivní" "morální hodnoty"
- Velkého Druhého dnes nahradila věda...anonymní masa vědců plní roli převládající dogmatické ideologie a Vševědoucího Božského Otce
- chci zde PŘÍLIŠ, mám PŘEHNANÉ NÁROKY: stačí SLEVIT z nároků a mohu být šťastný! ve skutečnosti jsem pomíjivé konečné smrtelné zvíře, stačí mi mnohem méně, když zrovna nefilozofuji z výšin filozofických memů!
Obvykle jsem ponořen v pomíjivých kontextech a parciálních situacích, meta-perspektiva mě z nich vykořeňuje, odcizuje mě jim a pak je shledávám jako prázdné, marné, vyprázdněné, bezútěšné, nesmyslné, nedůležité....
Tato meta-perspektiva si hraje na POSLEDNÍ POZNÁNÍ POSLEDNÍ NEJHLUBŠÍ PRAVDY...ale já nejsem abstraktní filozofický duch dlící nad Zemí, já jsem smrtelník a pozemšťan, obvykle spokojený s pomíjivostí parciálních situací, když zrovna memeticky neblbnu...
--
nepramení Bukowského nespokojenost z nestabilnosti jeho vztahů a taky je to zčásti jen póza?
--
být pro život nebo proti němu...přitakat mu nebo nenávidět život, sebe i svět
--
nenávist ke světu je často maskovaná sebenenávist...vztek na sebe, příliš tvrdé superego, kdy se člověk sám trestá
--
není depresivní zklamaný idealista? touží po čemsi vyšším a protože to nenalézá, odsuzuje svět?
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!