Tělo si vytváří fiktivní hlavní postavu "já" - hrdinu, který prochází různými peripetiemi, překážkami, prožívá krize, které později chápe jako výzvy, na kterých si ověřuje a zdokonaluje své schopnosti, krize slouží k osobní transformaci/proměně, zdokonalení...
Cílem je sebezdokonalení, seberealizace, moudrost, klid, štěstí ("a žili šťastně až do smrti..."), vítězství, kdy i skrze vědění/poznání/moudrost dosáhnu svobody (jako Duch u Hegela), tedy moci/kontroly nad svým okolím i nad sebou samým (nejtěžší je překonat sám sebe a vyrůst nad sebe - jako Nietzscheho Nadčlověk) - z původně pasivní loutky smýkané svým okolím se stávám aktivním tvůrcem sebe, okolí i svého osudu, (sebe)poznání je sebe-osvobozením (Hegel i Buddhova nirvána)...
Tuto strukturu vyprávění najdeme skoro v každé pohádce, mýtu, filmu, románu i v příběhu vlastní autobiografie...Já samo se stává fiktivním hrdinou fiktivní autobiografie...Život organismu nikdy není tak kontinuální, strukturovaný jako tato autobiografie, která vynechává "hluchá místa" (Kahneman říká, že ignoruje "časové trvání, jeho délku") a podle Kahnemanova pravidla "peak-end" hledí jen na intenzivní momenty a na to, jak to celé skončí...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!