Je život dobrý???

reaguji na tuto otázku kolegy Jakuba Moravčíka:

"Proč je vlastně život dobrý? Proč je lepší, aby se život (čehokoliv) ve slepé evoluci rozvíjel, proč by neměl raději zaniknout? Proč se vůbec odvolávat na nějakou prospěšnost zla, které je v evoluci v posledku jen vyjádřením pro odumírání nějaké formy života? Ano, život chce neustále odvrhovat něco, co chce zemřít, jak řekl Nietzsche, ale to stále neřeší otázku, proč bychom měli život pokládat za v jakémkoliv smyslu lepší."

má odpověď:



Život je dobrý PRO NÁS, protože nás jakožto situované smrtelníky NAPLŇUJE: zkrátka díky biokulturnímu naprogramování některé věci od života chceme - a dostáváme...

Život není dobrý metafyzicky, z pohledu věčna, objektivně: je dobrý jen pro nás - a to postačuje...

A pro někoho dobrý už není: tak má depresi, nudí se - nebo se zabije...

A to je celé...

Zlo ve smyslu průraznosti, agrese je také někdy prospěšné zase jen pro nás...není Bůh, který by to rozetnul věčnou pravdou....

Život má někdy pro nás hodnotu ve smyslu DŮLEŽITOSTI: jednoduše z naší smrtelné perspektivy, ve které STÁLE JSME, víme a evidentně cítíme, že je KRÁSNÉ žít, že je DOBRÉ někomu pomoci, že je DOBRÉ upřednostnit druhého před sebou nebo naopak...a jednáme podle toho


Není morálka platná pro všechny: moje morálka vyrůstá z mého osobního kontextu, z mé osobní životní formy, z mého naladění, mého vztahu ke světu...

Není tomu ale jen tak, že sami dáváme smysl světu a našemu životu: neplatí tento jednoduchý subjektivismus: jsme totiž naprogramováni tak, že některé věci pro nás nutně smysl mají: jídlo, sex, přijetí druhých, jejich uznání...V tomto smyslu je smysl a význam těchto entit objektivní, nikoliv subjektivní...

Smysl věcí se pro nás mění vlivem zkušeností, vyzráváním, věkem, vlivem kultury, přátel, rodiny...

Kdo nevidí v životě smysl, je možná:

a) unavený - mírnější deprese je adaptace těla na přebytek vzruchů
b) omrzelý, znuděný: chce to ZMĚNU! STRES! BOJ!
c) posedlý metafyzickými memy: hledá objektivní věčný smysl! Ten samozřejmě není...
d) líný najít si vlastní smysl - tedy LENOST!
e) alibisticky ze strachu utíká z života: děsí se ztráty a bolesti

Proč bych však měl vlastně POŽADOVAT, aby život měl objektivní smysl? Nemůžu snad docela dobře žít i bez toho?

"Není-li Boha, nic nemá smysl..." Opravdu? Proč ne? Proč???

Potřebuje člověk ke štěstí Boha? Proč?

I pokud Bůh není, někoho možná už mem Boha tak infikoval, že bez něj nemůže být...

Je na každém z nás, abychom se NAUČILI RADOVAT: je to dobré pro NÁS, ne objektivně, ne metafyzicky...a záleží, jestli CHCEME: nikdo nás nemůže nutit ani soudit...je to dobré pro nás, protože nás to naplňuje, dává nám to radost, slast, baví nás to pak...

Jestli NECHCEME, naše věc...nic zlého se NESTANE, když nechceme....neuděláme žádný metafyzický přečin...jen jsme si život mohli více VYCHUTNAT...místo toho jsme roky života PROMRHALI v depresi, nudě a zlobě na sebe i svět...

Není tedy nutné, aby nás život nutně bavil každý den a každý rok: zabít je možné se kdykoliv, jen je to NEZVRATITELNÉ rozhodnutí, proto je třeba krajní OPATRNOSTI...je třeba to důkladně promyslet: opravdu už mě v životě nic pěkného nečeká? Opravdu se má situace nemůže ZMĚNIT? Cožpak má minulost byla staticky stejná? Nebo v ní byly změny? Proč si myslet, že v budoucnosti změny nebudou???

Jde o toto uvědomění: i mě může ZCELA NAPLNIT svět běžných věcí - k dokonalému naplnění sebe NEPOTŘEBUJI Boha ani objektivní mravní ideály...I BEZ NICH mohu být šťastný...

Proč? Vše vychází z ANTROPOLOGIE, tedy odpovědi na otázku, CO JE TO ČLOVĚK.

Člověk je smrtelník, sociální zvíře, zvíře úchvatné, protože tvořící DUCHOVNÍ KULTURU, vytvořilo tedy DUCHA (!!!):

a tomuto člověku ke štěstí DOCELA POSTAČUJÍ běžné věci, TENTO NÁŠ SVĚT, KTERÝ JE JEDINÝ (A JINÝ NEBUDE!).

Někdo by řekl: tento svět je banální, věci v něm malicherné, chci metafyzický objektivní smysl garantovaný Bohem! Chci, aby můj život měl definitivní absolutní objektivní smysl, cíl, telos, účel, zakotvený v metafyzickém mravním nad-řádu světa daným Bohem!

Pak bych se ho zeptal: cožpak takto uvažuješ a HLAVNĚ CÍTÍŠ A JEDNÁŠ vždy? Cožpak tě netěší jít na výlet? Smát se s přáteli blbinám? Nejsi radši, když je slunečno než když prší? Nejsi snad nadšený, když si zamilovaný? Netřeseš se snad strachy, když bys měl přijít o práci, která ti přece může dát jen údajně malicherné peníze na údajně malicherné jídlo a na údajně malicherné bydlení v údajně malicherném bytě???! Cožpak tě nikdy nenaplňovalo to, jít s přáteli na pivo? Milovat matku? Koupit si dobré víno? Filozofovat? Číst báseň? Líbat se s dívkou? Dotknout se její ruky? Napsat knihu? Hádat se s přáteli, tak trochu vážně, trochu ale "¨v dobrém"?

Pokud ti na tom všem nezáleží, proč se tolik bojíš, těšíš, raduješ, strachuješ, snažíš, proč jsi tolik motivovaný a ZAPOJENÝ, ZAPLETENÝ v tomto našem údajně banálním světě? proč si tolik svázaný silnými emocionálními a osobnostními pouty s tímto naším světem?!

Nehraj si na abstraktního ducha, který požaduje tvrdou metafyziku, jen objektivní etiku a smysl: zvíře jsi, sociální tvor, který chce jíst, spát a milovat, raduješ se podobně jako srnky na poli, když vyjde slunce...

Jistě, někdy jsi unavený, otrávený, omrzelý, znuděný, nudí tě všechno to BANÁLNÍ OPAKOVÁNÍ PLNÉ RUTINY, STEREOTYPU A VLASTNĚ PLNÉ UTRPENÍ, kdy se pořád dokola musíme osvědčovat, trpělivě trpět při vytrvalém plnění pracovních nudných a únavných povinností: to je však jednostranný dogmatický pohled na věc, selektivně z života vybírající jen to špatné...je to tedy pohled jednostranný,  PROTO NEPRAVDIVÝ!

Ve světě je i plno úžasných a nových věcí, plno změny...není možné být šťastný pořád, ale NĚKDY ano: přeji sobě i tobě co nejvíce štěstí! A mám soucit s tebou i sebou: mnohdy totiž SKUTEČNĚ trpíme...Vím to! Ale to neznamená, že život není TAKY dobrý!