Otázka po smyslu je tím, co smysl ničí

Otázka po smyslu je tím, co smysl ničí:

A má to celé smysl?
Opravdu?
Co když ne?
Co když přece jen ne?
Co když žiji v iluzi?

A pak to, co předtím vypadalo neproblematicky příjemně a krásně, zdá se býti bezcenné...

Ta otázka má presupozici věčného a objektivního smyslu: co jej nemá, je podle dané otázky BEZCENNÉ.

Člověk se raduje a hle, překvapí ho otázka po smyslu:

Opravdu se raduji? Není to klam? Není to sebeobelhávání? Není to autosugesce?

A POKUD se i skutečně raduji, mám se vůbec radovat? Je to správně? Nejsem pak naivní? Nejsem nízké zvíře bez reflexe? Nejsem přízemní? Nejsem konvenční? Nejsem maloměšťák? Nejsem "feťákem" bezuzdně se ženoucím za chemickou slastí?

Otázka po smyslu se vydává za poslední možnou perspektivu, dále nepřekročitelnou.

Ale je to jen jedna z mnoha forem strukturace a zřetězení kulturních memů, jedna z mnoha jazykových her s parciálními pravidly.

Radost je čistá bez reflexe.

Ale radost může být i s reflexí, i když asi menší a jiná: vím, že má aktivita je pomíjivá - a zítra už mě bavit nemusí...no a co, nyní mě baví!

Honba za radostí je - stejně jako honba za smyslem - něčím, co radost a smysl ničí.

Smysl je nalézán na půdě konkrétního parciálního kontextu: na rovině PRAXE, nikoliv teoretického zdůvodňování:

jdi do lesa, jdi bosky...baví tě to? Ne? Tak zkus běhat...a zkoušej další a další věci...


Chceš mi tvrdit, že TEBE nebaví vůbec nic? Pak zkus:

a) psychiatra
b) stres, námahu, tvrdou lopotu a dřinu, chudobu, hlad, žízeň: pak tě budou NAPLŇOVAT velmi prosté věci...
c) odpočiň si v pasivitě: nedělej chvíli NIC
d) cokoliv jiného, nového, NEČEKANÉHO, co tě překvapí, šokuje, vezme ti dech
E) někoho upřímně MÍT RÁD: to naplňuje srdce člověka stabilně