dále k antinatalismu!

pro naše štěstí a rozkvět je až do středního věku nutný poměr dobrých a špatných chvil 3:1, pak jsme náročnější a dokážeme být nešťastní i u tohoto (a dokonce i u vyššího!) poměru, asi nás utrpení víc zraňuje, má pro nás stále větší váhu než štěstí...a potřebujeme ho KOMPENZOVAT větším počtem šťastných chvil či situací

avšak v partnerském vztahu je tento poměr vyšší, je to 5:1....jen tehdy jde o šťastný vztah, nižší poměry jsou nešťastné, u poměru 1:1 se vztahy rozpadají...

proč tomu tak je?

možná vysvětlení:

a) od vztahu vyžadujeme víc pozitivna než od života obecně
b) od vztahu vyžadujeme víc pozitivna v poměru k neštěstí než od života obecně (tato možnost se příliš od první neliší, byť trochu snad ano)
c) ve vztahu nás víc zraňují negativní události, proto musí být kompenzovány větším počtem pozitivních událostí

napadají vás ještě jiné možnosti?

----------------

depresivní realismus říká, že depresivní lidé poznávají svět pravdivěji než lidé nedepresivní a že nemusí být iracionální preferování pravdivějšího vědění před štěstím...

+ Pollyannin princip, který hezky i zde:

https://books.google.cz/books…

(s. 61-62)

co tento princip říká?

na vědomé úrovni se mysl soustředí na negativní faktory - a jelikož je to vědomé, můžeme to reflektovat a podrobit kritice...na nevědomé či podvědomé úrovni máme však tendenci zaměřovat se na pozitivní (optimistické) faktory - a jelikož o tom nevíme, vzniká nevědomá chyba/zkreslení: Pollyannin princip

kniha "Iluze optimismu" ukazuje VELMI PŘESVĚDČIVĚ, že se často systematicky nevědomky klameme směrem k optimismu!...viz zde:https://www.kosmas.cz/knihy/182321/iluze-optimismu/

Trpíme nebo jsme spíše šťastní?

pozitivní emoce rozšiřují a otevírají lidskou mysl a srdce, i proto osvícený nebude agresivní a zlý...

bod pro antinatalismus 

takže oprava: optimální míra, kdy neupadáme, ale vzkvétáme je v poměru pozitivní : negativní emoce 3:1...toho nedosahuje 80% lidí...můžete se sami přesvědčit a otestovat se zde:

http://positivityratio.com/

aktualizující článek:

http://www.unc.edu/…/Fredrickson%202013%20Updated%20Thinkin…

Podle odborníků se opravdu zdá, že se to celé točí kolem poměru 3:1, byť autorka v novém článku to "zjemnila" tvrzením, že čím víc radosti, tím lépe, a čím míň bolesti, tím lépe… A nejpesimističtěji fakt vychází, že 80 % lidí je nešťastných, nejoptimističtěji podle Dana Haybrona je šťastných 60% lidí, ale to je asi moc optimistický odhad, "vzkvétá" asi fakt jen 25 % lidí, a ostatní jsou nešťastnými…

 Jsem však velmi SKEPTICKÝ k měření štěstí - např. na webu uvedeném výše lidé až večer rekapitulují celý svůj den...Paměť klame, byť si autorka uvědomuje, že klame podle pravidla peak-end a že paměť zanedbává časové trvání, proto se v otázkách ptá na nejintenzivnější (peak, tedy otázkou "What is the most ...?"), nikoliv na průměrné hodnoty...Přesto paměť velmi klame, lépe je zaznamenávat emoční stav hned ve chvíli, kdy ho mám, co nejčastěji za den...Aby mi pípala smska s dotazem téměř nepřetržitě...Ale zkreslení se nevyhneme: smska mě naštve, vyruší, přetrhne mi emoci nebo mě naopak rozradostní, a do "prožívajícího já" se zákonitě vmísí už rekapitulující a zkreslující "pamatující já"!...

Článek o propojení epistemologie štěstí a existenciálního pesimismu je sice zajímavý, a souhlasím, že u antinatalisty Benatara bude asi toto propojení patrné, ale nemůžeme asi popřít, že proponenti tzv. pozitivní psychologie jsou předpojatí přesně naopak! Jejich existenciální optimismus a mesianismus (touha učinit lidi šťastnými) z jejich výzkumů trčí jako sláma z bot a nutně systematicky i nesystematicky zkresluje jejich výsledky do určitě pozitivní emoční bilance! Tak jako směřuje k ideologičnosti antinatalismus, směřuje k ní i pozitivní psychologie, či spíše ta bohužel do jisté míry vždy ideologií byla. Byť je velmi užitečná a mám ji rád.

Špatné má větší váhu než dobré, avšak nakonec je to převoditelné...třeba tím, že řekneme, že 1 jednotka neštěstí je vykompenzovatelná 3 jednotkami štěstí...Přesně tento poměr, 3:1, navíc zřejmě bude hrubým poměrem štěstí a neštěstí v životě šťastných lidí, jak jsem psal výše!

Proč má špatné větší váhu?

Vycházím z vlastní introspekce: víc mi vadí jedna jednotka zranění, než ocením jednu jednotku potěšení.

Rigoróznější odpovědí, proč má špatné větší váhu než dobré je právě onen zmiňovaný poměr 3:1 - když mají lidé poměr nižší, jsou celkově nešťastní, tedy se zdá, že špatné víc ovlivňuje náš celkový život a jeho prospívání než dobré, tudíž má i větší váhu, a to "přesně" třikrát! Emotikona smile

Jinak D. Haybron má velkou pravdu s naší afektivní ignorancí a omezeností naší afektivní introspekce, s tím, že některé afekty, zejména (plíživé, na pozadí, dlouhodobé) nálady, naladění a vyladění mohou velmi ovlivnit kvalitu celé naší zkušenosti a my si toho vůbec nejsme vědomi, takže to ani v dotaznících na naše štěstí nedokážeme uvést. Takže si ROZHODNĚ často neuvědomujeme některé aspekty našeho štěstí a neštěstí, byť kvalitu našeho prožívání zásadně ovlivňují!

Další "dobré" zprávy od Diehla a jeho kolegů (2011)! Lidé středního a vyššího věku mají poměr štěstí:neštěstí signifikatně mnohem vyšší a variabilnější než 3:1, dokonce mnozí upadající nešťastní lidé v tomto věku mají poměr 3:1 a vyšší a stejněn jsou nešťastní. Diehl uznává, že je to věkem...Takže se zdá, že váha neštěstí oproti štstí se s přibývajícím věkem ještě zvyšuje, takže hedonická (nebo hedonistická?) asymetrie mezi nimi narůstá...

A ještě novinka: některé pozitivní emoce mohou vyvolávat neštěstí, Gruberová (2011) mluví o self-focused pozitivních emocích spojených s "to reward and achievement,
such as joy and pride", ty mohou vyvolávat bipolární poruchu.

Gottman (1994) ukazuje, že v partnerství je třeba ke štěstí poměr 5:1, k rozvodu 1:1

Peaků a endů je málo, také šťastné vzpomínky zaberou jen minimum času, důležitější je časové trvání mezi tím. Podle výzkumů je nešťastných 80% lidí.

Zvířata po většinu času vůbec netrpí...Také nejsou nevědomá, ale jejich "prožívající já" je polo-vědomé. Osvícený pak má plně vědomé "prožívající já". My trpíme proto, že se nám do našeho prožívání neustále plete default network, naše "prožívající já" je jí zapleveleno, onemocnělo (a někdy zešílelo) z ní, to zvířata nemají...Můžeme do jisté míry ztotožnit default network s "pamatujícím já", ale je to spíš užito v jiném kontextu. Důležité je, že mi trpíme kvůli default network, kterou zvířata nemají, nebo jí mají jen málo (lidoopy snad)...Nedorozumění zde vzniklo z e ztotožnění defaultní sítě s „pamatujícím já“. Defaultní síť ovládá u člověka (ne u zvířat!) "prožívající já", a proto "prožívající já" trpí, jen ve chvílích rekapitulace a vzpomínání se defaultní síť projevuje také ve formě "pamatujícího já"!

----

Byron Katie přišla s metodou, kdy se pomocí čtyř otázek (a jednoho přetočení) dotazujeme na pravdivost vlastních myšlenek (zejména o sobě, ale i o druhých, o světě). Je to podobné terapii KBT, ale mnohem koncentrovanější.

----

Nešťastnému lze dát dvě rady, z níž ta druhá je důležitější:

1. Nemysli a dívej se kolem sebe!

2. Když už myslíš, nepřemýšlej o sobě! Dívej se kolem sebe nebo na své vědomí, ale bez myšlení...

Zkráceně: Přehnaně nemysli!

Někdy je však myšlení užitečné…A filozofické myšlení přináší i slast a libost a blaho a euforii a mánii (někdy)…

bod pro antinatalismus

takže oprava: optimální míra, kdy životně neupadáme, ale vzkvétáme je v poměru pozitivní : negativní emoce 3:1...toho nedosahuje 80% lidí...můžete se sami přesvědčit a otestovat se zde:

http://positivityratio.com/

aktualizující článek:

http://www.unc.edu/…/Fredrickson%202013%20Updated%20Thinkin…

pozitivní emoce rozšiřují a otevírají lidskou mysl a srdce, i proto osvícený nebude agresivní a zlý...

nešťastnému:

Nešťastnému lze dát dvě rady, z níž ta druhá je důležitější:

1. Nemysli a dívej se kolem sebe!

2. Když už myslíš, nepřemýšlej o sobě! Dívej se kolem sebe nebo na své vědomí, ale bez myšlení...

--

Byron Katie přišla s metodou, kdy se pomocí čtyř otázek (a jednoho přetočení) dotazujeme na pravdivost vlastních myšlenek (zejména o sobě, ale i o druhých, o světě). Je to podobné terapii KBT, ale mnohem koncentrovanější.

ŠTĚSTÍ A ANTINATALISMUS

1) Opravdu převládají špatné stavy nad dobrými?

Podle měření mnoha pozitivních psychologů vůbec ne: nejšťastnější mají poměr 15:1, obvykle 8-6:1, při problémech 4:1, depresivní mají 1:1 - takže i ti depresivní by to měli půl na půl, a nepřevládala by u nich strast!

Ale pozitivní psychologové uvádějí, že negativní stavy si více pamatujeme, více nás ovlivňují, víc ovlivňují naše rozhodování, možná (!) jsou i intenzivnější, takže potřebují kompenzovat větším počtem pozitivních stavů

Podobně se měří to, zda vydrží partnerský vztah: poměrně výrazně musí převyšovat zážitky radosti z druhého a úcty k němu nad zážitky pohrdání jím...tedy opět nestačí poměr 50:50, ale pozitivní musí převažovat...důvod je stejný: negativní zážitky víc ovlivňují naše rozhodnutí, zda s partnerem zůstat

2) Jak to měřit

To je problém.

Kahneman ukázal, že často měříme jen celkovou rekapitulaci "pamatujícího já" a nikoliv momentální prožívání "prožívajícího já"

Dnes se pozitivní psychologové snaží podchytit i prožívající já: nahodile vám přijde zpráva, kde máte jak ve škole oznámkovat, jak se právě teď cítíte. Nejlépe se lidé cítí při jídle, u alkoholu a u sexu.

Jan Votava metodu správně kritizoval: i zde hrozí, že se do momentálního hodnocení nějak vpašuje pamatující já a jeho zkreslující rekonstruktivní rekapitulace.

Jan Votava sám si vedl po několik dnů či týdnů (nevím) pečlivý introspektivní deník, kde mu, ač je vyrovnaný a klidný, a hodnotil se v dané době jako velmi šťastný, vyšla negativní emoční bilance.

3) Iluze optimismu

Evolučně je výhodné být optimistický, jak ukazuje Tali Sharot v knize "Iluze optimismu".
Možná tedy neustále emoční bilanci nevědomě zkreslujeme do pozitivních čísel.

Podle některých psychologů vidí lehce a středně depresivní lidé sebe a svět pravdivěji. Pravdivé poznání je však paralyzuje a odsuzuje je k neúspěchu.

Antidepresiva nepůsobí - jak si mylně myslíme - přímo na naše emoce, ale na kognitivní vyhodnocování situací, ve kterých se právě nacházíme. Více si po nich kognitivně všímáme usměvavých tváří než tváří hněvivých, více si všímáme pozitivních aspektů situace než negativních. Depresivní a úzkostliví lidé trpí těmito poruchami právě proto, že jsou kognitivně vyladěni poznávat a být vnímaví v situacích na pravý opak.

4) Iluze pesimismu

Intelektuálové )a rozhodně také depresivní, sociálně fobičtí a úzkostliví lidé) mají zřejmě hyperaktivní default network, která vede k depresivnosti, takže si možná emoční bilanci zkreslují naopak do čísel negativních - a nebo jsou to jen oni, kteří mají opravdu emoční bilanci negativní (právě kvůli dysfunkční hyperaktivitě default networku).

5) Hodnotové soudy provázené slovy/pojmy "štěstí", "stres", "bolest", "obavy", "úzkost", "strach", "sociální fóbie", "deprese"

Možná je negativnější emoční bilance dnešního západního lidstva způsobena i jeho negativními hodnocenými soudy, obsahujícími ve zvýšené frekvenci výše uvedená slova/pojmy: jsme posedlí hledáním štěstí, takže se všude zaměřujeme jen na nepatrné známky neštěstí, ve všech pádech skloňujeme slova "stres", "deprese", "úzkost", takže je pak vidíme všude.

Navíc žijeme relativně pohodlně, takže se nám neaktivuje síť vnější pozornosti určená na řešení problémů (protože je nemáme), tudíž se víc aktivuje "default network", která ve všem hledá mouchy, moc přemýšlí, mluví o svých bolístkách, zveličuje je, srovnává stávající stav s možnou hroznou nebo vysněnou budoucností a na základě toho činí negativní hodnotové soudy...V důsledku toho pak opravdu víc trpíme.

Terapie prací může tedy někdy fungovat: nové problémy aktivují síť vnější pozornosti, která utlumí (protože s ní antikoreluje) hyperaktivní default network. Nesmí jít však o rutinní nudnou práci, která se obvykle provádí v psychiatrických léčebnách, a není pro pacienty žádnou výzvou, žádným problémem, takže tito dále ruminují své depresivní a úzkostné myšlenky.

6) Jsou štěstí a utrpení jen jednou kvalitou?

I to nejde vyloučit: možná je každá (nebo jen jedna) z nich pouhou absencí té druhé, a do jisté míry to tak je, ale zdá se, že každá z těchto kvalit má navíc vlastní specifika.

7) Je mezi štěstím a utrpením veliký rozdíl?

My tento rozdíl zdůrazňujeme, osvícení mluví o velmi malém nebo žádném rozdílu.

8) Jsou štěstí a utrpení souměřitelné?

Zdá se, že nakonec ano, zde vycházím z Jana Votavy:

štěstí a strast lze nakonec navzájem srovnávat, např. řekneme, že 1 jednotku bolesti vykompenzuje 1000 jednotek štěstí.

9) Lze odlišné kvality štěstí/slasti/strasti redukovat na jejich intenzitu?

Zde opět vycházím z Jana Votavy:

tzv. Millovy odlišné kvality štěstí nebo i bolesti (duchovnější, vyšší, nižší, intelektuální, tělesná slast/strast) jde asi nakonec převést na odlišné intenzity slasti/štěstí, tedy kvalitativní rozdíl je zřejmě převoditelný na pouhý kvantitativní rozdíl jejich intenzit, byť třeba můžeme potom formulovat tuto rovnici:

1 jednotka intelektuální slasti = 100 jednotek tělesné slasti

nebo dokonce tuto rovnici:

1 jednotka spirituální slasti = 10 000 jednotek tělesné slasti

Někteří z nás mohou mít čísla uvedená v rovnicích právě opačná :-)
Tedy se zde patrně nevyhneme jistým arbitrárním subjektivním preferencím.

10) Jak měřit štěstí a neštěstí:

Asi stačí kvantitativně, násobkem jejich intenzity a délky trvání.

11) Jak srovnat míru štěstí a neštěstí?

Musíme stanovit pokud možno nelibovolně rovnici, např.:

1 jednotka slasti = 1 jednotka strasti

nebo:

1000 jednotek slasti = 1 jednotka strasti

Samozřejmě, pokud by platila poslední zmíněná rovnice, měl by antinatalismus pravdu, protože nikdo nemá poměr štěstí k neštěstí 1000:1 (možná jen osvícení).

Tedy, štěstí a neštěstí nejsou stejně hodnotné, ale lze uvést rovnici, která je dokáže vzájemně srovnávat, převádět jedno na druhé.

12) Antinatalismus a buddhismus

Buddhismus není nutně závislý na tom, zda platí antinatalismus, byť uznávám, že jeho první a základní pravda zní:

"Život je utrpení"

Je jistě více způsobů, jak tuto větu interpretovat.

Ovšem nám stačí si přiznat, že někdy trpíme a vadí nám to...A že naše strast není jevem velmi řídkým a ani velmi málo intenzivním.

A pak sami můžeme zkoumat, zda trpíme často...Pokud ano, nabízí buddhismus (nebo sebevražda) lék...

Uznávám, že zkoumání, které hledá primárně strast, ji najde ve větším počtu případů, než najde slast, je totiž zaujaté.

Je tedy třeba pokud možno udělat takové zkoumání, které hledá nezaujatě a bez-předsudečně ve stejné míře štěstí i neštěstí...

Zdá se však, i podle bodu 1 (viz výše), že na vyhledávání utrpení můžeme být z nějakého důvodu více citliví/vnímaví nebo si ho snáze pamatujeme, což může naše zkoumání zkreslovat.

Samozřejmě, že čím víc trpíme, a nebo čím víc si jen myslíme (to motivačně postačí), že trpíme, tím víc jsme motivováni hledat na své utrpení lék.

Buddhistické zdůrazňování všudypřítomnosti utrpení může tedy být:

a) dobře míněnou lží nebo přeháněním, mající nás motivovat k hledání léčby na utrpení

b) čirou pravdou, kterou si však obvykle z mnoha důvodů neuvědomujeme


13) Osvícení nebo sebevražda?

Jan Votava správně uvedl, že pokud je jediným cílem zbavení se utrpení a víme s dostatečnou jistotou, že po našem pozemském životě už dále nebudeme žít (v pekle nebo dalších životech), je sebevražda rychlejší, jednodušší, bezpečnější, jistější cestou k zániku utrpení než osvícení.

Musíme tedy k jednomu dobru, jímž je zánik utrpení, nezbytně přidal ještě dobro druhé, jímž je svébytnost kvality štěstí neboli velkého blaha/radosti, které nám údajně osvícení může nabídnout.

Navíc můžeme zohlednit i ten fakt, že samotná cesta k osvícení pro nás znamená neustálé ubývání strasti a přibývání radosti!

14) Nejistota

Nedokážu určit, zda je utrpení natolik rozšířené v mém životě nebo v životě jiných lidí, že by bylo lépe nežít, nebo alespoň nežít dále tímto způsobem.

Samozřejmě, pokud si určíme, že utrpení je jediným zlem a jeho zánik jediným dobrem, stačí přítomnost jediného malého utrpení k úsudku, že bychom se měli okamžitě zabít. Ale tato úvaha je zjevně krajně přepjatá. Což zas dokazuje, co jsem už řekl v bodě 8: neštěstí lze nějak vykompenzovat štěstím, např. drobné mravenčení v noze lze vykompenzovat obrovskou radostí jindy.

Vím však, že lze žít mnohem lépe, než žijeme. To nám ukazují osvícení a i jinak velmi šťastní lidé.

Je tedy dobré přijít na to, proč jsou šťastní lidé šťastní.

15) Odlišnost mezi šťastnými a nešťastnými lidmi

Vidím tyto odlišnosti:

a) nešťastní lidé mají v hlavě mnohem častěji přítomné nešťastné myšlenky, tedy negativní hodnotící soudy o realitě, druhých i sobě a o své momentální či minulé a budoucí situaci. Jde o hyperaktivní default network. Jejich negativní hodnotové soudy o realitě je od reality ještě více odtrhávají a uzavírají je do nich samých, tedy do default network (do "toulající se mysli", v níž jsou "ztraceni ve svých myšlenkách").

Když totiž realitu hodnotím negativně, jsem samozřejmě veden k tomu před ní utíkat, uzavírat se do sebe, vnímat ji paranoidně, úzkostlivě, což vede k ještě většímu unikání z reality. Tedy síť vnější pozornosti se tím ještě více zeslabuje a její aktivita klesá, což antikorelačně vede k ještě větší hyperaktivitě strastiplné default network.

b) šťastní lidé mnohem více vnímají a prožívají a vychutnávají si svůj život. Jde o síť vnější přímé pozornosti, kterou mají aktivnější než lidé nešťastní, a která antikoreluje se sítí default network, kterou mají naopak dysfunkčně hyperaktivní nešťastní lidé.

c) šťastní lidé mají v mysli mnohem častěji šťastné myšlenky, tedy pozitivní hodnotové soudy o realitě, sobě, druhých apod. Je to dáno zřejmě tím, že mají aktivní mozkovou síť-systém vnější přímé pozornosti, díky čemuž si víc vychutnávají života, protože si ho víc uvědomují, jsou víc vědomě přítomni v přítomném okamžiku....

A toto jejich slastné prožívání života není rušeno hyperaktivní default network s jejími negativními hodnotícími soudy. Pak samozřejmě spontánně vynáší pozitivní hodnotové soudy, které jim dále jejich štěstí navyšují a přivádí je ještě víc k vnímání vnější reality: když něco pozitivně hodnotím, jsem samozřejmě motivován k tomu, to ještě více poznávat, vnímat, prožívat. A méně se potom věnuji svému egu, tedy méně aktivuji default network, protože jsem fascinován světem a životem.

d) nešťastní lidé řeší neustále sebe, své ego, jsou sebestřední, zatímco šťastní lidé tolik o sobě nepřemýšlí, více vnímají svět, situaci, svůj život. Zabývání se vlastním egem je středobodem aktivity strast přinášející default network. Když si myslím, že se mnou něco není v pořádku, že jsem slabý, špatný (pocit viny), obětí, pochybuji o svých schopnostech, tak tehdy řeším sebe a stále se sebou zabývám, a tím aktivuji svůj default network.

Pokud jsem naopak sám se sebou spokojený, přijímám se, mám k sobě přátelský vztah, pak tolik sebe neřeším. Pokud navíc jako buddhista uvěřím nebo nahlédnu, že žádné mé egu vůbec neexistuje, že ego je jen příběh "cesty hrdiny", který někdy můj mozek/mysl vypráví, ztratí pro mě okamžitě ego a zabývání se jím na důležitosti, významu, už mě to dál nezajímá, nezaměřuji se na to, čímž poklesne aktivita default networku a automaticky vzroste aktivita s ní antikorelující sítě vnější pozornosti, takže si začnu vychutnávat svět, život.

e) šťastní lidé jsou aktivnější a více se druží s druhými lidmi. Jejich pozitivní hodnotové soudy o realitě je totiž činí odvážnějšími a přístupnějšími k aktivitě a družení se s druhými.

Navíc aktivita a prožívání příjemných chvil s přáteli a při různých aktivitách vede k aktivaci sítě vnější pozornosti, a tedy k útlumu strastiplné default network. Což vede k radosti, která vede k dalšímu a ještě většímu vynášení pozitivních hodnotících soudů o druhých a světu, čím se radostná spirála roztáčí, protože to vede zase k ještě větší aktivitě a sdružování se s druhými.

f) šťastní lidé si užívají svoji práci. Práce je pro ně přiměřeně obtížná. Kdyby byla obtížná málo, poklesla by aktivita sítě vnější pozornosti, což by automaticky vedlo k nárůstu aktivity strastiplné default network. Kdyby byla obtížná moc, byl by to stres, tedy utrpení. Když je práce obtížná uměřeně, je to dobrodružná výzva, ale ne něco nezvladatelného nebo extrémně náročného, tak pak se příjemně aktivuje síť vnější pozornosti a klesá aktivita default networku (toto je inspirováno pozitivním psychologem Mihaly Csikszentmihalyiim, který přišel s pojmem "flow", tedy šťastné proudění).

g) šťastní lidé mají víc strukturovaný život, mají v životě víc řádu. Řád nám pomáhá neupadat do entropie toulající se mysli, do hyperaktivity default networku (opět inspirováno Mihaly Csikszentmihalyiim).

h) šťastní lidé mají víc sociální opory, větší pocit jistoty, že je v případě obtíží sociální síť druhých blízkých v komunitě podrží. Když to nemáme, samozřejmě se víc bojíme budoucnosti, čímž více aktivujeme default network.

16) Proč nám štěstí přijde jako malý cíl, který životu nedává dostatečný smysl?

Myšlenka Jana Votavy:

protože když o štěstí jako smyslu života přemýšlíme, pociťujeme smutek, sklíčenost, pocit prázdnoty.

Nedokážeme si totiž asi paměťově zpřítomnit úžasnost pocitu či celostně-osobnostního prožitku naplnění, spolu-bytí, sou-bytí, zapojení, kterým někdy štěstí může být.

Pojem štěstí se zdá být např. proti pojmu Boha nebo pojmu neurčitého "vyššího smyslu" čímsi nepatrným. Pojem štěstí nepatrný je, ale jeho prožitek už ne: když ho máme, naprosto nám dostačuje: tehdy víme, že štěstí je skvělá věc. Ale velmi rychle na to zapomínáme. Naše "pamatující já" se zde asi mýlí.

17) Příčina neštěstí

zřejmě jí je mysl, tedy hyperaktivní default network.

Mysl srovnává (komparace) přítomnost s tím, co není, aktivuje tedy paměť, vzpomínky, plánování, možné budoucí scénáře. To přesně dělá default network.

Když srovnávám přítomnost s něčím, co není, je snadné být nešťastný. Činím tedy negativní hodnotové soudy o přítomném okamžiku, které mé neštěstí zvyšují. Navyšují totiž mé pocity odporu, lpění, připoutanosti, moji touhu po něčem jiném, než co právě je. Zvyšuje se má averze či odpor k tomu, co momentálně je.

Celý tento strastiplný kolotoč se otáčí kolem ega, které je středobodem aktivity default network. Věřím-li, že se to celé děje mně samému, beru si to velmi osobně, jsem v tom extrémně citově angažovaný, což vede k ještě větší aktivitě default network, k mému ještě většímu utrpení, k mému ještě většímu odporu, lpění, připoutanosti, touze.

Mé sobectví, má sobecká vypočítavost, můj egocentrismus (sebestřednost) nebo egomaniakálnost tak mé utrpení ještě zvyšují: ještě více mě připoutávají k mě samému, tedy ještě více aktivují strastiplnou default network.

18) Nejsou snad mnozí egomaniaci šťastní?

zažívají jistě euforické prožitky opojení sebou samým, nadšení nad vlastní silou, schopnostmi a dokonalostí. Ale tato zaměřenost na vlastní ego jim pravděpodobně způsobuje také mnoho sklíčenosti a utrpení: když jsou na sebe zaměřeni, zákonitě se musí bát, že jejich úspěch jednou skončí. Pak se snaží sebe přesvědčit, že jsou nepřemožitelní. O to bolestivější může být neúspěch, který je někdy může totálně zlomit.

19) Dva druhy štěstí: rauš vs. trvalé naplnění

Inspirace Anthony de Mellem: takže i zaměřenost na ego nám přináší krátkodobé pocity vlastní síly, euforické stavy nadšení a opojení vlastní slávou a mocí. Ty jsou však prchavé, a obráceným zhoupnutím kyvadla střídá euforii sklíčenost.

Zaměřenost na ego přináší krátkodobou intenzivní slast, která je zákonitě vystřídána stejně intenzivní strastí. Non-ego stav (tedy nestarání se o sebe, což aktivuje síť vnější pozornosti a de-aktivuje s ní antikorelující default network) může přinášet relativně trvalý a hluboce pokojný stav vděčnosti, radosti, intenzivního míru a klidu. Tento stav je zcela naplňující, zatímco stavy rauše plynoucí z ega jsou prchavé, rychle se omrzí, protože si na ně zvykneme, a proto máme tendenci je stupňovat.

Proto trvalejší štěstí přináší orientace na stabilní mezilidské vztahy, přátelství, drobné radosti života, "malé věci", pomoct druhým a ne sex, alkohol, drogy, sláva, moc, peníze.

S de Mellem se shodují i dnešní pozitivní psychologové, např. Seligman nebo Haidt.

Samozřejmě jistá finanční jistota je nezbytná. Proto by křesťanství nebo buddhismus nebo New Age spiritualita (které si také cením) nemělo hlásat jednostranně jenom změnu vnitřní, ale také změnu vnější: odstranění bídy a extrémní finanční nerovnosti. Proto je mi v mnoha bodech sympatičtější politická levice než pravice.

Oprostíme-li se však jako osvícení zcela od sebe, nebude už záležet na čemkoliv vnějším a můžeme žít jako bezdomovci  trvalém štěstí pod mostem nebo na lavičce v parku (jako několik let Eckhart Tolle).

20) Obtížnost osvícení

Dosáhnout trvalého štěstí je obtížné. Dokazuje to fakt, jak málo lidí je osvícených.

Nemyslím si však, že počet osvícených je extrémně malý. Je mnoho neznámých osvícených, kteří ani pojem osvícení neznají.

Navíc i částečné osvícení přináší do života hodně štěstí. A částečně osvícených je docela dost lidí. A jimi se dozajista můžeme stát i my samotní!

nondualita vědění vs. nevědění

nondualisté myslí, že nakonec není rozdíl ani mezi věděním a nevěděním, mezi pravdou a nepravdou

to však myslet nelze: naše dualistické myšlení je na základní opozici pravdy a nepravdy postavené...

je záhadou, jaký stupeň reality (pokud vůbec nějaký) má naše dualistická relativní realita a v jakém stavu odvození je k realitě absolutní, nondualistické...

lepší verze všech myšlenek z poslední srpnové doby

zatím (a možná napořád) neroztříděné všechny nové myšlenky...

Jsme loutky "svých" (ve skutečnosti k nám námi nezvoleně přicházejících) emocí a myšlenek...Myslím, že je v moci Člověka být Pánem mnohem většího počtu svých myšlenek, než je! A potom se automaticky promění i emoce...

--

Nebuďme loutky svých myšlenek, ale jejich loutkáři. Děje se to 1) skrze jejich uvědomění, identifikaci a 2) skrze zpochybnění jejich pravdivosti...

--

Já nejsem svou myšlenkou ani svou touhou, odporem, chtěním, vášní, obavou, nadějí, přáním, vírou, přesvědčením. Mohu je svobodně pozorovat "zvenčí", neztotožňovat se s nimi, vnímat je jako cosi cizího, co si mohu, ale také nemusím vybrat.

--

Mentalni odporovani je podle moudrych kontraproduktivní vzdy Emotikona smile

ani sv. Frnatišek neodporoval (ani své smrti)...myslim, ze odporovani dablu ci sobe neni jeste cil

asi jde o meta-level: ODEVZDÁNÍ se i svému neklidu, úzkosti...i svému odporu...ale v odevzdání asi je i jistá aktivita...být aktivně pasivní...ale to je pak asi to chybné odevzdání...odevzdání vedené odporem...opravdové odevzdání poznáváme tehdy, když jsme dokonale pokojní...když v nás není odpor bojovat s čímkoliv, ani s vlastním odporem a neklidem, které se objevují (a díky tomu brzy mizí nebo alespoň ztratí na naléhavosti)


ale je v tom samozřejmě dualismus, říká se, že odpor je nějak špatný nebo bolestivý...takže je zde odpor vůči odporu, ale nikoliv nutně psychologický odpor vůči odporu, jen programový odpor vůči odporu...věřím však, že skutečně moudří jsou nedualističtí zcela a nemají ani programový odpor vůči odporu

ti pak řeknou: vše je dobré, opravdu vše je dobré vždy - a nemůže tomu být jinak

nedualismus osvícených však vidí vše jako stejný jeden Sen nebo stejnou Krásu neboli Krásu/Ošklivost Emotikona smile : klid i neklid jednou jsou...

mizí pak i dualismus mezi věděním a nevěděním a mezi vědomím a jeho nedostatkem, který bývá zdůrazňován téměř všemi...i dualismus osvícený/neosvícený...a dualismus základní: utrpení vs. neutrpení...

pokud utrpení nebo já, které by trpělo (nebo obojí) NEEXISTUJÍ neboli vše je jen jednota Dokonalého Bytí, možná Bytí, které si hraje samo se sebou nebo se jen tak uvrhlo do Spánku/povrchní Iluze (o níž v jádru stále ví, že je to jen iluze, a dělá si srandu ze sebe), začíná to dávat větší smysl...to Bytí nemusí být neměnná věčná statická substance, ale třeba Proces nebo spíš Nepopsatelné vědomí, mysl, realita...každopádně je to nepopsatelné...nejvíc se mi líbí zatím spojení "sebestrukturující se procesuální Mysl/Vědomí"...nebo lépe "sebestrukturující se proces"

neboli TOTO ZDE, toto právě teď...toto jediné, co jest, co se právě odehrává, co existuje, co probíhá...to reálné...reálnění...

co se snažil stále lépe a lépe popsat Kusánský a nebo moderně Heidegger...ale věděli, že slova jsou vždy krátká...a nemělo by se zůstat u opojenosti nad krásnou slov, ale jít k tomu, nač nedokonale ukazují...a co se možná arogantně snaží pojmy pojmout Emotikona smile ač i to může zvyšovat po-vědomí o Tom...když totiž hledáme slova k popsání Toho, musíme se snažit To co nejvíc prožít, uvědomit si

Vedeni a nevedeni nejsou opozita...ani jednota a mnohost...vyssi realita presahuje tyto pojmy...

Jde to mozna prozit

Duvody k tomu, že to tak je, nemáme zadne, mozna ale ziskame chut to prozit, a to je mnohem vic!

mnohý buddhista píše bombasticky, přitom ale říká to samé co já, jen zdánlivě něco jiného...chce jen rozumět "přítomné" realitě, neodporovat odporu, nelpět na ne-odporu,...a ty duality utrpení vs. neutrpení, vědění vs. nevědění, lpění vs. nelpění, tedy odpor vs. neodpor, touha vs. netouha mu tam stále zůstávají...jinak by nebylo nutné ani cokoliv učit a kamkoliv jít, jsme-li vždy už u cíle!...pak se musí říct, že už všichni všechno víme, nikdo netrpí, není tu žádný omyl, žádný klam, sen, iluze, není zde vůbec žádné neosvícené já oddělené od osvíceného já...


to že svatí při svém duchovním rozvoji bojovali a odporovali je jasné, ale jde o to, že po dosažení svatosti už ne...a že jejich odpor byl součástí problému, ne jeho řešením...ale nesmí se ulpět na ideji non-rezistence a neudělat z ní další idol, další příčinu lpění, připoutání, touhy, která produkuje odpor k odporu a chtivost po neodporu...chce to prostě přestat přepjatě toužit po čemkoliv, být nad všemi idejemi a dualitami odporu i neodporu, což se nedá dělat na sílu, ale jen porozuměním, pochopením, tedy kognitivně - ale musí to být racionálně-emocionálně-tělesné poznání/plné prožití této pravdy, tohoto faktu....

problémem je, že v ideji buddhismu i nonduality védanty je pořád dualita: utrpení vs. neutrpení, že jakoby onen nondualismus byl jen sebe-oblbováním k dosažení jen jedné strany mince, tedy neutrpení proti utrpení...nakonec všechny tyhle chytráky posloucháme jen proto, že se nám zdá, že jsou v pohodě, šťastní...možná jsou šťastní jen za cenu LŽI...spíš ale myslím, že mají aktivizovanou nejazykovou a běžně námi analytiky potlačenou pravou hemiféru, která má objektivističtější způsob vědomí než levá hemisféra, plus mají málo aktivní default network mozku, tedy přemítání o vlastním egu...tahle mozková síť antikoreluje se sítí přímé vnější pozornosti, kterou mají proto naopak hyperaktivní, proto zdůrazňují vědomou přítomnost a její vědomé soustředěné prožívání...ale když pak vykládají, že všechno je dokonalá jednota, tak to je asi už blbost, alespoň pro mou jazykově-logickou-konveregentně-synchronní levou hemisféru...

tedy, neodporujte čemukoliv, neodporujte odporu ani nelpěte na neodporu, protože to by byl odpor k odporu...a na metalevelu, nelpěte na meta-nonrezistenci, protože to by byla metarezistence k metarezistenci!

 jak to však udělat? prostě všechno pustit...ale není v tom zase síla, křeč, úsilí, tedy ODPOR? myslím, že jsou dva způsoby nonrezistence, špatný a dobrý...ten špatný je sám odporem, ten dobrý je lhostejným bezvášnivým zřeknutím se, které je nohama na zemi (žádné blouznění), má nadhled, je nad věcí, je v pohodě, je v něm BDĚLOST...a kdykoliv se objeví odpor, uvědomí si ho, zaznamená ho jako nezaujatý pozorovatel..a pak ho nějak pustí...volně, ne na sílu...když to nejde, dál ho nezaujatě pozoruje, je si ho plně vědom...samo uvědomění podle mých dvou guru, de Mella a Tolleho, kteří to oba mají z Krišnamurtiho (jak přiznávají) vede k uvolnění odporu...

 navíc myslím, že ve všem mnohý buddhista nemá pravdu, ba v principu mluví zcela nepravdivě!...jistá touha po osvícení je podmínkou k osvícení, jen se nesmí toužit moc..a někdy je PEDAGOGICKY účinné si myslet, že o osvícení vůbec nejde, ale to je jen užitečná lež...a neodporování zlému, které nelpí samo na sobě, protože pak by vlastně bylo odporováním k odporu, a bylo by potom svým pravým opakem, jednoznačně JE cestou k osvícení a je lepší než odporování!


nakonec však říkáme to samé, vždyť nonrezistence je hloupé slovíčko, které můžeme nahradit slovem přijetí...ale dualismus jazyka/myšlení nás vede zas k tomu, že přijetí může být (ale nemusí!) odporem k nepřijetí...proto stačí říct: pozorujte, buďte bdělí, dívejte se..a uvidíte!...a kašlete na to, že bdělost je odporem k nebdělosti či je jejím dualistický opakem Emotikona smile

---

Jediny nas problem je v tom, ze nikdo z nas nehleda pravdu uprimne


--

vstal jsem z meditace a zjistil jsem, že celé své vědomí jsem vzal s sebou...jeho prostornost nikdy neztrácím, jak zjišťuji...v meditaci svou myslí stále něco hledám, a zapomínám, že ji mám stále při sobě, že ji hledat netřeba!

nemám ji při sobě, je mnou

ale co to je, ta mysl? proud, proces, síla, moc, existence, přítomnost, ŽIVOT

--

otázka je: je něco za mou myslí? a proč si víc nevšímám její fascinující živé existence?

mozna je Buh ve stredu mysli kazdeho člověka i ji obklopuje po celém jejim obvodu

Ale uz sama mysl jakoby nemela hranice...a je stale pritomna, prave ted je tady!...mozna lepsi slovo nez mysl je vedomi, ktere si uzasle povsimne samo sebe...a je fascinovane zivym jasem, světlem toho, cim samo vzdy je


--


ZPRAVA ZE ZAHROBI: Po cely svuj dlouhy zivot jsem se bal, ze se neco zleho prihodi. Pak jsem nahle zemrel ve spanku. Nic jineho se neprohodilo....P.S. Ted uz vim, ze muj strach byl zbytecny. Ale uz je mi to k ničemu... :-)


--


když si řekneme, "nemysli na růžového slona", bude se nám zjevovat o to víc...

Jasně, ale pokud objevis, ze růžový slon je blbina, přestane se ti zjevovat

Nebude te totiz uz zajimat, tva pozornost ho nebude krmit

Kam zameruji svou pozornost, tam to roste


--

katolíci tvrdí, že Boha lze poznat přirozeným rozumem...

je potom ateismus:

a) kognitivní chybou
b) morální chybou
c) kombinací obojího
d) něčím jiným?

a jak se to slučuje s tvrzením, že víra je milost/dar?

--

co je to vlastně křesťanská víra?

dnes ji chápeme moc omezeně jako ospravedlněné pravdivé kognitivní rozumové přesvědčení podepřené důkazy/důvody, tedy jako znalost/přesvědčení (belief)...

co je však víra pro sv. Pavla?

asi mix mnoha věcí: důvěra, věrnost, oddanost, podřízení se, přijetí, odevzdání se, vyznání, přihlášení se k...má pak docela blízko k druhé křesťanské ctnosti, lásce k Bohu...

lze chápat víru kierkegaardovsky jako voluntaristický akt, jako iracionální "skok víry"?

co když rozumem někdo myslí - a nemůže jinak - že Bůh spíše neexistuje, avšak vůlí se rozhodne pro Ježíše?

věří nebo nevěří?!

POKUD naopak někdo věří na základě důkazů/důvodů/cest k Bohu jako novotomista, je to vůbec víra? není to rozumová nutnost úsudku?

sv. Pavel také, zdá se, považuje víru za jakousi zásluhu, za kterou přijde odměna: jsme ospravedlněni vírou...v čem spočívá ZÁSLUŽNOST víry? není snad víra dar/milost?

mysl pro víru nezmanipuluji, ale rozumově plně vím, že je to nedokazatelné, nepochopitelné, ba absurdní, paradoxní, rozporné, proti-smyslné..a přesto uvěřím, skočím do víry, transcenduji (přesáhnu) svůj rozum

jasně, za delší čas určitě ale lze zmanipulovat i mysl samu! to konečně radí i Pascal, říká se tomu pascalův "stroj víry": choď do kostela, modli se s věřícími, účastni se rituálů...a časem i vnitřně uvěříš...a dnešní filozof Žižek dodává: a pak si budeš myslet, že si chodil do kostela kvůli své vnitřní víře, o které si jen nevěděl, že ji už máš, že už tě Bůh předem volal, a tys to nějak cítil...ačkoliv skutečnost je opačná: tvé chození do kostela tě přimělo uvěřit a zpětně si to takto ospravedlnit!

jen Kierkegaard to má bez téhle sebe-manipulace

takže ateismus je pro katolíka kognitivní chyba vedená morální chybou, kdy se svobodně volně rozhodnu se obelhat, ačkoliv důkazy rozumu jasně říkají, že Bůh je, protože se nechci podřídit Pánu?...Ale možná, že víra chce i odvahu: rozumem sice podle katolíků víme, že Bůh je, ale něco subjektivního (nejen naše nemorálnost?) nám brání to přijmout? Co to je? Naše stará hříšná zděděná tělesná přirozenost?

Ateista to vidí vlastně stejně! Katolík se podle něj dopouští kognitivní chyby vedené často také morální chybou: přáním se obelhat, abych se cítil dobře, myšlenkovou leností...Navíc se obě strany vzájemně obviňují z kognitivní chyby: naivity, infantility, přehnané důvěřivosti, dogmatismu, nedostatku kritického myšlení, nedostatku racionality, vadné racionality, zaujatosti, předsudečnosti. Agresivnější je vždy ta strana, která má v dané době větší moc mezi lidem a/nebo mezi elitami, nyní u nás určitě ateismus...Ve světě ateismus jen mezi elitami...

--

je ústředním Ježíšovým poselstvím důraz na lásku nebo víru?

je hlavní láska k Bohu a člověku, nebo to, že máme uvěřit, že Kristus vstal a přijmout ho za svého osobního Spasitele?

nemá snad sv. Pavel větší důraz na víru? byť také říká, že láska je větší...

a co vlastně v NZ znamenají termíny "víra" a "láska"?

není např. láska spíše oddanost, loajalita, poddání, se, odevzdání se, vydání se, vzdání se než cit?

a víra spíš "dobrovolné začlenění se do stáda" než kognitivní přitakání?

--

Jan Votava mi včera řekl zajímavou myšlenku:

rozdělení člověka na víru a rozum přišlo až později, NZ to nezná, naopak snaží se předkládat normální empirické důkazy, svědectví, že Ježíš žil, činil zázraky (parapsychologie) a byl vzkříšen...

schizofrenii vůle a rozumu do člověka vnesl až středověký a protestantský voluntarismus (ten ji nejprve ve středověku vnesl v nominalismu do Boha Emotikona smile

potom se ale víra příliš neliší od normálního rozumového vědění...proč je to potom zásluha? a naopak, proč je to potom milost/dar?

--

z jiného soudku, také od Jana Votavy:

pokud se zabývám tématem či oblastí X a vím, že někdo je v dané oblasti uznáván za specialistu, elitu a autoritu a současně vím, že nikdy asi neproniknu hlouběji, že na to nemám, měl bych bez okolků jen pasivně přijmout to, co si myslí on, byť by se mi to zdálo být absurdní, šílené, hloupé...

problém je zjistit, kdo je autoritou...ale někdy to problém není...

zjistit, kdo je elita, bych neměl já, ale zas někdo, kdo patří do elity

problém je, že se elity hádají...i o to, zda někdo je či není elita...

pak je zde konsensus v tom, že někdo elita je...ovšem musí jít o konsensus elit, nikoliv veřejného mínění...

--

k idealismu (ve smyslu, že podstatou světa je vědomí), inspirováno hodně Janem Votavou:

- může dál uznávat všechny vědecké zákony, jen myslí, že v hloubce je vědomí

- pokud je to však vědomé, proč to - zdá se - nemá cíl? odpověď: v indickém pojetí hra vědomí nemá cíl, takže to problém není

- pokud je to vědomé, proč se to děje tak mechanicky? odpověď: hra vědomí se může jevit mechanicky a může i mechanická být

- pokud je to vědomá hra, proč to není víc nahodilé? odpověď: hra nemusí být nahodilá, navíc ve vývoji světa jistá náhoda je: na kvantové úrovni + možná nahodilost v tom, jaké jsou fyzikální zákony a hodnoty fyzikálních konstant

- pokud je to vědomá hra, proč je vývoj světa kontinuální a jde od jednoduchého ke složitému? odpověď: třeba si vědomí chce hrát zrovna takto (slabá odpověď)

- pokud je vývoj světa kontinuální a od jednoduchého ke složitému, proč si nemyslet, že je sobestačný, tedy nepotřebující vědomí na počátku a ve svém základu? odpověď: materialismus je možná jednodušší vysvětlení, ale ne nutně pravdivé + zas nevysvětlí dobře vědomí člověka

- idealismus je ale antropomorfní...odpověď: nejen, vědomí mají i zvířata...

--

po včerejší debatě s Honzou Votavou:
jsou-li jen dva základní principy, zde vědomí a hmota, polarizují se do dvou směrů a učiní vždy z jednoho podstatu, z druhého pouhý jev...

důsledný idealismus činí z hmoty jev/fikci/klam a byl myšlen lidstvem už dávno, v staré Indii třeba...

důsledný materialismus činí z vědomí jev/fikci/klam a byl myšlen lidstvem až ve 20. století Skinnerem, Rylem, Quinem a nejdůsledněji Dennettem...(předchozí materialisty nepočítám, ti sice chápali vědomí jako hmotný proces, ale ještě věřili, že existuje, že to není doslovně pouhá fikce, že doslova neexistuje)

takže důsledný idealismus je pro lidstvo intuitivnější než důsledný materialismus, protože lidstvu trvalo MNOHEM déle konzistentně formulovat důsledný materialismus!

idealista by řekl, že proto, že vědomí je člověku bezprostředně poznatelné, a proto velmi obtížně popiratelné

materialista Dennett by řekl, že proto, že naše evolucí získané interpretační moduly bezprostředně interpretují "black box" jako vědomí, ač nic takového neexistuje...a že proto lidstvu trvalo déle, než iluzi odhalilo...muselo čekat až na Dennettův chytrý mozek...

a teď babo raď

--

ještě k non-rezistenci:

proč jsou osvícení neagresivní? protože zjistili, že agresivita je forma rezistence, která jim způsobuje vnitřní bolest...takže to vlastně dělají kvůli sobě, "sobecky", či spíše automaticky: jejich bdělá pozornost automaticky harmonizuje jejich mysl, a odstraňuje každý zárodek rezistence

ale nejsou snad agresivita a sobectví evolučně někdy výhodné?

někdy snad ano, ale většinou je výhodnější kooperace, hlavně od dob, kdy přestala hlavní úlohu plnit hrubá síla, která nemá hlavní slovo už ani u lovců a sběračů

osvícení také:

a) mají hyperaktivní zrcadlové neurony, které mají minimálně tři funkce: schopnost učit se nápodobou (sociální učení, učení se nápodobou skrze prosté pozorování), sebereflexivita, empatie...meditace rozvíjí zrcadlové neurony skrze sebereflexivitu (některé formy meditace na láskyplný soucit i přes empatii), a oni pak mají díky této aktivaci zrcadlových neuronů silnou empatii: čím je empatie silnější, tím víc mě bolí někomu ublížit, proto neubližuji

b) mají aktivnější pravou hemisféru, která se na vše dívá víc objektivisticky, z nadhledu, pravdivěji (je detailnějším pravdivějším "ďáblovým advokátem" levé hemisféry), proto jim nedělá takový problém nebýt sobečtí, protože nemají sebe jako pupek světa

c) pak tam hraje u nich ještě nějakou roli myslím oxytocin (důvěra, spontánní kooperace), dopamin, serotonin a jejich nadprodukce, ale to bych musel dohledat

--

ale nejsou pak osvícení méně úspěšní?

mohou být, ale taky nemusí: naše agrese a vypočítavost nám mnohdy spíše ubližují a vyčerpávají nás, než by nám pomáhali

----

která kultura či rasa má k osvícení nejblíže?

že by Afrika, kde čas plyne nejpomaleji a je tam bezprostřednost, bezstarostnost, spontánnost? (tip Honzy Votavy)

nejrychleji prý psychologický čas plyne ve Švýcarsku, Německu, pak Skandinávie...takže mají nejdál k osvícení? Emotikona smile

nejpomaleji v Africe, potom v Mexiku, Indonésii, jihovýchodní Asii (Srí Lanka apod.)...mají tedy nejblíže k osvícení?!!

rychleji plyne čas v "neosvícené" severní a západní Evropě, pomaleji v osvícenější jižní Evropě (Španělsko, Portugalsko, Řecko, Itálie), v jihovýchodní Evropě (Balkán), ve východní Evropě...pak by bylo vlastně výhodné, že jsme spíš východní Evropa než západní! (osvícení Slované, osvícení Rusové, Solovjov apod., Špidlíkem akcentovaná východní křesťanská spiritualita!!!)

--

jsou tři stupně ROZVOJE VĚDOMÍ :

1) zvíře, dítě, divoch (v pohlaví asi víc ženy než muži, takže mají k osvícení v jistém smyslu i podle Tolleho ženy blíže, muži jsou víc blokovaní lpěním na myšlení, slovech, větách) - trpí málo, resp. jejich utrpení brzo odezní, je přirozeně odvedeno, žijí v přítomnosti, ale neuvědomují si to

2) my - civilizace, mysl, memy, kultura - trpíme hodně, SPÍME, protože jsme pohlceni kulturními informacemi, memy, slovy a větami, myšlenkami, nejsme přítomní, jen vzpomínáme a plánujeme, trpíme hodně - je to hegelovská antiteze předchozího bodu - všiml si toho Rousseau: civilizace zkazila "ušlechtilého divocha" v nás, trpíme

3) osvícení - je to syntéza 1 a 2, hegelovské Aufhebung, tedy spojení protikladů 1 a 2, jejich pozvednutí na vyšší úroveň i jejich zachování i popření jejich omezenosti...je to bdělý uvědomělý život v přítomnosti

-

může někdo dojít k bodu 3 bez průchodu "negací" či "antitezí" či "jinobytím" (řečeno s Hegelem) bodem 2?

ano, třeba africký šaman...

-

může hyperaktivita v 2 (tedy hodně rozvinuté myšlení) někdy pomáhat k dojití do 3 (do osvícení) a jeho většímu rozšíření, komplexitě?

ano, někdy nám mohou pojmy pomoci osvícený stav lépe rozvíjet, i když lpění na nich nás spíše blokuje

---

každý svatý nebyl osvícený, může naopak nějaký osvícený být ne-svatý darebák, parchant?

snad ano, ale osvícení znamená obvykle non-rezistenci, přijímání všeho, takže s tím se nesnoubí agresivita, sobectví, vypočítavost

--

a co osvícení a drogy?

marihuana zpomalí čas - bod pro osvícení

podobně alkohol

kofein, kokain, pervitin - zvyšují soustředění, pozornost, vnímání přítomnosti a bdělost - bod pro osvícení...ale zesilují i činnost mysli, myšlení, bod proti osvícení (navíc pervitin, i kokain, i když méně, jsou jinak hodně škodlivé)

extáze - zesilují empatii - bod pro osvícení

LSD, houbičky - deformují zažitý obrázek světa, bod pro osvícení, aktivizují imaginaci - to nevím, zda osvícení pomáhá či spíš škodí, když budu blouznit v živých snech

LSD a houbičky také mění kvality prožívání času a prostoru, zpomalují čas (roztáhnou čas) - bod pro osvícení

dle výzkumů bych uměřené užití alkoholu a extáze doporučil (vědci uvádějí, že extáze a MDMA škodí mnohem méně než alkohol!!!)

LSD, houbičky, marihuana - vědci je nevidí tak negativně, ba mnohdyi je vidí spíš dost pozitivně, POKUD nemáte sklon k paranoii, schizofrenii, psychóze, úzkostem - pak bych je nedoporučil vůbec...a marihuanu přijímat jinak než kouřením, to vede k rakovině plic

pervitin, kokain - dle výzkumů velmi škodlivé

-

osvícení snad půjde jednou vyvolat technologicky či hormonálně, chemicky, aktivací přes TMS (transkraniální magnetickou stimulaci)..zatím zde máme jen psychowalkmany, které trochu pomáhají k relaxaci a rozvoji imaginace, snad i soustředění, ale ani nejsou nic extra

-------------

Subjekt jako cesta hrdiny v mayovkách a foglarovkách!

inspirace od Jiří Jirovský:

Karel May a jeho Vinnetou

May psal v ich-formě jako Old Shatterhand

je to cesta hrdiny jako každý příběh, ale hrdina už je dokonalý, nevyvíjí se on sám, nepřekonává vnitřní překážky, ale jen vnější

Old Shatterhand vidí vše - i sebe - ze suverénního nadhledu, mluví o sobě věcně, nezaujatě, klidně, dokonce s úsměvem...je dokonale moudrý

Old Shatterhand je osvícený, proto tak vybízí k následování

zajímavé je také to, že je to psáno v ich-formě: jakoby Bůh/Ježíš psal sám o sobě svoje vlastní evangelium, tím je to ještě přitažlivější

Karel May píše v ich-formě z takového nadhledu, jakoby psal v téměř er-formě: vidí sebe jakoby z objektivistického vnějšku: je to ich-forma psaná téměř jako er-forma! jakoby ve fascinující formě psaní Karla Maye došlo k jednotě protikladů ich-formy a er-formy: je to objektivizovaná individualita neboli individualizovaná objektivita

Old Shatterhand jako vypravěč příběhu v duchu literárního (zromantizovaného, což je taky důležité, protože díky tomu je zde víc individuality!) realismu je ve své ich-formě zároveň jako vypravěč dost vše-vědoucí, tedy jeho ich-forma obsahuje i dost er-formy...dochází k téměř dokonalému splynutí obou forem literárního vyprávění příběhů!

navíc tím, že zde není "vnitřní život hrdiny" a "vývoj hrdiny, jeho nitra", že zde nejsou "vnitřní konflikty" a subjektivita hrdiny, neaktivuje se nám default network mozku, který se zabývá egem, je sebestředný, pořád plánuje a vzpomíná, ale aktivuje se s ním anti-korelující systém přímé vnější pozornosti mozku

Old Shatterhand má nitro vyřešené, je dokonale moudrý: takže jen jako soucitný boddhisatva pomáhá ostatním neosvíceným Indiánům a americkým bělochům k osvícení...

to je případ také realismu a naturalismu v literatuře: mají aktivní síť vnější pozornosti a utlumenou s ní antikorelující default network, naopak romantismus (který byl ale před realismem) přinesl hyperaktivní default network, a proto chandru, splín, pocit oddělenosti, ego, subjektivitu, zaměření do nitra, na sebe: přinesl utrpení!...jakoby hnutí realismu chtělo chybu romantismu odčinit (kompenzace), ale romantismus se zas vrátil v surrealismu, ale už méně (ego je rozvolněné, disociované, fluktuující v zvláštních snových či psychopatologických stavech)

antikorelace těchto dvou sítí mozku (default vs. přímá vnější pozornost) vedla k vytvoření dvou základních literárních forem vyprávění příběhů/mýtů/románů: ich-forma vs. er-forma, také k vytvoření idealismu (ich-forma) vs. materialismu (er-forma), perspektivy první osoby (ich-forma, introspekce, fenomenologie, kontinentální filozofie) vs. perspektivy třetí osoby (er-forma, analytická filozofie, pozitivismus, scientismus, behavioralismus ve filozofii mysli, materialismus, naturalismus, ateismus)

moderní literatura se subjektivismem přesouvá cestu hrdiny jakožto překonávání překážek do hrdinova nitra: překážky už nejsou vnější, ale vnitřní: tento pád do subjektivismu hyperaktivizuje default network, a způsobuje tedy utrpení!

ale i Siddhartha (později po svém osvícení zvaný Buddha) už má tuto vnitřní cestu hrdiny: takže to nemusí být vždy nutně negativní!

a jak to má Foglar?

vypráví sice často v er-formě, někde (např. v románech "Přístav volá", "Pod junáckou vlajkou") najdeme u Foglara cestu hrdiny i jako vnitřní subjektivní vývoj hocha k mravní ušlechtilosti, ale nejvíc přitažlivý je Mirek Dušín z Rychlých šípů a Rikitan z Hochů od Bobří řeky, kteří jsou vlastně stejní jako Old Shatterhand: dokonalí, a i když je to vyprávěno v er-formě, většina čtenářů foglarovek si myslí, že Rikitan nebo Mirek Dušín byl vlastně Jaroslav Foglar sám, takže dochází k zbožštění Foglara a k opětovnému splynutí ich-formy s er-formou: jenže zde je to Foglarem vyprávěno na rozdíl od Karla Maye v er-formě, dochází však z druhého konce ke stejnému splynutí er-formy s ich-formou: suverénní dokonalý nadhled ušlechtilého hrdiny: a Mirek Dušín k nám navíc často jako idealizovaný Foglar promlouvá přímo v ich-formě z komiksových bublin Rychlých šípů nebo v přímé řeči ze stínadelské trilogie...

zde se opět cesta hrdiny přesouvá jen k překonávání vnějších překážek, vnitřní bloky, komplexy, překážky Mirek Dušín a Rikitan nemají: jsou dokonalí...

Rikitan v románu "Hoši od Bobří řeky" jako boddhisatva už od začátku pomáhá Jiříkovi a Vilíkovi (a potom i dalším hochům) k osvícení, kterým už on sám disponuje...toto osvícení je Foglarem nazýváno ušlechtilost, čistota, mravní čistota apod.

Foglar a May bývají oprávněně kritizováni za dogmatický etický dualismus, "černobílé vidění" dobra a zla:

jenomže to dává také pevnost, stabilitu, klid, jasnost: víme najednou, co dělat, co je dobré a co zlé, svět je jasný, klidný, čistý, srozumitelný

ale je oprávněně namítáno, že to brání rozvoji kritického myšlení a démonizuje "zlé" postavy, glorifikuje naopak "ušlechtilé hrdiny" dobra...

jistá etická nedualita zde však je: zlo mnoha hrdinů je spíše nevědomostí, která je později jimi samotnými rozpoznána, napravena a dochází k obrácení, proměně, konverzi...

myslím navíc, že na zlo se Foglar ani May primárně nezaměřují, zapškle nebo nenávistně ho primárně neodsuzují, jde spíše o entuziasmus a nadšení dobra splývajícího se silou, radostí, čistotou, svěžestí, optimismem, mladostí (ducha) a snahu k němu přivést všechny...

jistě, odsuzují zlo, ale spíše jen jako prostředek na cestě k dobru: dobro je to hlavní, růst k dobru, nikoliv nenávistné vymýtání zla...je zde důraz na dobro, ne na zlo, ne na odsuzování a vymýtání zla ( i když Karel May v slabších pasážích možná až moc zdůrazňuje i vymýtání zla u Komančů, taky myslím, že filmy s Vinnetouem jsou víc černobílé a horší než romány, alespoň po stránce scénáře, i když herec hrající Vinnetou svou estetickou krásou ladného pohybu dodal všemu zas osvícený rozměr: osvíceně chodil, jezdil na koni, osvíceně esteticky krásně ladně jemně hopsal po skalkách :-)

myslím, že psychologicky cenný je román "Pod junáckou vlajkou": to opravdu připomíná příběh Buddhy, podobně (i když slaběji) romány "Když duben přichází", "Přístav volá", "Tajená Řásnovka": chlapec je zpočátku slabý, nevědomý, a proto zlý, časem se však stává ušlechtilým: cesta hrdiny je zde tedy v nitru, zlo je spíše vevnitř, zlo není venku, a zlo je přemáháno, překonáno

krásný je i Foglarův román "Chata v jezerní kotlině", kde hlavní hrdina je k "osvícení" doveden Ludvou, který jakoby byl dokonalý, ale taky sám na chvíli padne (kouření, odvrat od dobra), aby se nakonec k dobru vrátil

zvnitřněná cesta hrdiny tak může být i dobrá, nemusí aktivovat repetitivní a strast přinášející default network mozku (stálé jalové přemítání o vlastním egu, jeho minulosti a budoucnosti, neustálé úzkosti, pocity viny apod.), ale musí mít vývoj k dobru

nejhorší je moderní subjektivistická literatura mající svůj původ v literárním romantismu: to je jen nimrání se v nitru a jeho analyzování, hyperaktivní default network nikam nesměřující: zde je nejvíce utrpení, navíc masochisticky omílaného a zdůrazňovaného

utrpení je tedy způsobováno hyperaktivní default network sítě mozku

když splývá ich-forma s er-formou, subjekt se stává průhledným suverénním zrcadlem světa, cesta hrdiny se stává cestou dokonalého anti-hrdiny, který vlastně neexistuje neboli příběh se vypráví sám, protože subjekt a objekt, neboli vypravěč, hrdina i vyprávění příběhu a cesta hrdiny splývají v Jedno...hrdina není oddělen od svého příběhu, nemá nitro odlišné od světa, ale jeho nitro splývá se světem, je čistým zrcadlením světa, je cestou hrdiny samotnou...je vyprávěním příběhu samotným...

mozna May původně jako spisovatel plánoval, ze jeho postavu pouci Vinnetou, ale nakonec zjistil, ze ho k tomu nepotrebuje...bylo to nakonec pologay pratelstvi osvicenych: 

mají stejnou buddhovskou přirozenost 

Emotikona smile

---

zatím se mi zdá, že hlavní problém je UTRPENÍ

tedy: jak odstranit utrpení?

nejrychlejší a nejjistější cesta je pro mě jakožto ateistu sebevražda...

je-li utrpení jediné zlo a je-li zbavení se utrpení jediným dobrem, a má-li ateismus pravdu, byla by sebevražda nejlepším možným řešením

jenomže osvícení nám kromě zbavení se utrpení nabízí ještě velké blaho a radost...a je-li nejvyšším dobrem velké blaho a nikoliv pouhá absence utrpení, je snaha o osvícení dobrou volbou

samozřejmě, pokud buddhismus věří v reinkarnaci, má to snazší: sebevražda v takovém případě nic neřeší

avšak já v reinkarnaci nevěřím

zdá se mi však, že v buddhismu nejvyšším dobrem není velké blaho, ale právě absence utrpení, která je však s velkým blahem nakonec totožná

pokud by však jediným cílem byla absence utrpení a nevěřili bychom současně jako buddhisté v reinkarnaci, logicky nutně by byla sebevražda nejistější, nejrychlejší, nejjednodušší cestou k absenci utrpení...

pokud nemá být sebevražda nejlogičtějším řešením, je nutné přijmout jako cíl blaho a nikoliv pouhou absenci utrpení

---

ANTINATALISMUS má zdá se pravdu: všichni mnohem víc trpíme než si užíváme...a to co do kvantity i intenzity: negativní nálady jsou častější, trvají déle a jsou intenzivnější než pozitivní nálady...

většinou se pohybujeme kolem neutrálu, ale jak tento neutrál vypadá? není to úplný neutrál, jsme spíše většinou lehce v mínusu: drobná nespokojenost, stále fyzické napětí, jemné fyzické bolesti jsou přítomné skoro pořád

a taky se zdá, že na své utrpení rychle zapomínáme a tak si naše rekapitulující a minulost rekonstruující pamatující já nepamatuje, že po většinu svého životního času trpělo

proč?

a) je evolučně užitečné trpět, to nás motivuje k akci

b) je evolučně užitečné na svá malá a častá utrpení zapomínat, abychom nebyli paralyzování depresí

c) není pro plánování a predikci budoucích akcí užitečné si pamatovat každodenní neustálou mizérii, nespokojenost, stálý pocit latentní námahy, napětí na pozadí

naše pamatující já si pamatuje jen vrcholné zážitky epizod a to, jak ty epizody skončily (pravidlo peak-end): to je užitečné pro budoucí rozhodování a plánování....naše pamatující já však podle Kahnemana zanedbává časové trvání, které musí prožívat naše prožívající já

s antinatalismem souhlasí buddhismus: první jeho pravdou je to, že všechno, celý život je utrpení, je to strastné...důvodem je podle něho pomíjivost všeho...žádné štěstí není trvalé, latentně v sobě nese přítomnost svého opaku

--

proč si Ramana Maharshi myslel, že vědomí tvoří svět? Mozek se možná dostal až do té úrovně, že reflektoval vlastní činnost VYTVÁŘENÍ svého obrazu světa, kterou pak zaměnil za činnost skutečného vytváření světa...

každopádně na meditaci je nejvíc fascinující, když si vědomí povšimne či všimne samo sebe, uvědomí si svou vlastní neustálou přítomnost, najednou se nevěnuje svým obsahům, které jsou najednou podružné a vypadají jako sen či iluze/klam, ale uvědomuje si samo sebe

najednou se zdá, jakoby celý svět byl uvnitř mé hlavy....jako bych nechodil po zemi, trávě a chodníku, ale jako bych chodil po vlastním vědomí a ve vlastním vědomí...jakoby měl pravdu Berkeley

je spatřena síla, blaženost a krása vlastního vědomí...jeho vše ozařující jas, světlo, obrovská energie, síla...a to je prožíváno jako krajní blaženost, radost, nadšení, vnitřní intenzivní, avšak paradoxně současně pokojné blaho

 intenzivní stavy meditace k tomuto idealismu  člověka nutně vedou, byť jde možná jen o nutný psychologický klam...

--

existuje však vůbec utrpení?

Daniel Dennett si myslí, že ne: qualia a vědomí (tak, jak si ho představujeme) neexistují...

Eckhart Tolle by souhlasil: utrpení existuje jen na relativní úrovni, v jádru jsme všichni věčně blažení

avšak relativní úroveň také nějak je, ale jak?

Jiří Holba zde mluví o buddhistické perspektivně konvenční úrovně konvenční relativní pravdy...

nakonec ale v nondualitě obě úrovně splývají: takže zjišťujeme, že utrpení vlastně nikdy neexistovalo, že to byla naše chybná interpretace, nevědomost: a zde by pozoruhodně splýval buddhismus i s Dennettem!

buddhismus i Dennett shodně tvrdí, že nakonec neexistuje ani žádné já, že jáství je jen naše jazykové vyprávění, příběh cesty neexistujícího hrdiny, nic víc

--

jak smířit Dennetta, který popírá existenci vědomí s Ramanou Maharišim, který říká, že existuje jen vědomí?

redefinicí pojmu vědomí

Dennett mluví o tom, že existují data, informace, fakta, stavy...a žádné vědomí, žádná qualia, žádné subjektivní počitky, vjemy, pocity, bolest, radost, utrpení,...

Ramana Mahariši by souhlasil: vědomí neexistuje jako nějaká věc...ale Dennett by namítl, že existují jen stavy a toky dat, nic za nimi nebo mimo ně...

Ramana Mahariši by možná nakonec souhlasil, ale nevím přesně jak

buddhismus by s tím neměl problém: existuje jen neosobní tok či proud dat či stavů, nic víc

je však něco na jeho pozadí, z čeho to vyvstává, nějaká Jednota?

může to být jen momentální jednota mozku dosažená intenzivním meditativním soustředěním nebo vhledem nebo pohroužením

--

lze být ateistickým mystikem?

lze, ale materialistické přesvědčení asi blokuje rozvoj silnějších mystických stavů, i když na druhou stranu blokuje i rozvoj poblouzněnosti či psychózy...

--

lze trpět, když není já?

nejde, jen se objevují neosobní stavy smutku, zklamání (nebo naopak radosti a pocitu osvobození) z toho, že já není

ale to je jedno, není přece totiž já, které by tím trpělo

--

lze hledat já, když já není?

ano, ale nehledá já samo (protože není), ale neosobní funkce hledání já

--

vadí, když není já?

nevadí...není, komu by to mohlo či mělo vadit

--

co je, když není já?

neosobní tok či proud dat, stavů, informací

 pokud já neexistuje, je vše dokonale lhostejné, i sebevražda nebo ne-sebevražda...avšak i tehdy může platit antinatalismus, tedy převaha negativních stavů, avšak tyto stavy jsou neosobní, nikdo je nemá, nikdo jimi netrpí, nikdo je nevlastní, jenom jsou, probíhají...sebevražda může být neosobním procesem neřízeným žádným egem...ale pořád je to možnost, že ego v nějaké formě existuje...a že se lze zbavit utrpení i jinak než sebevraždou, a navíc dosáhnout štěstí...

pokud by antinatalismus byl pouhým civilizačním omylem, neměla by sebevražda smysl, protože by to byl omyl...nebo jak si to myslel?....civilizačním omylem je spíše cyklické přemítání o svém jáství a jeho bolístkách, které vytváří depresi a další utrpení...je to hyperaktivní síť-systém mozku zvaná default network

pokud já není, je vše jedno, i to, že je pravdivý antinatalismus (v tom smyslu, že převažují negativní stavy nad pozitivními nebo neutrálními)

pokud já je, je civilizačním omylem cyklické přemítání nad bolestí já...a antinatalismus nám může pomoci uvědomit si, že hodně trpíme...a pak se s tím díky tomuto uvědomění i pokusit něco udělat

--

odkud se vzaly otázky, myšlenky, data?

možná odnikud, nebo z prázdnoty, nebo z věčného vědomí, nebo z bezduché hmoty, což je ale s naším tradičním pojmem hmoty neobsahující vědomí nemyslitelné: je třeba redefinovat pojem hmoty, nějak ho uvést do souladu s tím, že v nějaké formě (byť třeba brutálně osekané, dennettovské) vědomí existuje...

naturalismus nebere mysl či vědomí vážně, chápe je jako neproblematický derivát hmoty, přitom je problém, jak z hmoty vědomí i v jeho neslaběji myslitelné (Dennett) formě vysvětlit...

--

z hlediska toho, co víme, je ateismus podle mého soudu pravděpodobný na 80 %

těch 20% pro Boha tvoří:

a) problém vědomí

b) parapsychologie (někdy VELICE slibné experimenty)

c) kvantová fyzika (nahodilost)

d) problém jemného ladění a antropický princip ve fyzice, byť částečně vyřešen (zatím, avšak možná navždy) spekulativní teorií multiverza

e) a vůbec neúplnost fyziky a celé vědy

--

jelikož však nevíme, kolik toho nevíme, z vyšší perspektivy je pravděpodobnost teismus vs. ateismus (jakož i pravděpodobnost každé obecnější otázky) 50 : 50, tedy pravděpodobnost Boha (u otázky, zda existuje nebo neexistuje osobní křesťanský Bůh) je 50 %

---------

mysl, tedy hyperaktivní default network, tedy cyklické přemítání o egu a jeho utrpení, plánech, vzpomínkách, úspěších a prohrách nám přináší veškeré utrpení kromě bezprostřední fyzické bolesti a kromě momentálního strachu či hněvu, který krátkodobě pociťují i zvířata, divoši a děti, tedy ti, co nemají ještě hyperaktivní default network, nebo ho nemají vůbec...mysl tyto krátkodobé stavy rozšiřuje na skoro celodenní mizérii a strast

na hlubší úrovni však mysl možná neexistuje, a i pokud žádná hlubší úroveň neexistuje, mysl sama nemá věčnou podstatu, ale je to velmi prchavý neosobní mechanický automatismus pomíjivých stavů a dat...

mysl nevnímá přítomnost, protože antikoreluje k síti bezprostřední vnější pozornosti, ale odnáší nás do říše slov a vět produkujících utrpení a odpor, rezistenci k tomu přítomnému, produkuje nespokojenost s přítomným a odděluje nás od přítomného...potom si připadáme jako izolovaný subjekt, osamělé ego neustále ohrožované vnějškem, proti kterému musí bojovat, musí se chránit, zabezpečit, uzavřít...

mysl je jakási sebe-kontrakce, sebe-stažení organismu ze světa, propad do sebe, do vlastních myšlenek a zejména do HODNOTOVÝCH SOUDŮ o realitě,

mysl je paralelně doprovázena a zpětnovazebně posilována negativními emocemi, které vytváří a kterými si potvrzuje pravdivost vlastních hodnotových soudů o realitě

když se ztrácíme v mysli, jako bychom spali: nevidíme svět, čím aktivnější je default network, tím méně aktivní je totiž mozková síť vnější přímé pozornosti, která s ní antikoreluje

čím je rezistence v mysli vyvolána? pravděpodobně KOMPARACÍ, srovnáváním toho, co je, s tím, co by mohlo být či co bylo - aktivují se tedy paměť a imaginace ukazující nám možné hrozivé či naopak nádherné budoucí scénáře

srovnáváním vzniká hodnocení, hodnotové soudy o realitě, tedy dualismus dobrého a špatného, krásného a ošklivého, příjemného a nepříjemného, slasti a strasti, štěstí a utrpení: dokud nesrovnáváme, nehodnotíme, a pak nemáme odpor k tomu, co je, ani na tom nelpíme či neulpíváme (nejsme k tomu připoutaní) ani nechceme něco jiného

bez této touhy jakožto základního kořene utrpení (podle buddhismu) jen jsme v tom, co je a automaticky to spontánně přijímáme: nemáme k tomu odpor, odpor je totiž totéž co touha po něčem jiném vzniklá ze srovnání přítomného s možným nepřítomným, které vyvolalo negativní hodnotící soud o tom přítomném

bez myšlení, bez aktivní default network, se dostavuje přirozené štěstí: jak u kočky spící pod stromem...

ale osvícení je vyšším stavem vědomí, než má kočka: kočka je šťastná, ale neuvědomuje si to, nebo si to uvědomuje jen málo...osvícený o tom plně ví, což jeho štěstí zvyšuje a pozvedá na kvalitativně vyšší úroveň...

když na kočku zakřičíme se, lekne se a pociťuje strast, byť jen krátkodobě...osvícený umí svůj automatický reflexivní úlek svou bdělou pozorností rozpustit mnohem dříve než kočka...nebo alespoň stejně rychle :-)

buddhismus mluví o tom, že náš přirozený stav mysli/vědomí je hluboký pokoj, vnitřní štěstí, mír - to je naše buddhovská přirozenost či podstata...tento pokoj je vyrušován nejvíce slovy a větami, myšlenkami, tedy default networkem

ne všechny myšlenky jsou negativní, myšlenky často jsou užitečným nástrojem rozvoje lidstva: jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem...

lidstvo se však stalo často jen loutkou kolektivního myšlení, parazitických destruktivních memetických virů a bacilů mysli...

mysl navíc může pomoci člověku k tomu, aby došel k osvícení...čím víc skrze mysl trpíme, tím víc cítíme potřebu se od ní osvobodit, přerušit nekonečný tok myšlenek, slov a vět, které bolí...

když ustavičně jen myslíme, jako bychom spali, jsme v jakémsi tranzu či stavu náměsíčnosti...

myšlenky však nejsou neodstranitelné: sílu jim dáváme tím, že je považujeme za své nepřítele, za něco, co má svou vlastní sílu a energii (ačkoliv nemá), za něco hodnotného, krajně důležitého...sílu jim dáváme tím, že se o ně zajímáme...bez našeho zájmu jsou to jen nevinné bezduché neutrální mechanismy bez duše, bez vlastní vůle, bez vlastního přání, vědomí, záměru...prostě jsou téměř ničím, to my z nich děláme něco víc...takže s tím my sami můžeme také přestat...

říká se: "kam zaměřuji svou pozornost, tam to roste": je to tedy o mozkovém systému pozornosti + krátkodobé paměti...zabývám-li se vnějším světem, obracím-li svou pozornost ven od svých destruktivních myšlenek o sobě samém, aktivuji mozkovou síť-systém přímé vnější pozornosti, která anti-koreluje se sítí default network, tedy se sítí přemítání o sobě samém, která způsobuje strast

systém vnější pozornosti je u osvíceného zapnutý asi téměř vždy, došlo k přesmyku, resp. osvícený víc řídí nad-systém který vede přepínání (antikorelaci) default networku a systému vnější pozornosti

např. pohyb ruky: vnější pozornost mám zapnutou jen při rozhodnutí, že rukou pohnu, pak se to děje jakoby samo, automaticky, mechanicky...a já jsem ztracen/spím ve svých vlastních myšlenkách, tedy v default networku...osvícený má asi mnohem víc zapnutý systém vnější pozornosti, takže může pohyb ruky celou dobu pečlivě monitorovat, užívat si ho a případně hned spontánně flexibilně reagovat na změněné vnější či vnitřní okolnosti...

jenomže osvícený nemá jen trvale zapnutý systém vnější pozornosti, to by byl jako zvíře nebo dítě nebo divoch, ale spíše umí flexibilně přepínat mezi default networkem a systémem vnější pozornosti, tedy víc ovládá toto přepínání řídící mozkový nad-systém/síť

možná je osvícený stav obohacen i myšlením pramenícím z default networku, je to totiž plnější bdělost a plnější vědomá přítomnost než mají zvířata, děti, divoši...možná došlo k větší integraci hemisfér, pravá hemisféra je méně utlačována levou jazykovou hemisférou, svorovým tělesem hemisféry propojujícím proudí více dat, došlo k jejich většímu sjednocení

--

jak blízko má osvícení k šílenství?

je tam asi velmi tenká hranice

osvícení jakožto zborcení starého obrazu světa a starého ega: to připomíná Deleuzovu radikální deteritorializaci, opuštení starého domova, starého řádu, starého způsobu myšlení, která, není-li hned paralelně doprovázena procesem reteritorializace, tedy zabydlení se v novém řádu, skončí pádem do chaosu psychózy, schizofrenie, rozkladu osobnosti, totální dezintegrace...

připomíná to i náboženskou konverzi, proměnu, obrácení se: přechází se od starého člověka k novému, jde o radikální obrat, přeskok na jinou rovinu

rozpad starého obrazu světa je doprovázen úzkostí, hrůzou, strachem a děsem: ego se snaží rozpadající se svět udržet, znovu zpětně postavit, má hrůzu z neznámého, pociťuje to jako možnou smrt...má odpor k rozpadání, který ale vše ještě zhoršuje a přechod činí strastiplným...vlastně, kdyby vše nechalo být a neodporovalo radikální změně, možná by to ani děsivé a hrozivé a strašlivé nebylo...

možná, že psychotici jsou na poloviční cestě k osvícení: nemohli už vydržet hrůzu neurózy, tedy totální hyperaktivitu default networku, stereotypičnost negativních myšlenek, tak skočili v touze po osvobození do psychózy, oprostili se tak zčásti od tíže svých myšlenek, ale hrůza z neznámého je jakoby uvěznila v psychóze, tedy v mezisvětě mezi neurózou a osvícením: jejich odpor, rezistence k novému je zachytil uprostřed, kde to bolí víc - a současně méně - než v běžné neuróze, protože je tam víc - a současně méně - svobody: tíže myšlenek (default networku) už není tak velká, ale jako nová a někdy ještě děsivější tíže je pociťována možnost totálního osvobození od myšlení: tato hrůza plodí odpor k této možnosti, a tento odpor způsobuje ještě větší utrpení...psychotik se pak v odporu z možnosti chaosu vrací k nějaké fixní ideji nebo paranoickému bludu, čímž si ještě víc aktivuje svůj default network, a na tom se fixuje: bojí se chaosu, takže si vytvořil ten nejprimitivnější možný řád třeba jen jedné myšlenky, jedné věty, jednoho slova, jedné bludné konstrukce

někdy může být psychózou taky extrémně hyperaktivní default network: celý se soustředí třeba jen do jedné fixní ideje nebo do několika málo paranoidních bludů...tím se totálně odstřihne od vnějšího světa a uvězní se ve své default network, která antikoreluje s mozkovou sítí-systémem přímé vnější pozornosti, takže už z reálného světa nevidí téměř nic

obsedantní myšlenka u nemocných OCD je tomu podobná, jen nemá takovou intenzitu, aby člověka zcela odtrhla od vnějšku, ale také jde o hyperaktivní default network

řešením je non-rezistence: neodporovat bludným či obsedantním myšlenkám, neodporovat možnosti chaosu bez myšlení...nechat to být, nezajímat se o to, nepřikládat tomu důležitost, vidět to jako nevinné neutrální mechanismy mozku....když na to nezaměřujeme svou pozornost, ale naopak pozornost soustředíme ven, do s default network antikorelujícího systému vnější pozornosti, vše se samo hned spraví

nejsou-li posilovány mozkové spoje spojené s danými myšlenkami, podle Hebbova zákona o pálení mozkových neuronů vyhasínají

meditace všímavosti (mindfulness) je podobná: neidentifikuji se s myšlenkou či pocitem, ale všímám si jich jakoby zvenčí, tedy aktivuji s default network antikorelující systém vnější pozornosti

--

je pro nalezení osvícení lepší myslet nebo vnímat? asi vnímat, protože u vnímání je větší uvědomění si tohoto procesu vnímání - naproti tomu myslíme obvykle dost automaticky...

ale já třeba většinou i dost automaticky vnímám...

prožívání emocí bývá obvykle více vědomé, proto někteří lidé vyhledávají silné (i negativní) emoce, protože pak mají konečně pocit, že žijí, protože být si vědom = skutečně žít...

ale hlavně ve vnímání i prožívání je větší důraz na přítomnost, zatímco v myšlení je kladen důraz na minulost a budoucnost, vnímání přijímá, myšlení srovnává, a pak vynáší hodnotové soudy, a pak má odpor nebo lpění k realitě

ale myšlení samo tolik nevadí, i když je to jistá forma spánku, "létání v oblacích platónské říše idejí", náměsíčnosti, tranzu, nevědomí, odpojení se od přítomného světa

vadí zejména myšlení orientované kolem ega, to je aktivita default networku

ve chvíli, kdy zjistíme nebo uvěříme, že ego není, ztratí rázem tento způsob myšlení na významu, přestane nás zajímat, a my můžeme být více vědomými...

---

co to neurovědecky je osvícení? jak osvícení probíhá v mozku?

osvícení je větší bdělost, tedy větší aktivita systému vnější pozornosti, který antikoreluje se systémem-mozkovou sítí default network (přemítání o egu)

plus je osvícení asi větší kontrola nad-systému, který řídí přepínání (antikorelaci) mezi defaultní sítí a sítí přímé vnější pozornosti

avšak osvícení je zejména větší vědomí

tedy je osvícený jako zvíře?

nejen, uvědomuje si více, s větší intenzitou a jinou kvalitou než zvíře

čím je to dáno?

možností je více:

a) má více aktivní systém vnější pozornosti než zvířata

b) jeho systém vnější pozornosti je obohacen větší integrací mezi hemisférami, zejména obvykle potlačovaným vědomím pravé hemisféry

c) jeho systém vnější pozornosti je obohacen jazykovou levou hemisférou, myšlením

d) jeho systém vnější pozornosti je ovládán nad-systémem přepínajícím mezi ním a default networkem

každopádně je plně vědomý a bdělý, takže může vždy okamžitě spontánně automaticky flexibilně reagovat nebo hned harmonizovat stav svého prožívání, uvádět ho hned z jemných vychýlení do rovnováhy

--

k osvícení patří pozornost, co to vlastně POZORNOST je?

zejména jde spíše o metaforu, nic takového přímo neurověda nezná

pak je třeba říci, že známe dva základní druhy pozornosti:

a) bodové, ostré, zacílené soustředění

b) pozornost široká, otevřená

osvícený volně přepíná mezi oběma

plus je zde zásadní třetí druh pozornosti, tzv.

c) metapozornost - pozornost k tomu, zda a jak jsem pozorný nebo nepozorný....podle Golemana ("Pozornost", s. 276) se některé stejné oblasti mozku podílí na "toulání mysli" i na tom, že si uvědomíme, že jsme v myšlenkách ztraceni...takže stejné oblasti, které slouží k metapozornosti, jindy slouží k jejímu opaku

Goleman na stejné straně mluví o tom, že soustředění (exekutivní okruhy) a výchozí (defaultní) síť snad nemusí být v opozici vždy, ale při velkém soustředění asi ano...je-li jedno aktivní, druhé je pasivní/v klidu (antikorelace)

že je toulání mysli strastný chaos, kterému říká růst entropie mysli, si myslí také Mihaly Csikszentmihalyi...myšlení je třeba podle něho dát řád, cíl, strukturu, jinak člověk trpí...má-li myšlení řád, můžeme zažívat slastné plynutí, proudění, "flow"

Goleman také píše, že vědomé myšlení-pozornost (rozlišení je zde velmi vágní) je energeticky náročnější než mechanická pozornost a automatické/rutinní/impulzivní/stereotypní reagování...pak by mělo být osvícení energeticky náročnější...ale nemusí být, protože Goleman má na mysli Kahnemanovo "pomalé", vývojově mladší myšlení, vyznačující se vůlí, sebeovládáním, úsilím, nižší rychlostí, schopností učit se nové věci...zdá se, že osvícení je spíše non-rezistence, ne-úsilí, čímž zbude energie na "osvícené", jasnější uvědomění

- pozornost však zřejmě není schopnost, vlastnost nebo funkce nebo mechanismus organismu, ale spíše jeho stav vybuzenosti a zaměřenosti na 1 čí více prvků, o tom více zde:

http://membra-disjecta.blogspot.cz/…/pozornost-neexistuje.h…

to, že osvícený volně přepíná mezi pozorností a) a b), je dáno tím, že má silně aktivní meta-pozornost, tedy c)

meta-pozornost je to, čemu se říká také všímavost, tedy mindfulness

je zde větší kontrola, svobodná regulace impulzů či spíše osvobození od otročení na nich: vědění či vědomí je moc, síla, svoboda (Francis Bacon)

v tom se také osvícený liší od zvířat, dětí, divochů, kteří nepodmíněným i podmíněným reflexům podléhají a jsou jimi zmítáni

ano, to je základní rozdíl mezi nimi: silná aktivita nebo naopak pasivita meta-pozornosti, tedy mindfulness!

meta-pozornost sdílí podle Golemana (viz výše) přinejmenším některé mozkové okruhy s default networkem, když tedy osvícený má default network dosti pasivní, může tyto stejné hmotné okruhy využívat právě mindfulness alias meta-pozornost!

-

pozornost je dále velmi úzce svázaná se systémem krátkodobé paměti, který obsáhne 7±2 prvků (Millerovo magické číslo)

-

pozornost je bezprostřední zaměřenost, zacílenost na něco

pozornost je intenzita přítomnosti něčeho ve vědomí + kolik tam toho je a na jak dlouho

pozornost je stupeň vybuzenosti, aktivity, bdělosti, intenzity, jasnosti, světla, síly, excitace mysli

pozornost je plná přítomnost v realitě, plný život, plné prožívání světa, plné bytí "tady a teď", plné bytí v přítomném okamžiku, v Teď a Tady

-----------

při myšlení plyne čas velmi rychle a jakoby v něm ani nejsme, děje se to vše automaticky, emoční bilance je tam spíš neutrální nebo lehce negativní

je to proto, že myšlení je kognitivně energeticky pro mozek náročné, takže je obtížné uplatnit v mozku ještě navíc systém pozornosti...takže myslíme často nevědomě nebo polovědomě, nejsme dosti vědomí

jindy je to proto, že myslíme pořád dokola to stejné, pak jsme v default networku (který se asi nemusí vždy nutně točit kolem ega, obecněji je to "toulající mysl", "výchozí nastavení", "výchozí-defaultní síť mozku", ale když se zaobírá egem, je to mnohem strastnější!)...a v default networku nejsme pozorní, antikoreluje se systémem vnější pozornosti (dokonce využívá přinejmenším některé stejné mozkové okruhy, takže když je aktivní jedna síť, druhá nutně musí být pasivní, protože by nemělo co ji realizovat)

čím méně jsem pozorný, tím méně jsem, tím méně žiju, tím méně jsem přítomen, tím rychleji mi utíká čas

čím více jsem pozorný, tím více žiju a tím více jsem blažený a čas jakoby se zastavil...

zřejmě je snazší uplatnit mindfulness na prožívání, ještě snazší pak na vnímání

proč je snazší uplatnit mindfulness na vnímání než na prožívání? protože prožívání je příliš intenzivní, tedy opět energeticky náročné, takže je obtížné zapojit v mozku ještě mindfulness...plus se s prožíváním příliš identifikuji = aktivizuji s pozorností antikorelující default network týkající se mého ega

vnímání není příliš energeticky náročné, takže mohu plněji uplatnit mindfulness, mozek na to má energetické kapacity, plus nedochází k automatizaci vnímání nebo k identifikaci s ním, tedy k aktivizaci s mindfulness přímo antikorelující default network

ještě silnější je možná všímavost uplatněná ani ne už na vnímání, ale na sebe samu, kdy je mysl či vědomí zcela pohlceno samo v sobě a ve zření sama sebe: blažené aristotelské "myšlení myšlení", kdy už si všímavost - mindfulness všímá jen sama sebe, můžeme mluvit o autoreferenční či sebereflexivní mindfulness, nebo o hegelovském sebevědomém Duchu...

to asi zažíval Sri Ramana Maharshi

možná to jde na pozadí zažívat stále...to by mohla být ona věčná tichá blaženost/hluboký vnitřní mír/pokoj osvícených...

vědomí, které si stále uvědomuje především samo sebe, a vše ostatní vnímá mnohem méně nebo jen stejně silně

to by mohl být čtvrtý typ pozornosti, takže bychom měli:

1) ostrá zacentrovaná bodová koncentrovaná pozornost

2) široká otevřená rozvolněná pozornost

3) meta-pozornost, tedy pozornost k pozornosti a nepozornosti

4) autorefereční pozornost, mindfulness mindufulness, což je vlastně typ 3 uplatněný sám na sebe, tedy metapozornost metapozornosti...i když je možné, že je to někdy mindfulness uplatněná jen na pozornost typu 1 nebo na pozornost typu 2, které potom ale asi vnímají ještě nějaký jiný předmět/objekt buď ostře bodově (první typ pozornosti) nebo otevřeně a rozvolněně, široce (druhý typ pozornosti)...

to je možná ono mystické ztotožnění duše s Bohem, plná integrace mozku, či alespoň plná integrace systému pozornosti či systému meta-pozornosti, její zacyklení do sebe samé a autoreference k ní samé jí samotnou

námitka: pozornost třetího a čtvrtého typu se od sebe nijak neliší

odpověď: liší, protože 4. pozornost na rozdíl od 3. pozornosti už v sobě nemá žádný jiný obsah než sebe sama, alespoň ve své nejsilnější variantě, je to prostě vědomí vědomí, sebeuvědomění sebe sama, čisté Jsem, čisté sebereflexivní Bytí...volná Hra mysli sama se sebou...meta-pozornost používá přinejmenším některé stejné mozkové okruhy jako toulající se mysl, tedy jako default network, takže tady k ní má blízko, mysl se zde toulá, ale uvědoměle, autoreferenčně či sebereflexivně, nikoliv strastně a otrocky...proč? protože je na meta-levelu, takže je pro sebe dokonale transparentní, průhledná/průsvitná, může se tedy plně regulovat, kontrolovat, neustále se volně spontánně harmonizovat, uvádět se i při nepatrném vychýlení ihned do rovnováhy...

--

osvícený už má mindfulness hodně stabilizovanou a trvale přítomnou, takže ji snadno aplikuje i na myšlení a prožívání, takže i myslí a prožívá vědomě a ne automaticky, a také se s myšlením ani prožíváním neidentifikuje, takže neaktivuje defaultní síť

je plně stabilizovaný v autoreflexivitě vědomí, vše ostatní - myšlenky, vjemy, prožitky - se děje jen na povrchu nebo okraji jeho vědomí nebo je prožívá sice plně a velmi živě (víc než my ostatní: to je odpověď na možnou námitku, že osvícený je mimo realitu - takže není, může v ní být mnohem víc a žít mnohem intenzivněji!), ale tím, že je stále v meta-pozornosti, neztotožňuje se s nimi, nepodléhá jim, takže může vždy plně bděle a vědomě přítomně vnímat vše, co se právě tady a teď odehrává...

v předchozím odstavci jsem popsal dva mody vědomí osvíceného, nyní přesněji:

1. modus/způsob vědomí osvíceného: vědomí si všímá hlavně sebe, jeho obsahy jsou jen na jeho okraji, pozadí či povrchu - zde jde o pozornost 4. typu, což je vlastně pozornost 3. typu aplikovaná sama na sebe (nebo o pozornost 3. typu aplikovanou na pozornost 1. nebo 2. typu)

2. modus/způsob vědomí osvíceného: vědomí si všímá plně svých obsahů, ale nepodléhá jim - zde jde o pozornost 3. typu, tedy o klasické mindfulness

--

osvícení a Spinoza

Spinoza doporučoval plné uvědomění si všech příčin afektů v co nejširším kontextu kauzální sítě

tak nad afekty získám svou moc a z pasivních afektů (vášní) se stanou afekty aktivní, ze smutku se stane radost, protože moc mojí mysli roste, její schopnost roste, protože myslím víc a pravdivěji, adekvátněji...tím roste můj conatus, moje schopnost konat, a já nejsem pasivní, ale aktivní, jsem tedy svobodný, mám moc

Spinoza říká:

„Afekt vztahující se k většímu počtu různých příčin, o nichž mysl současně s tímto afektem přemýšlí, je méně škodlivý, méně mu podléháme a jsme každou z těchto příčin méně podněcováni než v případě, že stejně velký afekt se vztahuje jen k jedné nebo několika málo příčinám.“

naše bodová ostrá pozornost je tedy vzata z afektu ven, do meta-pozornosti, je rozptýlena či spíše převedena do širší otevřené pozornosti, a potom až do meta-pozornosti

bodová ostrá pozornost a identifikace s afektem (aktivita defaultní sítě) je nahrazena meta-pozorností

Spinoza také píše o tom, že se temné, nejasné, zmatené ideje stanou jasnými, přesnými, určitými, adekvátními, pravdivými

světlo vědomí, světlo uvědomění - metapozornosti (mindfulness) rozptýlí temnotu zmatených idejí a stavů těla

--

co je to autoreference?

jak může něco referovat samo k sobě?

asi tam musí být dualita, rozpad na subjekt a objekt nebo-li na metalevel a level neboli na přítomné a minulé (pamětí zprostředkované) Já

jinak přeci bod nemůže ukázat sám na sebe!

indičtí mudrci neduality si však nemysleli, že v autoreferenci je dualita

ani Fichte a další němečtí idealisté si to nemysleli

byla tam jakási buď před-reflexivní nebo dokonce sebe-reflexivní identita

--

jak to, že je mindfulness tolik účinná?

protože nám dává odstup od dané zraňující myšlenky, pocitu, vjemu....a tím dává mozku možnost a čas je integrovat

když se s nimi naopak identifikujeme nebo jim odporujeme (rezistence, averze), jsme jimi vlečeni a smýkáni tam, kam nechceme samopohybem jejich automatismu, jejich setrvačností...

naše identifikace, lpění nebo rezistence jim dávají sílu, udržují je v pozornosti-vědomí, naše prosté mindfulness je odvedení pozornosti od nich jinam nebo lépe od nich do meta-levelu, který je jen nezaujatě sleduje

mindfulness je tak jakási forma rozptýlení pozornosti či odvedení pozornosti někam jinam, ale je to forma nejúčinnější, protože si všímá problému samotného, neutíká před ním (jako běžné rozptýlení nebo běžné odvedení pozornosti jinam), a tak ho může snadno integrovat a vidět, že nakonec o žádný problém nejde: poznaný problém ztrácí svou naléhavost a závažnost...

místo reagování na problém a boje s ním ho jednoduše sleduji, čímž automaticky přepínám do systému vnější přímé pozornosti, který antikoreluje s defaultní sítí, což je toulající se mysl, kterou neovládáme, která nás strastiplně táhne a vleče tam, kam nechceme, což je pád z vědomí do nevědomosti...z osvíceného bytí do temnost nevědomé strasti...

depresi nejsnáze vyléčím tím, že o ní nebudu uvažovat a odvedu pozornost jinam...ale ještě lepší bude, když se na ní sice zaměřovat budu, ale jinak: ne v defaultním modu jako dosud, ale v jemu antikorelujícím modu holé přímé pozornosti...depresi nebudu rozebírat a repetitivně opakovat depresivní myšlenky, ale budu ji jen pozorovat, nezaujatě sledovat...

--

NEJÚČINNĚJŠÍ LÉČBA OBSEDANTNĚ-KOMPULZIVNÍ PORUCHY, zejména nutkavého myšlení

jak to, že se obsedantní (nutkavé) myšlenky, které nechceme, neustále vrací?

protože k nim máme odpor, tedy jim věnujeme velmi soustředěnou pozornost

když něco pozoruji skutečně soustředěně, tedy prvním typem pozornosti koncentrované, soustředěné a úzké (focus), nemohu to opustit, zaplní to zcela mé vědomí

není to však pozornost typu mindfulness, tedy nezaujatá holá všímavost, která je bezvášnivou pozorností, a která vše, čeho si všimne, klidně opouští, ale je to pozornost ustrašená, která dané myšlenky emočně nabíjí, dává jim sílu, takže se do vědomí neustále vrací, protože mozek nám emočně nabité věci stále v mysli opakuje, jelikož co je emočně nabité, to považuje za důležité k řešení skrze vědomí

když něčemu odporuji, považuji to za důležité (a "můj" mozek to považuje za důležité), takže se mě to nepouští

když před myšlenkou utíkám, nechci ji, doopravdy tím na ni neustále myslím a fixuji se na ni, lpím na ní, protože tím, že před ní utíkám, dávám ji význam, důležitost

protože před čím utíkáme, na to samozřejmě přitom intenzivně myslíme, dáváme tomu plnou soustředěnou zacílenou (focus) pozornost (pozornost typu 1)

stačí se o myšlenky přestat zajímat a považovat je za docela nevinné a neutrální mechanismy bez vlastní vůle a bez vlastní síly, bez vlastního záměru

nejde se však o ně přestat zajímat na sílu: to by byl zase jen odpor, který je udržuje

mindfulness těchto myšlenek mě však postupně vylaďuje do prostého přijímajícího non-rezistentního modu myšlení: nakonec snad své "hrozivé" nutkavé myšlenky můžeme i milovat a vychutnávat si mikro-drama, které v naší mysli vytvářejí...a pak je láskyplně propustíme...

Norman Doidge radí všímat si během opakovaného strastiplného vynořování obsedantní myšlenky něčeho jiného, bděle si všímat jiné příjemné aktivity...to je jistě dobré, aktivuje se tak systém vnější pozornosti antikorelující se systémem defaultním, který udržuje obsedantní myšlenku při síle...navíc se tím aktivuje mindfulness, i když zaměřená na jiný předmět než je obtěžující myšlenka samotná...

ale mindfulness zaměřená přímo na rušivou nutkavou myšlenku je ještě mnohem lepší: transformuje přímo samotnou myšlenku skrze holou všímavost, nevzrušenou bdělost, skrze její čiré uvědomění...neutíkáme tak od myšlenky jinam, ale jen přecházíme na jiný modus/způsob/level jejího zakoušení: neidentifikujeme se s ní, ale nezaujatě ji klidně pozorujeme...

---

vadná teorie pravdy:

často jsem si myslel, že pravda je něco, co říkal Nietzsche: je tvrdá, jen pro silné, odvážné, musí bolest - šlo o jakousi masochistickou teorii pravdy...

ale pravda může být doslova COKOLIV: může být nakonec klidně i velmi příjemná, může to být dokonce i to nejlepší, co si jen můžeme přát...!

--

jsou dva základní typy lidí: idealisté a imanentisté

imanentistům stačí světský život, a každou ideologii zastávají jen velmi vlažně, protože ji k životu nepotřebují

idealistům běžný život nedostačuje, potřebují být loutkami nějakých kulturních memů, idejí:

k idealistům patří křesťané i militantní ateisté, nacisté i ekologičtí aktivisté, buddhisté i filozofové...

proto Tomáš Halík správně říká, že k Bohu mají v čemsi paradoxně blíž militantní ateisté než vlažní křesťané...

zen-buddhismus vede nakonec přes vlastní ideologii k neideologickému imanentismu, který je ale osvíceným imanentismem, tedy imanentismem bdělým, plně vědomým, jiným, než mají světští imanentisté

osvícený člověk už není vůbec ideologický, osvícený buddhista už není buddhistou, ale Buddhou

je zajímavé zjistit, proč někomu nepostačuje imanence...možná má hyperaktivní default network a potřebuje se od ní (a strasti, kterou vyvolává, viz jiné příspěvky) osvobodit nějakou fixní ideou, zatímco imanentista nemá default network tak aktivní, takže má relativně dost aktivní s ní antikorelující síť vnější přímé pozornosti, proto ho může svět více těšit (je na něj víc zaměřen a víc si ho užívá právě skrze u něj víc aktivní síť přímé vnější pozornosti) a necítí proto takovou nespokojenost jako idealista/ideolog/člověk náboženský

idealista se do jisté míry od entropie a chaosu svého hyperaktivního default networku (tedy od chaotické "toulající se mysli", kdy jsme "ztraceni ve svých vlastních myšlenkách") osvobozuje řádem a strukturou "pevného Archimédova bodu" ideologie, ale tím se odtrhává od vnějšího světa a samozřejmě tato stereotypní nudná fixace mu také příliš radosti nepřináší, navíc přináší i bolestivé pochybnosti o její pravdivosti (je či není Bůh? má či nemá ekologismus/komunismus/kapitalismus smysl a význam? apod.)

lepší je zafixovat se jako Sri Ramana Maharshi na průběh vlastního vědomí: ten je nekonečně rozmanitým procesem, který může přinášet trvalou blaženost..a nebo v mindfulness bděle vnímat živou krásu světa

rozdíl mezi idealistou a imanentistou je tedy v tom, že idealisté "až moc přemýšlí", tedy mají až moc aktivní default network, potom mají pasivní s ním antikorelující systém přímé vnější pozornosti, pak nemohou svět dobře pozorovat, užívat si ho, pak jsou se světem nespokojeni, tzv. jim "nepřináší uspokojení", pak si vytvoří duševní modly, idoly, ideje, na ně se zafixují, trpí pochybnosti o jejich pravdivosti nebo jsou z nich rigidní dogmatici mající jednostranné nudné nerozvinuté myšlení, které si úzkostlivě, a proto agresivně brání, a plně se s ním ztotožňují...což je ale nuda, a tedy strast či zakrnění, i pro ně samotné...

filozof se nutně nemusí stát dogmatickým ideologem, i když to je nejčastější případ, ale často si může užívat vlastní údajné intelektuální nadřazenosti (a potud je to imanentista užívající světských radovánek světského uznání, poct a slávy) a často může být závislý na samotném nekonečném rozvíjení myšlení, průzkumu nekonečných možností, nekonečném sledu slov a pochybností, tedy se fixuje na sled myšlení a argumentů, který není moc slastný, ale pořád je to lepší než strastiplný chaos a entropie default networku týkající se vlastního ega...navíc, pokud to někdy filozofa skutečně ZAJÍMÁ, pokud je skutečně dětsky ZVĚDAVÝ, může si aktivovat systém vnější pozornosti na argumenty, slova a věty a může tak do jisté míry být filozoficky šťastný, protože tento systém antikoreluje se strastiplným defaultním systémem přemítání o vlastním nešťastném egu...!

idealista sice trpí víc než imanentista, ale také je proto víc motivovaný k tomu utrpení překonat skrze osvícení...a jeho rozvinutý rozum mu k tomu může poskytovat více jazykově-logických cest a technik, i když zase blokuje cesty intuitivní, přítomné více u imanentisty, a zřejmě rychlejší, bezprostřednější, i když zase méně kontrolovatelné a korigovatelné...

---

vědomá pozornost nikdy netrpí, trpíme až díky hodnotovým soudům o realitě vyvstávajícím díky srovnávání toho, co je, s tím, co už nebo ještě není a vyvolávajícím naši touhu, připoutanost nebo odpor

--

štěstí a utrpení jsou nakonec zejména slova a nějak nadefinované pojmy...stavy, na které údajně odkazují, jsou mnohem neurčitější a mnohem méně protikladné...a také je mnohem méně jisté, že je vůbec máme! alespoň tedy v podobě, o které si obvykle dogmaticky a s jistotou myslíme, že je máme!

--

nikdy jsem neviděl vlastní Já...ale povídat vám o něm nějaký příběh či "cestu hrdiny" mohu do nekonečna...kdybych Já viděl, nebylo by to Já, protože by to byl jen nějaký objekt - obsah nebo předmět mé mysli...a jelikož je tedy Já principiálně nespatřitelným subjektem mé mysli, je nejisté, že vůbec existuje...

jistě, někdy se mi zdá, že se spatřuji jako objekt i subjekt SOUČASNĚ během nějaké aktivity, třeba během myšlení nebo hýbání rukou, tedy zdá se, že se vidím jako subjekt-hybná síla, avšak může jít o iluzi, protože je to velmi nejisté a mlhavé poznání

zdá se, že se - jak řekl Fichte - zakouším jako subjekt i objekt zároveň při jakémsi sebekladení...ale je to nesmysl, nevnímám, že bych kladl sama sebe!

vezměme pohyb těla: vizuálně vidím hýbající se tělo a současně cítím hmatové vjemy napětí jeho svalstva...spojuji tyto paralelní procesy do zdánlivé jednoty hybatele, tedy údajně existujícího Já

jakoby docházelo k chvilkové integraci několika paralelních toků dat: to je ono chvilkově zdánlivě vyvstávající Já

Já je tady jen tehdy, když je zde pojem "Já": nic víc Já není

a co pocit Já? to je spíš pocit jakési momentální chvilkové prchavé jednoty, integrace, která je navíc hrubě zkreslující a zjednodušující

tělo reaguje, hýbe se, chová a jedná...a kde je v tom vše Já? nikde...tělo se dokáže koordinovat a synchronizovat i bez něho!

a co když jsem mluvil o tom, že v mindfulness jsem to Já, kdo si všímá? to je jen způsob řeči, lze to vyjádřit i bez Já: dochází zde k neosobnímu a neindividualizovanému procesu holého nezaujatého všímání si, sledování, pozorování...

--

Jak si představit sebe bez Já?

představte si své tělo jako cizí věc, jako tělo bezduchého robota, který nemá žádného vnitřního Pána či Vlastníka, jde o anonymní neosobní tělo bez subjektivity a neopakovatelné individuality, sdílející svá data s mnoha desítkami a stovkami podobných těl, jde o cizí mechanicky pracující tělo-stroj, ve kterém probíhají velmi složité neosobní procesy: a blížíte se pravdě...

probíhají v něm jisté procesy, stavy, data...jsou velmi složitá, takže jsou interpretovány skrze zjednodušující nálepky "pocitů", "prožitků", "vjemů", "myšlenek",...

pokud si své tělo budete takto představovat, jistě se k němu budete stavět mnohem lhostejněji, vlastně podobně jako k jakékoliv jiné CIZÍ věci...nebudete k němu mít tak osobní, citově angažovaný přístup, nebudete jej vyčleňovat z celku zkušenosti jako její pupek, středobod

vlastně své tělo budete vnímat jako jakékoliv jiné tělo, jako jakoukoliv jinou věc...

naopak, řeknete-li si o těle, které prohlašujete za "své": "Toto jsem přeci já!", ihned se na tento objekt začnete fixovat a okamžitě vyvstanou emoce lpění, připoutanosti, touhy a odporu, prostě se aktivizuje defaultní síť o egu a přestanete vidět svět takový, jaký je, protože tato síť antikoreluje se sítí vnější přímé pozornosti...

--