ŠTĚSTÍ A ANTINATALISMUS

1) Opravdu převládají špatné stavy nad dobrými?

Podle měření mnoha pozitivních psychologů vůbec ne: nejšťastnější mají poměr 15:1, obvykle 8-6:1, při problémech 4:1, depresivní mají 1:1 - takže i ti depresivní by to měli půl na půl, a nepřevládala by u nich strast!

Ale pozitivní psychologové uvádějí, že negativní stavy si více pamatujeme, více nás ovlivňují, víc ovlivňují naše rozhodování, možná (!) jsou i intenzivnější, takže potřebují kompenzovat větším počtem pozitivních stavů

Podobně se měří to, zda vydrží partnerský vztah: poměrně výrazně musí převyšovat zážitky radosti z druhého a úcty k němu nad zážitky pohrdání jím...tedy opět nestačí poměr 50:50, ale pozitivní musí převažovat...důvod je stejný: negativní zážitky víc ovlivňují naše rozhodnutí, zda s partnerem zůstat

2) Jak to měřit

To je problém.

Kahneman ukázal, že často měříme jen celkovou rekapitulaci "pamatujícího já" a nikoliv momentální prožívání "prožívajícího já"

Dnes se pozitivní psychologové snaží podchytit i prožívající já: nahodile vám přijde zpráva, kde máte jak ve škole oznámkovat, jak se právě teď cítíte. Nejlépe se lidé cítí při jídle, u alkoholu a u sexu.

Jan Votava metodu správně kritizoval: i zde hrozí, že se do momentálního hodnocení nějak vpašuje pamatující já a jeho zkreslující rekonstruktivní rekapitulace.

Jan Votava sám si vedl po několik dnů či týdnů (nevím) pečlivý introspektivní deník, kde mu, ač je vyrovnaný a klidný, a hodnotil se v dané době jako velmi šťastný, vyšla negativní emoční bilance.

3) Iluze optimismu

Evolučně je výhodné být optimistický, jak ukazuje Tali Sharot v knize "Iluze optimismu".
Možná tedy neustále emoční bilanci nevědomě zkreslujeme do pozitivních čísel.

Podle některých psychologů vidí lehce a středně depresivní lidé sebe a svět pravdivěji. Pravdivé poznání je však paralyzuje a odsuzuje je k neúspěchu.

Antidepresiva nepůsobí - jak si mylně myslíme - přímo na naše emoce, ale na kognitivní vyhodnocování situací, ve kterých se právě nacházíme. Více si po nich kognitivně všímáme usměvavých tváří než tváří hněvivých, více si všímáme pozitivních aspektů situace než negativních. Depresivní a úzkostliví lidé trpí těmito poruchami právě proto, že jsou kognitivně vyladěni poznávat a být vnímaví v situacích na pravý opak.

4) Iluze pesimismu

Intelektuálové )a rozhodně také depresivní, sociálně fobičtí a úzkostliví lidé) mají zřejmě hyperaktivní default network, která vede k depresivnosti, takže si možná emoční bilanci zkreslují naopak do čísel negativních - a nebo jsou to jen oni, kteří mají opravdu emoční bilanci negativní (právě kvůli dysfunkční hyperaktivitě default networku).

5) Hodnotové soudy provázené slovy/pojmy "štěstí", "stres", "bolest", "obavy", "úzkost", "strach", "sociální fóbie", "deprese"

Možná je negativnější emoční bilance dnešního západního lidstva způsobena i jeho negativními hodnocenými soudy, obsahujícími ve zvýšené frekvenci výše uvedená slova/pojmy: jsme posedlí hledáním štěstí, takže se všude zaměřujeme jen na nepatrné známky neštěstí, ve všech pádech skloňujeme slova "stres", "deprese", "úzkost", takže je pak vidíme všude.

Navíc žijeme relativně pohodlně, takže se nám neaktivuje síť vnější pozornosti určená na řešení problémů (protože je nemáme), tudíž se víc aktivuje "default network", která ve všem hledá mouchy, moc přemýšlí, mluví o svých bolístkách, zveličuje je, srovnává stávající stav s možnou hroznou nebo vysněnou budoucností a na základě toho činí negativní hodnotové soudy...V důsledku toho pak opravdu víc trpíme.

Terapie prací může tedy někdy fungovat: nové problémy aktivují síť vnější pozornosti, která utlumí (protože s ní antikoreluje) hyperaktivní default network. Nesmí jít však o rutinní nudnou práci, která se obvykle provádí v psychiatrických léčebnách, a není pro pacienty žádnou výzvou, žádným problémem, takže tito dále ruminují své depresivní a úzkostné myšlenky.

6) Jsou štěstí a utrpení jen jednou kvalitou?

I to nejde vyloučit: možná je každá (nebo jen jedna) z nich pouhou absencí té druhé, a do jisté míry to tak je, ale zdá se, že každá z těchto kvalit má navíc vlastní specifika.

7) Je mezi štěstím a utrpením veliký rozdíl?

My tento rozdíl zdůrazňujeme, osvícení mluví o velmi malém nebo žádném rozdílu.

8) Jsou štěstí a utrpení souměřitelné?

Zdá se, že nakonec ano, zde vycházím z Jana Votavy:

štěstí a strast lze nakonec navzájem srovnávat, např. řekneme, že 1 jednotku bolesti vykompenzuje 1000 jednotek štěstí.

9) Lze odlišné kvality štěstí/slasti/strasti redukovat na jejich intenzitu?

Zde opět vycházím z Jana Votavy:

tzv. Millovy odlišné kvality štěstí nebo i bolesti (duchovnější, vyšší, nižší, intelektuální, tělesná slast/strast) jde asi nakonec převést na odlišné intenzity slasti/štěstí, tedy kvalitativní rozdíl je zřejmě převoditelný na pouhý kvantitativní rozdíl jejich intenzit, byť třeba můžeme potom formulovat tuto rovnici:

1 jednotka intelektuální slasti = 100 jednotek tělesné slasti

nebo dokonce tuto rovnici:

1 jednotka spirituální slasti = 10 000 jednotek tělesné slasti

Někteří z nás mohou mít čísla uvedená v rovnicích právě opačná :-)
Tedy se zde patrně nevyhneme jistým arbitrárním subjektivním preferencím.

10) Jak měřit štěstí a neštěstí:

Asi stačí kvantitativně, násobkem jejich intenzity a délky trvání.

11) Jak srovnat míru štěstí a neštěstí?

Musíme stanovit pokud možno nelibovolně rovnici, např.:

1 jednotka slasti = 1 jednotka strasti

nebo:

1000 jednotek slasti = 1 jednotka strasti

Samozřejmě, pokud by platila poslední zmíněná rovnice, měl by antinatalismus pravdu, protože nikdo nemá poměr štěstí k neštěstí 1000:1 (možná jen osvícení).

Tedy, štěstí a neštěstí nejsou stejně hodnotné, ale lze uvést rovnici, která je dokáže vzájemně srovnávat, převádět jedno na druhé.

12) Antinatalismus a buddhismus

Buddhismus není nutně závislý na tom, zda platí antinatalismus, byť uznávám, že jeho první a základní pravda zní:

"Život je utrpení"

Je jistě více způsobů, jak tuto větu interpretovat.

Ovšem nám stačí si přiznat, že někdy trpíme a vadí nám to...A že naše strast není jevem velmi řídkým a ani velmi málo intenzivním.

A pak sami můžeme zkoumat, zda trpíme často...Pokud ano, nabízí buddhismus (nebo sebevražda) lék...

Uznávám, že zkoumání, které hledá primárně strast, ji najde ve větším počtu případů, než najde slast, je totiž zaujaté.

Je tedy třeba pokud možno udělat takové zkoumání, které hledá nezaujatě a bez-předsudečně ve stejné míře štěstí i neštěstí...

Zdá se však, i podle bodu 1 (viz výše), že na vyhledávání utrpení můžeme být z nějakého důvodu více citliví/vnímaví nebo si ho snáze pamatujeme, což může naše zkoumání zkreslovat.

Samozřejmě, že čím víc trpíme, a nebo čím víc si jen myslíme (to motivačně postačí), že trpíme, tím víc jsme motivováni hledat na své utrpení lék.

Buddhistické zdůrazňování všudypřítomnosti utrpení může tedy být:

a) dobře míněnou lží nebo přeháněním, mající nás motivovat k hledání léčby na utrpení

b) čirou pravdou, kterou si však obvykle z mnoha důvodů neuvědomujeme


13) Osvícení nebo sebevražda?

Jan Votava správně uvedl, že pokud je jediným cílem zbavení se utrpení a víme s dostatečnou jistotou, že po našem pozemském životě už dále nebudeme žít (v pekle nebo dalších životech), je sebevražda rychlejší, jednodušší, bezpečnější, jistější cestou k zániku utrpení než osvícení.

Musíme tedy k jednomu dobru, jímž je zánik utrpení, nezbytně přidal ještě dobro druhé, jímž je svébytnost kvality štěstí neboli velkého blaha/radosti, které nám údajně osvícení může nabídnout.

Navíc můžeme zohlednit i ten fakt, že samotná cesta k osvícení pro nás znamená neustálé ubývání strasti a přibývání radosti!

14) Nejistota

Nedokážu určit, zda je utrpení natolik rozšířené v mém životě nebo v životě jiných lidí, že by bylo lépe nežít, nebo alespoň nežít dále tímto způsobem.

Samozřejmě, pokud si určíme, že utrpení je jediným zlem a jeho zánik jediným dobrem, stačí přítomnost jediného malého utrpení k úsudku, že bychom se měli okamžitě zabít. Ale tato úvaha je zjevně krajně přepjatá. Což zas dokazuje, co jsem už řekl v bodě 8: neštěstí lze nějak vykompenzovat štěstím, např. drobné mravenčení v noze lze vykompenzovat obrovskou radostí jindy.

Vím však, že lze žít mnohem lépe, než žijeme. To nám ukazují osvícení a i jinak velmi šťastní lidé.

Je tedy dobré přijít na to, proč jsou šťastní lidé šťastní.

15) Odlišnost mezi šťastnými a nešťastnými lidmi

Vidím tyto odlišnosti:

a) nešťastní lidé mají v hlavě mnohem častěji přítomné nešťastné myšlenky, tedy negativní hodnotící soudy o realitě, druhých i sobě a o své momentální či minulé a budoucí situaci. Jde o hyperaktivní default network. Jejich negativní hodnotové soudy o realitě je od reality ještě více odtrhávají a uzavírají je do nich samých, tedy do default network (do "toulající se mysli", v níž jsou "ztraceni ve svých myšlenkách").

Když totiž realitu hodnotím negativně, jsem samozřejmě veden k tomu před ní utíkat, uzavírat se do sebe, vnímat ji paranoidně, úzkostlivě, což vede k ještě většímu unikání z reality. Tedy síť vnější pozornosti se tím ještě více zeslabuje a její aktivita klesá, což antikorelačně vede k ještě větší hyperaktivitě strastiplné default network.

b) šťastní lidé mnohem více vnímají a prožívají a vychutnávají si svůj život. Jde o síť vnější přímé pozornosti, kterou mají aktivnější než lidé nešťastní, a která antikoreluje se sítí default network, kterou mají naopak dysfunkčně hyperaktivní nešťastní lidé.

c) šťastní lidé mají v mysli mnohem častěji šťastné myšlenky, tedy pozitivní hodnotové soudy o realitě, sobě, druhých apod. Je to dáno zřejmě tím, že mají aktivní mozkovou síť-systém vnější přímé pozornosti, díky čemuž si víc vychutnávají života, protože si ho víc uvědomují, jsou víc vědomě přítomni v přítomném okamžiku....

A toto jejich slastné prožívání života není rušeno hyperaktivní default network s jejími negativními hodnotícími soudy. Pak samozřejmě spontánně vynáší pozitivní hodnotové soudy, které jim dále jejich štěstí navyšují a přivádí je ještě víc k vnímání vnější reality: když něco pozitivně hodnotím, jsem samozřejmě motivován k tomu, to ještě více poznávat, vnímat, prožívat. A méně se potom věnuji svému egu, tedy méně aktivuji default network, protože jsem fascinován světem a životem.

d) nešťastní lidé řeší neustále sebe, své ego, jsou sebestřední, zatímco šťastní lidé tolik o sobě nepřemýšlí, více vnímají svět, situaci, svůj život. Zabývání se vlastním egem je středobodem aktivity strast přinášející default network. Když si myslím, že se mnou něco není v pořádku, že jsem slabý, špatný (pocit viny), obětí, pochybuji o svých schopnostech, tak tehdy řeším sebe a stále se sebou zabývám, a tím aktivuji svůj default network.

Pokud jsem naopak sám se sebou spokojený, přijímám se, mám k sobě přátelský vztah, pak tolik sebe neřeším. Pokud navíc jako buddhista uvěřím nebo nahlédnu, že žádné mé egu vůbec neexistuje, že ego je jen příběh "cesty hrdiny", který někdy můj mozek/mysl vypráví, ztratí pro mě okamžitě ego a zabývání se jím na důležitosti, významu, už mě to dál nezajímá, nezaměřuji se na to, čímž poklesne aktivita default networku a automaticky vzroste aktivita s ní antikorelující sítě vnější pozornosti, takže si začnu vychutnávat svět, život.

e) šťastní lidé jsou aktivnější a více se druží s druhými lidmi. Jejich pozitivní hodnotové soudy o realitě je totiž činí odvážnějšími a přístupnějšími k aktivitě a družení se s druhými.

Navíc aktivita a prožívání příjemných chvil s přáteli a při různých aktivitách vede k aktivaci sítě vnější pozornosti, a tedy k útlumu strastiplné default network. Což vede k radosti, která vede k dalšímu a ještě většímu vynášení pozitivních hodnotících soudů o druhých a světu, čím se radostná spirála roztáčí, protože to vede zase k ještě větší aktivitě a sdružování se s druhými.

f) šťastní lidé si užívají svoji práci. Práce je pro ně přiměřeně obtížná. Kdyby byla obtížná málo, poklesla by aktivita sítě vnější pozornosti, což by automaticky vedlo k nárůstu aktivity strastiplné default network. Kdyby byla obtížná moc, byl by to stres, tedy utrpení. Když je práce obtížná uměřeně, je to dobrodružná výzva, ale ne něco nezvladatelného nebo extrémně náročného, tak pak se příjemně aktivuje síť vnější pozornosti a klesá aktivita default networku (toto je inspirováno pozitivním psychologem Mihaly Csikszentmihalyiim, který přišel s pojmem "flow", tedy šťastné proudění).

g) šťastní lidé mají víc strukturovaný život, mají v životě víc řádu. Řád nám pomáhá neupadat do entropie toulající se mysli, do hyperaktivity default networku (opět inspirováno Mihaly Csikszentmihalyiim).

h) šťastní lidé mají víc sociální opory, větší pocit jistoty, že je v případě obtíží sociální síť druhých blízkých v komunitě podrží. Když to nemáme, samozřejmě se víc bojíme budoucnosti, čímž více aktivujeme default network.

16) Proč nám štěstí přijde jako malý cíl, který životu nedává dostatečný smysl?

Myšlenka Jana Votavy:

protože když o štěstí jako smyslu života přemýšlíme, pociťujeme smutek, sklíčenost, pocit prázdnoty.

Nedokážeme si totiž asi paměťově zpřítomnit úžasnost pocitu či celostně-osobnostního prožitku naplnění, spolu-bytí, sou-bytí, zapojení, kterým někdy štěstí může být.

Pojem štěstí se zdá být např. proti pojmu Boha nebo pojmu neurčitého "vyššího smyslu" čímsi nepatrným. Pojem štěstí nepatrný je, ale jeho prožitek už ne: když ho máme, naprosto nám dostačuje: tehdy víme, že štěstí je skvělá věc. Ale velmi rychle na to zapomínáme. Naše "pamatující já" se zde asi mýlí.

17) Příčina neštěstí

zřejmě jí je mysl, tedy hyperaktivní default network.

Mysl srovnává (komparace) přítomnost s tím, co není, aktivuje tedy paměť, vzpomínky, plánování, možné budoucí scénáře. To přesně dělá default network.

Když srovnávám přítomnost s něčím, co není, je snadné být nešťastný. Činím tedy negativní hodnotové soudy o přítomném okamžiku, které mé neštěstí zvyšují. Navyšují totiž mé pocity odporu, lpění, připoutanosti, moji touhu po něčem jiném, než co právě je. Zvyšuje se má averze či odpor k tomu, co momentálně je.

Celý tento strastiplný kolotoč se otáčí kolem ega, které je středobodem aktivity default network. Věřím-li, že se to celé děje mně samému, beru si to velmi osobně, jsem v tom extrémně citově angažovaný, což vede k ještě větší aktivitě default network, k mému ještě většímu utrpení, k mému ještě většímu odporu, lpění, připoutanosti, touze.

Mé sobectví, má sobecká vypočítavost, můj egocentrismus (sebestřednost) nebo egomaniakálnost tak mé utrpení ještě zvyšují: ještě více mě připoutávají k mě samému, tedy ještě více aktivují strastiplnou default network.

18) Nejsou snad mnozí egomaniaci šťastní?

zažívají jistě euforické prožitky opojení sebou samým, nadšení nad vlastní silou, schopnostmi a dokonalostí. Ale tato zaměřenost na vlastní ego jim pravděpodobně způsobuje také mnoho sklíčenosti a utrpení: když jsou na sebe zaměřeni, zákonitě se musí bát, že jejich úspěch jednou skončí. Pak se snaží sebe přesvědčit, že jsou nepřemožitelní. O to bolestivější může být neúspěch, který je někdy může totálně zlomit.

19) Dva druhy štěstí: rauš vs. trvalé naplnění

Inspirace Anthony de Mellem: takže i zaměřenost na ego nám přináší krátkodobé pocity vlastní síly, euforické stavy nadšení a opojení vlastní slávou a mocí. Ty jsou však prchavé, a obráceným zhoupnutím kyvadla střídá euforii sklíčenost.

Zaměřenost na ego přináší krátkodobou intenzivní slast, která je zákonitě vystřídána stejně intenzivní strastí. Non-ego stav (tedy nestarání se o sebe, což aktivuje síť vnější pozornosti a de-aktivuje s ní antikorelující default network) může přinášet relativně trvalý a hluboce pokojný stav vděčnosti, radosti, intenzivního míru a klidu. Tento stav je zcela naplňující, zatímco stavy rauše plynoucí z ega jsou prchavé, rychle se omrzí, protože si na ně zvykneme, a proto máme tendenci je stupňovat.

Proto trvalejší štěstí přináší orientace na stabilní mezilidské vztahy, přátelství, drobné radosti života, "malé věci", pomoct druhým a ne sex, alkohol, drogy, sláva, moc, peníze.

S de Mellem se shodují i dnešní pozitivní psychologové, např. Seligman nebo Haidt.

Samozřejmě jistá finanční jistota je nezbytná. Proto by křesťanství nebo buddhismus nebo New Age spiritualita (které si také cením) nemělo hlásat jednostranně jenom změnu vnitřní, ale také změnu vnější: odstranění bídy a extrémní finanční nerovnosti. Proto je mi v mnoha bodech sympatičtější politická levice než pravice.

Oprostíme-li se však jako osvícení zcela od sebe, nebude už záležet na čemkoliv vnějším a můžeme žít jako bezdomovci  trvalém štěstí pod mostem nebo na lavičce v parku (jako několik let Eckhart Tolle).

20) Obtížnost osvícení

Dosáhnout trvalého štěstí je obtížné. Dokazuje to fakt, jak málo lidí je osvícených.

Nemyslím si však, že počet osvícených je extrémně malý. Je mnoho neznámých osvícených, kteří ani pojem osvícení neznají.

Navíc i částečné osvícení přináší do života hodně štěstí. A částečně osvícených je docela dost lidí. A jimi se dozajista můžeme stát i my samotní!