pozitivní emoce rozšiřují a otevírají lidskou mysl a srdce, i
proto osvícený nebude agresivní a zlý...
bod pro
antinatalismus
takže oprava: optimální míra, kdy
neupadáme, ale vzkvétáme je v poměru pozitivní : negativní emoce 3:1...toho
nedosahuje 80% lidí...můžete se sami přesvědčit a otestovat se zde:
aktualizující
článek:
Podle odborníků se opravdu zdá, že se to celé točí kolem
poměru 3:1, byť autorka v novém článku to "zjemnila" tvrzením, že čím
víc radosti, tím lépe, a čím míň bolesti, tím lépe… A nejpesimističtěji fakt vychází, že
80 % lidí je nešťastných, nejoptimističtěji podle Dana Haybrona je šťastných
60% lidí, ale to je asi moc optimistický odhad, "vzkvétá" asi fakt
jen 25 % lidí, a ostatní jsou nešťastnými…
Jsem
však velmi SKEPTICKÝ k měření štěstí - např. na webu uvedeném výše lidé až večer rekapitulují celý svůj den...Paměť klame, byť si autorka uvědomuje, že klame podle
pravidla peak-end a že paměť zanedbává časové trvání, proto se v otázkách ptá
na nejintenzivnější
(peak, tedy otázkou "What is the most ...?"), nikoliv na průměrné
hodnoty...Přesto paměť velmi klame, lépe je zaznamenávat emoční stav hned ve
chvíli, kdy ho mám, co nejčastěji za den...Aby mi pípala smska s dotazem téměř
nepřetržitě...Ale zkreslení se nevyhneme: smska mě naštve, vyruší, přetrhne mi
emoci nebo mě naopak rozradostní, a do "prožívajícího já" se zákonitě
vmísí už rekapitulující a zkreslující "pamatující já"!...
Článek o propojení epistemologie štěstí a existenciálního
pesimismu je sice zajímavý, a souhlasím, že u antinatalisty Benatara bude asi toto propojení patrné, ale
nemůžeme asi popřít, že proponenti tzv. pozitivní psychologie jsou předpojatí
přesně naopak!
Jejich existenciální optimismus a mesianismus (touha učinit lidi šťastnými) z
jejich výzkumů trčí jako sláma z bot a nutně systematicky i nesystematicky
zkresluje jejich výsledky do určitě pozitivní emoční bilance! Tak jako směřuje
k ideologičnosti antinatalismus, směřuje k ní i pozitivní psychologie, či spíše
ta bohužel do jisté míry vždy ideologií byla. Byť je velmi užitečná a mám ji
rád.
Špatné má větší váhu než dobré, avšak nakonec je to převoditelné...třeba
tím, že řekneme, že 1 jednotka neštěstí je vykompenzovatelná 3 jednotkami
štěstí...Přesně tento poměr, 3:1, navíc zřejmě bude hrubým poměrem štěstí a
neštěstí v životě šťastných lidí, jak jsem psal výše!
Proč má špatné větší váhu?
Vycházím z vlastní introspekce: víc mi vadí jedna jednotka
zranění, než ocením jednu jednotku potěšení.
Rigoróznější odpovědí, proč má špatné větší váhu než dobré
je právě onen zmiňovaný poměr 3:1 - když mají lidé poměr nižší, jsou celkově
nešťastní, tedy se zdá, že špatné víc ovlivňuje náš celkový život a jeho
prospívání než dobré, tudíž má i větší váhu, a to "přesně" třikrát!
Jinak D. Haybron má velkou pravdu s naší afektivní
ignorancí a omezeností naší afektivní introspekce, s tím, že některé afekty,
zejména (plíživé, na pozadí, dlouhodobé) nálady, naladění a vyladění mohou
velmi ovlivnit kvalitu celé naší zkušenosti a my si
toho vůbec nejsme vědomi, takže to ani v dotaznících na naše štěstí nedokážeme
uvést. Takže si ROZHODNĚ často neuvědomujeme některé aspekty našeho štěstí a
neštěstí, byť kvalitu našeho prožívání zásadně ovlivňují!
Další "dobré" zprávy od Diehla a jeho kolegů
(2011)! Lidé středního a vyššího věku mají poměr štěstí:neštěstí signifikatně
mnohem vyšší a variabilnější než 3:1, dokonce mnozí upadající nešťastní lidé v
tomto věku mají poměr 3:1 a vyšší a stejněn jsou nešťastní.
Diehl uznává, že je to věkem...Takže se zdá, že váha neštěstí oproti štstí se s
přibývajícím věkem ještě zvyšuje, takže hedonická (nebo hedonistická?)
asymetrie mezi nimi narůstá...
A ještě novinka: některé pozitivní emoce mohou vyvolávat
neštěstí, Gruberová (2011) mluví o self-focused pozitivních emocích spojených s
"to reward and achievement,
such as joy and pride", ty mohou vyvolávat bipolární poruchu.
such as joy and pride", ty mohou vyvolávat bipolární poruchu.
Gottman (1994) ukazuje, že v partnerství je třeba ke štěstí
poměr 5:1, k rozvodu 1:1
Peaků a endů je málo, také šťastné vzpomínky zaberou jen
minimum času, důležitější je časové trvání mezi tím. Podle výzkumů je nešťastných 80% lidí.
Zvířata po většinu času vůbec netrpí...Také nejsou
nevědomá, ale jejich "prožívající já" je polo-vědomé. Osvícený pak má
plně vědomé "prožívající já". My trpíme proto, že se nám do našeho
prožívání neustále plete default network, naše "prožívající já" je
jí zapleveleno, onemocnělo (a někdy zešílelo) z ní, to zvířata nemají...Můžeme
do jisté míry ztotožnit default network s "pamatujícím já", ale je to
spíš užito v jiném kontextu. Důležité je, že mi trpíme kvůli default network,
kterou zvířata nemají, nebo jí mají jen málo (lidoopy snad)...Nedorozumění zde
vzniklo z e ztotožnění defaultní sítě s „pamatujícím já“. Defaultní síť
ovládá u člověka (ne u zvířat!) "prožívající já", a proto
"prožívající já" trpí, jen ve chvílích rekapitulace a vzpomínání se
defaultní síť projevuje také ve formě "pamatujícího já"!
----
Byron Katie přišla s metodou, kdy se pomocí čtyř otázek (a
jednoho přetočení) dotazujeme na pravdivost vlastních myšlenek (zejména o sobě,
ale i o druhých, o světě). Je to podobné terapii KBT, ale mnohem
koncentrovanější.
----
Nešťastnému lze
dát dvě rady, z níž ta druhá je důležitější:
1. Nemysli a dívej se kolem sebe!
2. Když už myslíš, nepřemýšlej o sobě! Dívej se kolem
sebe nebo na své vědomí, ale bez myšlení...
Zkráceně: Přehnaně nemysli!
Někdy je však myšlení užitečné…A filozofické myšlení
přináší i slast a libost a blaho a euforii a mánii (někdy)…
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!