zajímavě rozebírá NA VĚTRNÉ HŮRCE - totální identifikace s milovaným bez jeho idealizace - jsem více druhým než sebou, odtud deformace reality, derealizace, nejde ani o vztah, ale o absolutní identitu s druhým, když milovaná zemře, zemřel vlastně i on
Lacan - "miluji v tobě víc než sebe" - něco, co mi chybí - idealizace, projektivní identifikace, "objekt a", trhlinu ve mě ty zaplníš - to je jen iluze, klam
ideologie je stereotypizace, opakování téhož, vzbuzuje pocity viny - proti tomu bojovat fantasmaty, což je denní snění, kdy subjekt není absorbován jako ve snu zcela, ale je tam pluralita, realita je trochu pozměněna
Barthes nenávidí totalizující jeden obraz sebe, své jedno jméno, když je započítán...chce být plurálním subjektem...
realita a autor není za textem, ale vprostřed textu
fragmentarizace textu, těla
vztah těla, touhy, fantasmatu
mluví o tom, že by byla možná reference k pudu, fantasmatu, představivosti, tělu, i když nejde o jednoduché mimesis reality, materiálního světa - rezonuje se s tělem čtenáře, jeho afekty, tělesnými stavy, psychickou realitou, představivostí, fantasmaty (imaginárnem - viz Lacan)
Fulky bych se mohl zeptat: pokud se referuje k realitě psychické, nesouvisí však tato i s realitou materiální? není někdy její mimesí? pokud se referuje k tělu, představivosti, stavům těla, mým afektům - to všechno je TAKY svět, nakonec taky dokonce materiální realita (viz to tělo, i když tělo je taky prožívané tělo a tělo "stokrát jinak", jak Fulka správně píše)
a dále, Barthes může říkat co chce, ale každý čtenář zřejmě ví, že román do jisté míry referuje i k materiální realitě - viz nějaký román: nestalo se to zrovna takhle, ale stalo se něco podobného...jistě, realita románu se liší od té materiální taky tím, že je utkána z jazyka, ale to neznamená, že jazyk do jisté míry - přes své vlastní manýry - realitu materiální nezprostředkovává
Jules Verne - maniak plnosti - vše zaplnit, dát subjektu, autorovi, příběhu jasný tvar (gestalt)
oidipovská snaha penetrovat, dostat se "za", dojít k jádru, překonat vrstvy, epistemofilní teoretický postoj - přehledný, čitelný, srovnaný svět, indiferentní, identitní, viděný z odstupu, stereotypizovaný, mrtvý, strnulý, tautologický, totalizovaný - je to podle něj ideologická interpelace (po vzoru Althussera) - být započítán, jasně identifikován, pojmenován, totalizován - dostaneš jasný tvar, obraz, tvůj život bude mít jasnou biografii/příběh
zatímco Barthes zdůrazňuje trhliny, zlomy, hry, sítě, skoky, překlopení, přesmyky, zpětné pohyby, fragmenty
autor se rozpouští v textu, je to jeden hlas mezi jinými
není jasný původ, zdroj, konec, zápletka - proti dominanci reality, referentu, příběhu
text vytváří jen iluzi realismu, reference, referentu
Fulka je chytrý, vážím si ho, taky hračička, evidentně ho to baví, někdy zbytečně intelektualizuje - vše lze říci jednodušeji - ale Frantíci to dělají ještě více...
proti celku, totalitě, linearitě, jádru, podstatě - hra detailu, kontrastu, zlomu
NÁMITKY:
1) není to pouhá antiteze Hegela?
proti systému anti-systém, proti řádu chaos, proti identitě diference, proti příběhu fragmenty, proti linearitě přeskakování, proti realitě diskurz, proti bezvýznamnému jazyku jen zprostředkovávajícímu swvět jazyk, který svět tvoří, proti důrazu na obsah důraz na formu, z bezvýznamných detailů se stává to hlavní a z hlavního bezvýznamné, proti vážnosti humor, proti tíži lehkost, proti dospělosti dětskost, proti cudnosti pornografie, proti vysokému umění kýč atd...
tedy jen převrácení - nic víc...proti konzervativismus revolta - to je nakonec asi to hlavní: proti identitě subjektu snaha být stále jiným...a proti substancialitě subjektu snaha subjekt rozbít, fragmentarizovat, pluralizovat
2) Hegela se nelze nikdy zbavit - antiteze je nemožná...není to antiteze Hegela, jen jeho neustálé systematicky nesystematické narušováním, vykolejování - takže to dále jsou literární příběhy, které jsou ale různě narušované co do linearity atd...
3) k čemu je to dobré? k poznání totality světa ne...tedy ke hře, rozkoši/slasti?...a taky k parciálnímu poznání důležitých - a dříve přehlížených - detailů, parcialit, singularit a Událostí?...k pochopení kousku, aspektu světa, jistého rozvětvení světa...
4) je v tom kus relativismu, snad agnosticismu - definitivní poznání je nemožné, budeme si tedy hrát a snažit se poznat alespoň něco...a to něco není málo, má - alespoň pro nás LIDI (patrný antropocentrismus, kterého se nechtějí zbavit - a zřejmě si myslí, že to nejde, v tom se liší od přírodní vědy, kterou považují za naivní) - to význam, a veliký...
- fascinace smyslovostí, krásou okamžiku, krásou detailu, detailního kontrastu
- vyžívání ve vlastních psychických stavech, ve vyhrocených emocích, parazitování na emocích druhých v románech, které je neškodné (zbabělost?) a voyaerské
- ujíždění na emocionalitě, na smyslovosti - ale pořád z bezpečí akademické sedačky, kdy čtu ty nejhorší výstřednosti, a přitom spořádaně miluji svoji ženu...obzvláštnění maloměšťácké nudy...
5) celé toto myšlení - i foucault, derrida, deleuze a další - je pořád JEDEN A TEN SAMÝ MODUS myšlení, ono rozrušování hegela, substance, příběhu, linearity, subjektu - rozrušování, které se zmiňovaných nedokáže zbavit, jenom je - stále znova a nudně - oslabuje
pořád dokola ty stejné řeči o pluralitě a ne-identitě, kdy se útočí proti dávno mrtvému protivníkovi
- no, on úplně mrtvý není, přežívá v přírodní vědě a ve stylu myšlení nás všech - jak jsem řekl, bez něho se neobejdeme - ale není potřeba pořád jen opakovat stokrát řečené
- otázkou taky je, zda daný útok je zcela oprávněný - cožpak přírodní věda možná nepoznává něco z totality světa? jediná fyzikální teorie možná vyvrací celého Foucaulta...a možná vůbec ne...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!