vychází z Husserla (nakonec z Descarta, primát subjektivity ega cogita) a z Heideggera
zdá se být víc husserlovský než pod vlivem M.H.
vlastně probvádí jen fenomenologickou analýzu (jak to prožívám na poli subjektivity)
subjektivní prožitek je pro něj nepřekročitelný - zůstal v Descartově EGO COGITO
zajímavě lokalizuje svobodu. je to svoboda toho, ČEMU VĚNUJI POZORNOST - motivy a různá dobra (cíle, účely) mě nenutí, mohu přesunout pozornost k jinému, s tím souvisí i možnost vlastního životního rozvrhu (vliv Bytí a času), vlastní sebedeterminace
píše rozvlekle, nudně
není hloupý ani omylem
u subjektu začíná i končí, kosmologie mající subjekt jen jako "část" či "přívěšek" je pro něj nemyslitelná
svoboda je sebedeterminace svobody, založena v primárním aktu subjektu
motivy - vnější dobra mě nenutí, jen naklánějí na svou stranu - v podstatě banální klasické řešení
vliv Aristotelův - potence a actus, forma jako cíl, účel, teleologie
křesťanství, úcta k Akvinskému, Boha si metodicky zapovídá, je přece na půdě subjektivity
důležitost viny
odpovědnost, samota ega, objevení jiného obrovský údiv (s. 210 převrat, jakoby ego explodovalo)
aktivní působení na sebe sama (211)
s. 202 motivy si mě naklánějí, nenutí mě
s. 199 - jsme pány svých činů, protože jsme pány své pozornosti
vyjadřuje se občas nudně heideggerovsky (ale bez jeho básnění), občas pateticky, ale ne tak hezky jako M.H. - je tam jen jakýsi paranáboženský patos - s. 396-8: mám charakter, situovanost, musím to přijmout, říct svobodně "ano" nutnosti vlastního charakteru, tím se osvobodím - chtít, aby povahy byly takové, jaké jsou, to je sama milost, jak cituje Alaina, staršího známého francozs. filozofa
mluví o paradoxu (Kierkegaard), dialektických paradoxních přechodech mezi cogito a extenza...
s. 434 - východiskem je vědomí a vůle - pouze ten, kdo vykonává nějakou moc (vůle, vědomí), může rozpoznat její meze (neměnnost charakteru)
- pouze z vědomí lze zjistit "kouzlo skrytého" (nevědomí)
jde od vůle k charakteru, od vědomí k nevědomí, ne jako Freud naopak - ale proč? jasně, vědomí vždy při výzkumu skutečně začíná od sebe samého (aspoň v Descartově a Husserlově paradigmatu), ale to neznamená, že takový má být i směr pravdivé ontologie/kosmologie - tedy CHYBA
s. 423 - motivace vs. příčinnost - fenomenologické univerzum diskurzu zná intencionalitu a motivaci (volní a ne-volní) fyzikalistické pak kauzalitu, nelze harmonizovat, jsou to dva regiony
OK, ale co je to motivace? není to PŘECE JEN příčina - Rocoeur varuje před rizikem zvěcnění subjektu, chápat psychiku analogicky jako fyziku
s. 429 - vykládá Freudův determinismus nevědomí jako alibismus zbavující nás břemene odpovědnosti
s. 430 - vlastně jen postuluje primát vědomí před nevědomím, jistota a evidence "já chci" - hrozba lsti, ale nakonec jistota (Descartes!) vlastní vůle
s. 431 - psychoanalýza je jen hyletikou vědomí - ukazuje, že vše má jednotnou hylé (látku) - tou je jednotná psych. energie (libido), ale až fenomenologie ukáže různé formy (intence) této energie - sex, krása, morálka,...svatost jako cíl
přes veškeré úsilí - a také mě jeho styl občas zaujal, píše nakonec v některých pasážích POUTAVĚ - jsem z knihy nevyčetl nic skutečně podnětného...
ale co je podnětné? data tu nejsou - ale co změna pohledu?
snad lépe upozornil na RIZIKO FREUDISMU - alibistický pád na úroveň zvířete, kdy v bezmoci, sebe-pohrdání se lze oddat orgiím bezuzdna (protože nejsme přece svobodní, takže můžeme cokoliv) - místo sestupu níže on chce vystoupit výše - riziko DEPRESE je v obojím - vidím u něj NÁBĚHY K ZOUFALSTVÍ z toho, že vidí MEZE svobody - ale nakonec to přijímá (jeho pojem SVOLENÍ) a baví ho dialektika svobody a nutnosti
má pravdu v tom, že nevíme, zda subjekt máme chápat analogicky jako mechaniku přírody (a zda tak vůbec chápat přírodu samu)
patří KAUZALITA do subjektu? není to jen zvěcnění-zvnějšnění?
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!