Lesu

když po všech slovech zůstane mi cesta
holá, zmrzlá, rovná
lidi tu nejsou vzdělaní, takže nehrajou
jen introvertně přechází kolem beze slov

a kde je mé "já"?
tiše se drolí do prostředí kolem
je chvíli smrkem, chvíli zrezlou lampou
nerozlišíš ho, tiše hraje snové pásmo
ve kterém se jen volně navazuje na předchozí
vrací se, skáče, nedomýšlí, podivně spojuje
místo jasné přímky rozvětvená klenba pocitů v mlze

jdu a každý šutr mě učí
jdu a nejsou tu žádné hranice, jen mosty a potoky, přes který lehce skočím
jdu a nemám žádnou identitu, jen identitu procházení
důležitý je pohyb a jeho řád

a nakonec ani řád ne, rozhodně ne můj řád
myslel jsem, že do sebe pohltím les
a on - naštěstí - absorboval mě

je to tiché a to je to
co mě sem táhne
les nekončí na mé kůži,
ale rostou ve mně smrky