Představ si pohádku: panáčkové vidí celý svět, do detailů. Ale když se podívají na sebe, jsou zahaleni neprohlédnutelným pláštěm. Nevidí nic, nebo téměř nic. A tak spekulují.
Přesně to je naše situace.
A ještě: jsou na ostrově. Za čas přijdou na to, jak to na něm asi chodí. Ale o jeho rámci nevědí vůbec nic. A tak spekulují: zrod teismu, zrod ateismu.
A dále: každý chce být zvláštní. Tahle móda se rozšířila.
Každý chce věřit tomu, že je svobodný. Nebo alespoň na cestě k osvobození. Nebo alespoň svobodný vnitřně: když přijdu domů a jsem chvíli sám...
Proč vlastně chceme být svobodnými?
Odkud se bere naše touha? Naše chtění?
Ten, kdo nám dává naše sny, nás ovládá. Naštěstí to není žádná konkrétní osoba, ale spíše nahodilost kulturní evoluce.
Buddhismus je radikální: nechtít nic. A možná má blízko k alkoholismu a sebevraždě. Osvícený se směje, když všichni trpí. Nesměje se jim: prostě je mu to jedno.
To ale neznamená, že nemiluje. Je to ale docela jiná láska.
Všechno je ideologie. Ale když jsi v klidu, je to moc fajn.
Drží nás strach. Strach vládne, vládne všem. Není to prsten z Pána prstenů, je to strach.
Osvícení snad znamená nemít strach.
Zkus říkat jen to, co není známé. Pak budeš většinou mlčet.
Pozoruj myšlenky: kolik z nich myslíš poprvé? A radši si je piš: obvykle myšlenku zapomeneš i stokrát, a vymyslíš znovu.
Co to znamená, že myšlenku vymyslím? Já pro to nedělám vůbec nic.
Existuji? Vidím tu tělo (a říkám mu "mé") a to tělo zmenším a dám dovnitř hlavy. Dovnitř mysli, do reje emocí a myšlenek. A to jsem údajně já, tenhle ten hloupý obrázek.
Smutek, radost, strach, smutek, radost, strach, radost, radost, radost, smutek, smutek, strach, strach, strach, radost...atd.: To je to, čím tu žijem.
Překážkou k osvícení není strach a bolest, ale jedině radost a naděje. Kvůli nim jsme ještě nedošli k ZTRÁTĚ VEŠKERÉ NADĚJE, která by přinesla KLID.
Strach zapomíná na minulou a budoucí radost.
Radost zapomíná na svůj brzký pád.
Jen si lehni, pozoruj strop, a pak pozoruj neustálou změnu v tvé hlavě: všechno končí a nové přichází, úzkost střídá naděje, pak přijde radost a únava.
Když to někdo konečně pochopí, že je to jenom PRÁZDNÝ KOLOTOČ snů, NĚCO SE S NÍM STANE.
Čím víc to pochopíme, tím více se proměníme...
A nakonec se všichni vrátíme do dětství: jaké to bylo, ležet v červnu na houpačce s knížkou a bát se, až se táta vrátí domů? Tak jaké?
Myslím, že osvícení je přesně takové. Jen bez toho strachu. A nebo spíš: s ním, ale o tom strachu už jenom čteš v knížce na té houpačce. Prostě čteš príma napínavej román.
Naděje toho, že dosáhneme osvícení, rozbíjí ostatní naděje. Škoda jen, že to je asi taky jen planý sen. Osvícení je zkrátka ztráta snů. Jaké to asi je? Ví to někdo? A hlavně: dozvím se to někdy já? Dokud se budeš ptát takto já-já-nkovsky, NIKDY SE TO NEDOZVÍŠ! :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!