Próza I.

Čekali jsme a čekali jsme a čekali jsme a...čekali. Rok dva milion-jedna-rok. Krajina se vlnila a víno došlo, holky hrály a hřálo slunce a já usínal. Ty čokolády jsem neměl jíst!

Nevím, jestli si to dobře pamatuju, jestli si tu náhodou nevymýšlím: ale, no dobrá, pojďme se na to podívat...blíže...velmi blízko, bezprostředně...

Stalo se to a já najednou zase nevěděl vůbec nic. Ležel jsem a usínal, což už jsem říkal. Ještě nebyla tma, bylo skoro sedm večer v červnu někde. Někde ve městě. Ve městě, kde jsem to znal velice dobře. A přece jsem se ho pořád bál, i když někdy jsem na svůj strach zapomněl. Jinak mi bylo fajn, po tom celodenním úmorným válení. Měl jsem totiž dost duševní energie, i když fyzické moc ne, to víte, čokolády (čtyři).

No, posuňme se v čase kousek dál, tedy: nevěděl jsem nic. Od toho je třeba začít. Nebo spíš stále znova začínat. Bylo to v něčem hezké, takové dětské. Nevědět nic. ležet. Koukat. Nevědě nic a koukat.

A jaký bude další děj? Takže tedy koukáme. A pořád ještě koukáme. A pak zas chvíli strach a pak nuda a pak strach. Pak naděje, všech strachů maminka.

Jo, tak jo: přišlo to zas takhle k večeru. Taková večerní psychóza. Všechno bylo divné, hrozitánsky divné. Rozpadal jsem se a bylo to divné. Úzkost: jejda, já se rozpadám...

Samozřejmě jsem se nerozpadal. Bylo to jen vyšilování. Vidíte taky, jak nám paměť skrývá ty strašně zvláštní pocity, dokud se opět neobjeví a vy pochopíte, že už jste tohle velké utrpení zažili? No, velké: nikoliv ovšem svou délkou...

Přišel tam králík a ptal se, jestli si nedám drink. Nedám, ale colu jo. Bez ledu - tak dobře, ukecal si mě, tak teda s ledem. Začal mě děsit a já začal zdrhat. A jak tak zdrhám, zjistil jsem, že cola došla. Tak jsem se otičil a začal honit králíka: měl přeci kolu, poslední komerční artefakt dnešní doby, který ještě stále nabízí cosi magického. Ach, ta magie dětství!

Králíku králíku, ty šibale! Ty představuješ všechny ty pány a všechny ty osobnosti, kterých jsem se vždycky bál, protože byli chytřejší než já, že jo?

Ach ty můj králíčku, škoda že nejsi jenom AZURIT!

Ale už byla tma, ačkoliv nebylo tak pozdě, vlastně jen o pět minut víc, ale bylo to možná tím, že jsem měl zatažené rolety a na nich ještě těžké závěsy (vlastně prostěradla improvizovaná do závěsů).

No a ten králík: jak on vám byl cizí, ani do očí jsem se mu raději nekoukal! Co když by udělal BU BU BU!

Ale pak jsem se koukl: a on se na mě vůbec nekoukal!

Znáte tu úzkost, tu fóbii, jakože se na vás všichni v tramvaji koukají, ale když se kouknete, nejen, že se nekoukají, ale dokonce se koukají jenom do sebe a na sebe? Tak takhle to bylo i s králíkem. Vlastně se všema králíkama na světě.

Mám teda králíka obejmout, jak mi radí Jarda Dušek?

A jak zachytit tuhle tu energii, tuhle tu zprostředkovanou bezprostřednost? Jedině tak, že se proměním na TATO SLOVA, na tenhle jejich pohyb či tok či pramen, pak už to bude docela čistě bezprostřední: jsem slovy, jsem utkán ze slov. A králíka mám v patách, se zteplalou coca-colou...


POCIT OHROŽENÍ: ach ano, líbí se mi ten jejich termín: archaický prakřik, pravýkřik původního strachu. Bojíte se, lidičkové? Tak už se nebojte: k ničemu vám to stejně není, to si buďte jistí. Kdo se bál, umřel. Umřel, dočista umřel. A kdo se nebál: jasně, že taky umřel, ale předtím se možná víc zasmál...

Tak já tu teda něco ťuky-ťuk-ťukám, no, aha, no jo...Hlavně se nevyprázdnit, hlavně se neopakovat, hlavně nezabíhat do odborných slov, hlavně: ále co...


Jsem člověk, človíček: jako ty, docela stejňoučkej blboučkej heboučkej hezoučkej darebáček: přesně jako ty!

O kolik se tvoje já liší od mýho? Myslíš, že je tvůj strach extra-hyper-individualitou? Tvůj žaludeček se třese v děsu stejně jako ten můj, když srovnáváš svoje IQ s mým - a já zas svoje s tím tvým...

Jsem tu teď sám, izolován, osamocen, osamělý hřib atomový hřib co bouchl do sebe (imploze, vážení!). A tak zavládlo ticho a monotónní vnitřní hlas gramodesky začal kecat kecy...

Naladíme se na pravou hemisféru, která prý není nejazyková, jak se laicky myslelo, ale obývá síť nejednoznačných významů metafor ambiguitních neredukovatelných dvojznačností (heč! to jsou chytrý kecy, cooo?!!!).

Píšu, abych se předváděl. Jen proto? Je to tak jednoduchý? Ach, ty puberťáku jeden!

Píšu, protože si myslím, že je to originální. A je? Bože, přečti si něco chytrýho a zjistíš, že není!

Píšu, protože chci zachytit tuhle chvíli, která je v něčem zemitě svá a zvláštní. A to je pravda. Má hloubku, tohle to bytí. Tohle to do kláves bušení a tohle to lazení naladění lezení nervů po stěnách mozkových...

My opravdu JSME, EXISTUJEME. Je to banální? Jak může být banální něco, čemu vůbec nerozumím? Jen proto, že jsem si na to zvykl (jak říká jeden velký kamarád). Jen proto, že je to tak pořád a furt a neustále.

Jsme uprostřed záhady: uprostřed světa. Jsme obklopeni věčností, právě teď, říká pateticky Castaneda, a přece se mi to líbí (no jo, taky jsem malichernej jouda, no).

Hlavně buď upřímnej, hlavně buď pro krindapána kristapána proboha svatýho upřímnej! Jenže, co je to být upřímnej? Mám snad nějaký dno, který tu teď mám nahodit ve slovech?

Dno dnoucí, tma tmoucí, neznám, nevím, nevidím a neslyším (tři opice - a skoro i dvanáct opic, to je ten film).

Možná jsem jen reproduktor, jak už jsem reprodukoval tolikrát: opakovač a imitovač cizích slov a vět.

To je teď jedno: chci zachytit postranní myšlenku (Derrida), postranní významy, který mýmu svtělýmu denním vědomí unikají: tedy tu tmu a noc mezi slovy, tu zem mezi idealismem a naivitou sociálně izolovanýho intelektuála (intelektuálové jsou prý sociálně izolovaní: může to být však i volba, nee?).

Chci říct to, co se říká ve větách jen mimoděk, otisknout svůj otisk profilu, i když se fotím ZEPŘEDU.

Prostě jsem tu byl, prostě tu ještě chvíli jsem a buší srdce a dýchám a zívám a usínám a budím se: jako ty, stejně, stejně jako ty.

Máme stejnej úděl: nosit tašku z Alberta, a přitom se ptát, o čem je náš život.

Bát se policajta, a přitom myslet na hvězdy nad náma: jestli tam někdo žije.

Je to náš život. Takhle se tu ňahňáme a veselíme.

Já vím, já vím: trpíme. Myslím že dost. Nechceme to vidět.

Každej má svoje trápení. Obvykle zbytečný, ale řekni mu to, přesvědč ho o tom, když ti spíš řekne, že on vůbec netrpí...A v duši v hloubce bulí a bulí a bulí, bulánek jeden malej, teda já a ty. ty a já. A Lévinas též.

Víš, ve slovech je svoboda. A vítr a dech. Svoboda, když si člověk píše pro sebe. A pak to třeba nabídne: s vědomím, že to málokdo příjme. Kdo by to taky četl: já bych to tvoje taky nečetl, takových sebestředných intelektuálních pindů jsou na netu mraky!

Sebestřednost jájánka. Amen.

Já jen, že taky žiju, že tu jsem. Modrá se tu mé bělmo a má ruka vykonává pohyby jemně motorické.  Ty si mé dvojče a jsi ode mě zbytečně odseknutej: asi se sebe bojíme - a možná se navzájem nudíme.

Jak jen to může být všechno tak zvláštní?

A jak si po tom všem prazvláštním můžu jít jen tak lehnout a koukat na ateistu Dawkinse?!!!

P.S. Tak já teda jdu...

P.P.S. A najednou máš čas. A hmatáš vnitřnostma to plazení se času po vnitřní stěně tvýho žaludku, po stěně levý, zadní i pravý...Čas se plazí, čas jede jako pavouček v pavučince: puc, puc, puc, a další hodina je tuc!

Ach ten čas, já jsem čas! Jsem čas hozený do příběhu z nepravdivých vzpomínek! Jsem pohádka, časová legenda (s malým "l") a většinou i časová smyčka!

Kdo mě bude zítra vyprávět mým vnoučatům, které nikdy neexistovaly, a přece přijdou paradoxně zabít svého dědečka?

Protože to, že mě čas zabije, je jisté. Ovšem k tomu bych napřed musel existovat. Víc než jen jako bájný mýtus. Mýty jsou totiž věčné: takže hurá, nesmrtelnosti už jsem dosáhl!

Ježíš byl Odysseus a já jsem jeho Homér.

Nebo jen blbý (a ke stáru slepý) Joyce?