Jako bychom už umírali, můj příteli...Je to tak zvláštní, varianta mého lidství tu pravě řeší, že voda je drahá..Lidé jsme my, můj příteli, lidé jsme my...
Převtělování samozřejmě existuje, geny a kultura se převtělují při sexu, v porodnicích a knihovnách...Nejčastěji na youtube a facebooku...Lidé jsme zase jen my, můj příteli, zase jen my...
Byli jsme postupně vším, a zase budem...I hipsterem, i raperem...
Píšu a netuším, co že se děje...Nejsem však zmatený, je to spíše detektivka. A skončí asi ve zcela náhodném momentu.
Napřažen napsat to důležité, to jediné: ale nevím co. Je to?
Je to v haiku, jestli někde.
Haiku jsme my, můj příteli, my dva: ty mluvíš, já mluvím, posloucháme a mluvíme. Nic divnějšího není.
To naše přátelství, tak křehké, tak stabilní. Můžeme se za chvíli nenávidět, možná si jsme už teď lhostejní, můj příteli, už teď. Ta naše velká láska, ten náš velký obchod s city. nechceme být sami, tak jsme teď tady a máme asi víno, že?
Jako bychom už umírali, můj příteli, a asi se to i děje. Umíráme, a po nás v našich - nebo i jiných - tělech přijdou nový bojovníci světla a pravdy, můj příteli, a taky tmy a lži.
Tma je tak krásná, můj příteli, a bez lži nemůžeme žít, bez pravdy samozřejmě ano, můj příteli, bez té se žije velmi snadno. Jak bychom jinak mohli přežít, když ji žádný nemá? Musí nám stačit lež, a už i ty nové lži došly. Zbyl jenom starý brak z twitteru. Dám tedy emotikon k němu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!