Je horko. Hodně horko. Já a ty, ty a já: vyměníme si trička.
A trikoty: ty teď budeš zelený, já černý.
Co myslíš, mám si hrát na smutného?
K čemu už pláče? Zanechte vší té marnosti!
Co bylo trikem zlého psychopata a co nevyzrálostí dítěte?
Koho to JEŠTĚ bolí? Kdo DALŠÍ je na řadě?
Tak plačme, plačme, bratři, ještě za něho!
To je TAK smutný, až to začíná být sranda...
Víš, nakonec hledám jiskru života...Jako když konev s mlíkem je ještě od něj teplá...Jako když máma se usměje trochu přihlouple...
Jako když se raduješ, i když nemáš smysl...Raduješ se i beze smyslu...Raduješ se, a nevíš nic o smyslu...Raduješ!!!
Teď jsme šli a bylo asi horko a vlnilo se obilí...Jako už tolikrát...Ale tahle MYŠLENKA tam nebyla...
Nakonec všechny smutky jsou hlavně MYŠLENKY...A všechny vjemy hlavně radosti...
K čemu to všechno? A co já?: Tyhle ty myšlenky jsou jediným utrpením, a i ony jsou tak trochu SRANDA...
Nakonec zůstane tu kousek ze mne....A z tebe...Z nás...Nakonec další si bude žít stejně...A stejný bude i jeho strach...
Pot na mých dlaních: ještě ho jít smýt...A pak si lehnout...Napít se studené vody z kohoutku: Kdo by tohle neznal?!
Kéž by mi nakonec zůstalo jen moje objetí světu! To by mi stačilo, protentokrát! (Pjeju jak Vrchlický, ó, snad! :-D
Ale, teď vážně, kluci, beze srandy: LÁSKA.
Jako když se sejdete a oni mají v očích onu bezelstnost, a ty snad trochu taky. Dáte si víno - a nebo facku, to je jedno...
Neděje se celkem nic, ale ty z toho žiješ.
Časová linka: všechno se děje v čase k tomu vesmírným determinismem určeném, to je ale sranda. Publikuju sem tohle psaní skoro ve stejnou hodinu denně (už potřetí).
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!