Je melancholie "hlubší" než euforie?

Soudí se tak, proto mají intelektuálové rádi depresivní umění.

Deprese totiž stimuluje ruminování, tedy přemílání, tedy myšlení v kruhu: deprese je totiž problém, je nutné tam přemýšlet, zkoušet daný problém řešit.

Myslíme tehdy, když chceme nějaký problém vyřešit - proto nám hlubší než mánie připadá být melancholie, která před nás nějaký problém staví.

Euforie nic neřeší, jen se raduje.

Což toho, kdo má velkou kapacitu mozkovny, po chvíli začne nudit: nemá dost stimulů.

Je tedy možné, že intelektuál si problémy vyhledává a vytváří: jeho mozek nedokáže být nečinný.

Když to však chvíli zkusí a přežije občasnou nudu a plytkost, myslím, že si zvykne a je mu tak lépe.

Ale asi špetku deprese potřebuje stále, jeho neklidná těkavá mysl musí myslet. Jinak to neumí. Možná by ji z toho mohla vyléčit meditace. Nebo les. Nebo pivo. Nebo pobyt s veselými lidmi, kteří jsou současně chytří.

Smích v kruhu přátel tak člověku dá víc než depresivní raný Heidegger. Nedá mu víc myšlenek, ale víc radosti. Navíc heideggerovská deprese nikam nevede, točí se v kruhu, takže nakonec je také nezajímavá až banální.

Nový stůl

Píšu nový příspěvek u nového stolu.

Stůl je kratší, ale širší.

V pokoji mi tím vzniklo více prostoru.

Venku zpívají ptáci, příjemně se rozednívá, šumí strom.

Je to pěkný stůl.

Co to vědomí?

Myšlení vyžaduje soustředění klidné mysli, vyladěnost do jemného modu plné soustředěnosti.

Co že tedy jsem já?

Jsem jedním, jediným.

Odkud se berou mé myšlenky? Dávám si je sám? Pocity jistě ne, ty přicházejí, aniž bych chtěl, ale co má rozhodnutí?

Zdá se, jako bych často naskakoval do "svých" stavů až dodatečně.

Ocitám se najednou uprostřed toho všeho, všech stavů, dat, vjemů, pocitů a vzpomínek a všechno si to přisvojuji a okamžitě považuji za své. Funkce identifikace naplňující formu jáství obsahem zde pracuje rychle.

Co říci k vědomí?

Předně: vědomí není izolovaná věc, ale různé typy stavů, vztahů a procesů mozku. Jde o různě interagující neurální sítě. Strukturu, kterou hýbe chemie a elektřina.

Takže vědomí je promíšeno se vším nevědomím: s nevědomími stavy, procesy a vztahy mozku, s děním v celém těle.

Některé stavy mozku jsou také polo-vědomé, před-vědomé nebo na okrajích vědomí nebo na pozadí vědomých stavů a procesů.

"Vědomí" je do jisté míry náš konstrukt, protože to není statická věc, místo, prostor a není izolované od dění ve zbytku mozku a těla.

Vědomé stavy a procesy plynule navazují na nevědomé stavy a procesy a interagují s nimi.

Některé rysy vědomí však bezpochyby vnějšímu pohledu vědy unikají.

Vytváří vědomí polo-autonomní sféru? Zřejmě zčásti ano, ale nezapomínejme, že nejde o "ducha ve stroji", ale o určité hmotné stavy mozku interagující s jinými hmotnými stavy, procesy a sítěmi mozku. Autonomií zde nemyslím zřejmě neexistující svobodu, ale polo-uzavřenost oproti nevědomým stavům mozku. Vědomé stavy mohou zkrátka po určitou dobu interagovat zejména samy se sebou, i když do jejich interakce jistě nepozorovatelně vstupují také nevědomé stavy.

Má vědomí jednotu jáství? Zčásti SAMOZŘEJMĚ ano, ale tato jednota je u každého stejná, navíc spíše formální než obsahová a není ve vědomí přítomná vždy, její obsahy se navíc dosti mění. Momentální jednota vědomí je navíc obsahově chudá.

Má jáství každého člověka individuální specifickou zvláštnost, zkrátka individuálnost? Zčásti opět samozřejmě ano: někdo je typickým způsobem ctižádostivý a chladný, jiný typickým způsobem poživačný apod.

ALE např. nejsem cholerikem vždy: jen mám tendenci se v cholerické situaci svým typicky cholerickým způsobem naštvat. Najednou jsem cholerický, ale obvykle ve mě není po mém údajně typickém cholerismu ANI STOPY.

Vědomí: diskuze s profesorem Jiřím Váchou

Je vědomí emergentem komplexní struktury mozku?

Nikoliv. Není účinkem struktury ani nějakým novým prvkem. Je strukturou samotnou, jen "struktura mozku neboli vědomí" má některé aspekty/vlastnosti, které nelze zjistit pohledem zvenčí. 

Vzniká pak vědomí v mozku z anorganických komponent doslova "z ničeho"?

Z ničeho by vědomí vznikalo jen tehdy, když by nebylo hmotné. Ono však hmotné je, jen všechny vlastnosti komplexní hmoty nelze zjistit pohledem zvenčí.

Vědomí vzniká zčásti skokově, zčásti kontinuálně: jisté vědomí už asi má kočka, prvok žádné nemá. Skok je díky jazyku obohacujícímu vědomí také mezi člověkem a subhumánními tvory.

Zdá se, že celá diskuze se pro mě dá shrnout takto: je pravda, že vše se o hmotě nedozvíme pohledem zvenčí. Tam, kde se hmota stává vědomím, se bez introspekce neobejdeme. Z toho však neplyne, že vědomí není hmotné a ani to, že má docela jinou povahu než zbytek hmoty. Není to emergující, docela nová vlastnost či sféra či vyšší patro reality.

Od anorganické hmoty se však vědomí skutečně liší tím, že některé (bohužel většina!) jeho vlastnosti vnějšímu pohledu unikají.

Na vědomí není nic zázračného: v  jakési podobě ho má i myš. I myš má qualia, a přesto necítím povinnost být kvůli tomu dualistou vlastností. Vědomí jednoduše k jistému typu komplexní hmoty patří automaticky.

Nemělo by nás překvapovat, že komplexní forma hmoty neodhalí všechny své vlastnosti vnějšímu pohledu. Proč by měla?

Co mě ve filozofii jedině zajímá

nezajímají mě hrátky, kejkle, distinkce distinkcí, historické vývoje pojmů a jejich vztahy

zajímá mě to, zda je Bůh, etika, co je to já, duše, svět, jak politicky organizovat společnost (to mě nezajímá zase tolik, ale mělo by, protože je to důležité), jestli je nějaká krása v umění apod.

tedy tradiční témata, klasická metafyzika

vše ostatní je pro mě jen mlácením prázdné slámy, samoúčelnou scholastikou nebo historickou analýzou, která zajímá historiky, mě však příliš ne

Největší problém filozofů...

...tkví v tom, že vlastně nikdo z nás absolutně neví, jak to všechno je! Co je svět, že Bůh opravdu neexistuje, že po smrti opravdu nebudeme apod.

Nikdo z nás to NEVÍ.

Odkud by to taky měl vědět?

Naše mozky pracují jen s daty, které mají i všichni ostatní. A těch dat není moc a jsou veskrze banální na stranu jednu, neurčitá a ambivalentní na stranu druhou.

A naše mozky navíc nejsou geniálními super-počítači, ale jsou to mozky obyčejné, zmatené a velmi dogmatické. To platí pro všechny.

Humor

Zajímavý je humor sebevědomý a agresivní, až krutý: může sloužit poznání, naladit člověka do jiného pohledu na věc.

Žijeme pro vyšší cíle? A chceme to vůbec?

Jan Patočka psal, že jsme překonali "život pro život", tedy život pro výživu, reprodukci, sex, děti, rodinu, kariéru, moc, sociální uznání.

Myslím, že nepřekonali.

Chceme víc?

Někdo chce zlepšit svět či pomáhat slabým. Někdo chce tvořit umění, vědu, filozofii.

Jsou však toto skutečně VYŠŠÍ cíle?

Nebo je to pouhé POVYŠOVÁNÍ filozofů, vědců a umělců a filantropů nad fotbalisty, turisty a rybáře?

A PROČ to filozofové, vědci a umělci dělají?

Nejde jim NAKONEC taky jen o sociální uznání?

Ano - ale taky je ještě BAVÍ proces tvorby.

A cítí se dobře z toho, že dělají něco údajně vyššího: pak si sami připadají být vyššími lidmi...

A někdy ze zvědavosti: zjistit, jak to všechno je!

A někdo se tím dokonce i mučí: filozofické problémy mu nedávají spát.

Tak jen pro to tu žijeme, tak pro to tu jsme!

Je to málo? Je to malé? Příliš lidské?

Ale takoví my už jsme: a asi nám to stačí. Alespoň obvykle, když se nám ovšem daří!

Co bude po smrti.

Asi NIC.

Ale žádné metafyzické nic: jednoduše to, co před tvým narozením.

Nebudeš vnímat, myslet, chtít, pohybovat se a jednat. Nebudeš. A svět poběží dál, jako běžel i před tvým narozením!

Takové krásy myšlení, když Hegel přednášel, a tobě nevadilo, že o tom nevíš! Takové hrůzy za Hitlerova působení, a ani tehdy ti to nevadilo!

Stejné to bude po tvé smrti.

Akademismus ve filozofii

Často filozofové píší zbytečně složitě a akademicky.

Je to zčásti nemoc: je to totiž i můj problém. Zkouším psát obyčejně, ale vím, že mnohdy užívám zbytečně moc cizích slov.

Všechny skutečně zajímavé filozofické problémy, které jsem kdy četl, šlo vyjádřit několika jednoduchými větami.

To ještě věděl středověk: jediný skutečně náročný problém byl ontologický argument, který Anselm vyjádřil asi třemi větami.

Cesty Tomáše Akvinského k Bohu jsou opět vyjádřeny stručně. Všechny další dodatky a formalizace analytických metafyziků byly podle mého soudu zbytečné. Nečetl jsem je všechny a neznám je zas tak dobře, ale dost jsem z nich četl. Ale mám omezený názor i mysl: takže se možná pletu. Byl bych rád, kdyby mě někdo přesvědčil o opaku.

Ruší smrt hodnotu všeho?

Tedy: zda by z toho, že "stejně všichni umřeme", mělo plynout, že vše je prázdné, absurdní, lhostejné, že vše je jedno...

Ano i ne, ale spíše ne.

proč ANO: pokud žijeme pro věčné cíle a smysly, chceme dělat projekty a díla a aktivity s věčnou platností a účinkem, pak by nás to mělo děsit a nivelizovat všechnu naši aktivitu na bezcenné kutálení exkrementů brouky hovnivály.

proč spíše NE: protože jsme smrtelní a zajímají nás pozemské pomíjivé smrtelné cíle a to nám stačí.

JE SMRT TÉMA?

je - a není

proč JE:

protože je velmi důležité vědět, že můj život skončí a že je to velmi pravděpodobně můj definitivní zánik, po kterém již nikdy nebudu: nebudu už nikdy, nikoliv že budu spát nebo nebudu tisíc či milion či miliardu let a pak zas PROCITNU a budu: ne, nebudu UŽ NIKDY - velmi hluboké a důležité téma!

může to ovlivnit to, jak budu žít, jak budu svůj život hodnotit a přistupovat k němu

proč NENÍ:

je otázkou, zda by má smrtelnost měla můj život ovlivňovat zásadně

zda by můj život měl být pouhou přípravou na smrt, ustavičným strachem z ní

zda by z toho, že "stejně všichni umřeme", mělo plynout, že vše je prázdné, absurdní, lhostejné, že vše je jedno

smrt se mě v jistém smyslu skutečně už netýká: to už nebudu, nebudu vnímat a ani žít

jistě, týká se mě MOJE UMÍRÁNÍ: absolutně však ani NETUŠÍM, jaké bude - třeba bolestné a dlouhé, třeba naopak si ani NEVŠIMNU, že umírám (srážka s autem, přecházím totiž dost neopatrně silnice :-D

život by neměl být neustálým hořekováním nad blížící se smrti a neustálým myšlením na ni

stojí však za to občas si na ni vzpomenout: život pak získá jiný rozměr. Jaký, To záleží NA VÁS.

--

smrt je něco z jistého pohledu strašlivého: z jiného pohledu banálního a ještě z jiného lhostejného...

navíc se zdá, že NEEXISTUJI už teď: nemám totiž žádné stabilní jáství: minimálně se neustále tak proměňuji, že Antonín Dolák za dvacet let bude zásadně odlišný ode mě, který budu mít teď v půlce května třicet let...

neredukovatelnost qualií (diskuze s Davidem Černým)

vědomí není redukovatelné na fyzikalistický slovník, souhlasím

fyzikalistický slovník je tedy neúplný

z toho však neplyne, že vědomí není hmotné

je to pro mě něco BANÁLNÍHO: věda zkoumá hmotu ZVENČÍ...pak je samozřejmé, že nepostihne její VNITŘNÍ ZKUŠENOST: jaké-je-to-být-netopýrem apod.

z toho však NEPLYNE, že vědomí není hmota

naopak ontologii svého vědomí můžeme korigovat, protože na sebe získáme pohled zvenčí: překonáme tak třeba iluzi vlastní svobody zakoušenou se silnou evidencí zevnitř apod.

jistě, naše vnitřní zkušenost naopak musí korigovat také poznatky neurověd

oba slovníky jsou neúplné, postihují JEDNU věc ze dvou stran, ze dvou perspektiv, zevnitř a zvenčí

neúplný slovník však neznamená chybný slovník: jen nepostihuje z dané věci všechno

ty slovníky nejsou ani v nutném rozporu, mohou se doplňovat, zčásti překrývat, zčásti každý postihuje druhým nepostižitelná fakta

jakoby film sledoval hluchý a slepý: každý z něj postihne kousek: nedá se říci, že by pro neúplnost svého přístupu k filmu danou neúplností jejich perfektiv (zde přímo smyslů) nepostihli z filmu NIC, jen z něj zkrátka nepostihnou všechno

toto si ale každý normálně uvažující vědec samozřejmě dokonale uvědomuje, jen přepjatí fyzikalisté to nechápou

ale je pravda, že zde opravdu fyzikalistický redukcionismus selhává

Davidu Černému k zákonu sporu

myslím, že nelze použít slovo důkaz, je to zavádějící: žádný důkaz pro zákon sporu nemáme

spíše lze užít slovo NUTNOST: nelze myslet jinak než skrze zákon sporu, NUTNĚ myslíme jím a v něm

zákon sporu je DANOST, vždy už myslíme v něm a sním

je samozřejmě lákavé zkoušet myslet absolutně NESOUMĚŘITELNÉ myšlení nějakých ufounů

ale to nelze: máme tu pojmy nesouměřitelnosti, platnosti, nutnosti, důkazu, danosti: a všechny tyto pojmy už zákon sporu předpokládají, bez něj nemají žádný smysl

je zde však SNAD možná úniková cesta: snad máme intuici, nebo myšlení mimo jazyk, které zákon sporu nepoužívá: nelze to však v jazyce vyjádřit, protože jazyk využívá zákon sporu vždy

Můj postoj k diskuzi Materna-Picha

Pichův post.

http://argumentace.blogspot.cz/2014/04/argument-dvojiho-metru.html

Maternova zajímavá reakce:

http://kontrafikce.blogspot.cz/2014/04/p-materna-k-pichovu-argumentu.html#more

můj názor:

Materna má pravdu, ale taky ne úplnou

proč?

Materna říká, že Picha zastává tento nepodložený implicitní předpoklad: důvody pro odmítnutí Dia platí obecně pro odmítnutí kteréhokoliv boha

tedy: když myslíš, že Wotan je báje, proč si to nemyslíš o Ježíši?

důvod je jasný: věřím osobní zkušenosti, pocitu, prožitku, knězi, síle bible, babičce...Viking zas věřil svým knězům...z toho však NEPLYNE, že jeden nebo oba (zčásti) neměli pravdu

ale s Pichou souhlasím v tom, že důvody pro víru v Ježíše NEJSOU empirické - myšleno empirií vedenou z pohledu 3. osoby...

naopak s Pichou NESOUHLASÍM v tom, že jediným zdrojem poznání je empiristický pohled třetí osoby....je to pohled zřejmě nejspolehlivější, protože nás mohou druzí opravit, ale nevidíme jím všechno: empirik má ontologii sice jistou, zato však také obsahově ochuzenou

síla Pichova-Dawkinsova argumentu je ale v tom, že nás přenáší do perspektivy jinověrce: pomocí něj můžeme vidět vlastní náboženství cizíma očima jako pouhou pohádku...

Mé poznámky k vystoupení fyzika L. Krausse v Hyde parku: Lawrence M. Krauss - Hyde park/Civilizace

viz:

http://www.ceskatelevize.cz/specialy/hydepark-civilizace/19.4.2014/


Evoluce: nad neúčelnými zákonitostmi evoluce mohou být účelné nebo dokonce meta-účelné meta-zákony nechávající samozřejmě evoluční náhodě jistý prostor.

Vesmír možná smysl nemá, ale možná také má.

Krauss se pozitivisticky ptá JAK a nikoliv PROČ: je to možná správně, protože hmota "je prostě taková" a "prostě se takto bez příčiny, účelu, záměru, smyslu a významu chová", ale možná to také správně není: vesmír je tu možná pro člověka. Nebo pro ufony. Nebo pro stromy. :-)

Krauss úročí na ideologie, ale jeho naturalistický scientismus je ideologií také: jednoduše NEVÍME, že Bůh není.

Věda nepostihuje ze světa všechny jeho rysy.

Zatím se zdá, že Bůh ASI není - asi není v křesťanské antropomorfní podobě - vyloučit to však nelze.

Co je dnes možná NEJROZUMNĚJŠÍ?

Nevěřit. Ale nevěřit opatrně. S možností, že věřící mají nakonec pravdu.

Zdá se nám, že kvantová fyzika, teorie relativity a evoluční teorie je DNEM, BÁZÍ vysvětlení, že dál nejde jít: to je však možná největší ideologický omyl dneška...

Krauss vyzývá k otevřenosti, sebe-kritice, pochybnosti. Sám je však uzavřený možnosti Stvořitele. Přitom tato možnost by jeho myšlení pravděpodobně OTEVŘELA z jeho ateistického dogmatismu NEJVÍCE.

Kde je MOTOR SVĚTA? Co svět nese a vede? Pohání se sám? Je to perpetuum mobile? Možná ano: Krauss sám ukázal, že tzv. "prázdný prostor" má rozpínavou/odpudivou energii.

Krauss ZMATEČNĚ používá slovo nicota, nic. Nemyslí tím metafyzické nic. Je to vakuum nabité energií, kde se neustále rodí páry virtuálních částic a antičástic, aby obvykle okamžitě anihilovaly apod.

ŽIVOTNÍ FILOZOFIE aneb O potřebě životních pravidel...

mít několik prostých životních pravidel a jimi se řídit

den za dnem - a mít tak řád

a nebo ne? nebo jen těkat a přizpůsobovat se dle okolností? taky možnost...

dobré je kombinovat obojí: mít pravidla - a OBČAS je porušit

ale jaká pravidla si stanovit?

chci nějaká PROSTÁ, JEDNODUCHÁ

pět základních pravidel: to by mohlo stačit...

líbí se mi doma skoro nic nemít, žádné věci, žádné obrazy, žádné květiny, nic

nelíbí se mi filozofie buď-anebo, ale spíše filozofie obojí, ale zčásti...

filozofie INTEGRACE

mít pravidla, abych byl ŠŤASTNÝ, aby ve mě vše volně proudilo a plulo...abych byl lehký a v křeči nelámal věci přes koleno: když to jde, jde...a když nejde, tak nejde...půjde zítra...a nebo pozítří! :-)

BUDDHISMUS, pojetí konvenční reality, nirvány, jáství: diskuze s doktorem Jiřím Holbou

napsal jsem:

pořád nechápu tu buddhistickou realitu:

existuje tedy kauzalita nebo je to jen konvenční pojmenování pro složitější nepojmenovatelnou realitu?

Zdá se mi, že si nakonec myslíš toto: mimo naši realitu stromů a domů nic není, kauzalita to zhruba popisuje, ukazuje vzájemnou interakci věcí, ale taky to není přesný popis dějů...přesně to poznáme až v nirváně/satori: vše je nějak propojeno, jsou jen stromy a domy, které pominou a zrodí další stromy a domy a to je celé...

Je chyba chápat kauzalitu jako nějakou věc, jako věčný zákon: je to náš nedokonalý konstrukt/popis toho, že věci jsou spojené, pomíjivé, závislé, jedny plodí druhé...není kauzality mimo věci...

Je to tak?

Ale pak kauzalita tedy přeci jen tak nějak existuje jako věčný rámec a zákon a princip všech věcí, dokud nějaké věci jsou!!!

A co je jáství? Jen agregát nebo i něco víc, celek či jednota, byť pomíjivá?

Co se "převtěluje"? Jen některé složky ze mě nebo celá má "individuální forma", má osobitost a svébytnost?

Je mimo naši konvenční realitu něco jiného? Myslím, že si myslíš, že ne, jen ta konvenční realita vypadá trochu jinak, je to spíš proces, tok, vztahy, propojení, dynamická heterogenní jednotná směs, proud, tok, řeka...

Realita nejsou statické věci, nic není věčného, žádná "věc" vlastně neexistuje, vše jsou jen procesy a vztahy...

V nirváně vyhasne má touha po čemkoliv, po nesmrtelnosti i po smrti, po slasti a vyhasne i má snaha vyhnout se strasti...není nirvána vlastně DOKONALÁ LETARGIE, kdy je mi vše dokonale jedno? Fyzická bolest těla pak může nastat i po ní, ale je mi dokonale lhostejná, má duše je už potom pořád stejná, vlastně už STATICKÁ.

Koncept nirvány tak paradoxně do procesuálního a neustále měnlivého buddhistického univerza zanáší prvek statičnosti: Buddha sám a každý probuzený po nirváně je statickým, věci kolem se ho nedotýkají, přestal chtít, už jen stagnuje a pasivně je, dokud tělo nezemře...Možná už v něm ani žádné jáství není - vždyť nejsme my sami, naše jáství, především vůlí k životu a k moci, nejsme my především oním chtěním něčeho a pak zas něčeho jiného? Když ustane chtění, zmizí i jáství samo a zbudou jen zbytky po něm v pasivním těle reagujícím pasivně a mechanicky na podněty z okolí...

Není buddhismus PROTI životu? Neměl kritik buddhismu Šankara pravdu?!

Důležitá otázka: Arché, brahma anebo JE HMOTA HLOUPÁ?

V lidstvu je sebeuvědomění, mysl, teleologické jednání (teleologie = účelové jednání člověka).

Na začátku byla HMOTA.

Hmota měla potenciál k vědomí a lidské teleologii.

Hmota však nikdy nebyla jedním izolovaným kvarkem nebo mnoha izolovanými kvarky, ale spíše jednotou mnoha konfigurací a interakcí.

Hmota je dynamická JEDNOTA.

Něčím, čemu upanišady říkají BRAHMA a presokratici ARCHÉ.

Praprincip, zdroj, prajednota, pramen a základ všeho.

Je BRAHMA před hmotou, mimo hmotu? Je něčím, co hmotu vede, řídí? Nebo je v hmotě samé? Kloním se k druhému.

Proč? Hmotu totiž nechápu jako pasivní látku, která musí být oživována a vedena aktivním principem. Hmota je věčná a je nadána věčným pohybem.

Je však hmota na začátku HLOUPÁ a bezduchá, když v potenci dokáže zplodit lidské vědomí a teleologii? Jedná zpočátku spontánně, samovolně, ne-účelově?

Vzniká řád spontánně samovolně samo-organizačně z tvořivého chaosu?

Vesmír jako STAVEBNICE: dílky samy o sobě jsou hloupé, ale jejich komplexní konfigurace vytvářejí sebe-uvědomění a účelné jednání.

Není chybná už ona distinkce "duch vs. bezduchá hmota"?

Pojem hmoty je nutno radikálně REDEFINOVAT! Hmota je něco fascinujícího, když stvořila i nás. Můžeme zde korektně mít náběhy k spinozovskému panteismu!

Je však příliš ANTROPOMORFNÍ dávat něco podobného lidskému duchu/mysli/vědomí/sebe-uvědomění/účelovému jednání i na ZAČÁTEK světa (Velký třesk?)...

Jsou zde možnosti NEGATIVNÍ TELEOLOGIE: je třeba chápat hypotetického Boha mnohem méně lidsky...Na druhou stranu, pokud skutečně stvořil člověka, třeba v něm cosi lidského je...

Fyzika popisuje kauzální mechanismy vývoje kosmu, zákonitosti a pravidelnosti, kterými se tento vývoj řídí a postupně organizuje, nedokáže však VYSVĚTLIT proč se to tak děje.

Možná fyzika jen KLOUŽE PO POVRCHU, neodhalila však zdroj a princip organizace vývoje kosmu.

A možná má naopak fyzika PRAVDU: svět je BANÁLNÍ KAUZÁLNÍ STROJ, který se mechanicky a hloupě postupně organizuje, až dospěl k SOCIÁLNÍMU ZVÍŘETI člověk, které začalo myslet a jednat účelově a dokonce si uvědomilo, že existuje, jedná, myslí apod.

Prostě a jednoduše: je aktivita, pohyb a vývoj hmoty kosmu a biologické evoluce HLOUPÁ, BEZDUCHÁ, MECHANICKÁ, NAHODILÁ, NEÚČELNÁ, jen spontánní, samovolná?

Není mechanická tak, jako je mechanický lidmi vytvořený stroj. Nebo přece jen ano? Je vývoj kosmu mechanický tak, jako je mechanický kyvadlový pohyb starých hodin na zdi?

Vývoj přírody je možná spíše spontánní, živelný, samo-organizační...Co to však vlastně znamená?

Má příroda jakousi vůli čí sílu? Nejsou to příliš antropomorfní kategorie?!

Když roste strom: jsou to jen banální, byť komplexní, kauzální interakce?

A co vývoj organismu? Je organismus jakousi jednotou, která se prosazuje a projevuje proti svému okolí a v interakci s ním?

Nejde o to předpokládat jakéhosi DUCHA za přírodou nebo jakési lidskému účelovému jednání podobné jednání hmoty, ale ptám se: je skutečně vývoj kosmu podobný MECHANICKÉMU kývaní kyvadlových nástěnných hodin?

Jistě, je to složitější, ale je to jen samá kauzalita? A je to jen jeden TYP kauzality? Vše je to v jakési jednotě: vesmír je HETEROGENNÍ SMĚSÍ, dynamickou jednotou.

Banální mikročástice hmoty jako je kvark, elektron, foton, kvantum-balíček energie, struna apod. jsou nadané k tomu vytvořit nakonec mozek, který si uvědomuje sám sebe a pohání tělo k účelovému jednání. Jejich VNITŘNÍ PŘIROZENOST (vnitřní vlastnosti) je taková, že se SPOJUJÍ, vytvářejí nakonec velmi KOMPLEXNÍ KONFIGURACE. Takže kvark není tak BLBÝ a BEZDUCHÝ, jak se zdá - v jeho potenci je stvořit něco úžasného...Nebylo by potom zapotřebí radikálně redefinovat to, co to mikročástice jsou?!?

Na druhou stanu: mikročástice jsou spojené vždy, jen se jejich vztahy mění, svět je jakousi jednotou.

Nebo je svět jen AGREGÁTEM MIKROČÁSTIC? Ne, je to jednota, byť ne homogenní, jednolitá, ale heterogenní dynamická jednotná směs.

Ve fyzice popisujeme, jak se vesmír vyvíjí. A postulujeme neosobní zákony, jakoby ony byly VYSVĚTLENÍM, jakoby byly neosobním abstraktním pánem kosmu a kosmos se řídil podle nich, poslouchal je.

Ve skutečnosti však jsou zákony jen vnějškovým popisem toho, že se kosmos vyvíjí pravidelně, uspořádaně, podle opakujících se vzorců: což je dáno tím, že se skládá pořád ze stejných částic, které reagují pořád stejně.

Je to jen mechanické kolotání, rej a vír kvarků?!

Co je to však v kvarcích za ÚŽASNOU POTENCI, že nakonec vznikne strom a narodí se člověk s tak skvělým mozkem? Ne, kvarky nemohou být banální!

Postulovat tu vůli nebo sílu nebo ducha přírody či kosmu je přehnané, spekulativní a antropomorfní. Redukovat však naopak vše na mechanický rej kvarků však zase neposkytuje dostatečné vysvětlení. Nebo ano? Klouže fyzika po povrchu nebo říká vše, co se říci dá, a žádné další vysvětlení není? Myslím si druhé - ale občas o tom pochybuji....


Jak si ARCHÉ představit? Vůbec nevíme, metafora zdroje jako ploditele, otce, matky, země je zase antropomorfní a/nebo příliš pozemská...

Zvenčí nám to připadá jako mechanický rej kvarků...ale jak to vypadá zevnitř? Mozek zvenčí taky vypadá jinak než naše vnitřní fenomenální subjektivní zkušenost...jenže mozek je komplexní, kvarky asi žádné "nitro" nemají...Ale jakože se to vše tak roztahuje, bobtná a vyvíjí? Podle zákonů, řeknou fyzici. Jenže to NENÍ VYSVĚTLENÍ. To je jen POPIS toho, že se vše děje zákonitě, pravidelně. Třeba se to tak děje od věků: věčný pohyb věčné hmoty a tak to je. A basta. Asi ano, ale co když ne?!

Kvarky nitro nemají, ale v mozku pak nitro PLODÍ: jak to, jakou to ÚŽASNOU vnitřní přirozenost mají, že tohle mají ve své POTENCI?


Ono se řekne: nahodilé mechanické kolotání kvarků...a najednou tu z něj máme LIDSKÉ SEBE-UVĚDOMĚNÍ! Jistě, ne najednou, ale krok po kroku: ale je tu!!!

Není hmota schopna i větších věcí? Není vesmír jednotný ŽIVÝ ORGANISMUS s KOSMICKÝM VĚDOMÍM? Je to planá spekulace? Antropomorfismus? Jistě, musíme být velmi OPATRNÍ...Ale vyloučené to rozhodně NENÍ!

A dělá to hmota SAMA? Nebo ji něco ŘÍDÍ? Třeba to dělá SAMA: ale pak to není pasivní bezduchý banální kauzální stojek. Má vnitřní aktivitu. A z "banálního kauzálního kolotání" kvarků vzniklo lidské vědomí. Hmota je ZÁZRAČNÁ.

O TECHNICE: diskuze s profesorem Josefem Šmajsem

Vše záleží na tom, zda je aktivita člověka svobodná. Co jiného by znamenalo účelové jednání člověka než právě svobodné jednání člověka, kdy si svobodně rozvrhujeme své účely?


Pokud svobodnými nejsme, vzniká technika spontánně - je to spontánní/samovolný rys přírody.


Co je to biotechnika a proč k ní patří účelově jednající člověk a proč v tomto případě jde i podle Vás o něco samovolně vzniklého?


Po zániku člověka by nyní technika sama neexistovala, ale za sto let už možná technika bude schopna reprodukovat samu sebe, regulovat klima planety nebo možná celé sluneční soustavy (galaxie?), učit se novému ze zkušenosti apod...pak by bez člověka přežila...


Navíc - a to je zcela zásadní - technika potřebuje jiné klima a jinou planetu než je Země. My chceme teplo, vlhko, rostliny a zvířata k jídlu, potřebujeme čistý vzduch a čistou vodu, technika chce křemík, chlad, temno, sucho, vzduch nepotřebuje. Zdevastovaná planeta by technice mohla sloužit lépe než planeta současná! 


Co znamená, že technika je "umělá"? Že není kompatibilní s životem planety? Zatím je, byť planeta trpí. Situace se může obrátit. Pokud se neobrátí a lidé nejsou svobodní, pak příroda samovolně skrze samovolně vzniklou techniku na naší planetě zabije samu sebe.


Ano, technika slouží jen lidem. Ale vlastně ne docela: slouží i psům, vepřům, bakteriím v lidských střevech a všem lidským parazitům, třeba lidským mazlíčkům, kočkám, potkanům, okrasným a pokojovým květinám, stromům v parku...ale to je spíš marginálie...


Zdá se, že lidskou účelovost přenesenou i do techniky pokládáte za něco, co přerušuje řetězec samovolnosti biologické evoluce. To však nemusí být pravda. Účelovost může být také deterministický, tedy nesvobodný proces: podobně jako výpočty počítačů pracující s mnoha možnostmi, vypočítávající všechna pro a proti: zkrátka pouhá kombinatorika.


Co přesně znamená, že technika je "umělá"? Že vznikla skrze nedokonalé lidské poznání, které si nevšimlo, že si řeže samo pod sebou větev? pak souhlasím.


Teď je možná poslední možnost, kdy člověk může o osudu planety rozhodovat. Pak budou rozhodovat stroje. Zdá se však, že člověk dnes naopak stále více své moci předává strojům a počítačům. Není to zatím tak zlé - ale možná jednou počítače převezmou vládu.


Ale k tomu nedojde takto přímočaře. Spíše se lidské myšlení stále více podobá myšlení strojů: je moc inženýrské, pozitivistické, pragmatické a s důrazem na efektivitu. 

Inženýři kdysi dali svou inženýrskou jednostrannou racionalitu strojům. Ta se ve strojích osvědčila a umocnila. Nyní ovládá skrze stroje i myšlení nás všech ostatních.

Humova kauzalita

nevíme, zda existuje kauzální vztah mezi událostmi, je to jen naše metafyzická víra či zvyk takhle kauzálně to chápat, VIDÍME či POZNÁVÁME jen následnost, časoprostorový styk mezi událostmi, nikoliv nějaký KAUZÁLNÍ VZTAH či nějaké NUTNÉ SPOJENÍ mezi nimi

námitka k tomu: myslel si, že události jsou izolované atomy, proto pak uvažoval takto...ve skutečnosti však mezi událostmi nejsou jasné hranice, jde o kontinuální procesuální změny...

ale námitka proti námitce: mezi událostmi nejsou sice jasné hranice, přece však jakési hranice mezi nimi SNAD jsou...takže Humova výtka v OSLABENÉ podobě platí dál...

PŘÍSPĚVEK DO MONOGRAFIE: O jednotě subjektu a (ne)užitečnosti jeho integrace

- neuváděny poznámky pod čarou...

Zdá se nám, že jsme určitou jednotou. Jsme jedním, nikoliv dvěma, třemi. Jsme jedním, nikoliv polovinou nebo čtvrtinou. Takto hovoří naše introspekce a zdá se nám to být evidentní. Také věříme tomu, že jsme stále titíž, že se sice v průběhu života měníme, naše osobní identita, individualita však zůstává v „jádru“ (esenciálně) stejná.

Může jít však o omyl. Možná se radikálně měníme z minuty na minutu nebo dokonce z vteřiny na vteřinu. A možná ani v rámci jedné chvíle mozek neprodukuje jedno jáství, ale třeba dvě tři paralelní, někdy i protikladné. Dokonce je možné, že produkuje jen jakési polo-jáství nebo čtvrt-jáství, že v jednom těle je současně řada „polo-duší“ bojujících o nadvládu nad tělem nebo spíše využívaných tělem k různým krátkodobým mikro-akcím.

Přesto se zdá, jakoby určitá jednota subjektu existovala. Nemusíme si však představovat subjekt od světa oddělitelný jasnou hranicí, subjekt izolovaný a jednou provždy daný a určený. Subjekt je zřejmě mnohem více do světa ponořen, se světem smísen, určován danou situací a momentálními pohyby, pudy a potřebami těla. Subjekt je smísen se světem, z části je svým světem, situací, ve které se nachází: nejlepší koncepci v tomto směru měl Heidegger, který nás chápal jako „bytí-ve-světě“, tedy „in-der-Welt-Sein“, bytí "mezi“, potom také samozřejmě Merleau-Ponty, který si uvědomoval, že tělo je se světem promíseno mnohem více, než se zdá, jeho hranice nekončí naší pokožkou.

Když toto vše píši, zdá se mi být naprosto jasné, že jsem určitou pevně danou jednotou. Že mé jáství je zejména jednotou. Dochází tedy v mozku k určitým integračním procesům, koordinaci většího množství neurálních sítí, k jejich vzájemné komunikaci? To jistě ano, nakolik je však tato integrace silná, nakolik trvalá? Zdá se – a to i z pohledu vnitřní zkušenosti, tedy z pohledu introspekce – že tato integrace je hodně proměnlivá, přizpůsobuje se momentálnímu okolí a potřebám těla. Pak by se tedy jáství radikálně měnilo. 

Jistě, mělo by určitou základní strukturu nebo formu pořád stejnou, stejnou u každého člověka, jak ukazují současné výzkumy neurověd, které odhalily v mozku funkční systém, kterému říkají defaultní neboli implicitní systém mozku, který by snad měl být odpovědný za určitou integraci a koordinaci dat z různých neurálních sítí. Tento systém je nejvíce aktivní tehdy, když nic neděláme a jen volně přemýšlíme, kdy je aktivní tzv. "vnitřní řeč sama k sobě“ nebo „mentální cestování v čase“ (vzpomínání, plánování, očekávání, toužení), snění apod. Každý člověk by tedy po strukturální a formální stránce měl stejné jáství. Současně však by se jeho obsah radikálně měnil, navíc by nešlo o obsah příliš bohatý: byla by to jen momentální mikroadaptace na momentální potřeby mikrosituace, ve které se tělo nachází.

Fascinující je už to, že bychom všichni měli stejné jáství: jen jeho chudý obsah a naladění by byli jiné, jistě však většina z nás poznala většinu obsahů a nálad každého druhého člověka, jen v různém rozložení, např. melancholici kvantitativně mají častěji smutek než třeba optimisté.

Přesto nás však introspekce nutí uvažovat o tom, že jáství je cosi více než momentální forma integrace dat, která je skutečně jen holou formou, jejíž obsah se stále mění a není nikdy příliš bohatý. Co nám z jáství v dané úvaze chybí? To, že je nadané svou individualitou, tedy postrádáme specifitu jeho obsahu. Dále to, že má některé věci pod kontrolou, má tedy svobodnou vůli, byť limitovanou okolnostmi a vlastnostmi, které mnohdy jen zdědilo nebo je určila přísná výchova.

Zdá se nám, jakoby jáství vytvořilo nad mozkem autonomní nebo polo-autonomní sféru, jako by šlo v případě jáství o sebe-regulující se funkci, jakoby mozek jen používalo nebo spíše spolu-řídilo k vlastním účelům, které si rozvrhuje svobodně a samostatně.

Navíc se nám zdá, že každé jáství má vlastní individualitu, že pod všemi maskami a pokrytectvím se skrývá jeho individuální „příchuť“, jádro, individuální forma.

Může se jednat o iluzi: individualitou je pouze to, že mozek v případě daného subjektu jen častěji produkuje určité typy naladění a tužeb, takže krátkodobě vznikající mikroidentity potom podobné, např. u melancholika téměř pokaždé melancholické, i když u nikoho vždy (i melancholik až příliš často není vůbec žádným melancholikem!).

Z toho by plynulo, že naše osobnost je uložena v nevědomých strukturách, sítích a synapsích našeho mozku, a aktivují se z ní vždy jen nepatrné části potřebné pro adaptaci v dané situaci. Rozlišuji zde tedy od sebe osobu a osobnost. Osobnost je to, čím se zabývá psychologie osobnosti. Je to cosi širšího a obsahově bohatého, co je vždy z velké části nevědomé, ukryté v nevědomých mozkových systémech. Osoba je potom varelovskou „mikroidentitou“, tedy tím, co je momentálně vědomé, ono vědomé jáství, které jediné v tuto chvíli je na vědomé bázi aktivní, prožívající, přemýšlející apod. Osoba je malou podmnožinou osobnosti, je aktivací mnohem rozsáhlejších struktur osobnosti, jejichž velká část je vždy nevědomá.

Můžeme se dále ptát, jaký princip nebo funkce řídí aktivaci osoby z osobnosti, kdo a jak vybírá, jaká část z osobnosti bude momentálně aktivní v podobě osoby. Zdá se, že to nikdo neřídí, děje se tak interakcí těla s okolím. My zde však hovoříme o zvyku, zvykových schématech, podmíněných reflexech, také o reflexech vrozených, nepodmíněných. V těle se postupně vyprofilují složité algoritmy, které v něm aktivují rozličné stránky jeho vždy z větší části nevědomé „osobnosti“. Nejde zřejmě o algoritmus jediný, sjednocený a zcela konzistentní, ale mnohdy se spíše měnící a produkující někdy protikladné tužby a mikroidentity. U někoho je vnitřní „rozpolcenost“ větší, jiný má osobnost více stabilní a integrovanou, proto i „osoby", které z ní plynou, jsou ve větší harmonii a více na sebe kontinuálně navazují.

Mezi lidmi jsou rozdíly v tom, nakolik je jejich jáství stabilní, odolné vůči vnějším vlivům a integrované nebo naopak rozpolcené, vyzrálé a usazené nebo naopak teprve se hledající, zmatené, křehké a nejisté. Avšak přesto se nám zdá, jako by zde zde jakási trvalejší jednota jejich individuality byla: vždyť i algoritmus věčně se hledajícího neurotika nebo člověka extrémně se přizpůsobujícího svému okolí je pevný a stále stejný.

Ovšem i kdyby tomu takto bylo, stejně se může jednat o algoritmus nevědomý, na kterém se naše vědomé jáství/osoba nijak nepodílí, jen je vždy jeho nutným produktem.

Nelze popřít, že určitý algoritmus aktivace určitých stránek osobnosti do momentálně vědomé osoby podle momentálních potřeb zde bude, navíc bude u každého jiný. Nemusí jít o algoritmus ucelený a nemusí být jen jeden, navíc má jistě mnoho vrstev a pater: ta nejspodnější budou ty základní, které odstraňuje jako až poslední třeba mozková demence nebo kóma, se kterým se už rodíme a jsou patrné u nemluvňat, tedy nepodmíněné reflexy. Bylo by zajímavé u každého objevit jeho rytmus prožívání, jeho styl řazení slov a myšlenek za sebe, jeho typickou řeč těla, specifická gesta. Nikoliv však jen specifická gesta, ale spíše koordinovanou kontinuální kaskádu gest, mimiky a obecněji pohybů, které tělo produkuje stále znovu a znovu a vytvářejí individuální svéráz daného subjektu.

Není zde však něco, co přetrvává? Co není řízeno mozkem, ale spíše to řídí mozek samotný? Lze si jistě představit, že jáství je určitá síť, která přeprogramovává sítě jiné, stejně jako sama je restrukturalizována a určena sítěmi jinými. Může se však jednat o kauzalitu „shora-dolů“, kdy by tato síť nejprve vznikla ze sítí základnějších, potom by však zesílila, integrovala se do polo-autonomního celku a měla mnohdy rozhodující vliv na velké množství sítí jiných, nacházejících se v nižších úrovních? 

Nepoužíval bych zde zbytečně termín „emergence“ ani řízení z „vyšších pater/úrovní“, spíše bych mluvil o tom, že jistá síť může určovat jiné. Jde o síť vysoce komplexní a integrovanou. Proč ne: avšak nesmíme zapomínat, že sama tato síť není svobodná, ale je pouhým účinkem sítí jiných. Musíme se pak ptát, nakolik je trvalá: nejde spíš jen o momentální převládnutí jistých sítí v mozku, o nejsilnější momentální integraci v mozku, která bude záhy vystřídána integrací sítí jiných? O jednání těla tak rozhodují vždy ty sítě, které jsou momentálně nejvíce integrované a které se dále snad sjednotí pod implicitním systémem dávajícím jim ještě větší jednotu (viz výše): pokaždé se však může jednat o sítě jiné.

Neurovědy nám jáství předkládají jako rozpadlé a pomíjivé, naopak introspekce jako cosi sjednoceného a kontinuálně existujícího. Avšak ani toto není pravda: když se introspektivně do sebe „ponoříme“, objevíme v sobě četné „trhliny“, přeryvy, přeskoky z „osoby do osoby“ (viz má terminologie výše), navíc do často protikladných poloh apod. Někdo by namítl, že jde vždy jen o „různé stránky téže osobnosti“ (osobnost by zde chápal jinak než já, více konvenčně). Také by se mnou snad souhlasil v tom, že se nikdy naše osobnost neaktivuje celá, máme však pod kontrolou, které její stránky v současné chvíli aktivovat budeme: máme se pod kontrolou, byť jen částečnou, jak uzná jistě každý, kdo pil někdy alkohol.

Jak je to však s onou údajnou kontrolu? Jak zde hovoří introspekce? Mohu si ze své „osobnosti“ libovolně vyvolat jakékoliv její stránky? Jistě ne. Avšak zdá se mi, že se do jisté míry reguluji, koordinuji, řídím sám sebe. Je to však pravda? Nejde zde jen o voluntaristický tradiční slovník, kterému nakonec zase nic neodpovídá? Co řídím? Kdo to řídí? Často se vše ve mně jenom děje, ani nevím jak. Dobře, ale mnohdy se skutečně rozhoduji, alespoň toto mi introspekce předkládá s jistotou. Kdo se zde rozhoduje? Já, který jsme stejným jástvím včera i před deseti lety. To je však nepodložené: může jít o mýtus, konfabulaci mozku.

Jistě však z mojí introspekce vyplývá, že mě nyní nikdo neovládá, ale sám si určuji, co udělám. Že nejsem rukojmím vlastního mozku. Nepociťuji totiž jeho nátlak. Ovšem zde možnosti introspekce končí: cítím se jako svobodný, ovšem může to být má neznalost, neurovědy totiž ukazují, že mnohé mé myšlenky a akce jsou jen účinky předchozích nevědomých stavů mého mozku.

Můžeme zde vůbec mluvit o hraniční čáře mezi vědomím a nevědomím? Neopakuje se zde jen v jiné podobě karteziánský dualismus duše a těla? Myslím, že zde k tomu v určité míře oprávněni jsme: o mnohých stavech mozku skutečně bez vnějšího skenování mozku nic nevíme, tedy nevědomé jsou, na stav naší mysli však podíl mají. Jiné stavy mozku jsou před-vědomé, polo-vědomé, na hranici mezi vědomím a nevědomím apod.

Závažnější je však výtka Dennettova: žádná jednota jeviště neexistuje, neexistuje sjednocené pole vědomí, prostor mysli či vědomí, do kterého by se dostávaly jisté stavy, obrázky, mentální reprezentace. V tomto by se Dennett shodoval s fenomenologií, která spolu s ním odsuzuje neprokázaný, spekulativní konstrukt „mentální reprezentace“ nebo „vnitřního obrazu/modelu“, tak hojně užívaný i dnešními neurovědci (Damasio, Ramachandran).

Máme zvyk si vše reifikovavat, zpředmětňovat. Proto uvažujeme tak, že je zde jakýsi předmět-věc vědomí, ve kterém jsou předměty-věci „mentální reprezentace“. Spíše však jde o proces než o věc, o vztahy těla s okolím. Jsme spíše – vyjádřeno metaforou – řekou než pevnou skálou. Mentální reprezentace nejsou nějaké věci před námi, se kterými bychom byli russellovsky "obeznamováni“, které bychom mohli vlastnit nebo je jako „homunculus“ pozorovat na jakémsi jevišti či divadle mysli (karteziánském divadle, jak píše Dennett).

Dennettova myšlenka je však ještě ostřejší: neexistuje ani osoba v mém smyslu, i to je jen relikt karteziánského „ducha ve stroji“. Existuje jen tříšť stavů, mnoho paralelních procesů bez jednotné osoby, která by prožívala a to vše sledovala či hodnotila.

Není zde žádný prostor vědomí, do kterého by vstupovaly nevědomé stavy mozku. Pak zde ani není magická hranice mezi vědomím a nevědomím: neexistuje věc-prostor vědomí, jen více a méně integrované stavy, těm více integrovaným říkáme potom "vědomé" (mohou být vědomé více nebo méně).

To však není pro nás myslitelné: Dennett však myslí, že mozek si záměrně vytvoří fiktivní entitu „jáství", aby se mu snáze data integrovala a vyprávěl se mu příběh o jednom jáství, které už něco prožívá a bude prožívat i v budoucnosti.

Není to však potom tak, že tato osoba touto konfabulací i vzniká? Nikoliv, protože se o ní pouze v naraci mluví: narace mluví o ní, je jen součástí příběhu, nikde však v mozku nevzniká – je v něm právě jen jako jedna z neexistujících postav příběhu. Komu ho mozek vypráví? Nikomu, je jen součástí rozsáhlejšího textu, kterým spolu-řídí své jednání.

Dennettova myšlenka je velmi zajímavá: mozek si chce situaci zpřehlednit, chce se do budoucna rozhodovat efektivně, proto je nejvýhodnější vytvořit si báchorku, v níž vystupuje pouze jediná osoba – protikladné impulsy v sobě vyřeší tím, že řekne, že daná osoba je „komplikovaná“, má mnoho stránek a aspektů, nakonec však má své pevné jádro, svou jednotu. To se evolučně hodilo i pro regulaci a stabilitu společnosti: bylo třeba trestat a odměňovat, morálně odsuzovat a oceňovat: k tomu je nutné mít jednotu morálního subjektu uvnitř každého jednoho těla.

Není však nyní namísto subjektu tím, kdo se rozhoduje sám mozek? Nikoliv, mozek je jen částí celého tělesného organismu, který je zase určen svými geny a prostředím. Kauzální řetězec tak sahá pravděpodobně až k počátkům vesmíru, byť může být spolu-určovaný kvantovou náhodou.

Avšak nezachází Dennett až příliš daleko? Není v každém z nás přeci určitá jednota jedné osoby alespoň teď, v rámci přítomného okamžiku? Jak se však tato osoba vztahuje k mentálním reprezentacím, které údajně má nebo je sleduje? Nestojí proti nim jako izolovaný duch, spíše je uprostřed nich, spíše je jejich aktivnějším pólem s nimi plynule interagujícím. Není však subjekt nakonec jen další reprezentací nebo meta-reprezentací? To si myslel Hume, Mach a každý, kdo chce res cogitans redukovat na pasivitu res extenza. Avšak v subjektu je cosi aktivního, cosi „svobodného“, je nadaný silou vůle.

Co to však všechno znamená? Slovo „vůle“ nemusí referovat k ničemu skutečnému. Jde možná jen o o vyjádření pocitu autorství některých činů těla, tento mozkem produkovaný pocit však může být lživý.

Jistě však mentální reprezentace nejsou něčím, co je vůči mně vnějšího, s čím mohu libovolně operovat. Spíše jsem do nich ponořený, "utkaný" zčásti z nic samých. Nejsem v situaci, ale spíše jsem situací samotnou - nebo alespoň její částí. Na druhou stranu schopností reflexe a odstupu se mohu ze situace částečně vydělit, získat nadhled. Jsem tedy aktivním pólem situace, promísený však s ní v jakémsi interaktivním společném poli, které předchází rozdělení na subjekt (mě samého) a objekt (ne-já, mé okolí).

Posuňme se však k praktičtější záležitosti: mluví se o tom, že bychom se měli integrovat, sjednocovat do více harmonické stabilní osobnosti. Deleuze však byl proti tomu: myslel si, že pod totalitou rigidního jáství se potlačí pre-personální singularity, diference, která se v každém z nás nachází, naše pestrost a bohatost, život sám. Myslel si, že je třeba osvobozovat spodní proudy, které jsou vytěsňované ve prospěch stability vládnoucího jáství. V tom by s ním souhlasil taoismus a taoismem ovlivněný zen-buddhismus: opustit tvrdou sebekontrolu a sebe-řízení, nic nepotlačovat, ale jen v bdělosti reagovat vždy adekvátně k dané situaci. Mít v sobě jemnost a vyladěnost na situaci, ono taoistické wu-wej, tedy jednání nejednáním, což neznačí pasivitu, ale spíše aktivitu jemnou, ne-násilnou, bez křeči a přehnané neurotické kontroly. Jednat spontánně, nechat skrze sebe jednat mnohé své vytěsňované části, rysy, singularity.

Klasičtí pedagogové by zde protestovali: nevíme pak přeci, co se stane, když se dokonale neovládáme a nesjednocujeme do jednotného jáství s fixní osobní identitou, jasně danými dlouhodobými cíli, do jáství plně soustředěného a majícího usazený žebříček hodnot, do jáství vyzrálého a pevného.

Ovšem rigidita osobnosti brání dalšímu vývoji: nutno však říci, že tomu brání i přílišná roztěkanost a rozpolcenost osobnosti (pravidlo zlatého středu platí i zde). Příliš rigidní osobnost je také nepřizpůsobivá, také se nemůže nechat novým prostředím či situací ovlivnit, obohatit, pozměnit. Stále si úzkostlivě brání svoji fixní identitu. Myslím, že deleuziánskou metodou na osvobození pre-personálních singularit v nás by mohla být jednoduše sebekritika, sebezpochybnění – také snaha brát kritiku a pochybnost o naší osobě a našem jednání z úst druhých vážně, velmi vážně.

O lenosti a zevl-modu

Nepoznal jsem nic lepšího než občasné lenošení, zevlení: svět vidíš jinak, máš k němu docela jiný přístup.

V srdci se ti rozhostí POHODA a najednou víš, že skoro nikdy O NIC MOC NEJDE...

To je totální UVOLNĚNÍ, kdy jsi na chvíli moudřejší a vidíš věci víc takové, jaké skutečně jsou: v jejich skutečných významech bez přehánění, bez zveličování a bez toho, že by byly pro tebe STRAŠLIVÉ  a OBROVSKY VÝZNAMNÉ jako většinou...

Věci tě nestrhávají, ty si jen tak bloumáš, popocházíš, válíš se na posteli a koukáš do stropu, lenivě surfuješ po internetu, nevzrušeně s lehkým úsměvem a mp3 přehrávačem v uších chodíš po městě, míjíš upachtěné davy a ty se na ně jen usmíváš: nikoliv nadřazeně nebo provokativně, ale s jemnou láskou, s jemný porozuměním, někdy moudrým soucitem, který se nepovyšuje, jen tak nějak tiše ví svoje, jsi totiž v POHODĚ.

Není potřeba nikomu nic sdělovat ani na sobě PRACOVAT či obecně horečnatě PRACOVAT - ty víš svoje, nehledáš, jen JSI.

Tělem ti proudí tvoje životní energie a síla v jakési harmonii a pohodě, je ti fajn, orgány šlapou tak, jak mají, v hlavě máš jasný MODRÝ odstín rozumné jemné pohody...

Jdeš si ZASNĚNĚ a přitom jsi přítomný: ale přítomný tak, jako je přítomný taoistický mudrc opitý vínem a smějící se na měsíc, dítě v parku nebo puberťák s partou rozesmátých kamarádů na zastávce MHD před školou...

Jsi uvážlivý a jemný, rozumný a bláznivý zároveň, máš svůj tichý VNITŘNÍ SMÍCH a směješ se, směješ se!

A nebo na pivu, kdy jsi ODSTÍNĚN od města plného stresu a VĚČNÉHO NADÁVÁNÍ...Jen tak si upíjíš z piva.

Ale i si ZANADÁVÁŠ: ale tak nějak JINAK, tak nějak pro legraci a uvolnění. Tak nějak že víš, že o nic moc nejde.

A není třeba hledat žádnou další životní filozofii. Snad jen tu, že netřeba upíjet z piva víc, než je třeba. Ale ani míň!

návaly úzkosti

strach ti lže a ty mu věříš!

podobně při návalech "blbé nálady", naštvanosti či vzteku vidíme svět nepřesněji, nepravdivě - vyhodnocujeme data hůř - jsme pomalejší, nepřesnější, zaujatí, zveličujeme, generalizujeme nepodloženě, vidíme svět šablonovitě, jsme pod vlivem STRESU mnohem víc HLOUPÍ, pomalí, nevýkonní, rigidní a STRNULÍ

ve chvílích, kdy si věřím, mám radost, sebevědomí: vidím svět pravdivěji

vidím svět PRAVDIVĚJI, když mám k němu POZITIVNĚJŠÍ přístup plný OPTIMISMU a NEKONFLIKTNOSTI

když máš úzkost či vztek, buď mnohem opatrnější při VYNÁŠENÍ SOUDŮ!

samozřejmě nesmím utíkat ani před tím, že ve světě je spoustu nedobrého...

Nietzsche však myslel, že i VZTEK, AGRESE, HNĚV jsou důležité pro provedení RADIKÁLNÍ KRITIKY, radikální PŘEHODNOCENÍ - ve vzteku je energie, život, průbojnost, možnost ZNIČIT iluzi, lež a přetvářku

ale taky je tam ZAUJATOST, někdy se vytváří NESPRAVEDLIVÝ konflikt!

červená a modrá

výzkum: působením modré se zdá, že MINUTA uběhla rychleji než při působení červené (ptali se respondentů v červené a modré komoře, kdy uběhla minuta: modří uvedli o 11 vteřin kratší čas)

jak je to možné?

červená nabudí, modrá utlumí

když jsem nabuzený, zdá se mi, že něco dělám teprve chvíli: a ona už to minuta dávno byla :-)

když se nudím, zdá se mi, že tohle už MUSELA být minuta - ale ještě nebyla :-)

jak je to možné:

a) jde o množství různé aktivity (i vnitřní: počet úderů nabuzeného vs. utlumeného srdce)

b) jde o nudný prázdný čas, který věnuji soustředění se na plynutí času - když jsem utlumený, věnuji se tomu víc

- velké množství vnitřní i vnější aktivity způsobuje, že se málo soustřeďuji na ubíhání času, tzv. "zapomenu na čas"

O lehkosti

proti rigidnímu duchu tíže postavit smích, smích bohů, smích venkovanky...

vše vyjádřitelné jediným slovem: POHODA!

proti všemu tomu namáhavému a samo-účelnému myšlení jenom KLIDNÝ NADHLED těch, co vědí, že NA TO NIKDO NEMŮŽE PŘIJÍT - a už je jim to jedno...

jakási klidná studna v jejich myslích, kterou nemůžeme jen tak jednoduše rozčeřit

jakýsi polo-sen a polo-smích: prostě VYROVNANOST: když nejde o život, nejde o nic...

a pak se ADOLESCENTNĚ smát, smát se až TROCHU PŘÍLIŠ, až ti naběhávají žíly na spáncích a čele, jsi celý rudý, ale SMĚJEŠ SE DÁL!...

tvůj smích je jako bláznivý ZPĚV a to nevadí, naopak!

klid a mír, pokoj svatyně, poustevny, letní zahrádky v hospodě, klid u piva, klid u počítače ráno, když tě nikdo neruší...

Má přednáška nad tvorbou Vladimíra Kiseljova

zde:

Antonín Dolák: Radost a smích v díle Vladimíra Kiseljova

https://www.youtube.com/watch?v=FYPM3KiERPg

PREZENTACE K MÝM PŘEDNÁŠKÁM KE STAŽENÍ (zejména pro IMS Brno)

pro studenty ke stažení:

spíše méně vážná přednáška PIVO A IDEÁL:

http://uloz.to/xTciaPRj/dolak-pivo-a-ideal-ppt

mnohem vážnější přednáška POJEM PŘÍRODY:

http://uloz.to/xkq9jkSA/dolak-pojem-prirody-ppt

O nepotřebě životní zakotvenosti a o proudění životní energie

...nalomenost, zda to celé má smysl...zda má cenu život, zda není lepší Z OKNA SKOČIT!

...roztříštěnost...neschopnost integrovat svoji energii, dát jí jednotný CÍL

ale není to nutné brát takto AKTIVISTICKY, nemusíme zacílit energii na jistou kariéru, na jistý úkol horečnatého SEBE-PŘEKONÁVÁNÍ a SEBE-RŮSTU jako Nietzsche...nemusíme se SOUSTŘEDIT na své POSLÁNÍ

můžeme to pojmout více TAOISTICKY: v energii mít jistou jemnou lehkost, kterou se přizpůsobujeme momentální atmosféře situace

někdy je dobré jenom koukat do stropu a poslouchat rádio (Bukowski!)

dívat se, zda právě neletí husy (Thoreau!)

svěžest životní se neudržuje jenom zacílenou aktivitou dospělého aktivisty s jasnými plány, prioritami a pevně fixovaným žebříčkem hodnot vyzrálé osobnosti (ten, kdo už se nehledá, vyzná se v sobě a není zmatený: ví, co chce, je to ODPOVĚDNÝ DOSPĚLÝ MUŽ!)

ale spíše můžeme VITÁLNÍ NADŠENÍ z života získat DĚTSKOU HRAVOSTÍ, kdy LEHKOVÁŽNĚ dělám jen to, co musím: a ve zbytku času se SMĚJU

Nietzscheho figury:
dítě - tanec - smích - smích bohů - radost dětská - radost naivní - radost přitakávající životu - radost bez ironie, bez sarkasmu, bez cynismu a přemoudřelé nadsázky - radost lehkovážná - radost na všechny křivdy ZAPOMÍNAJÍCÍ - radost na budoucnost NEMYSLÍCÍ - radost smějící se SOBĚ SAMÉMU!

--

kdo jsem?

fixní osobní identita nebo vnitřní vítr hnaný větrem venkovním?

pevná struktura vyzrálého ega mě neomezuje v tom smát se vždy JINAK, být vždy jiný, být ZRCADLEM situace, být jí unášen až tam, kde už nevím, JAK TO CELÉ SKONČÍ...

zdá se, že bez VĚDOMÉ SEBEKONTROLY, bez vědomého SEBEŘÍZENÍ se to celé rozpadne, skončí to ŠPATNĚ: ale není tomu tak, kromě vědomé kontroly má tělo ještě kontrolu NEVĚDOMOU: a na tu je možné se spolehnout!

jistě že ne dokonale, občas pak člověk něco PLÁCNE, ale většinou to není žádná hrůza...

--

dát skrze myšlení mému životu větší RADOST, víc nadšené energie, více VYSMÁTOSTI!

dát skrze myšlení mému životu větší komplexitu, víc ÚŽASNÝCH vjemů a impresí a dojmů!

jako Deleuze!

--

jít do lesa: a stromy se mi LÍBÍ

...a to je asi celý, celičký!

venku totiž zase krásně svítí SLUNÍČKO!

mentální reprezentace

máme vnitřní obrazy?

co to je?

jak vypadá vnitřní obraz? jako sen? fotografie?

fenomenologie je proti myšlence vnitřních obrazů: proč vlastně?

co je TOTO, na co se dívám - či spíše v čem jsem ponořen, čím jsem obklopen

reprezentace není PŘEDE mnou, nemám ji V mysli: spíše jsem ve vnitřním vztahu k ní, nelze odlišit reprezentaci od mého já...

není já nakonec fakt jen shlukem reprezentací (Hume, Mach)?

reprezentace nejsou VNITŘNÍ: jsou vším, co máme, teprve DEFINUJÍ rozdělení na vnitřek a vnějšek

z čeho jsou reprezentace utkány? z jaké látky? jaké mají hranice a přechody?

co je ZA reprezentacemi? jaképak X (věc o sobě)?

představovat si reprezentaci jako SEN (Matrix) je pomýlené: globální reprezentace "vědomí" ve skutečnosti obsahuje snícího i s jeho hlavou, které se "zdají sny"

ale proč slovo reprezentace/model/obraz?

nevíme, co se reprezentuje - a zda vůbec něco

nějak mi to dnes nemyslí: mám chabé reprezentace...

představujeme si reprezentace jako snímky reality, jako vágní snímky reality

ale skutečné obrazy jsou mnohem živější, dynamičtější

tedy jsou jako film?

VŮBEC NE: je to pravdivější analogie než fotografie, o to víc může zavádět

my NEMÁME reprezentace jako ve filmu...není zde plátno ani nikdo, kdo by se na něj díval...jde spíš o bleskové střihy, směs vědomého a nevědomého, přerývaný proud, mnoho proudů současně, skoky - chybí jádro, chybí střed ohniska obrazu, chybí jeden divák, který by se díval...

cožpak se přece jen nedívám JÁ (jakožto jednota)?

co to je, co se dívá? série mikrojednot/mikroidentit (Varela) nebo pluralita současně existujících a zčásti komunikujících polo-jednot? čtvrt-duší?

Čas se mění v prostor! (Materialistovo) filozofické zamyšlení nad tvořivostí Vladimíra Kiseljova...

myslím, že Vladimír chtěl na PROSTORU plátna zachytit na svém obrazu PRŮBĚH, VÝVOJ, ČASOVÉ TRVÁNÍ, TVORBU

 A VYTVÁŘENÍ právě tohoto nového obrazu...



chtěl, aby PROSTOR obrazu zachycoval ČASOVÝ PRŮBĚH jeho tvorby



aby obraz nebyl zmrazený, neměl podobu hotových forem a tvarů, ale spíše aby tam bylo rozostřené vibrování, proudění, 

pulzování, které se ODEHRÁVÁ, když vzniká tvorbou nové



chtěl na ploše ohraničeného prostoru zachytit PODSTATU ČASU: čas jakožto neustálé dění, změna, vytváření, vývoj, 

zlomy a zvraty, neopakovatelné proudění, nečekané zákmity, překotné víření, rej a běsnění, ČAS JAKO ŘEKA



čas jako řeka je ale banální tradiční metafora, spíše čas jako to, co nás přepadává nečekaným novým, co nás vždy 

překvapí, co má v sobě kontinuitu- návaznost na předchozí, ale i brutální zlomy - diskontinuitu, kterou nikdy nejsme 

schopni předvídat...



čas jako běsnění, čas jako cosi, co nikdo nikdy nezastaví, čas jako radost proudící změny i jako náš ÚDĚL



ale Vladimíra Kiseljova zajímala asi zejména PODSTATA ČASU UMĚLECKÉ TVORBY



v umělecké tvorbě jsou prvky NAHODILOSTI: jak zrovna vylije barvu na plátno, nerovnosti plátna, nahodilá hustota barev



nahodilost je tvůrčí, jde o tvůrčí chaos - je to opak instrumentalizace, hyper-racionaliazce a efektivizace strojů projektovaných projektanty, inženýry a obecně techniky...



v technice se dostává ke slovu jen OBSAH jednostranného technického ducha, forma techniky je mu zcela podřízena - 

naopak v umění teprve obsah může vznikat, doslova TRYSKAT z nahodilostí spontánně se vyvíjející FORMY



obsah je v technice dán předem a stereotypně se otiskuje do jemu podřízené sterilní formy plné abstraktního nudného 

řádu: čas zde zamrzl, nic nového nevzniká, vše se jen banálně OPAKUJE...naopak v umění je vývoj, nové vzniká z 

chaosu nepravidelných změn FORMY



nahodilost ovlivňuje časový vývoj tvorby díla...dále jsou zde prvky konvergence, kdy se stékají a slévají různé barvy zčásti 

nahodile k sobě, také však prvky divergence: čůrky barev se díky nerovnostem povrchu plátna rozbíhají do všech stran a 

tvoří nové květy nečekaných spojnic a křížů...



dále je zde momentální atmosféra, na kterou se Vláďa nalaďuje, kterou zčásti na obraz KOPÍRUJE, vytváří její MODEL, 

zčásti však je obraz nikoliv kopií atmosféry, ale jejím DALŠÍM PRVKEM, kterým se atmosféra dále vyvíjí, 

mění, restrukturalizuje...



obraz je ČÁSTÍ časových proměn celku...je časových řezem "od-do" pohybu celku, jehož je obraz zčásti součástí, zčásti 

modelem a zčásti motorem změny...



čas je jakési TAO, ve kterém jsme ponořeni, které nás nadnáší, nese, které zčásti spolu-utváříme...je to PRŮBĚH, který 

nikdy nekončí, je neviditelný, přitom však proniká vším a ovládá vše...když Vladimír domaloval, čas neskončil...proto jeho 

obraz zůstal NEDOMALOVANÝ...čas nemá definitivní konec, cíl...vše se mění, vše staré uniká a zaniká, nové však zuřivě 

buší na dveře přítomnosti a násilně vchází...



čas nám nese, jsme do něho vpleteni a nalaďuje nás tím, čím je zrovna sám plný: my sami jsme časem, bytí je časem 

(Heidegger!)



Vladimír se času nebrání, podléhá mu, jemně jej v té tvorbě moduluje, spolu-tvoří, aby zachytil jeho věčnou IDEU, 

kterou, jak se domnívá, VIDÍ



Vladimír vidí jakési věčné ideje dobra, krásy, pravdy a lásky, které pro něj čas produkují, nesou, dávají mu rámec i 

energii, ve vší té pomíjivosti ho ukotvují...ale jelikož jde o NEKONEČNÉ ideje, nejde o nic statického, ale o to, co 

NEKONEČNOU RYCHLOSTÍ proniká vším časem a splétá ho to do jediného nad-řádu...




ideje vše propojují, i naše individuality pak rezonují v jediném akordu: lišíme se mírou jejich poznání i mírou dobra, 

které svobodně konáme (to je, jak myslím, snad Vladimírův názor...)



já ve svobodu nevěřím, vím však, že hmota v sobě potenciálně obsahuje tyto duchovní principy, které se deterministicky 

 nutně realizovaly skrze nesvobodnou lidskou aktivitu



také tvorba nového je pro mě deterministickým nutným procesem, nutnou realizací původní potence ukryté v hmotě: nové je to v tom, že nejde o stereotypní kyvadlové opakování jako v technice...


nevěřím v bergsonovský vznik skutečně nového: jen se realizují nutné potence hmoty...



čas spolu-tvoříme a tím nám vzniká pod rukama neopakovatelná a nekonečně proměnlivá cesta TAO a zjišťujeme, že 

TAO jsme zčásti my sami! To je poznání umělce: já tvořím = TAO tvoří ve mě...jde totiž o to samé, proto tato ROVNICE!



Čas je pro Vladimíra nevyčerpatelnou radostnou energií TVORBY NOVÉHO: stačí se naladit na proud, naskočit na 

energii DNEŠNÍHO času a tryskem s ním jet, vířit! Jakmile se nám to podaří, můžeme začít tvořit v jednotě s TAO, 

současně však dáváme tomuto proudu otisk vlastní INDIVIDUALITY, která je aspektem nekonečně komplexního a 

proměnlivého TAO


Je to onen PARADOX: odkud jsou má slova, odkud jde má aktivita, mé myšlenky, má tvorba? Z TAO nebo ze mě? z 

atmosféry celku, atmosféry situace, atmosféry sítě sociálních interakcí doplněné atmosférou předmětů kolem, situací v 

místnosti, fyzikálních vlastností prostředí nebo ze mě? Ve skutečnosti zde není hranic, já působím na situaci a ona zase na mě...!



Já v jistém smyslu JSEM situací, celkem, aktuální stále proměnlivou PŘÍTOMNOSTÍ!



ale jsem individuálním částečným ZAUZLENÍM, které působí na jiná částečná a proměnlivá centra (další lidi)



dohromady pak vytváříme SÍŤ, ono lidské DUCHOVNO!



Vládne však duchovno celému kosmu? Je snad celá vesmírná hmota ovládána duchovní principy dobra a lásky? Jsou 

zde věčné ideje dobra a pravdy ještě před tím, než je lidé vytvoří?



Myslím, že ne: hmota však byla těhotná lidstvem a jeho duchem, vytvořila je v nutném procesu na naší Zemi. Hmota je 

tedy mnohem úžasnější, než jsme si doposud ve fyzice mysleli!!!


V hmotě je TAKÉ dobro a láska: jde však o LIDSKÉ NUTNÉ VÝTVORY na naší planetce, nikoliv o praprincip univerza!



Vladimír by nesouhlasil: myslí, že se během tvorby napojuje na ono vznešené a nejmocnější, které nás všechny nese, 

objímá a proniká, které pod fyzikální kauzalitou a údajně nesmyslnou, bezcílnou a nahodilou biologickou evolucí vše 

řídí, spravuje a udržuje v bytí... Že se na to vylaďuje a snaží se s tím - byť nedokonale - rezonovat. Že zde musí působit i 

pomoc ze strany věčna: Boží milost...



Já však myslím, že entuziasmus je možné rozdmýchat i silami hmoty: hmota totiž není pasivní a bezduchá, ale je 

úžasně plodivá a duchovní: vytvořila přece i nás a taky tvorbu Vladimíra, která mi někdy přináší hodně RADOSTI! :-)


Krásné však není jen duchovno, ale teprve spojení duchovního s hmotným. A to umělec integrace Kiseljov dokáže! Láska spirituální je promísena s láskou hmotnou a pudovou, hmota se objímá s nebesy - a ani jedno není vyšší, jde o JEDINÝ PRINCIP! Jedno bez druhého ztrácí SÍLU!

Nebojí se využít kýčovitých barev a jejich kombinací, tradičních forem, aby z nich vytvořil něco nového a energeticky živého! Aby šel s kýčem za kýč a objevil tam: umění! Dnešní umění beze vším líbivosti a bez toho, aby bylo taky HEZKÉ, ztratilo sílu stimulovat naše smysly a je bez energie.

Právě křiklavá Vladimírova např. červeň je něco, co může přinést onen proud radostného Vladimírova ČASU i do našich duší!

Vladimírovo umění je někdy pedagogické: forma slouží předání obsahu. To bývá dnes kritizováno, ale není to nutně špatně - mě jako filozofa to baví, nutí nad obsahem přemýšlet. Na jiných Vladimírových obrazech se však řád obsahu teprve rodí z chaosu formy, umění tak vytváří svébytný svět, není kopií reality ani instrumentem Vladimírovy mravní výchovy. Vladimír tak dokáže obojí: uměním kultivovat i tvořit nové, jím samým nezamýšlené, jen lehce dotvářené: z chaosu barev energii nové formy. Formy, která je však vždy TEKUTÁ, jako čas sám!

A jelikož Vladimír věří (či zakouší?!) věčné obsahy idejí, které nekonečnými rychlostmi křižují tento časový svět, stojí za to se i na obsahy jeho obrazů podívat víc: jsou tradiční, ale přinášejí z věčna idealit zase kus nového jejich pochopení...

Já věřím ve věčnost hmoty a jejích věčných potencí: část z nich jsou právě i struktury lidského mozku produkujícího ducha. V tomto smyslu jsou ideje hmoty věčné, protože natrvalo vepsané v její struktuře, přirozenosti, v jejích potencích a opakujících se realizacích. Opakování je však snad díky kvantové náhodě vždy neúplné: vzniká tak to, co tu ještě nebylo.

Nelišíme se potom s Vladimírem tolik: ale myslím, že dobro není věčný princip hmoty, ale jen jednou z jejích věčných forem, realizující se částečně se svou vnitřní nutností v lidské kultuře a snad i kulturách mimozemských.