sobota 9. srpna 2014

Odcizení...anebo polo-báseň o uvíznutí v prázdnotě světa či mysli

vytržen z hodnost a smyslů této společnosti, smějící se nihilisticky jejím mravním hodnotám, pohrdající směřováním této kultury, člověk zákonitě - byť zdánlivě elitářsky - trpí...

ona jeho nekonvenčnost je pyšným odcizením se zbytku společnosti

má to však svou výhodu: člověk v této situaci není automaticky ponořen v životním smyslu a významu tak jako většina jeho současníků, ale musí si ho znovu nalézt: vytvořit nebo objevit

úskalím je to, že už ho nenajde: a padne do nihilismu

na tom však není nic špatného, nemyslíme-li si konvenčně, že se žit musí - a také to, že se musí žít šťastně

je zde vlastně všude ona filozofie "šťastného života", které všichni chceme - bez ohledu na její pravdivost nebo nepravdivost - věřit

pud sebezáchovy nás vede k životu a naše touha po štěstí nás vede k filozofiím, které by nám ho - alespoň zčásti - mohly najít či ospravedlnit

ve skutečnosti však VŠICHNI bloudíme a bloumáme a NEVÍME, zda smysl je a zda má smysl smysl, nebo je to jen přehnaný výhonek lidské intencionality a teleologického myšlení

deprese v tomto smyslu je bloudění a hledání v prázdnotě: když se svět vyprázdnil - pod vlivem odcizení - od kulturou z dětství zprostředkovaných konvenčních hodnot

nelze však zapomínat, že i toto odcizení je dáno kulturou, nejde o "autentický" akt nekonvenčního individua, ale o jeden z mnoha kulturou zprostředkovaných memů

toto bloumání je zacyklené a nikam nevede, psychiatři ho nazvali ruminací, přemíláním, tedy jedním z modů deprese

možná se však musíme - vždy znovu - rozhodovat: být či nebýt

a pak se - na čas nebo už nastálo - zakořeníme: v jednom z mnoha smyslů nebo v zemi hřbitovní...i sebevražda totiž jistě možná je, byť je nevratná, máme se na ni obvykle až příliš rádi a pud sebezáchovy nám většinou nedovolí...

musíme v něco věřit, abychom mohli žit...jenomže všechny víry jsou až příliš omezené...to nám však povětšinou nevadí, a věříme v něco

ale pak přijde chvíle, kdy si znovu řekneme: PROČ?

je to však chvíle autentická, nebo jen pod vlivem momentální deprese chceme věřit, že jde o autentický okamžik? Jaspers, Kierkegaard a Heidegger tvrdí, že jde o něco autentického...a možná se mýlí...


je to však chvíle, kdy přestáváme věřit svému životnímu programu

a můžeme uvíznout...nebo vykolejit...

přestáváme věřit oněm starým dobrým smyslům našich starých dobrých spoluobčanů...

obvykle však - vlivem lidí či častěji životních problémů - přestaneme myslet a žijeme - tak nějak bezděky a automaticky - dál...


nějak se - na čas - zas zpátky zakořeníme a co nám bylo cizí, je nám už zase vlastní...

nakonec nám ta deprese lhala: nejsme "Cizinci" Alberta Camuse, ale spíše konvenční filozofové, kterým se jeho memy (nebezpečné a leckdy k smrti vedoucí memy!) otiskly do mysli a reaktivují se vždy, když mají blbou náladu...


občas se však všechno zatřese a člověku se zazdá, že nyní prožívá mezní situaci...

vše je nuda, jak říká Heidegger, vše je únavné a nicotné, druzí, aktivity i situace...a kde v té prázdnotě svítí půlnoční slunce?

a možná je deprese pravdivá, a možná, že ne...a toto jsou jen heideggeriánské vznešené memy vedoucí k zdánlivě autentické, ve skutečnosti však uboze neautentické, protože intelektuálsky konvenční, sebevraždě...

sebezáchova však není nutná, taky se může jen živořit, zahnívat, žít jenom nouzově a na oko...

všechno jsou jenom sugesce, pesimismus i optimismus...podléháme kouzlu nebezpečných slov...myšlenky produkují depresi i dobrou náladu...

a ještě zůstala touha jít do zlatavého pole a lehnout si mezi klasy...touha konvenční - jako je ale konvenční, protože už stokrát myšlené - vše...

naše mozky nic nového nevymyslí, jsou jen skladištěm memů myšlených chytřejšími...

idea konvenčnosti zabíjí radost mnoha aktivit...

a proč radost nezabít?

jeví se nám, že jsme tak uboze malí jako ti druzí: nenávist k bližním, nenávist ke světu, nenávist k sobě...

má filozofie produkovat zlost anebo smích?

máme patočkovsky osmyslňovat všechno zdejší a v hledání smyslu všehomíra nacházet smysl svůj?


třeba..a nebo taky ne!

je to o rozhodnutí...a nebo se možná nerozhodujeme, ale jsme taženi, smýkáni a vlečeni...automatismem všedního dne, provozem městské tramvaje, vršením čárek na hospodském lístku...

a pak si jako dítě hrát a mít dětskou slast: co je toto psaní než jenom hrou dítěte?

ale hra unavuje a nudí...

chybí v ní vážnost ponoření se...a starost o věci důležité, ty údajně skutečně veliké a významné...

a tak se střídají kulisy a vrší zážitky

zvenčí to vypadá nudně...ale co zevnitř?

ptáš se po smyslu, když jsi nespokojený: ptej se po něm, až budeš spokojený...říká moudře Petr, který snad depresi překonal...

ptaní se po smyslu je jen jednou z omezených a západní tradicí předaných životních her a forem: hraješ ji, když jsi zrovna sám a memy tě donutí, abys zas určitým omezeným způsobem reflektoval svůj život...a pak jdeš s někým ven nebo řešíš nějaký problém a ani nevíš, že jsi toto dělal: jiná situace, jiná nálada...

je zajímavé vidět, že deprese může být produkována opravdu jen několika se opakujícími mentrami, kterým se věří a myslí se, že jsou poslední pravdou v pohledu, jehož omezenost se nereflektuje...

v hlavě se ti ozývají hlasy dožadující se toho, aby tvůj život měl vyšší hodnotu než je psaní blbostí a chození do lesa...

ale v hlomozu těchto hlasů nezapomínej i na jiné hlasy, které jsou víc zakořeněné v celkovém tvém pobývání a věz, že nejsou o nic méně silné: kdyby byly, dávno už by ses přeci zabil!

potřebuješ svůj transcendentní smysl opravdu tak silně?

pokud ano, tak se zabij: asi žádný není...

ale myslím, že nepotřebuješ...

ale ty v zoufalství své dočasné situace voláš: ale vždyť je vše, co děláme, tak do nebe volajícím způsobem hloupé! opakující se, nudné, banální! k ničemu nesměřující!

jen se vyřvi...a dožaduj se odpovědi, stále znova a memeticky stejně jako Dostojevský a jemu podobní

ničeho nedocílíš...

a jen řeknu poslední slovo: je to LEŽ, je to NEPRAVDIVÉ, je to jenom tvoje deprese, tvůj pocit...a nic víc.

ale cožpak se tohle dá vydržet a přečkat? a pokud i ano, stojí pak život vůbec za to, když musíme tolik trpět?

tak tedy, odpovím ještě jednou: nestěžuj si, nezveličuj své rány, je ti vlastně dobře...

staré memy v tobě mají sílu probouzet stále stejné intenzivní pocity krajní nelibosti...jde často jen o JEDNOTLIVÁ SLOVA: "opakování", "opakování téhož", "banální", "hloupé", "k ničemu", "prázdnota"...

jediné slovo reaktivuje staré mozkové spoje, sítě a struktury...a vyvolá intenzivní dávku negativních emocí...pokles chemikálií štěstí, chemické moře tvé nálady se radikálně rozčeří a potemní celkovým negativismem...

jsou v tobě staré - v dětství vtištěné -  křesťanské struktury vyvolávající potřebu zřejmě neexistujícího Boha: díra v tobě, kterou jedině Bůh může zaplnit...díra ideologicky vyvolaná a díra křesťanskou ideologii stále znovu udržující a reprodukující...vytvoření umělých - ale silnějších než přirozené! - potřeb vyvolá závislost na umělých ideologiích kříže a boží lásky...narkomanská potřeba křesťanského Boha, christianistické absťáky...


ale bažení po Bohu může být překonáno...Boží mem dosedl na intencionalitu, aby ji definitivně ukojil JEDINÝM smyslem (monoteismus jakožto monoteloismus!)...tím zacelil rozbíhavé a parciální teleologické aktivity pod jednu střechu Božího smyslu...všechny dílčí smysly prodchnul vůní Boží pomoci a garance toho, že je pro co žít...


po té, co jsme si vybrali, aby nám Boha chytřejší z nás popravili, tu ona jednota smyslu chybí a cítíme se opuštěni od jediné smyslu...na čas ztrátu nahradila politika nebo humanismus...a mnohým to stačí...

jsi smutný jen když svět poměřuješ neexistující Boží velikostí: jen tehdy je malý...jinak ZÁŘÍ, ano, skutečně ZÁŘÍ, jestliže ZÁŘÍ myslíme to, co nelze uchopit pojmy a prokazatelně to tvou malou mysl brzy zase překvapí!

může však dnešní člověk žít bez ideologie a jejího definitivního smyslu?

a může žít s ideologií, když je vždy nutně děravá a stojící "na vodě"?


ideologie zabíjí smysl světa - anebo mu naopak dává jeho krásu a účel?

Nieztscheho "vyšší člověk" pro ideologii považuje svět za nízký...nebyl však Nietzsche sám "vyšším člověkem" prodchnutým ideologií sebe-překonávání v nadčlověku?

podle Deleuze máme přitakat světu v nietzscheánském smíchu olympských bohů, bujarém tanci a v dětské hře...a není toto zase další ideologie?

pak nám zbývá ještě Nietschův "poslední člověk", který jen jí a pije, a kterým Nietzsche pohrdá: není však ten nejvíc zakořeněný v tomto světě plození, moci a boje? Možná je to jediná cesta z nihilismu po tom, co Bůh odešel do azylu k fanatickým evangelikálům a muslimům...

filozofové jakožto zaříkávači nám sugerují svoje ideologie...a kritizujeme je, abychom si pak vytvořili ideologii vlastní, které říkáme "zkušenost": a tu už nekritizujeme...

nakonec nás stimuluje nějaká optimistická ideologie jakožto náhražka za křesťanský mýtus produkující optimismus největší, protože optimismus Božího ochránce slibujícího věčné nebe...

možná si opravdu neumíme nahradit ztrátu Boha jiným smyslem...

jsem dokonale ponořen do své deprese, ve které si navíc naivně myslím, že vše transcenduji...a toto mé poznání je jen krátkodobým vykročením na vyšší, ale podle předchozích zkušeností jistě také omezenou, rovinu...























Žádné komentáře:

Okomentovat

díky!