hedoné milión

slast či strast nemají tělesnou lokalizaci, ale bezprostředně po jejich prožitku je mozek umístí na konkrétní místo zrakového/viditelného těla: nevíme jak, je to mechanicky a spontánně, prostě víme nebo nonverbálně "dispozičně víme", že to je tam...

máme současně tělesný vjem a vjem zrakový nebo třeba máme současně zrakový a sluchový vjem? focus pozornost zvládá vždy jen jeden vjem, ale co pozornost méně focusovaná, více panoramatická, nevidí "na okraji pozornosti", tedy na okraji (fringe) Jamesem postulovaného vědomí vedle zrakového vjemu třeba i vjem tělesný (tlak židle na hýždě třeba)? asi ne...

jaký je rozdíl mezi focus a panoramatickou pozorností? při focus pozornosti z Betléma upřeně zírám třeba  na Ježíška, při panoramatické pozornosti vidím tak nějak méně zřetelně, méně pozorně a s menším množstvím detailů všechny postavy Betléma, tedy Josefa, Marii, oslíka, pasáčky...tato pozornost má méně ostrých linek, tedy ostrých přechodů mezi barvami a je tedy více rozostřená, tedy s větším množstvím rozostření/mlhavého pohledu, což znamená, že přechody mezi barvami jsou více "do ztracena", postupné...

a co mikropohyb, je námi skutečně vnímám, nebo vnímáme jen velmi rychle za sebou "sérii fotografií"? nejisté, klidně může jít jen o sérii velmi rychle za sebou jdoucích statických fotografií...

stupeň ostrosti/přesnosti dat (stupeň rozlišení, počet "pixelů", detaily, zoom, jas, kontrast, ostrost, přiblížení-oddálení) - to je jen počet barev a přechodů mezi nimi. ostřejší obraz má víc ostrých přechodů mezi barvami

toto není pravda: .jakoby každá scéna obsahovala určitý počet dat, jednotek, rozličných barev, a ty byly buď s méně detaily na větší ploše nebo s více detaily na ploše menší, ale celkový počet dat byl vždy stejný (to je jen spekulace)...některá scéna obsahuje hodně barev a dat, naopak jiná málo, jako když třeba hledím do bílé zdi/stropu

k tomuto:

není tomu ale tak, že se celý obraz při pohledu do ohně nebo do vodopádu mění, ale "plátno", podklad, rovina/plocha sám zůstává? ne nutně, můžeme také říci, že každá barvená skvrna je při pohledu do ohně/vodopádu hned nahrazována jinou barevnou skvrnou přesně stejného tvaru, aby zapadla do celkové barevné mozaiky/kaleidoskopu


spíše se proměňují barvy a jejich odstíny, ale obvykle pak i tvary, takže tomu obvykle není tak, že by zůstaly tvary barevných skvrn a ty by jen změnily barvu...spíš jde o sérii rychle za sebou jdoucích statických jakoby vizuálních fotografií...

---

JAK MĚŘIT POMĚR STRASTI A SLASTI?

Stačí zpočátku "čárková metoda": po určitý časový úsek si dělej čárky, když pocítíš strast a křížky, když pocítíš slast, neřeš zpočátku jejich intenzitu, a až později si stanov jejich intenzitu jednoduše jen na dvě možnosti: více a méně intenzivní, až pak přidávej další stupně intenzity.

plus jaks včera říkal ty barvičky v excelu a průběh intenzit postupně

máme současně tělesný vjem a vjem zrakový nebo třeba máme současně zrakový a sluchový vjem? focus pozornost zvládá vždy jen jeden vjem, ale co pozornost méně focusovaná, více panoramatická, nevidí "na okraji pozornosti", tedy na okraji (fringe) Jamesem postulovaného vědomí vedle zrakového vjemu třeba i vjem tělesný (tlak židle na hýždě třeba)? asi ne...

jaký je rozdíl mezi focus a panoramatickou pozorností? při focus pozornosti z Betléma upřeně zírám třeba na Ježíška, při panoramatické pozornosti vidím tak nějak méně zřetelně, méně pozorně a s menším množstvím detailů všechny postavy Betléma, tedy Josefa, Marii, oslíka, pasáčky...tato pozornost má méně ostrých linek, tedy ostrých přechodů mezi barvami a je tedy více rozostřená, tedy s větším množstvím rozostření/mlhavého pohledu, což znamená, že přechody mezi barvami jsou více "do ztracena", postupné...

a co mikropohyb, je námi skutečně vnímám, nebo vnímáme jen velmi rychle za sebou "sérii fotografií"? nejisté, klidně může jít jen o sérii velmi rychle za sebou jdoucích statických fotografií...

Možná neexistuje ani zrakova periferie, to je jen letmý rozmazaný pohled na zlomek vteřiny mimo focus a zas se vrátíme zpět k němu.

.

Pohyb nevnímám, jen statické fotografie, zkouším to

Rozmazany pohled jsou neostré přechody barev, tedy neostré linky a tvary

MÁME SE POHYBOVAT?

Pohyb nikdy není bez napětí. Jen když máme dobrou kondici, je tam napětí méně a vnímání pohybu obecně je méně ve vědom

Pohyb slast mnohdy přináší, ale strast z něj je mnohem delší, takže ji je víc, byť jsou tam slastne chvilky a někdy euforicky konec, a právě díky chybám paměti, která chybuje podle pravidla peak~end, pak sportovat chybně chceme

Sport a cvičení se liší v čem? Je to jen prodloužený a zrychlený pohyb končetin a je to totéž, neliší se.

Taichi stojí hodně úsilí, koordinace dělá v něm hodně napětí. Pohyb mysli není reálný pohyb, jen metafora. Ale myšlení vyžaduje soustředění, což je vlastně jen napínání svalů hlavy, a to skutečně strastne je.

MÁ CIVILIZAČNÍ POKROK NĚJAKOU HODNOTU?

Pokrok člověka nemá vůbec žádnou hodnotu, hodnotu má jen to, zda díky němu má víc slasti nebo víc trpí. Pravda je spíše to druhé: nejšťastnější jsou lovci a sběrači, kteří jsou líní, nesportuji, pořád se válejí a pracují dvě až tři hodiny denně.

POZOROVÁNÍ OSLABUJE SLAST I STRAST

Pozorování kladných i negativních emocí je zeslabuje, protoze část kapacity vědomí se odcerpa právě na snahu je pozorovat. Ovšem pokud jídlu obvykle nevenujeme pozornost skoro vůbec, slast se při pozorování, kdy si ho najednou všímame, zvětší

 Jelikož si však slasti všímáme obecně málo, její pozorování, ač ji zeslabuje, ji přivede častěji do vědomí, takže jí máme víc. To se někdy může stát ale i se strasti! Slast lze prodloužit tím, že si ji záměrně paměťove vyvolavam bezprostředně po tom, co jsem ji prožil nebo že zesilim ci prodlouzim působení jejích příčin, tedy jím více nebo déle, pomaleji.

STRACH NÁM LŽE

Strach, jako každá emoce, má ostrá nástup, začátek, ale pak klesne do průměru. Když se něčeho bojíš, myslíš si, že obávaná situace bude minimálně tak strastná jako pocit strachu/strasti, který máš při pomyšlení na ní. Je to lež a současně evoluční strategie, jak tě motivovat k tomu, abys usilovně přemýšlel, plánoval a jednal tak, aby k dané situaci nedošlo.

BUĎME PODEZŘÍVAVÍ KE SVÝM PROGRAMŮM, PUDŮM, CHTĚNÍM, VČETNĚ PUDU SEBEZÁCHOVY

Všechno jsou to evoluční strategie často sloužící k „zájmům“ našich genů, tedy k jejich reprodukci, naše zájmy jsou však zcela jiné: nikoliv reprodukovat naše geny, ale redukovat naši strast.

Fyzikální zákony si všímají řádu mezi zrakovými daty, občas přiberou i jejich korelace se zvukovými daty...Někdy přidají i korelace s tělesnými daty, dokonce i s negativními tělesnými vjemy (tíže předmětu, tíha gravitace). Obecně však fyzika je primárně zrakovou fyzikou.

Není tomu tak, že za barvami je čisté plátno, které rozmanitě a proměnlivě pokrývají, spíše všechny barvy mají vlastnost „plochost/rovinnost“ + jsou vždy vyskládané tak, že mezi nimi nejsou díry, trhliny, mezery nebo švy.

Jak dokážeme určit, ze kterého směru a vzdálenosti zhruba zvuk přichází? Souvisí to asi i s tím, do kterého ucha ho víc lokalizujeme, které ucho se víc napíná, tedy napínají se svaly kolem ucha, kolem ušního bubínku.

Je toto: „stupeň ostrosti/přesnosti dat (stupeň rozlišení, počet "pixelů", detaily, zoom, jas, kontrast, ostrost, přiblížení-oddálení)“ skutečná vlastnost proudu zkušenosti? Spíše jde o konstrukci ve fyzikalistickém světě, fenomenologicky je tomu tak, že někdy vnímáme víc barev vedle sebe s ostřejšími a jindy s méně ostrými přechody.

ZÁZNAMOVÝ ARCH PROUDU NAŠÍ ZKUŠENOSTI

Žlutou znač zraková data, zelenou sluchová data, různě světle/tmavě červenou strast a její intenzitu, modrou a její světlostí/tmavostí intenzitu slasti a třeba hnědou neutrální tělesná data. Všechny vjemy trvají pětinu jedné vteřiny. Mezi slastí a strastí jsou mezery v podobě zrakových, sluchových dat i v podobě neutrálních tělesných dat. I kdybychom tyto mezery odstranili, nedá kolísání slasti/strasti kontinuální křivku, ale opravdu jde spíše o chaotický průběh jejich intenzit.

PŘICHÁZÍ PO SLASTI OBVYKLE STRAST?

Platí tedy, že po slasti obvykle přichází zase slast? Ano, zas taková diskontinuita v emocionálním prožívání není. Ale slast většinou netrvá příliš dlouho, tedy čím déle trvá, tím větší šance je, že další okamžik už nebude slastný, ale strastný. A slast většinou ani není příliš intenzivní, tedy čím víc intenzivní slast už je, tím větší je šance, že v dalším okamžiku už tak intenzivní nebude. I když proti tomu jde fakt, že slast má někdy tendenci gradovat, stoupat. Ovšem její vrcholky jsou obvykle krátké a osamělé, i když výbuchy smíchu mají někdy tendenci se sdružovat, i když většinou je výbuch smíchu také jenom jeden.

MÁ ZVÍŘE MENŠÍ HODNOTU NEŽ ČLOVĚK?

Ne, protože lidská ani umělá ani zvířecí (delfíní,…) inteligence hodnotu nemá, stejně jako vědeckotechnologický či umělecký pokrok hodnotu nemá.

Hodnotu má jenom slast a strast. A zvíře, které je nositelem stejné slasti a strasti jako člověk, má i stejnou hodnotu jako člověk, resp. je prožívatelem/vlastníkem/nositelem/majitelem/konzumentem stejné hodnoty, jakou konzumuje i člověk.

To se však netýká rostlin, hub a nižších živočichů, kteří slast/strast nevnímají nebo je vnímají velmi slabě.

Ovšem takové kočky, psi, ale i prasata apod. vnímají bezesporu slast a strast stejně jako člověk.

Z hlediska egoistického hédonismu, který je myslím nejrozumnějším způsobem chování, však záleží jenom na mně, nikoliv na druhých lidech nebo zvířatech. Ovšem často platí, že když s druhými nemám konflikty a chovám se k nim naopak mile, příjemně, laskavě, sám se cítím lépe.

Tedy je vhodné se chovat k druhým dobře: důvodem je pouze a jenom to, že si tím navyšuji vlastní slast a snižuji vlastní strast.

---

mindful - uvolnění vs. pozorování - soustředění, úsilí, napětí
takže mindful a focus mohou být i opačné věci
ale mají stejné to, že zpomalení toku myšlenek (neurovědně je zde společná deaktivace default mode network, a aktivace systému externí vnější smyslové pozornosti, se kterým antikoreluje)

--

CVIČENÍ JAKO OCHRANA PŘED NEGATIVNÍMI EMOCEMI

 jen hypotéza - když tělo napjaté z cvičení, možná dobrá prevence před možným napnutím z negativních emocí - tělo ví, že se musí uvolňovat, relaxovat nikoliv dále napínat negativními emocemi, tak jich pak můžeme mít méně

po cvičení se dobře relaxuje, člověk má mindset (nastavení mysli), že teď by měl odpočívat, že je to zasloužené a žádoucí + fyziologicky si tělo víc uvolňování užívá, když je napjaté z cvičení, než kdyby napjaté nebylo + po napětí přijde při uvolnění slast z prokrvování zahřátých svalů

PROČ JE PO CVIČENÍ VÍCE STRASTI NEŽ U NEGATIVNÍCH EMOCÍ A PROČ JSME TAK HLOUPÍ, ŽE NÁM TO NEVADÍ?

tělo po cvičení napjaté kontinuálně, ale bez větších peaků (vrcholků), zatímco negativní emoce nejsou tolik strastné, ale mají mohutné nástupy, kvůli tomu je náš motivační systém nechce, což je evolučně výhodné: netrpíme u negativních emocí tolik, a přesto jsme silně motivováni je nechtít, zatímco po cvičení trpíme i více, ale kvůli tomu, že chybí peaky a je slastný konec, end (nakonec jsme krásně odpočatí), tak nám to podle pravidla "peak-end" tolik nevadí...

--

podobné - vždy v něčem stejné, i když to třeba smysly nevnímáme, ale rozumem to víme

--

focus - častější výskyt ve vědomí daného objektu, protože mindful se nezaměřuje na žádný konkrétní objekt

--

mozek funguje jednotným způsobem, když už používá nějaký mechanismus, tak ho použije vždy

SMYSL ŽIVOTA

parafráze dnešních slov Jan Votava:

Nejen člověk, který neví, jaký je smysl života, ale i ten, kdo si myslí, že žádný není, by měl být motivován k jeho hledání mnohem víc než ten, který už si myslí, že ho našel. O nic totiž svým přemýšlením o něm neztrácí, stejně si myslí, že nic smysl nemá, takže si nemůže myslet, že by měl dělat něco smysluplnějšího, může tedy jenom získat a smysl života možná i najít. Naproti tomu ten, kdo už smysl života má, by hledáním smyslu života mohl ztrácet čas, který by snad měl raději věnovat jeho získávání.

--

věci vytvořené člověkem mají jednodušší linky, tvary než věci vytvořené přírodou...a také jsou asi ostřejší přechody mezi barvami u přírodních věcí, často barvy u přírodních věcí přechází souvisle, kontinuálně tmavnou nebo světlají, zatímco u lidských věcí vidíme spíše souvislé jednobarevné plochy jednoduchých tvarů

---

přečti si to pečlivěji, o všimnutí tam mluvím: Jelikož si však slasti všímáme obecně málo, její pozorování, ač ji zeslabuje, ji přivede častěji do vědomí, takže jí máme víc. To se někdy může stát ale i se strasti!

Pozorné poslouchání hudby nebo jakékoliv jiné příčiny slasti může slast zvýšit, však to píšu v poslední větě příspěvku. Pozorné pozorování slasti samé působí opačně.

Kapacita vědomí je velmi omezená.

Přítomné momentální vědomí je vždy obsahově velmi chudé.

mindful - uvolnění vs. pozorování - soustředění, úsilí, napětí

takže mindful a focus mohou být i opačné věci

ale mají stejné to, že zpomalení toku myšlenek (neurovědně je zde společná deaktivace default mode network, a aktivace systému externí vnější smyslové pozornosti, se kterým antikoreluje) od Jan Votava

----

Otázka po smyslu života se ptá po tom, ZDA má v životě vůbec něco skutečnou hodnotu, ZDA je vůbec něco skutečně důležité. Také se ptá po tom, zda existuje vůbec nějaký cíl života, což by mohlo být totéž co (možná) hodnota sama.

smysl života - 1) cíl života 2) hodnota - mohou a nemusí být totožné

Jak moc jsi si jistý, že v životě nemá nic skutečnou hodnotu? Jsi si jistý zcela, totálně, a pokud ano, nebije se to s tebou proklamovanou totální pochybností?

Jan Votava Spíš takto: "S jakou jistotou si myslíš, že v životě není nic, o co by mělo cenu usilovat?"

Jan Votava To, že by mohlo existovat něco smysluplného, je myslíš stejná blbost, jako že by mohla být ta Russellova konvice?

Jan Votava Tak velká míra jistoty je zde na místě?

Jan Votava Já například si myslím, že to, zda něco smysluplného existuje nebo ne, je dost složitá otázka (jako ostatně všechny filozofické) a jsou dost otevřené obě možnosti. Ty to tak máš tedy taky (když mluvíš o totální pochybnosti)?

Jan Votava Už víme toto: je ti jedno, zda život smysl má + myslíš si, že nemá. Nevíme, s jakou jistotou si to myslíš (zda považuješ obě možnosti za dost otevřené). To je ta otázka.

Jan Votava Spíš takto: "S jakou jistotou si myslíš, že v životě není nic, o co by mělo cenu usilovat?"

CITÁT DNE

"Proč člověka smysl života zajímá? Podle mě otázka spíš stojí tak, co jiného by ho mělo zajímat  "

Jan Votava

------


EXISTUJÍ VŮBEC NEOSTRÉ PŘECHODY MEZI BARVAMI?

Nejsou snad nakonec všechny neostré přechody redukovatelné na ostré přechody mezi barvami? Možná spíše většina, až na plynulé tmavnutí nebo světlání nějaké barvy.