JAK
SOUVISÍ OCD S BOLESTÍ HLAVY A S PŘEHNANÝM SOSUTŘEDĚNÍM?
OCD
a BOLEST HLAVY + vysvětlení příčiny některých forem OCD (těch, co mají jen
myšlenkové obsese bez kompulzí, tedy bez rituálního ujišťovacího jednání)
OCD
myšlenky napínají svaly hlavy, způsobují jejich bolest, zejména kolem spánků,
ale i na týlu hlavy.
Proč?
Protože se lidé postižení OCD snaží na ony myšlenky nemyslet, což se realizuje
tak, že se snaží SOUSTŘEDIT na ně nemyslet. Toto úsilí, snaha soustředění, je
vlastně oním napínáním svalů hlavy, což je bolestné, velmi strastiplné.
Časem
dojde k podmíněnému reflexu, k podmíněné asociaci: jakmile se
nechtěná obsesivní myšlenka ve vědomí objeví, okamžitě dojde k napínání
svalů hlavy – i bez toho, že by ji daný člověk vědomě verbálně nechtěl mít
(třeba formou slov vnitřního hlasu „Ne!“, „Ne, nechci to!“, „Ne. Nebudu!“, „Ne,
nerouhám se!“, „Ne, ne, ne!“, apod.) nebo dokonce i bez toho, že by ji nechtěl
nějak postojově, neverbálně, implicitně.
Když
v nás postupně mizí snaha danou myšlenku potlačovat, napětí hlavy se
zmenšuje a podmíněný reflex postupně vyhasíná, spoje v mozku (neurální
synapse), které mu odpovídají, jsou postupně přepisovány, překrývány jinými
spoji v mozku.
Hodně
tomu pomůže naše přesvědčení, že daná obsedantní myšlenka není problém, že není
třeba se jí bát. Když tomuto přesvědčení skutečně věříme, naše napětí se
zmenší. Stačí tomuto přesvědčení věřit jen částečně, už to nám uleví. Ovšem
nesmíme se k víře v toto přesvědčení na sílu nutit, nelze to udělat
jen mechanicky. Resp. i to může mít jistý efekt, ale menší. Když však
přesvědčení, že obsedantní myšlenka není špatná či zlá, částečně věříme, vše se
zlepší, uleví se nám. A když se nám uleví, věříme ji potom o to víc, díky čemuž
se nám pak zase víc uleví a my ji následně zase víc věříme atd.
DŮLEŽITÝ ČLÁNEK: CO JE TO VLASTNĚ
SOUSTŘEDĚNÍ/POZORNOST? A JAK SOUVISÍ S MYŠLENÍM?
Každé soustředění je realizováno do jisté míry právě skrze napínaná svalů
hlavy, svalů mimiky + skrze fixaci či pohyby očí jistým směrem (třeba skrze
zastřený pohled „do dálky“ nebo oči vytočené a fixované doleva nahoru apod.).
Když je soustředění příliš usilovné, dochází k bolesti hlavy vždy, protože jsou
svaly hlavy takto skrze soustředění napínány.
Proč k domu dochází? Zřejmě evolučně šlo nejprve o upřený pohled na kořist
či naopak na predátora, postupně u mentálních představ o jakousi fixaci hlavy,
očí a uší, aby se nerozbíhaly po okolních předmětech, ale zůstaly u předmětu,
na který se myslí. Proč nejsou tedy oči při soustředění zavřeny zcela? Zřejmě by
to ohrožovalo toho, kdo se soustředí: i během soustředění musí částečně vnímat
případné ohrožující či naopak slibné podněty z vnějšku. Ovšem během soustředění
vlastně okolí nevidíme, „díváme se do blba“.
Čím víc úsilí, snahy, čím víc chceme na něco myslet, tím více jsme bolestí
hlavy ohroženi. Z napínání svalů hlavy při soustředění pochází velká (zřejmě
největší) část námahy veškeré duševní či intelektuální činnosti, ale i námaha
plánování, organizování, kdy se musíme také dosti soustředit.
Soustředění na vědomé úrovni není NIC JINÉHO než právě napětí svalů +
fixace očí (ale může jít i o napětí jiných tělesných svalů, třeba břicha, šíje,
ramenou nebo horních či dolních končetin, někdy i hýždí). Na vědomé úrovni se
tehdy, když se soustředíme, nic jiné neděje. Není v nás žádná síla vůle či
schopnost úsilí, snahy, schopnost soustředění, která by zde dělala něco dalšího
a zmiňované napětí svalů hlavy by bylo jen jejím doprovodným efektem, jen
jakýmsi jejím podružným symptomem, jak si často ti, kdo pečlivě proces
soustředění nepozorovali, myslí.
Je tomu jednoduše tak, že si explicitně (vnitřním hlasem) nebo jen
implicitně (postojem, na vědomé úrovni většinou třeba taky nijak) řekneme, že
se budeme na něco soustředit. Co se děje, když se soustředíš? Ve vědomí nic
není, jen prázdno, tedy jen vnímáš právě napětí svalů hlavy + pohyby či fixaci
očí (někdy i jakési svědění či pálení přímo očí, oční sliznice, tedy vrchní
vrstvy očí).
Soustředění/pozornost na určitý objekt je jednoduše to, že se k danému
objektu opakovaně vracíme, je tedy nakonec déle ve vědomí, než by byl (tendence se k objektu opakovaně vracet není
ve vědomí, je to jen popis toho, že se objekt ve vědomí opakovaně objevuje,
tedy "tendence se opakovaně vracet k objektu" je to, co se děje, když
ve vědomí máme napětí svalů hlavy či jiných částí těla během soustředění, ovšem
tato tendence či schopnost samotná ve vědomí není, je v něm jen opakovaný
výskyt toho objektu, na který se soustředíme), kdybychom se na něj
nesoustředili. Nemyslíme však na něj kontinuálně, v proudu vědomí dochází k
neustálým přerušováním, kdy je tento objekt nahrazován jinými objekty, třeba
emocemi nebo tělesnými či jinými zrakovými daty, ale jelikož se na daný objekt
soustředíme, opět se k němu opakovaně vracíme.
Pokud soustředěně myslíme na nějaký problém, je to podobné: na věc
nemyslíme stále, ale opakovaně se k ní skokově vracíme: celé naše myšlení je
opravdu jen „šňůrkou intuic“, tedy šňůrkou výšlehů/zášlehů „rychlého myšlení“
(rychlé myšlení = intuice), kdy každý nový zášleh „rychlého myšlení“ buď pouze
pasivně zopakuje výsledek předchozího zášlehu „rychlého myšlení“ a tím ho
překontroluje či jen jednoduše více v paměti mozku zafixuje, nebo na něj naváže
a posune úvahu o kousek dále.
Tzv. „pomalé myšlení“ je tedy jen šňůrkou intuic, šňůrkou rychlých výšlehů
„rychlého myšlení“, kdy každý výšleh jemně posune, jemně kultivuje výšleh
předchozí.
CO
JE TO MINDFULNESS/BDĚLÁ VŠÍMAVOST?
1) Zpomalení
vět vnitřního hlasu nebo i vizuálních představ: jsou větší mezery mezi větami
či slovy naší vnitřní řeči, náš „vnitřní monolog“ není tolik kontinuální, je
více přerušovaný aktuálními smyslovými daty, často daty zrakovými nebo
tělesnými.
2) Uvolněné
vnímání okolního světa bez úsilí, snahy, bez zaměřenosti na konkrétní věci ve
vizuálním poli: spíše je celé vizuální pole vnímáno i se zvuky a pachy jako
jeden jediný objekt. Odtud iluze non-duality, nedvojnosti: postupně jako jeden
jediný objekt vnímáme nejen barvy a zvuky, ale dohromady s nimi i naše
zrakové tělo (viditelné, zrakem vnímané tělo) a naše tělesná data, vše se slije
do jediného rozmlženého objektu.
3) Zpomalení
vnímání, tato pomalost přináší dojem stability, klidu.
4) Dojem
stability či klidu je vlastně vnímáním pozitivních tělesných dat, tedy vnímáním
uvolnění našich tělesných svalů, což je slastné.
5) Vnímáme
tzv. „ticho“, což je právě nižší frekvence slov a vět vnitřní řeči, což nás
uvolňuje (takto fungují i antidepresiva: ta nikdy nepůsobí přímo na naše emoce
smutku či strachu, ale působí na naši kognici, tedy redukují počet našich
depresivních a úzkostných myšlenek, čímž pak dochází zprostředkovaně i
k redukci našich emocí smutku či strachu).
6) Tím,
jak je naše vnímání světa uvolněné, je i trochu rozostřené, jakoby trochu
„šilháme“, naše oční zorničky jsou rozšířenější, pohyby očí jsou pomalejší, méně
těkavé, oči méně skáčou.
7) Tím,
jak se nesnažíme vnímat cokoliv konkrétního, nemáme tedy bodovou ostrou
pozornost (focus), ale pozornost panoramatickou, „otevřenou“ (open) všemu,
uvolněně vnímáme cokoliv, co zrovna přichází: sledujeme jakoukoliv barvu, zvuk,
pach, tělesný vjem bez posuzování, hodnocení, rozlišování či vybírání, vnímáme
je tedy neutrálně, nelpíme na žádném z nich, nevzbuzují v nás silnější
pocity a jsme tedy v pozici jakoby emočně plochého, nezaujatého
„pozorovatele/svědka“.
8) I
naše pohyby jsou pomalejší, klidnější. Mindfulness lze mít zřejmě i při
rychlejší jízdě na kole či běhu, ale asi jen v bezpečném a dobře známém
terénu, protože když se musíme více soustředit v neznámém či
nepředvídatelném prostředí, organismus musí být ostražitější, tedy musí mít
více napjaté svaly těla, což jde proti mindfulness.
9) Shrnuto:
mindfulness je velkým slastným uvolněním svalů těla, které je způsobeno
otevřeným vnímáním okolního světa, které se nezaměřuje na nic konkrétního, ale
je jemně fascinováno vším, co se zrovna děje, čímž se oslabuje funkce vnitřní
řeči, což vede právě k tomuto velkému uvolnění.
10) Víme
už i to, jak to patrně funguje z pohledu neurověd: mezi funkčním systémem
přímého vnějšího smyslového vnímání/externí pozornosti a funkčním systémem
„default mode network/defaultní síť/implicitní síť“ je anti-korelace: čím je
aktivnější jeden, tím méně je aktivní druhý a naopak. Mindfulness aktivuje
v mozku právě funkční systém přímé externí smyslové pozornosti, čímž tlumí
default mode network, který odpovídá za „self-talk“ (vnitřní řeč, vnitřní
monolog/dialog). Méně si povídáme pro sebe, tedy méně přemýšlíme a více vnímáme
svět kolem sebe, ale bez jeho hodnocení a rozlišování (kdybychom totiž vnější
svět hodnotili a rozlišovali, zase by to hned aktivovalo naše namáhavé myšlení
nebo dokonce rovnou „default mode network“, čímž by se přerušilo naše vnější
smyslové vnímání/pozornost).
11) Tím,
že jen jednoduše (jako zvířata) vnímáme vnější svět bez jakéhokoliv přemýšlení
o něm, uvolníme své tělesné svaly, což je slastné. Samozřejmě až na případy,
kdy nás poleká nějaký hlasitý zvuk či rychlý pohyb (viděný zrakem, jinak než
zrakem pohyb nevnímáme a ani si ho jinak neumíme představit) či predátor či zlý
člověk. Ale to jsou jen chvilky, a když tyto ohrožující stimuly za ohrožující
nepovažujeme, nijak je nehodnotíme a vůbec o nich dále neuvažujeme, velmi
rychle z našeho vědomí zmizí a my se vrátíme do uvolněného stavu, kdy
většina našich tělesných svalů je uvolněná, což je velká slast, jak věděl
Ramana Maharši, ale také všichni kuřáci opia nebo uživatelé heroinu (tyto drogy
také velmi uvolňují tělesné svaly, i když někdy i dýchací svaly, což vede někdy
až k smrti udušením).
12)
Jak to, že prosté vnímání světa bez
přemýšlení o něm tak uvolňuje? Protože nás nejvíce zúzkostňují naše myšlenky,
svět kolem nás je naproti tomu obvykle relativně stabilní, jde o klidné,
bezpečné, pokojné, mírumilovné místo. Jen naše představy do něj přimýšlí možné
hrozby, rizika a splétají varianty těch nejhorších možných budoucností, co vše
zlého by se mohlo stát. Na to však zvíře nebo kuřák opia nebo Ramana Maharši
nemyslí: ti jen „tupě“ sledují, co se zrovna děje, bez většího zájmu a zaměření
na cokoliv konkrétního, takže se nacházejí ve stavu slastného uvolnění…
MÁME
SE OBĚTOVAT ZA SVÉ DĚTI?
Naše
geny nás k tomu vedou, ovšem myslím, že je to jen strategie
k rozšíření těchto genů, kterou můžeme zcela ignorovat. Máme jednat tak,
aby se zvyšovala slast naše, nikoliv našich dětí. Někdy je to v souladu,
jindy ne. Tehdy, když ne, máme jednat ve svém vlastním sobeckém zájmu.
Stejně
tak máme dát přednost sobě a nikoliv našim přátelům, partnerům či blízkým
obecně. Naštěstí se však naše zájmy velmi často shodují a ze vzájemné
spolupráce získáme všichni nejvíce. Jde o tzv. „hry s nenulovým součtem“,
kdy vyhrávají všichni a nikdo není poražený.
Všichni
potřebujeme blízké přátele a partnery: ze vztahu s nimi plyne podstatná
část našeho štěstí, tedy uvolnění našich tělesných svalů.
NOVÉ ZKOUMÁNÍ:
MÝLÍ SE TOLLE?
CO DĚLÁ SE STRASTÍ A
SLASTÍ JEJÍ BEDLIVÉ POZOROVÁNÍ?
Nadáváme na strast
víc, než by bylo třeba, zas tolik velké utrpení to není.
Evolučně mohou být těla nastavena tak, aby motivační
systém nadával na strast víc, než jakou strast reálně prožívající systém
prožívá: méně to totiž poškozuje tělo a efekt je stejný, jako kdyby to bolelo
tolik, kolik motivační systém tvrdí.
Když se na svou psychickou nebo i fyzickou bolest
přímo zaměřím a hledám v ní strastiplnost, tak ta její strastiplnost se o dost
zmenší - jak je to možné?
Možná je to tím, že v době, kdy strast sledujeme,
nedochází k jejímu zesilování, zatímco když ji nechceme, tedy když se vztekáme,
že ji máme, zesiluje se.
Také nás při přímém pohledu na strast udiví, že strast
není tak hrozná, jak předtím o ní tvrdil náš motivační systém jejího nechtění,
odporu k ní.
Avšak hlavní důvod je tento:
strast nám zredukuje
naše snaha jí bedlivě pozorovat, kapacita vědomí se vyčerpá na usilovné snaze
pozorovat strast a není v něm pak už tolik místa vnímat samotnou
strastiplnost prožitku.
Jinak to vyjádřil Jan
Votava: „řekl bych: mysl toho zároveň moc nezvládá, takže když přibere úkol
soustředěné pozornosti na něco, musí se ubrat u emocionality (byť na tu se
soustředí)“.
A to je i
meditátora Tolleho lék: soustřeď se na bolest či psychické trápení a nebudou už
tak bolet.
Ale Tolle chybně dodává: vlastně nebolely ani PŘEDTÍM,
vždy to byly pouhé vjemy, data ve vědomí, NEUTRÁLNÍ data ve vědomí.
Jenomže to neplatí: když se nezaměřujeme na
soustředěné vnímání bolesti či psychického utrpení jakožto meditačního objektu/cíle,
tak bolí o dost víc!
Tedy Tolle
když soustředěně hledí na utrpení, tak nachází téměř jen neutrální vjem, a z
toho vyvozuje, že tak je tomu pořád.
Když se nedíváme, tak
to jednoduše bolí víc.
Vidím, že to platí i u
slasti: když ji pozorujeme, slábne.
To vede k tomu, že se
necítí emočně skoro nic, což je v souladu s programem neprožívání emocí.
Ale možná by bylo
lepší pravidlo: když trpíš, tak to bedlivě pozoruj, ale když máš slast, tak ne!
Pozorování totiž oslabuje intenzitu strasti, ale i slasti.
Slast si můžeš prodlužovat jejím vychutnáváním, což je
ale něco trochu jiného než upřené její bedlivé pozorování/sledování.
Vychutnávání slasti je
víc uvolněné, nesmí to být snaha slast totálně soustředěně prozkoumávat,
propátrávat.
Ale Tolle to píše jinak, říká: buďte si dobře vědomi
slasti i strasti.
Možná tam má Tolle chybu, spíše by měl říkat:
zůstávejte déle u příčiny slasti, u stimulů, které ji vyvolávají, ale nedívejte
se na ní moc zblízka!
Takže slast vychutnávejme tím, že ji prodlužujeme
skrze zůstávání u stimulů, které ji vyvolávají, ale nepozorujeme ji moc
soustředěně, protože to by se tak trochu rozpustila, oslabila by se její
intenzita.
Jan Votava to správně koriguje:
„je to možné…může být však rozdíl v cíli…pokud se chci od slasti odpoutat,
abych na ní nebyl závislý, pak je pozorovat správně“.
Ano, není to špatná cesta: nebýt závislý na slasti, čehož dosáhnu tím, že ji
pozoruji a myslím si pak, že za nic nestojí - i když je to (částečně) klam,
protože kdybych ji tak bedlivě nepozoroval, byla by moje slast silnější.
Takže
prodlužování slasti není zaměření se na ní, ale spíše delší zůstávání u
stimulu, který ji vyvolává?
Jan Votava
odpovídá: „pokud v předchozích okamžicích
slast byla, dokáži ji vyvolávat docela spolehlivě…takže ve výsledku to pak je
prodlužování“.
Ale jak tuto slast vyvolávat?
Jan Votava dodává: „kombinací připomenutím si stimulu a připomenutím si samotné
slasti, protože pokud v předchozích okamžicích slast byla, dokáži ji
vyvolávat docela spolehlivě…takže ve výsledku to pak je prodlužování slasti“.
Opravdu zde tedy nejde o
pozorování slasti, ale o její prodlužování skrze její vyvolávání (pozorování
slasti a vyvolávání slasti jsou dvě odlišné věci).
PROČ TOLIK ŘEŠÍM ZKOUMÁNÍ SLASTI
A STRASTI?
Tahle oblast zkoumání mě nakonec baví zatím nejvíc ze
všech.
Myslím, že je to tím, že vím, že toto má reálné
dopady, kterým věřím.
Naproti tomu třeba problém jáství byl bez reálného
dopadu na můj život, takže mě bavil méně (byť je také fascinující zjistit, zda
jsem či nejsem a pokud jsem, tak co jsem, ale větší reálný dopad na život to
samozřejmě nemá).
A možná i proto mě
jáství tolik nemotivovalo (i když je to i tím, že jsem se jím zabýval hodně
dlouho a chtělo to změnu).
Zatímco tady si hraju i uvnitř svého života, víc ho
sleduju, experimentuju s ním, a proto vím, že je to důležité a zdá se, že
mi to i mění život trochu k lepšímu.
FILOZOFIE BY MĚLA BÝT PRIMÁRNĚ PRAKTICKOU FILOZOFIÍ,
TEDY ETIKOU
Ten etický rozměr filozofie je fakt skvělou věcí:
filozofie by měla být zejména praktickou filozofií, aby mohla změnit naše
životy k lepšímu.
Nakonec zřejmě nejlépe postupovali antičtí filozofové-etikové, jen jim tam chybí
preciznější postup meditace, který rozvinula jen východní filozofie.
Ale je zajímavé, že k tomuto
etickému rozměru došel až Sókratés a sofistikovaně to řešila až pozdní antika
(helénistická filozofie), zatímco presokratici řešili ontologii, která je pro
život zcela neužitečná.
Proč presokratici řešili
neužitečnou ontologii? Evidentně je to zajímalo, a vycházeli z mýtu, mýtus se taky ptá po původu, počátku. Jde asi o
přirozenou tendenci lidského myšlení, pátrat po prapůvodu světa. Lidské myšlení
je totiž hodně kauzální, ptá se po příčinách a hledá první příčinu vůbec
(„arché“ presokratiků).
Je tedy dobré
řešit etiku, je dobré řešit i politickou či společenskou filozofii? Je přeci
také praktickou filozofií, ne?
Ano,
společenská/sociální nebo politická filozofie je praktickou filozofií, proto je
jednoznačně důležitější oblastí lidského zkoumání než ontologie nebo epistemologie,
ale naše možnost skrze ní změnit svět, politiku, společnost nebo alespoň
vlastní život je velmi omezená až skoro nulová, proto bych jednoznačně
doporučoval věnovat se raději etice!!!
JE PRO ŠTĚSTÍ NEJLEPŠÍ
NEUSILOVAT O NIC?
Tedy: je hédonicky
výhodný program nemít program a sledovat tento „program ne-programu“ jen lehce,
bez velkého úsilí a snahy?
Je hédonicky dobré nemít příliš úsilí
(program „ne-úsilí“), ale, jak říká Jan Votava „může
to být fajn, ale nemyslím, že je to lepší než hédonismus vcelku: hédonismus si
z „neúsilí“ může vzít, co potřebuje, a kromě toho přibrat i další užitečná
pravidla“.
Mmch. zdá se mi, že i dalajláma v hledání štěstí klade
zvýšený důraz na vztahy - a zřejmě i větší než na meditaci. To mi tam u něj
vždycky lidsky hodně sedlo, cítil jsem, že je to v něčem pravé. Obecně
dalajlámu uznávám dlouhodobě nejvíc a s nejmenšími výkyvy, je takový hodně
lidský, spontánní, přirozený, normální, umírněný.
NA
CO SE PRIMÁRNĚ ZAMĚŘOVAT?
1) dlouhodobá strast – strasti je více než slasti,
proto je třeba zaměřit se nejvíc na ní, navíc dlouhodobá strast je důležitější
než krátkodobá strast
2) dlouhodobá slast
3) krátkodobá strast
4) krátkodobá slast
-
První pravidlo: obecně je třeba nejvíc se
zaměřit na dlouhodobé tendence (nálady), neřešit tolik krátkodobé stavy, ať už
pozitivní nebo negativní, protože v celkovém součtu tvoří jen malou jeho
část – to je hlavní pravidlo
-
Druhé pravidlo: hlavní je dlouhodobost,
ale druhou zásadou je větší zaměření na strast, protože je jí mnohem víc (je
intenzivnější + má vyšší frekvenci) než slasti
-
Třetí pravidlo se týká krátkodobé slasti
či strasti: je třeba se zaměřit víc na krátkodobé strasti než na krátkodobé
slasti, protože i krátkodobé strasti jsou v průměru cca 2,5 x
intenzivnější a mají 10 vyšší četnost
(frekvenci)
Jelikož
se vlastně dlouhodobá strast skládá vlastně jen z jednotlivých
krátkodobých strastí a dlouhodobá slast se skládá zase jenom
z jednotlivých krátkodobých slastí, platí jednoduše, že je třeba se
zaměřovat víc na minimalizaci strasti než na maximalizaci slasti, protože se
nám to snáze povede (strast je 10 x častější než slast, takže je větší šance,
že ji odstraníme) a navíc, když už se to povede, bude to mít mnohem větší váhu,
protože průměrná strast je cca 2,5 intenzivnější/silnější než průměrná slast.
Ovšem
při klasifikaci významu jednotlivých denních činností či situací či způsobů
jednání (setkávání s přáteli, běh, ne-úsilí, odevzdanost, pozitivní
myšlení) je třeba započítat aspekt dlouhodobosti vs. krátkodobosti: tedy to,
zda nám zvyšují dlouhodobě či krátkodobě slast či strast.
CÍTÍŠ
NYNÍ POZITIVNÍ NEBO NEGATIVNÍ EMOCI, SLAST ČI STRAST?
Jelikož
má strast 10 x vyšší frekvenci než slast, je pravděpodobnost 10:1, že zrovna
cítíš strast, pokud tedy zrovna nějakou emoci vůbec cítíš.
PROČ BYLA PRŮMYSLOVÁ
REVOLUCE JEN V EVROPĚ A CO NÁM PŘINESE ROBOTIZACE? A NECHTĚLO BY TO ZKRÁTIT
PRACOVNÍ DOBU?
Peter R. Schuster
mluvil o tom, že velké říše jako Čína nebo Indie apod. zůstaly dlouho v jakési
stabilní homeostáze.
Ač toho vynalezly hodně, zůstaly pak stát na místě.
Jen Evropa šla dál a udělala průmyslovou revoluci, po
které tedy ale brutálně klesla životní úroveň, což se může zase nyní stát s
přicházející érou robotů, díky kterým zanikne spousta pracovních míst, zejména
těch málo kvalifikovaných.
Proč šla Evropa dál, k první velké průmyslové
revoluci? Zřejmě ji nutila nějaká krize: mluví se o konkurenci mnoha evropských
států a národů.
Přírodní národy zůstávají stát na místě tisíce let,
protože je nic nenutí se posunout - žijí v úrodných tropech.
Díky průmyslové revoluci se nyní máme dobře, ale ti,
co ji v 19. století rozjeli, se díky ní měli velmi špatně.
Možná to teď bude podobné: rozsáhlá robotizace vezme
možná miliony hůře kvalifikovaných míst.
Kdyby nebyl kapitalismus, tak by to bylo vlastně
dobře: práci by za lidi udělaly stroje, lidé by měli víc volného času pro sebe.
Ale v kapitalismu je to problém: peníze dostává
jen ten, kdo pracuje, a když by vznikla velká nezaměstnanost v důsledku
rozsáhlé automatizace a robotizace výroby, mnoho lidí by nedostávalo peníze,
takže by neměli za co kupovat zboží ani služby, produkce tohoto zboží a služeb by
potom nutně klesla, což by vedlo k rozsáhlé ekonomické krizi.
Řešit by to mohl „základní příjem“ pro všechny (bez
ohledu na to, zda pracují či ne) nebo zkrácení pracovní doby pro všechny.
Zřejmě je pravda, že někteří lidi z důvodu
nízkého vrozeného nadání na lepší než málo kvalifikovanou práci nestačí a pak tedy
nebudou mít uplatnění.
Ale to by zas tak vadit nemuselo, do jisté míry je
tomu tak už i dnes: někteří lidé dnes nestačí ani na nízko kvalifikovanou
práci, tak prostě berou sociální dávky, což v naší bohaté společnosti
nevadí.
Vytváříme přece nové technologie ne proto, abychom
dále museli dřít jako naši otcové, ale aby se pracovalo méně. Globální snížení
délky pracovní doby je ideálním řešením, bohužel nyní obtížně proveditelným.
Francie délku pracovní doby snížila, tím se však stala méně konkurenceschopnou
a proto zvažuje zas její navýšení. Je třeba snížit trvání délky pracovní doby
celoplošně, pro všechny státy.
Každopádně se zkrácením pracovní doby roste i
produktivita zaměstnanců, zajímavé je i to, že Nizozemci pracují jen
v průměru 30 hodin týdně:
MĚLI DŘÍVE OPRAVDU LIDI MÉNĚ DEPRESÍ A
ÚZKOSTÍ?
Moc si to nemyslím, spíše se to dnes víc hlídá, diagnostikuje, někdy
přehnaně léčí.
Co vy na to?
nezapomeňme navíc, že lidé dřív trpěli mnohem
více tělesnými nemocemi...Měli hodně obav, smutku, úmrtí v rodině...Deprese ani
dnes ve velké míře není, tedy ta velká, klinická deprese...Spíše mají lidi
neurčité obavy, což je normální...Myslím, že jsme psychicky zdravější než
všechny kultury před námi až na lovce a sběrače, tedy přírodní národy, kteří
jsou zase zdravější než my...
máme se skvěle, a občas zvelicujeme své běžné
bolístky
Nejsem si jist, že je dnes více poruch
osobnosti a psychických problémů, spíše jsou tito lidé dnes častěji
diagnostikováni a léčeni...Naopak si myslím, že jsme dnes dost spokojení oproti
minulým érám...Možná ještě spokojenější jsou už jen lovci a sběrači,
na druhém místě potom hned my...A v lecčems můžeme lovce a sběrače i
předběhnout, když nežijeme izolovaně, ale spíše se hojně stýkáme s druhými +
máme moderní výhody.
I podle antropologů jsou šťastnější lovci a
sběrači než my, ale my jsme zřejmě druzí nejlepší!!!
Znervoznuje znamená vyvolává napětí.
Slast je vždy jen uvolnění, slastné vzrušení
je prudké, rychlé uvolnění, ale stále jde o uvolnění.
Strach je nepříjemné rychlé napětí svalů
těla, vzrušení je příjemné rychlé uvolnění svalů těla. Jde tedy o zásadní
rozdíl.
Plus i v slastnem rychlém uvolnění ve
vzrušení je přítomná trocha nepříjemného napětí, odtud plyne naše chybná
tendence vidět je jako podobné.
NA CO SE TĚŠIT?
Lepší je těšit se na věci, které přijdou s
vysokou pravděpodobností, říká Jan Votava
Plno věcí je dost jistých. Těšení je
podstatnou částí naší slasti, je nerozumné se ho zřeknout.
Těšení funguje, i když víme, že je slastnější
než věc, na kterou se těšíme. A už samo těšení má hodnotu, je hodnotou, protože
je reálnou slastí.
JE SMRT PROBLEMATICKÁ?
Smrt není problém, problém může být jen
strast umírání, rychlá smrt není žádný problém
Smrt v sobě neobsahuje žádnou strast, proto
nejde o objektivní zlo, smrt není zlá.
Smrt je vlastně
nejvyšším dobrem, protože nás zbavuje mnohem více strasti než cokoliv jiného.
Přesněji řečeno je
smrt prostředkem k nejvyššímu možnému dobru: k zbavení se obrovského množství
strasti, které bychom museli prožít, kdybychom žili dále.
Ano, stále více se bližším k stoikům, i
epikurejci s preferováním klidu, tedy preferováním absence strasti před obtížně
dosažitelnou a navíc pomíjivou slasti jsou mi velmi blízcí.
MŮŽE BÝT HODNOTA ČI SMYSL SUBJEKTIVNÍ, TEDY
VĚCÍ OSOBNÍ SUBJEKTIVNÍ INDIVIDUÁLNÍ VOLBY, OSOBNÍHO ROZHODNUTÍ?
Ne. Subjektivní volba něčeho jako hodnoty = smyslu
z toho skutečnou hodnotu, tedy skutečně důležitou věc nedělá.
My však naštěstí máme dvě objektivní hodnoty,
vlastní slast a strast. Jak víme, že jde o objektivně platné, tedy skutečné
hodnoty? Kdykoliv zakoušíme slast či
strast, cítíme, vnímáme, prožíváme jejich hodnotnost = důležitost = významnost.
Za prvé, hédonismus je preskripce, tedy to,
jak by to být mělo. Myslím, že po většinu lidských dějin to pro většinu lidí ve
většině jejich činností byla ale také deskripce 2) slast je vždy tělesná
libost, nejvíce tělesné uvolnění, ale i libá chuť, vůně, chládek, teplo a
naproti tomu je strast vždy tělesná nelibost, nejčastěji tělesné napětí, ale
také smrad, odporná chuť, zima, mráz, vedro, fyzická bolest,...co se obvykle
vydává za slastné, je často jen příčinou slastných tělesných pocitů: jídlo není
slastné, ale slast vyvolává, mít moc nad lidmi opět není samo o sobě slastné,
ale často vyvolává slast...tedy slastí je výhradně pocit TĚLESNÉ LIBOSTI a
strastí výhradně pocit tělesné nelibosti, nic jiného hodnotou není...hodnotou
je to, co je důležité, co je objektivně významné a zásadní, hodnotné = cenné
V obdobích života, kdy jsem nesledoval
zvyšování slasti a snižování strasti, jsem jednal nesprávně, nemorálně a
iracionálně. Bohužel tak někdy jednám doposud, ale snažím se v tomto změnit.
Egoistický hedonismus je univerzálně platnou
a apodiktickou morálkou, která jediná má skutečně racionální zakotvení. Platí
vždy a pro každého, že se má vyhýbat vlastní strasti a hledat vlastní slast.
----------------
PROBLÉM: MĚLI BYCHOM NĚKOHO ZNEUŽÍT PRO
VLASTNÍ OBOHACENÍ ČI POTĚŠENÍ?
Ano, podle etiky egoistického hédonismu to
není jenom správné, ale dokonce morální a doporučeníhodné.
Ovšem NAŠTĚSTÍ to není moc reálné, většinou
nám totiž při ublížení někomu jinému hrozí dopadení a strastiplně se už předem dopadení
bojíme, navíc máme tehdy, když někomu ublížíme, evolučně naprogramované strastné
pocity viny, ač bychom je mít podle etiky egoismu neměli.
Nevedla by takováto etika k rozpadu společnosti?
Myslím, že pro existenci společnosti stačí strach z trestu, který postupně
přejde do krve v podobě automatických pravidel: lidé nechtějí ztratit sociální
status za nějaké provinění, a kvůli této hrozbě se chovají dobře. Samozřejmě by
společnost byla ještě lepší, kdyby lidé jednali altruisticky, ale k tomu nemají
podle etiky egoistického hédonismu racionální důvod.
MÁME JEN TAK VEGETOVAT?
Slast lidé mají mnohdy tehdy, když si stanoví
jiný cíl než je slast sama, proto volí různé ideologie, které jim přináší slast...Ale
myslím, že nakonec příklon k ryzímu vegetování přinese slasti stejně nejvíc.
Jan Votava: „ Nevím, možná by to mohlo být i tak, že mnohé vegetující
hédoniky chrání před hédonistickým paradoxem třeba i to, že kromě toho, že
vegetují, mají zároveň vědomí, že tímto vegetováním zároveň dělají tu
nejsprávnější činnost. U mě v mém hédonistickém období rozhodně pomohlo, že mi
v jistém smyslu šlo víc o racionální jednání než o slast samotnou.“
Mně pomáhá od degradace hédonismu coby
"pouhého mrzkého vegetování" vědomí, že slast je jedinou skutečnou
hodnotou a že mám tedy jen dva cíle: redukovat strast a zvětšit slast, oba tyto
cíle jsou objektivní, nutné, univerzální, objektivně hodnotné = cenné =
důležité = skutečně a nepochybně významné.
JAK
ZVLÁDAT HEJTRY A TROLLY?
nejlepší strategii nabízí Jan Votava, ale nejde užít vždy, někdy ale
ano:
"moje strategie je
překvapivě přepnout do vstřícného přátelského otevřeného módu; ale chápu, že
nemusí být pro každého 🙂"
Dodávám,
že Jan Votava nechce
touto strategií nad někým lstivě zvítězit, "přerafičit ho", ale
reálně a upřímně se s ním spřátelit...
Tato strategie dokonce může vést k spřátelení
s hejtrem, které je silnější než běžná přátelství.
LIŠÍ SE OD SEBE SLASTI A STRASTI
KVALITATIVNĚ?
Ano, kvalitativně se od sebe liší třeba strastné
napětí tělesných svalů od strastné bolesti nebo slastná vůně od slastného
uvolnění tělesných svalů, ale to není podstatné, to jsou jen formy slasti a
strasti, na kterých nezáleží, které samy o sobě nijak hodnotné nejsou. Důležité
je jen kvantum slasti či strasti, tedy intenzita a délka trvání slasti a
strasti.
HÉRAKLEITOS SE MÝLIL
K užívání slasti nepotřebujeme její kontrast se strastí, nepotřebujeme tedy k tomu, abychom poznali hodnotu slasti a užili si ji, prožívat i strast, Hérakleitos se tedy mýlil!
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!