MINDFULNESS

CO JE TO MINDFULNESS/BDĚLÁ VŠÍMAVOST?

1) Zpomalení vět vnitřního hlasu nebo i vizuálních představ: jsou větší mezery mezi větami či slovy naší vnitřní řeči, náš „vnitřní monolog“ není tolik kontinuální, je více přerušovaný aktuálními smyslovými daty, často daty zrakovými nebo tělesnými.

2) Uvolněné vnímání okolního světa bez úsilí, snahy, bez zaměřenosti na konkrétní věci ve vizuálním poli: spíše je celé vizuální pole vnímáno i se zvuky a pachy jako jeden jediný objekt. Odtud iluze non-duality, nedvojnosti: postupně jako jeden jediný objekt vnímáme nejen barvy a zvuky, ale dohromady s nimi i naše zrakové tělo (viditelné, zrakem vnímané tělo) a naše tělesná data, vše se slije do jediného rozmlženého objektu.

3) Zpomalení vnímání, tato pomalost přináší dojem stability, klidu.

4) Dojem stability či klidu je vlastně vnímáním pozitivních tělesných dat, tedy vnímáním uvolnění našich tělesných svalů, což je slastné.

5) Vnímáme tzv. „ticho“, což je právě nižší frekvence slov a vět vnitřní řeči, což nás uvolňuje (takto fungují i antidepresiva: ta nikdy nepůsobí přímo na naše emoce smutku či strachu, ale působí na naši kognici, tedy redukují počet našich depresivních a úzkostných myšlenek, čímž pak dochází zprostředkovaně i k redukci našich emocí smutku či strachu).

6) Tím, jak je naše vnímání světa uvolněné, je i trochu rozostřené, jakoby jsou oči trochu od sebe, naše oční zorničky jsou rozšířenější, pohyby očí jsou pomalejší, méně těkavé, oči méně skáčou.

7) Tím, jak se nesnažíme vnímat cokoliv konkrétního, nemáme tedy bodovou ostrou pozornost (focus), ale pozornost panoramatickou, „otevřenou“ (open) všemu, uvolněně vnímáme cokoliv, co zrovna přichází: sledujeme jakoukoliv barvu, zvuk, pach, tělesný vjem bez posuzování, hodnocení, rozlišování či vybírání, vnímáme je tedy neutrálně, nelpíme na žádném z nich, nevzbuzují v nás silnější pocity a jsme tedy v pozici jakoby emočně plochého, nezaujatého „pozorovatele/svědka“ - to je metafora, žádný pozorovatel tam není, jen tam absentují hodnotící akty vjemů.

8) I naše pohyby jsou pomalejší, klidnější. Mindfulness lze mít zřejmě i při rychlejší jízdě na kole či běhu, ale asi jen v bezpečném a dobře známém terénu, protože když se musíme více soustředit v neznámém či nepředvídatelném prostředí, organismus musí být ostražitější, tedy musí mít více napjaté svaly těla, což jde proti mindfulness. Při namáhavém výstupu horolezců může být flow, ale tam jde spíš o focus pozornost. Musí se namáhat + být ostražití, obojí vadí - námaha protože je to utrpení, takže je těžké to jako utrpení nehodnotit + ostražitost vadí kvůli tomu, že ostražitost je napětím. Ostražitost jde proti mindfulness více než námaha, u ostražitosti už dost fyziologicky mizí mindfulness celkovým napětím, vybuzeností organismu zatímco fyzická námaha jde postojem nehodnocení (postojem "to nevadí") minimalizovat ve vědomí, ale bolest ve vědomí bude přítomná, protože mindfulness se nevyhýbá ani bolesti, ničemu.

9) Shrnuto: mindfulness je velkým slastným uvolněním svalů těla, které je způsobeno otevřeným vnímáním okolního světa, které se nezaměřuje na nic konkrétního, ale je jemně fascinováno vším, co se zrovna děje, čímž se oslabuje funkce vnitřní řeči, což vede právě k tomuto velkému uvolnění.

10) Víme už i to, jak to patrně funguje z pohledu neurověd: mezi funkčním systémem přímého vnějšího smyslového vnímání/externí pozornosti a funkčním systémem „default mode network/defaultní síť/implicitní síť“ je anti-korelace: čím je aktivnější jeden, tím méně je aktivní druhý a naopak. Mindfulness aktivuje v mozku právě funkční systém přímé externí smyslové pozornosti, čímž tlumí default mode network, který odpovídá za „self-talk“ (vnitřní řeč, vnitřní monolog/dialog). Méně si povídáme pro sebe, tedy méně přemýšlíme a více vnímáme svět kolem sebe, ale bez jeho hodnocení a rozlišování (kdybychom totiž vnější svět hodnotili a rozlišovali, zase by to hned aktivovalo naše namáhavé myšlení nebo dokonce rovnou „default mode network“, čímž by se přerušilo naše vnější smyslové vnímání/pozornost).

11) Tím, že jen jednoduše vnímáme vnější svět bez jakéhokoliv přemýšlení o něm, uvolníme své tělesné svaly, což je slastné. Samozřejmě až na případy, kdy nás poleká nějaký hlasitý zvuk či rychlý pohyb (viděný zrakem, jinak než zrakem pohyb nevnímáme a ani si ho jinak neumíme představit) či predátor či zlý člověk. Ale to jsou jen chvilky, a když tyto ohrožující stimuly za ohrožující nepovažujeme, nijak je nehodnotíme a vůbec o nich dále neuvažujeme, velmi rychle z našeho vědomí zmizí a my se vrátíme do uvolněného stavu, kdy většina našich tělesných svalů je uvolněná, což je velká slast, jak věděl Ramana Maharši, ale také všichni kuřáci opia nebo uživatelé heroinu (tyto drogy také velmi uvolňují tělesné svaly, i když někdy i dýchací svaly, což vede někdy až k smrti udušením).

12) Jak to, že prosté vnímání světa bez přemýšlení o něm tak uvolňuje? Protože nás nejvíce zúzkostňují naše myšlenky, svět kolem nás je naproti tomu obvykle relativně stabilní, jde o klidné, bezpečné, pokojné, mírumilovné místo. Jen naše představy do něj přimýšlí možné hrozby, rizika a splétají varianty těch nejhorších možných budoucností, co vše zlého by se mohlo stát. Na to však zvíře nebo kuřák opia nebo Ramana Maharši nemyslí: ti jen „tupě“ sledují, co se zrovna děje, bez většího zájmu a zaměření na cokoliv konkrétního, takže se nacházejí ve stavu slastného uvolnění…