EXISTUJE JÁ I MIMO SLOVA?
1) slovní/jazykové/narativní (dané vyprávěním) já: slova a věty vnitřní i
vnější řeči mluví často o nějakém já, někdy i v první osobě (já to říkal, já
půjdu, já jsem byl)....
Když se pořád o někom mluví (jako třeba o Ježíškovi), máme přirozenou
tendenci si myslet, že také existuje.
Dokonce se považujeme za mluvčího,
autora takovýchto slov a vět: "jsem doma", "půjdu
nakoupit",...
Ovšem ve skutečnosti ve vědomí jen zní tyto věty, žádný jejich mluvčí tam
není.
Námitka: jsem mluvčím těchto vět, protože když řeknu, že budu mluvit o
Trumpovi, tak o Trumpovi budu mluvit, z čehož plyne, že mohu proud vět svého
vnitřního monologu nebo i vnější řeči řídit, usměrňovat.
Odpověď: to jen jedna věta (věta "Budu mluvit o Trumpovi")
vyvolala soubor jiných vět (vět o Trumpovi)...
2) jáství jako předpokládána věc, kterou v organismu očekáváme (nebo kterou
považujeme za organismus samotný jakožto organismus jáství, který vědomě řídí
sám sebe)
upozornění: takovéto jáství je výsledkem našeho úsudku, takovéto jáství
tedy nikde přímo nepoznáváme
Jak takovýto úsudek vzniká?
Ze svého i jiných těl slyšíme znít proud řeči nebo vidíme jisté chování
těchto těl. Jelikož řeč i chování těchto těl/organismů má kontinuitu i
inteligenci (je komplexní, řídí se pravidly, sleduje cíle), očekáváme, že v
tělech sídlí něco/někdo, kdo je jejich tvůrcem/autorem/příčinou. Vyvodíme z
toho, že v organismu je tedy nějaké jáství nebo to, že organismus jako celek je
určité jáství, které řídí samo sebe.
Úsudek stojí na vodě: tělo je patrně stroj, který nemá nějakou zásadní
jednotu, a i kdyby ji měl, nebude to jednota vědomého jáství. Tělo je jako
mraveniště nebo robot: chová se inteligentně, a přitom v něm není žádný jeden
šéf, který by vše vědomě řídil. Mate nás to, že jistá nevědomá integrace v
mozku samozřejmě existuje.
Víme jistě, že vědomé jáství neexistuje, protože vědomí je jen proudem
různých stavů, které velmi rychle pomíjí: vjem barvy, vjem bolesti, vjem zvuku,
vjem uvolnění,...
V každém okamžiku existuje jen jeden tento stav, a žádný z těchto stavů
není stavem či objektem/věcí "jáství". Jsou zde však slova a věty o
jáství, viz bod 1).
Dokonce nemáme ani pocit nebo emoci jáství nebo pocit sebeuvědomění, jen
věty, kde se vyskytuje slovo já a jeho varianty (mé, moje, mě, mně, sebe,
sobě,...) či jeho ekvivalenty v jiných jazycích (ego, Ich, Selbst, I, Self,
me,...)...
velmi
dobrý rozhovor o VIRTUÁLNÍ REALITĚ...jen dodávám, že výrobcům této virtuální
reality jde dost o realističnost, což pro hédonismus může být
kontraproduktivní: lidé při střílení zombíků (jak uvádí) v hororu křičí
strachy...ale při většině jiných simulací mluví o tom, že je to totálně vtáhne
a všichni odchází šťastní a uvolnění, s úsměvem na rtech...takže dobrá věc, jen
se vyhýbat scénám vzbuzujícím strach...plus je fascinující míra realističnosti
(nechtějí udělat krok z virtuálního útesu, byť
vědí, že je to jen simulace apod.)...šlo by použít na simulace štěstí
vzbuzujících okamžiků: povýšení v práci, pochvala od šéfa, sex, milostné
objímání s partnerem, kterého už nemáme nebo zemřel...už tam mají uvolnění na
louce, kde pobíhá pes...možná by byla zajímavá simulace života v kmeni lovců a
sběračů, kteří jsou nejšťastnější ze všech kultur asi...zajímavá by byla i
simulace života u hipíků, huličů, technopárty...už simulují cestování do Říma,
Paříže,...dobré by bylo i simulovat posezení s přáteli, kteří vás mají rádi,
uznávají a vy jste král v debatách...to by dodalo lidem sebevědomí...už se to
nyní používá při terapiích léčících trauma + při meditacích (!!!)
i toto se už
někde používá jako terapie...+ naproti tomu „terapie tmou“ je také dosti
strastná: je tam hodně samoty, nudy, strachů, někdy také strašidelných
pseudohalucinací: to vše jsou formy strastného napětí těla
PRO SVÉ BLAHO PIŠTE AROGANTNĚ
přehnaně sebejistý styl psaní mi přináší slast, naopak
omlouvání mě znejisťuje, tedy přináší strastné svírání ve středu hrudi...na
druhou stranu ale jemně pokorné psaní má v sobě uvolněnost odevzdanosti, ale
nesmím se vyloženě omlouvat...plus když píšete moc sebejistě, nebudou vás mít
rádi a budou vás kritizovat, což obojí vám vyvolá strastne napětí...plus omluva
ti dá krátkodobou strast, ale dlouhodobou slast, druzí tě pak totiž budou mít
radši...
MALÉ DĚTI ZŘEJMĚ TRPÍ STEJNĚ JAKO
DOSPĚLÝ ČLOVĚK S DEPRESÍ
poměr dospělého člověka je 25:1 s převahou strasti proti slasti
poměr malého dítěte 40:1 s převahou strasti proti slasti
Poměr depresivního člověka 40:1 s
převahou strasti proti slasti, i když zde to u těžké deprese může být někdy asi
i horší...
TRPÍ
MALÉ DÍTĚ STEJNĚ JAKO DEPRESIVNĚ NEMOCNÝ ČLOVĚK?
Depresivní strastné napětí dospělého člověka
se myslím neliší od strastného napětí malého dítěte, určitě se neliší od napětí
mého, rozdíl je jen v kvantitě: nemám depresi, mám menší kvantum strasti. A i
malé dítě má zřejmě stejnou nelibost jako depresivní člověk, dokonce i ve
stejném množství, jen z jiných příčin: depresivní člověk kvůli svému
depresivnímu myšlení, malé dítě kvůli svému evolučnímu naprogramování.
V čem se prožitkově tato utrpení (malé dítě vs.
dospělý) liší? Myšlení nám dospělým způsobuje zřejmě víc utrpení než samo tělo,
i když ten poměr zřejmě hodně nadhodnocuješ, u novorozeňat je tomu ale jinak.
Malé dítě netrpí vůbec? Doporučuji se podívat
pozorně na jakékoliv malé dítě. Trpí viditelně téměř každou či úplně každou
minutu. Jeho strast je úplně stejná jako strast naše, jen má jiné příčiny a
zřejmě se tolik nezapisuje do paměti a díky méně komplexnímu mozku je snad
vnímána mlhaveji, to si nejsem jistý.
je třeba je pozorovat stále, nikoliv jen když
roztomile spinkají nebo brečí, tedy nejen jejich výrazné projevy
Proč si myslíš, že strach psa se liší od
tvého a nelibost dítěte od tvé nelibosti? Myšlenky, které máme kolem emocí my,
strast někdy zesilují a prodlužují, to ano, ale malé dítě má i bez nich
neustálý příval dalších a dalších nespokojeností, nelibostí atd.
Plus myšlenky negativní emoce nejen zesilují,
jak pořád opakuje advaita, ale i tlumí! A to dvěma způsoby: a) pozitivní
myšlení je účinnou psychologickou obrannou pro redukci mnoha negativních
emocí...b) když jsem ponořen do myšlení o filozofii či třeba vědě, nevnímám
tolik své negativní emoce, jsem totiž vtažen do toho, o čem přemýšlím (nesmí to
však samozřejmě být depresivní přemýšlení o své strasti)
Když uvolněně medituji a myšlenky skoro
nemám, stále mám dost nepříjemných tělesných pocitů, kterých je víc a jsou
silnější než pocity tělesného uvolnění, tedy než slast...Dnes a včera dlouze
vyzkoušeno bedlivým pozorováním při meditaci v leže..
Potřebuješ k vnímání zelené barvy slovo
"zelená"? Ne. Tak u strasti je to stejné. Kdyby strastnost strasti
byla jen v interpretaci, pak by tady nikdy nikdo netrpěl, ale jen bychom si o
strasti - jakožto pouhém slovu - povídali...Ale samozřejmě, když jsem si chtěl
pamatovat, kdy a kolik strastí jsem v meditaci měl, slova jsem pro své prožitky
k jejich označení a zaznamenání potřeboval...To však neruší výsledek: vadí jen
slova, která způsobují nárůst strasti, a i ten jsem mohl případně pozorovat a z
výsledku odečíst.
Důležitá věc, kterou neustále neakceptuješ:
tělesný pocit je nepříjemný i bez naší interpretace, před ní a mimo ní...Kdyby
tomu tak nebylo, nikdy bychom netrpěli, jen bychom o slovu "utrpení"
mluvili.
Nebo snad chceš říci, že skutečný prožitek
utrpení vzniká až jako důsledek interpretace? A tehdy už to tedy podle tebe je
skutečné utrpení, nebo je to zase jen slovo "utrpení" dané
interpretací? :-D
Celé vědomí je asi v mozku, ale to má stejně
pes, malé dítě i dospělý člověk. Takže tvrdíš, že beze slov nevidíme žádné
barvy? Já naopak tvrdím, že barvy vidíme jen tehdy, když chvíli mentálně
nežvaníme...
MYŠLENÍ
NEJEN ZPŮSOBUJE UTRPENÍ, ALE NĚKDY HO I ZESLABUJE
Myšlenky negativní emoce nejen zesilují, jak
pořád opakuje New Age, ale i tlumí!
A to dvěma způsoby:
a) pozitivní myšlení je účinnou
psychologickou obrannou pro redukci mnoha negativních emocí
b) když jsem ponořen do myšlení o filozofii
či třeba vědě, nevnímám tolik své negativní emoce, jsem totiž vtažen do toho, o
čem přemýšlím (nesmí to však samozřejmě být depresivní přemýšlení o své
strasti)
REAKCE NA ČLÁNEK, KTERÝ JE ZDE:
Vnímáme snad barvy až díky slovům pro ně?
Nejprve si povšimni, že díky slovům pro barvy nevnímáme barvy, které nejsou,
ale naopak vnímáme svět přesněji: vnímáme přesněji reálné odlišnosti ve světě.
Dále, ty pokusy jsou sporné, možná domorodcům jen chybí v oku určité
fotoreceptory (čípky) na vnímání modré barvy. Ale i kdyby tomu tak bylo, a oni
modrou nevnímali díky tomu, že pro ní nemají slovo, netýká se to evolučně
mnohem zásadnějšího vnímání červené nebo zelené barvy. A ještě mnohem evolučně
zásadnější je vnímání slasti a strasti, to má pes i dítě i člověk myslím zcela
stejné, na to slova nepotřebuje. Už vůbec nechápu, proč spojuješ vnímání slasti
a strasti se sebeuvědomováním: nepotřebuji si říkat, že JÁ cítím slast, že je to
MOJE slast, k tomu, abych ji cítil....Ty jsi zažil stav bez mentální
interpretace? I na drogách jako jsou houbičky, LSD, marihuana mentální
interpretaci myslím stále máme, a když uhasíná, vše se nám slívá do
zrakovo-sluchovo-tělesného mixu, to ano, ale slast a strast cítíme stále, a
pořád je to utrpení (nebo slast).
Souhlasím však s tím, že většina utrpení
dospělého člověka je dána interpretací, možná 75%, dle Jan Votava dokonce 90%. Na této interpretaci
má pojem EGA zásadní díl viny, takže taky souhlasím. Ovšem malé dítě trpí ještě
víc než my, protože má jiné tělo: křehké, zranitelné tělo, které je neustále
nespokojené. Takže malé dítě trpí asi tolik, jako dospělý člověk v těžké
klinické depresi. Zatímco dospělý člověk, když odhodí mentální interpretaci,
může díky poměrně dokonalému tělu (o jeho dokonalosti mluvil také U.G.
Krišnamurtí) trpět poměrně málo. Uznávám, že drogy, které redukující mentální
interpretaci, nám mohou krátkodobě značně ulevit. Někdy však mají velké
negativní dopady.
Zvířata (zejména býložravci, tedy potenciální
kořisti) trpí hodně: musí být neustále v ostražitém napětí před predátorem.
Malé děti trpí kvůli svému nedokonalému tělu. Dospělí lidé trpí kvůli své
mentální interpretaci, které se lze částečně zbavit drogami (které mají svá
závažná rizika, díky nimž utrpení může naopak ještě narůstat) a/nebo meditací
(jejíž účinek se přeceňuje, byť jistý účinek nepochybně má), částečně nám může
v budoucnu pomoci i přesun do příjemné virtuální reality (už existuje v Praze
jedna mikroherna virtuální reality, virtuální realita se jinde už dnes využívá
i na terapii). Ovšem prožitkově jde u zvířat, malých dětí i dospělých o stejné
utrpení, liší se jen mírou: nejvíce trpí malé děti, docela dost i býložravci
(kořisti)!!
Nelze dělat tento zkratkovitý úsudek: jelikož
dospělý člověk bez mentální interpretace netrpí (přesněji: trpí méně), netrpí
ani děti a býložravci, či obecně zvířata. Tělo dospělého člověka je poměrně odolné,
má menší tendenci k strasti než malé dítě nebo zvíře. Zvířata se liší i mezi
sebou: víc trpí pes nebo věčně ustrašený zajíc než poměrně idylicky žijící
kočka. Dospělý člověk má však problém, že jeho mozek má příliš mnoho mentální
interpretace, což je u něj skutečně hlavní zdroj jeho utrpení.
Ještě je důležité říci, že mentální
interpretace nás před mnohými strastmi chrání, díky mysli jsme si vybudovali
bezpečné prostředí. Některá dospělá lidská těla mají i nezávisle na
interpretaci větší náchylnost k ustrašenosti než jiná, to ostatně vidíme i u
malých dětí. Jiná lidská těla zase mají tendenci produkovat víc ustrašené
mentální interpretace (zas dáno dosti i geneticky, samozřejmě i výchovou).
Ale dnes žijeme v bezpečném prostředí, takže
naše ustrašenost je dnes přítěží, i když dříve byla evolučně funkční...
1) každá myšlenka nezpůsobuje utrpení, naopak
mnohé způsobují slast 2) většina myšlenek je téměř neutrálních, jen funkčních
či mimovolních, bez emočního efektu 3) v moderním světě bys skutečně se 100
myšlenkami za den nepřežil, a to ani jako UG, kterému dávali peníze na jídlo a
byt...Ale jinak souhlas: devět z deseti jednotek strasti je způsobeno
myšlením...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!