JSME AUTOŘI VNITŘNÍHO HLASU?
Zkus být co nejvíce autorem svého vnitřního hlasu a nejen jeho pouhým posluchačem: pak začneš co nejvíce bez zvuku napínat hlasivky/mluvidla, hýbat jazykem (jeho špičkou), ucítíš napínání svalů kolem úst, začneš možná až bez hlasu otvírat ústa, jakoby si mluvil ale oněměl si.
Autorství pohybů si připisujeme snáze: nejprve si uděláme vizuální či slovní (i skrze slova vnitřního hlasu) plán pohybu, a pak ho vykonáme, takže si můžeme myslet, že jsme autory daného pohybu. Pohyb je viděný, jiný pohyb než viděný neznáme, neznáme žádný hmatový či jiný pohyb, plus tento zrakem viděný pohyb je doprovázený napětím svalů dané končetiny. Pohyb však nemusíme vidět přímo zrakem, někdy si ho jen neurčitě zrakovou fantazií představujeme, někdy je při pohybu ve vědomí jen ono napětí, o němž víme, jakého svalu to je napětí.
Jak si však připsat autorství vnitřní řeči? Nemůžeme si předem naplánovat to, že vnitřním hlasem řekneme slovo či větu, protože tím je už říkáme.
Když průběh vnitřní řeči pozorně sledujeme, zjišťujeme, že jde o mechanické a celkem primitivní dění, proces, který se děje sám od sebe. Vnitřní hlas "zní" neosobně, mechanicky, automaticky a stereotypně podobně, jako zní nějaký téměř kontinuální vnější zvuk, snad splývavé šumění moře, zdálky.
Zkus se ještě více stát autorem, producentem svého vnitřního hlasu, oním jeho údajným mluvčím, tvůrcem, tím, kdo mluví: budeš jen s větším důrazem cítit, jak se napínají tvé hlasivky, toť vše.
Jak si zařídil to, aby se tvé hlasivky více napínaly? To vůbec nevíš.
Naopak, když budeš svůj vnitřní hlas více jen poslouchat, budeš více v roli posluchače, budou se více napínat ušní bubínky a malé svaly kolem nich.
Jakoby se zde následovala analogie z vnější mluvené řeči: ten, kdo mluví nahlas, napíná hlasivky, pohybuje jazykem a ústy, naproti tomu posluchač má víc napjaté uši.
Ovšem zde se obě funkce dějí uvnitř jednoho organismu, a navíc jen jaksi napůl, méně zřetelně, bez všech ostře vymezených fyzikálních vlastností, protože si tu zřejmě mozek rozpráví sám se sebou: jedna jeho část/síť s jinou jeho částí/sítí.
Napadl tě nápad, pronesený velmi rychle, bleskově vnitřním hlasem: POJEDU NA KOLE! Jak tě tento nápad napadl? Tím, že to bylo rychlé, nevíš, jak k tomu došlo, jen sis tuto větu snadno přivlastnil jako svou, identifikoval/ztotožnil si se s ní a myslíš si, že jsi jejím autorem, že jsi mluvčí, který dané vytvořil a chce to.
Zkus to tedy pomaleji: vynoření nápadu bude potom mnohem více neosobní, mechanické, automatické, bude to jakási neosobní funkce, podobně jako je neosobní funkcí třeba bušení srdce.
Vrať se k onomu nápadu "Pojedu na kole!": ve skutečnosti ho vnitřní hlas nepronáší s dokonalou artikulací, slabiku za slabikou postupně, ale velmi si to zjednoduší, řekne se spíše "PEDUNKLE!" Pokud jde o nápad rychlý jako výstřel z pušky, obvykle ho navíc doprovází prudké škubnutí, prudké napětí nějakých svalů na temeni hlavy, plus jemný prudký pohyb čelistí, sloužících obvykle k hlasitému mluvení: napodobuje to totiž situaci, kdy bys totéž hlasitě vykřikl, ale je to už jen pozůstatek této situace, mozek to totiž nyní dělá potichu, bez hlasitého výkřiku, zřejmě si však nadále vypomáhá skrze tyto vnější pohyby, na kterých do jisté míry fixuje danou promluvu vnitřní řeči.
Proč vlastně myslíme potichu a ne nahlas, ne samomluvou?
Důvodů může být více:
a) naši konkurenti a soupeři se tak nedozví naše plány, což v evoluci bylo jistě užitečné
b) šetří se naše mluvidla a hlasivky
c) je to rychlejší: vnitřní mluva vnitřního hlasu je méně artikulovaná, méně strukturovaná, méně podrobná, namísto složitě členěných slov má slova zjednodušená, některá slova zcela vynechává
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!