SPOR O HODNOTY

 Aby nedošlo k zbytečnému sporu: 
Nepopírám, že slast někoho jiného je pro něj pravděpodobně objektivním dobrem. Toto mé poznání není zcela jisté, protože je založeno na pouhé analogii jeho se mnou: u své slasti cítí pravděpodobně "objektivní dobro pro něho" stejně jako já u té své pro sebe. Žádnou neosobní objektivní hodnotu o sobě nepoznávám, poznávám však objektivní hodnotu pro mě samého, a tak analogicky usuzuji, že podobní tvorové budou mít podobnou hodnotu pro sebe.

TAKÉ se mi to zdá pravda. Ale jejich objektivní hodnoty nejsou pro mě závazné

To, že se nám něco zdá, je důležité vzít v potaz, ale pokud pro to pak nenajdeme rozumový důkaz, musíme to zhodnotit jako irelevantní. Zejména tehdy, když pro toto své zdání najdeme iracionální příčinu, jako v případě altruistických intuic a "hlasu svědomí", které jsou vysvětlitelné vrozenými morálními pudy danými geneticky a vlivem mechanicky opakované tradice (mající zřejmě také původ v nich).

Všechny intuice, které Huemer uvádí, jsou jakési zkratkovité výsledky předchozích úvah, vzdělání, zkušenosti, jedna z nich je - jak sám přiznává - dokonce mylná. Myslím, že je třeba na ně brát ohled pouze v počátcích zkoumání, jako na jisté ukazatele. Pak je ale třeba tyto intuice podrobit racionální reflexi a když nenajdeme jejich racionální opodstatnění, je nezbytné je opustit.

vedlejší produkt musí být fakt vedlejší, tedy mít jinou než "evolucí plánovanou" funkci, musí se podstatně odklonit

 i kdyby evoluci řídil Bůh, tak musíš ukázat, proč má mít altruistická intuice, která je jasně v evoluci identifikovaná jako lokání věc pro řešení lokálních věcí, vyšší a "morální" smysl

 Bůh altruistické intuici sám o sobě nedává morální smysl, stejně jako ji nedává intuici např. matematické

nejsem střed vesmíru, ale jsem to já, kdo se rozhoduje, proto je egocentrismus zde správně

Myslím, že to, čemu říkáš intuice, je dispoziční znalost, komprimace předchozího učení a zdůvodňování, jako u 1+1 = 2

Ano, ale to se týká zákona sporu: ale ani on vlastně není intuitivně pravdivý, spíše je to hranice, překážka: nejsme schopni myslet jinak

Huemer se mýlí - pro sociální skupiny hrající více kolové hry teorie her nutně vychází reciproční altruismus, nikoliv sobectví, je tam přímá linka, tedy výkladový rámec sociobiologie není příliš široký a nevede spíše k tomu, že máme být zejména sobci

Usilovat o hodnotu pro mě je důležité proto, že je hodnotná = důležitá = významná pro mě, tedy mě naplňující, uspokojující.

"Nejsem totiž střed vesmíru." Nejsem, ale jsem výchozí bod a střed svého rozhodování, usilování, jednání.

Jediné hodnoty, které známe, jsou slast a strast, a u nich víme, že jsou hodnotami vždy jen pro jedno jediné konkrétní individuum. Takže už jsou ze své podstaty individualizované. A v této chvíli začíná hrát roli pozice toho, kdo se ptá a rozhoduje.

nepopírám možnost, že existují nějaké neosobní hodnoty, dokonce existují jistě, pokud neexistuje ego (jde o neosobní stavy u Parfita, pak platí altruismus či přesněji utilitarismus stavů - přesněji, protože nejde ani o jiné lidi, ti také nejsou, když není ego, ale jde o celkové kvantum neosobních stavů slasti/strasti)...jenomže tyto hodnoty o sobě (až na Parfitovskou možnost) nepoznáváme a nevíme ani, co by jimi mohlo být, v tom je ten problém...ale možnost, že existují, nenapadám...jsou však ryze hypotetické, námi nepoznávané...a "může" být skoro vše (až na kontradikce)...

A proč bych neměl usilovat o hodnoty pro druhé? Protože, jak píši výše, hodnoty jsou striktně individualizované: mají smysl, hodnotu a naplňují vždy jen jednu osobu. Mám tedy usilovat jen o ty, které naplňují mě a mají smysl a cenu/užitek/hodnotu pro mě. Tedy o "hodnoty pro mě".

My se přeme o to, jaké mají být intuice, a přitom zřejmě nic takového jako "intuice" není.

Je zde jen nějaká věta/tvrzení, kterou má osoba tendenci považovat za pravdivou, a o této větě někdy daná osoba říká, že se jí "zdá být intuitivně platná", ale to je jen rétorická fráze, formální sousloví mající zdůraznit, že daná osoba na platnosti dané věty trvá a bude trvat...

A někdy má navíc tato osoba emoci odporu, když někdo říká větu opačnou. O intenzitě emoce odporu/napětí u dané osoby nás předem může informovat to, když osoba prohlásí, že "má opravdu silnou intuici", že platí věta A: vůči větě opačné (negace A) pak bude mít silnou emoci odporu, někdy i zloby, zlosti, hněvu (vše jsou to jen různé formy napětí tělesných svalů)...

Naproti tomu emoce přitakání/souhlasu/přijímání/schvalování vůči nějaké větě vůbec neexistuje..

I kdyby byla evoluce řízena Bohem, musel by ten, kdo takto soudí, ukázat, proč jsou altruistické pudy zároveň morálními pudy. Mají totiž jinou funkci než morální, a to sice funkci zvyšovat pravděpodobnost předání genů do další generace: ti, kteří spolupracovali, si ve skupině zvyšovali reprodukční zdatnost (fitness). Je to jako u oka: má jasnou funkci (získávat informace o vnějším okolí), a kdyby chtěl někdo hájit, že oko má navíc ještě funkci morální, tak i kdyby evoluci řídil Bůh, musel by daný filozof dokázat, že tuto - zřejmě nadbytečnou a neoprávněně přidanou - funkci oko skutečně má. 

proč myslíš, že nahodilá evoluce může vyprodukovat morální pravdy nebo i švýcarské hodinky? Čistou náhodou matematicky ne, musí zde být jisté principy, které počet nahodilých možností rozvoje podstatně redukují..

Nemohu s Huemerem ani tady souhlasit. Reálný liberalismus rozvinutý v posledních stoletích docela dobře kopíruje reciproční altruismus, to, že na papíře to měl třeba Kant ušlechtileji, není podstatné, politické vize, které se uchytily, byly recipročně altruistické: tvá svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého apod.

navíc Huemer zcela ignoruje kulturní evoluci, kterou většina evolucionistů uznává - i tím se liberalismus rychle rozšířil...

proč by přírodní zákony umožnily vznik zrovna morálních pravd? To by musely být nějak manipulovány, jinak by to byla strašná náhoda, aby se trefily slepě zrovna do Dobra

tak to není moc uspokojivá odpověď od Huemera...sám zde zdráhavě uznává možnost egoistické interpretace liberalismu...

ale nepopírám existenci neegoistických idejí na straně Severu, také na straně Merkelové v uprchlické krizi...nepodceňuji totiž ani kulturní evoluci, memy altruismu, které v nás vyvolávají slavnostní a hřejivě teplé vše-lidské pocity...

chápal bych ideologii altruismu vlastně podobně jako jakoukoliv jinou ideologii, třeba komunismu, kapitalismu...a tím, že má evoluční základy v recipročním altruismu, silně konvenuje i s našimi "intuicemi", tedy vrozenými morálnímu pudy

 Zmínil bych důležitou věc: jsem povinován následovat pouze objektivní hodnoty hodnotné (důležité, cenné, významné) objektivně pro mě, ačkoliv plně uznávám, že existuje mnoho objektivně platných hodnot, které platí pro jiné lidi. Vlastností objektivních hodnot (slasti a strasti) je vždy to, že jsou objektivní a současně objektivně hodnotné (důležité) právě pro jednu osobu a jen pro jednu osobu.

To, že jsou, se shodneme. Dávám za pravdu i Jan Votava, že pokud není já, mají i neosobní stavy slasti a strasti hodnotu, i když mnohem slabší než hodnoty, pokud ego existuje, a v tomto případě (kdy neexistuje ego) by tedy existovaly i objektivní neosobní hodnoty o sobě. Nyní jde o to, zda mám usilovat o všechny existující hodnoty, nebo jen o některé. Proč bych měl usilovat o jiné hodnoty než o ty moje? Jen proto, že jsou hodnotné? Z hodnotnosti něčeho ještě neplyne to, že bych o to měl usilovat, zejména pokud toto něco už z definice je sice objektivní hodnotou, ale jen hodnotou pro někoho jiného.

Zajímavá je zde sémantika sousloví "zdá se být intuitivní": zřejmě by jsi ji přeložil jako "zdá se mi nezávisle na emocích". Zdání samo o sobě je však jen zdání, zejména proto, že máme protichůdná zdání, jako v tomto případě. Naopak je jasné, proč usilovat o vlastní hodnoty: protože z nich my samotní máme hodnotu/užitek. V případě hodnot druhých lidí zde nic takto jasného není: z hodnot druhých lidí my samotní užitek nemáme.

K záchraně světa v takovémto případě není racionální důvod. Mohu uznat, že se nezachráněním světa ztratí jisté objektivní hodnoty druhých lidí, ale z těch nemohu mít nikdy žádný užitek/zisk/hodnotu pro sebe, proto nevidím důvod, proč se o to zajímat.

Jde sice v případě objektivních hodnot pro druhé lidi o objektivní hodnoty, ale ne o objektivní hodnoty o sobě, ale o objektivní hodnoty pro ty druhé lidi, nikoliv pro mě osobně.

Tedy není racionální důvod, proč je neignorovat.

Zajímat se mám totiž jen o takové objektivní hodnoty, které jsou objektivními hodnotami pro mě nebo které jsou objektivními hodnotami (samy) o sobě, nikoliv o takové objektivní hodnoty, které jsou objektivními hodnotami jen pro druhé lidi.

Jelikož existují jen hodnoty pro mě a pro druhé živé tvory, neexistují však hodnoty o sobě, mám se zajímat jen o hodnoty pro mě. Z toho plyne etický egoismus.

Hodnoty o sobě existují jen tehdy, když neexistuje ego: jsou jimi pak neosobní stavy slasti a strasti, které sice v takovémto případě (neexistence ega) mají poměrně malou hodnotu (nebo poměrně malou zápornou hodnotu v případě neosobních strastí), ale nějakou objektivní hodnotu mají. V takovémto světě má smysl/hodnotu o ně usilovat. 

Tento svět bez ega však nabízí tak malou hodnotu, že je rozumné si vsadit na svět s egem, který nabízí nepoměrně větší hodnotu.

Svět s egem je sice mnohem méně pravděpodobný než svět bez ega, ale nabízí mnohem větší objektivní hodnotu, tedy podle teorie rozhodování volící dle velikosti užitku kalkulem "pravděpodobnost užitku/zisku krát jeho míra/velikost" bychom si měli "pascalovsky vsadit" na to, že ego je. 

Je to racionální zřejmě nejen podle klasické, ale i podle ne-klasických teorií rozhodování, protože pravděpodobnost toho, že ego přece jen je (v podobě relativně trvalých vlastností nebo osobnosti psychofyzického organismu) není zas tak mizivá.