pokus o schizofrenii (pseudo-povídka)

Chyťte racka! Honem!

Byl fakt hezký, a to jsem si myslel, že co jako s rackem. Letěl nad Oslavkou (to je řeka), a řekl to asi trpaslík. Byl malý, tlustý, jako já dřív. Byl tady a šli jsme dál. Píšu to v minulém čase, stalo se to dřív, vlastně nestalo, ale děje se to teď, alespoň se o to pokusím: takže, chyťte racka! A honem!

Do kopce mi to moc nešlo, žádná tři přání, které po mně chtěla, jsem neměl. Zrušil jsem její existenci a šel dál. A pak mi dali práci: malovat černou barvou všechny zdi podél toho jejího království (takže její existence byla evidentně obnovena, no jo, pan komoří se zase činí, hurá, zaslouží metál!...taky mě tahle moje ironie NEBAVÍ jako asi i vás).

Maloval jsem, barvy bylo málo, ale zkažená nálada z toho jako byla samozřejmě, všechno černé, i tu vodu přemalovat, jako v trapným seriálu, kde jim došly nápady. Trpaslík stál vedle mě a neříkal nic, kdybych do něj kopl (celou dobu jsem zuřil a věřte mi, že jsem to udělat CHTĚL), tak by se rozpadl na cimpr-campr, jako všichni ti trpaslíci před všemi trapnými jeskyňkami chatkami u Jihlavy a za Jihlavou a asi i u Budějovic (tam ještě nejsou rybníky, že ne?).

Ale oni samozřejmě chtěli přemalovat racka, takže jsem ho musel CHYTIT: omlouvám se ti, vzácný duchu zvěře, duchu ptačí, duchu racka, že tě musím zabít, pardon, přemalovat, řekl jsem indiánsky a šup na to: a půl je hotovo! Ale fakt jen půl, víc barvy nebylo.

A pak se mi začala hlava točit, měl jsem v ní nějaké tlaky a všechno teprve začínalo být skutečně divné: jakoby realita už nebyla banální, ale začarovávala se postupně, ztrácela šeď a začala být taková, že by nahnala strach úplně každému, i RAMBOVI. Byla nějak divně a žhavě zářící, moje emoce byly jí samotnou, nešlo to oddělit, byla žhavá a tekla jak moje nitro a já i ona jsme se nějak měnili (restrukturo!...RESTRUKTURO! - výkřik anonymního schizofrenika českého internetu).

Bylo to podivné, tolik žhavosti a pekelné fascinace: musím se neprodleně stáhnout! Opusťte svá místa a jděte si lehnout! Budíček a večerka...večerka a budíček...HA HA HA!...takže co? Budíček, Večerka, Budíček, Večerka! (HA HA HA).

Racku, proč mi nepomůžeš trošičku? Byl jsi tak čistý, jak jsi krásně letěl a já tě MUSEL chytit! To není moje vina přeci, není! Blesky šlehaly oblohou, divoká stáda koní se hnala dálavou, bosou nohou nevkročíš do posvátných zemí jasů a divů...a ono je to tekutý, fuj, tekutý! Nepřibližujte se, zdraví nebezpečno! Ale co, když je to v tvý hlavě? Co?

Lehká srdeční nevolnost, lehké zaškobrtnutí, lehká nevolnost...hm, hm, je to vážné: SCHIZOFRENIE...katatonie...hm, hm, RESTRUKTURO, RESTRUKTURO...hm!

básničky v próze, prózičky v básni

MOŽNÁ NUDNÁ PŘEDMLUVA, ROZEHŘÁTÍ, NEŽ JSEM SE ROZJEL (MOŽNO PŘESKOČIT):


A tak to všechno padalo, rozpadávalo se, zvrácelo. Běh ranním nebem, které je jako vždy temné, temňoučké, do kovového nitra, které už není jen ve mně (v kom, čem). Běh lehkosti, která svírá: může TOHLE osvobodit? Jsem tu sám: mrtvý, tichý co do správných slov, napěchovaný nemístnými emocemi. Kde je život v tomhle všem? Kluzký povrch, hladký dech, cupity dupity, připomíná mi to leden a led a psa na něm před dvanácti třinácti roky, to ještě nebylo zřejmo, že vše v životě duše je kruhem. Kruh, opakování, obsese. Kde je život? Kde to (ve mně) žije? Mlha či opar mého naladění, ponořen pod hladinu v emocích, které tu už pravděpodobně mnohokrát byly, kdo rozezná detailní diferenci: a komu na ní záleží? Ani mně už ne!

POMALÝ START (A DÁL TO KOMENTÁŘI PŘERUŠOVAT NEBUDU, ZRYCHLUJE TO, KE KONCI JE TAM FALEŠNÝ KONEC, PAK TO JEŠTĚ JEDE A PAK JE TEDY OVŠEM TEN KONEC):

Ale letět v Olomouci, čtyři piva a gyros a zoufalá zběsilost, ksichty všechny stejné, křídově bílý prach hladkých sloupců vzduchu bez jediného proudu, který by jimi pronikl (ke mně, k tobě třeba ještě jo).

A co já, já, já, já...já já já: ten kousek či kus ničeho (dumky žalky: a co já? Znáte to?). Já samolibé, já vše-znalé, já odlomené, ale hlavně já neexistující.

A ti DUCHOVÉ v tom lese v pondělí: to si má fantazie neumí vymyslet něco lepšího? Naivní dětské vize: ale oni tě vystraší, oni mají tu sílu, tady z banality knih a notebooku to nepoznáš! Jevím se sobě samému vesrkze fádním, já sebestředný teroristicky teoretizující o praxi, já samolibě své ne-já hýčkající, ne-já. A VŮBEC nevím "jak to všechno je", "jak je to celé doopravdy": je to nějak?

A co moje SPECIFITA: kde je? Kam odtáhly nekonvence (a produkt jakých konvencí to byl?)? Zůstal chladný proud samolibě hýčkaných slov tekoucí ne ze srdce, ale ani z mozku ne, jen z dalších chladných slov, jen z dalších keců, keců, keců!

Zabývání se sebou, už bych s touhle kravinou měl táhnout do jiného kraje, písně se obehrály, tvoje notičky unaví nakonec i tu největší subku.

A pod tím (metafory hlubiny!), nad tím (transcendence!), ale co! (hm, agrese...)

Agrese, vsugerovaná sobě samému...co zůstává? Panika, ta bývá reálná: bušení, chvění, třes, pocení, bolení, kručení, natahování, stahování částí těla: BOLEST. Bolest bolí: to je bohužel celé. Takže to je Reál? To už je ono?!

Žvaní se, žvaní, a nakonec zase jen peníze, nájemné, zubař a stokoruna. Žvaní se eticky, a nakonec zase jen všechno pro sebe.

A co si trochu hrát: skočit si na nos a PLIVNOUT si do vlastních úst! A být masochisticky blaženě sebe-sebou-pošlapán (zadupu se do země a basta!).

Proč tu žvaním? Co taky něco říct? Už jsem jak ten a ten (nebudu jmenovat, ze strachu, z prospěchářství). Vyprázdněný jedinec střední třídy a věku. Slova jako DYNAMIT, který svůj výbuch jen sofistikovaně předstírá.

Ale ty tlaky asi ve mě budou, jakási POSEDLOST, obsedantní, horečnatě hyperaktivisticky nutkavá: vršení slov a synonym, hromadění prázdnoty mezi nimi a hlavně v nich.

Ale psát zase trochu subjektivně, co už, že se do toho vmísí neodbytná reflexe a nenechá pravou hemisféru blít, aspoň takhle to trošku jde, trošku bliká, drká, trká, mrká boží Oko: KUK!

Jsem sledován! Pozoruje mě Velký Otec, pozemsko-nebeský, není to velký bratr, ale On, hrozivě silný: mám radši ženy, těch se nakonec není proč bát, nemají fyzickou sílu.

A hledání Zdroje a Pravdy: kdy už tě, pravdo pravdivá, najdu! Věčný romantik, naivní hledač a bloud: kdo hledá, hledá, nemůže najít přece! Jardo Dušku, máš pravdu: jen hledá - a šup! (A nic.)

A slova si hrají, trkají stříkají bolí a volí (pravice levice, lotr po levici přece, tedy KSČM).

Nakonec život zasahuje negativním tlakem...a už je konec, vyprázdnění proběhlo, dost.

Ale proč se nesmát, rozesmát se: vždyť ještě NEVÍME, takže je tu jakési volno mezi tou bolestí a směnkou na jakýsi plyn!

A třeba i toužit, i když jen naivně a jak to umím, nanicovatě, ale to neva: neva-díííííííííííí! (Podceňujeme a vyvyšujeme se vždy v jediném mentálním aktu vědomí: slovo Tondy psychoanalytického, pozor na to slovo!).

A nebo celé jen předstírání, co člověk z figury básně v próze taky vytříská, třeba že kape kohoutek (už ne, hodný sousede!), třeba, že postupuje se podle pravidel (a jak udělat, aby ne: přetrhnu se a stejně ne, ne, neumím).

Falešná hra, falešný intelektuál, nejistý nejistě klape tluče klávesnice brnky trnky (Trnky Brnky, nikdy mě moc ne...): jak říci, co je mé? A proč? Osvobozování slov, produkce slov...bla bla...Deleuze!...bla bla...Říká se tu něco, co nějak dělá Í-Á nebo ACH! (?)

Středoškolské cvičení v básnickém slohu, nadšení hloupoučtí gympláci, jejich energie poněkud okoukaná po těch generacích: stejná, říkám já, zapšklý a zaujatý a ZÁVIDÍCÍ jim.

Ale ono to chce švihy švih a nesoustředit se, automatická kresba písmenka písání.

A je to tak, pod povrchem slov, pod jejich hladkostí lehkostí tokovostí proudovostí: CO? Řízí říz: teče krev...včera mi na palec spadlo cosi, pro co se mi slovo nevybavuje, ale ten palec: BEBÍ! Jo: BEBÍ.

Ale proč jen to tělíčko tělo a pocity přebujelé afektíky? A co třeba počítače a obědy a stravenky? A vzepětí ducha a duchovna a tak? To už jako ne, to už jako víme, že opravdicky NE-ÉÉ?!

Jsem počítač robot, ale mám afektíky, moje stroje na slova jsou jimi neustále kalamiticky přes nagasaki-hirošimu termoplynem termoplynovávávány. Slova na slova, stroje na stroje, a mezi tím sem tam - jéminé - důležitá zpráva těla: srdíčko buší, panika, kryjte se (kdo můžete), zužte se, stáhněte, sevřete (zavřel jsi dveře bytu? Opravdu? A plyn?).

Měl bys víc cvičit a číst čtyři pět devět hodin denně a psát články monograficky, do monografií, kapitol, stylů vědecké práce! Orbitreku, honem, jdeme na to! Ráno a večer a pořád - dokud můžu - pořádek pořádně. Pořád.

Ale ten záblesk nějaké radosti nebo euforie, to je fajn, Theinova intelektuální slastička, radost ze slovíček, hýřím jimi, jsem na ně bohatý, můžu je krást z knihoven a tisknout v tiskárnách a psát si do deníčku jak patnáctiletá holčička zamilovaná do Kanta Platóna a...třeba....JUNGA! (Těsně vedle: Freud? Lacan?).

Volnost, když slova kloužou, jako sáňky za vsí: jezdit neumíte a jezdíte, ono to jede, pokus se vydařil, alespoň pro vás a v tuto chvíli (zítra řeknu, že to musím zkusit jinak a líp). Nějaká obyčejnost, jak říká Tomáš (ne Akvinský, ten by to neřekl, a ani Skácel, pro jeho umělecký "obyčejný styl" by bylo toto slovo příliš obyčejné).

Lidi mají rádi, když se vaše subjektivita hrotí a vy odsuzujete rázně a šmahem: tím se ukáže ta vaše údajná zvláštnost: máte vlastní názor a vlastní agresivitu: takže mám říct, že Skácel byl lhář? To neřeknu (á, zase póza, předem připravená: VY-KON-STRU-O-VANÁ!).

A jsem tu sám se sebou, v celém bytě, v celé hlavě, v celém těle, v tomhle pokoji (prázdný pokoj, tichý pokoj, venku houká sanitečka: už jsi, sanitko, odjela? TEĎ už jo). A je tu malá radost, bezvýznamná (fádní), a to je buřt, hřeje, hřeje, hřeje.

Úmorné, bez konceptu, grafomanské, zkouší modernisticky avantgardě blufovat, už to tu bylo, takže tečka. (A tohle tu bylo taky, to jen pro úplnost/doplnění/dovršení).

kauzalita

je realita konzistentní?

co to znamená, že existují "věci"? co je to věc, předmět, objekt, něco?

co to znamená kauzalita?
existuje skutečně nějaká kauzální síla, předání kauzálního vlivu, kauzální proud energie?
nebo je to jen pravidelnost opakování v přírodě?

co znamená, že v kauzalitě má působit nějaká věc na jinou a vyvolávat v ní nějaké účinky? jaký je vztah mezi příčinou a účinkem? jakou roli v tom všem hrají údajné "věci", mezi kterými se to odehrává a kde jedna má být dokonce příčinou účinku?

co je to za pohyb, proud, změnu, která to vše nese, která je v hloubi pod povrchem těchto fenoménů? a je něco pod fenomény, je vůbec nějaká hlubina?

obvykle za příčinu považujeme sebe jakožto nějakou "věc" nebo "věci", které působí na nás...hmatové, dotykové, pohybové imprese pohybovat něčím/být pohybován-tažen něčím...prožitek svobody, pocit svobody

je pocit svobody totéž co pocit vůle?
je vůle jen druhem afektu?

OCD a zaměření na ní

čím víc se na ní zaměřujeme, tím víc existuje - existuje jen tehdy, když se na ní zaměřujeme

lépe je odvrátit zrak

nepotlačovat ji, protože potlačování se na ní zaměřuje, ale věnovat se něčemu jinému

lépe je zabývat se její formou než konkrétním obsahem: čím víc se zabýváme obsahem, tím méně máme odstupu, tím více jsme ponořeni v ní

OCD charakterizuje neschopnost otočit list, pohnout zaseknutou řídící pákou

OCD je fascinujícím démonem, slastnou bolestí, snahou zakrýt hlubší úzkost bezpečně známou bolestí OCD, magií onoho stále se opakujícího ABRAKA DABRA, žhavou mantrou probíjející mozkem v tranzu a horečce

obsesivní myšlenka sama nezpůsobuje nic negativního, jen míra naší pozornosti a strachu z ní dělá problém

nevyřešeno: je OCD způsobena strachem z myšlenky nebo jejím potlačováním? strach plodí potlačování, je však OCD plodem jen strachu nebo jen potlačování nebo obojího? jen potlačování jistě ne...jakou roli zde však potlačování hraje? asi tu, že víc zaměřuje naši pozornost na OCD, taky tu, že vyvolává vztek až zuřivost z naší bezmoci ji potlačit: vidíme, že potlačování nefunguje, to nás naplňuje zuřivostí až touhou se zabít, poškodit, rozbít hlavu, zničit mozek (sebe-destrukce)

potlačování vyvolává pocity bezmoci, které vedou k zoufalství a sebe-agresi, někdy i k agresi k druhým (hádavost, hrubost)

potlačování v nás navíc ukotvuje iluzi, že sama myšlenka je zdrojem problémů, o to víc se pak zaměřujeme na ni

OCD je nechtěná maximální soustředěnost na myšlenku

obvykle se musíme nutit soustředit, zde však soustředění vzniká z toho, že se strašně moc soustředit nechceme

je dobré soustřeďovat se na svůj strach z myšlenky a na své neúspěšné snahy ji potlačovat...taky je dobré soustřeďovat se na formu dané myšlenky, na její reálnou neutralitu, neškodnost, bezvýznamnost této banální sekvence/algoritmu několika znaků...

asi je dobré soustředit se na cokoliv jiného...cokoliv je lepší než zůstat v bludném kruhu děsu z myšlenky, který ji považuje za cosi strašného, takže se opakovaně/neustále snaží ji neúspěšně potlačit, zahnat, vytěsnit

strach a snahy potlačit myšlenku vychází z této nepravdy:

tato myšlenka je nebezpečná, vyvolává všechny tyto mé nesnáze, je tedy třeba ji potlačit


co když však už víme, že to není pravda a namísto toho máme tuto tezi:

tato myšlenka sice není nebezpečná, ale nemůžu zabránit tomu, abych si to o ní nadále myslel, takže budu zase trpět....

přesvědčit o opaku nás může přibývající minulé úspěchy

strach je vyvoláván přesvědčením, že něco je nebezpečné, zde to však nebezpečné není, tedy je to celé jen sebenaplňujícím se proroctvím: když to vím, je to první krok k nápravě

Nágárdžuna

vše je prázdné, žádná poslední skutečnost/pravda tedy neexistuje

- ale to plyne z věty "vše je prázdné", která je poslední pravdou, z které plyne sebe-vyvracení

v jazyce nelze vyjádřit poslední skutečnost, protože toto vyjádření závisí na jazyce...a to je vyjádřeno jazykem


(mluví i parakonzistenci, transkonzistenci, nekonzistenci, která je koherentní, o kontradiktorické povaze světa atd.)

(žádná povaha, kterou skutečnost má, není)

všechny jevy jsou prázdné, utišené, zbavené esence, přirozenosti, podstaty..to se týká i výroků jazyka, myšlenek...ale i této věty

co s tím?
podle mě jediná možnost: nejazyková intuice, která není jazykem dobře zachytitelná, říká poslední pravdu...ale tato věta ji říká taky...nebo ji jen naznačuje, vede k ní...není to pravda, ale poukaz..může být věta jen poukazem..ano, jen performací ve smyslu: "Hýbni sebou!" - ta věta taky nemá pravdivostní hodnotu, jen pobízí k jednání

OK, ale je pravda, že tato věta je JEN performací vedoucí pravdivě k intuicí získané pravdě!

jsou-li všechny jevy prázdné, jsou prázdné i všechny tyto myšlenky a Nágárdžuna se vrací k primátu konvenčního, hloubka neexistuje, neexistuje poslední skutečnost, protože neexistuje poslední podstata...je prázdná i myšlenka/pojem prázdnoty

opustit i myšlenku prázdnoty...ale proč ji opouštět? protože vede k sebevyvrácení, prázdnota implikuje, že je sama prázdná...ale znamená to, že se skutečně vyvrací?

spíše se tím negativně vymezuje, co věci nejsou, že nemají podstatu, ale to neznamená, že jejich pozitivní podstatou je jakási "prázdnota": k tomu jen svádí jazyk, který pro označení této skutečnosti používá substantiva "prázdnota" svádějícího k jeho reifikaci do jakési substance

jenomže jestli nemají podstatu věci, nemají ji ani myšlenky, čímž ale dochází k sebevyvrácení

co s tím?

nemohu větu hájit dál, pokud nic netvrdí, protože nemůže

prázdnota je jen slovo? neodkazuje k žádné realitě? nesmysl, pak se nic netvrdí

prázdnota však není žádná reálná pozitivní věc, není ve věcech jako pozitivní kvalita, jen se tím chce říci: mysleli jste si, že věci jsou stálé nebo mají stálé kvality nebo existují samy ze sebe, ale tak to není, jsou jen nutnými důsledky předchozích věcí a pominou stejně, jako ony

hraje si s dualistickou ontologií: sféra konvenčního/jazykového/jevů vs. poslední sféra prázdnoty, která je ale nakonec taky prázdná, takže prázdnota je totožná s konvenčními věcmi a nirvána se samsárou, a tak se vrací k monismu

říci se nedá nic, ani to, že všechny jevy jsou prázdné, ani negace tohoto
nemůžeme ani říci, že to nelze říci...ale to jsme právě učinili

vykastruje jazyk a pak si zřejmě mylně myslí, že jeho kastrace může být účinná
jako Wittgensteinův žebřík: nejprve vylezu nahoru, to ještě drží, a až pak ho odhodím...jenomže akt odhození neguje zpětně sama sebe!

na poslední úrovni nic neexistuje a nic nesplňuje žádný popis..takže je to nepopsatelné...a toto to popisuje

vyšel z mylného chápání esence a existence: esence mohou být jen věčné, existuje jen to, co existuje ze sebe, nezávisle na jiném, nepodmíněně a nejlépe taky věčně a má podstatu/esenci ze sebe sama...jelikož shledal, že svět takový není, došel falešně k tomu, že svět není vůbec!

svět není, je prázdnota, ale ta je taky prázdná, takže svět nakonec přece jen je, ale jen jako pomíjivý tok neosobní kauzality

ale je zde reálný problém: uvědomil si podmíněnost všech věcí, tedy i podmíněnost vlastního tvrzení
dále si uvědomil, že aby tvrzení platilo, musí:

a) odkazovat k něčemu, co je trvalým rysem reality, tedy k nějaké "prázdnotě", tedy musí nutně a věčně platit, že všechny věci jsou podmíněné, pomíjivé, proměnlivé

b) být něčím, co má trvalou podstatu

ad a) tento trvalý rys však není ve věcech samých, spíše říká, co věci nejsou: nejsou věčné, nezávislé...ale i říká, co věci jsou: jsou účinky předchozích věcí...to je pozitivní vyjádření jejich "prázdnoty" bez toho, že by se do nich musela jako jejich esence vsunout metafyzická kvalita "prázdnota"...

slovo "prázdnota" tak pozitivně říká, že věci jsou podmíněné, to je jeho obsah, nereferuje však k žádné entitě "prázdnota" uvnitř nich samotných

ad b) výrok nemusí sám existovat věčně, ale musí odkazovat k něčemu, co věčně platí, tedy k tomu, že věci jsou pomíjivé, proměnlivé, nestálé, vzájemně závislé, podmíněné

věci jsou prázdné, tedy věci nemají podstatu, tedy postrádají vše, jakoukoliv charakteristiku, tedy i prázdnotu!

co s tím?
pokud jsou věci nepopsatelné, jsme v koncích
pokud ale jen postrádají trvalou podstatu, znamená to, že jsou samy podmíněné a pomíjivé a to je celé: takže říct, že jejich podstatou je prázdnota, je skutečně pouhou metaforou ukazující na jejich podmíněnost a pomíjivost

vychází z ideje statismu, věčnosti, věčných esencí/podstat/přirozeností: věc buď existuje věčně nebo vůbec, nezávisle nebo vůbec...jen tenhle nesmyslný předpoklad mu háže nesmysly

může však říci taky že:

realita je nepopsatelná protože:

a) nemá žádné charakteristiky, žádnou podstatu, žádné vlastnosti

b) vůbec není (jsou jen slova a ještě jinak, než si samy o sobě "myslí" a nebo nejsou ani slova, vše je klam a mam)

c) je kontradiktorická

d) je jinak, nejsou věci, prázdnota, podmíněnost, závislost, esence, kauzalita...to vše jsou jen podmíněná, závislá a nakonec nesmyslná tvrzení

pokud platí a), nemohou být věci ani podmíněné, závislé, protože nemají žádnou charakteristiku

jsou-li věci prázdné, nemají žádnou podstatu, charakteristiku, ani to, že jsou prázdné, ani to, že jsou podmíněné

opravdu chtěl říct N. toto?

nemají-li věci žádnou podstatu, není jejich podstatou ani to, že jsou prázdné, pomíjivé: to, že nemají žádnou podstatu, ani prázdnotu, však plyne právě z toho, že jsou prázdné

je třeba rozlišit dvě možnosti:

a) ve věcech není podstata "prázdnota"

- to může platit, věci jsou podmíněné, jejich podmíněnost však nutně musí být jejich esenciálním rysem, tedy jejich esence musí být podmíněností!

b) věci nemají žádnou podstatu, ani podmíněnost, nelze o nich cokoliv říci, protože nejsou čímkoliv, snad ani vůbec nejsou

- jak tohle však ví?

N. myslel, že nás dostal, ale myslím, že se do toho sám zamotal:

z podmíněnosti jevů chce usoudit, že nemají žádnou podstatu, tedy ani podmíněnost není jejich podstatou...pak ale úsudek ruší sám sebe

může spíš nominalisticky útočit na jazyk: není nic mimo něj nebo něco mimo něj je zcela jiné, protože pojmům "věc", "jev", "podstata", "kauzalita" nic neodpovídá...toto tvrzení však stojí na ontologické relevanci pojmů, které je tvoří!

celé je to o konfúzi vzniklé z dvojznačného chápání toho, co to znamená, že věc nemá podstatu:

a) věc nemá trvalou podstatu, protože je nestálá - správně
věc nemá podstatu ze sebe, protože je podmíněná - správně

ale k tomu nutně musí být esencí věcí to, že je nestálá a podmíněná: aby věc mohla nemít tu esenci, kterou ji běžně přikládáme, musí mít esenci jinou: musí mít esenci podmíněnosti a nestálosti

b) věc je podmíněná, a tedy nemá podstatu, a tedy je nepopsatelná a vlastně nemá žádné charakteristiky a snad ani není (jakožto "věc", jakožto oddělené "něco")
 - to druhé je nesmysl, protože plyne z esenciálního určení věci, že je podmíněná

všechny věci jsou stejné v tom, že jsou podmíněné, závislé, proměnlivé...v tomto smyslu prázdné, nikoliv ve smyslu, že nemají žádnou podstatu

všechno pramení z magického a zmatečného užívání termínu "prázdnota":

věci jsou podmíněné, tedy prázdné, tedy nemají žádnou podstatu, tedy ani prázdnota není jejich podstatou (chyba), a jelikož je prázdnota sama prázdnou (bezpodstatnost nemůže být čímkoliv pozitivním, nějakou entitou), vracíme se zpět do konvenčního světa samsáry, ale s hlubším vhledem, s vědomím, že za ním už nic není, že tohle je všechno

jistě, za věcmi není nějaká hluboká kvalita "prázdnoty"
ale věci samy mají esenciální rys, že jsou pomíjivé, nestálé, závislé jedna na druhé atd.

o egu

není snaha za každou cenu popřít ego a pýchu kontraproduktivní?
nevyvolává falešnou pokoru? jsem to já, kdo pokorně potlačuje pýchu...

navíc člověka snaha potlačit ego příliš na ego zaměřuje, často i větší ego vytváří

snaha násilím potlačit ego může být neefektivní

co je to ego? komplex memů, dat, informací skloubený pod štítek "osobní identita", esence, přirozenost, individuální forma, individualita

co potlačuje ego? ego potlačuje samo sebe? sebepotlačení, sebeumenšení: nejsem středem světa, nejsem tu jen já, věci se netočí jen kolem mě, nejsem prvním a posledním

jsem součástí, jsme tu "my", nejen já

vidět se jako součást kolektivity, aspekt celku

nemyslet pořád jen na sebe..netočit se kolem sebe jako kolem zlatého telete...nezabývat se pořád sebou: jaký jsem? jsem lepší než tenhle? jak se cítím? co prožívám? co chci? jaká je moje skrytá hlubina?

je možné, že žádnou skrytou hlubinu nemáme, teprve ji hledáním produkujeme

sebehledač uvízne rád v slastně masochistickém sebehledání, nechce odpověď, líbí se mu neustálá narcistická sebeutvrzovací pouť

ego, ego, ego...pokud není, nemůže sebe ani potlačovat

nakolik lze ego potlačit "na sílu" a "na křeč"?

spíše odvrátit zrak, dívat se jinam, než na sebe, zapomenout na sebe, ztratit se sama sobě, opustit svoji tíží, vážnost a důležitost vlastního ega

Vanier hezky píše: kdo má velké ego, má potřebu přesvědčovat druhé, že je lepší než oni...a využívá je k tomu, aby mu to potvrdili, tedy je využívá k tomu, aby je mohl zotročit, překonat, stavět se nad ně

ten, kdo má ale takto velké ego, má ho - alespoň v mém případě - malé, nevěří si, pořád se proto zkoumá, zda je opravdu taková nula, jak se bojí, a proto před druhými hraje falešnou hru na svoji sílu, aby je všechny přetrumfnul a tak mohl definitivně potlačit svoji obavu, že je nula

nezabývat se diskurzy, ve kterých se vyskytuje slovo "ego" a POCITY s ním spojené: tedy aktivita sebehledání, sebeprůzkumu, sebepociťování, starosti o sebe

kdo hledá sebe, neustále se vrací k sobě, pořád se noří do sebe, do plic, vnitřností, do těla, do hlubin, k pocitům, k starostem o sebe projevujícím se bolestmi žaludku, pocením, bušením srdce

nedívá se na svět, ale stále jen do sebe: tragédie melancholika

má extrémní zájem na tom, aby jeho stávající ego a identita přetrvávaly...smrt je pro něj strašlivější než pro ostatní

přitom by bylo dobře ego otevřít, transformovat, zapojit do společného my, tedy učinit menším, skromnějším: nejen já jsem zdrojem vší pravdy, ale já se mýlím, já jsem omezený, ale to nevadí, druzí mě mohou poučit

stát se žákem druhých, nikoliv jen stále jejich učitelem a mentorem!

přijmout submisivní pozici, naslouchat, být sluhou, nejen stále pánem

nechtít jen neustále obhajovat to, že jsem největším mudrcem ze všech, ale spíše ukázat slabosti ve vlastním úsudku: má omezenost není má vina, není to něco, co je potřeba skrývat, klamat a lhát o tom

ano, to a to nevím, to a to mi nedochází, v tomto jsem udělal myšlenkovou chybu, tady jsem zaujatý, uvažuji lokálně, omezeně a a no, často jsem pouhým hlupákem...

a ono to nebolí, ono to jde, a nic se neděje...všichni jsme na jedné lodi, mnohdy jsem chytřejší, mnohdy zas omezený, ale podstatné je nehrát hru neustálého hledání, zda jsem chytrý nebo ne...

JSEM OMEZENÝ...zní to, jakoby to ani nebyla pravda...a přece je, a když myslím, že ne, tak tehdy nejvíc

Boží síla je v jeho slabosti?

řekl si, že Boží síla je v jeho slabosti

jak si to myslel?

boží slabost nám ukazuje jeho pokoru, takže proniká a mění naše srdce, OK

bůh však nakonec nedosahuje svého cíle skrze slabost, kdyby byl jen slabý, zemřel by, satan by vyhrál

nebo se chce říci, že boží slabost má moc proměnit všechny, nakonec i silného satana?

že bůh se vzdal své síly, svého ega, a tak nám dal vzor, jak vyhrát?

a co když by nevyhrál? co když by nás neproměnil?

a taky ne: vždyť jsme ho ukřižovali...ale díky své síle/moci, nikoliv díky své slabosti, má autoritu, vstal třetího dne z mrtvých, bude soudit živé i mrtvé na konci věků jako soudce, otcovská figura přísného ( = spravedlivého) superega, zákonu/Zákazu Otce...a kdo se neodevzdá, nepoddá, neskloní, bude zatracen

nejdřív to tedy zkouší po dobrém a ukazuje svou slabost, když to pak ale nejde, přitvrdí ( = věčné peklo)

nakolik se všechny křesťanské řeči smrskávají na slast z toho, že budu v nebi a na strach z toho, že budu v pekle plus snad ještě se zlomyslnou utajenou slastí, že v pekle bude nevěřící, ten, kdo se mnou nesouhlasí, a tak budu já, údajně skromný (díky Bohu! - i doslova) obhájen, triumfovat

kdyby byl Bůh jen slabý, neztratil by svou autoritu? na Ježíše plivali, smáli se mu...bez moci ani rána...

ale ono to snad není "buď-anebo"...příklad Ježíšovy pokory mění srdce...Boží síly je taky třeba

jednou to snad půjde úplně po dobrým...ale není hrozba boží síly v záloze vždy?

ve starém zákonu bůh tvrdý zcela, v novém zákonu již milosrdný, jaký by byl postmoderní zákon?

skepse a metapozice

říkáš:

skepse je jen další hra, jen si myslí, že stojí nad ostatními

tedy říkáš:

z metapozice říkám, že metapozice skepse je iluzí, protože žádná metapozice není

to by ses vyvracel

ještě bys mohl s Duškem či mystikou říkat spíše:

z metapozice intuice říkám, že metapozice skepse je iluzí

nebo náboženská varianta téhož:

z metapozice Zjevení, která není moje, ale dostal jsem jí boží milostí, říkám, že metapozice skepse či rozumu je iluzí

v této variantě je člověk jakoby skromnější...ve skutečnosti však zase jen preferuje vlastní víru, o které ale tvrdí, že není jeho volbou a nestojí na něm, ale na Bohu, Boží autoritě a Boží milosti, se kterou člověku víru dal...ale přitom je to zase jen člověk sám, kdo si vybral...pokud jde věřící ještě dál a popře svobodu své volby, ničí svou pozici, protože z nás dělá loutky Boží...musí tedy trvat na svobodě a tedy na odpovědnosti, kterou se zastáváním své pozice má...tedy zase preferuje svůj názor a univerzalizuje jeho domnělou pravdivost

cítíme jakési tahy v nás, tlaky a intenzity, které začneme externalizovat, personifikovat, antropomorfizovat do jiné osoby, do Boha, tedy psychologické projekce...začneme mluvit k Bohu, nikoliv o Bohu

proto chápu skepsi jako normální pochybnost: v situaci plurality pozic, kde každou zastávají moudří lidé, není moudré myslet si, že jen jedna je správná...možná jsou správné všechny, možná žádná, možná jen jedna nebo i víc nebo i víc protikladných, ale není možné to rozhodnout

skepsi lze napadnout takto: je správné rozhodnout se, i když důkazy nejsou absolutní

skepse totiž stojí na této snad příliš radikální premise: bez absolutních důvodů pro světonázor je lépe nezastávat žádný, nerozhodnout se

tato pozice nerozhodnosti je v praktickém životě absurdní, možná je stejně absurdní i ve filozofii či ve světonázoru

ale mnoho pozic je doslova PROTIKLADNÝCH, nechceme-li tvrdit, že nekonečná realita je uchopitelná vzájemně protikladnými pozicemi, čímž bychom ZCELA popřeli smysluplnost jazyka metafyziky a tedy poznání světa skrze jazyk, jak se rozhodnout?

nemůže přece platit současně, že bůh je i není! i když to mystici tvrdí, myslí tím, že JE, ale jinak než běžné věci...

Badiou-Žižek-Hauser: nová univerzalita po postmoderně

ale jak, když se respektuje relativismus a pluralita?

Habermasovská mnohost v rámci jen trochu omezující jednoty, např. liberalistických velmi široce definovaných všeobecných "lidských práv"?

třeba otázka etiky: buď objektivní etika je - anebo není...když Badiou říká, že není, ale pak prosazuje univerzalismus subjektivní etiky z pozice události, kterou subjekt do jisté míry vytváří, definuje a která ho současně tvoří, je to násilí partikulárna snažícího se (jako každé partikulárno) univerzalizovat, násilí, které postmoderna správně diagnostikovala! a ono se zas vrací zpátky, po postmoderně...no, ona už se tato tendence vrátila v rámci postmoderny: postmoderní partikulárno se taky snažilo univerzalizovat pod pláštíkem toho, že bojuje proti KAŽDÉ snaze partikulárna se univerzalizovat...Badiou se alespoň upřímněji k této tendenci hlásí

ale postmoderna je asi stejně lepší: jistá její univerzalistce umožnila rozvoj většího počtu partikularit, což by bez násilí partikulárna postmoderny nešlo...ale je jí vytýkáno, že tato univerzalizace jejího partikulárna byla slabá, takže umožnila bujení (univerzalizaci) partikulárna kapitalismu,které může přebýt jen univerzalizace jiného partikulárna (partikulárna komunismu)

--

není Badiou-Žižkův-Hauserův subjekt zase jen modernistickou převahou identity nad diferencí? pouhým návratem moderny namísto jejího hegelovského Aufhebung skrze médium jejího jinobytí v postmoderně?

nakolik pro definici subjektu potřebuji pojem identity a negace (negace jakožto vymezení hranic subjektu: každá negace/limitace je určením)?

postačí mi pro definici subjektu pouhá postmoderní diference?

nebo spíše potřebuji obojí, identitu (tedy negaci) a současně diferenci?

Bůh v postmoderně?

duše a Bůh už nemohu mít jednoduchou substanciální sebe-identitu

spíše musí být diferencí, stáváním se, procesem/událostí, neustále se jen sjednocujícími, ale nikdy definitivně nesjednocenými badiouvskými subjekty

protože postmoderna nevěří na trvalou identitu a na svět mimo čas

ale Bůh může být živým rámcem či osou či živoucím pohybem světa tohoto...musí to nutně vést k panteismu? nikoliv, může být sjednocující či základní osobní silou, pohybem subjektivizace univerza...nevede to ale k Hegelovi, u něhož se Bůh mění, dozrává v poznání?

ale Badiou věří na to, že událost se stává, její pravda se postupně realizuje, tedy spolu s Deleuzem věří na Ideje, na smysl událostí, které nejsou mimo čas, ale jsou jaksi v minulém a budoucím, nikdy ne plně aktualizované, Deleuze tomu říká sféra virtuálního

kde je zde místo pro Boha?

Bůh mající jen krátkodobou identitu, věčný pohyb stávání se a diferenciace, proměn a heterogenity nesplývající do mrtvé homogenní stálosti? proč ne...

OK, ale stávání se je cosi závislého na času, na imanenci času, na pomíjivosti, není to v rozporu s klasickým Bohem? může pak Bůh být všemohoucím a svobodným subjektem? v Žižkově i Badiouově teorii mají subjekty se svobodou potíž, spíše ji na chvíli získávají ve chvilkách svého pomíjivého zrodu, kdy se vymaní ze stávajících struktur revolučním Činem...

Bůh dynamický a živý, nikdy ne mrtvě hotový a stojící, nikoliv Identita, ale Diference

OK, ale Bůh v čase? odkázaný na časový průběh stávání se? Bůh jako živoucí pohyb sebe-vývoje?

tedy:

je Bůh i mimo čas? dualismus implikující platonismus, tedy dokonalejší svět mimo tento svět?

nebo je Bůh zde, v jádru všeho, živoucí rámec či osa všeho, nikoliv v hloubce, ale v hrách událostí, spíše pohyb k osobě, která se mění než hotová a pevně daná osoba?

všimněme si, že stejně jako sdílí momentální formu (lidského) subjektu jemu přidělené objekty ve světě, sdílí ji i forma Božství...substanciální ego má substanciálního Boha, žižkův pohyb subjektivizace má Boha jako pohyb subjektivizace...

--

v postmoderně převažuje forma nad obsahem, povrch nad hloubkou, která je identifikovaná jako metafyzický klam nebo jako pouhé tělo a jeho pochody, neosobní rej kvarků...

může být i Bůh spíše formou a povrchem, hrou událostí, jejich deleuzovskou komunikací/rezonancí na povrchu?

Bůh je živý, dynamický...v tom má postmoderní Bůh blíž k biblickému a islámskému než Bůh shcolastický a novověký

mění se Bůh? dozrává? vyvíjí se? je jen v tomto světě? vyvíjí se v tomto čase? je osou tohoto světa? jeho živým rámcem? nesklouzáváme k Spinozově panteismu a k Hegelově sebe-vyvíjejícímu se Bohu?

je Bůh, který se vyvíjí, nutně méně dokonalý než předem daný statický Bůh? ano v tom, že něco na začátku neví, je nevyzrálý...ale ne v tom, že je životnější, plný dynamismu

náboženský platonismus nemusí znamenat dualismus dvou světů, ale živější podstatu našeho světa...tato podstata může být Bohem samým, a nemusí být v hloubce, nemusí jít o přirozenost světa (Spinoza) či o jeho metafyzickou hloubku, substanciální substrát/podklad, ale spíše o dynamickou konfiguraci fenoménů, která má osobnostní nátisk Božství, nese stopy Boží vůle, milosti, prozřetelnosti i lásky...

Bůh jistě není uchopitelný skrze naše pojmy "subjekt", "substance", "podklad", "sebe-identita"

Deleuzovský pojem Diference je volnější, ovevřenější posunům, excesům,...

navíc je zde víc skromnosti, méně gnostického hegeliánství: Boha neznáme, je čirou diferencí, čímž se chce říci, že je vždy Jiný, uniká naší definici, našemu pojmu, je totiž živý, nemáme ho na dlani a v systému identit a negací (protikladů, antitezí) jako gnostik arogantní Hegel

ale co osobitost Boha, jak ji myslet bez pojmu osoba, individuum, subjekt? skrze neosobní a prepersonální deleuzovské singularity a intenzity neosobního transcendentálního pole? to je málo, je to mechanické, moc neosobní...v tomto je lepší Badiou a Žižek, ale ti jsou zase hegeliáni: Bůh jako subjekt vždy jen vzniká, jde o proces nekonečného sjednocování a proměn, který nikdy není dovršený v hegelovském konci dějin

Bůh snad může být vždy dokonalý, i když se vždy mění, protože je živý?

Bůh není mimo svět a ani v jeho metafyzické platónské hlubině, ale spíše je to osobnostní rys/nátisk/celistvá dynamická konfigurace věcí, které říkáme Osud, prozřetelnost, síla lásky prochvívající univerzum?

Bůh je tak na povrchu světa, nikoliv v halíkovské hlubině, je v deleuzovské hře událostí, je to spíše osobnostní proces než něco, co by bylo uvězněno ve škatulce fixní osobní identity Boha

k Bohu totiž patří živoucí proudy intenzit, singularit, nekonečných deleuzovských pohybů zprostředkovávajících krátkodobé spojení, vývoj a proměny světa, který je jeden, ale zaplněný heterogenitou, diferencemi...stejně vnitřně diferentní může být i Bůh sám

Bůh není od světa oddělený, není v hloubce ani jinde, mimo...je tady...ale neznačí to panteismus, protože je osobní, čí spíše dějící se v jakémsi volném a proměnlivém osobnostním rámci plném proměn a diferencí, ostatně jako každý z nás

ale nesouhlasil bych s hegelovským motivem u Badioua, že Bůh (u Badioua pomíjivý subjekt politické či vědecké či jiné pravdy události) je proces nekonečného sjednocování...to má od Hegela, toto směřování k reflektované jednotě, identitě

Bůh je osobnost, která je právě skrze diferenci a změny, nesměřuje k jednotě, konečnému sjednocení se sebou samým

Bůh však asi nějak základně jednotný je, není to rozpadlý agregát prepersonálních intenzit

ale tato jednota umožňuje diferentní rej

nevrací se zde ale nenápadně substanciální jednota Boha? živé dění třech božských osob v rámci jedné substanciální identity Boha?

není k Boží všemohoucnosti nutná svoboda a ke svobodě substanciální jednota?

nebylo by možné však tuto jednotu Boží myslet jinak? i Platón měl dvě pojetí jedna: vyšší Jedno bylo nad jsoucím

nemůže být čisté Jedno totožné s čistou Diferencí? nebo je to dialektické sofisma typu "jedno je mnohé"?

Bůh jistě není uzavřitelný do běžného pojetí jednoty, identity, subjektu

je to živý oheň, který je osobní

co zde však znamená "osobní"? rozhodně ne novověký subjekt, karteziánské ego! ani u člověka ne!

subjekt/osoba, je, jak věděl Fichte, cosi konečného, má to hranice: každé určení je negací, limitací, jak věděl Spinoza..jak myslet nekonečný subjekt? je to nemyslitelné, vágní a všemu otevřený pojem diference by zde mohl pomoci!

ale myslíme jím pak vůbec něco?

aby bylo něco osobní, musí to být omezené/vymezené, trvalé, musí to být jednotné? jakási singularita, zvláštnost, individuální forma, jedinečnost tam být musí, nebo ne? nesklouzáváme zase k Spinozově neosobnímu či k Hegelově univerzálnímu Bohu?

problém je, že Boha myslíme vždy analogicky podle vlastní osoby či iluze, jak se sami sobě jevíme být

není zde Bůh redukován na "stávání-se-Bohem", "stávání-se-jednotou"?

Bůh musí Bohem vždy už být...taky se nestává jednotou, jednota není cíl

není však osoba jednota a singularita a konečnost a specifičnost?

jak myslet boží osobnost či osobitost mimo tyto kategorie?


a co tak, že bůh se současně vždy stává jednotou i diferencí?

identita není nad diferencí, ale na stejné úrovni

takže:

moderna: identita nad diferencí, v podstatě diferenci ruší, falšuje na protiklad

postmoderna: diference nad identitou

dnešek: možnost jak chápat Boha: diference A identita, identita A diference

aby Bůh byl osobou, musí v něm být identita, jednota

aby Bůh byl živý, musí v něm být diference nespoutaná identitou

co to znamená, že Bůh je "živý"? mění se? proč ne, ale nikoliv tak, že by jeho dokonalost či úroveň vědění rostly/klesaly/měnily se, ty jsou na maximu vždy, také míra jeho osobnosti/osobitosti, to by bylo asi konstantní...ale v rámci toho může docházet k radikálním změnám...v rámci dobra může docházet k mnoha "zášlehům lásky", vztahům lásky...

je Bůh mimo čas? a proč by spíše nemohl být dynamickým svorníkem-rámcem-živou osou propojující osobitně minulost, přítomnost, budoucnost jakožto božská prozřetelnost, osud, dějiny spásy, eschatologie? a tato prozřetelnost, tato živá konfigurace by byla osobitá, měla by stopy osoby, ale osobitá jinak než jsme my, konečné osoby...ale jak? bez analogií se zde neobejdeme...ale navíc nám ani příliš nepomůžou...takže osobitá JAK? musí z těchto dynamických konfiguracích být cítit boží dech, přítomnost, síla, moc, energie...jakási specifita toho, že je láskou, dokonalostí, pokorou, tichostí, bohatstvím...osobitou sílou samotnou


Bůh jako OSOBNOSTNÍ PROCES, SUBJEKTIVNÍ UDÁLOST, stávání se jiným, setrvalá diferenciace, konfigurace vzájemně rezonujících/komunikujících událostí-singularit-intenzit

je bůh spíše proměnlivý jev než podstata?

je to všechno asi moje pýcha, gnosticismus snažící se definovat boha podle dobových ontologických schémat...a nyní zas jen má falešná skromnost

diktát přítomnosti, podstata času a Deleuze

Deleuze si dobře všímá, že jsme v diktátu přítomnosti

přitom čas a ontologie světa je roztažena do minulosti a budoucnosti

onen nepatrný okamžik přítomnosti není izolovaným momentem, je spíše abstraktním než reálným bodem

přítomnost je spíše roztažená

časy mají různé kvality a rytmy, jak věděl Bergson

přítomnost na sobě vleče dědictví minulosti a je plně otevřená k budoucnosti, která se nezadržitelně valí, mění se v přítomnost

samospád času, jeho život je fascinující

čas je živým ohněm, změnou, proudem, je to pohyb sám

minulost a budoucnost nejsou od přítomnosti jasně oddělené, jde o hladké kontinuální rychlé přechody

čas proudí ať chci či ne, nezávisle na mé vůli

zaměřujeme se na přítomné a nebo někdy v očekávání na budoucí, čas je otevřen do budoucna, překlápí se v ně, ale zapomínáme na minulé, jakoby jen prostě navždy minulo a vůbec nebylo - ale ono je přítomné v současném jako jeho nutná i dostatečná podmínka