Bůh v postmoderně?

duše a Bůh už nemohu mít jednoduchou substanciální sebe-identitu

spíše musí být diferencí, stáváním se, procesem/událostí, neustále se jen sjednocujícími, ale nikdy definitivně nesjednocenými badiouvskými subjekty

protože postmoderna nevěří na trvalou identitu a na svět mimo čas

ale Bůh může být živým rámcem či osou či živoucím pohybem světa tohoto...musí to nutně vést k panteismu? nikoliv, může být sjednocující či základní osobní silou, pohybem subjektivizace univerza...nevede to ale k Hegelovi, u něhož se Bůh mění, dozrává v poznání?

ale Badiou věří na to, že událost se stává, její pravda se postupně realizuje, tedy spolu s Deleuzem věří na Ideje, na smysl událostí, které nejsou mimo čas, ale jsou jaksi v minulém a budoucím, nikdy ne plně aktualizované, Deleuze tomu říká sféra virtuálního

kde je zde místo pro Boha?

Bůh mající jen krátkodobou identitu, věčný pohyb stávání se a diferenciace, proměn a heterogenity nesplývající do mrtvé homogenní stálosti? proč ne...

OK, ale stávání se je cosi závislého na času, na imanenci času, na pomíjivosti, není to v rozporu s klasickým Bohem? může pak Bůh být všemohoucím a svobodným subjektem? v Žižkově i Badiouově teorii mají subjekty se svobodou potíž, spíše ji na chvíli získávají ve chvilkách svého pomíjivého zrodu, kdy se vymaní ze stávajících struktur revolučním Činem...

Bůh dynamický a živý, nikdy ne mrtvě hotový a stojící, nikoliv Identita, ale Diference

OK, ale Bůh v čase? odkázaný na časový průběh stávání se? Bůh jako živoucí pohyb sebe-vývoje?

tedy:

je Bůh i mimo čas? dualismus implikující platonismus, tedy dokonalejší svět mimo tento svět?

nebo je Bůh zde, v jádru všeho, živoucí rámec či osa všeho, nikoliv v hloubce, ale v hrách událostí, spíše pohyb k osobě, která se mění než hotová a pevně daná osoba?

všimněme si, že stejně jako sdílí momentální formu (lidského) subjektu jemu přidělené objekty ve světě, sdílí ji i forma Božství...substanciální ego má substanciálního Boha, žižkův pohyb subjektivizace má Boha jako pohyb subjektivizace...

--

v postmoderně převažuje forma nad obsahem, povrch nad hloubkou, která je identifikovaná jako metafyzický klam nebo jako pouhé tělo a jeho pochody, neosobní rej kvarků...

může být i Bůh spíše formou a povrchem, hrou událostí, jejich deleuzovskou komunikací/rezonancí na povrchu?

Bůh je živý, dynamický...v tom má postmoderní Bůh blíž k biblickému a islámskému než Bůh shcolastický a novověký

mění se Bůh? dozrává? vyvíjí se? je jen v tomto světě? vyvíjí se v tomto čase? je osou tohoto světa? jeho živým rámcem? nesklouzáváme k Spinozově panteismu a k Hegelově sebe-vyvíjejícímu se Bohu?

je Bůh, který se vyvíjí, nutně méně dokonalý než předem daný statický Bůh? ano v tom, že něco na začátku neví, je nevyzrálý...ale ne v tom, že je životnější, plný dynamismu

náboženský platonismus nemusí znamenat dualismus dvou světů, ale živější podstatu našeho světa...tato podstata může být Bohem samým, a nemusí být v hloubce, nemusí jít o přirozenost světa (Spinoza) či o jeho metafyzickou hloubku, substanciální substrát/podklad, ale spíše o dynamickou konfiguraci fenoménů, která má osobnostní nátisk Božství, nese stopy Boží vůle, milosti, prozřetelnosti i lásky...

Bůh jistě není uchopitelný skrze naše pojmy "subjekt", "substance", "podklad", "sebe-identita"

Deleuzovský pojem Diference je volnější, ovevřenější posunům, excesům,...

navíc je zde víc skromnosti, méně gnostického hegeliánství: Boha neznáme, je čirou diferencí, čímž se chce říci, že je vždy Jiný, uniká naší definici, našemu pojmu, je totiž živý, nemáme ho na dlani a v systému identit a negací (protikladů, antitezí) jako gnostik arogantní Hegel

ale co osobitost Boha, jak ji myslet bez pojmu osoba, individuum, subjekt? skrze neosobní a prepersonální deleuzovské singularity a intenzity neosobního transcendentálního pole? to je málo, je to mechanické, moc neosobní...v tomto je lepší Badiou a Žižek, ale ti jsou zase hegeliáni: Bůh jako subjekt vždy jen vzniká, jde o proces nekonečného sjednocování a proměn, který nikdy není dovršený v hegelovském konci dějin

Bůh snad může být vždy dokonalý, i když se vždy mění, protože je živý?

Bůh není mimo svět a ani v jeho metafyzické platónské hlubině, ale spíše je to osobnostní rys/nátisk/celistvá dynamická konfigurace věcí, které říkáme Osud, prozřetelnost, síla lásky prochvívající univerzum?

Bůh je tak na povrchu světa, nikoliv v halíkovské hlubině, je v deleuzovské hře událostí, je to spíše osobnostní proces než něco, co by bylo uvězněno ve škatulce fixní osobní identity Boha

k Bohu totiž patří živoucí proudy intenzit, singularit, nekonečných deleuzovských pohybů zprostředkovávajících krátkodobé spojení, vývoj a proměny světa, který je jeden, ale zaplněný heterogenitou, diferencemi...stejně vnitřně diferentní může být i Bůh sám

Bůh není od světa oddělený, není v hloubce ani jinde, mimo...je tady...ale neznačí to panteismus, protože je osobní, čí spíše dějící se v jakémsi volném a proměnlivém osobnostním rámci plném proměn a diferencí, ostatně jako každý z nás

ale nesouhlasil bych s hegelovským motivem u Badioua, že Bůh (u Badioua pomíjivý subjekt politické či vědecké či jiné pravdy události) je proces nekonečného sjednocování...to má od Hegela, toto směřování k reflektované jednotě, identitě

Bůh je osobnost, která je právě skrze diferenci a změny, nesměřuje k jednotě, konečnému sjednocení se sebou samým

Bůh však asi nějak základně jednotný je, není to rozpadlý agregát prepersonálních intenzit

ale tato jednota umožňuje diferentní rej

nevrací se zde ale nenápadně substanciální jednota Boha? živé dění třech božských osob v rámci jedné substanciální identity Boha?

není k Boží všemohoucnosti nutná svoboda a ke svobodě substanciální jednota?

nebylo by možné však tuto jednotu Boží myslet jinak? i Platón měl dvě pojetí jedna: vyšší Jedno bylo nad jsoucím

nemůže být čisté Jedno totožné s čistou Diferencí? nebo je to dialektické sofisma typu "jedno je mnohé"?

Bůh jistě není uzavřitelný do běžného pojetí jednoty, identity, subjektu

je to živý oheň, který je osobní

co zde však znamená "osobní"? rozhodně ne novověký subjekt, karteziánské ego! ani u člověka ne!

subjekt/osoba, je, jak věděl Fichte, cosi konečného, má to hranice: každé určení je negací, limitací, jak věděl Spinoza..jak myslet nekonečný subjekt? je to nemyslitelné, vágní a všemu otevřený pojem diference by zde mohl pomoci!

ale myslíme jím pak vůbec něco?

aby bylo něco osobní, musí to být omezené/vymezené, trvalé, musí to být jednotné? jakási singularita, zvláštnost, individuální forma, jedinečnost tam být musí, nebo ne? nesklouzáváme zase k Spinozově neosobnímu či k Hegelově univerzálnímu Bohu?

problém je, že Boha myslíme vždy analogicky podle vlastní osoby či iluze, jak se sami sobě jevíme být

není zde Bůh redukován na "stávání-se-Bohem", "stávání-se-jednotou"?

Bůh musí Bohem vždy už být...taky se nestává jednotou, jednota není cíl

není však osoba jednota a singularita a konečnost a specifičnost?

jak myslet boží osobnost či osobitost mimo tyto kategorie?


a co tak, že bůh se současně vždy stává jednotou i diferencí?

identita není nad diferencí, ale na stejné úrovni

takže:

moderna: identita nad diferencí, v podstatě diferenci ruší, falšuje na protiklad

postmoderna: diference nad identitou

dnešek: možnost jak chápat Boha: diference A identita, identita A diference

aby Bůh byl osobou, musí v něm být identita, jednota

aby Bůh byl živý, musí v něm být diference nespoutaná identitou

co to znamená, že Bůh je "živý"? mění se? proč ne, ale nikoliv tak, že by jeho dokonalost či úroveň vědění rostly/klesaly/měnily se, ty jsou na maximu vždy, také míra jeho osobnosti/osobitosti, to by bylo asi konstantní...ale v rámci toho může docházet k radikálním změnám...v rámci dobra může docházet k mnoha "zášlehům lásky", vztahům lásky...

je Bůh mimo čas? a proč by spíše nemohl být dynamickým svorníkem-rámcem-živou osou propojující osobitně minulost, přítomnost, budoucnost jakožto božská prozřetelnost, osud, dějiny spásy, eschatologie? a tato prozřetelnost, tato živá konfigurace by byla osobitá, měla by stopy osoby, ale osobitá jinak než jsme my, konečné osoby...ale jak? bez analogií se zde neobejdeme...ale navíc nám ani příliš nepomůžou...takže osobitá JAK? musí z těchto dynamických konfiguracích být cítit boží dech, přítomnost, síla, moc, energie...jakási specifita toho, že je láskou, dokonalostí, pokorou, tichostí, bohatstvím...osobitou sílou samotnou


Bůh jako OSOBNOSTNÍ PROCES, SUBJEKTIVNÍ UDÁLOST, stávání se jiným, setrvalá diferenciace, konfigurace vzájemně rezonujících/komunikujících událostí-singularit-intenzit

je bůh spíše proměnlivý jev než podstata?

je to všechno asi moje pýcha, gnosticismus snažící se definovat boha podle dobových ontologických schémat...a nyní zas jen má falešná skromnost