Nágárdžuna

vše je prázdné, žádná poslední skutečnost/pravda tedy neexistuje

- ale to plyne z věty "vše je prázdné", která je poslední pravdou, z které plyne sebe-vyvracení

v jazyce nelze vyjádřit poslední skutečnost, protože toto vyjádření závisí na jazyce...a to je vyjádřeno jazykem


(mluví i parakonzistenci, transkonzistenci, nekonzistenci, která je koherentní, o kontradiktorické povaze světa atd.)

(žádná povaha, kterou skutečnost má, není)

všechny jevy jsou prázdné, utišené, zbavené esence, přirozenosti, podstaty..to se týká i výroků jazyka, myšlenek...ale i této věty

co s tím?
podle mě jediná možnost: nejazyková intuice, která není jazykem dobře zachytitelná, říká poslední pravdu...ale tato věta ji říká taky...nebo ji jen naznačuje, vede k ní...není to pravda, ale poukaz..může být věta jen poukazem..ano, jen performací ve smyslu: "Hýbni sebou!" - ta věta taky nemá pravdivostní hodnotu, jen pobízí k jednání

OK, ale je pravda, že tato věta je JEN performací vedoucí pravdivě k intuicí získané pravdě!

jsou-li všechny jevy prázdné, jsou prázdné i všechny tyto myšlenky a Nágárdžuna se vrací k primátu konvenčního, hloubka neexistuje, neexistuje poslední skutečnost, protože neexistuje poslední podstata...je prázdná i myšlenka/pojem prázdnoty

opustit i myšlenku prázdnoty...ale proč ji opouštět? protože vede k sebevyvrácení, prázdnota implikuje, že je sama prázdná...ale znamená to, že se skutečně vyvrací?

spíše se tím negativně vymezuje, co věci nejsou, že nemají podstatu, ale to neznamená, že jejich pozitivní podstatou je jakási "prázdnota": k tomu jen svádí jazyk, který pro označení této skutečnosti používá substantiva "prázdnota" svádějícího k jeho reifikaci do jakési substance

jenomže jestli nemají podstatu věci, nemají ji ani myšlenky, čímž ale dochází k sebevyvrácení

co s tím?

nemohu větu hájit dál, pokud nic netvrdí, protože nemůže

prázdnota je jen slovo? neodkazuje k žádné realitě? nesmysl, pak se nic netvrdí

prázdnota však není žádná reálná pozitivní věc, není ve věcech jako pozitivní kvalita, jen se tím chce říci: mysleli jste si, že věci jsou stálé nebo mají stálé kvality nebo existují samy ze sebe, ale tak to není, jsou jen nutnými důsledky předchozích věcí a pominou stejně, jako ony

hraje si s dualistickou ontologií: sféra konvenčního/jazykového/jevů vs. poslední sféra prázdnoty, která je ale nakonec taky prázdná, takže prázdnota je totožná s konvenčními věcmi a nirvána se samsárou, a tak se vrací k monismu

říci se nedá nic, ani to, že všechny jevy jsou prázdné, ani negace tohoto
nemůžeme ani říci, že to nelze říci...ale to jsme právě učinili

vykastruje jazyk a pak si zřejmě mylně myslí, že jeho kastrace může být účinná
jako Wittgensteinův žebřík: nejprve vylezu nahoru, to ještě drží, a až pak ho odhodím...jenomže akt odhození neguje zpětně sama sebe!

na poslední úrovni nic neexistuje a nic nesplňuje žádný popis..takže je to nepopsatelné...a toto to popisuje

vyšel z mylného chápání esence a existence: esence mohou být jen věčné, existuje jen to, co existuje ze sebe, nezávisle na jiném, nepodmíněně a nejlépe taky věčně a má podstatu/esenci ze sebe sama...jelikož shledal, že svět takový není, došel falešně k tomu, že svět není vůbec!

svět není, je prázdnota, ale ta je taky prázdná, takže svět nakonec přece jen je, ale jen jako pomíjivý tok neosobní kauzality

ale je zde reálný problém: uvědomil si podmíněnost všech věcí, tedy i podmíněnost vlastního tvrzení
dále si uvědomil, že aby tvrzení platilo, musí:

a) odkazovat k něčemu, co je trvalým rysem reality, tedy k nějaké "prázdnotě", tedy musí nutně a věčně platit, že všechny věci jsou podmíněné, pomíjivé, proměnlivé

b) být něčím, co má trvalou podstatu

ad a) tento trvalý rys však není ve věcech samých, spíše říká, co věci nejsou: nejsou věčné, nezávislé...ale i říká, co věci jsou: jsou účinky předchozích věcí...to je pozitivní vyjádření jejich "prázdnoty" bez toho, že by se do nich musela jako jejich esence vsunout metafyzická kvalita "prázdnota"...

slovo "prázdnota" tak pozitivně říká, že věci jsou podmíněné, to je jeho obsah, nereferuje však k žádné entitě "prázdnota" uvnitř nich samotných

ad b) výrok nemusí sám existovat věčně, ale musí odkazovat k něčemu, co věčně platí, tedy k tomu, že věci jsou pomíjivé, proměnlivé, nestálé, vzájemně závislé, podmíněné

věci jsou prázdné, tedy věci nemají podstatu, tedy postrádají vše, jakoukoliv charakteristiku, tedy i prázdnotu!

co s tím?
pokud jsou věci nepopsatelné, jsme v koncích
pokud ale jen postrádají trvalou podstatu, znamená to, že jsou samy podmíněné a pomíjivé a to je celé: takže říct, že jejich podstatou je prázdnota, je skutečně pouhou metaforou ukazující na jejich podmíněnost a pomíjivost

vychází z ideje statismu, věčnosti, věčných esencí/podstat/přirozeností: věc buď existuje věčně nebo vůbec, nezávisle nebo vůbec...jen tenhle nesmyslný předpoklad mu háže nesmysly

může však říci taky že:

realita je nepopsatelná protože:

a) nemá žádné charakteristiky, žádnou podstatu, žádné vlastnosti

b) vůbec není (jsou jen slova a ještě jinak, než si samy o sobě "myslí" a nebo nejsou ani slova, vše je klam a mam)

c) je kontradiktorická

d) je jinak, nejsou věci, prázdnota, podmíněnost, závislost, esence, kauzalita...to vše jsou jen podmíněná, závislá a nakonec nesmyslná tvrzení

pokud platí a), nemohou být věci ani podmíněné, závislé, protože nemají žádnou charakteristiku

jsou-li věci prázdné, nemají žádnou podstatu, charakteristiku, ani to, že jsou prázdné, ani to, že jsou podmíněné

opravdu chtěl říct N. toto?

nemají-li věci žádnou podstatu, není jejich podstatou ani to, že jsou prázdné, pomíjivé: to, že nemají žádnou podstatu, ani prázdnotu, však plyne právě z toho, že jsou prázdné

je třeba rozlišit dvě možnosti:

a) ve věcech není podstata "prázdnota"

- to může platit, věci jsou podmíněné, jejich podmíněnost však nutně musí být jejich esenciálním rysem, tedy jejich esence musí být podmíněností!

b) věci nemají žádnou podstatu, ani podmíněnost, nelze o nich cokoliv říci, protože nejsou čímkoliv, snad ani vůbec nejsou

- jak tohle však ví?

N. myslel, že nás dostal, ale myslím, že se do toho sám zamotal:

z podmíněnosti jevů chce usoudit, že nemají žádnou podstatu, tedy ani podmíněnost není jejich podstatou...pak ale úsudek ruší sám sebe

může spíš nominalisticky útočit na jazyk: není nic mimo něj nebo něco mimo něj je zcela jiné, protože pojmům "věc", "jev", "podstata", "kauzalita" nic neodpovídá...toto tvrzení však stojí na ontologické relevanci pojmů, které je tvoří!

celé je to o konfúzi vzniklé z dvojznačného chápání toho, co to znamená, že věc nemá podstatu:

a) věc nemá trvalou podstatu, protože je nestálá - správně
věc nemá podstatu ze sebe, protože je podmíněná - správně

ale k tomu nutně musí být esencí věcí to, že je nestálá a podmíněná: aby věc mohla nemít tu esenci, kterou ji běžně přikládáme, musí mít esenci jinou: musí mít esenci podmíněnosti a nestálosti

b) věc je podmíněná, a tedy nemá podstatu, a tedy je nepopsatelná a vlastně nemá žádné charakteristiky a snad ani není (jakožto "věc", jakožto oddělené "něco")
 - to druhé je nesmysl, protože plyne z esenciálního určení věci, že je podmíněná

všechny věci jsou stejné v tom, že jsou podmíněné, závislé, proměnlivé...v tomto smyslu prázdné, nikoliv ve smyslu, že nemají žádnou podstatu

všechno pramení z magického a zmatečného užívání termínu "prázdnota":

věci jsou podmíněné, tedy prázdné, tedy nemají žádnou podstatu, tedy ani prázdnota není jejich podstatou (chyba), a jelikož je prázdnota sama prázdnou (bezpodstatnost nemůže být čímkoliv pozitivním, nějakou entitou), vracíme se zpět do konvenčního světa samsáry, ale s hlubším vhledem, s vědomím, že za ním už nic není, že tohle je všechno

jistě, za věcmi není nějaká hluboká kvalita "prázdnoty"
ale věci samy mají esenciální rys, že jsou pomíjivé, nestálé, závislé jedna na druhé atd.