MOŽNÁ NUDNÁ PŘEDMLUVA, ROZEHŘÁTÍ, NEŽ JSEM SE ROZJEL (MOŽNO PŘESKOČIT):
A tak to všechno padalo, rozpadávalo se, zvrácelo. Běh ranním nebem, které je jako vždy temné, temňoučké, do kovového nitra, které už není jen ve mně (v kom, čem). Běh lehkosti, která svírá: může TOHLE osvobodit? Jsem tu sám: mrtvý, tichý co do správných slov, napěchovaný nemístnými emocemi. Kde je život v tomhle všem? Kluzký povrch, hladký dech, cupity dupity, připomíná mi to leden a led a psa na něm před dvanácti třinácti roky, to ještě nebylo zřejmo, že vše v životě duše je kruhem. Kruh, opakování, obsese. Kde je život? Kde to (ve mně) žije? Mlha či opar mého naladění, ponořen pod hladinu v emocích, které tu už pravděpodobně mnohokrát byly, kdo rozezná detailní diferenci: a komu na ní záleží? Ani mně už ne!
POMALÝ START (A DÁL TO KOMENTÁŘI PŘERUŠOVAT NEBUDU, ZRYCHLUJE TO, KE KONCI JE TAM FALEŠNÝ KONEC, PAK TO JEŠTĚ JEDE A PAK JE TEDY OVŠEM TEN KONEC):
Ale letět v Olomouci, čtyři piva a gyros a zoufalá zběsilost, ksichty všechny stejné, křídově bílý prach hladkých sloupců vzduchu bez jediného proudu, který by jimi pronikl (ke mně, k tobě třeba ještě jo).
A co já, já, já, já...já já já: ten kousek či kus ničeho (dumky žalky: a co já? Znáte to?). Já samolibé, já vše-znalé, já odlomené, ale hlavně já neexistující.
A ti DUCHOVÉ v tom lese v pondělí: to si má fantazie neumí vymyslet něco lepšího? Naivní dětské vize: ale oni tě vystraší, oni mají tu sílu, tady z banality knih a notebooku to nepoznáš! Jevím se sobě samému vesrkze fádním, já sebestředný teroristicky teoretizující o praxi, já samolibě své ne-já hýčkající, ne-já. A VŮBEC nevím "jak to všechno je", "jak je to celé doopravdy": je to nějak?
A co moje SPECIFITA: kde je? Kam odtáhly nekonvence (a produkt jakých konvencí to byl?)? Zůstal chladný proud samolibě hýčkaných slov tekoucí ne ze srdce, ale ani z mozku ne, jen z dalších chladných slov, jen z dalších keců, keců, keců!
Zabývání se sebou, už bych s touhle kravinou měl táhnout do jiného kraje, písně se obehrály, tvoje notičky unaví nakonec i tu největší subku.
A pod tím (metafory hlubiny!), nad tím (transcendence!), ale co! (hm, agrese...)
Agrese, vsugerovaná sobě samému...co zůstává? Panika, ta bývá reálná: bušení, chvění, třes, pocení, bolení, kručení, natahování, stahování částí těla: BOLEST. Bolest bolí: to je bohužel celé. Takže to je Reál? To už je ono?!
Žvaní se, žvaní, a nakonec zase jen peníze, nájemné, zubař a stokoruna. Žvaní se eticky, a nakonec zase jen všechno pro sebe.
A co si trochu hrát: skočit si na nos a PLIVNOUT si do vlastních úst! A být masochisticky blaženě sebe-sebou-pošlapán (zadupu se do země a basta!).
Proč tu žvaním? Co taky něco říct? Už jsem jak ten a ten (nebudu jmenovat, ze strachu, z prospěchářství). Vyprázdněný jedinec střední třídy a věku. Slova jako DYNAMIT, který svůj výbuch jen sofistikovaně předstírá.
Ale ty tlaky asi ve mě budou, jakási POSEDLOST, obsedantní, horečnatě hyperaktivisticky nutkavá: vršení slov a synonym, hromadění prázdnoty mezi nimi a hlavně v nich.
Ale psát zase trochu subjektivně, co už, že se do toho vmísí neodbytná reflexe a nenechá pravou hemisféru blít, aspoň takhle to trošku jde, trošku bliká, drká, trká, mrká boží Oko: KUK!
Jsem sledován! Pozoruje mě Velký Otec, pozemsko-nebeský, není to velký bratr, ale On, hrozivě silný: mám radši ženy, těch se nakonec není proč bát, nemají fyzickou sílu.
A hledání Zdroje a Pravdy: kdy už tě, pravdo pravdivá, najdu! Věčný romantik, naivní hledač a bloud: kdo hledá, hledá, nemůže najít přece! Jardo Dušku, máš pravdu: jen hledá - a šup! (A nic.)
A slova si hrají, trkají stříkají bolí a volí (pravice levice, lotr po levici přece, tedy KSČM).
Nakonec život zasahuje negativním tlakem...a už je konec, vyprázdnění proběhlo, dost.
Ale proč se nesmát, rozesmát se: vždyť ještě NEVÍME, takže je tu jakési volno mezi tou bolestí a směnkou na jakýsi plyn!
A třeba i toužit, i když jen naivně a jak to umím, nanicovatě, ale to neva: neva-díííííííííííí! (Podceňujeme a vyvyšujeme se vždy v jediném mentálním aktu vědomí: slovo Tondy psychoanalytického, pozor na to slovo!).
A nebo celé jen předstírání, co člověk z figury básně v próze taky vytříská, třeba že kape kohoutek (už ne, hodný sousede!), třeba, že postupuje se podle pravidel (a jak udělat, aby ne: přetrhnu se a stejně ne, ne, neumím).
Falešná hra, falešný intelektuál, nejistý nejistě klape tluče klávesnice brnky trnky (Trnky Brnky, nikdy mě moc ne...): jak říci, co je mé? A proč? Osvobozování slov, produkce slov...bla bla...Deleuze!...bla bla...Říká se tu něco, co nějak dělá Í-Á nebo ACH! (?)
Středoškolské cvičení v básnickém slohu, nadšení hloupoučtí gympláci, jejich energie poněkud okoukaná po těch generacích: stejná, říkám já, zapšklý a zaujatý a ZÁVIDÍCÍ jim.
Ale ono to chce švihy švih a nesoustředit se, automatická kresba písmenka písání.
A je to tak, pod povrchem slov, pod jejich hladkostí lehkostí tokovostí proudovostí: CO? Řízí říz: teče krev...včera mi na palec spadlo cosi, pro co se mi slovo nevybavuje, ale ten palec: BEBÍ! Jo: BEBÍ.
Ale proč jen to tělíčko tělo a pocity přebujelé afektíky? A co třeba počítače a obědy a stravenky? A vzepětí ducha a duchovna a tak? To už jako ne, to už jako víme, že opravdicky NE-ÉÉ?!
Jsem počítač robot, ale mám afektíky, moje stroje na slova jsou jimi neustále kalamiticky přes nagasaki-hirošimu termoplynem termoplynovávávány. Slova na slova, stroje na stroje, a mezi tím sem tam - jéminé - důležitá zpráva těla: srdíčko buší, panika, kryjte se (kdo můžete), zužte se, stáhněte, sevřete (zavřel jsi dveře bytu? Opravdu? A plyn?).
Měl bys víc cvičit a číst čtyři pět devět hodin denně a psát články monograficky, do monografií, kapitol, stylů vědecké práce! Orbitreku, honem, jdeme na to! Ráno a večer a pořád - dokud můžu - pořádek pořádně. Pořád.
Ale ten záblesk nějaké radosti nebo euforie, to je fajn, Theinova intelektuální slastička, radost ze slovíček, hýřím jimi, jsem na ně bohatý, můžu je krást z knihoven a tisknout v tiskárnách a psát si do deníčku jak patnáctiletá holčička zamilovaná do Kanta Platóna a...třeba....JUNGA! (Těsně vedle: Freud? Lacan?).
Volnost, když slova kloužou, jako sáňky za vsí: jezdit neumíte a jezdíte, ono to jede, pokus se vydařil, alespoň pro vás a v tuto chvíli (zítra řeknu, že to musím zkusit jinak a líp). Nějaká obyčejnost, jak říká Tomáš (ne Akvinský, ten by to neřekl, a ani Skácel, pro jeho umělecký "obyčejný styl" by bylo toto slovo příliš obyčejné).
Lidi mají rádi, když se vaše subjektivita hrotí a vy odsuzujete rázně a šmahem: tím se ukáže ta vaše údajná zvláštnost: máte vlastní názor a vlastní agresivitu: takže mám říct, že Skácel byl lhář? To neřeknu (á, zase póza, předem připravená: VY-KON-STRU-O-VANÁ!).
A jsem tu sám se sebou, v celém bytě, v celé hlavě, v celém těle, v tomhle pokoji (prázdný pokoj, tichý pokoj, venku houká sanitečka: už jsi, sanitko, odjela? TEĎ už jo). A je tu malá radost, bezvýznamná (fádní), a to je buřt, hřeje, hřeje, hřeje.
Úmorné, bez konceptu, grafomanské, zkouší modernisticky avantgardě blufovat, už to tu bylo, takže tečka. (A tohle tu bylo taky, to jen pro úplnost/doplnění/dovršení).
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!