Chyťte racka! Honem!
Byl fakt hezký, a to jsem si myslel, že co jako s rackem. Letěl nad Oslavkou (to je řeka), a řekl to asi trpaslík. Byl malý, tlustý, jako já dřív. Byl tady a šli jsme dál. Píšu to v minulém čase, stalo se to dřív, vlastně nestalo, ale děje se to teď, alespoň se o to pokusím: takže, chyťte racka! A honem!
Do kopce mi to moc nešlo, žádná tři přání, které po mně chtěla, jsem neměl. Zrušil jsem její existenci a šel dál. A pak mi dali práci: malovat černou barvou všechny zdi podél toho jejího království (takže její existence byla evidentně obnovena, no jo, pan komoří se zase činí, hurá, zaslouží metál!...taky mě tahle moje ironie NEBAVÍ jako asi i vás).
Maloval jsem, barvy bylo málo, ale zkažená nálada z toho jako byla samozřejmě, všechno černé, i tu vodu přemalovat, jako v trapným seriálu, kde jim došly nápady. Trpaslík stál vedle mě a neříkal nic, kdybych do něj kopl (celou dobu jsem zuřil a věřte mi, že jsem to udělat CHTĚL), tak by se rozpadl na cimpr-campr, jako všichni ti trpaslíci před všemi trapnými jeskyňkami chatkami u Jihlavy a za Jihlavou a asi i u Budějovic (tam ještě nejsou rybníky, že ne?).
Ale oni samozřejmě chtěli přemalovat racka, takže jsem ho musel CHYTIT: omlouvám se ti, vzácný duchu zvěře, duchu ptačí, duchu racka, že tě musím zabít, pardon, přemalovat, řekl jsem indiánsky a šup na to: a půl je hotovo! Ale fakt jen půl, víc barvy nebylo.
A pak se mi začala hlava točit, měl jsem v ní nějaké tlaky a všechno teprve začínalo být skutečně divné: jakoby realita už nebyla banální, ale začarovávala se postupně, ztrácela šeď a začala být taková, že by nahnala strach úplně každému, i RAMBOVI. Byla nějak divně a žhavě zářící, moje emoce byly jí samotnou, nešlo to oddělit, byla žhavá a tekla jak moje nitro a já i ona jsme se nějak měnili (restrukturo!...RESTRUKTURO! - výkřik anonymního schizofrenika českého internetu).
Bylo to podivné, tolik žhavosti a pekelné fascinace: musím se neprodleně stáhnout! Opusťte svá místa a jděte si lehnout! Budíček a večerka...večerka a budíček...HA HA HA!...takže co? Budíček, Večerka, Budíček, Večerka! (HA HA HA).
Racku, proč mi nepomůžeš trošičku? Byl jsi tak čistý, jak jsi krásně letěl a já tě MUSEL chytit! To není moje vina přeci, není! Blesky šlehaly oblohou, divoká stáda koní se hnala dálavou, bosou nohou nevkročíš do posvátných zemí jasů a divů...a ono je to tekutý, fuj, tekutý! Nepřibližujte se, zdraví nebezpečno! Ale co, když je to v tvý hlavě? Co?
Lehká srdeční nevolnost, lehké zaškobrtnutí, lehká nevolnost...hm, hm, je to vážné: SCHIZOFRENIE...katatonie...hm, hm, RESTRUKTURO, RESTRUKTURO...hm!
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!