myslím, že pokud Bůh je, je cílem štěstí...ale ne mé sobecké štěstí, ale naše společné štěstí...tedy přejít z modu JÁ do modu MY...jen takové štěstí skutečně naplňuje (dle křesťanů)...tedy cíle jsou najednou dva:
a) společné štěstí
b) zrušení sobectví: přerod všech do modu MY - se zachováním individuální důstojnosti každého...tedy univerzální spolupráce a bratrství
druhý cíl je prostředkem k tomu prvnímu
společné štěstí (první cíl) je současně naplnění v lásce každého ke každému, což je současně druhý cíl
tedy ve chvíli, kdy přejdu do modu MY, mám i absolutní štěstí: správně realizovaný druhý cíl je i cílem nejvyšším, zde uvedeným jako první
a) společné štěstí
b) zrušení sobectví: přerod všech do modu MY - se zachováním individuální důstojnosti každého...tedy univerzální spolupráce a bratrství
druhý cíl je prostředkem k tomu prvnímu
společné štěstí (první cíl) je současně naplnění v lásce každého ke každému, což je současně druhý cíl
tedy ve chvíli, kdy přejdu do modu MY, mám i absolutní štěstí: správně realizovaný druhý cíl je i cílem nejvyšším, zde uvedeným jako první
pak už se nemusím ptát, zda je mé jednání vypočítavé a dělám ho jen pro nebe: nejsem už v modu JÁ, ale v modu MY - dělám to PRO NÁS, což je OK
modus JÁ je nutný zachovat jen ve chvílích reflexe osobní odpovědnosti a viny
modus JÁ je nutný zachovat jen ve chvílích reflexe osobní odpovědnosti a viny
Já si nějak nemohu pomoct, ale mám pocit, že moje "námitka" etického nebe, jež je estetickým peklem, stále nějak platí ... alespoň mi nepřipadá být logicky nemožná. V pozdním středověku zastávali Duns Scotus a William Ockham tzv. divine commands theory ... a Ockham explicitně tvrdí, že člověk může nechtít být šťastný ...
OdpovědětVymazatale Bůh je láska, jeho dobro nemůže být v souladu s definitivním lidským utrpením...hm? možná Bůh používá utrpení v rámci boží pedagogiky, ale ne jako cíl o sobě, to by člověka fakt nemiloval...
VymazatJá to beru asi takhle: etická hodnota je v posledku nezávislá na jejím prožívání a volá po adekvátním vztahu k ní bez ohledu na to, jak bude tento vztah k ní prožíván - třeba "pekelně". Náš vztah k etické hodnotě je tedy tím čistější, čím více se k ní vztahujeme bez ohledu na její prožívání, čím víc od tohoto prožívání odhlížíme.
VymazatToto vše se dá asi bez problému vztáhnout na "cestu", tedy na situaci, kdy ještě nejsme v cíli. A jak to bude v cíli? Asi bych v posledku souhlasil s Tebou, ale zde se nabízí (už asi opravdu poslední) možná námitka, která by zněla: ano, v cíli žádné utrpení nebude - ALE MY TO NESMÍME VĚDĚT! A proč bychom to měli "nesmět vědět"? Protože vždy hrozí, že kdybychom to věděli, budeme ten cíl chtít nikoliv jako cíl etický, nýbrž budeme jej chtít právě kvůli tomu štěstí (moje permanentní zkušenost). Tzn. z nutného průvodního jevu (jímž štěstí je) učiníme cíl, a z cíle nutný průvodní jev či dokonce prostředek - kdybych to měl říct tvrdě, řekl bych "pervertujeme řád etické reality".
Zde je jasné, že se tímto poněkud nahlodává ona argumentace klasických aritomistů, která bude poukazovat na to (i v diskuzích, kdy se budou snažit přesvědčit druhé o existenci Boha a třeba i pravdivosti křesťanství), že člověk nutně touží být šťastný (a budou je chtít tímto motivovat). A zde už se dostáváme ke klasickému středověkému sporu ohledně vztahu mezi rozumem a vůlí v Bohu - ve smyslu, co je první a na co se bude klást důraz. Tento problém nemám vyřešený a musím připustit, že ani možná nikdy mít nebudu.
myslím, že tak to není: cílem je jednoduše štěstí všech v modu "my", tedy přemožení sobectví láskou...cílem není mravní dobro bez štěstí, protože dobrem je právě štěstí v modu "my"...zde si zas ty až moc kantovský :-)
VymazatMožná jsem. Jistou dobu jsem si říkal, že křesťanská etika je velmi kantovská, pak zase, že naopak kantovská etika je velmi křesťanská. Ovšem je křesťanská jen v té rigiditě, naopak je zcela "nekřesťanská" ve své autonomii ...
VymazatTa otázka štěstí je pro mne hodně obtížné a dlouhodobé trýznivé téma