sobota 2. srpna 2014

Nemožnost Aristotelova "důkazu" zákona sporu a role zákona sporu ve struktuře jáství





Aristoteles osciluje mezi pojetím, že zákon sporu dokázat nelze, ale je daný, a koncepcí, že důkaz je v podstatě pragmatický: nelze myslet a jednat jinak. S druhým pojetím nesouhlasím, spíše se přikláním k Wittgensteinově pojetí v jeho spisu "O jistotě": zákon sporu je nedokazatelný a nepředstavuje dokonce ani žádné vědění či pozitivní poznání, protože o poznání lze pochybovat a je falzifikovatelné, zatímco princip sporu poznání zakládá, tvoří jeho logickou kostru. Je nesmyslné s Aristotelem říkat, že zákon sporu je dokazatelný nebo nedokazatelný, že platí nebo neplatí. O zákonu sporu nelze pochybovat, protože pochybnost zakládá. Nelze ho dokázat, protože garantuje smysluplnost každého důkazu i smysl každého smyslu a významu. Zákon sporu tvoří také základní kostru struktury jáství, které - vedle sebezáchovného pudu a své časové formy - není ničím utvářeno tak silně. Zákon sporu dává jáství základní jednotu, která se každým okamžikem mění, ale zákon sporu dává jáství - už podle Fichteho - základní kontinuální identitu. Důležité je říci, že zákon sporu není pravdivý, ale je základem každé další pravdy, je to nutná danost, která každou další nutnost a danost - včetně své vlastní - zakládá. Nutnost a danost, založené zákonem sporu, byly v tvrzení o nutné danosti zákona sporu autoreferenčně užity na něj samotný, což je do důsledku vzato také chybné pojetí: zákon sporu je jednoduše všudypřítomnou konstantou lidského myšlení a víme o jeho přítomnosti zase jen díky jemu samotnému.

34 komentářů:

  1. "S druhým pojetím nesouhlasím"
    Proč ne?

    " Je nesmyslné s Aristotelem říkat, že zákon sporu je dokazatelný nebo nedokazatelný, že platí nebo neplatí."
    No, je pravda, že i samotný výrok "nic nemůže být a nebýt zároveň a ve stejném ohledu" už není zákonem sporu, nýbrž výrokem o zákonu sporu, který jej navíc už předpokládá. Pokud lze dokazovat pouze výroky, pak zákon sporu dokazatelný není, ovšem co když lze dokazovat i něco jiného než výroky? A co to je vlastně důkaz? Lze dokázat (či spíše metadokázat), že je něco důkazem? To jsou asi otázky, na něž je dobré pokusit se odpovědět ...

    OdpovědětVymazat
  2. - nesouhlasím s druhým pojetím proto, že nejde o důkaz platnosti ZS - nemůžeme jinak myslet, tím ale ZS nedokazujeme, jen ukazujeme, že jsme v jeho VĚČNÉM VĚZENÍ

    - dokazovat nemusím jen výroky, ale i principy, ale ne VŠECHNY principy, některé - jako ZS - každý důkaz teprve umožňují...


    - důkaz je logický nebo empirický, logický je prostá dedukce z nedokazatelných axiomů a odvozovacích pravidel, tedy z nedokazatelných principů

    - metapravidla říkají, co je a co není adekvátním důkazem, nakonec však skončíme u nutného POCITU, kterému říkáme evidence nebo intuice, a kterého se nelze zbavit

    OdpovědětVymazat
  3. dodatky:
    principy lze dokazovat=dedukovat z obecnějších principů, někde se však musím zastavit...

    každá logická či matematická teorie na základě nějaké své metateorie předem stanoví, co bude v dané teorii považováno za adekvátní důkaz...

    co je však adekvátním důkazem obecně? Na to se názory různí...nakonec je to však smyslová nebo racionální evidence/intuice, tedy jistý specifický typ pocitu, který máme, když něco poznáváme: je to víra, že daný poznatek je pravdivý, protože se nám to tak JEVÍ nad míru jasně...Descartův klamavý démon nám všem však možná posedl mysl a obloudil naše intuice! :-D

    O některých věcech zkrátka pochybovat nejde - jen tak je vůbec pochybnost MOŽNÁ, jak správně říká ve spisu "O jistotě" Wittgenstein

    OdpovědětVymazat
  4. Budeš se možná divit, ale zhruba s Tvými komentáři souhlasím :-) akorát jsem na pochybách, že logický důkaz je jen dedukce, je zde ještě důkaz sporem.
    A pak zde je ještě je ono fuchsovské spojení nevytěsnitelnosti principu sporu s objektivitou myšlení ...

    Ještě mne v kontextu tématu napadla jedna věc: totiž, že je i když by to bylo tak, že princip sporu nejde dokázat (já si ale upřímně neumím moc představit důkaz principu jakožto principu, když už tak důkaz principu nakolik je tento vyjádřen výrokem, ale to už není v pravém smyslu princip), tak z toho podle mne vůbec neplyne vítězství skeptika, jak by řekl Fuchs. Něco může být nedokazatelné, a i přesto z toho vůbec nemusí plynout, že skeptik má na základě toho legitimitu ke své skepsi, což je právě případ principu sporu.

    Jinak, co se týče mne, z jistých Šestovovských důvodů bych si určitě přál, aby princip sporu aspoň v některých případech neplatil.

    OdpovědětVymazat
  5. - důkaz sporem je taky deduktivní důkaz: dedukuji, že něco neplatí...ale pak navíc ukážu pomocí zákona sporu, že tedy nutně platí opak

    - co myslíš tímto: "ono fuchsovské spojení nevytěsnitelnosti principu sporu s objektivitou myšlení"?

    - skeptik nemůže být ohledně zákona sporu skeptický, jen je zřejmé, že je v jeho vězení - tak jako každý jiný...

    - co myslíš "Šestovovskými důvody"?

    OdpovědětVymazat
  6. Ad druhá odrážka: no jde o to, že nevytěsnitelnost principu sporu by někdo mohl chápat Kantovsky: řekl by že naše hlava nutně myslí v jeho rámci, ale to ještě nic nevypovídá o platnosti principu sporu v realitě. Nutná objektivita našich kognitivních aktů tuto námitku ovšem zneplatňuje.

    "skeptik nemůže být ohledně zákona sporu skeptický" - no, to podle mne právě může, minimálně nějací "iracionalističtí" existencialisté ...

    Šestovovskými důvody myslím to, že princip sporu "omezuje" možnosti reality např. v tom, že nemohou existovat kulaté čtverce, nebo např. některé bájné bytosti které se zdají být tvořeny kombinací neslučitelných znaků, nebo třeba že nejde vrátit čas - tak se zdá, že kdyby princip sporu neplatil, tak by všechny tyto věci byly možné, no a Šestov, jak jsem ho pochopil, ve svých spisech právě tímto způsobem uvažuje. Bojuje proti nadvládě nutnosti, jejíž příčinou mají být právě věčné a nezměnitelné principy, jako např. princip sporu.

    OdpovědětVymazat
  7. - nerozumím této větě: "Nutná objektivita našich kognitivních aktů tuto námitku ovšem zneplatňuje."...naše kognitivní akty nemusí být objektivní, spíše nelze o realitě, kde neplatí princip sporu, nic říct, dokonce ani to, že je to realita a že existuje...

    - v kterých případech bys chtěl, aby princip sporu neplatil?

    OdpovědětVymazat
  8. "naše kognitivní akty nemusí být objektivní"
    objektivně?

    "v kterých případech bys chtěl, aby princip sporu neplatil?"
    To samozřejmě závisí i na tom, že něco mohu považovat za jsoucí v rozporu s principem sporu, ale někdo jiný to za jsoucí v rozporu s principem sporu považovat nemusí (třeba ty :-) ). Nicméně - třeba možnost odestání toho, co už se stalo, by nebyla špatná (spor eternalismus x prezentismus nyní neřeším), nebo se aby dvě různé materiální věci mohly nacházet v témže čase na témže místě, aniž by ztratily svou identitu, aby mohlo existovat více bytostí s určitou mírou aseity ... nad dalšími bych se musel zamyslet

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. - kognitivní akty nemusí být objektivní objektivně: poznávám objektivně jen své poznání, nikoliv však svět - poznám objektivně jen to, že svým poznáním svět objektivně nepoznávám...avšak něco ze světa objektivně poznávat samozřejmě musím, zákon sporu musí platit alespoň v tom, že svět existuje a je to "svět"...to však mohou být jen formální věci, obsah světa poznávat dále nemusím...takže Fuchs se vyčerpává jen v těchto základních formalitách...

      - ani jeden z Tebou uváděných případů není v rozporu se zákonem sporu

      Vymazat
    2. Ad první odrážka: to je právě otázka, jestli mohu objektivně poznávat existenci vnějšího světa, a zároveň nepoznávat (či principielně nemoci poznávat) jeho konkrétní obsahy. Já takové možnosti moc šancí nedávám. Pravda je ale to, že i mi se to fuchsovské myšlení jeví trochu zkratkovité: dokážeme princip sporu a z toho jakože "hned" plyne platnost celého thomist-like realismu (a hlavně etiky)

      Ad druhá odrážka: no přesně proto jsem napsal to "To samozřejmě závisí i na tom, že něco mohu považovat za jsoucí v rozporu s principem sporu, ale někdo jiný to za jsoucí v rozporu s principem sporu považovat nemusí (třeba ty :-) )." Je vidět, že to bylo prozíravé :-) Já ony uvedené věci za jsoucí v rozporu s principem sporu považuji. Např. v čem vidíš resp. jak bys manifestoval bezrozpornost většího množství (více či méně, pokud zde nějaké "více" a "méně" je vůbec možné smysluplně uvažovat) aseitních jsoucen?

      Vymazat
  9. - myslím, že to jde...proč ne? Vím, že "tam veku" něco je a snad je to i "kauzální" (až sem šel Rorty: dál si myslel, že z obsahu světa nevíme nic)...ale ostatní nepoznávám, protože objektivně na svém poznání poznávám, že všechny další - údajně ontologické - kategorie jsou jen mé projekce do světa...

    - dvě a víc ZCELA aseitních jsoucen je opravdu problém, proto jsem materialistickým monistou, zde Ti dávám za pravdu, ale v ostatních případech, které uvádíš, ne...

    - navíc, ty jsi uváděl dvě a víc jsoucen jen s URČITOU MÍROU aseity, to je však situace jiná, protože bychom si museli vymezit v čem a nakolik jsou aseitní...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "objektivně na svém poznání poznávám, že všechny další - údajně ontologické - kategorie jsou jen mé projekce do světa"

      No teda :-) a mohl bys to nějak doložit?

      " ty jsi uváděl dvě a víc jsoucen jen s URČITOU MÍROU aseity, to je však situace jiná, protože bychom si museli vymezit v čem a nakolik jsou aseitní"

      To jo, ale právě ono je proti principu sporu zřejmě už to, aby existovalo jsoucno, které je z části aseitní a z části ab-alientní

      "nebo se aby dvě různé materiální věci mohly nacházet v témže čase na témže místě" - pokud mi v tomto nedáváš za pravdu, zajímalo by mne v čem/jak/proč ...

      Vymazat
  10. - dokládá to Kant

    - to si nemyslím

    - zakazuje to FYZIKÁLNÍ struktura časoprostoru, ne LOGICKÝ zákon sporu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. - proč si to nemyslíš?

      - no, tam je otázka, zda ta rozpornost neplyne z esenciality/identity materie, času a prostoru (ač vím, že je hrozně těžké říct, co přesně je identita času a prostoru)

      Vymazat
    2. - jistou míru autonomie lze předpokládat: v mnohém jsem závislý, v mnohém svobodný, co na tom? to má nakonec i Akvinský...

      - je vtipné, když tomisté ještě po Einsteinovi mluví o esencialitě/identitě prostoru, času nebo hmoty..

      Vymazat
    3. - to jo, ale to není v pravém smyslu aseita

      - no, je fakt, že v téhle oblasti nejsem moc kovaný

      Vymazat
  11. - Kant zjišťuje, že jeho apirorní formy jsou podmínkou možnosti zkušenosti, takže logicky nemohou být ze zkušenosti samé...něco jiného je to, že mohou - třeba z evolučních důvodů - být i ve světě

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kant je hlavně v jednom velkém rozporu, neboť podle něj jsou vše jen jevy, ale současně říká, že lidskou hlavu a její apriorní aparát poznal "o sobě" ...

      Vymazat
    2. ne, v rozporu není - vše kromě poznávacího apriorního aparátu jsou jen jevy, tento aparát je "o sobě"

      Vymazat
    3. Jak mohl Kant poznat tento aparát o sobě? Nijak, protože jej poznal tímtéž aparátem, který vše fenomenalizuje.

      Vymazat
    4. - ale on "všechno fenomenalizuje" jenom tehdy, když je aplikovaný na něco jiného, než je on sám

      - ale je-li aplikovaný sám na sebe, poznává se adekvátně

      Vymazat
    5. To teda fakt nevím, proč by měl mít tuhle privilegovanou výjimku.

      Vymazat
    6. protože jinak nelze myslet - tedy ze stejného důvodu, jako i Fuchs...důkaz nemožností opaku

      Vymazat
    7. Že tak nelze myslet? Myslím že celé dějiny filosofie dokazují opak :-)

      Vymazat
    8. Resp. nechápu to. Když popřu princip sporu, tak ihned nahlížím, že to činím jedině principem sporu, protože ten je použit v každém pojmu mého výroku. Když popřu apriorní formy, nevidím nic analogického.

      Vymazat
    9. - to takhle čteš a komentuješ všechny blogy nebo jsi nutkavým prohlížečem jenom toho mého? :-)

      - možná jsi tu rád, protože to nikdo jiný nečte :-)

      -


      Vymazat
    10. - máš pravdu, tak to zkusím jinak:

      podle Kanta můžeme poznat jen to, co sami bezprostředně máme, tedy apriorní poznávací aparát, každá jeho aplikace už je jen jeho projekce, tedy nepravda

      aplikuji-li aparát na něj samého, poznává správně - rozum platí jen v oblasti rozumu

      proč?

      protože nepravda vzniká až tehdy, aplikuji-li aparát na něco, co s ním není sourodé, co není jím samým

      zákony lidské mysli platí jen v lidské mysli samotné



      Vymazat
    11. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    12. vždyť jak Kant ospravedlňuje fenomenalitu=nepravdivost poznání?

      ne tím, že by aparát byl chybný, ale tím, že byl aplikován na záhadné X, které je možná jiné podstaty

      - to má samozřejmě za předpoklad, že existuje apriorní poznání, které je mimo běžnou empirickou zkušenost: že pravdy rozumu poznávám jinak než pravdy skutečnosti, empirické fakty

      - konečně pravdy rozumu nepodléhají formám času...horší je to s kauzalitou, ale ani ta tam vlastně není, je tam dedukce, vyplývání

      - poznávání pravd rozumu se samozřejmě pro nás děje - jakožto zkušenost myšlení a poznávání - v apriorní formě času a prostoru, ale to vlastně není podstatné, protože v samotných pravdách rozumu prostor a čas obsažen není, narozdíl od všech empirických jevů

      - Kant vlastně pomocí zákonů logiky obhlíží vlastní mysl a ptá se, co je v poznání jen z ní a proč je pak poznání jenom fenomenální

      Vymazat
  12. - a i kdyby byly pravdy rozumu třeba i prostorové, nevadilo by to, protože rozum je správný na vlastním území, stejné se poznává stejným, ale jakmile chce poznávat něco jiného, potřísní to svou jinakostí a přejinačí to podle sebe!

    OdpovědětVymazat
  13. Komentuju i pár jiných blogů (rozhodně ne všechny), v posledních dnech nejvíc http://dangerousidea.blogspot.com/

    OdpovědětVymazat
  14. "podle Kanta můžeme poznat jen to, co sami bezprostředně máme"
    Netuším proč

    "tedy apriorní poznávací aparát"
    Tady je především dogmatický předpoklad, že existuje nějaký apriorní poznávací aparát. Jak se na to jakože vůbec přišlo? A jak Kant ví, že má zrovna ten charakter, jaký on tvrdí, že má?

    "aplikuji-li aparát na něj samého, poznává správně - rozum platí jen v oblasti rozumu"
    Vůbec zde není vysvětleno, proč by měl být apriorní aparát zrovna takový, že nefenomenalizuje sám sebe. Co když fenomenalizuje?

    Jinak řečeno, vnitřně koherentní systém to možná je, ale proč by měl korespondovat s realitou, netuším.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ad "Jinak řečeno, vnitřně koherentní systém to možná je, ale proč by měl korespondovat s realitou, netuším."

      to, jak obsahově realita vypadá je dáno rozumem samým, tedy je to fikce

      o realitě víme jen proto, že atakuje naši smyslovou mohutnost chaotickou tříští vjemů a počitků

      jak víme, že jde o chaotickou tříšť?

      protože všechen řád a jednotu do ní dává až rozum sám, a tím z ní tvoří fikci

      my ani nevíme, že je to CHAOS - jen víme, že její řád a jednota je z rozumu, ne z ní samé

      Vymazat
  15. - Kant se neptá, proč by měl apriorní aparát rozumu u rozumu samého platit, jednoduše to předpokládá, protože nenašel důvod, proč by platit neměl

    naopak našel důvod, proč neplatí u empirického poznání: je docela jiné než rozum, takže ho rozum poznat nemůže

    jak vůbec rozum poznal jinakost tohoto empirického poznání? jednoduše tak, že zjistil, že všechny jeho formy jsou z něj samého...

    jak pak vůbec ví, že je to poznání JINÉ?

    protože máme pasivní smyslovou receptivitu, kdy máme dle Kanta zkušenost s počitky, které nepocházejí z rozumu samého

    vychází z tradičního dělení poznání na poznání ze smyslů a rozumu (empirismus vs. racionalismus)

    OdpovědětVymazat

díky!