sobota 30. srpna 2014

spory o zákon sporu (osnova mé přednášky v Ostravě k 1.9. 2014 na aristotelské konferenci)

Aristoteles - Metafyzika - 4. kniha

- totéž nemůže zároveň náležet i nenáležet témuž a v témže vztahu

- nejjistější počátek ze všech

- je to jen nedostatek vzdělání, nezná-li se, pro co je třeba hledat důkaz a pro co nikoliv

- důkaz pro všechno je vůbec nemožný, neboť by se šlo bez omezení, takže by nešlo nic dokázat

- riziko logického kruhu

- ZS nutný, má-li se vůbec něco říci

- nejsnáze poznatelný + bez předpokladu

- počátek, v jehož držení je nutně každý, kdo chápe cokoliv ze jsoucna

MÁ KRITIKA:

jde o důkazy pragmatické, ale ne o důkazy logické

logický důkaz nelze ani podat, protože ZS už každý logický důkaz předpokládá

- ale ve skutečnosti nejde ani o důkaz pragmatický: pragmatická evidence, kterou Aristoteles předpokládá (třeba to, že kdyby neplatil ZS,všichni by tvrdili i netvrdili TOTÉŽ), už ve skutečnosti zase na ZS stojí

Aristoteles si mylně myslel, že skrze pragmatické důkazy zamezí tomu, aby šlo o důkazy bludným logickým kruhem, ale nepovedlo se mu to: dokazuje vše v živlu logiky a jazyka, tedy předpokládá ZS, který chce dokázat

proč? např. ono " kdyby neplatil ZS,všichni by tvrdili i netvrdili TOTÉŽ" stojí na evidenci dané ZS a má to smysl jen díky ZS samotnému

----------------------------------

Fichte - evidence ZS, ale ví, že důkaz je logickým kruhem, ale nevadí mu to, protože je to:

a) systém

b) koherence (koherenční teorie pravdy)

c) systém ontologický, nikoliv jen epistemologický, takže se zde ontologický konec vrací k svému ontologickému počátku, ze kterého vyšel (stejně i Hegel: pohyb po spirále k jednotě, která byla i na začátku)

--------------------------------------

Heidegger - Principy myšlení

- obsahově prázdná FORMA myšlení

- každý důkaz je už předpokládá

- o ZS lze uvažovat jen v ZS a skrze něho!!!

(inspirace J. Moravčíkem: ZS jako subjekt a ZS jako objekt myšlení...je to totéž? Pokud ne, je ZS NEPOZNATELNÝ!)

- rozpor je od Hegela základem reality

- ZS není jen zákonem PRO myšlení, ale je i něčím, čím myšlení samo sebe formuje (?!)

- kde má ZS své rodiště, odkud pochází???

a) z myšlení samého?

b) z toho, o čem má myšlení přemýšlet?

-----------------------------

Wittgenstein - O jistotě

ZS je kostra myšlení

o ZS nelze pochybovat, tedy ani není VĚDĚNÍM, jen jeho kostrou

pochybnost o ZS je ZS umožněna!




-----------------------------------------


oblasti MIMO DOSAH ZS:

a) smyslovost

- ale často už má rozumovou mřížku, možná vždy

b) mystika

c) jednání

d) nejazykové a nerozumové lidské praxe, životní formy - např. rybolov

!!! lze přímo zakoušet, že ZS je jen v reflexi, zatímco při prožívání a jednání není...jsou to oblasti MIMO DOSAH jeho působnosti...!!!

-------------------------------------------

proč si novotomismus a část analytické metafyziky myslí, že ZS platí i ve světě:

zaměňují:

a) svět

b) jazykově-logicko-myšlenkovou reflexi světa

v b) ZS vždy nutně je, ZS tvoří jeho kostru

naopak SVĚT SÁM může být záhadným X poznatelným jinak než skrze ZS

novotomista mě napadne, že zde o onom X něco říkám skrze ZS - namítnu, že jinak mluvit nelze, že však slova jsou jen nedokonalou "užitečnou fikcí" k vyjádření světa

novotomista si myslí, že se struktury jazyka/myšlení kryjí se strukturami světa, že jsou IDENTICKÉ, což může být zásadní omyl

prožitek není totéž, co jeho reflexe!

---------------------------------

nepoznatelnost ZS??

- o ZS lze uvažovat jen v ZS a skrze něho!!!

inspirace J. Moravčíkem: ZS jako subjekt a ZS jako objekt myšlení...je to totéž? Pokud ne, je ZS NEPOZNATELNÝ! - poznávám totiž ZS jen jako objekt, ale zajímá mě jeho působnost jakožto média-živlu-substrátu-formy myšlení, což poznat nemůžu

takže bychom o samotném základu poznání věděli jen něco nejistého!!!!

ale i kdyby se toto vyřešilo, stále je potíž v tom, že při poznávání ZS od něho nemohu mít ODSTUP, nemohu ho vidět ZVENČÍ, ale vždy o něm už uvažuji v něm samém a podle něho samého!

jak asi vypadá průběh myšlení řídícího se ZS viděný zvenčí???




--------------------------------

lze i myslet mimo ZS?

pokusil se o to Hegel? nejsem si tím jistý...ale jeho pojem "samo-sobě-jiné" jde tím směrem snažícím se myslet rozpor jako základ reality, která je ZS nezachytitelná


---------------------------------

ZS a kvantová fyzika?

zdá se, že ZS je evoluční nástroj, adaptace pro makrosvět

je pravda, že v kvantovém světě si neví rady?

kvantový svět slušně uchopuje matematika, která také stojí na ZS

ale i pro matematiku je kvantový svět záhadný

tvrdit však, že v kvantovém světě ZS neplatí, je PŘEHNANÉ - kvantový svět matematikou přece jen dosti uchopujeme

--------------------------------------


ZS tvoří danou a námi nezvolenou přirozenost našeho myšlení, je to jakási jeho nejzákladnější gramatika, vůdčí princip, kterým myšlení vždy postupuje, a nemůže jinak


jde o popis algoritmu průběhu našeho myšlení viděný:

a) zevnitř - zvenčí to nejde

b) skrze ZS a v něm - jinak to nejde

ZS tak poznávám jen jako ZS-objekt skrze NEPOZNATELNÝ ZS-subjekt/formu myšlení

avšak dochází zde k jisté AUTOREFERENCI ZS - ZS poznává sebou samým sám sebe, je díky sobě samému sobě samému sebe-transparentní

ale není to klam, iluze?

vidíme vůbec ZS dobře?

není to jen naše:

a) zjednodušení

b) úplný blud

?

co to znamená, že ZS má sebe-reflexivní strukturu?

musíme uvažovat tak, že sebereflexi má nějaké JÁ, subjekt, který možná vůbec neexistuje (Hume, Parfit)???

nemůže být kořenem "myšlení myšlení", tedy celého myšlení, právě sebereflexivita ZS?

Fichte: JÁ JSEM JÁ, SEBEKLADENÍ JÁ V "JÁ = JÁ" kladoucí také formálnější poučku "A = A"

JAHVE: JSEM, KTERÝ JSEM

nevzniká POJEM JÁ jen z toho, že ZS referuje sám k sobě??? (dále: rekurzivita jazyka, hierarchie typů, meta-jazyky, meta-reprezentace,...)...tedy OBRÁCENÝ FICHTE (Já vzniká ze ZS, nikoliv naopak)











7 komentářů:

  1. Moc rád bych na tu konferenci přišel, ale musím do práce. Doufám, že to třeba někdo nahraje na diktafon.

    OdpovědětVymazat
  2. Mně to taky nakonec nevyjde, dojedeme do Ostravy až zítra na pár dnů (jestli tam ještě budeš, tak se můžeme sejít u nás ve Svinově na zahradě, když nám to osobní seznámení na konferenci zase uteče :-)). Hlavně prosím zjisti, zda a kdo to nahrává, abychom si to s Jakubem mohli někde stáhnout. Zajímá mě zvlášť vaše případná diskuse s Davidem na konci, ale i Karlův příspěvek ze začátku a další věci...
    Ad princip sporu: myslím, že princip sporu jako základ "já" je speciální případ principu sporu jako základu identity čehokoliv - tenhle náhled mi umožní převést na (dispoziční) vlastnost nějakého vesmíru nejen jeho kvantové varianty (everettovské), ale i ty, které s ním nespojuje nic...než právě ten princip sporu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. PS a jeho vztah k Já:

      1) PS zakládá identitu Já (tvoje varianta)
      2) kontinuální identita Já zakládá identitu PS (Fichte)
      3) kontinuální identita PS + paměti sugeruje falešnou iluzi, že Já existuje

      - jak mohou být DISPOZIČNÍMI vlastnostmi nějakého vesmíru vesmíry, které s ním nespojuje vůbec nic než-li PS?

      - bohužel to nikdo nenahrával, ale bylo to dobré

      - napadlo mě, že sem kousek diskuze přepíšu a promyslím ještě kousek víc :-)

      Vymazat
    2. jen k těm dispozičním vlastnostem: pošlu ti to pak celé, až to bude hotové. Na slově "dispoziční" nelpím, to je Stalnakerovo (a tradiční) označení, i když smysl má. Jen nejstručněji: myslel jsem to tak, že vesmír má nějaké vlastnosti, popisované kondicionály, z nichž ne všechny (a možná dokonce žádná) jsou ontologickými možnostmi. Ty, které jsou, pak kromě toho, že jsou vlastností jednoho vesmíru, existují jako jiné vesmíry. Je to taková kombinace Stalnakera a Lewise. Můj klíčový problém ale byl, zda jsou VŠECHNY ontologické možnosti zároveň vlastnostmi jiného vesmíru - tak, aby se udržela identita toho, komu ty vlastnosti připisujeme. No, a te´d si myslím, že ano, že to jde, právě díky principu sporu. Podrobnosti pozděi.

      Vymazat
    3. proč k udržení identity nestačí paměť či umístění události do minulosti?

      - nemusely by pak všechny ontologické možnosti existovat stále každá alespoň v jednom jiném vesmíru?

      Vymazat
  3. Paměť by stačila, minulost v rámci jednoho vesmíru asi taky (pokud by šlo o identitu toho vesmíru). Mi jde ale o případ, kdy nějaký jiný vesmír není verzí toho našeho v tom smyslu, že by s ním měl společnou strukturální identitu (obsahovou strukturu) v tradičním smyslu, tj. nejde o stejné konstanty, stejné přírodní zákony (nebo vůbec přírodní zákony) apod., tak jestli i v tomto případě mohu říci, že je ten druhý vesmír - přesněji řečeno, jeho struktura, strukturální identita - vlastností našeho vesmíru. Protože jestli ne a chci udržet to, že bude vlastností, musel bych ji považovat za vlastnost principu sporu samotného jako základního z logických zákonů, a být tak platonikem, uznávat existenci nějakých samostatných objektů, u nichž splývá možnost s uskutečněním či spíš nelze jejich rozdíl vůbec definovat, a které nejsou vázány na uskutečněné (typicky fyzické) objekty. A když to neudržím, musel bych připustit, že některé ontologické možnosti nejsou vlastnostmi jiných uskutečněných ontologických možností, a zavést tak další metafyzický objekt, jakýchsi "doplňků" do množiny, vymezené jen principem sporu. Ale pokud chápu identitu jasko identitu v rlzné míře, od které jen postupně odmýšlím různé "detaily", tak to poslední, co mi na objektu zůstane a umožní mi to chápat jej stále jako stejný objekt (byť velmi, maximálně změněný) je právě princip sporu. Takže nebudu muset zavádět další metafyzické objekty.
    A ano, uskutečnitelné ontologické možnosti jsou uskutečněny v různých vesmírech (pokud je víc než jedna nesporná kombinace možností uskutečnitelná). Ale ne každá vlastnost (nějakého vesmíru, který je uskutečněnou možností) je uskutečnitelnou možností - uskutečnitelné (ontologické) možnosti jsou v mé koncepci jen podmnožinou kondicionálů, dokonce připouštím, že prázdnou podmnožinou (i když to nepovažuji za přravděpodobné - minimálně existence vesmírů s jinými fyzikálními konstantami či nastaveními výchozích podmínek je podle našich současných vědomostí, tedy epistemicky, vysoce pravděpodobná - respektive přesněji, vysoce pravděpodobná je především jedjich uskutečnitelnost, tedy to, že jde o ontologické možnosti).

    OdpovědětVymazat

díky!