Žižek - povstávání subjektu

v:

http://www.control-z.com/storage/Zizek-The%20Parallax%20View.pdf

” I am thus tempted to revert the standard Manfred Frank gesture of concluding (from the failure of reflection, of the self-reflective grounding of the subject’s identity in the recognition of “himself” in his other) that there must be a previous direct self-acquaintance: what if failure comes first, what if the “subject” is nothing but the void, the gap, opened up by the failure of reflection? What if all the figures of positive self-acquaintance are just so many secondary “fillers” of this primordial gap? Every recognition of the subject in an image or a signifying trait (in short: every identification) already betrays its core; every jubilant “That’s me!” already contains the seed of “That’s not me!”

- XX neúplnost subjektu: primární "To nejsem já" je sekundárně vyplňováno různými identifikacemi, obrázky, znaky: "Toto jsem já"

- XX subjekt je původně prázdno, mezera otevřená selháním a chybami reflexivity, sebe-reflexe


However, what if, far from consisting in some substantial kernel of identity, inaccessible to reflective recuperation, the subject (as distinct from substance) emerges in this very moment of the failure of identification?

- XX subjekt v každém okamžiku povstává jako chybná sebe-identifikace, jako její selhání

subjekt jako prázdno, pohyb, kdy v momentu nerozpoznání (je samou mezerou) vzniká nesubstanční subjekt, prázdno, méně než nic

That is to say: (self-)consciousness is not the pattern which “spontaneously” emerges from the interaction of multiple agents but, rather, its exact obverse, or a kind of negative: it is, in its primordial dimension, the experience of some malfunctioning, of some perturbation, in this spontaneous pattern or organization.

- XX subjekt je pasivní zkušeností chyby, špatné funkce spontánní sebe-organizace z interakce více domén/agentů


(Self-)consciousness (the “thick moment” of consciousness, the awareness that I am now-here-alive)66 is originally passive: in clear contrast to the notion according to which self-awareness originates in the subject’s active relationship toward its environs, and is the constitutive moment of our activity of realizing a determinate goal, what I am originally “aware of” is that I am not in control, that my design has mis- fired, that things are just drifting by. For that very reason a computer which merely executes its program in a top-down way, “does not think,” is not conscious of itself.

- XX původní vědomí "Já jsem nyní a zde živý" je pasivní: nemám se pod kontrolou, můj plán/design selhal, věci se jen samy nějak posunuly


 I am therefore tempted to apply here the dialectical reversal of epistemological obstacle into positive ontological condition: what if the “enigma of consciousness,” its inexplicable character, contains its own solution? What if all we have to do is to transpose the gap which makes consciousness (as the object of our study) “inexplicable” into consciousness itself?

- XX epistemologická překážka, tedy nevysvětlitelnost, neexplikovatelnost vědomí je jeho ontologickým stavem, podstatou, podmínkou, základem, určením!!!


jáství je pasivní zkušenost, překážka, ne-sebe-vědomí, spontánně vše selhává

a to nás vede do psychotické hegelovské "Noci světa":

This brings us back to the notion of the “Night of the World”: in this momentary suspension of the positive order of reality, we confront the ontological gap on account of which “reality” is never a complete, self-enclosed, positive order of being. It is only this experience of psychotic withdrawal from reality, of absolute self-contraction, which accounts for the mysterious “fact” of transcendental freedom: for a (self-)consciousness which is in effect “spontaneous,” whose spontaneity is not an effect of misrecognition of some “objective” process.


- subjekt se ustaví sebereferenčním performativním aktem:

the subject is that X which is added to the designated content by means of the act of its self-referential designation.

- XX subjekt je toto X, které je přidáno (vytvoří se) označením psychofyzického obsahu skrze akt jeho sebe-referenčního označení

The point here is that we should take Lacan’s term “subject of the signifier” literally: there is, of course, no substantial signified content which guarantees the unity of the I; at this level, the subject is multiple, dispersed, and so forth—its unity is guarthe loop of freedom anteed only by the self-referential symbolic act, that is,“I” is a purely performative entity, it is the one who says “I.”This is the mystery of the subject’s “self-positing,” explored by Fichte: of course, when I say “I,” I do not create any new content, I merely designate myself, the person who is uttering the phrase.This self-designation nonetheless gives rise to (“posits”) an X which is not the “real” flesh-and-blood person uttering it, but, precisely and merely, the pure Void of self-referential designation (the Lacanian “subject of the enunciation”):“I” am not directly my body, or even the content of my mind; “I” am, rather, that X which has all these features as its properties. The Lacanian subject is thus the “subject of the signifier”—not in the sense of being reducible to one of the signifiers in the signifying chain (“I” is not directly the signi- fier I, since, in this case, a computer or another machine writing “I” would be a subject), but in a much more precise sense: when I say “I”—when I designate “myself” as “I”—this very act of signifying adds something to the “real flesh-and-blood entity” (inclusive of the content of its mental states, desires, attitudes) thus designated, and the subject is that X which is added to the designated content by means of the act of its self-referential designation. It is therefore misleading to say that the unity of the I is “a mere fiction” beneath which there is the multitude of inconsistent mental processes: the point is that this fiction gives rise to “effects in the Real,” that is to say, it acts as a necessary presupposition to a series of “real” acts.

- XX já je čistě performativní entita vznikající symbolickým aktem, pojmenováním, říkáním "Já"

- XX jednota jáství však není čistá fikce: aktem pojmenování vzniká do jisté míry reálná jednota
- XX symbol "Já" není jen symbol vedle jiných symbolů, v řetězci symbolů (protože to by pak počítač či jiný stroj píšící "já" byl také subjektem), ale sjednocuje skrze sebe-referenční označení do jisté míry psychofyzický organismus

vše přijímám jako vlastní volbu:

To recapitulate: Kantian Self-Consciousness is a purely logical function which implies only that every content of my consciousness is already minimally mediated/ reflected: when I desire X, I can never say “I’m just like that, I can’t help desiring X, it’s part of my nature,” since I always desire to desire X, that is, I reflectively accept my desire for X—all reasons which motivate me to act exert their causal power only insofar as I “posit” or accept them as reasons.


nevědomí jako základ vědomí:

Here again we encounter the subject as the Void of pure reflectivity, as that X to which we can attribute (as his free decision) what, in our phenomenal self-awareness, we experience as part of our inherited or otherwise imposed nature.The conclusion to be drawn is thus, again, that Self-Consciousness itself is radically unconscious.

Steve Taylor - Ovládání času

skvělá věc

- čas jako abstraktní struktura, která nás ovládá a odvádí od jediného, co je: od přítomnosti

- věříme víc neexistující struktuře dnů, hodin, minut než skutečnosti, skutečnost je drasticky formátována a znásilňována minutami a hodinami: už ne intenzita okamžiku, síla události, naše připravenost,uzrálost času, časová vhodnost nebo nevhodnost, ale pouhé mechanické jednosměrné stále stejné plynutí času diktuje a určuje, kdy a jak a jak rychle, v jakém rytmu se co stane...

- pro "primitivy" neexistuje pojem pro pozdě, čekání, opoždění, chvíli...jsou vždy trpěliví...skutečnost je bezčasá, stále stejná, věčná, statická (až později cyklická, a to jen zpočátku v malých lokálních cyklech sucha a období dešťů, dne a noci apod.)

- čas napojen na ego, čím silnější ego, tím větší vnímání času, táím větší mentální brebentění (přírodní národy asi nemají tolik "hluku v hlavě", tolik mentálního komentáře)

- čím více prázdného času, pasivity, tím více mentálního brebentění, to nás nudí, snažíme se rozptýlit, zabít čas, neslyšet onen mentální hluk

- když se rozpustí ego, zůstane vědomí, tichý svědek, pozorovatel pod ním...čistá prostornost, čisté tiché pole, podklad

moje doplnění o moderní výzkum:

- vše je to o antikorelaci dvou fnkčních mozkových systémů: pozornost vs. defaltní/implicitní systém, který je právě plánováním, vzpomínáním napojeným na ego (a čas: mentální cestování v čase, denní snění) a je nejaktivněšjší při pasivitě: proto je to tzv. default mode neboli implicitní funkční systém mozku

- hlavní je nespěchat, chvála pomalosti, hektičnost zabíjí svět a nás (infarkt, mrtvice, stres = utrpení = strach, že něco nestihnu)

pozornost neexistuje?!

viz
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3178817/

- pozornost je spíš účinek než kauzální agent, než příčina
- pozornost je reifikována, zvěcňována, hypostazována jako kauzální agent za pomocí homuncula
- pozornost není buď-anebo, ale je často nepřetržitá, stupňovaná, rozostřená
- pozornost lze modelovat pomocí bayesovských rozhodovacích pravděpodobnostních procesuálních výpočtů pravděpodobnosti nákladů, zisků, rizik, ztrát,...
- pozornost neoznačuje jeden jev
- pozornost není příčinou toho, že subjekt reaguje na stimuly rychleji, ale spíše účinkem: pozorný subjekt je efektem systému způsobujícího jeho tzv. "pozornost"
- pozornost je metafora pro zaujatý implictní předpojatý proces výběru - kdy jde o předpojatou soutěž, protože pozornost má své limity, omezené kapacity, je selektivní

Biased competition captures two cardinal phenomena of visual attention: limited capacity and selectivity. From these are posited the general schema where elements (visual objects or pools of neurons) compete for control. The competition is biased in favor of the objects that are most behaviorally relevant (Desimone and Duncan, 1995). 

- vybereme to, co je pro chování nejvíc důležité (ze současných paralelních stimulů)

jenomže co to je?

- vítěz bere vše, aby se netříštila odpověď organismu

Through a system of competition and modification that yields a winner take all result.

- ale co je důležité?

- zřejmě vyhodnocování pravděpdoobností zisků, rizik, ztrát

- Hebb (1949), in the same work so often quoted for its foresight on synaptic learning mechanisms, writes “When an experimental result makes it necessary to refer to…‘attention,’ the reference means, precisely, that the activity that controls the form, speed, strength, or duration of response is not the immediately preceding excitation of receptor cells alone. 

takže jde o 

form, speed, strength, or duration of response - takové označíme za více či méně pozorné

-
pozornost je vágní, má mnoho definic:

Attention is subdivided by modality (visual versus auditory), level of analysis (feature versus object), and spatial extent (focal versus global). Attention is invoked as the label for a general preparedness to respond. Attention as vigilance has both a negative aspect (in that one may fail to detect a target) and a positive aspect (where one fails to inhibit a response when presented a non-target item). Attention is treated as a vector where there can be deficiencies in magnitude (implied by the phrase attention deficit) or direction (implied by a term like disengage deficit). Attention can also be given a temporal dimension when people speak of an attention span. 

PRACH DUŠE - výpisky

skvělá kniha

57 jedna část mozku hraje divadlo (qualia) pro jinou část mozku, aby ovlivnila její úsudek

62 zrod poznání: z eferentních kopií příkazových signálů mozku pozorovat vlastní reagování, pak internalizace - tak se dozvídám o smyslových stimulech působících na mé tělo

72 ipsundrum  (vlastní vjem) spíše matematický než fyzický objekt, dynamický vzorec aktivity nervových obvodů

reentrantní zpětnovazebné smyčky - alespoň chvilková NEPŘETRŽITOST

73 obíhá stále dokola

smyčka - rekurze, postupně se oběhem mění vlastnosti obvodu

- pokud neodumře tak se buď bez ustálení rozvíjí chaoticky nebo se ustálí do atrakčního koryta/stavu v němž se do nekonečna opakuje a k němuž se vrací i po narušení

74 v mozku se vytvářejí matematické objekty, které nahlíženy pozorovatelem umožňují iluzi "prapodivných nepozemských vlastností"

75 atraktory jsou odolné vůči odchylce, takže možná vždy umožňují onu zvláštní jednu perspektivu pohledu na ně umožňující jejich iluzorní jevení se jako "nepozemských"

77 iluze "roztaženého času": minulost chvíli přetrvává kontinuálně

Hofstadter - speciální třída zpětnovazebného vztahu: "podivná smyčka" - hierarchický systém, vyšší úrovně se vytvářejí na nižších, ale zpětně je ovlivňují - cyklická aktivita v těchto systémech dochází k dojmu pohybu vzhůru v hierarchii stupňů, ale přesto to vede pouze k uzavřenému cyklu - navzdory pocitu, že se stále vzdalujeme od místa, z něhož jsme vyšli, končíme přesně tam

78 iluze nekonečného schodiště - možná to je iluze žití v roztaženém čase, v roztažené přítomnosti

109 zakoušející bez zkušenosti nemyslitelný

108 Aristoteles: základem je pocit sebe sama v nepřetržitém čase, pak si nutně všimnu, že EXISTUJI

111 James: aby mi záleželo na Já, musí mi záležet na jeho obsahu pro něj samotný, musí ten obsah být dostatečně zajímavý, takový ho příroda musela poskytnout

129 zombie by měly mnohem kratší seznam oblíbených věcí, chyběli by tam: čerstvě oloupané proutí, pěnkaví křídla, hnědé papírové krabice s provázky - to slouží jen k naplnění roztažené chvíle duše

142 díky qualiím oddanými hře, objevování, uměleckým počinům

149 Charles Sherrington: počátky rozlišitelné mysli se pojí s pohybovými akty - to stvrzuje rozdíl mezi já a ne-já: konání konajícího stvrzuje já

163 z ega činí jednotu to, že všechny jednotlivé komponenty považují "já" za subjekt: já cítím, já myslím, já vnímám, já vzpomínám, já sním, já toužím: stále stejné já!

- všechny reprezentace končí na jednom stole, ukazují se na stejném panelu nástrojů v kokpitu mysli

164 několik prvních měsíců je mysl dítěte hostitelem nespojitých podjá, jednotlivých já - chybí jednotný pocit sebe sama

165 kolem třetího roku dojde ke sjednocení

proč? dynamicky se propojí jako účastníci pracující na společném díle

podjá skrze spolupráci získávají společné vědomí

166 širší myslící já je sjednoceno pod základním já, takže i když nemá tak základní a výlučný status, mě se to tak nejeví
základní já vzniká iluzí dočasné roztaženosti, která mu propůjčuje pevnou a reálnou existenci - to je těžiště mysli, tohle já to všechno táhne, tohle já poskytuje kontinuitu - myšlenky přicházejí a odcházejí, ale já jsem stále v přítomnosti VJEMŮ

167 základní já, které je, protože cítí - se pak následně stává i tím, které myslí, vzpomíná, sní, touží a dokonce volí - každé z "já" je honorárním FENOMENÁLNÍM SUBJEKTEM - zástupným subjektem!!!!

mezi jednotlivými já je vzájemný rozhovor

229 antropolog Maurice Bloch: lidé vynalezli transcendentální sociálno, náboženství se později objevuje jako jeho nesamostatný aspekt, který nemůže existovat sám - náboženství tak parazituje na spiritualitě

253 blíží se "společnému pracovnímu prostoru": Baars: In the Theater of Consciousnes 1997

259 Galen Strawson: kniha Selves (Já): já vracející se po mezeře ve vědomí není už tím samým já, které zmizelo

Je Ježíšovo zmrtvýchvstání nesmysl?

zdá se, že Ježíš existoval a byl popraven římským prokurátorem Pilátem z Pontia, pravděpodobně na kříži. Není to jisté, ale pravděpodobné (docela potvrzené nekřesťanskými prameny, římskými i židovskými, byť ne zcela přesvědčivě). Zdá se - ale to je ještě méně jisté, byť pravděpodobné - že učedníci začali brzy po Ježíšově smrti šířit zprávu o jeho zmrtvýchvstání. Židovští oponenti (kterým jistě záleželo na tom, aby z Ježíše nebyl mesiáš) mohli oponovat tím, že by ukázali Ježíšovo mrtvé tělo. To však nedělali: namísto toho další dvě století obhajovali tezi, že učedníci tělo ukradli. Zde se dostáváme na horkou půdu: bylo možné tělo ukrást? Bible tvrdí, že bylo střeženo vojáky, jak by se učedníkům mohlo podařit tělo odvléci před zraky římských vojáků? Možná v tomto bible lže. Možná učedníci římské vojáky podplatili (chtělo by to znát míru disciplíny u římských vojsk v té době a přímo v Palestině). Možná římští vojáci jednoduše usnuli, jak ostatně tvrdili Židé. Dobře, ale pokud učedníci tělo ukradli, nemohli věřit tomu, že Ježíš je mesiáš - ale pokud by tomu nevěřili, jak to, že šli všichni nadšeně na smrt jako učedníci? Samozřejmě to lze zpochybnit: možná tělo ukradlo jen několik učedníků (snad Petr, Jan,...), a ti na smrt nadšeně nešli. První církev však pro Ježíšovo zmrtvýchvstání neargumentovala prázdným hrobem, ale tím, že se Ježíš zjevil po své smrti velkému množství lidí, podle Pavla při jedné příležitosti více než pěti stům lidí. Počty mohou být nadnesené, ale přesto, skupinová halucinace je velmi vzácný jev (pokud vůbec existuje), jistě, můžeme se ptát, jak přesně ono zjevení vypadalo: nebyla to jen mánie jako u dnešních charismatiků? Evangelia i Skutky však shodně mluví o tom, že učedníci viděli přímo Ježíše...jako opilí byli učedníci až při Letnicích, jak tvrdí samy Skutky. Teologové argumentují, že kdyby šlo o systematický podvod, byly by zprávy z různých evangelií a dalších pramenů harmoničtější a přesvědčivější: právě rozdíly a rozpory mezi prameny mohou (jen zdánlivě paradoxně) poukazovat na skutečné historické jádro. Na to lze jistě namítnout, že si to vymyslela hrstka lidí, nevymyslela si však přesný průběh, takže to další lidé přikrášlovali a komolili. Je samozřejmě možné, že vojáci byli podplaceni a Ježíše zcela nezabili, byl jen v mdlobách nebo tranzu, sám by se však z hrobu nedostal (je-li pravda, že hrob byl zavalen těžkým kamenem: bylo by třeba zjistit, jak se v té době obvykle pohřbívalo a zda z toho byly výjimky, což asi ano, a zda ten kámen byl opravdu tak těžký), takže by mu museli pomoci učedníci, kteří buď podplatili římské vojáky nebo čekali, až usnou. Je to samozřejmě možné, konspirační teorie k 11. září jsou často mnohem šílenější. Nakonec to mohla být konspirace samotného Piláta a Římanů: chtěl takto oslabit židovské představitele (dle římské zásady "rozděl a panuj") a využil šance, že kolem kristovců jim roste opozice. Nesmíme zapomínat, že i na starověk a pro Židy té doby byla zpráva o zmrtvýchvstání nějakého člověka docela šílená, lidé do jisté míry empiricky uvažovali stejně jako my a chtěli to zpochybnit. Přesto se to prosadilo...Jistě, někdy se prosadí i hloupost nabízející chudým útěchu, ale přesto...Bible se snaží přednést empirické důkazy pro to, že Ježíš skutečně zemřel, byl pohřben a nemohl se sám ani s pomocí učedníků z hrobu - ať už živý nebo mrtvý - dostat. Říká, že vojáci vždy pečlivě kontrolovali, zda je popravený mrtvý, a u Ježíše to bylo tak zjevné, že mu ani nezlámali nohy a ruce, jen mu údajně probodli bok. Kdyby chtěli evangelisté přímočaře lhát, mohli by napsat, že i Ježíšovi - stejně jako zbylým dvěma - byly zlámány všechny končetiny, aby si čtenář myslel, že jeho smrt je jistá, nebo že je alespoň jisté, že Ježíš nemůže za pár dní mezi svými učedníky volně chodit, což pak prý dělal. Jistě, evangelisté mohli lhát sofistikovaněji, třeba si ještě někdo pamatoval, že Ježíšovi končetiny zlámány nebyly, tak radši řekli pravdu a využili ji paradoxně ještě ve svůj prospěch: Ježíš byl očividně až tak mrtvý, že mu ani končetiny nebylo třeba lámat! Stačilo probodnout bok...Tím, že končetiny zlámány nebyly, se však znovu otevírá teorie, že Ježíš byl v pouhých mdlobách nebo "jógínském" tranzu, byl to jistě velký spirituální mistr, tak si snad dokázal zastavit či spíše velmi zpomalit dech apod. Ani jógín by však nedokázal za pár dnů mezi učedníky vesele kráčet, kdyby mu byly zlámány všechny končetiny. Pro empirickou věrohodnost je tedy škoda, že Ježišovi po jeho smrti končetiny vojáci nezlámali. Co tady chci říct? Rozhodně ne to, že Ježíš z mrtvých vstal (což si ostatně ani nemyslím, byť jako omezený člověk jednoduše nevím, jak to bylo), ale jen to, že údajné Ježíšovo zmrtvýchvstání nelze smést ze stolu jako "evidentní nesmysl". Ti, kteří Ježíše znali, byli jeho smrtí velmi zklamáni a na zmrtvýchvstání nečekali, byť víme, že např. jedna sekta ve dvacátém století, která čekala na konec světa, a ten nepřišel, si nejprve prošla fází totálního zklamání a zmatku, ale nakonec vše obrátila ve svůj prospěch: konec nepřišel, protože jsme se my modlili, takže jsme vlastně měli pravdu! Tento mechanismus mohl zafungovat i tady, ale co se svědectvími lidí, kteří údajně Ježíše po smrti viděli a pak kvůli němu mučednicky zemřeli? Otázkou je, kolik jich skutečně bylo. Pokud však málo, proč nemáme zprávy dané vyvracející? Možná to v té době nikomu za seriózní vyvracení nestálo, danému věřila jen hrstka chudých a otroků, ale přesto...Rychle se to šířilo...Nějak přirozeně se to vysvětlit dá - jako ostatně všechno - otázkou je, nakolik je dané přirozené vysvětlení přesvědčivé. Hlavní problém je empirický: z dané doby nemáme skoro žádná empirická data...Takže to zůstane asi navždy nerozhodnuto, i když se snad objevil Ježíšův hrob, kde měly být ostatky Ježíše a Marie Magdalény, ale další archeologové to zase zpochybnili a spíše nesouhlasí, i když...Je třeba vidět i to, v jak obrovském tlaku archeologové dané zkoumající jsou: mohou být stejně nevědomky i vědomě zaujatí jako ti, kdo zkoumají rozdíly mezi pohlavími, etniky apod. v politicky korektní USA...Podle některých se ukazuje, jak by bylo pro vědce obtížné přijmout myšlenku, že by Ježíš skutečně neexistoval...

Kauzální potence vědomí?

ještě bych chtěl onu kauzální potenci vědomí upřesnit:

je možné, že vědomí je ve většině jsoucen jakousi jen velmi slabou a skrytou kvalitou, pouze slabou silou, neviditelnou vlastností.

Až v lidském mozku (a částečně už v mozcích a nervových soustavách zvířat) se projevuje víc.

Kdybychom však přišli na to, jakou povahu má vědomí už v jediném kvarku, bylo by snad možné predikovat to, jak se bude chovat v mozku člověka. Je to stejné jako s gravitací: v jednom kvarku se gravitace prakticky neuplatní, ale při jeho dokonalé znalosti bychom dokázali už z kvarku předvídat, jak se gravitace uplatní třeba v černé díře.

Chápu tak vědomí naprosto redukcionisticky, bez potřeby zavádět vyšší kvality vědomí, vyšší patra reality.

Přesto tato hypotéza může být v budoucnu možná empiricky testovatelná: skrytý parametr vědomí není zapotřebí pro predikci chování jednoho kvarku, avšak pro predikci chování člověka už zapotřebí je, protože budeme-li člověka predikovat jen fyzikalisticky, bude predikce neúplná, a tedy chybná.

Avšak vědomí snad může i za kvantovou nahodilost a za kvantovou provázanost: může jít o jakési schopenhauerovské slepé puzení vůle, které pro fyzikalisty vypadá jako pouhá kvantová náhoda nebo jako nepochopitelná kvantová provázanost.

Dále se můžeme ptát, zda kvalita vědomí vytváří jakousi autonomní sousední/paralelní oblast vedle fyzikálních pochodů, kde působí kvalita vědomí V1 na kvalitu vědomí V2, a ta zase na kvalitu vědomí V3, tedy zda existuje jakási paralelní kauzalita. Proč ne, avšak nesmíme kvalitu vědomí oddělovat od procesů jediné skutečnosti, tedy od mysli/hmoty neboli hmoty/mysli.

Kvalitu vědomí jsme detekovali jen ve velmi malém okrsku jsoucna, jenom u lidí a některých zvířat, takže se zdá, že jde o kvalitu v realitě spíše nevýznamnou, náročnou na strukturální komplexitu. Také je však možné, že tato kvalita se projevuje v jednodušších či jiných strukturách prostě jinak a doslova je nějakým způsobem všude.

Řekněme, že mám strach: bude moci neurovědec jednou mé ustrašené chování predikovat přesně jenom podle neurálních korelátů mého strachu, nebo bude potřebovat znát vnitřní stránky mého strachu, tedy to, proč mám strach, z čeho mám strach, jaké cíle sleduji, co plánuji a z jakých možností si ustrašeně vybírám? Pokud platí první, může mít pravdu epifenomenalismus, ale také jen spinozismus (v tom smyslu, že vědomí a hmota jsou dvě stránky téže mince jako pozitiv a negativ jedné fotografie, tedy k dokonalé či úplné predikci mi stačí znát jen jednu stranu procesu, což ale není epifenomenalismus, protože vědomí a hmota jsou zde kauzální rovnocenně a stejně: jde o dva aspekty téhož, jde o dva aspekty jediného kauzálního děje viděného ze dvou perspektiv).

A NEBO PŘECE JEN PANPSYCHISMUS?

1) víme, že fyzikalismus je neúplný, ale nevíme, NAKOLIK je neúplný...subjektivní aspekt hmoty může být téměř marginálií (epifenomenalismus) nebo naopak může být zcela zásadní (pravděpodobně Vaše pozice)

2) pokud je vědomí kauzálně potentní, pak je nutně porušen kauzální uzávěr světa, tedy uzávěr fyzikalistické kauzality, protože do hry vstupuje kauzace vědomí

3) vědomí je v hmotě slabě vždy, ale evoluce ho využila nejvíce jako nástroj přežití živých tvorů, takže pro predikci jejich reagování nestačí fyzikalistická kauzalita, protože je zde ještě kauzalita neviditelného vědomí

4) možná však můžeme predikovat chování živých tvorů i bez znalosti jejich vědomého aspektu, protože vědomí není entitou vedle fyzikalistické kauzality, jde jen o její aspekt

5) píšete o nutnosti rozumět informaci, proto Vám Chalmersovo pojetí informace přijde naivní...Avšak co je to rozumění v Searlově čínském pokoji? Dle mého soudu se rozumějící člověk od "rozumějícího" PC liší jen qualii.

ještě upřesňuji:

pokud je vědomí evolučně účinný nástroj adaptace, musí být kauzálně potentní...musí být nějak užitečné...a potom by k vysvětlení chování živých organismů nestačila fyzikalistická kauzalita, muselo by se přihlížet k jejímu subjektivistickému korelátu/aspektu/stránce

ve hře jsou stále tyto možnosti:

a) epifenomenaliasmus - vědomí zde jako aspekt kauzality v mozku je, ale nijak nepřispívá k jejímu chodu

b) marginálnost vědomí - kauzalita s vědomím je trochu jiná než kauzalita bez vědomí, ale ne moc: ale i to může být výhodné pro přežití (lepší je mít jednu světločivou buňku než žádnou)

víme tedy jen to, že fyzikalistický obraz kauzality v mozku z ní nezachycuje vše, jak velkou část z ní však nezachycuje, nevíme....nemusí se jednat o přesnou vyrovnanost (půl na půl) obou stránek (hmota a vědomí), také se jejich poměr může v evoluci měnit (např. zvětšovat u člověka ve prospěch vědomí)

není to tak, že by vědomí mělo svoji vlastní kauzalitu jdoucí paralelně vedle kauzality fyzikalistické, spíše je to tak, že jeho přítomnost jakožto aspektu fyzikalistické kauzality ji může podstatnou měrou ovlivňovat, měnit

nemyslím si, že by se subjektivistické či vědomé děje děly paralelně, v sousedství vedle dějů fyzikalistických, spíše jsou tyto fyzikalistické děje - mají-li svou subjektivisticko-vědomou stránku - tímto ovlivněny, jsou jiné...jak moc jsou jiné, nevíme...možná nepatrně, možná - jak se to zdá u člověka - docela dost...

jak moc je vědomí jakožto aspekt fyzikalistické kauzality (z druhé strany viděno je samozřejmě fyzikalistická kauzalita aspektem vědomí, jde jen o to, která z vlastností, zda vědomí nebo fyzikalistická kauzalita, je v tom kterém organismu více dominantní) kauzálně potentní, zjistíme snad do jisté míry v budoucnosti: odhlédneme-li od kvantové náhody, pak síla vědomí spočívá v tom, nakolik se nám jen z fyzikalistické kauzality nepodaří predikovat chování organismu

zdůrazňuji: ona síla vědomí není silou odděleného vědomí, ale silou toho aspektu/vlastnosti fyzikálních pochodů v mozku, který fyzikalismus přehlíží...snad jde o tak důležitou vlastnost dějů mozku, že bude třeba zcela redefinovat hmotu i celý fyzikalistický obraz kauzality

ještě přesněji k oné kauzální potenci vědomí:

vědomí není samostatná entita, takže nemá vlastní kauzální sílu...to však neznamená epifenomenalismus, ale jen to, že vědomí je účinné současně s hmotnými aspekty téže skutečnosti, jejíž je samo aspektem

představuji si to takto:

mějme slona, který troubí

doposud jsme chápali např. sloní troubení jenom jako zvukovou vlnu, ale nevěděli jsme, že ten samý proces (troubení, jehož aspektem je zvuková vlna) má ještě jiný aspekt: zvuková vlna je nejen slyšet, ale také, je-li silná, může být vlnou tlakovou, může to být síla, která něco rozbije (např. okenice)...vědomí by bylo tedy doposud fyzikalisticky neodhaleným aspektem jevů, které byly považovány jen za fyzikální...

a pokud má nějaký proces dosud neznámý aspekt, stránku, vlastnost, je jeho kauzalita jiná, než se zdá: je to ta samá kauzalita, ale obraz o ní byl doposud neúplný, proto může mít podstatné vlastnosti (snad i teleologii, intencionalitu, autonomii), o kterých jsme v jejím neúplném obrázku dosud nevěděli

nesmíme si to však představovat paralelisticky: vědomá kauzalita není paralelní, není v sousedství fyzikálních dějů, interakce vědomých komponentů se neodehrávají vedle interakcí fyzikalistických, ale jsou jejich součástí, jsou v nich, dějí se skrze ně...

buďme konkrétní: kauzalita strachu jakožto proces v mozku je jedinou kauzalitou (nejsou to dvě paralelní a v sousedství probíhající kauzality, tedy není to kauzalita fyzikální a VEDLE NÍ probíhající kauzalita mentální), o které se něco neúplného dozvím, když ji chápu fyzikalisticky: jsou tam hormony, neurotransmitery, neurální sítě...ale ta stejná kauzalita je také prožívaným strachem způsobovaným množstvím myšlenek, plánů, cílů apod...když říkáme, že jsou to dvě stránky téhož, nemělo by nás to svádět k mylné domněnce, že tyto dva popisy jsou jako pozitiv a negativ téže fotografie (k této domněnce zřejmě inklinoval Spinoza), ale spíše že to jsou dva neúplné popisy téže skutečnosti, o níž získáme lepší obrázek, když je budeme VZÁJEMNĚ korigovat a doplňovat...možná, že jeden z těch popisů říká o probíhajících dějích mnohem více než druhý popis, je však důležité říci, že oba popisují něco, co ten druhý nedokáže a co skutečně existuje

i kdybychom našli ke všem subjektivním stavům jejich mozkové neurální koreláty, stále bude platit, že popis těchto dějů skrze neurální koreláty je žalostně neúplný

jestliže má být vědomí adaptačním nástrojem našich těl, a nikoliv jen evolučním by-productem, musí být predikce reagování těchto našich těl (nebo spíše nás samých jakožto organismů) jen skrze neurální koreláty žalostně neúplná

ale zdůrazňuji: vědomí není samostatná entita oddělená od fyzikálních procesů mozku, tedy nemá vlastní kauzalitu, ale spíše děje, v nichž se více projevuje či uplatňuje kvalita vědomí, mají jako celek jinou, pozměněnou kauzalitu, přičemž druh a rozsah této změny není schopen fyzikalistický pohled predikovat a ani vysvětlit

jako panspychisté můžeme říci, že tato kvalita vědomí je přítomná ve všech hmotných procesech, jen v různé síle

nyní se mi zdá být elegantním panpsychistický redukcionismus: vše hmotné má jisté vědomí, ale mnohdy v nepatrné síle, přičemž v realitě neexistují vyšší patra, vrstvy či emergující úrovně: bylo by vždy těžké vysvětlit vyskočení kvalitativně nové vrstvy, proto můžeme předpokládat, že realita nemá více pater, více vrstev či úrovní...naše vědomí je pak jen složeninou/agregátem vědomí a subjektivit menších

z toho by plynulo, že i některé části mozku samy o sobě mají jistý typ vědomí: něco takového si myslel už Libet, který tvrdil, že i kousek tkáně mozku by mohl vyzařovat jisté "pole vědomí", které by snad mohlo přeskakovat až za hranice mozku samého (ale to už je spekulace, i když Libet stanovil experimentální podmínky, které by to mohly snad prokázat)...

podobně Gazzaniga, když experimentoval s lidmi, kteří měli oddělené mozkové hemisféry, uvažoval o tom, že každá z nich má svůj typ vědomí..

nezapomeňme, že panpsychismus je pro redukcionistu dost výhodným: vědomí záhadně nevyskakuje v emergenci až v komplexních strukturách, ale je vždy již přítomno v slabé míře od začátku, už u mikročástic...

PROTI PANPSYCHISMU: diskuze s prof. Jiřím Váchou

moje námitky proti panpsychismu:

aby z toho nebyl zase "Bůh mezer": vědomí je komplexní jev mozku, takže současné výzkumy babiččina neuronu samozřejmě jeho hledače nemohou uspokojit, z toho však neplyne, že nejde o fyzický proces, jehož prožitková stránka je však uchopitelná jen "zevnitř"

proč nejsem panpsychistou: když nedokážeme vysvětlit něco, co se evidentně děje až v komplexních strukturách a vidíme zde kontinuální přechod od toho, kde to jistě není (kvark, kámen), přes to, kde to snad trochu je (včela), kde to je více (pes), až k tomu, kde je to hodně (člověk), není dobrým řešením porušit základní evidenci a připsat vědomí kameni

měli bychom se vrátit k instrumentálnosti vědomí: vědomí je biologická adaptace: když předvídám komplexně budoucnost, chovám se flexibilněji a adaptabilněji, spíše pak přežiji

proto se zdá, že vědomí nemá kámen ani celá galaxie nebo vesmír (kosmické vědomí): vědomí je přeceňovaná vlastnost, která se vyvinula v boji organismů o přežití na planetě Zemi, vědomí nemá kámen ani celá galaxie, protože k  svému přežití a reprodukci nemusí poznávat své okolí...

vědomí je vlastnost v globálním měřítku možná zcela zanedbatelná, zvýrazňujeme ji jen proto, že ji máme my sami, a že právě proto dokážeme říci, že ji máme, i když pohledu "třetí osoby" uniká: možná však existuje mnoho takových dalších vlastností hmoty, které vědě unikají a nevíme o nich....pravděpodobně však jde o vlastnosti z predikčního hlediska zcela zanedbatelné (snad až na úroveň kvantové fyziky)

vědomí je tedy darwinovsko-evolučně-biologická vlastnost, nikoliv univerzální jev kosmu

proč je vědomí jakožto jedna z vlastností komplexní hmoty takové, že se skrývá pohledu třetí osoby, tedy vědě?

odpověď: a proč ne?

jasné je, že vědecký slovník je pak pro popis svět neúplný, musí být doplňovaný KORELAČNÍM a PARALELNÍM slovníkem prožitkovosti: jde - jak sám popisujete - o současný výskyt a současně strukturní podobnost fyzikálních a psychologických jevů...důvodem je to, že jde o dvě strany téže mince, dvě vlastnosti stejné entity, což uznává i panpsychista

panpsychismus porušuje základní evidenci: připisuje vědomí tomu, co ho jistě nemá: kameni

emergencionismus neumí vysvětlit propast mezi nevědomím a vědomím, AVŠAK není to tak úplná propast: je to spíše kontinuální přechod od nevědomého přes polo-vědomé až k úplně vědomému (pro úplné vědomí jsou zapotřebí memy, zejména jazykové memy)

ano, neznáme mechanismus, jak by vědomí vznikalo z ne-vědomého...a zřejmě ho nebudeme v rámci fyzikalistického slovníku znát NIKDY, protože ten popisuje děje jen z perspektivy třetí osoby

z toho však neplyne, že vědomí není vlastností hmoty...jen tolik, že hmotu je třeba nově definovat

v čem je lepší možnost, že hmota je tak divná, že má vědomí vždy, na rozdíl od té, že v hmotě divná vlastnost vědomí divně vzniká postupně?

výhoda panpsychismu: nemusí vysvětlovat neznámý mechanismus vzniku vědomí z nevědomého

nevýhoda panpsychismu: je absurdní

není to však tak, že by emergencionismus vůbec neuměl vysvětlit funkce a důvody pro vědomí, jen má však díky slovníku třetí osoby své limity

slovník první a třetí osoby neumíme sloučit, jsou paralelní, jde o jejich současný výskyt, strukturální podobnosti, korelace

panpsychista vědomí stejně jako emergencionista neumí vysvětlit, jenom ho postuluje do základních elementů, do tzv. "ultimátů": pro emergencionistu úplně analogicky může být elementem vědomí určitá komplexita struktury: oba tábory vědomí postulují, ale nevysvětlují...oba tábory ho skládají z jistých elementů, jen to, co je element, vidí každý tábor jinde (panpsychista VŠUDE ve hmotě, emergencionista jen NĚKDE)

panpsychista je logicky čistší, avšak o to absurdnější...emergencionista není logicky čistý, avšak více odpovídá logice zdravého rozumu i logice evoluce (vědomí jako adaptace)

zajímavé: oba tábory se zase tolik neliší: od úrovně včely předpokládají totéž a mluví o tomtéž, jen pod touto úrovní se liší...

dobře si všímáte zásadního problému, který sdílí oba tábory: vnitřní/prožitková strana procesů má své vlastní zákonitosti průběhu i konstituce vyšších úrovní, avšak přece jen nějak koreluje se stránkou "konvenčně fyzickou" - jak a proč, neví nikdo, ani panpsychista...víme jen, že korelace je garantována tím, že jde - nakonec pro oba tábory - o proměny JEDINÉ entity (oba tábory jsou tedy substančními monisty)

Occamova břitva: v čem se zvýší přesnost našich predikcí, připíšeme-li vědomí atomům a kamenům?

Repetti, Buddhist Hard Determinism

zde

http://enlight.lib.ntu.edu.tw/FULLTEXT/JR-MAG/mag388415.pdf

- střední fáze chápe kauzalitu Humeovsky jako konstrukt
- co je bud. závislé vznikání?

- soft determinismus umožňuje jistou odpovědnost

- Buddha odmítá nemohoucnost agenta ve fatalismu kvůli voluntaristické katatonii

- Charles Goodman: hard determinista a hard inkompatibilista: svobodná vůle je nekompatibilní s determinismem i s indeterminismem

Siderits: na konvenční úrovni má cenu mluvit o odpovědnosti, konečnou pravdou je determinismus - v tomhle smyslu jsou nauky kompatibiliní

Goodman: není já, není odpovědnost - vše neosobní kauzace

Siderits: paleo-kompatibilismus: lidově lze mluvit o svobodě a bývá to užitečné pro zmírnění utrpení, ale pravdivé to není (stejně jako "tíže, váha" v lidovém slovníku vs. "hmota" ve vědeckém)

----------------------------

POZNÁMKY - pokud vše redukuji na nižší úroveň, co se stane se smyslem textu? nemusí ten být na vyšší úrovni? nebo je to taky klam? a se smyslem myšlenky, vjemu, bolesti? bolest nelze redukovat na mikroelementy! nebo snad ano? jak??? ZÁHADA VĚDOMÍ!!!

- není budoucí neosobní slast v tomto proměnlivém těle důležitější než slast jiného? záleží nám přece více na slasti bratra nebo přítele než zcela cizího člověka!!!

----------------------------

- u redukcionismu problém dělitelnosti do nekonečna

- jak z atomů bez velikosti vznikne velikost?

- redukcionismus má sémantický dualismus reálného a nereálného a ontologické egalitářství (vše jsou atomy)

- Siderits volí sémantický non-dualismus, který se vrací ke zdravému rozumu (existuje vše) a tedy k ontologickému inegalitářství - osvícená perspektiva: celky a části jsou stejně (ne)reálné

- common sense realism is not as enlightened or explanatory as reductionism,
which is not as enlightened or explanatory as antirealism,
which is not as enlightened or explanatory as semantic nondualism

- takže míra moudrosti roste až k sémantickému non-dualismu, pod ním je antirealismus a pod ním redukcionismus

- redukcionismus je pro Sideritse pouze fází!

- Goodman: buddh. etika je konsekvencialismus

- dříve se soudilo, že determinismus neumožňuje žádnou etickou bázi, protože chybí autonomní subjekt, nyní chtějí dát jinou bázi

- nejsoučasnější učenci Federman
(“Buddha”), Harvey (“Freedom”), Gier and Kjellberg (“Buddhism”),
and Wallace (“Buddhist”)
se shodují, že buddhismus nemusí nutně vylučovat svobodnou vůli!!

- současní učenci sleduji ne-mahajánové zdroje, které obhajují determinismus a kompatibilismus, protože mahajána je indeterministická a inkompatiblistická - tu zas sledují jiní současní učenci

But all such recent-period scholars nonetheless embrace
some form of deflated conception of the empirical or processual self—
contrary to Goodman’s straightforward eliminative stance toward the
self—and thus endorse a minimalistic conception of free will.

- takže dnes hájí všichni jistou slabou podobu jáství, a proto minimalistickou svobodnou vůli

Goodman:

jestliže není automní já, není autonomie - stejně jako jestliže není červené jablko, není červená

- pro Sideritse první fází je sémantický dualismus konvenční a definitivní pravdy, který přes antirealismus přechází až k osvícenému sémantickému non-dualismu: nic není exisutjící nebo neexisutjící víc než cokoliv jiného

- jen substanční self má substanční svobodu

- Repetti nesdílí názor, že bez červeného jablka není červená a bez svobodného já není svoboda (autonomie)

- souhlasí, že červené jablko nemá nezávislou povahu, ale stále zde červené jablko je, byť to není mereologický nezávislý CELEK

protože v zenu:

Before enlightenment, fetch and eat red apples. After enlightenment,
fetch and eat red apples.

- možnost, že stejně neexistují všechny věci, červená jablka i jejich části

- Goodman si myslí, že něco exsituje: sentience, pleasure, pain, wellbeing, suffering, consequences - jedině tak má jeho konsekvencialismus smysl

- Siderits si myslí, že raný buddhisté redukují vůli, touhu, přesvědčení na mikroelementy a redukují osobu na person-series

- nereálné jsou všechny věci, údajná reálnost self však způsobuje všechnu naši patologii

- Buddha však neodmítá já zcela, spíše se zaměřuje proti indickému atman - to tvrdí současný Federman a srovnává atman s karteziánským cogito

The Buddha accepted the deflated, changing, dependent
mind (SN 44.10), what Gier and Kjellberg describe as the “empirical”
or “processual self” (“Buddhism”), without attributing to it any characteristic
that could serve as the basis for an essential, independent identity
or unchanging subject of experience that endures unchanged through
the series of temporal changes that it necessarily undergoes—that is,
without accepting any false views about its dependently originating, ultimately
empty nature.

- Buddha tedy jakousí závislou a měnlivou mysl uznává, současní buddhisté tomu říkají empirické nebo procesuální jáství

- podpory pro empirické procesuální self:

Harvey (“Freedom”) and Federman (“Buddha”) for Theravāda supports for
this interpretation, and see Gier and Kjellberg (“Buddhism”) for both Theravāda and
Mahāyāna supports for this interpretation.

- všechno tohle možná jen konvenční pojmy: mind, consciousness, belief, volition, craving, action,
reflection, concentration, mindfulness, compassion, generosity
- tedy i přesvdčení, víra, toužeí, bažení, volení, pozornost, bdělost, soustředění, soucit, laskavost, štědrost: jen slova!!!

-----------

není slovem nakonec i utrpení, bolest, touha, slast???

-----------

Goodman ale všechno neredukuje, jinak by nemohl být konsekvencialistou:

Goodman does not use mereological reductionism
to eliminate sentience, pleasure, pain, wellbeing, suffering, consequences

v buddhismu je vše jen monetální, proto nikdo nemůže nést karmické ovoce:

Nothing in Buddhism is more than momentary; the notion
of karmic merit presupposes an accumulation by an entity
that bears fruit over time and that accumulation implies
something diachronic; thus, there is no karmic merit in
Buddhism.

podobně nikdo nemůže být osvícený:

Nothing in Buddhism is more than momentary; the notion
of a path to enlightenment implies that one undergoes a
shift from being unenlightened at one instant to being enlightened
at another point and that presupposes something
diachronic; thus, there is no path to enlightenment
in Buddhism.

ale absolutní momentalismus ruší i příčinnost a konsekvencialismus:

Nothing in Buddhism is more than momentary; the concept
of a consequence presupposes a causal connection
between two events over time and that presupposes
something diachronic; thus, there is no such thing as a
consequence in Buddhism.

- falešná představa ega je reálná v tom, že je hlavní příčinou utrpení

- všechno neexistuje stejně jako self

- NESOUHLASÍM: self neexistuje více, ostatní věci neexisutjí jako nepodmíněné, ale self neexisutje ani jako podmíněné, exisutje jen představa self, nikoliv podmíněné self samo

- fatalismus odmítl Buddha z důvodu, že by vedl k nečinosti a ohrozil tak cestu k probuzení

- chce jen soft determinismus a sebe-regulační empirické či procesuální self

Goodman: není-li hranice mezi já a ne-já, nelze rozlišit pohyby/akcemi vycházejí ze mě a z jiných

Repetti: to pak destruuje i karmu, zásluhy, reinkarnaci...příliš silně destruuje hranici mezi organismem a prostředím/okolím...NE, Repetti nechápe, že je zde myšleno já, nikoliv organismus - hranice mezi ním a okolím samozřejmě exsitují

- mahajána je pravděpdoobně antirealistická, takže odmítá i samu dichotomii determinismus vs. indeterminismus

- systém může být seberegulující bez self, např. termostat

semicompatibilista Siderits a zcela inkompatibilista Goodman

současnost:

scholars
relying mostly on Pāli (pre-Mahāyāna) sources mostly accept determinism,
but scholars relying mostly on Sanskrit (Mahāyāna) sources seem to
embrace indeterminism. Both such groups agree, however, that Buddhism
is compatible with free will even in the absence of a real self.

- takže uznávaj svobodu bez já, bez substančního já

- jasně že systém těla se synchornizuje a kauzálně propojuje, to však dle mého soudu neznamená svobodu a odpoěvdnsot, jak pro Repettiho:

 For one may acknowledge that one’s views, intentions,
speech, actions, efforts, one-pointedness, and mindfulness are
ultimately impersonal in origin, on the one hand, but that together they
constitute a tightly clustered causal system that exhibits system reflexive
features (system monitoring, system approving or disapproving, system
revising, and so forth) that ground conventional or pragmatic attributions
of responsible agency to the system, on the other hand, without
erroneously identifying with them.




-

Siderits vs. Williams: poznámky k jáství o buddhismu

-  jen málo věcí si skutečně vyprávíme: Strawson, proti narativnímu jáství epizodické já s epizod. etikou

- Platón: já jako dialog různých stránek duše k sobě, konflikt...současně je jeden písařem a druhý ilustrátorem knihy...ptoom já jako divadlo, divák komedie se smíšenými pocity...


a zde http://enlight.lib.ntu.edu.tw/FULLTEXT/JR-PHIL/ew99047.htm

Siderits - numerická identita proti kvalitativní, řeší numerickou

při znovuzrození kauzální účinek jako starý AD proti mladému

- ale šváb málo komplexní soustavu pro uchování výjimečných vzpomínek

- můj nápad, ROZDÍL: myslet: a) osoba, kterou jsem já b) toto tělo je určitým druhem věci, osobou

- musí mít bolest subjekt?

- redukcionisté: ne

- proč altruismus? pro zvýšení kvanta neosobní slasti! k tomu vede pochopení iluzivnosti distinkce "má vs. jeho slast"

Williams myslí, že bolest vyžaduje subjekt

- analýza příslovcí a událostí neukázala, že by bolest potřebovala subjekt

- vipassana: bolest má vlastní vnitřní přirozenost, ale může být bez subjektu

- soft funkcionalista je redukcionista, ale ne eliminativista bolesti -ale zde bolest jen supervenuje na faktech, nemá vlastní kauzální a explanační sílu,

- pro redukcionistu vše jen shlukem částic, (ne tak Nagardž., tam zaniká vše během sekundy)...to Williams uznává u artefaktů, ne u živých organismů , Siderits ukazuje na paradox hromady i na současnou embryologii: je možné být redukcionistou, vyhneme se mnoha problémů

Siderits dále:

http://enlight.lib.ntu.edu.tw/FULLTEXT/JR-PHIL/ew99045.htm

Šantidéva: jelikož já není, je sobectví nesmysl a máme se stejně starat o blaho všech

- Williams: pokud po smrti nejsem, proč se start o bytost po smrti? pokud sem, proč se start stejně o druhé?

- skandy na konci jednoho života způsobí numericky odlišné prvky na začátku jiného života


- 'person' is a convenient designation for a causal series of sets of psychophysical elements.

Given the convention that assigns the convenient designation 'person' to a causal series of sets of skandhas, plus the causal link between death consciousness and rebirth consciousness, we must say that these are the same person -- and thus that karmic fruit is deserved.

karmické ovoce je zaloužené stejně, jak když starý trpí za viny mladého: skandy jsou jiné, ale jsou to účinky předešlých

-  None of the presently existing psychophysical elements will continue to exist when that future suffering occurs; that that future suffering will occur to me is a socially constructed fact.

- všechny  prvky pomíjí neustále

- There is, ultimately, no one who suffers; there is just suffering, associated with this and that psychophysical element, occurring in this and that causal series.

- nikdo netrpí ,ale utrpení je špatné a je třeba mu zabránit

- žádné osoby neexistují, takže nelze říci, zda starý a mladý jsou jedna osoba

- když není já, proč se zbavovat jen vlastní bolesti? bolest je špatná, odstraňovat všechny!

MÁ NÁMITKA: ale jen "bolest tohoto těla" je skutečně mnou pociťovaná jako špatná, jiné ne, navíc možnost, že ostatní necití (fil. zombie)

- podle Williamse potřebujeme rozlišovat osoby, abychom pomohli trpícímu...ale pro soucit je třeba zase to, aby rozdíly mezi nimi zmizely, takže musí být i konvenčně pravda, že osoby neexistují

- cílem je maximalizovat celkové neosobní utrpení

- podle Sideritse věc lze vyložit tak, že konvenčně osoby zachováme

- osoby nejsou koncepčně primární

- bolesti jsou bez subjektu

- konvenční pravda existence osob umožňuje odstraňování skutečného utrpení

- volně plovoucí bolest:    Williams holds that the notion of free-floating pain is incoherent -- that pains necessarily have a subject. To this end, he advances both an adverbial analysis and an event analysis of pain statements.

- Willimas: bolest je vždy moje či tvoje: This is necessary in order that it be a deep truth that your pains are yours and mine are mine -- that ownership not be a mere conceptual construction.

-  Using an adverbial analysis, being in pain is a state that a person (or other subject of experiences) is in. Using an event analysis, being in pain is a change that a person undergoes.

- jakou funkci má bolest?
 - stav bolesti nebo událost bolesti
- Using an adverbial analysis, being in pain is a state that a person (or other subject of experiences) is in. Using an event analysis, being in pain is a change that a person undergoes. 

- Willimas myslí, že k bolesti je třeba subjekt

- fiknce osoby z konsekvencialistického pohledu zvýšení počtu neosobní slasti dobrá

- Williams: pokud neexisutjí osoby, můžeme mít bezcitní ...odpověď Sideritse: ale vše je stejně prázdné, takže subjektivita není něco povrchnějšího, k čemu bychom měli být lhostejní...

Williams: neočekávaná cesta

budu-li švábem nebo klidně narodím-li se ve stejné rodiěn, nebudu to už já, takže ejsem motivovaný starat se o budoucí znovuzrození, které tak není ani mé: jedná se o jinou osobu

- buddhismus je endemicky solipsistický, redukcionistický, neuznává celky, organismy...

Bůh? pro a proti, velmi stručně

Proti:

1) Empirismus - co pro Boha empiricky svědčí? Nic moc...snad jisté výsledky parapsychologie (Ganzfeld experiment)...i když i ty mohou znamenat třeba jen kvantovou provázanost a ne existenci nadpřirozených sil

2) Bolest, utrpení - nějak se ospravedlnit dají, ale ospravedlnění mi nepřijdou příliš dobrá: může Bůh použít extrémní mučení malého dítěte k jeho výchově?

Pro:

1) Co my jen víme? Možná hodně...ale možná taky velmi málo...ale určitě toho ještě HODNĚ nevíme...třeba o mozku, vědomí, kvantové fyzice...takže to může být jakkoliv

2) Jistá intuice, vědomí přesahu: jistě, může jít o iluzi mozku, ale co když?

3) Zkušenost a tradice tolika moudrých náboženských lidí: jistě, může jít o iluzi, skupinový klam, berličku...ale co když skupinovým klamem je spíš dnešní ateismus?

4) Nevyřešený problém počátku, příčiny, vědomí: Odkud se vzalo vědomí? A odkud Velký třesk?

Interstellar: recenze

- mimořádný film

- velký důraz na budování atmosféry, která je zajímavá, byť se zpočátku nic moc neděje

- nápaditá a přiléhající hudba: taky jste si všimli, že hudba v každé dekádě je ve všech filmech STEJNÁ? a tenhle film ji má jinou...

- prostřední část filmu spíše nudná a hluchá

- víra ve vědu, což oceňuji

- konvenční ideologie "lásky hory přenášející" a "rodinné hodnoty", kult dítěte, v tomhle nevybočuje od klasického stylu amerických filmů, jen snad v tom, že silný vztah otce a dcery je skutečně EXTRÉMNĚ SILNÝ

- ukázka toho, že hmota je vážně fascinující, že nezměrná duchovnost a mystika se nachází ve HMOTĚ SAMÉ: radost by zde mohl mít de Chardin nebo Deleuze, Žižek, možná i Badiou...

- život na raketě v kosmu podaný spíše konvenčně a nudně, včetně zápasu se záporákem na ledové planetě

- nejvíc odsuzuji přílišnou Nolanovu uhranutost Kubrickovou Vesmírnou odyseou: napodobuje její záběry, střihy, atmosféru, u všeho se opičí až moc

- jsou v Nolanových filmech emoce nebo ne? Jistě že jsou, a dokonce hodně silné, ale neočekávané: sám jsem brečel, když jsem na konci filmu zažil setkání otce s umírající dcerou, která byla teď - díky relativistickým efektům černé díry - mnohem starší než on, zatímco jeho viděla téměř stejně starého jako v den, kdy ji v jejím útlém věku opustil, aby zachránil svět :-)

- nejvíc fascinující pro mě bylo sledovat vícerozměrné prostoročasové univerzum jakožto databázi událostí vytvořenou potomky k nápravě života předků - zpětnovazební paradoxní kauzální smyčka, kdy budoucnost tvoří minulost: paradox se nekoná jen tehdy, jsou-li všechny události věčné: pak může být klidně minulost ovlivněna budoucnosti, protože ve skutečnosti všechny události existují vždy, a naše nálepky "budoucí vs. minulá událost" jsou jen relativní vzhledem k té události, ve které se zrovna nachází to z našich "já", které to vyslovuje

FILMOVÁ RECENZE: Zmizelá/Gone Girl - režie David Fincher

obsahuje spoilery, nejprve se na film podívejte!

výborný film o hlouposti amerického lidu a vlivu IDEOLOGIE (romantické lásky a rodinných hodnot) i na ty nejchytřejší z nás...

viděno včera v brněnském kině Scala :-)

film je o plnění očekávání veřejnosti...

my máme od režiséra očekávání, že film bude mít silný závěr nebo alespoň nějak dopadne (tak to s filmy tohoto typu chodí): ale režisér naše očekávání záměrně nesplní!

také máme očekávání, že hlavní mužský hrdina se nakonec americky a svobodně vymaní ze všech očekávání od "americké veřejnosti", že on jediný bude silný a zvládne to: ale to se nestane, mužský hrdina podléhá nakonec konvenčnímu klišé odpovědného otce dítěte, byť je dítě absurdně počato hlavní ženskou hrdinkou, bláznivou psychopatkou, z jeho starých vzorků semene

také máme očekávání, že hlavní ženská hrdinka, tedy ona bláznivá psychopatka, bude ryzí psychopatka: ona je to ale také vášnivá ČTENÁŘKA románů, a proto vyznavačka ideologie romantické lásky, kvůli které se mužskému hrdinovy mstí: že nakonec nebyl romantickým manželem...podlehnutí této ideologii je hlavní MOTIV její pomsty...

film ironicky i s plným humorem kritizuje americká média a filmy, která plní očekávání americké veřejnosti a poskytují jí SILNÝ PŘÍBĚH s tradičními americkými RODINNÝMI HODNOTAMI a SILNÝM ŠŤASTNÝM ZÁVĚREM...

americkým médiím nakonec podléhá i ženská hlavní hrdinka, ona bláznivá psychopatka: uvěří hlavnímu mužskému hrdinovy jeho přetvářku v médiích, že ji miluje a prosí o odpuštění...psychopatce-čtenářce romantických románů se tak znovu naplňuje život smyslem, její ideologie romantické lásky může pokračovat...proto "romanticky" ukáže muži těhotenský test, a on taky podléhá a stává se "odpovědným otcem" a zůstává manželem psychopatky...vše končí absurdně

až do konce čekáme, KDY mužský hrdina veřejnosti oznámí, že vše je přetvářka, ale to se nestane

dobře se tím baví černošský právník, ale i on nakonec bezmocně odchází: lidé mají, co chtějí, a vy jste na tom vydělal...jen svou ženu-psychopatku nenaštvěte!

vtipná je i policie: ví, že žena-psychopatka nezabila jiného muže v sebeobraně, ale do příběhu pro veřejnost se hodí, že je obětí...veřejnost, ovládaná médii, určuje, kdo je viník a kdo oběť..a chce mít HAPPY END, takže žena je pro ni oběť odpouštějící svému nevěrnému, ale v médiích už se předtím kajícímu manželovi...

jde i o kritiku DEMOKRACIE amerického střihu, tedy mínění veřejnosti, které je zcela ovládáno médii, která zase útočí na nejprimitivnější emoce nekritického morálního rozhořčení, moralizování a obviňování

nakonec jde o kritiku amerického LIDU samotného: to on svou poptávkou určuje hyper-moralizátorský a hyper-patetický duch médií...

nikdo morálně nežije, ale všichni to navzájem předstírají...

lidé chtějí slyšet silné příběhy bez ohledu na to, zda jsou pravdivé: a takto to dopadá

je to film o snaze ukázat pravdu: a to se nepovede...nikdo ji totiž nechce vidět...a nakonec ani žena-psychopatka ne...

zde je dobrá Žižkova definice dnešní ideologie: moc dobře všichni víme, že ideologie je falešná, ale děláme, že ne, děláme, jako bychom ji věřili...a dodávám, že ji věřit chceme a navzdory Žižkovi jí nakonec přece jen nějak věříme, dostává nás, ač si myslíme, že jsme svobodně nad ní!!!

nejlepší mi však přijde toto: ženský hrdinka mediálním zfalšováním reality šikovně manipuluje ve svůj prospěch, inscenuje "důkazy" a "stopy" pro média, avšak nakonec mediální falši podléhá nejvíc: mediální falešné pokání manžela ji k němu vrací zpět!

a manžel, který toto mediální falešné pokání pro svou sebe-záchovu vytváří, pak není schopen odhalit pravdu a zůstává v té falši, kterou sám vytvořil!

A existuje ten Bůh?

myslím, že ne

ale jsem příliš omezený na to, abych to věděl: takže nevím, ale z toho MÁLA, co vím, myslím, že ne...

proč?

1) THEODICEA - i když to není zcela přesvědčivý argument, přece jen míra utrpení mnoha lidí je "do nebe volající"...a nikdo z nebe neodpovídá... :-(

že by to byla boží pedagogika či trest? že by to mohlo být odměněno po smrti? tohle všechno nedostačuje k vysvětlení

ALE NA DRUHOU STRANU: pokud Bůh je, zcela překračuje všechny naše koncepty, takže jeho motivace ABSOLUTNĚ NEZNÁME - víme jen, máme-li tedy věřit bibli, že nás miluje: tím však není řečeno, že nebudeme nikdy trpět a ani to, že někteří nebudou trpět od narození - přes kruté mučení, znásilnění a degradaci jejich základní lidské důstojnosti - až do bolestivé smrti...

2) EMPRISMUS - zdá se, že "Boha mezer" netřeba...evoluční a kosmologický příběh vývoje vesmíru i lidstva dostačuje, i když jeho počátek, hnací motor či to, proč se to děje PRÁVĚ TAKHLE, PODLE PRÁVĚ TĚCHTO ZÁKONŮ (a proč to vůbec má NĚJAKÉ zákony a řád) neznáme

jak říká Hume: proč je svět takto uspořádán, nevíme, ale dosazení Boha-konstruktéra záhadu neřeší...

mmch., měl jsem velmi intenzivní zážitky tzv. "boží přítomnosti": fenomenologie prožitku hovořila jasně, že cítím přítomnost jiné, vyšší síly/vědomí, něčeho JINÉHO než je moje vlastní mysl, moje malé vlastní jáství...ale dokud nebudeme vědět, čeho všeho je schopen nás vlastní mozek, nemůžeme usuzovat, že šlo o Boha: mohla ke mně jen promluvit moje vlastní pravá mozková hemisféra: emočně a rytmicky nabitým hlasem beze slov plným "hlubokých" významů, ta pravá hemisféra, která snad občas produkuje jiný typ vědomí než je ten, který většinou produkuje jazyková levá hemisféra (řečeno silně zjednodušeně)

při obvyklém vědomí však Boha nepociťujeme, nebo alespoň já ne: vidím všude spíše náhodu a neosobní mechanický kauzální řád...uznávám, že to může být moje ideologické materialistické selektivní vnímání reality jen si na objektivitu hrající, ale přece jen se mi zdá, že spíše než duchové, démoni a andělé existují jen domy, řeky a stromy...a občas naše paranoia nebo archaické pozůstatky magického a pověrčivého myšlení...

Theodicea: možné způsoby obhajoby

text je dost inspirován rozhovory s Janem Votavou...

1) BOŽÍ PEDAGOGIKA

Bůh může volit individuální přístup k naší výchově, která je vždy k našemu dobru

i utrpení malého dítěte nebo nevinného zvířete je způsob, jak Bůh vychovává - a NEMŮŽE JINAK - bez přesně takovéhoto utrpení by dítě či zvíře neprospívalo


a co když dítě či zvíře během mučení zemřou? nevadí, mají věčnou duši, takže se výchova projeví v posmrtné existenci (u dětí určitě, u zvířat snad, viz citát sv. Pavla o šanci zvěře na nesmrtelnost)

ale někdy utrpení plodí ještě větší zlo, viz. známý fakt, že ti, co zneužívají malé děti, byli sami často v dětství zneužíváni: i tak si lze představit, že toto utrpení je k jejich dobru a dobru všech jakožto VÝCHOVNÝ POSTUP

proč jeden trpí a druhý ne? Bůh volí individuální pedagogický přístup: ti, kdo trpí, trpět musí, je to pro jejich výchovu nezbytné

proč Bůh vychovává skrze utrpení a ne laskavěji? Jinak to nejde: jen skrze bolest a oběť můžeme projevit skutečnou lásku, sebezapření, překonání sobectví

2) BOŽÍ TREST

v jistém smyslu jsme všichni "klony" (potomky sdílejícími stejnou druhovou formu lidské přirozenosti) Adama a Evy: jejich svobodné rozhodnutí hřešit je vlastně naším svobodným rozhodnutím hřešit: a za to zde máme trest, takže vše je v pořádku

3) KOMPENZACE ODMĚNOU

Bůh zasahuje bolestí nevinné, ale plně a nad veškerou myslitelnou míru jim to kompenzuje v nebi po smrti

proč to dělá? Jedním z důvodů může být to, že skrze utrpení nevinných chce pomoci jiným a vinným...

4) TAJEMSTVÍ

kdo jsme, abychom soudili Boha?

To, že nás nenapadá, proč je tu utrpení a zlo, ještě neznamená, že to smysl nemá! lidská mysl je příliš malá na to, aby znala všechny boží záměry!

5) MŮŽE BÝT BŮH VŠEDOBROTIVÝ A LÁSKOU SAMOU?!

může...Bůh nám říká, že nás absolutně miluje, to však neznamená, že nepoužije - není-li zbytí - taky mučení, znásilnění, vraždu, genocidu...ale dělá to vše jen pro naše dobro a vždy nás při tom totálně miluje a neviditelně nám pomáhá, posiluje naši duši: takto mluví do značné míry celá bible, i Nový zákon...

diskuze k ZS - inspirace včerejší ostravskou aristotelskou konferencí a diskuzí po ní

NEPŘEHLÉDNĚTE pokračování diskuze pod článkem :-)

- zapisuji a rozvádím na podnět Jakuba Moravčíka a Mirka Dočkala:

- neosobní sebere-reflexivita či autoreference ZS supluje identitu Já, které neexistuje

- ZS zakládá jednotu jazykového systému, který tříšti dat, vjemů a myšlenek dává větší jednotu a kontinuitu: tím nevzniká žádné Já, jen jeho iluze, avšak reagování organismu se stane promyšlenějším, ucelenějším, kontinuálnějším...

- jak odpovědět na námitku, že ZS je transcendentální podmínkou možnosti každého jazyka, tedy neplatí jen v jazyce (námitka od Davida Černého)?

- odpověď: tato námitka je formulována zase jen v jazyce a jazykově, takže pokaždé, když hrajeme hru jazyk-logikování, ZS jistě vždy potřebujeme, ale máme zřejmě nejazykovou evidenci/intuici/prožitek, že existují i jiné typy poznání, jiné typy zkušenosti, jiné typy reagování či interakce se světem, které jsou MIMO DOSAŽNOST, MIMO POLE PŮSOBENÍ ZS

- nelze striktně vzato říci, že v nich ZS neplatí, jen spíše, že jsou mimo sféru jeho působení

- jak odpovědět na námitku, že věta tvrdící, že ZS někde neplatí nebo možná neplatí je sama nekoherentní a vyvrací se (námitka Petra Dvořáka)?

- odpověď: ano, je to tak...ale používám zde jazyk jen jako užitečnou fikci, pouhou pomůcku poukazující k jinému typu poznání či zkušenosti, z níž víme, že v ní ZS není...apeluji tedy na naši nejazykovou zkušenost, evidenci či prožitek, z níž snad bezpečně víme, nebo alespoň tušíme, že je mimo působnost ZS

- jak odpovědět na námitku, že moje reflexe takovéto zkušenosti ležící údajně mimo ZS je formulována zase už v ZS (námitka Kryštofa Boháčka)?

- odpověď: ano, ale paměťové struktury mi mohou předkládat data o zkušenosti ležící mimo ZS...navíc snad existují i jiné typy reflexe než jazykově-logické, a v nich mohu reflektovat tuto zkušenost ležící mimo ZS také bez ZS

- jak odpovědět na námitku, že paměťové stopy na tuto údajnou zkušenost bez ZS jsou samy už strukturovány ZS (námitka Kryštofa Boháčka)?

- odpověď: tak tomu být nemusí, mohou je konstituovat neosobní nevědomé a nesjednocené mozkové mechanismy

- jak odpovědět na námitku, že paměť má v sobě jistou jednotu (námitka Kryštofa Boháčka)?

- odpověď: nemusí mít, může jít o tříšť dat...

- jak odpovědět na námitku, že bez jednoty paměti nemůžeme sjednoceně a kontinuálně jednat (námitka Kryštofa Boháčka)?

- odpověď: jednotnost našeho chování může být z velké části jen iluze...jistě zde však částečná jednotnost je, ale ta může vzniknout samo-organizačně jako v mraveništi bez přítomnosti dozoru, autorství či kontroly nějakého Já...neinteligentní prvky mohou vzájemnou interakcí vytvářet chování, které vykazuje všechny rysy inteligentního chování bez toho, že by je řídil inteligentní činitel/subjekt (Minsky)

- jak odpovědět na námitku, že snad každé prožívání předpokládá reflexi, a tedy i ZS (námitka Kryštofa Boháčka)?

- odpověď: to není jisté, možná existuje i prožitek bez reflexe...a i kdyby tomu tak bylo, možná existují i jiné typy reflexe než ty, které jsou strukturovány skrze ZS...zdá se, že ano, viz Bergson nebo Merleau-Ponty

- o jakou zkušenost bez ZS jde?

a) smyslovost bez jazyka a pojmů - s kantiánskou výhradou, že vždy již máme mřížku rozumu, a tedy i ZS, souhlasím jen ČÁSTEČNĚ

b) jednání, různé druhy lidské praxe, reagování, chování, interagování, rozličné ne-jazykové životní formy, rybolov, fotbal, houbaření, chůze, orgasmus, jedení,...

c) mystická zkušenost, mystické pozná světa, zenová bdělost, otevřenost

- jak odpovědět na námitku, že bez ZS bychom nepřežili: musím vědět, zda tam tygr je či není, zda při rybolovu nahazuji nebo ne (námitka Kryštofa Boháčka a částečně Davida Černého)?

- odpověď: takto v jazyce formulováno se zdá, že ZS potřebuji, protože jsem si nejazykovou zkušenost přeložil do mřížky ZS..ve skutečnosti však často jen instinktivně či smyslově reaguji BEZ TOHO, že bych si to překládal do ZS

- na to mi lze namítat, že ZS je vhodná pomůcka k adaptaci, a právě díky ní mohu před tygrem prchat efektivněji

- odpovídám, že snad ano, že snad ve stresových situacích používám jednoduchost danou mi ZS nejčastěji...avšak k tomu pak ještě mohu dodat, že ZS je jen vhodná zjednodušující pomůcka pro přežití, rastrující svět do jednoduchých mřížek, ale neskýtající skutečné poznání světa

- myslím, že všechny Aristotelovy "důkazy" z jeho čtvrté knihy Metafyziky jsou jen jedním velkým "logickým kruhem"

- jak odpovědět na námitku, že Aristoteles nepoužívá k obhajobě ZS deduktivní důkaz, a proto nejde o chybu logického kruhu? (námitka Petera Dvořáka) a současně jak odpovědět na námitku, že Aristoteles používá termínu důkaz v jiném než doslovně logickém smyslu slova (námitka Davida Černého)?

- odpovídám, že nejde u Aristotela skutečně v případě obhajoby ZS o deduktivní důkaz, ale všechny jeho formulace obhajující ZS už na ZS stojí - a v tomto smyslu jde o logický kruh: tedy chybně předpokládá to, co tím chce dokázat....

- v jaké smyslu ZS není ve světě? jsou dvě možnosti:

a) ZS platí pro pojem "svět, realita" a pro větu "realita/svět existuje"...ale veškerý další obsah světa je mimo působnost ZS, nevíme o něm skrze ZS nic, ale dozvídáme se o něm mnohé skrze jiné formy poznání

b) ZS neplatí ani pro pojem "svět" a ani pro větu "svět existuje", daná věta a pojem jsou jen užitečnou fikcí - buddhisticky řečeno "konvenční pravdou" - přibližující nám nedokonale, a v posledku "nepravdivě", tedy mimo distinkci konvenční pravdy a nepravdy, jiné formy zkušenosti s tím, čemu v jazyce musíme nedokonale říkat "realita či svět"

- je však pouhá konvenční pravda "svět existuje" skutečné nejazykové pravdě blíž než věta "svět neexistuje"?

- jsou tři možné odpovědi:

a) ano, ale stejně je tato věta nakonec jen užitečná fikce

b) ne, vše jsou to pouhá slova, svět leží mimo distinkci pravda/nepravda

c) ano i ne, ani ano a ani ne - rozvrh prvních dvou možností a) a b) je dán strukturou "ano nebo ne", "sic et non", tedy ZS samotným, a v jazyce či jazykovém myšlení to ani jinak nejde, pravá zkušenost však leží MIMO JAZYK

- když jsem totiž v jazyce a logice, musím poslouchat jejich pána, jímž je ZS

- v jazyce nejde proti ZS oponovat, ZS vyvracet

- bylo by zajímavé vidět jazyk jaku jednu z omezených forem světa, zotročovanou ZS a vyskytující se vedle jiných procesů, které jsou od ZS svobodné...(třeba vedle vodopádu, deště či svitu slunce, vedle běhu, chůze, bitky či objetí)

- ZS a jeho vztah k Já:

1) ZS zakládá identitu Já (varianta logiků)
2) kontinuální identita Já zakládá identitu ZS (Fichte)
3) kontinuální identita ZS + paměti sugeruje falešnou iluzi, že Já existuje (moje varianta)

4) identita Já vzniká teprve z identity ZS (obrácený Fichte)

- jak odpovědět na námitku, že bez subjektu není možná zkušenost (námitka Kryštofa Boháčka)?

- odpovídám, že subjektem zůstávají neosobní nevědomé struktury paměti, mozku a ZS...žádné Já tedy už nepotřebujeme

- ZS je možná nepoznatelný, protože vždy poznáváme jen ZS-objekt poznání, nikdy ne ZS-subjekt/formu/médium poznání...pokud se ZS-objekt liší od ZS-subjekt/médium/forma poznání, je ten ZS, o který nám jde, tedy ZS-subjekt/forma/médium poznání nepoznatelný

- abychom mohli tvrdit, že ZS poznatelný je, musíme předpokládat, že ZS-objekt je identický se ZS-subjektem nebo alespoň to, že lze ZS-subjekt nějak poznat skrze poznání ZS-objektu, byť jsou tyto dvě formy ZS třeba i odlišné...

- jak poznat ZS-subjekt skrze poznání možná od něj odlišného ZS-objektu?

jsou dvě možnosti:

a) poznám z něj jen to, co mají obě formy ZS společného - tedy jen částečná poznatelnost ZS-subjektu!

b) když ZS-subjekt postupně klade svou "falešnou kopii", tedy ZS-objekt, zanechává v mé mysli toto jeho kladení jisté stopy...poznám ho tedy ZASE JEN ČÁSTEČNĚ ze stop jeho působení, ze stop jeho činnosti

- jak odpovědět na námitku, že ZS není možné vyvrátit (námitka Martina Zieliny)?

- v jazyce ho vyvrátit opravdu nelze, lze však v něm poukázat na jiné formy zkušenosti, které jsou mimo jeho dosah

spory o zákon sporu (osnova mé přednášky v Ostravě k 1.9. 2014 na aristotelské konferenci)

Aristoteles - Metafyzika - 4. kniha

- totéž nemůže zároveň náležet i nenáležet témuž a v témže vztahu

- nejjistější počátek ze všech

- je to jen nedostatek vzdělání, nezná-li se, pro co je třeba hledat důkaz a pro co nikoliv

- důkaz pro všechno je vůbec nemožný, neboť by se šlo bez omezení, takže by nešlo nic dokázat

- riziko logického kruhu

- ZS nutný, má-li se vůbec něco říci

- nejsnáze poznatelný + bez předpokladu

- počátek, v jehož držení je nutně každý, kdo chápe cokoliv ze jsoucna

MÁ KRITIKA:

jde o důkazy pragmatické, ale ne o důkazy logické

logický důkaz nelze ani podat, protože ZS už každý logický důkaz předpokládá

- ale ve skutečnosti nejde ani o důkaz pragmatický: pragmatická evidence, kterou Aristoteles předpokládá (třeba to, že kdyby neplatil ZS,všichni by tvrdili i netvrdili TOTÉŽ), už ve skutečnosti zase na ZS stojí

Aristoteles si mylně myslel, že skrze pragmatické důkazy zamezí tomu, aby šlo o důkazy bludným logickým kruhem, ale nepovedlo se mu to: dokazuje vše v živlu logiky a jazyka, tedy předpokládá ZS, který chce dokázat

proč? např. ono " kdyby neplatil ZS,všichni by tvrdili i netvrdili TOTÉŽ" stojí na evidenci dané ZS a má to smysl jen díky ZS samotnému

----------------------------------

Fichte - evidence ZS, ale ví, že důkaz je logickým kruhem, ale nevadí mu to, protože je to:

a) systém

b) koherence (koherenční teorie pravdy)

c) systém ontologický, nikoliv jen epistemologický, takže se zde ontologický konec vrací k svému ontologickému počátku, ze kterého vyšel (stejně i Hegel: pohyb po spirále k jednotě, která byla i na začátku)

--------------------------------------

Heidegger - Principy myšlení

- obsahově prázdná FORMA myšlení

- každý důkaz je už předpokládá

- o ZS lze uvažovat jen v ZS a skrze něho!!!

(inspirace J. Moravčíkem: ZS jako subjekt a ZS jako objekt myšlení...je to totéž? Pokud ne, je ZS NEPOZNATELNÝ!)

- rozpor je od Hegela základem reality

- ZS není jen zákonem PRO myšlení, ale je i něčím, čím myšlení samo sebe formuje (?!)

- kde má ZS své rodiště, odkud pochází???

a) z myšlení samého?

b) z toho, o čem má myšlení přemýšlet?

-----------------------------

Wittgenstein - O jistotě

ZS je kostra myšlení

o ZS nelze pochybovat, tedy ani není VĚDĚNÍM, jen jeho kostrou

pochybnost o ZS je ZS umožněna!




-----------------------------------------


oblasti MIMO DOSAH ZS:

a) smyslovost

- ale často už má rozumovou mřížku, možná vždy

b) mystika

c) jednání

d) nejazykové a nerozumové lidské praxe, životní formy - např. rybolov

!!! lze přímo zakoušet, že ZS je jen v reflexi, zatímco při prožívání a jednání není...jsou to oblasti MIMO DOSAH jeho působnosti...!!!

-------------------------------------------

proč si novotomismus a část analytické metafyziky myslí, že ZS platí i ve světě:

zaměňují:

a) svět

b) jazykově-logicko-myšlenkovou reflexi světa

v b) ZS vždy nutně je, ZS tvoří jeho kostru

naopak SVĚT SÁM může být záhadným X poznatelným jinak než skrze ZS

novotomista mě napadne, že zde o onom X něco říkám skrze ZS - namítnu, že jinak mluvit nelze, že však slova jsou jen nedokonalou "užitečnou fikcí" k vyjádření světa

novotomista si myslí, že se struktury jazyka/myšlení kryjí se strukturami světa, že jsou IDENTICKÉ, což může být zásadní omyl

prožitek není totéž, co jeho reflexe!

---------------------------------

nepoznatelnost ZS??

- o ZS lze uvažovat jen v ZS a skrze něho!!!

inspirace J. Moravčíkem: ZS jako subjekt a ZS jako objekt myšlení...je to totéž? Pokud ne, je ZS NEPOZNATELNÝ! - poznávám totiž ZS jen jako objekt, ale zajímá mě jeho působnost jakožto média-živlu-substrátu-formy myšlení, což poznat nemůžu

takže bychom o samotném základu poznání věděli jen něco nejistého!!!!

ale i kdyby se toto vyřešilo, stále je potíž v tom, že při poznávání ZS od něho nemohu mít ODSTUP, nemohu ho vidět ZVENČÍ, ale vždy o něm už uvažuji v něm samém a podle něho samého!

jak asi vypadá průběh myšlení řídícího se ZS viděný zvenčí???




--------------------------------

lze i myslet mimo ZS?

pokusil se o to Hegel? nejsem si tím jistý...ale jeho pojem "samo-sobě-jiné" jde tím směrem snažícím se myslet rozpor jako základ reality, která je ZS nezachytitelná


---------------------------------

ZS a kvantová fyzika?

zdá se, že ZS je evoluční nástroj, adaptace pro makrosvět

je pravda, že v kvantovém světě si neví rady?

kvantový svět slušně uchopuje matematika, která také stojí na ZS

ale i pro matematiku je kvantový svět záhadný

tvrdit však, že v kvantovém světě ZS neplatí, je PŘEHNANÉ - kvantový svět matematikou přece jen dosti uchopujeme

--------------------------------------


ZS tvoří danou a námi nezvolenou přirozenost našeho myšlení, je to jakási jeho nejzákladnější gramatika, vůdčí princip, kterým myšlení vždy postupuje, a nemůže jinak


jde o popis algoritmu průběhu našeho myšlení viděný:

a) zevnitř - zvenčí to nejde

b) skrze ZS a v něm - jinak to nejde

ZS tak poznávám jen jako ZS-objekt skrze NEPOZNATELNÝ ZS-subjekt/formu myšlení

avšak dochází zde k jisté AUTOREFERENCI ZS - ZS poznává sebou samým sám sebe, je díky sobě samému sobě samému sebe-transparentní

ale není to klam, iluze?

vidíme vůbec ZS dobře?

není to jen naše:

a) zjednodušení

b) úplný blud

?

co to znamená, že ZS má sebe-reflexivní strukturu?

musíme uvažovat tak, že sebereflexi má nějaké JÁ, subjekt, který možná vůbec neexistuje (Hume, Parfit)???

nemůže být kořenem "myšlení myšlení", tedy celého myšlení, právě sebereflexivita ZS?

Fichte: JÁ JSEM JÁ, SEBEKLADENÍ JÁ V "JÁ = JÁ" kladoucí také formálnější poučku "A = A"

JAHVE: JSEM, KTERÝ JSEM

nevzniká POJEM JÁ jen z toho, že ZS referuje sám k sobě??? (dále: rekurzivita jazyka, hierarchie typů, meta-jazyky, meta-reprezentace,...)...tedy OBRÁCENÝ FICHTE (Já vzniká ze ZS, nikoliv naopak)