o Blumenbergovi
183 nahodilost reality, když člověk vystoupí z Lebensweltu, snaží se neutralizovat tíži reality
198 jediný důvod trvání je přítomnost touhy po sebezáchově
antický řád, pak gnostický zlý svět, zlé tělo, na to reakce scholastiky: obnova řádu, ale pak pozdně středověký nominalistický voluntarismus, nevyzpytatelný Bůh, nahodilost reality, nevyzpytatelnost predestinace a boží milosti, absence řádu, druhou reakcí na strašnou nevyzpytatelnost reality novověk: člověk vystaven náhodě, ale prací jí neutralizuje
199 místo definitivního poznání jen pokrok a předjímání objevů ve vědě
poznání tak nepřináší blaženost - rozchod antického souladu poznání a eudaimonie
201-202: kritika Blumenberga: nominalismus nevede k iracionalismu, neničí moc rozumu, ale ukazuje bohatství stvořitelské moci, omezenost rozumu, nahodilost světa
204 novověká věda je dle Duhema produktem křesťanství (!), dle Blumenberga ne, ale společný rys: snaží se zbavit všeho pohanského a nepravověrného (!)
novověk po antice a křesťanství zdědil očekávání smyslu, které nedokázal naplnit, ale ani odstranit (!)
věda dala člověku moc, ale nevrátila mu obrázek přívětivého světa, nezbavila ho gnostické úzkosti ze zlého a nepřátelského světa
čtvrtek 30. května 2013
středa 29. května 2013
pár slov k narcismu
nemoc narcismu jistě přináší i slast - je to kompenzace úzkosti..dodá člověku sebevědomí, nebojí se pak tolik a má zájem v dané chorobě pokračovat
problém je v tom, že tato choroba narcise zaměřuje na něj samého, a tato sebestřednost v něm může prohlubovat pochyby o sobě samém a obavy o svou budoucnost, což může jeho sebevědomí dále podemílat: takže je to sebeposílující se zpětnovazební smyčka: lék chorobu krátkodobě léčí, dlouhodobě zesiluje, takže je zapotřebí daného "ďábelského léku" víc a víc...
úzkostní narcisové jsou přehnaně vnímaví k svým negativním emocím a vegetativní příznakům (třes, pocení, žaludek na vodě, bolesti žaludku a jeho stahování ap.), takže se tomu maximálně snaží vyhnout, navíc jsou přehnaně citliví k ztrátě tváře, ponížení, ztrapnění...lékem je zdánlivě narcismus, který ale vše nakonec ještě zhorší...
narcis nesmí před druhými působit špatně...dá všechnu energii do vnějšího dojmu..nevadí, že vnitřně trpí, hlavně, když působí svěže, klidně a odpočatě...
klíčová otázka: nakolik při tom jde narcisovi o druhé? myslím, že nakonec hodně...bojí se jich, myslí si, že ho odmítnou, když nebude dokonalý, že se mu vysmějí, a že se mu vlastně vysmát mají, protože má falešný obraz, že je pořád tím totálně zranitelným, bezbranným a neschopným dítětem (prožitky ztrapnění z dětství se mu nesmazatelně vryly do emoční paměti)..připadá si jako slabé dítě ve světě dospělých...kteří jsou tvrdí a dítěti nařežou...je třeba tedy nasadit masku a vytvořit zdání Pana Dokonalého: vždy chytrého, vždy klidného, vždy úspěšného, bez chybičky...
protože druzí pro něj ztělesňují rodičovskou autoritu, myslí si, že stejně jako kdysi tatínek s matinkou (a paní učitelky ze základky) se i oni o něj strašně zajímají, všímají si ho (sociální fóbie z toho plynoucí), jeho sebestřednost toto ještě prohlubuje...a protože jde o projikované rodičovské figury, narcisovi na jejich úsudku extrémně záleží, je přecitlivělý na náznak kritiky, odmítnutí...
narcis žije v lživé a vše mystifikující bublině: myslí, že je neschopný, ačkoliv není...myslí, že je všehoschopný, ačkoliv není a myslí, že když nebude dokonalý, nikdo ho nebude mít rád...taky myslí, že druzí se o něj strašně moc zajímají, a jeho koktání, nervózní a bázlivou mimiku pozorně registrují a už jim v hlavě vyskakuje odsudek a to je přeci strašné...
chce to nadhled, vidět humornou perspektivu tohoto bláznění
důležité je i toto: narcis i GAD pacient se snaží negativním emocím všemožně VYHNOUT...podobně sociální fobik...tím vše zhoršuje...je třeba úzkosti přijmout, tolerovat je trpělivě, nechat je být, tak spíše odezní...jejich potlačování či vyhýbání se stresujícím situacím je jen zesílí, navíc nafukuje anticipační úzkost, která je velmi často horším utrpením než stres během dané situace...
GAD, soc. fobik, narcis, OCD: do jisté míry jsou to hypochondři, přecitlivělí, velmi si stěžují na svá "muka", snaží se jim maximálně vyhnout, potlačit je, zničit je, být pořád dokonale klidní a bez stresu, bez skvrnky úzkosti...pořád se sebestředně hlídají, kontrolují, sledují a zpřesňují informace i svých "naléhavých" a ze sebestředné perspektivy viděných velmi podstatných symptomech...ale tento sebestředný monitoring, pitvání bolístek, jejich vyhledávání už předem, přecitlivělost na jejich sebemenší výskyt a jejich násilné, vzteklé a zuřivé potlačování je podstatnou části problému, určitě ne jeho řešením!!!!!!
přijmi svůj stres, svou úzkost, své malé ponížení a ztrapnění, své malé pocení, koktání, své zbabělé grimasy, psotoje těla i mimiku před autoritami, ženami, úřednicemi či prodavačkami (soc. fobie), možnost katastrof, které zas nejsou tolik katastrofální (obavné anticipační úzkosti GADu)...buď k němu trpělivý, měj ho rád, nebojuj s ním ,nepotlačuj ho, přijmi ho jako součást života, kterou má skoro každý a mnohý mnohem víc, nesleduj se tolik, nehloubej nad symptomy, nezveličuj své problémy (problémy se jejich pitváním jen zvětšují), nebuď taková fňukna, hypochondr a simulant...a bude ti MNOHEM LÍP...ale narcisi, musíš to dělat i v sobě, vím, že vše zakrýváš před druhými, ale to je právě tvůj problém: nech druhé, ať vidí tvou zbabělost a neschopnost, ať vidí tvé chyby...ono to totiž nevadí, nic to neznamená a navíc je to ani moc nezajímá, možná se pousmějí, možná budou mít dvě vteřiny soucit, ale spíš si toho ani nevšimnou...a hlavně: je to úplně jedno, nejsi středem světa, takových tu bylo...a ještě bude!
problém je v tom, že tato choroba narcise zaměřuje na něj samého, a tato sebestřednost v něm může prohlubovat pochyby o sobě samém a obavy o svou budoucnost, což může jeho sebevědomí dále podemílat: takže je to sebeposílující se zpětnovazební smyčka: lék chorobu krátkodobě léčí, dlouhodobě zesiluje, takže je zapotřebí daného "ďábelského léku" víc a víc...
úzkostní narcisové jsou přehnaně vnímaví k svým negativním emocím a vegetativní příznakům (třes, pocení, žaludek na vodě, bolesti žaludku a jeho stahování ap.), takže se tomu maximálně snaží vyhnout, navíc jsou přehnaně citliví k ztrátě tváře, ponížení, ztrapnění...lékem je zdánlivě narcismus, který ale vše nakonec ještě zhorší...
narcis nesmí před druhými působit špatně...dá všechnu energii do vnějšího dojmu..nevadí, že vnitřně trpí, hlavně, když působí svěže, klidně a odpočatě...
klíčová otázka: nakolik při tom jde narcisovi o druhé? myslím, že nakonec hodně...bojí se jich, myslí si, že ho odmítnou, když nebude dokonalý, že se mu vysmějí, a že se mu vlastně vysmát mají, protože má falešný obraz, že je pořád tím totálně zranitelným, bezbranným a neschopným dítětem (prožitky ztrapnění z dětství se mu nesmazatelně vryly do emoční paměti)..připadá si jako slabé dítě ve světě dospělých...kteří jsou tvrdí a dítěti nařežou...je třeba tedy nasadit masku a vytvořit zdání Pana Dokonalého: vždy chytrého, vždy klidného, vždy úspěšného, bez chybičky...
protože druzí pro něj ztělesňují rodičovskou autoritu, myslí si, že stejně jako kdysi tatínek s matinkou (a paní učitelky ze základky) se i oni o něj strašně zajímají, všímají si ho (sociální fóbie z toho plynoucí), jeho sebestřednost toto ještě prohlubuje...a protože jde o projikované rodičovské figury, narcisovi na jejich úsudku extrémně záleží, je přecitlivělý na náznak kritiky, odmítnutí...
narcis žije v lživé a vše mystifikující bublině: myslí, že je neschopný, ačkoliv není...myslí, že je všehoschopný, ačkoliv není a myslí, že když nebude dokonalý, nikdo ho nebude mít rád...taky myslí, že druzí se o něj strašně moc zajímají, a jeho koktání, nervózní a bázlivou mimiku pozorně registrují a už jim v hlavě vyskakuje odsudek a to je přeci strašné...
chce to nadhled, vidět humornou perspektivu tohoto bláznění
důležité je i toto: narcis i GAD pacient se snaží negativním emocím všemožně VYHNOUT...podobně sociální fobik...tím vše zhoršuje...je třeba úzkosti přijmout, tolerovat je trpělivě, nechat je být, tak spíše odezní...jejich potlačování či vyhýbání se stresujícím situacím je jen zesílí, navíc nafukuje anticipační úzkost, která je velmi často horším utrpením než stres během dané situace...
GAD, soc. fobik, narcis, OCD: do jisté míry jsou to hypochondři, přecitlivělí, velmi si stěžují na svá "muka", snaží se jim maximálně vyhnout, potlačit je, zničit je, být pořád dokonale klidní a bez stresu, bez skvrnky úzkosti...pořád se sebestředně hlídají, kontrolují, sledují a zpřesňují informace i svých "naléhavých" a ze sebestředné perspektivy viděných velmi podstatných symptomech...ale tento sebestředný monitoring, pitvání bolístek, jejich vyhledávání už předem, přecitlivělost na jejich sebemenší výskyt a jejich násilné, vzteklé a zuřivé potlačování je podstatnou části problému, určitě ne jeho řešením!!!!!!
přijmi svůj stres, svou úzkost, své malé ponížení a ztrapnění, své malé pocení, koktání, své zbabělé grimasy, psotoje těla i mimiku před autoritami, ženami, úřednicemi či prodavačkami (soc. fobie), možnost katastrof, které zas nejsou tolik katastrofální (obavné anticipační úzkosti GADu)...buď k němu trpělivý, měj ho rád, nebojuj s ním ,nepotlačuj ho, přijmi ho jako součást života, kterou má skoro každý a mnohý mnohem víc, nesleduj se tolik, nehloubej nad symptomy, nezveličuj své problémy (problémy se jejich pitváním jen zvětšují), nebuď taková fňukna, hypochondr a simulant...a bude ti MNOHEM LÍP...ale narcisi, musíš to dělat i v sobě, vím, že vše zakrýváš před druhými, ale to je právě tvůj problém: nech druhé, ať vidí tvou zbabělost a neschopnost, ať vidí tvé chyby...ono to totiž nevadí, nic to neznamená a navíc je to ani moc nezajímá, možná se pousmějí, možná budou mít dvě vteřiny soucit, ale spíš si toho ani nevšimnou...a hlavně: je to úplně jedno, nejsi středem světa, takových tu bylo...a ještě bude!
jáství...DŮLEŽITÉ
myšlenky, vjemy atd. volně plují, občas se náhle vynoří (a někdy postupně vynořuje) bez vlastního přičinění já jako střed toho všeho...není přítomné pořád
a nebo se občas vynoří jen příběh o já
já je spojka mnoho funkcí, ke které se vztahují (já čtu, já běhám, já cítím, já vzpomínám,...)
já přetrvává jen chvíli
pohyb kontrakce, stažení duševního života do bodu/středu ega, kolem něhož se náhle začínají točit duševní událsoti...jen občasný, může produkovat a být zpětně posilován emocemi samolibost, sebezalíbení, sebezhnusení, vztek na sebe...silní ho mají neurotici, lidé depresivní (sebeobviňování, zlost na sebe), narcisové
já je možná jako Bůh: postava příběhu, o které se mluví tolik příběhů, už začne fungovat v mozku jako významový bod, křižovatka asociací, "pojem"...možná se to týká jen sociálního já, bazální ego je možná spíš dáno biologicky (užitečná adaptace)...ale jáství, o kterém se filozofuje, je možná hlavně západním konstruktem, pojmem v pojmové síti, jejím středem, kosntruktem nějaké narace (věřící hovořící pořád o slovu/pojmu Boha azčne mít jeho stále živější pojem, v jeho mozku tak bůh ožívá stále víc, podobně s pojmovým já)
může být percepce bez apercepce?! důležité!!! idealismus (Fichte a spol. po vzoru Kanta) tvrdí, že ne, že sebevědomí je trvalým podkladem, je stále přítomno jako tiché pozadí/podloží/základ...odkud to ale víme? spíše je zde setrvalá dispozice k tomu, že se já objeví, je jakoby stále "po ruce"
vynořenému momentálnímu já (chvilková "mikroidentita" šitá na míru chvilkové "mikrosituaci" jako efektní adaptace/nástroj těla na její zvládnutí a nakonec rozšíření genů daného těla..navíc tato mikroidentita tvoří s danou mikrosituací nerozdělitelnou jednotu, spojení, i když je zde hranice "tělo vs. zbytek světa", která je pro přežití také důležitá, ale důležitý je i styk/interakce na této hranici...zbytek světa je pro tělo většinou celým prostorem, tělo samo není vnímáno příliš jako prostorové, ale spíš jako střed prostoru, či spíše jako v geocentrismu: základní prostorový objekt strukturující celý zbytek prostoru, myslím, že to mohl být jeden z kořenů intuice pro geocentrismus!) se zdá, že má po ruce jakékoliv duševní stavy, stačí je chtít, nebo je chtít regulovat, nebo si je chtít vybavit, nebo je chtít spojit či rozpojit a jinak s nimi manipulovat...může to být iluze daná pamětí, kdy víme, že já disponovalo mnoho stavyx, tak se mu zdá, že teď může jakýmkoliv z nich...dále, jeho chtění manipulovat, jeho touha si rozvzpomenout právě na to a to mohou být opět determinovány neviditelnými vnějšími příčinami
to však není to zajímavé, zajímavé je to, že já má silnou intuici, že řídí, kontroluje, manipuluje, může dělat cokoliv, tedy představu svobodné vůle...že je konatelem, jednatelem, agentem, autorem...
možná já existuje, ale jinak, než si ho představujeme...jistě to není objekt, věc (kterou chtěl Descartes) po vzoru vnějších objektů, ani nepředstavitelný proces či síť vztahů, vágní a nepředstavitelné energetické či silové pole, nebo nenalezitelná Humovská percepce, pozitivní idea, smyslové datum...
když se na já podíváme, evidentně tam je...ale je tam i tehdy, když se nedíváme?!
a když se podíváme, jako co tam je? jak vypadá, jaké má vlastnosti? nevíme, víme jen, že je jediné, nedělitelné, kontinuálně alespoň po krátký čas přetrvává a má dojem, že má moc/vůli konat, měnit svět i vlastní tělo...že řídí svaly vlastního těla, řídí tedy pohyb svého těla...a má dojem, že je tělu nadřazené, že tělo je jeho loutka...
vztah a spojení jáství a těla velmi důležitý, je snadné karteziánský dualismus odvrhnout, ale taky vyrůstal z jistých silných intuicí a zkušeností, které neumíme popsat...
řešení nového problému: a) já se objeví, aby rozhodlo b) já se úplně ztratí, mozek je pohlcen řešením c) já se objevuje jen v krizových krátkých chvílích během řešení, během nejintezivnějšího váhání d) já se objevuje v méně krizových chvílích během řešení, ve chvílích zpětné globálnější reflexe
- co je správně? možná všechno občas...
obvykle děláme rutinu, zvyk, stereotypní a automatické pohyby, jídlo, vylučování, sex, mechanickou komunikaci plnou frází, i emoce strachu a falešné snahy zalíbit se kolegům naskakují automaticky...já vypíná?!
nově se vynořené já je zabarvené danou situací i daným stavem těla (nálada, naladěnost)...nakolik je podobné předchozím já v daném těle? někdy víc, někdy méně...nakolik jde mluvit o natolik podobných já, že je to "zhruba" já jediné? nebo k osobní identitě stačí biologická či psychologická kontinutita či jen genetická identita?
a nebo se občas vynoří jen příběh o já
já je spojka mnoho funkcí, ke které se vztahují (já čtu, já běhám, já cítím, já vzpomínám,...)
já přetrvává jen chvíli
pohyb kontrakce, stažení duševního života do bodu/středu ega, kolem něhož se náhle začínají točit duševní událsoti...jen občasný, může produkovat a být zpětně posilován emocemi samolibost, sebezalíbení, sebezhnusení, vztek na sebe...silní ho mají neurotici, lidé depresivní (sebeobviňování, zlost na sebe), narcisové
já je možná jako Bůh: postava příběhu, o které se mluví tolik příběhů, už začne fungovat v mozku jako významový bod, křižovatka asociací, "pojem"...možná se to týká jen sociálního já, bazální ego je možná spíš dáno biologicky (užitečná adaptace)...ale jáství, o kterém se filozofuje, je možná hlavně západním konstruktem, pojmem v pojmové síti, jejím středem, kosntruktem nějaké narace (věřící hovořící pořád o slovu/pojmu Boha azčne mít jeho stále živější pojem, v jeho mozku tak bůh ožívá stále víc, podobně s pojmovým já)
může být percepce bez apercepce?! důležité!!! idealismus (Fichte a spol. po vzoru Kanta) tvrdí, že ne, že sebevědomí je trvalým podkladem, je stále přítomno jako tiché pozadí/podloží/základ...odkud to ale víme? spíše je zde setrvalá dispozice k tomu, že se já objeví, je jakoby stále "po ruce"
vynořenému momentálnímu já (chvilková "mikroidentita" šitá na míru chvilkové "mikrosituaci" jako efektní adaptace/nástroj těla na její zvládnutí a nakonec rozšíření genů daného těla..navíc tato mikroidentita tvoří s danou mikrosituací nerozdělitelnou jednotu, spojení, i když je zde hranice "tělo vs. zbytek světa", která je pro přežití také důležitá, ale důležitý je i styk/interakce na této hranici...zbytek světa je pro tělo většinou celým prostorem, tělo samo není vnímáno příliš jako prostorové, ale spíš jako střed prostoru, či spíše jako v geocentrismu: základní prostorový objekt strukturující celý zbytek prostoru, myslím, že to mohl být jeden z kořenů intuice pro geocentrismus!) se zdá, že má po ruce jakékoliv duševní stavy, stačí je chtít, nebo je chtít regulovat, nebo si je chtít vybavit, nebo je chtít spojit či rozpojit a jinak s nimi manipulovat...může to být iluze daná pamětí, kdy víme, že já disponovalo mnoho stavyx, tak se mu zdá, že teď může jakýmkoliv z nich...dále, jeho chtění manipulovat, jeho touha si rozvzpomenout právě na to a to mohou být opět determinovány neviditelnými vnějšími příčinami
to však není to zajímavé, zajímavé je to, že já má silnou intuici, že řídí, kontroluje, manipuluje, může dělat cokoliv, tedy představu svobodné vůle...že je konatelem, jednatelem, agentem, autorem...
možná já existuje, ale jinak, než si ho představujeme...jistě to není objekt, věc (kterou chtěl Descartes) po vzoru vnějších objektů, ani nepředstavitelný proces či síť vztahů, vágní a nepředstavitelné energetické či silové pole, nebo nenalezitelná Humovská percepce, pozitivní idea, smyslové datum...
když se na já podíváme, evidentně tam je...ale je tam i tehdy, když se nedíváme?!
a když se podíváme, jako co tam je? jak vypadá, jaké má vlastnosti? nevíme, víme jen, že je jediné, nedělitelné, kontinuálně alespoň po krátký čas přetrvává a má dojem, že má moc/vůli konat, měnit svět i vlastní tělo...že řídí svaly vlastního těla, řídí tedy pohyb svého těla...a má dojem, že je tělu nadřazené, že tělo je jeho loutka...
vztah a spojení jáství a těla velmi důležitý, je snadné karteziánský dualismus odvrhnout, ale taky vyrůstal z jistých silných intuicí a zkušeností, které neumíme popsat...
řešení nového problému: a) já se objeví, aby rozhodlo b) já se úplně ztratí, mozek je pohlcen řešením c) já se objevuje jen v krizových krátkých chvílích během řešení, během nejintezivnějšího váhání d) já se objevuje v méně krizových chvílích během řešení, ve chvílích zpětné globálnější reflexe
- co je správně? možná všechno občas...
obvykle děláme rutinu, zvyk, stereotypní a automatické pohyby, jídlo, vylučování, sex, mechanickou komunikaci plnou frází, i emoce strachu a falešné snahy zalíbit se kolegům naskakují automaticky...já vypíná?!
nově se vynořené já je zabarvené danou situací i daným stavem těla (nálada, naladěnost)...nakolik je podobné předchozím já v daném těle? někdy víc, někdy méně...nakolik jde mluvit o natolik podobných já, že je to "zhruba" já jediné? nebo k osobní identitě stačí biologická či psychologická kontinutita či jen genetická identita?
Žižek - Humanismus nestačí
18 Hegelovské smíření s diferencí...ve smíření se sama překážka stává svým vlastním řešením...cílem není konečná stabilita, ale CHAOS
smíření v tom, že nás bojující tento boj spojuje...ale nepřestáváme bojovat
19 Adorno kritizuje identitu, ale je třeba spíš vidět, že sama identita je radikální diferencí...NAMÍTÁM: klasický Žižek, převrátí význam, navíc jen zdánlivě, takže to hezky zní...
23 komunismus je kapitalistické fantasma, stejně tak produktivita mimo kapitalismus (!!!)
Marx myslel, že vykořisťování je psolední překážkou větší produktivity práce, ale překážka je ve skutečnsoti hybatel...komunismus je tak skrytým kapitalistickým snem jak rozšířit produktivitu, ale je falešný, protože bez nerovnosti by nebyla motivace...tak to tu Žižek zas obrací a stává se kapitalistickým konzervativcem...myslím, že je to nesmysl, nerovnost motivuje, ale motivuje dle studií i mnohem menší nerovnost, než je teď
29
ontologická neúplnost reality, není ontologicky plně konstituovaná, realita je otevřená a neúplná, takže je tu jiná dimenze, ale jen jako PRÁZDNO, což umožňuje svobodu, aby člověk se stal něčím větším, všechny utopické projekty
41 pozadím mnohosti reality není psdolední prvek, jednota, substance, ale nula/prázdno - neúplnost reality
44 naivita vědy, která nevidí, že její postulování domnělé jediné reality je ovlivněna sociohistorickou praxí naší doby
radikální kulturalizace Foucaulta (vše, včetně chápání přírody, je nahodilý diskurz)
vs. radikální naturalizace Dennetta (vše, včetně kultury, lze vysvětlit pojmy biologické evoluce, tedy memy)
45 materialismus Prázdna a mnohosti (vykrádá Badioua)
48 kvantový indeterminismus nabízí alespoň prostor pro naši teleologickou kauzalitu bez toho, že bychom museli magicky vyřadit kauzalitu přírodní
49 po vzoru neurověd: pod povrchem našeho fenomenálního (sebe)zakoušení není "NIKDO DOMA"..souhlasí, odmítá vědomí substancializovat jako součást reality (jako Chalmers)
49 fuzzičnost reality vytváří prostor pro opravdové tvoření nového
hmota je abstrakce, myšlenková, inteligibilní věc vznikající v kontrastu k pojmu duch/vědomí
50 vulgárně materialistický idealismus Chalmerse, který chce vědomí postulovat jako přírodní sílu vedle gravitace
52 Hegel: "útvar vědomí" není poměřován vnějšími měřítky pravdy, ale imanentně skrze mezeru mezi sebou a svým inscenováním...co je pravda, nakoenc spočívá na našem vlastním rozhodnutí vycházejícím z našich vlastních zákonů, které jsme sami přijali vlastním rozhodnutím (emoce, síla a jistota přesvědčení, pochybnost, nejistota)
nechce přijmout stvoření ex nihilo, tak Badiouvu událost vidí jako část dané situace..neexistuje nic než jediná realita..událost nezakřivuje realitu, ale je tímto zakřivením reality samé...eralita je v bnesouladu sama se sebou, je v ní mezera/trhlina/skulina/prasklina, jde o ontologickou neuravřenost reality...NAMÍTÁM: jen pojmohrátky, navíc Hegel, navíc nechápeme, jak tuto "ont. neuzavřenost" myslet!
každý řád reality je popřením/vymazáním zakládající Události, je tedy perverzní, je redukcí/znovuvepsáním Události do kauzálního řádu reality
jednoduše chce realitu otevřít pro svobodu a zároveň nechce postulovat zásvětní rovinu, nechce imanentismus, ale nakonec vlastně volí Deleuzův imenentismus, který je - stejně jako u Deleuze - otevřený, spontánní, samoorganizující, umožňující vznik skutečně nového, které ale nevzniká z ničeho nebo zásahem božské zásvětní roviny nebo "síly vědomí", ale vzniká díky otevřenosti reality samé, což je imanetistický monismus Hegela
má poznámka: vědomí se snaží samo sebe vsadit do světa, který předtím samo vytvořilo, jako jeho pouhá část...jako dodatečná indegrience světa...vědomí samo vytvoří svět, a z vlastní teorie světa pak vyvodí, že samo neexistuje...ale samozřejmě zde substancializuji vědomí, což je chyba
smíření v tom, že nás bojující tento boj spojuje...ale nepřestáváme bojovat
19 Adorno kritizuje identitu, ale je třeba spíš vidět, že sama identita je radikální diferencí...NAMÍTÁM: klasický Žižek, převrátí význam, navíc jen zdánlivě, takže to hezky zní...
23 komunismus je kapitalistické fantasma, stejně tak produktivita mimo kapitalismus (!!!)
Marx myslel, že vykořisťování je psolední překážkou větší produktivity práce, ale překážka je ve skutečnsoti hybatel...komunismus je tak skrytým kapitalistickým snem jak rozšířit produktivitu, ale je falešný, protože bez nerovnosti by nebyla motivace...tak to tu Žižek zas obrací a stává se kapitalistickým konzervativcem...myslím, že je to nesmysl, nerovnost motivuje, ale motivuje dle studií i mnohem menší nerovnost, než je teď
29
ontologická neúplnost reality, není ontologicky plně konstituovaná, realita je otevřená a neúplná, takže je tu jiná dimenze, ale jen jako PRÁZDNO, což umožňuje svobodu, aby člověk se stal něčím větším, všechny utopické projekty
41 pozadím mnohosti reality není psdolední prvek, jednota, substance, ale nula/prázdno - neúplnost reality
44 naivita vědy, která nevidí, že její postulování domnělé jediné reality je ovlivněna sociohistorickou praxí naší doby
radikální kulturalizace Foucaulta (vše, včetně chápání přírody, je nahodilý diskurz)
vs. radikální naturalizace Dennetta (vše, včetně kultury, lze vysvětlit pojmy biologické evoluce, tedy memy)
45 materialismus Prázdna a mnohosti (vykrádá Badioua)
48 kvantový indeterminismus nabízí alespoň prostor pro naši teleologickou kauzalitu bez toho, že bychom museli magicky vyřadit kauzalitu přírodní
49 po vzoru neurověd: pod povrchem našeho fenomenálního (sebe)zakoušení není "NIKDO DOMA"..souhlasí, odmítá vědomí substancializovat jako součást reality (jako Chalmers)
49 fuzzičnost reality vytváří prostor pro opravdové tvoření nového
hmota je abstrakce, myšlenková, inteligibilní věc vznikající v kontrastu k pojmu duch/vědomí
50 vulgárně materialistický idealismus Chalmerse, který chce vědomí postulovat jako přírodní sílu vedle gravitace
52 Hegel: "útvar vědomí" není poměřován vnějšími měřítky pravdy, ale imanentně skrze mezeru mezi sebou a svým inscenováním...co je pravda, nakoenc spočívá na našem vlastním rozhodnutí vycházejícím z našich vlastních zákonů, které jsme sami přijali vlastním rozhodnutím (emoce, síla a jistota přesvědčení, pochybnost, nejistota)
nechce přijmout stvoření ex nihilo, tak Badiouvu událost vidí jako část dané situace..neexistuje nic než jediná realita..událost nezakřivuje realitu, ale je tímto zakřivením reality samé...eralita je v bnesouladu sama se sebou, je v ní mezera/trhlina/skulina/prasklina, jde o ontologickou neuravřenost reality...NAMÍTÁM: jen pojmohrátky, navíc Hegel, navíc nechápeme, jak tuto "ont. neuzavřenost" myslet!
každý řád reality je popřením/vymazáním zakládající Události, je tedy perverzní, je redukcí/znovuvepsáním Události do kauzálního řádu reality
jednoduše chce realitu otevřít pro svobodu a zároveň nechce postulovat zásvětní rovinu, nechce imanentismus, ale nakonec vlastně volí Deleuzův imenentismus, který je - stejně jako u Deleuze - otevřený, spontánní, samoorganizující, umožňující vznik skutečně nového, které ale nevzniká z ničeho nebo zásahem božské zásvětní roviny nebo "síly vědomí", ale vzniká díky otevřenosti reality samé, což je imanetistický monismus Hegela
má poznámka: vědomí se snaží samo sebe vsadit do světa, který předtím samo vytvořilo, jako jeho pouhá část...jako dodatečná indegrience světa...vědomí samo vytvoří svět, a z vlastní teorie světa pak vyvodí, že samo neexistuje...ale samozřejmě zde substancializuji vědomí, což je chyba
Žižek - Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška
kniha není moc dobrá
52 v ideologii vězíme víc než kdy před tím - jistě hodně...
65 homo sacer - člověk mimo právní řád, může být beztrestně zabit
75 Dennett: od vše kontrolujícího subjektu k sítí konkurejících si polo-subjektů...od byrokratického centralismu k kapitalistické síti (i internet, facebook)
80 permisivní společnost - právo jen v podobě SVOLENÍ - svolení neoslabuje moc toho, kdo je uděluje...
81 depolitizovaná pseudoaktivitaq (nové životní styly...), což je sociální pasivita
83 cítíme se jako svobodní, když můžeme jednat tak, jak nám velí náš organismus, aniž musíme překonávat vnější překážky, které by stály v cestě našim sklonům
85 CO CHTĚJÍ OSTATNÍ ODE MNE? jaký libidinózní objekt ve mně vidí? proč jsem právě tímto, odkud pramení má symbolická identita, co ji ospravedlňuje?
SUBJEKT JE VŽDY TÍM, CO NENÍ PŘEDMĚTEM, KTERÝ JE NESCHOPNÝ ZTOTOŽNIT SE S NĚJAKÝM PŘEDMĚTEM...to je pro subjekt konstitutivní
88 západnímu buddhistovi nedochází, že pravdou jeho existence jsou sociální vztahy, které zavrhuje jako pouhou hru (typicky u nás herec Jaroslav Dušek)
91 lpí na svém fetiši v podobě jeho potření (OCD!)...jde o předmět vyvolávající fóbii a předmět fetišistického uctívání v jednom: právě proto, že vyvolává fóbii, získává pro mě mimořádný význam, pak ho uctívám...
101: tohle je zajímavé: liberalismus je slabý, nedokáže obhájit své hodnoty před náporem fundamentalismu (fundamentalisté mají silnější emoce, vůli, tvrdost)
liberalismus se opírá o komunitní hodnoty, které však neustále podemílá...fundamentalismus je mystifikující reakcí na reálnou slabinu liberalismu...liberalismus sám sebe pomalu rozloží
102 utopické jádro kapitalistické ideologie...ANO, chápeme kapitalismus jako střízlivý, racionální systém formulovaný racionálními ekonomy, a on může být bláznivou utopií ve střízlivém hávu (!!!)
130 Ranciere: lidé bez účasti, Aristoteles chtěl tuto "část bez účasti" přiřadit (a dělal správně!), Ranciere vede vyloučené k tomu, aby si uzurpovali nárok na to být částí ztělesňující celek...nejsou buď ničím nebo vším - díky nim existuje politika jako neustálý svár, boj...podle mě je to nesmysl obhajující násilí, ale uznávám, že když masa je chudá, musí se bránit
52 v ideologii vězíme víc než kdy před tím - jistě hodně...
65 homo sacer - člověk mimo právní řád, může být beztrestně zabit
75 Dennett: od vše kontrolujícího subjektu k sítí konkurejících si polo-subjektů...od byrokratického centralismu k kapitalistické síti (i internet, facebook)
80 permisivní společnost - právo jen v podobě SVOLENÍ - svolení neoslabuje moc toho, kdo je uděluje...
81 depolitizovaná pseudoaktivitaq (nové životní styly...), což je sociální pasivita
83 cítíme se jako svobodní, když můžeme jednat tak, jak nám velí náš organismus, aniž musíme překonávat vnější překážky, které by stály v cestě našim sklonům
85 CO CHTĚJÍ OSTATNÍ ODE MNE? jaký libidinózní objekt ve mně vidí? proč jsem právě tímto, odkud pramení má symbolická identita, co ji ospravedlňuje?
SUBJEKT JE VŽDY TÍM, CO NENÍ PŘEDMĚTEM, KTERÝ JE NESCHOPNÝ ZTOTOŽNIT SE S NĚJAKÝM PŘEDMĚTEM...to je pro subjekt konstitutivní
88 západnímu buddhistovi nedochází, že pravdou jeho existence jsou sociální vztahy, které zavrhuje jako pouhou hru (typicky u nás herec Jaroslav Dušek)
91 lpí na svém fetiši v podobě jeho potření (OCD!)...jde o předmět vyvolávající fóbii a předmět fetišistického uctívání v jednom: právě proto, že vyvolává fóbii, získává pro mě mimořádný význam, pak ho uctívám...
101: tohle je zajímavé: liberalismus je slabý, nedokáže obhájit své hodnoty před náporem fundamentalismu (fundamentalisté mají silnější emoce, vůli, tvrdost)
liberalismus se opírá o komunitní hodnoty, které však neustále podemílá...fundamentalismus je mystifikující reakcí na reálnou slabinu liberalismu...liberalismus sám sebe pomalu rozloží
102 utopické jádro kapitalistické ideologie...ANO, chápeme kapitalismus jako střízlivý, racionální systém formulovaný racionálními ekonomy, a on může být bláznivou utopií ve střízlivém hávu (!!!)
130 Ranciere: lidé bez účasti, Aristoteles chtěl tuto "část bez účasti" přiřadit (a dělal správně!), Ranciere vede vyloučené k tomu, aby si uzurpovali nárok na to být částí ztělesňující celek...nejsou buď ničím nebo vším - díky nim existuje politika jako neustálý svár, boj...podle mě je to nesmysl obhajující násilí, ale uznávám, že když masa je chudá, musí se bránit
úterý 28. května 2013
Praško: KBT psychických poruch
OCD
obsese podmíněnými reflexy
neutrální podnět spojen s úzkostným podnětem, pak vyvolává úzkost i on sám
vtíravé myšlenky se týkají nebezpečí, vyvolají tedy úzkost, napětí
úzkost stoupá, člověk je nemůže snést, snaží se je snížit neutralizačním jednáním
kompulze přinese úlevu, spojení mezi úzkostí a kompulzí se posílí (po obsesi hned chci dělat kompulzi)
kompluze sice přináší úlevu, ale myšlenky se bojím dále - kompulze brání tomu, aby se pacient vystavil/střetl s obávanou myšlenkou, tím brání možnému PŘEHODNOCENÍ významu obsese...zjistil by pak, že to, čeho se bojí, se ve skutečnosti NESTANE (co nemohl zjistit, dokud myšlenku potlačoval, myšlenka se totiž nemohla plně projevit a on ji pak nemohl plně zažít a vyhodnotit)
dysfunkční kognitivní schémata: kontrola, odpovědnost, potřeba jistoty, pevných pravidel
myšlenka není důležitá, je důležité, jak ji HODNOTÍM
- myšlenky neodstraňovat a nevyvracet, ale změnit postoj/přístup k nim, hodnocení jejich důležitosti, významu, síly, nebezpečnosti, toho, zda a nakolik mě ohrožují
když člověk změní hodnocení těchto myšlenek, přestane je vnímat jako něco nepatřičného, vůči čemu je zapotřebí se rychle bránit, přestane proti nim bojovtam, potlačovat je, snažit se jim vyhnout, snažit se je zcela odstranit, zničit,...pak obsese ztratí svůj emoční náboj a samy vymizí...
nejde jen o obsesi a emoci, ale také je třeba kognitivní restrukturalizace:
zpracuje METAKOGNICE: myšlenky/hodnocení obsesí, tedy přesvědčení s nimi spojených, např.:
nebudu moct vůbec myslet
bude to extrémní utrpení
myšlenka sama to způsobuje, to je střed problému
neuznají mě, budu vyloučený, bezdomovec...
(zvýšená vnímavost k emoční excitaci, podobně jako u GAD)
nahrát obsesi na mp3 opakovaně (30-45 min), po každém opakování obsese pauza půl minuty, několikrát denně soustředěně nahrávku poslouchat, neprovádět mentální rituály a komulze, potlačování...každých 10 min si zaznamenávat míru své nepohody...pak poslouchat nahrávku v obtížných a spouštěcích situacích...pak vyvolávat si tyto obsese úmyslně v nejobtížnějších situacích je přivolávat, zesilovat,...
NÁCVIK OTUŽOVÁNÍ SE: přivyknout na myšlenky...úmyslně si vybavit obsese a zcela se na ně soustředit...30-60 min...pozn: je to opak toho, co je u pacienta obvyklé: obvykle se nechce soustředit na obsesi, nyní musí...pak má sama tendenci z pozornosti utíkat, myšlenky se paradoxně zatoulají jinam, když to pacient nechce!
- strach z odpovědnosti za škodu, která vznikne nějakou činností nebo jejím opominutím
---
SOCIÁLNÍ FOBIE
--
GAD
--
bude doplněno...
obsese podmíněnými reflexy
neutrální podnět spojen s úzkostným podnětem, pak vyvolává úzkost i on sám
vtíravé myšlenky se týkají nebezpečí, vyvolají tedy úzkost, napětí
úzkost stoupá, člověk je nemůže snést, snaží se je snížit neutralizačním jednáním
kompulze přinese úlevu, spojení mezi úzkostí a kompulzí se posílí (po obsesi hned chci dělat kompulzi)
kompluze sice přináší úlevu, ale myšlenky se bojím dále - kompulze brání tomu, aby se pacient vystavil/střetl s obávanou myšlenkou, tím brání možnému PŘEHODNOCENÍ významu obsese...zjistil by pak, že to, čeho se bojí, se ve skutečnosti NESTANE (co nemohl zjistit, dokud myšlenku potlačoval, myšlenka se totiž nemohla plně projevit a on ji pak nemohl plně zažít a vyhodnotit)
dysfunkční kognitivní schémata: kontrola, odpovědnost, potřeba jistoty, pevných pravidel
myšlenka není důležitá, je důležité, jak ji HODNOTÍM
- myšlenky neodstraňovat a nevyvracet, ale změnit postoj/přístup k nim, hodnocení jejich důležitosti, významu, síly, nebezpečnosti, toho, zda a nakolik mě ohrožují
když člověk změní hodnocení těchto myšlenek, přestane je vnímat jako něco nepatřičného, vůči čemu je zapotřebí se rychle bránit, přestane proti nim bojovtam, potlačovat je, snažit se jim vyhnout, snažit se je zcela odstranit, zničit,...pak obsese ztratí svůj emoční náboj a samy vymizí...
nejde jen o obsesi a emoci, ale také je třeba kognitivní restrukturalizace:
zpracuje METAKOGNICE: myšlenky/hodnocení obsesí, tedy přesvědčení s nimi spojených, např.:
nebudu moct vůbec myslet
bude to extrémní utrpení
myšlenka sama to způsobuje, to je střed problému
neuznají mě, budu vyloučený, bezdomovec...
(zvýšená vnímavost k emoční excitaci, podobně jako u GAD)
nahrát obsesi na mp3 opakovaně (30-45 min), po každém opakování obsese pauza půl minuty, několikrát denně soustředěně nahrávku poslouchat, neprovádět mentální rituály a komulze, potlačování...každých 10 min si zaznamenávat míru své nepohody...pak poslouchat nahrávku v obtížných a spouštěcích situacích...pak vyvolávat si tyto obsese úmyslně v nejobtížnějších situacích je přivolávat, zesilovat,...
NÁCVIK OTUŽOVÁNÍ SE: přivyknout na myšlenky...úmyslně si vybavit obsese a zcela se na ně soustředit...30-60 min...pozn: je to opak toho, co je u pacienta obvyklé: obvykle se nechce soustředit na obsesi, nyní musí...pak má sama tendenci z pozornosti utíkat, myšlenky se paradoxně zatoulají jinam, když to pacient nechce!
- strach z odpovědnosti za škodu, která vznikne nějakou činností nebo jejím opominutím
---
SOCIÁLNÍ FOBIE
--
GAD
--
bude doplněno...
Praško: Úzkostné poruchy
SOCIÁLNÍ FOBIE
silný a trvalý strach z nějaké sociální situace
vědí, že strach je nadměrný, neodůvodněný, PŘEHNANÝ A NESMYSLNÝ
strach z očekávání strachu
- strach z toho, že se druzí na vás dívají
- strach toho, že se znemožníte, budete se chovat trapně nebo ponižujícím způsobem
- strach z toho, že budete středem pozornosti
- že budete nepřirozeně vypadat
- mluvit před skupinou
- mluvit před autoritou
- navázat konverzaci
- strach říci si o to, co člověk potřebuje a na co má právo
- vegetativní příznaky při expozici sociálním situacím
psychoanalýza:
strach z trestu od rodičovské autority...snaha vytvořit něco, čím bych ho přesvědčil, že jsem hodnotný...vyhnout se tomu, co by mě v jeho očích znehodnotilo
strach z rodiče se přenese na jiné lidi
strach z veřejného vystupování způsoben skrytým přáním excelovat, být obdivován !!!
rodiče byli nadměrně kritičtí, posmívali se dítěti nebo ho zrapňovali...tyto zraňující introjekty jsou v dospělosti projikovány na další lidi, což vede k soc. úzkosti
a) stud pramení z nevědomého přání být v centru pozornosti
behaviorální:
postupně naučený strach
- výsledkem opakujících zraňujících situací
kognitivní:
soc. fobie je důsledkem manifestace negativního jádrového schématu o sobě jako neschopném a nepřijatelném a druhých jako znehodnocujících ty, kteří nejsou dokonalí (!!!!!!)
- jsou více pozorní na zraňující soc. informace a více se jim vyhýbají (NEVYHÝBEJ SE!)
- posun v implicitní paměti pro soc.-zraňující informace
- více sami sebe neustále posuzují (!!!)
- katastroficky interpretují i malé neg. soc. událsoti
KBT
vytvoření postojů a očekávání vůči sobě i druhým
- tendence se pozorovat a negativně hodnotit
- PŘEDPOKLÁDÁ, že je středem pozornosti a negativního hodnocení od druhých (ILUZE!)
- proto se druhým vyhýbá, takže nerozvíjí soc. dovednosti
- díky nedostatečným soc dovedostem a zvýšené nervozitě jedinec v situacích skutečně selhává, a tím se jeho přesvědčení posiluje
- soc fobik si přeje být mezi lidmi, ale bojí se trapasu, ponížení, ztráty tváře
- přesný popis situací, které vyvolávají strach
- čeho se bojí: co si řeknou druzí, jaké bude mít před druhými projevy úzkosti
- anticipační úzkost (!!!)
EXPOZIČNÍ LÉČBA
- expozice účinnější než progresivní relaxace
- účinnější je přidat KOGNITIVNÍ:
- podle dvou meta-analýzc expozice stejně účinná i bez kognitivn írekonstrukce
- podle třetí meta-analýzy měla expozice i placebo větší účiněk než kontrola, ale významně vyšší účinek mělo KBT
- takže nejednoznačné
- podílí se tedy jistě i sugesce, autosugensce (kognitivní), ale expozice je taky asi důležitá (možná nejvíc)
- relaxace spíše neúčinná
- postupná expozice: člověk zjišťuje, že opravdové nebezpečí opravdu nehrozí (!!!(
- ZPOCHYBŇOVÁNÍ NEGATIVNÍCH MYŠLENEK, KTERÉ ZVYŠUJÍ NAPĚTÍ A ÚZKOST
- TYTO MYŠLENKY ZPOCHYBŇOVAT, NACHÁZET NA NĚ ROZUMNÉ ODPOVĚDI
- PLATNOST NEGATIVNÍCH MYŠLENEK SE SYSTEMATICKY OVĚŘUJE V DANÝCH SITUACÍCH
- aplikovaná relaxace: OSTOVA METODA (!)
expozice:
úzkost klesá - pacientovi může přijít katastrofický scénář nakonec i jako směšný (!)
je třeba zvýšit soc. aktivitu, pravidelně se vystavovat situacím
EXPOZICE OPAKOVANÁ, PRAVIDELNÁ, STUPŇOVANÁ, PRODLUŽOVANÁ POSTUPNĚ
-------------
GAD
zhoršuje se v době volna, pozornost není od starostí odváděna
starosti NEKONTROLOVATELNÉ
podceňují své schopnosti, nadceňují riziko
snaží se starostí zbavit, potlačit - tím je ale paradoxně upevňuje !!!
- narušováno pozitivní metakognicí: musím si dělat starosti, jinak se něco stane
zároveň negativní metakognice: nesmím na to myslet!
to pacientovi brání, aby:
a) starosti promyslel do důsledků, zhodnotil, vyvodil závěry
- přijmout své starosti, přestat je potlačovat, zaujmout k nim POSTOJ POZOROVATELE, tolerovat je, naučit se s nimi žít - pacient k nim přehnaně citlivý, zveličuje je, moc se jimi zabývá
kognitivní vyhýbání: snaha nemyslet na starosti, tím se napětí zmírní, ale úzkost pak volně fluktuuje - a chytí se na banality
přehnané starosti/obavy mají i pozitivní funkce:
- magické vyhýbání se katastrofě: tím, že se tím zabývám, jako bych to i řešil, přemáhal
- vyhýbání se myšlení na aktuálně špatně řešitelné problémy
- vyhýbání se silným emocím
- příprava na určité chování
- posílení motivace
- patologické obavy umožní autonomnímu nervovému systému méně reagovat na averzivní představy - proces obávání tak paradoxně tlumí emoce ! -
- obtížně volí priority, mají priorit příliš mnoho, nepodstatné věci vnímají jako vážný problém, vše je problém, neřeší věci systematicky, ale metodou pokus-omyl, jsou snadno vyčerpaní
obavy/starosti jsou zdánlivým řešením situace/jakoby už tím situace byla řešena, slouží vyhýbavému chování (strachuji se pořád dokola, místo abych s tím začal něco dělat či se vystavil tomu nejhoršímu možnému výsledku)
- místo řešení v chování a emočnímu zpracování (vystavit se strachu) o problému mudruje, intelektualizuje ho, skutečnému řešení se však vyhne
- pacient mají nižší reaktivitu na stresové podněty než zdraví !!!
- - tlak, tep, kortizol po stresujícím podnětu jen malým zvýšením aktivity !!! - evolučně spíše "zmrznutí" než "bojuj nebo uteč"...
pacient se silným emocím vyhýbá, obavy zeslabují i vegetativní reakce, epizody obav/starostí snižují reakci na případný stres
HYPERVIGILANCE: stálá zvýšená pozornost pro možné ohrožení - nechce silné emoce, musí být stále připraven..velmi se silných emocí obává, asi nízká tolerance na ně (špatně je snáší, silně ho zraňují, proto krunýř proti nim paradoxně z úzkostných obav, které jsou nepříjemné, ale nejsou tak intenzivně prožívané jako akutní stres: takže volí raději permanentní napětí/úzkost)
v nebezpečí nereaguje tak silně, ale platí za to stálým něpatím
změnit rigidní kognitivní psotupy, myslet systematicky, z více úhlů pohledu, nevidět vše jen v jediné ohrožující rovině!!!
naučit se snášet silné emoční tělesné reakce!
proti konceptu ABSOLUTNÍHO ZLA
jádrem často STRACH ZE SMRTI - dětské děsivé fantazie
vystavit se těmto katastrofickým představám - a zjistí, že to zas taková hrůza není, že to může být vnímáno až jako směšné, nebo neohrožující, banální,...
problémy řešit chováním, nikoliv obavami, starostmi! ty nic neřeší, problém nafukují, pořád se opakují atd.
vystavit se plně, realisticky a doc detailů nejhorším možným katastrofickým/tragickým scénářům
obavy přetrvávají, protože jsou špatně zpracovány: vracejí se, protože se jim pacient snaží vyhnout - navíc tlumí silnější emoce, takže pacient má slast/zisk z choroby
místo A CO KDYŽ... vystavit se představě UŽ SE TO DĚJE....PRÁVĚ TEĎ, A NEJHŮŘE, JAK VŮBEC MŮŽE!...
habituovat se na představu nejhorších možných událsotí
přehnanost, škodlivost představ
CO NEJHORŠÍHO SE MŮŽE STÁT?
JAKÉ TO MŮŽE MÍT NEJHORŠÍ DŮSLEDKY?
CO BYCH V PŘÍPADĚ KATASTROFY MOHL DĚLAT?
JAKÉ JINÉ ŘEŠENÍ BY JEŠTĚ BYLO MOŽNÉ?
---
silný a trvalý strach z nějaké sociální situace
vědí, že strach je nadměrný, neodůvodněný, PŘEHNANÝ A NESMYSLNÝ
strach z očekávání strachu
- strach z toho, že se druzí na vás dívají
- strach toho, že se znemožníte, budete se chovat trapně nebo ponižujícím způsobem
- strach z toho, že budete středem pozornosti
- že budete nepřirozeně vypadat
- mluvit před skupinou
- mluvit před autoritou
- navázat konverzaci
- strach říci si o to, co člověk potřebuje a na co má právo
- vegetativní příznaky při expozici sociálním situacím
psychoanalýza:
strach z trestu od rodičovské autority...snaha vytvořit něco, čím bych ho přesvědčil, že jsem hodnotný...vyhnout se tomu, co by mě v jeho očích znehodnotilo
strach z rodiče se přenese na jiné lidi
strach z veřejného vystupování způsoben skrytým přáním excelovat, být obdivován !!!
rodiče byli nadměrně kritičtí, posmívali se dítěti nebo ho zrapňovali...tyto zraňující introjekty jsou v dospělosti projikovány na další lidi, což vede k soc. úzkosti
a) stud pramení z nevědomého přání být v centru pozornosti
behaviorální:
postupně naučený strach
- výsledkem opakujících zraňujících situací
kognitivní:
soc. fobie je důsledkem manifestace negativního jádrového schématu o sobě jako neschopném a nepřijatelném a druhých jako znehodnocujících ty, kteří nejsou dokonalí (!!!!!!)
- jsou více pozorní na zraňující soc. informace a více se jim vyhýbají (NEVYHÝBEJ SE!)
- posun v implicitní paměti pro soc.-zraňující informace
- více sami sebe neustále posuzují (!!!)
- katastroficky interpretují i malé neg. soc. událsoti
KBT
vytvoření postojů a očekávání vůči sobě i druhým
- tendence se pozorovat a negativně hodnotit
- PŘEDPOKLÁDÁ, že je středem pozornosti a negativního hodnocení od druhých (ILUZE!)
- proto se druhým vyhýbá, takže nerozvíjí soc. dovednosti
- díky nedostatečným soc dovedostem a zvýšené nervozitě jedinec v situacích skutečně selhává, a tím se jeho přesvědčení posiluje
- soc fobik si přeje být mezi lidmi, ale bojí se trapasu, ponížení, ztráty tváře
- přesný popis situací, které vyvolávají strach
- čeho se bojí: co si řeknou druzí, jaké bude mít před druhými projevy úzkosti
- anticipační úzkost (!!!)
EXPOZIČNÍ LÉČBA
- expozice účinnější než progresivní relaxace
- účinnější je přidat KOGNITIVNÍ:
- podle dvou meta-analýzc expozice stejně účinná i bez kognitivn írekonstrukce
- podle třetí meta-analýzy měla expozice i placebo větší účiněk než kontrola, ale významně vyšší účinek mělo KBT
- takže nejednoznačné
- podílí se tedy jistě i sugesce, autosugensce (kognitivní), ale expozice je taky asi důležitá (možná nejvíc)
- relaxace spíše neúčinná
- postupná expozice: člověk zjišťuje, že opravdové nebezpečí opravdu nehrozí (!!!(
- ZPOCHYBŇOVÁNÍ NEGATIVNÍCH MYŠLENEK, KTERÉ ZVYŠUJÍ NAPĚTÍ A ÚZKOST
- TYTO MYŠLENKY ZPOCHYBŇOVAT, NACHÁZET NA NĚ ROZUMNÉ ODPOVĚDI
- PLATNOST NEGATIVNÍCH MYŠLENEK SE SYSTEMATICKY OVĚŘUJE V DANÝCH SITUACÍCH
- aplikovaná relaxace: OSTOVA METODA (!)
expozice:
úzkost klesá - pacientovi může přijít katastrofický scénář nakonec i jako směšný (!)
je třeba zvýšit soc. aktivitu, pravidelně se vystavovat situacím
EXPOZICE OPAKOVANÁ, PRAVIDELNÁ, STUPŇOVANÁ, PRODLUŽOVANÁ POSTUPNĚ
-------------
GAD
zhoršuje se v době volna, pozornost není od starostí odváděna
starosti NEKONTROLOVATELNÉ
podceňují své schopnosti, nadceňují riziko
snaží se starostí zbavit, potlačit - tím je ale paradoxně upevňuje !!!
- narušováno pozitivní metakognicí: musím si dělat starosti, jinak se něco stane
zároveň negativní metakognice: nesmím na to myslet!
to pacientovi brání, aby:
a) starosti promyslel do důsledků, zhodnotil, vyvodil závěry
- přijmout své starosti, přestat je potlačovat, zaujmout k nim POSTOJ POZOROVATELE, tolerovat je, naučit se s nimi žít - pacient k nim přehnaně citlivý, zveličuje je, moc se jimi zabývá
kognitivní vyhýbání: snaha nemyslet na starosti, tím se napětí zmírní, ale úzkost pak volně fluktuuje - a chytí se na banality
přehnané starosti/obavy mají i pozitivní funkce:
- magické vyhýbání se katastrofě: tím, že se tím zabývám, jako bych to i řešil, přemáhal
- vyhýbání se myšlení na aktuálně špatně řešitelné problémy
- vyhýbání se silným emocím
- příprava na určité chování
- posílení motivace
- patologické obavy umožní autonomnímu nervovému systému méně reagovat na averzivní představy - proces obávání tak paradoxně tlumí emoce ! -
- obtížně volí priority, mají priorit příliš mnoho, nepodstatné věci vnímají jako vážný problém, vše je problém, neřeší věci systematicky, ale metodou pokus-omyl, jsou snadno vyčerpaní
obavy/starosti jsou zdánlivým řešením situace/jakoby už tím situace byla řešena, slouží vyhýbavému chování (strachuji se pořád dokola, místo abych s tím začal něco dělat či se vystavil tomu nejhoršímu možnému výsledku)
- místo řešení v chování a emočnímu zpracování (vystavit se strachu) o problému mudruje, intelektualizuje ho, skutečnému řešení se však vyhne
- pacient mají nižší reaktivitu na stresové podněty než zdraví !!!
- - tlak, tep, kortizol po stresujícím podnětu jen malým zvýšením aktivity !!! - evolučně spíše "zmrznutí" než "bojuj nebo uteč"...
pacient se silným emocím vyhýbá, obavy zeslabují i vegetativní reakce, epizody obav/starostí snižují reakci na případný stres
HYPERVIGILANCE: stálá zvýšená pozornost pro možné ohrožení - nechce silné emoce, musí být stále připraven..velmi se silných emocí obává, asi nízká tolerance na ně (špatně je snáší, silně ho zraňují, proto krunýř proti nim paradoxně z úzkostných obav, které jsou nepříjemné, ale nejsou tak intenzivně prožívané jako akutní stres: takže volí raději permanentní napětí/úzkost)
v nebezpečí nereaguje tak silně, ale platí za to stálým něpatím
změnit rigidní kognitivní psotupy, myslet systematicky, z více úhlů pohledu, nevidět vše jen v jediné ohrožující rovině!!!
naučit se snášet silné emoční tělesné reakce!
proti konceptu ABSOLUTNÍHO ZLA
jádrem často STRACH ZE SMRTI - dětské děsivé fantazie
vystavit se těmto katastrofickým představám - a zjistí, že to zas taková hrůza není, že to může být vnímáno až jako směšné, nebo neohrožující, banální,...
problémy řešit chováním, nikoliv obavami, starostmi! ty nic neřeší, problém nafukují, pořád se opakují atd.
vystavit se plně, realisticky a doc detailů nejhorším možným katastrofickým/tragickým scénářům
obavy přetrvávají, protože jsou špatně zpracovány: vracejí se, protože se jim pacient snaží vyhnout - navíc tlumí silnější emoce, takže pacient má slast/zisk z choroby
místo A CO KDYŽ... vystavit se představě UŽ SE TO DĚJE....PRÁVĚ TEĎ, A NEJHŮŘE, JAK VŮBEC MŮŽE!...
habituovat se na představu nejhorších možných událsotí
přehnanost, škodlivost představ
CO NEJHORŠÍHO SE MŮŽE STÁT?
JAKÉ TO MŮŽE MÍT NEJHORŠÍ DŮSLEDKY?
CO BYCH V PŘÍPADĚ KATASTROFY MOHL DĚLAT?
JAKÉ JINÉ ŘEŠENÍ BY JEŠTĚ BYLO MOŽNÉ?
---
OCD
je pro rozvoj nemoci klíčové potlačování (Wegner, Praško)?
možná ne, určitě ne tak moc, jak tvrdí
důležité je naladění, které je
a) úzkostné - strach z katastrofy, z hrůzostrašné Myšlenky, z tragických následků
b) vztek, zuřivost: šílený vzdor/odpor, snaha myšlenku zničit, vytěsnit, umlčet, vyškrábnout si z mozku
vztek produkuje potlačování myšlenky, ale zřejmě někdy TAKÉ její vzdorovité vyslovování: natruc ji dítě říká otci/Bohu/autoritě/superegu jako trucovité zuřivé děcko
vztek způsobuje sebe-zhnusení, prudký diskomfort, někdy i sebevražedné tendence
k zuřivosti někdy dováděn i tím, že myšlenka se stále znova vrací
jde o specifické naladění: úzkost spíše zpočátku (panika, že myšlenka přichází), pak spíš vnitřní zuřivost, běsnění - je v tom napětí (je to neslučitelné s ospalostí), vybuzení
jde o vnitřní agresi, vnitřní sadistické i masochistické sebe-trestání: je v tom tedy i kus slasti...
nutnost kognitivní restrukturalizace: nikoliv myšlenka způsobuje daný stav, ale spíše mé emocionální naladění, které je sebenaplňujícím se proroctvím, sebeposilující se zpětnovazebnou smyčkou...když se myšlenky bojím, zaplaví mě...když se jí nebojím, tak ne...sílu jí dává jen můj strach...
takže je to vlastně snadné: když se myšlenky nebojím, nic se nestane...ale někdy (stres, tenze) je obtížné se nebát, získat nadhled a náhled
chce to trpělivost, naučit se myšlenku tolerovat, naučit se s ní žít...uvolnit se
OCD pacient si myslí, že problémem je sama myšlenka, nemá náhled na to, že je bezvýznamným algoritmem
v naladění je přítomen ještě třetí prvek:
c) magično, něco, co přitahuje a děsí, co má obrovský význam, posvátno, náboženství jediné věty (stejně jako Hare Krišna!)
a také:
d) slast z jednoduchého mechanického opakování (jako onanie, jako sex, jako mechanické bubnování, Hare Krišna, mantra)
a také:
e) konflikt mezi složkami osobnostmi: já vs. Bůh/otec/superego - vztek, boj, zuřivost: vzdorovité děcko trestáno mstivým a tvrdým otcem, natruc vzdorující a současně se snažící myšlenku tvrdě odstranit
jakoby dvě části ega:
a) vzdorovité děcko naschvál myšlenku znovu a znovu vykřikující
b) represivní ego snažící se myšlenku odstranit, zničit
povrchně se zdá, že část b) je ta část, které vzdoruje část a) (tedy a-část je dítě, b-část pak Otec nebo Bůh)
myslím, že to tak není u b-části
b-část není Otec nebo Bůh (to už spíš superego), je to ale spíše ta část já, která chce mít klid, čistou mysl...zatímco a-část je ta část ega, která zuří, že klid není možný a hledá vnější příčinu stavu (Bůh, který to dovolí...a když mě trestá, tak ať má alespoň důvod, takže to vyslovím schválně znova)
jde opravdu o dvě části ega?
spíše je to ego, které se snaží myšlenku odstranit..a když to nejde, naštve se, a schválně ji samo vyslovuje
není ale jasné, odkud myšlenka přichází...opravdu ji vyslovuje ego samo, nebo ji spíš jenom slyší, ač se s ní ČÁSTEČNĚ identifikuje?
někdy ho myšlenka napadá (doslova), vpadne do mysli, zaskočí, vyleká, a ihned krajně rozruší, mobilizuje
myšlenka má části, neozývá se vždy celá, ale obvykle její začátek, nebo poslední slovo, někdy slova podobně znějící nebo mající podobný význam (asociace)
jakým hlasem myšlenka zní? mým?! neosobním? jak kdy..je dobré ji neustále reinterpretovat, protože kořenem nemoci je fixace, konzervace této myšlenky, nedotknutelnost tohoto hrozivého a významného Objektu
jak se myšlenka v hlavě ozývá? jakoby začínala znít sama..a já se k ní postupně - neodolatelně přitahován její silou a významem, ale i její ďábelskostí - přidávám...
jako bych ji vyslovovat musel
myšlenku násilně ZADRŽUJI, zastavuji, aby se nerozvinula do všech svých slov...toto blokování je unavující, mysl je pak napjatá
v myšlence je silné emoční/energické jádro, je to zdroj mnohé slastné (až orgiastické) energie...je v ní síla, agrese, vzpoura proti Autoritě
možná ne, určitě ne tak moc, jak tvrdí
důležité je naladění, které je
a) úzkostné - strach z katastrofy, z hrůzostrašné Myšlenky, z tragických následků
b) vztek, zuřivost: šílený vzdor/odpor, snaha myšlenku zničit, vytěsnit, umlčet, vyškrábnout si z mozku
vztek produkuje potlačování myšlenky, ale zřejmě někdy TAKÉ její vzdorovité vyslovování: natruc ji dítě říká otci/Bohu/autoritě/superegu jako trucovité zuřivé děcko
vztek způsobuje sebe-zhnusení, prudký diskomfort, někdy i sebevražedné tendence
k zuřivosti někdy dováděn i tím, že myšlenka se stále znova vrací
jde o specifické naladění: úzkost spíše zpočátku (panika, že myšlenka přichází), pak spíš vnitřní zuřivost, běsnění - je v tom napětí (je to neslučitelné s ospalostí), vybuzení
jde o vnitřní agresi, vnitřní sadistické i masochistické sebe-trestání: je v tom tedy i kus slasti...
nutnost kognitivní restrukturalizace: nikoliv myšlenka způsobuje daný stav, ale spíše mé emocionální naladění, které je sebenaplňujícím se proroctvím, sebeposilující se zpětnovazebnou smyčkou...když se myšlenky bojím, zaplaví mě...když se jí nebojím, tak ne...sílu jí dává jen můj strach...
takže je to vlastně snadné: když se myšlenky nebojím, nic se nestane...ale někdy (stres, tenze) je obtížné se nebát, získat nadhled a náhled
chce to trpělivost, naučit se myšlenku tolerovat, naučit se s ní žít...uvolnit se
OCD pacient si myslí, že problémem je sama myšlenka, nemá náhled na to, že je bezvýznamným algoritmem
v naladění je přítomen ještě třetí prvek:
c) magično, něco, co přitahuje a děsí, co má obrovský význam, posvátno, náboženství jediné věty (stejně jako Hare Krišna!)
a také:
d) slast z jednoduchého mechanického opakování (jako onanie, jako sex, jako mechanické bubnování, Hare Krišna, mantra)
a také:
e) konflikt mezi složkami osobnostmi: já vs. Bůh/otec/superego - vztek, boj, zuřivost: vzdorovité děcko trestáno mstivým a tvrdým otcem, natruc vzdorující a současně se snažící myšlenku tvrdě odstranit
jakoby dvě části ega:
a) vzdorovité děcko naschvál myšlenku znovu a znovu vykřikující
b) represivní ego snažící se myšlenku odstranit, zničit
povrchně se zdá, že část b) je ta část, které vzdoruje část a) (tedy a-část je dítě, b-část pak Otec nebo Bůh)
myslím, že to tak není u b-části
b-část není Otec nebo Bůh (to už spíš superego), je to ale spíše ta část já, která chce mít klid, čistou mysl...zatímco a-část je ta část ega, která zuří, že klid není možný a hledá vnější příčinu stavu (Bůh, který to dovolí...a když mě trestá, tak ať má alespoň důvod, takže to vyslovím schválně znova)
jde opravdu o dvě části ega?
spíše je to ego, které se snaží myšlenku odstranit..a když to nejde, naštve se, a schválně ji samo vyslovuje
není ale jasné, odkud myšlenka přichází...opravdu ji vyslovuje ego samo, nebo ji spíš jenom slyší, ač se s ní ČÁSTEČNĚ identifikuje?
někdy ho myšlenka napadá (doslova), vpadne do mysli, zaskočí, vyleká, a ihned krajně rozruší, mobilizuje
myšlenka má části, neozývá se vždy celá, ale obvykle její začátek, nebo poslední slovo, někdy slova podobně znějící nebo mající podobný význam (asociace)
jakým hlasem myšlenka zní? mým?! neosobním? jak kdy..je dobré ji neustále reinterpretovat, protože kořenem nemoci je fixace, konzervace této myšlenky, nedotknutelnost tohoto hrozivého a významného Objektu
jak se myšlenka v hlavě ozývá? jakoby začínala znít sama..a já se k ní postupně - neodolatelně přitahován její silou a významem, ale i její ďábelskostí - přidávám...
jako bych ji vyslovovat musel
myšlenku násilně ZADRŽUJI, zastavuji, aby se nerozvinula do všech svých slov...toto blokování je unavující, mysl je pak napjatá
v myšlence je silné emoční/energické jádro, je to zdroj mnohé slastné (až orgiastické) energie...je v ní síla, agrese, vzpoura proti Autoritě
já, prostor, objekt
slova vytváří objekty
slovo "prostor", "já"
snaha vidět prostor i subjekt (já) jako "vnější objekty"
v tom je vynechám samotný pohled, perspektiva toho, kdo se dívá, že se dívá, odkud se dívá
jakoby jednoduše byly...bez perspektivy, vědomí, pohledu
krajina bez perspektivy, ze které je viděna
já bez sebe sama (sebeodcizení, sebezvěcnění)
já bez aktivity, kterou sebe uchopuje, bez vztahu k sobě, bez vidění sebe sama
sebevidění...rozporný pojem
různé domény se vztahují k TÉMUŽ já...já vidím, slyším, vzpomínám, konám
já tedy je obsahově chudé
je to základ, bod, střed, jednota
iluze přetrvávajícího já...daná možná podivnými atraktory (viz dále)...sebezesilujícími se smyčkami do sebe uzavřenými...pocit roztažené přítomnosti, který má vlastní časovou dimenzi, hloubku, jisté přetrvávání, zauzlení v sobě samém, zacyklení...(důležité!)...pocit kontinuity...
slovo "prostor", "já"
snaha vidět prostor i subjekt (já) jako "vnější objekty"
v tom je vynechám samotný pohled, perspektiva toho, kdo se dívá, že se dívá, odkud se dívá
jakoby jednoduše byly...bez perspektivy, vědomí, pohledu
krajina bez perspektivy, ze které je viděna
já bez sebe sama (sebeodcizení, sebezvěcnění)
já bez aktivity, kterou sebe uchopuje, bez vztahu k sobě, bez vidění sebe sama
sebevidění...rozporný pojem
různé domény se vztahují k TÉMUŽ já...já vidím, slyším, vzpomínám, konám
já tedy je obsahově chudé
je to základ, bod, střed, jednota
iluze přetrvávajícího já...daná možná podivnými atraktory (viz dále)...sebezesilujícími se smyčkami do sebe uzavřenými...pocit roztažené přítomnosti, který má vlastní časovou dimenzi, hloubku, jisté přetrvávání, zauzlení v sobě samém, zacyklení...(důležité!)...pocit kontinuity...
jáství
momentální jáství: zvláštní látka/naladění/nabité pocity
má omezený počet rysů/obsahů...jistě, má dispozice spojit se s dalšími, ale aktuálně je obsahově chudé
já se roztahuje (heideggerův pobyt) a stahuje (descartovo izolované ego cogito) jako žvýkačka
cítím v krizi (řešení nových problémů) já nejvíc nebo nejmíň? obojí návrhy tu jsou...že se já aktiviuje, protože nový problém...i že mizí, protože tělo je pohlceno řešením nového problému
neobjevuje se já jen tehdy, když o něm přemýšlím, jako hlavní postava/centrum příběhu, který prochází myslí?
já je taky distance či otevřenost k vnějšku, vztah k vnějšku, já je propojené, konkurence a kooperace, já je značně kulturní - spletené se sdílených vět
já a jazyk - Dennett - velmi důležité...až s jazykem větší integrace, slova se stávají významovými uzly/křižovatkami, zachycují procesy, modelují je jako objekty, takto vzniká i model "já" jakožto slovo - významový uzel, křižovatka asociativní sítě významů, tedy dalších slov (původně nahlas vyslovovaných artikulovaných zvuků ale dítě má pro artikulace vrozené dispozice, stejně pro síť vztahů různých těchto zvuků)
já a pohyb - odlišení vlastních pohybů od jiných - já jako konatel
vidím, jak se dívám: objektivizace
vidím se v prostoru, odděleného od prostoru, jako prostorovou věc...atd...reifikace prostoru bez perspektivy, bez pohledu, bez toho, kdo se dívá
má omezený počet rysů/obsahů...jistě, má dispozice spojit se s dalšími, ale aktuálně je obsahově chudé
já se roztahuje (heideggerův pobyt) a stahuje (descartovo izolované ego cogito) jako žvýkačka
cítím v krizi (řešení nových problémů) já nejvíc nebo nejmíň? obojí návrhy tu jsou...že se já aktiviuje, protože nový problém...i že mizí, protože tělo je pohlceno řešením nového problému
neobjevuje se já jen tehdy, když o něm přemýšlím, jako hlavní postava/centrum příběhu, který prochází myslí?
já je taky distance či otevřenost k vnějšku, vztah k vnějšku, já je propojené, konkurence a kooperace, já je značně kulturní - spletené se sdílených vět
já a jazyk - Dennett - velmi důležité...až s jazykem větší integrace, slova se stávají významovými uzly/křižovatkami, zachycují procesy, modelují je jako objekty, takto vzniká i model "já" jakožto slovo - významový uzel, křižovatka asociativní sítě významů, tedy dalších slov (původně nahlas vyslovovaných artikulovaných zvuků ale dítě má pro artikulace vrozené dispozice, stejně pro síť vztahů různých těchto zvuků)
já a pohyb - odlišení vlastních pohybů od jiných - já jako konatel
vidím, jak se dívám: objektivizace
vidím se v prostoru, odděleného od prostoru, jako prostorovou věc...atd...reifikace prostoru bez perspektivy, bez pohledu, bez toho, kdo se dívá
redukcinonismus
kvarky a jejich agregáty
ale co teorie, vědomí, (třeba i falešná) zkušenost?...je to něco, relativně kompaktní entita...lze říct, že je to jen agregát a ne celek?
nezískaly však zde kvarky spojením/interakcí s dalšími kvarky nové vlastnosti? nebo je to jen jiná úroveň popisu (hrubá aproximace)? ontologie nebo epistemologie?
a co kauzalita? mezi čím probíhá? mezi událostmi, kvarky? nebo je to falešný pojem vhodný pro predikce, ale ontologicky neplatný? pokud navíc není čas?
ale co teorie, vědomí, (třeba i falešná) zkušenost?...je to něco, relativně kompaktní entita...lze říct, že je to jen agregát a ne celek?
nezískaly však zde kvarky spojením/interakcí s dalšími kvarky nové vlastnosti? nebo je to jen jiná úroveň popisu (hrubá aproximace)? ontologie nebo epistemologie?
a co kauzalita? mezi čím probíhá? mezi událostmi, kvarky? nebo je to falešný pojem vhodný pro predikce, ale ontologicky neplatný? pokud navíc není čas?
problém qualií
1) slovník neurověd je navržený na vnější pohled, má omezení
2) jde o dva popisy pro jednu věc (zevnitř a zvenčí), ale ještě tu jednu věc neumíme přesně lokalizovat - a to ani zevnitř, ani zvenčí
introspekce taky neudává přesnou ontologii, možná je zcela falešná a je to jen pragmatická predikce chování druhých i sebe (Dennettovy intencionální strategie)
ale qualia bychom neměli popřít Skinnerovsko-Rylovsky hned, ani je zase Nagelovsko-Searlovsko-Chalmersovsky postulovat jako jasnou věc
pokud existují, jistě ne tak, jak se "evidentně" jeví intuici, ale méně zřetelně, méně zformovaně
jistě však slovník lidové psychologie říká něco z jiné perspektivy než slovník neurověd - může být vágnější i hodně klamný, ale stejně ho nemůžeme zcela vyloučit, protože ukazuje zjevnou mez slovníku neurověd
podobně pojem já - jáství není to, co si pod ním představujeme, ale není to ani nic...jen je těžké najít slovník, jak ho uchopit
2) jde o dva popisy pro jednu věc (zevnitř a zvenčí), ale ještě tu jednu věc neumíme přesně lokalizovat - a to ani zevnitř, ani zvenčí
introspekce taky neudává přesnou ontologii, možná je zcela falešná a je to jen pragmatická predikce chování druhých i sebe (Dennettovy intencionální strategie)
ale qualia bychom neměli popřít Skinnerovsko-Rylovsky hned, ani je zase Nagelovsko-Searlovsko-Chalmersovsky postulovat jako jasnou věc
pokud existují, jistě ne tak, jak se "evidentně" jeví intuici, ale méně zřetelně, méně zformovaně
jistě však slovník lidové psychologie říká něco z jiné perspektivy než slovník neurověd - může být vágnější i hodně klamný, ale stejně ho nemůžeme zcela vyloučit, protože ukazuje zjevnou mez slovníku neurověd
podobně pojem já - jáství není to, co si pod ním představujeme, ale není to ani nic...jen je těžké najít slovník, jak ho uchopit
Žižek - Mluvil tu někdo o totalitarismu?
199 redukce ontologie (ontologických kategorií) na gramatiku předpokládá ontologicko-kategoriální určení vztahu mezi gramatickými a ontologickými pojmy (!)
199-200 fundace naší zkušenosti je nemožná, a současně nutná (!)
différance nám brání svět poznat a současně je ve světě spolu s prastopou všude, ve všech živých i neživých entitách
- namítám, že je to nesmysl: pokud mi différance v poznání brání, nemůžu ji všude nacházet...
202-3 já je prázdno, kolem něhož se strukturují entity, události - nemáme pozitivní ideu/reprezentaci já, z toho ale neplyne, že já neexistuje, je sto střed bouře, prázdno v centru ustavičného víru duševních údálostí
203 já je nekonečným toužením po získání pevného podloží, nekonečným procesem sjednocování
16 vina/dluh v křesťanství uvalována/přisuzována samotným aktem odpuštění (!)
199-200 fundace naší zkušenosti je nemožná, a současně nutná (!)
différance nám brání svět poznat a současně je ve světě spolu s prastopou všude, ve všech živých i neživých entitách
- namítám, že je to nesmysl: pokud mi différance v poznání brání, nemůžu ji všude nacházet...
202-3 já je prázdno, kolem něhož se strukturují entity, události - nemáme pozitivní ideu/reprezentaci já, z toho ale neplyne, že já neexistuje, je sto střed bouře, prázdno v centru ustavičného víru duševních údálostí
203 já je nekonečným toužením po získání pevného podloží, nekonečným procesem sjednocování
16 vina/dluh v křesťanství uvalována/přisuzována samotným aktem odpuštění (!)
Hawking - Velkolepý plán
ani minulost není pevně dána
ani budoucnost
tím se mění povaha kauzality
STR ruší koncept současnosti, ale zachovává kauzalitu v časoprostorovém kontinuu (díky limitní rychlosti šíření signálu, tedy díky "c")
má otázka: dobře, současnost je širší, ale mizí docela? zjevně dinosaury dnes z ŽÁDNÉ relativní perspektivy nemůžeme považovat za současné s některými z událostí z 21. století...i díky konstantě "c"...nebo snad z velké vzdálenosti/rychlosti přece jen ano?
jsou-li vše jen věčné události časoprostorového kontinua (věčné body, okamžiky, události), musí tyto věčné body zahrnovat i naše omezené perspektivy...jak si představit událost bez perspektivy? OK, jde o čtyřdimenzionální souřadnici, ale lze vynechat perspektivu?
a co redukcionismus? přechod z kvant do makrosvěta? mění se povaha kvant? získají, když se spojí, jiné vlastnosti? jde jen o jinou úroveň popisu nebo o jinou ontologii?
ani budoucnost
tím se mění povaha kauzality
STR ruší koncept současnosti, ale zachovává kauzalitu v časoprostorovém kontinuu (díky limitní rychlosti šíření signálu, tedy díky "c")
má otázka: dobře, současnost je širší, ale mizí docela? zjevně dinosaury dnes z ŽÁDNÉ relativní perspektivy nemůžeme považovat za současné s některými z událostí z 21. století...i díky konstantě "c"...nebo snad z velké vzdálenosti/rychlosti přece jen ano?
jsou-li vše jen věčné události časoprostorového kontinua (věčné body, okamžiky, události), musí tyto věčné body zahrnovat i naše omezené perspektivy...jak si představit událost bez perspektivy? OK, jde o čtyřdimenzionální souřadnici, ale lze vynechat perspektivu?
a co redukcionismus? přechod z kvant do makrosvěta? mění se povaha kvant? získají, když se spojí, jiné vlastnosti? jde jen o jinou úroveň popisu nebo o jinou ontologii?
Wolpert: mozek slouží jen k pohybu (adekvátním pohybovým akcím a reakcím)
vynikající zde:
http://www.ted.com/talks/daniel_wolpert_the_real_reason_for_brains.html
(dej si české titulky)
jáství: odlišení vnějších a vnitřních vlivů
neurální simulátor simuluje/predikuje pohybové akce těla a srovnává (a pak koriguje) je se zpětnovazebnými smyslovými vstupy (zda dochází k takové pohybové akci, jak předvídal) - rozdíly přikládá vnějším příčinám (plus nahodilý šum plus vnitřní poruchy, zpomalení)
když druhého udeřím, myslím, že ho to bolí méně - neurální simulátor tak zkresluje mé vnímání (odečítá od vjemu jeho pseudokopii, tedy prediktivní simulaci úderu)...to je zajímavé, ale blíže nevysvětluje
v pohybových reakcích všichni podobní a hodně stereotypní
http://www.ted.com/talks/daniel_wolpert_the_real_reason_for_brains.html
(dej si české titulky)
jáství: odlišení vnějších a vnitřních vlivů
neurální simulátor simuluje/predikuje pohybové akce těla a srovnává (a pak koriguje) je se zpětnovazebnými smyslovými vstupy (zda dochází k takové pohybové akci, jak předvídal) - rozdíly přikládá vnějším příčinám (plus nahodilý šum plus vnitřní poruchy, zpomalení)
když druhého udeřím, myslím, že ho to bolí méně - neurální simulátor tak zkresluje mé vnímání (odečítá od vjemu jeho pseudokopii, tedy prediktivní simulaci úderu)...to je zajímavé, ale blíže nevysvětluje
v pohybových reakcích všichni podobní a hodně stereotypní
Kaku - Fyzika budoucnosti
k čemu emoce? stanovení hodnot, důležitosti, odlišení přítomnosti od minulosti a budoucnosti, povely k akci, k rozhodnutí
bez emocí se nerozhodnu (nekonečné rozhodování)
bez emocí se nezakouším: cítím, tedy jsem
63 čtení myšlenek? myšlenky ale většinou nejsou přesně formulovány (Dennett!)
76 mozek je digitální i analogový - přenášejí spojité i diskrétní signály
89 myšlenku možná tvoří jen několik tisíc neuronů
96 vědomí simuluje budoucnost a vymýšlí strategie
98 schopnost odložit uspokojení - vyšší úroveň vědomí - vidí vzdálenější a podrobnější možné budoucnosti, důsledky - nakonec cílem vědomí získat vyšší uspokojení v budoucnu - a slast/strast zas jen evoluční funkcí, pohnutkou k jednání za účelem reprodukce...a k čemu mechanická replikace? jen tak? nebo zas nějaká funkce/zákon?!
105 Minski: fyzikální závist: chceme jednu teorii vědomí, nic takového není, je to evolučně smontováno mnoho postupů jimž souhrnně říkáme "vědomí"...mnoho mini-mozků, každý určen k nějaké úloze, vzájemně nesouvisející algoritmy a techniky
bez emocí se nerozhodnu (nekonečné rozhodování)
bez emocí se nezakouším: cítím, tedy jsem
63 čtení myšlenek? myšlenky ale většinou nejsou přesně formulovány (Dennett!)
76 mozek je digitální i analogový - přenášejí spojité i diskrétní signály
89 myšlenku možná tvoří jen několik tisíc neuronů
96 vědomí simuluje budoucnost a vymýšlí strategie
98 schopnost odložit uspokojení - vyšší úroveň vědomí - vidí vzdálenější a podrobnější možné budoucnosti, důsledky - nakonec cílem vědomí získat vyšší uspokojení v budoucnu - a slast/strast zas jen evoluční funkcí, pohnutkou k jednání za účelem reprodukce...a k čemu mechanická replikace? jen tak? nebo zas nějaká funkce/zákon?!
105 Minski: fyzikální závist: chceme jednu teorii vědomí, nic takového není, je to evolučně smontováno mnoho postupů jimž souhrnně říkáme "vědomí"...mnoho mini-mozků, každý určen k nějaké úloze, vzájemně nesouvisející algoritmy a techniky
Hamer - Geny a osobnost
u nejúzkostlivějších podíl dědičnosti 70-90 %
na úzkostlivost malý vliv socioekon. status, obecné způsoby chování, vyučovací systém, sousedské vztahy
úplně stejné geny mohou za úzkost i depresi
geny za úzkostlivost mohou i za vyšší sex. touhu, proto se rozšířily
po půl roce se vrátí nálada po velké tragedii i výhře v loterii k normě, každý daný svůj stav štěstí v mozku na celý život (zjednodušeno: trauma zvyšuje úzkostlivost)
na úzkostlivost malý vliv socioekon. status, obecné způsoby chování, vyučovací systém, sousedské vztahy
úplně stejné geny mohou za úzkost i depresi
geny za úzkostlivost mohou i za vyšší sex. touhu, proto se rozšířily
po půl roce se vrátí nálada po velké tragedii i výhře v loterii k normě, každý daný svůj stav štěstí v mozku na celý život (zjednodušeno: trauma zvyšuje úzkostlivost)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)