jáství...DŮLEŽITÉ

myšlenky, vjemy atd. volně plují, občas se náhle vynoří (a někdy postupně vynořuje) bez vlastního přičinění já jako střed toho všeho...není přítomné pořád

a nebo se občas vynoří jen příběh o já

já je spojka mnoho funkcí, ke které se vztahují (já čtu, já běhám, já cítím, já vzpomínám,...)

já přetrvává jen chvíli

pohyb kontrakce, stažení duševního života do bodu/středu ega, kolem něhož se náhle začínají točit duševní událsoti...jen občasný, může produkovat a být zpětně posilován emocemi samolibost, sebezalíbení, sebezhnusení, vztek na sebe...silní ho mají neurotici, lidé depresivní (sebeobviňování, zlost na sebe), narcisové

já je možná jako Bůh: postava příběhu, o které se mluví tolik příběhů, už začne fungovat v mozku jako významový bod, křižovatka asociací, "pojem"...možná se to týká jen sociálního já, bazální ego je možná spíš dáno biologicky (užitečná adaptace)...ale jáství, o kterém se filozofuje, je možná hlavně západním konstruktem, pojmem v pojmové síti, jejím středem, kosntruktem nějaké narace (věřící hovořící pořád o slovu/pojmu Boha azčne mít jeho stále živější pojem, v jeho mozku tak bůh ožívá stále víc, podobně s pojmovým já)


může být percepce bez apercepce?! důležité!!! idealismus (Fichte a spol. po vzoru Kanta) tvrdí, že ne, že sebevědomí je trvalým podkladem, je stále přítomno jako tiché pozadí/podloží/základ...odkud to ale víme? spíše je zde setrvalá dispozice k tomu, že se já objeví, je jakoby stále "po ruce"

vynořenému momentálnímu já (chvilková "mikroidentita" šitá na míru chvilkové "mikrosituaci" jako efektní adaptace/nástroj těla na její zvládnutí a nakonec rozšíření genů daného těla..navíc tato mikroidentita tvoří s danou mikrosituací nerozdělitelnou jednotu, spojení, i když je zde hranice "tělo vs. zbytek světa", která je pro přežití také důležitá, ale důležitý je i styk/interakce na této hranici...zbytek světa je pro tělo většinou celým prostorem, tělo samo není vnímáno příliš jako prostorové, ale spíš jako střed prostoru, či spíše jako v geocentrismu: základní prostorový objekt strukturující celý zbytek prostoru, myslím, že to mohl být jeden z kořenů intuice pro geocentrismus!) se zdá, že má po ruce jakékoliv duševní stavy, stačí je chtít, nebo je chtít regulovat, nebo si je chtít vybavit, nebo je chtít spojit či rozpojit a jinak s nimi manipulovat...může to být iluze daná pamětí, kdy víme, že já disponovalo mnoho stavyx, tak se mu zdá, že teď může jakýmkoliv z nich...dále, jeho chtění manipulovat, jeho touha si rozvzpomenout právě na to a to mohou být opět determinovány neviditelnými vnějšími příčinami

to však není to zajímavé, zajímavé je to, že já má silnou intuici, že řídí, kontroluje, manipuluje, může dělat cokoliv, tedy představu svobodné vůle...že je konatelem, jednatelem, agentem, autorem...

možná já existuje, ale jinak, než si ho představujeme...jistě to není objekt, věc (kterou chtěl Descartes) po vzoru vnějších objektů, ani nepředstavitelný proces či síť vztahů, vágní a nepředstavitelné energetické či silové pole, nebo nenalezitelná Humovská percepce, pozitivní idea, smyslové datum...

když se na já podíváme, evidentně tam je...ale je tam i tehdy, když se nedíváme?!

a když se podíváme, jako co tam je? jak vypadá, jaké má vlastnosti? nevíme, víme jen, že je jediné, nedělitelné, kontinuálně alespoň po krátký čas přetrvává a má dojem, že má moc/vůli konat, měnit svět i vlastní tělo...že řídí svaly vlastního těla, řídí tedy pohyb svého těla...a má dojem, že je tělu nadřazené, že tělo je jeho loutka...

vztah a spojení jáství a těla velmi důležitý, je snadné karteziánský dualismus odvrhnout, ale taky vyrůstal z jistých silných intuicí a zkušeností, které neumíme popsat...

řešení nového problému: a) já se objeví, aby rozhodlo b) já se úplně ztratí, mozek je pohlcen řešením c) já se objevuje jen v krizových krátkých chvílích během řešení, během nejintezivnějšího váhání d) já se objevuje v méně krizových chvílích během řešení, ve chvílích zpětné globálnější reflexe
- co je správně? možná všechno občas...

obvykle děláme rutinu, zvyk, stereotypní a automatické pohyby, jídlo, vylučování, sex, mechanickou komunikaci plnou frází, i emoce strachu a falešné snahy zalíbit se kolegům naskakují automaticky...já vypíná?!

nově se vynořené já je zabarvené danou situací i daným stavem těla (nálada, naladěnost)...nakolik je podobné předchozím já v daném těle? někdy víc, někdy méně...nakolik jde mluvit o natolik podobných já, že je to "zhruba" já jediné? nebo k osobní identitě stačí biologická či psychologická kontinutita či jen genetická identita?