jsem až moc emotivní člověk, dobré i zlé emoce rychle vyvstanou - ale naštěstí i rychle skončí, taky se z jejich následků poměrně rychle regeneruji...ale jsem zranitelný vůči tomu, jak snadno a silně vznikají
rozum je emocemi hodně smýkaný
důležitý paradox:
rozum ví, že daná situace není závažná, nebezpečná, tragická, případné negativní následky nejsou závažné, daní lidé nejsou nebezpeční, vysměvační, a i kdyby, nic se neděje
ale přesto, emoce jsou silné, takže se v těle prosadí přesvědčení/víra/"vědění", že realita je katastrofická atd...
emoce přicházejí nezvány...často tlačí na rozum zvenčí...a často rozum úplně strhnou, takže nemá nadhled, stane se jimi
nejvíc tragikomické je to tehdy, když na jednu stranu opravdu vím, že emoce lžou - na druhé straně však to nevím, a věřím jim, protože jsou tolik silné
je dobré opakovaně si představovat sebe pod vlivem těchto neadekvátních emocí jako blázna, někoho, kdo je mimo realitu, jakoby na drogách, kdo se nesetkává s věcmi, lidmi, událostmi, ale vidí v světě struktury a vlastnosti, které v ní vůbec nejsou...reaguje na NEEXISTUJÍCÍ entity, žije v báji...
snažit se přijít na to, jaká je realita BEZ těchto neadekvátních emocí, bez jeho zaujatosti, úzkosti, vzteku atd....jakpak asi vypadá svět, když se nebojím, nejsem navztekaný, smutný? docela jinak...je dobré do podrobností si představovat, jak...
zlobím se často kvůli sobě: vždyť vím, že to tak není...že se to takhle neděje...proč se tedy potím, proč mám žaludek na vodě, proč jsem naštvaný?!
emoce často zakrývají realitu samy sebou...vidím v ní jenom je samotné...jako blouznivec, člověk v horečce
a vracejí se pořád ty stejné emoční vzorce, mechanismy známé už z dětství...oživují se dětinské pocity strachu i lítosti atd.
jen třeba bojovat proti neadekvátním emocím rozumem, adekvátním poznáním, ze kterého plynou adekvátní emoce, které přebijí ty neadekvátní
jen třeba si do posledního detailu představit chyby svého vidění světa a taky do všech detailů skutečné struktury, významy, hodnoty, pravděpodobnosti možných následků i skutečné možné následky a jejich význam
nelze si nalhávat, že rozum je všemocný...ale Spinoza věděl, že rozum se posiluje cvikem, sebe-disciplínou, stálým používáním...a taky používáním těla (!), a taky sebe-disciplínou těla, jak bych dodal
rozum není od emocí oddělený
spíše je živen mmj. adekvátnějšími emocemi, emocí víry v skutečnou realitu, která je nabourávána emocí falešné víry ve falešnou realitu zapříčiněnou atakou silné neadekvátní emoce
mám dojem, že pokud nejsou emoce fakt silné, známe pořád zčásti rozdíl mezi realitou a falešně viděnou realitou...alespoň částečně...je dobré tuto znalost vždy znovu prohlubovat...preventivně i během ataky silné emoce, i po ní
pátek 12. dubna 2013
Dieter Henrich: Fichtův původní náhled
výborné
12
reflexivní model už předem předpokládá hotové Já-subjekt....plus tím, že obrátíme jeho intencionalitu do něj nelze sebevědomí pochopit
Fichte proto jinak:
sebevědomí nepředchází Já-subjekt, ale subjekt vystupuje současně s celým sebevědomím
sebevědomí tedy nevychází z žádného ze svých momentů, ale ze všech současně, náhle
jde o jednání ve vztahu k němu samému
musí kladení předcházet něco, co ho klade?
ne, já je kladením/jednáním, kterým vzniká subjekt a uvědomuje si sebe jakožto objektu
13
akt kladení zahrnuje vztah mezi produkcí a jejím produktem
produkce je akt, produkt je věděním/znalostí o tomto aktu
obojí se uskutečňuje současně
vědění je produktem, produkování je jen základem pro něj...tento základ je uchopen taky věděním
odlišnost vědění a jeho základu
14
já je všude tam, kde nějaký impulus k jednání směřuje zpět k sobě (jednání ve vztahu k sobě)
sebevědomí je setkání obráceného aktu s jeho vlastní aktuálností (činností)
je tu posun: sebevědomí je až výsledkem kladení, což je dobře, protože má vzniknout až jako výsledek kladení
ale pořád nevíme, jak vysvětlit vědění z obrácení produkce k sobě
15
nepředpokládá jako reflexivní teorie celé já, ale vysvětluje ho z jednoho z jeho motivů
ale nedokáže vysvětlit sebevědomí (cestu od "o sobě" k "pro sebe")
nová formulace: JÁ SE KLADE NAPROSTO JAKO SEBE KLADOUCÍ
já je doslova věděním o sobě
16
kdyby se já kladlo jen jako svůj pojem, nemohlo by mít jistotu o své existenci
proto je lépe považovat kladení já za názor sebe sama
jenomže názory bez pojmů jsou slepé: já by nemělo vědění o sobě
17
je třeba mít názor a pojem současně
sebevědomí nelze odvodit z jednoho z jeho momentů (!!!)
produkt kladení musí být současný s kladením
já je "subjekt-objekt" dohromady
18
poslední formulace:
19
sebevědomí je činnost, které je vloženo OKO
před činností, která se díky ku stala vidoucí (před sebevědomím), musíme předpokládat činnost vložení oka do činnosti sebevědomí
činnost a její oko jsou bytostně spojeny, činnost bez oka je nemožná
20
oko je základem poznání
21
oko se dívá na činnost/konání samotnou
je vloženo = namířeno do nitra
činnost je prosvětlena okem/pohledem
oko, které vidí činnost, musí současně vidět samo sebe
činnost je bytostně spojena s okem, a lze ji tedy vidět pouze s ním (a skrze ně)
pohled/oko, které vidí samo sebe
reflexe zjevování sebe sama, které zůstává v sobě samém
vidím sebe, vidím sebe jakožto vidícího, vidím sebe jakožto toho, k němuž patří oko, aby byl vidící, vidím činnost vidění oka a vím, že ke mně neodmyslitelně patří a že je zaměřena na sebe samotnou
má-li se oko poznat, potřebuje nahlížet samotnou svou činnost vidění
pohled je
a) činností, je-li
b) názorově přítomná (je-li tedy zakoušena jako skutečná)
je c) myšlenou činností
v d) určitosti pojmu
22
zřu sebe jakožto zřícího sebe a jsoucího touto činností zření
sebepohled je výjimečným vztahem, při němž se vztah názoru a pojmu stává sebevztahem
protože obvykle jsou oddělené, pojem přichází až po názoru a předpokládá již předem subjekt, který ho používá
je třeba ukázat, jak sebevztah činnosti oka působí v pojmu a názoru
nejde jen o obsah sebevědomí, ale samotný vztah musí být sebevztahem ,protože jinak
23
by sebevědomí bylo myšleno vyšším Já...a vlastně by vůbec nebylo sebevědomím, ale ono údajně sebevědomé já by bylo jen pojmem či názorem vyššího já, samo nesebevědomé
tedy další podmínka:
e) bezprostřední vzájemný vztah názoru a pojmu
ale stále není schopno zajistit, že v danosti onoho názoru uchopuje skutečně sebe...leda že by bylo již předtím o sobě obeznámeno (a to nechceme, tím bychom nevysvětlili vznik sebevědomí)
24
jestliže já o sobě předem neví, již nikdy k sebe-uvědomění nedospěje
poznání já je vždy už opětovným poznáním, které nedokáže říci, jak to, že se vlastně poznává (!!!)
sebevědomí je vzájemným vztahem pojmu Já a názoru Já...nesmíme začít jen od jednoho z těchto pólů..tato relace je vědoucím Jádrem Já...jde o bezprostřední vědění
25
není to však vědění bez subjektu?
ale samotné Já subjektu již je věděním (!)
kdyby totiž mělo každé vědění nějaký subjekt, pak by subjekt sám nemohl být žádným věděním...museli bychom jedině předpokládat subjekt subjektu až k nekonečnému regresu
jde o bezprostřední vzájemný vztah pojmu a názoru v sebe-vědomé činnosti
názor a pojem jsou ve vzájemném vztahu, ale nikoliv vůči Já, ale v Já...tento vztah je jástvím samým
26
jde o jednotu, světlo
já je intelektuálním názorem
intelektuální názor není pouze věděním o já, ale je taky já samotným
intelektuální názor je vnitřním ustrojením já a ukazuje typ jeho vědění o něm samém
já se však vzpírá přísné pojmové konstrukci
buď je jáství pojmově nevyčerpatelné nebo je nekonečná disproporce mezi subjektem poznání a jeho poznáním (!!)
kdy je tedy sebevědomí určeno adekvátně?
když toto určení umožní interpretovat systém odvozeného vědění
já je subjekt vědění, v něm tudíž musí být podmínky, které
27
určují vzájemnou souvislost všeho poznání
Henrich správně postrádá analýzu významu "názoru" a "pojmu" jakožto protikladu a podmínky možnosti jejich užívání
skutečně VYNIKAJÍCÍ TEXT
jeden z nejlepších, nejjasnějších co jsem kdy četl
a myslím, že komplikovaný český překlad trochu ruší jasnost, mám teď nějaké anglické překlady od tohoto autora, zkusím číst ty
možné dodatky:
dochází vůbec někdy k sebeuvědomění, k identitě Já-subjekt a Já-objekt?
možná ne, a v tom případě jsou paradoxy reflexivního modelu neodstranitelné
v tom případě nikdy oko nevidí sebe současně jako subjekt a objekt, ale jen dodatečně, díky paměti, v retrospektivní rekonstrukci, kdy se dodatečně a do jisté míry klamně identifikuje jako já
jak by se pak odpovědělo na dvě základní námitky vůči reflexivnímu modelu:
1) jak sebevědomí vzniká?, vždyť tento model ho už předpokládá
nevzniká, identifikace je vždy dodatečná a zčásti klamná
2) jak já při návratu k sobě pozná, že je to ono samo, aniž by se už předtím znalo, aniž by už tedy předtím sebevědomí existovalo?
díky mozku, paměti, snad často i klamu uživatele, klamu autorství
identitu sebe-vědomí i opětovného sebe-rozpoznání tak nezaručuje já samotné
pak je ale pravda, že vlastně žádné aktuální sebevědomí neexistuje: za sebe považujeme jen naše minulé stavy
nejsme tedy my alespoň přítomně se nereflektujícím Já-subjektem, reflektorem, tedy reflektujícím já, když už nejsme já reflektovaným?
na to se nabízí otázka: jak však víme, že jsme to my? díky reflexi nikoliv, viz výše...
tak co díky pocitu, názoru, sebe-zakoušení?
to už je ale taky druh vágní nepojmové reflexe
Fichtovi šlo o zachování svobody jáství, protože požadoval naprosto autonomní sebe-založení jáství...a taky bez této autonomie sebevědomí není možné
odpověď: není možné
12
reflexivní model už předem předpokládá hotové Já-subjekt....plus tím, že obrátíme jeho intencionalitu do něj nelze sebevědomí pochopit
Fichte proto jinak:
sebevědomí nepředchází Já-subjekt, ale subjekt vystupuje současně s celým sebevědomím
sebevědomí tedy nevychází z žádného ze svých momentů, ale ze všech současně, náhle
jde o jednání ve vztahu k němu samému
musí kladení předcházet něco, co ho klade?
ne, já je kladením/jednáním, kterým vzniká subjekt a uvědomuje si sebe jakožto objektu
13
akt kladení zahrnuje vztah mezi produkcí a jejím produktem
produkce je akt, produkt je věděním/znalostí o tomto aktu
obojí se uskutečňuje současně
vědění je produktem, produkování je jen základem pro něj...tento základ je uchopen taky věděním
odlišnost vědění a jeho základu
14
já je všude tam, kde nějaký impulus k jednání směřuje zpět k sobě (jednání ve vztahu k sobě)
sebevědomí je setkání obráceného aktu s jeho vlastní aktuálností (činností)
je tu posun: sebevědomí je až výsledkem kladení, což je dobře, protože má vzniknout až jako výsledek kladení
ale pořád nevíme, jak vysvětlit vědění z obrácení produkce k sobě
15
nepředpokládá jako reflexivní teorie celé já, ale vysvětluje ho z jednoho z jeho motivů
ale nedokáže vysvětlit sebevědomí (cestu od "o sobě" k "pro sebe")
nová formulace: JÁ SE KLADE NAPROSTO JAKO SEBE KLADOUCÍ
já je doslova věděním o sobě
16
kdyby se já kladlo jen jako svůj pojem, nemohlo by mít jistotu o své existenci
proto je lépe považovat kladení já za názor sebe sama
jenomže názory bez pojmů jsou slepé: já by nemělo vědění o sobě
17
je třeba mít názor a pojem současně
sebevědomí nelze odvodit z jednoho z jeho momentů (!!!)
produkt kladení musí být současný s kladením
já je "subjekt-objekt" dohromady
18
poslední formulace:
19
sebevědomí je činnost, které je vloženo OKO
před činností, která se díky ku stala vidoucí (před sebevědomím), musíme předpokládat činnost vložení oka do činnosti sebevědomí
činnost a její oko jsou bytostně spojeny, činnost bez oka je nemožná
20
oko je základem poznání
21
oko se dívá na činnost/konání samotnou
je vloženo = namířeno do nitra
činnost je prosvětlena okem/pohledem
oko, které vidí činnost, musí současně vidět samo sebe
činnost je bytostně spojena s okem, a lze ji tedy vidět pouze s ním (a skrze ně)
pohled/oko, které vidí samo sebe
reflexe zjevování sebe sama, které zůstává v sobě samém
vidím sebe, vidím sebe jakožto vidícího, vidím sebe jakožto toho, k němuž patří oko, aby byl vidící, vidím činnost vidění oka a vím, že ke mně neodmyslitelně patří a že je zaměřena na sebe samotnou
má-li se oko poznat, potřebuje nahlížet samotnou svou činnost vidění
pohled je
a) činností, je-li
b) názorově přítomná (je-li tedy zakoušena jako skutečná)
je c) myšlenou činností
v d) určitosti pojmu
22
zřu sebe jakožto zřícího sebe a jsoucího touto činností zření
sebepohled je výjimečným vztahem, při němž se vztah názoru a pojmu stává sebevztahem
protože obvykle jsou oddělené, pojem přichází až po názoru a předpokládá již předem subjekt, který ho používá
je třeba ukázat, jak sebevztah činnosti oka působí v pojmu a názoru
nejde jen o obsah sebevědomí, ale samotný vztah musí být sebevztahem ,protože jinak
23
by sebevědomí bylo myšleno vyšším Já...a vlastně by vůbec nebylo sebevědomím, ale ono údajně sebevědomé já by bylo jen pojmem či názorem vyššího já, samo nesebevědomé
tedy další podmínka:
e) bezprostřední vzájemný vztah názoru a pojmu
ale stále není schopno zajistit, že v danosti onoho názoru uchopuje skutečně sebe...leda že by bylo již předtím o sobě obeznámeno (a to nechceme, tím bychom nevysvětlili vznik sebevědomí)
24
jestliže já o sobě předem neví, již nikdy k sebe-uvědomění nedospěje
poznání já je vždy už opětovným poznáním, které nedokáže říci, jak to, že se vlastně poznává (!!!)
sebevědomí je vzájemným vztahem pojmu Já a názoru Já...nesmíme začít jen od jednoho z těchto pólů..tato relace je vědoucím Jádrem Já...jde o bezprostřední vědění
25
není to však vědění bez subjektu?
ale samotné Já subjektu již je věděním (!)
kdyby totiž mělo každé vědění nějaký subjekt, pak by subjekt sám nemohl být žádným věděním...museli bychom jedině předpokládat subjekt subjektu až k nekonečnému regresu
jde o bezprostřední vzájemný vztah pojmu a názoru v sebe-vědomé činnosti
názor a pojem jsou ve vzájemném vztahu, ale nikoliv vůči Já, ale v Já...tento vztah je jástvím samým
26
jde o jednotu, světlo
já je intelektuálním názorem
intelektuální názor není pouze věděním o já, ale je taky já samotným
intelektuální názor je vnitřním ustrojením já a ukazuje typ jeho vědění o něm samém
já se však vzpírá přísné pojmové konstrukci
buď je jáství pojmově nevyčerpatelné nebo je nekonečná disproporce mezi subjektem poznání a jeho poznáním (!!)
kdy je tedy sebevědomí určeno adekvátně?
když toto určení umožní interpretovat systém odvozeného vědění
já je subjekt vědění, v něm tudíž musí být podmínky, které
27
určují vzájemnou souvislost všeho poznání
Henrich správně postrádá analýzu významu "názoru" a "pojmu" jakožto protikladu a podmínky možnosti jejich užívání
skutečně VYNIKAJÍCÍ TEXT
jeden z nejlepších, nejjasnějších co jsem kdy četl
a myslím, že komplikovaný český překlad trochu ruší jasnost, mám teď nějaké anglické překlady od tohoto autora, zkusím číst ty
možné dodatky:
dochází vůbec někdy k sebeuvědomění, k identitě Já-subjekt a Já-objekt?
možná ne, a v tom případě jsou paradoxy reflexivního modelu neodstranitelné
v tom případě nikdy oko nevidí sebe současně jako subjekt a objekt, ale jen dodatečně, díky paměti, v retrospektivní rekonstrukci, kdy se dodatečně a do jisté míry klamně identifikuje jako já
jak by se pak odpovědělo na dvě základní námitky vůči reflexivnímu modelu:
1) jak sebevědomí vzniká?, vždyť tento model ho už předpokládá
nevzniká, identifikace je vždy dodatečná a zčásti klamná
2) jak já při návratu k sobě pozná, že je to ono samo, aniž by se už předtím znalo, aniž by už tedy předtím sebevědomí existovalo?
díky mozku, paměti, snad často i klamu uživatele, klamu autorství
identitu sebe-vědomí i opětovného sebe-rozpoznání tak nezaručuje já samotné
pak je ale pravda, že vlastně žádné aktuální sebevědomí neexistuje: za sebe považujeme jen naše minulé stavy
nejsme tedy my alespoň přítomně se nereflektujícím Já-subjektem, reflektorem, tedy reflektujícím já, když už nejsme já reflektovaným?
na to se nabízí otázka: jak však víme, že jsme to my? díky reflexi nikoliv, viz výše...
tak co díky pocitu, názoru, sebe-zakoušení?
to už je ale taky druh vágní nepojmové reflexe
Fichtovi šlo o zachování svobody jáství, protože požadoval naprosto autonomní sebe-založení jáství...a taky bez této autonomie sebevědomí není možné
odpověď: není možné
Žižek - Nepolapitelný subjekt - 2. kapitola (o Hegelovi) s. 77-134
84
substance je subjekt = celek se vyvíjí jen přes sebeklamné sebenegující parciální hledisko subjektu
86
realita bez subjektu není, subjektivita je však vždy nevyváženým pohledem na celek
námitka: jak to, když existuje jen ona?
protože k realitě patří právě tato její subjektivní patologičnost
90
intersubjektivita není skutečným usmířením přírody a subjektu
91
intesubjektivita (Duch) se ani neusmířil s Přírodou (po svém návratu k sobě z ní)
93
absolutno je jen pohyb sebe-překračování, není něčím za ním
96
při návratu ducha z přírody k sobě vzniká bezesmyslná vnějškovost přírody, která je neusmířená
102
obecné se stává obecným tím, že vystupuje do protikladu ke všemu svému partikulárnímu obsahu, tedy skutečně je obecným
namítám, že je to sofistika
aby obecné bylo konkrétním obecným, realizovalo se, musí se zařadit mezi své partikulární poddruhy - ale nejprve musí negovat všechen svůj partikulární obsah
namítám, že je to složitý nesmysl
108
negativita, rozkol už je ve věci vždy, v identitě je vždy negace
110
jak smířit věcem vnější poznání s věcmi samotnými?
vnějškovost je imanentně vlastní každé věci, absolutno je vnější sobě samému, nějaká mezera brání vždy jeho plnému uskutečnění/poznání
115
obecné je dáno sledem partikulárních pokusů: výjimka je pravidlem, singulární vývojem obecna
116 konkrétní obecnost: obecnost je vždy jen konkrétní, protože nikdy nemůže dostát ideálu obecného pojmu
namítám, že je to myslím i u Hegela nesmysl: to by zde Žižek postuloval existenci ideálních pojmů před jejich vždy nedokonalou parciální realizací, byl by to platonismus
117
svoboda tím, že tvrdošíjně volím nějakou libovolnou blbost, tím se vymaním ze svého kontextu
118
Hegel chtěl ve vzdělání tvrdý dril, rutinu, formalismus: jenom tak se osvobodím od své substance, od své duchovnosti
jedině tak se subjekt setká s prázdnem
proto chtěl Hegel i válku: díky setkání s nesmyslnými oběťmi a ničením se bortí sebe-uspokojivé ponoření do každodennosti
jak to, že subjekt dril vydrží?
dril způsobuje nadslast: uspokojení z drilu
119
proč se podrobujeme moci?
máme strach ze smrti
nemůžeme znegovat vlastní tělo
tak ho znicotníme, zmrtvolníme drilem
120
slast křesťana není až po smrti, ale v slasti, která plyne z očekávání ráje
121
exces a nepřipojení k životu je totéž: excesivní připojení k nahodilosti je odpojení od všeho
133
Bůh rozděluje obecnou spravedlnost, ale nespravedlivě protože chce, aby zákony obecné milosti byli co nejjednodušší a nejkrásnější, takže mu nezáleží na konkrétním člověku
naproti tomu ježíš chce být spravedlivý, ale je omezen svým lidstvím, takže je zaujatý a nespravedlivý
proč Adamův pád a Kristův příchod?
Bůh je narcista, stvořil svět ke své slávě tak, aby mohl být slavně vykoupen Kristem
všichni proto museli být zavržení, aby Kristus mohl vykoupit jen některé...všichni bychom byli spaseni, kdybychom neměli Spasitele..Adam tedy muselo padnout...Bůh byl nejšťastnější, když se díval na Kristovo utrpení na kříží...
to je samozřejmě jen originální nesmysl
134
MALEBRANCHE - lze ho použít ve srovnání s Libetem, který svobodu vidí taky jenom v právu veta, tedy vetovat nevědomá rozhodnutí mozku:
naše myšlenky, motivy jsou determinovány
co mohu?
odporovat nebo přitakat motivům/důvodům, které přirozeně přicházejí po poutavých vjemech
jaký to má účinek?
žádný, jen se tím zastavím, uvedu do klidu - ale nic fyzického nevykonám
jen se způsobí, že obecná příčina všeho - Bůh - v té chvíli nic nevykoná
souhlas subjektu s jeho motivy je jen formálním, prázdným gestem
substance je subjekt = celek se vyvíjí jen přes sebeklamné sebenegující parciální hledisko subjektu
86
realita bez subjektu není, subjektivita je však vždy nevyváženým pohledem na celek
námitka: jak to, když existuje jen ona?
protože k realitě patří právě tato její subjektivní patologičnost
90
intersubjektivita není skutečným usmířením přírody a subjektu
91
intesubjektivita (Duch) se ani neusmířil s Přírodou (po svém návratu k sobě z ní)
93
absolutno je jen pohyb sebe-překračování, není něčím za ním
96
při návratu ducha z přírody k sobě vzniká bezesmyslná vnějškovost přírody, která je neusmířená
102
obecné se stává obecným tím, že vystupuje do protikladu ke všemu svému partikulárnímu obsahu, tedy skutečně je obecným
namítám, že je to sofistika
aby obecné bylo konkrétním obecným, realizovalo se, musí se zařadit mezi své partikulární poddruhy - ale nejprve musí negovat všechen svůj partikulární obsah
namítám, že je to složitý nesmysl
108
negativita, rozkol už je ve věci vždy, v identitě je vždy negace
110
jak smířit věcem vnější poznání s věcmi samotnými?
vnějškovost je imanentně vlastní každé věci, absolutno je vnější sobě samému, nějaká mezera brání vždy jeho plnému uskutečnění/poznání
115
obecné je dáno sledem partikulárních pokusů: výjimka je pravidlem, singulární vývojem obecna
116 konkrétní obecnost: obecnost je vždy jen konkrétní, protože nikdy nemůže dostát ideálu obecného pojmu
namítám, že je to myslím i u Hegela nesmysl: to by zde Žižek postuloval existenci ideálních pojmů před jejich vždy nedokonalou parciální realizací, byl by to platonismus
117
svoboda tím, že tvrdošíjně volím nějakou libovolnou blbost, tím se vymaním ze svého kontextu
118
Hegel chtěl ve vzdělání tvrdý dril, rutinu, formalismus: jenom tak se osvobodím od své substance, od své duchovnosti
jedině tak se subjekt setká s prázdnem
proto chtěl Hegel i válku: díky setkání s nesmyslnými oběťmi a ničením se bortí sebe-uspokojivé ponoření do každodennosti
jak to, že subjekt dril vydrží?
dril způsobuje nadslast: uspokojení z drilu
119
proč se podrobujeme moci?
máme strach ze smrti
nemůžeme znegovat vlastní tělo
tak ho znicotníme, zmrtvolníme drilem
120
slast křesťana není až po smrti, ale v slasti, která plyne z očekávání ráje
121
exces a nepřipojení k životu je totéž: excesivní připojení k nahodilosti je odpojení od všeho
133
Bůh rozděluje obecnou spravedlnost, ale nespravedlivě protože chce, aby zákony obecné milosti byli co nejjednodušší a nejkrásnější, takže mu nezáleží na konkrétním člověku
naproti tomu ježíš chce být spravedlivý, ale je omezen svým lidstvím, takže je zaujatý a nespravedlivý
proč Adamův pád a Kristův příchod?
Bůh je narcista, stvořil svět ke své slávě tak, aby mohl být slavně vykoupen Kristem
všichni proto museli být zavržení, aby Kristus mohl vykoupit jen některé...všichni bychom byli spaseni, kdybychom neměli Spasitele..Adam tedy muselo padnout...Bůh byl nejšťastnější, když se díval na Kristovo utrpení na kříží...
to je samozřejmě jen originální nesmysl
134
MALEBRANCHE - lze ho použít ve srovnání s Libetem, který svobodu vidí taky jenom v právu veta, tedy vetovat nevědomá rozhodnutí mozku:
naše myšlenky, motivy jsou determinovány
co mohu?
odporovat nebo přitakat motivům/důvodům, které přirozeně přicházejí po poutavých vjemech
jaký to má účinek?
žádný, jen se tím zastavím, uvedu do klidu - ale nic fyzického nevykonám
jen se způsobí, že obecná příčina všeho - Bůh - v té chvíli nic nevykoná
souhlas subjektu s jeho motivy je jen formálním, prázdným gestem
Žížek - Méně než nic - nová kniha
kvantová fyzika
905
proti naivnímu materialismu, proti realitě nezávislé na subjektu
906
přes subjektivní mezeru od pro-nás k o-sobě vede imanentně cesta k o-sobě, je ve věci o sobě samotné
907
subjektivní perspektiva je vepsaná do samotné reality
Reálno je příčina či překážka bránící našemu přímému spojení s realitou
měření, pozorování, kolaps vlnové funkce vytváří realitu, vidí to jako ontologický problém
zaměřuje se zde jen na jednu interpretaci kvantové fyziky, chápe ji zjednodušeně
Hegel chápal Kantovo a priori jako dialektické vyjevování se pravdy reality
908
budu pokračovat
905
proti naivnímu materialismu, proti realitě nezávislé na subjektu
906
přes subjektivní mezeru od pro-nás k o-sobě vede imanentně cesta k o-sobě, je ve věci o sobě samotné
907
subjektivní perspektiva je vepsaná do samotné reality
Reálno je příčina či překážka bránící našemu přímému spojení s realitou
měření, pozorování, kolaps vlnové funkce vytváří realitu, vidí to jako ontologický problém
zaměřuje se zde jen na jednu interpretaci kvantové fyziky, chápe ji zjednodušeně
Hegel chápal Kantovo a priori jako dialektické vyjevování se pravdy reality
908
budu pokračovat
středa 10. dubna 2013
mezi dvěma postoji
např. je bůh vs. není bůh
argumenty pro a proti
každý světonázor předpokládá jiné základní emotivní naladění, jiný jádrový afekt, jiné emotivní přesvědčení, skrze které potom vidíme i systém argumentů a protiargumentů
je zajímavé oscilovat mezi nimi: z jednoho pohledu vypadá náboženský prožitek jako zdroj evidentní pravdy, objektivní hodnoty, hřejivé reálné lásky - a z druhého zase jako evidentní klam, blouznění
zevnitř vše dává smysl...a z venčí je to omezená, naivní, zaslepená a jen auto-referenční, do sebe zavinutá hra
oscilace mezi postoji: střídání základních afektů, základního naladění, přístupu ke světu - vevnitř vše vypadá jasně...je zajímavé zlomit kouzlu vnitřku a podívat se zvenčí...nebo jen z jiného paradigmatu (možná totiž žádné vnější neutrální stanoviště neexistuje, což nemusí být sebevyvracející se relativismus, protože toto relativistické tvrzení nemusím aplikovat na vše, ale jen třeba na problém Boha)
v každém přesvědčení je jakási vážnost, zaujatá, zaťatá emotivní silná vazba, patos, snad jakási náboženskost, pseudomorálnost, lpění na údajné Pravdě
v každém přesvědčení je jakási naivita, snad nostalgie, sentiment po dětském světě, kdy věci byly jasné, evidentní, černobíle rozložené - a my to chceme zas a zas chceme jako děti slepě a jistě věřit, ba spíše: VĚDĚT
a lze namítnout, že je možné, že objektivní hodnoty jsou - a pak je tento postoj až jakési dětské oddanosti Pravdě zcela oprávněný...samozřejmě pokud je podpořený kritickým rozumem, který si však na rozdíl od rozumu arogantního relativisty nemyslí, že všechny naivity už prokoukl (ač tou hlavní je možná on sám, omezeným nabubřelým sebeobelháváním)
v kom se střídají afekty, může měnit postoje - v kom ne, může vypadat jako omezený
obojí je však extrém, slepě zastávat názor jediný i je střídat labilně jako ponožky: je třeba mít KRITÉRIUM jasně rozlišující dobrý afekt od klamného, pravdivé přesvědčení od nepodloženého, naivního, hloupého
avšak toto kritérium snad nemáme...možná máme (v srdci, lásce, moudrosti, vyzrálosti, lidskosti: a snad je toto jen další klam)
toto kritérium však hledáme, a je velmi DŮLEŽITÉ ho hledat...ale nehledat ho zase zaťatě, neuroticky...nebo zase arogantně, samolibě, vele-důležitě s pocitem elitářství či pseudomravní nadřazenosti nad "hlupáky"
toto kritérium je třeba hledat s veškerou vážností...ale také s veškerým nadhledem, snad skromnou pokorou a přijetím možnosti, že ho možná nikdy nenajdeme a s možností, že hledat ho je naivita, marnost...ale taky s možností, že ho stále více snad nacházíme, snad se stáváme moudřejšími, což přináší možná pokoru, nadhled, vyrovnanost (a možná je toto zase jen západní hra na mudřece, kdy máme být přeci jakožto moudří pokorní atd.)
argumenty pro a proti
každý světonázor předpokládá jiné základní emotivní naladění, jiný jádrový afekt, jiné emotivní přesvědčení, skrze které potom vidíme i systém argumentů a protiargumentů
je zajímavé oscilovat mezi nimi: z jednoho pohledu vypadá náboženský prožitek jako zdroj evidentní pravdy, objektivní hodnoty, hřejivé reálné lásky - a z druhého zase jako evidentní klam, blouznění
zevnitř vše dává smysl...a z venčí je to omezená, naivní, zaslepená a jen auto-referenční, do sebe zavinutá hra
oscilace mezi postoji: střídání základních afektů, základního naladění, přístupu ke světu - vevnitř vše vypadá jasně...je zajímavé zlomit kouzlu vnitřku a podívat se zvenčí...nebo jen z jiného paradigmatu (možná totiž žádné vnější neutrální stanoviště neexistuje, což nemusí být sebevyvracející se relativismus, protože toto relativistické tvrzení nemusím aplikovat na vše, ale jen třeba na problém Boha)
v každém přesvědčení je jakási vážnost, zaujatá, zaťatá emotivní silná vazba, patos, snad jakási náboženskost, pseudomorálnost, lpění na údajné Pravdě
v každém přesvědčení je jakási naivita, snad nostalgie, sentiment po dětském světě, kdy věci byly jasné, evidentní, černobíle rozložené - a my to chceme zas a zas chceme jako děti slepě a jistě věřit, ba spíše: VĚDĚT
a lze namítnout, že je možné, že objektivní hodnoty jsou - a pak je tento postoj až jakési dětské oddanosti Pravdě zcela oprávněný...samozřejmě pokud je podpořený kritickým rozumem, který si však na rozdíl od rozumu arogantního relativisty nemyslí, že všechny naivity už prokoukl (ač tou hlavní je možná on sám, omezeným nabubřelým sebeobelháváním)
v kom se střídají afekty, může měnit postoje - v kom ne, může vypadat jako omezený
obojí je však extrém, slepě zastávat názor jediný i je střídat labilně jako ponožky: je třeba mít KRITÉRIUM jasně rozlišující dobrý afekt od klamného, pravdivé přesvědčení od nepodloženého, naivního, hloupého
avšak toto kritérium snad nemáme...možná máme (v srdci, lásce, moudrosti, vyzrálosti, lidskosti: a snad je toto jen další klam)
toto kritérium však hledáme, a je velmi DŮLEŽITÉ ho hledat...ale nehledat ho zase zaťatě, neuroticky...nebo zase arogantně, samolibě, vele-důležitě s pocitem elitářství či pseudomravní nadřazenosti nad "hlupáky"
toto kritérium je třeba hledat s veškerou vážností...ale také s veškerým nadhledem, snad skromnou pokorou a přijetím možnosti, že ho možná nikdy nenajdeme a s možností, že hledat ho je naivita, marnost...ale taky s možností, že ho stále více snad nacházíme, snad se stáváme moudřejšími, což přináší možná pokoru, nadhled, vyrovnanost (a možná je toto zase jen západní hra na mudřece, kdy máme být přeci jakožto moudří pokorní atd.)
mikročástice
pozorujeme relativně stabilní objekty, mikročástice tedy nejsou rozprostřeny homogenně
získávají svým zapojením do vyšších celků jiné vlastnosti, stanou se jen funkcí daného celku nebo je to klam a žádné vyšší úrovně reality neexistují (a vše se odehrává jen na základní úrovni interakce mikročástic)?
jinak řečeno: jsou těla, buňky, atomy, molekuly atd. reálnými celky, byť jen pomíjivé povahy - nebo je to jen iluze, hrubozrnná aproximace interakcí mikročástic?
a co je příčinou dějů? jen mikročástice nebo i vyšší celky?
vědci říkají, že se diví, že realita je tak dobře popsatelná matematikou: možná ale do značné míry jen popisují vlastní matematické konstrukce, z reality vidí jen to, co je matematizovatelné...
dále, předpokládají pořád teoretické stanoviště/hledisko: teorie nezávisle zvnějšku popíše svět...tedy distinkce mezi nezávislým neviditelným subjektem, který objektivně v teorii popíše/zobrazí svět...je toto udržitelné v mikrosvětě? lze dále oddělovat objekt od subjektu či se tvářit, že uchopující vědomí/subjekt neexistuje, nijak se nepodílí na podobě teorie a může se od objektu natolik odtrhnout, aby jej popsal objektivně?
získávají svým zapojením do vyšších celků jiné vlastnosti, stanou se jen funkcí daného celku nebo je to klam a žádné vyšší úrovně reality neexistují (a vše se odehrává jen na základní úrovni interakce mikročástic)?
jinak řečeno: jsou těla, buňky, atomy, molekuly atd. reálnými celky, byť jen pomíjivé povahy - nebo je to jen iluze, hrubozrnná aproximace interakcí mikročástic?
a co je příčinou dějů? jen mikročástice nebo i vyšší celky?
vědci říkají, že se diví, že realita je tak dobře popsatelná matematikou: možná ale do značné míry jen popisují vlastní matematické konstrukce, z reality vidí jen to, co je matematizovatelné...
dále, předpokládají pořád teoretické stanoviště/hledisko: teorie nezávisle zvnějšku popíše svět...tedy distinkce mezi nezávislým neviditelným subjektem, který objektivně v teorii popíše/zobrazí svět...je toto udržitelné v mikrosvětě? lze dále oddělovat objekt od subjektu či se tvářit, že uchopující vědomí/subjekt neexistuje, nijak se nepodílí na podobě teorie a může se od objektu natolik odtrhnout, aby jej popsal objektivně?
Strach ti lže a ty mu věříš!
- výstižná věta pochází od Petra B.
v úzkostném nastavení dochází k zajímavému jevu:
věřím tomu, co je zjevně nepravda, o čem i vím, že je to nepravda, ale emoce mi tvrdí opak, takže nakonec více věřím jim...
co úzkost říká:
a) že je dotyční neschopný, nezvládne tedy budoucnost
b) že budoucnost bude katastrofická
c) že druzí lidé jsou mocnější, zlí a jakmile spatří slabost, dotyčného zničí, či alespoň využijí, zažije od nich výsměch, ponížení, skandál, trapas
d) že nakonec vše dopadne špatně a jediné, co lze, je oddalovat neodvratný tragický konec, který ale přijde brzy
úzkost překrucuje fakta, zveličuje to, co do obrázku zapadá, zbytek ignoruje či bagatelizuje:
a) nepravdivě zmenšuje schopnosti dotyčného na minimum
b) nepravdivě zvětšuje slabosti dotyčného na maximum (je až úsměvné, jak daleko to může zajít: evidentně schopný člověk si v úzkosti může myslet, že je úplná nula, až tak moc je posedlý afektem, že mu realita zcela uniká...je to až neuvěřitelné, jeho rozum je v té chvíli zcela determinován afekty, které ho zcela matou)
c) nepravdivě zvětšuje zlé vlastnosti druhých, jejich údajnou nebezpečnost, jejich soupeřivost, agresivitu, schopnost pomstít, využít, uškodit, zničit, vysmát se
d) nepravdivě nevidí dobré vlastnosti druhých, jejich slabost, dobrotu, laskavost, citlivost, soucit, shovívavost, lidskost (druzí jsou přece nakonec hodně stejní jako já!)
e) nepravdivě katastrofizuje budoucnost, nevidí reálné dobré možnosti, které se nabízejí...vidí jen lživě vše špatné a ještě to zveličuje
úzkostlivý člověk je jak v horečce, transu, je doslova MIMO REALITU, ve svém nepravdivém vidění světa, které považuje za skutečný obrázek světa...
středobodem úzkostlivého je:
1) jsem neschopná nula
2) druzí jsou zlí a zničí mě...nikdo mi nepomůže
3) brzy přijde katastrofa, která mě zničí
tedy je v úzkostlivci smrtelná vážnost, strnulost, křeč, horečka, pocení, křeče a vředy v žaludku, třes a tiky, permanentní stres
úzkostlivec se navíc bojí druhých, bojí se výsměchu, ponížení - toho, že uvidí jeho slabost a neschopnost a zničí ho, bude to ostuda, trapas, hrozná situace (extrémně přeceňuje závažnost tohoto možného "trapasu")
myslím, že přesvědčení o vlastní neschopnosti je ZÁKLADEM všeho dalšího...úzkostlivec se pak může stát ZÁVISLÝM na druhých, na těch "několika málo hodných druhých, kteří nejsou tak zlí jako všichni ostatní druzí, ale navíc jsou silnější než já, takže mi snad, když budu hodný, pomůžou, jsou totiž strašně moc hodní", úzkostlivec se pak může od druhých neustále ujišťovat, chtít stále další ubezpečení, další dodání jistoty, protože sobě ani svému úsudku nevěří...
úzkostlivec strašně touží po tom, aby někomu mohl skutečně věřit, důvěřovat...a pak samozřejmě po bezpečí, klidu, jistotě
úzkostlivec zajímavě dělí lidi, což je další jeho nepravdivé poznání: pár přátel, ke kterým má důvěru, považuje za skutečně dobré a taky mají jakousi moc (kterou on nemá)...zatímco celý zbytek lidstva, všech dalších 7 miliard lidí, je totálně zlý, nelze jim věřit, jsou nebezpeční, egoističtí, a pokud přijdou na to, že on je neschopný, zničí ho, využijí, vysmějí se mu, poníží ho, budou jím pohrdat
úzkostlivec jednak nepravdivě sebe podceňuje
dále nepravdivě soudí, že jen jeho přátelé jsou "hodní" a zcela odlišní od ostatních lidí...nedošlo mu, že okruh jeho přátel je víceméně náhodný vzorek lidstva a že ostatní lidé se od nich příliš neliší: takže, pokud jsou hodní jeho přátelé...jsou podobně citliví lidští, soucitní, velkomyslní i ostatní, včetně snahy po dobru, spravedlnosti právu...a jsou samozřejmě stejně sobečtí jako i jeho přátelé, a jsou samozřejmě hodnější na své přítele než na lidi, které neznají...ale ani na ty nejsou přece zlí, stejně jako jeho přátelé...
toto všechno zní banálně, problém je však v tom, že během úzkosti si dotyčný dané věci neuvědomuje, což souvisí s jeho selektivní pokroucenou pozorností i selektivním ukládáním dat do paměti a vybavováním si z ní (týká se krátkodobé i dlouhodobé paměti)
ustrašenec žije v nepravdě, jeho EMOCE NEJSOU REALITOU, jak si mylně myslí, jak ho o tom emoce přesvědčují stále znova, v dalších atacích úzkosti
úzkosti jsou často somatickými návaly, rychlými proudy krve, napětím ve svalech, křečemi či bolestmi, pohyby žaludku atd.
v té chvíli úzkostlivec strne, je v horečce: jde vlastně o nemoc těla způsobující nepravdivé poznání, které nemoc dále prohlubuje
proti tomu lze bojovat jedině pravdou - ta totiž spustí protikladné emoce, které mohou přebít emoce lživého poznání
je třeba skutečně pravdě uvěřit - jedině afekt jistoty, pevné víry, přesvědčení může přebít afekt strachu, paniky, děsu, úzkosti
v největších záchvatech paniky, děsu a hrůzy samozřejmě člověk nemůže přemýšlet...ale jakmile to ustoupí, což je za chvíli, měl by hned začít zpochybňovat daná úzkostná přesvědčení a stavět proti nim jiná, alternativní...snažit se verifikovat a falzifikovat daná přesvědčení, hledat fakta, která je podporují i vyvracejí, snažit se přijít na příčiny, proč daná přesvědčení zastávám atd.
úzkosti se objevují opakovaně, jako nutkavé-vtíravé myšlenky, které nejsou jak u OCD ego-dystonní, ale zde ego-syntonní..je třeba s nimi vždy znovu bojovat rozumem, ale také pohybem, cvičením
úzkostlivci často sahají pro uklidnění po pivu, alkoholu či sladkostech, případně lécích...ano, proces např. jedení uklidňuje, dochází k příjemnému naplňování, slasti na jazyku, žvýkání a polykání i "padání" jídla do žaludku a jeho postupnému zaplňování a roztahování, což může tlumit strach, výsledkem je však obezita...a také, často strach pomine jen tím, že dělám něco jiného (mohl bych místo jídla třeba hrát na kytaru a strach by zmizel stejně) nebo prostě jen odplyne časem (netrval by dlouho tak jako tak)...a navíc, strach se může klidně hned po jídle vrátit, bez rozdílu, zda jsem jedl nebo nejedl...v případě alkoholu se vrací ráno, v mnohem intenzivnější podobě, a ještě během večera ho může vystřídat alkoholová deprese...
je třeba stále znovu si připomínat, že během úzkosti nejsem v realitě, nevidím svět reálně, takový, jaký ve skutečnosti je...vidím jen svoje iluze, bludy, a dle nich uvažuji, předvídám, vysvětluji: všechno je falešné, lživé
v úzkostném nastavení dochází k zajímavému jevu:
věřím tomu, co je zjevně nepravda, o čem i vím, že je to nepravda, ale emoce mi tvrdí opak, takže nakonec více věřím jim...
co úzkost říká:
a) že je dotyční neschopný, nezvládne tedy budoucnost
b) že budoucnost bude katastrofická
c) že druzí lidé jsou mocnější, zlí a jakmile spatří slabost, dotyčného zničí, či alespoň využijí, zažije od nich výsměch, ponížení, skandál, trapas
d) že nakonec vše dopadne špatně a jediné, co lze, je oddalovat neodvratný tragický konec, který ale přijde brzy
úzkost překrucuje fakta, zveličuje to, co do obrázku zapadá, zbytek ignoruje či bagatelizuje:
a) nepravdivě zmenšuje schopnosti dotyčného na minimum
b) nepravdivě zvětšuje slabosti dotyčného na maximum (je až úsměvné, jak daleko to může zajít: evidentně schopný člověk si v úzkosti může myslet, že je úplná nula, až tak moc je posedlý afektem, že mu realita zcela uniká...je to až neuvěřitelné, jeho rozum je v té chvíli zcela determinován afekty, které ho zcela matou)
c) nepravdivě zvětšuje zlé vlastnosti druhých, jejich údajnou nebezpečnost, jejich soupeřivost, agresivitu, schopnost pomstít, využít, uškodit, zničit, vysmát se
d) nepravdivě nevidí dobré vlastnosti druhých, jejich slabost, dobrotu, laskavost, citlivost, soucit, shovívavost, lidskost (druzí jsou přece nakonec hodně stejní jako já!)
e) nepravdivě katastrofizuje budoucnost, nevidí reálné dobré možnosti, které se nabízejí...vidí jen lživě vše špatné a ještě to zveličuje
úzkostlivý člověk je jak v horečce, transu, je doslova MIMO REALITU, ve svém nepravdivém vidění světa, které považuje za skutečný obrázek světa...
středobodem úzkostlivého je:
1) jsem neschopná nula
2) druzí jsou zlí a zničí mě...nikdo mi nepomůže
3) brzy přijde katastrofa, která mě zničí
tedy je v úzkostlivci smrtelná vážnost, strnulost, křeč, horečka, pocení, křeče a vředy v žaludku, třes a tiky, permanentní stres
úzkostlivec se navíc bojí druhých, bojí se výsměchu, ponížení - toho, že uvidí jeho slabost a neschopnost a zničí ho, bude to ostuda, trapas, hrozná situace (extrémně přeceňuje závažnost tohoto možného "trapasu")
myslím, že přesvědčení o vlastní neschopnosti je ZÁKLADEM všeho dalšího...úzkostlivec se pak může stát ZÁVISLÝM na druhých, na těch "několika málo hodných druhých, kteří nejsou tak zlí jako všichni ostatní druzí, ale navíc jsou silnější než já, takže mi snad, když budu hodný, pomůžou, jsou totiž strašně moc hodní", úzkostlivec se pak může od druhých neustále ujišťovat, chtít stále další ubezpečení, další dodání jistoty, protože sobě ani svému úsudku nevěří...
úzkostlivec strašně touží po tom, aby někomu mohl skutečně věřit, důvěřovat...a pak samozřejmě po bezpečí, klidu, jistotě
úzkostlivec zajímavě dělí lidi, což je další jeho nepravdivé poznání: pár přátel, ke kterým má důvěru, považuje za skutečně dobré a taky mají jakousi moc (kterou on nemá)...zatímco celý zbytek lidstva, všech dalších 7 miliard lidí, je totálně zlý, nelze jim věřit, jsou nebezpeční, egoističtí, a pokud přijdou na to, že on je neschopný, zničí ho, využijí, vysmějí se mu, poníží ho, budou jím pohrdat
úzkostlivec jednak nepravdivě sebe podceňuje
dále nepravdivě soudí, že jen jeho přátelé jsou "hodní" a zcela odlišní od ostatních lidí...nedošlo mu, že okruh jeho přátel je víceméně náhodný vzorek lidstva a že ostatní lidé se od nich příliš neliší: takže, pokud jsou hodní jeho přátelé...jsou podobně citliví lidští, soucitní, velkomyslní i ostatní, včetně snahy po dobru, spravedlnosti právu...a jsou samozřejmě stejně sobečtí jako i jeho přátelé, a jsou samozřejmě hodnější na své přítele než na lidi, které neznají...ale ani na ty nejsou přece zlí, stejně jako jeho přátelé...
toto všechno zní banálně, problém je však v tom, že během úzkosti si dotyčný dané věci neuvědomuje, což souvisí s jeho selektivní pokroucenou pozorností i selektivním ukládáním dat do paměti a vybavováním si z ní (týká se krátkodobé i dlouhodobé paměti)
ustrašenec žije v nepravdě, jeho EMOCE NEJSOU REALITOU, jak si mylně myslí, jak ho o tom emoce přesvědčují stále znova, v dalších atacích úzkosti
úzkosti jsou často somatickými návaly, rychlými proudy krve, napětím ve svalech, křečemi či bolestmi, pohyby žaludku atd.
v té chvíli úzkostlivec strne, je v horečce: jde vlastně o nemoc těla způsobující nepravdivé poznání, které nemoc dále prohlubuje
proti tomu lze bojovat jedině pravdou - ta totiž spustí protikladné emoce, které mohou přebít emoce lživého poznání
je třeba skutečně pravdě uvěřit - jedině afekt jistoty, pevné víry, přesvědčení může přebít afekt strachu, paniky, děsu, úzkosti
v největších záchvatech paniky, děsu a hrůzy samozřejmě člověk nemůže přemýšlet...ale jakmile to ustoupí, což je za chvíli, měl by hned začít zpochybňovat daná úzkostná přesvědčení a stavět proti nim jiná, alternativní...snažit se verifikovat a falzifikovat daná přesvědčení, hledat fakta, která je podporují i vyvracejí, snažit se přijít na příčiny, proč daná přesvědčení zastávám atd.
úzkosti se objevují opakovaně, jako nutkavé-vtíravé myšlenky, které nejsou jak u OCD ego-dystonní, ale zde ego-syntonní..je třeba s nimi vždy znovu bojovat rozumem, ale také pohybem, cvičením
úzkostlivci často sahají pro uklidnění po pivu, alkoholu či sladkostech, případně lécích...ano, proces např. jedení uklidňuje, dochází k příjemnému naplňování, slasti na jazyku, žvýkání a polykání i "padání" jídla do žaludku a jeho postupnému zaplňování a roztahování, což může tlumit strach, výsledkem je však obezita...a také, často strach pomine jen tím, že dělám něco jiného (mohl bych místo jídla třeba hrát na kytaru a strach by zmizel stejně) nebo prostě jen odplyne časem (netrval by dlouho tak jako tak)...a navíc, strach se může klidně hned po jídle vrátit, bez rozdílu, zda jsem jedl nebo nejedl...v případě alkoholu se vrací ráno, v mnohem intenzivnější podobě, a ještě během večera ho může vystřídat alkoholová deprese...
je třeba stále znovu si připomínat, že během úzkosti nejsem v realitě, nevidím svět reálně, takový, jaký ve skutečnosti je...vidím jen svoje iluze, bludy, a dle nich uvažuji, předvídám, vysvětluji: všechno je falešné, lživé
potlačování a OCD...důležitý posun v tématu
nemocný si myslí, že je nebezpečná myšlenka
proč si to myslí? má ji asociovanou s předchozím traumatem, úzkostí
má ji asociovanou jako příčinu svého utrpení
přitom příčinou není ta myšlenka, ale její potlačování - jde tedy o klam, zaměnil příčinu a její pouhý neutrální spouštěč (myšlenku), něco co je s příčinou utrpení jen asociováno
myšlenku nemám ve své moci
cyklický akt potlačování mám ve své moci
myšlenka nezpůsobuje problém a utrpení
akt potlačování je zdrojem všeho utrpení
je tedy třeba přestat potlačovat, což mám ve své moci
co nastartuje tendenci potlačovat?
strach z myšlenky
poznání, že myšlenka je neškodná, zamezí reflexivní obranně/boji/útěku potlačování
proč se na myšlenku reaguje potlačováním?
spontánní obrana, boj, útěk
proč se na myšlenku nereaguje jen nehnutostí, nevšímavostí?
protože mysl celkově je nastavena horečnatě, navíc je po objevení myšlenky ve stavu paniky
je třeba posílit vědomí a poznání kontroly a vlastní moci, kterou mám
OCD pacient si totiž myslí, že nemá věci pod kontrolou a zoufale je pod kontrolou mít chce
OCD pacient spontánně identifikuje jako nebezpečí samotnou myšlenku,k teré se bojí, proto ji začne zuřivě potlačovat
problém však není v myšlence: všechno zlo vyvolává právě jeho potlačování...a čím víc zla, tím víc potlačování a tak se utrpení stupňuje
jaký je přesný vztah mezi myšlenkou a jejím potlačováním?
potlačování jí vyvolává
potlačování je vlastně ZAMĚŘENÍ POZORNOSTI, maximální snaha NESOUSTŘEDIT se na myšlenku, přinutit ohnisko své pozornosti "myslet na něco jiného"
OCD porucha tedy souvisí s poruchou pozornosti (a následně i učení), s poruchou kontrolních a exekutivních kontrolních funkcí, s poruchou kontroly
potlačujeme myšlenku - přitom bychom měli jen přestat s potlačováním: přestat zatínat pěst své mysli, přestat svou mysl stahovat, stlačovat, koncentrovat do bodu, kde není ona myšlenka
proč potlačování myšlenky vyvolává tuto myšlenku?
protože není jen jejím vyháněním, ale i zuřivým jejím zpřítomňováním, zuřivým soustředěním se na ní, zaměřením pozornosti na ní, byť třeba jen implicitně a negativně ve smyslu: hlavně ať tu TA myšlenka není!...
když něco potlačuji, vlastně na to zaměřuji svou pozornost, takže to vyvolávám
potlačování věci je vlastně uvědomováním si věci, soustředěním se na danou věc
navíc potlačování dává myšlence silný emoční náboj, negativní emoční náboj úzkosti, strachu: tím ji zvýznamňuje, činí ji velkou a důležitou, takže se samozřejmě - jakožto něco mimořádně důležitého - objevuje v mysli stále znova
obsedant se zaměřuje na vztah "já a myšlenka", kdy myšlenka je cosi zdánlivě vnějšího a velkého, co je třeba potlačit
obsedant vůbec nereflektuje samotný svůj proces potlačování, ani to, proč ho provádí, jak vypadá, jakou má podobu, fáze, složky
přitom obsedant by měl řešit právě fenomén potlačování
potlačování má mnoho podob (viz jeden z předchozích článků)
často myšlenka ani v mysli "nezazní": jen bleskne hlavou, že zde je "ta myšlenka" a hned se začne potlačovat..nebo zazní jen první slovo z ní a hned se zablokuje, zarazí a začne se potlačovat
potlačování samozřejmě do jisté míry efektivní je: ale jen krátkodobě, zmrazí totiž myšlení, myšlení ustrne, často se ani myšlenka už znovu neopakuje, ale myšlení je zablokované
TEDY: nepotlačuj myšlenku, ta není nebezpečná a ani není zdrojem tvých problémů
potlačuj samotné potlačování - přestaň potlačovat, to máš ve své moci...já vím, ne zcela, ale do značné míry skutečně ano...potlačování se přeci neděje slepě, automaticky a mechanicky, ale jsi to ty, obsedant, kdo nutkavě stále znovu myšlenku potlačuješ...tak to jen přestaň dělat a je to
a když se myšlenka znovu objeví, zkrátka nereaguj potlačováním, zachovej klidnou hlavu, nech ji být, ať si párkrát (třeba i stokrát, ale tak daleko to bez tvého potlačování nikdy nedojde) zazní, pak zas odezní...buď vůči myšlence otužilý, což je snadné, pokud víš, že ona není zlá, nic zlého ti nezpůsobí, když ji nezačneš horečně a zuřivě a úzkostlivě potlačovat
zažiješ potom svobodu, volnost: energii, kterou jsi vložil do potlačování, můžeš vložit do plodnější činnosti
je dobré vědět, že to máš pod kontrolou
obsedant obvykle zuřivě potlačuje a čeká, co se ještě stane, zda ho myšlenka úplně zahltí, zda ho přemůže, zda mu zcela zablokuje jeho myšlení atd.
ale tak to nikdy není: ano, jeho myšlení může být zablokované, ano, může mít velmi silné bolesti a snad i přemýšlet o sebedestrukci, sebevraždě...ale to vše nezpůsobila ta nevinná myšlenka, neutrální mechanismus, ale jen a pouze samotný mechanismus jejího potlačování, který vykonává on sám a má ho do značné míry ve své vlastní moci!!!
nechme myšlenky, ať přichází a zase mizí...nikdy se v hlavě neudrží dlouho, když je k sobě nepřitáhneme, a to pozitivním nebo negativním zájmem, tím, že je chceme v mysli udržet - a nebo stejně tím, že je strašně moc v mysli nechceme mít...
obsedant se bojí vpádu myšlenky, toho, že mu myšlenka už zase (!!!) v hlavě bude znít, že zase přijde ze strany či dokonce někde zevnitř mysli...připisuje myšlence všechno své utrpení, proto se jí tak moc bojí
přitom je to jen chyba v poznání: příčinou tvého utrpení není ona myšlenka, ale jen a pouze samotný cyklický a mechanický, agresivní a zuřivý (v zoufalé obraně konaný) akt potlačování
samozřejmě nemusí jít jen o myšlenku, ale také o představu
i kdyby obsah myšlenky byl rouhačský, svatokrádežný, tabuizovaný, sexuální atd., je třeba pacienta ujistit, že tím, že se myšlenka objevuje, nedělá žádný hřích, nenese na tom žádnou vinu, jde o nemoc...
námitka: cožpak ona myšlenka nemůže být hříšná?
může - ale pak pacient je vinen jen zčásti, protože ji potlačuje, čímž dokazuje vůli alespoň části své osobnosti nehřešit...
nemá tedy v potlačování pokračovat, aby neměl větší hřích?
nikoliv, protože tím jen myšlenku vyvolává víc a víc...tedy chce-li skutečně nehřešit, musí přestat s potlačováním a uvědomit si, že za své mimovolní myšlenky nenese žádnou nebo skoro žádnou odpovědnost a že jediné, co má ve své moci, je akt jejich (ne)potlačování...když tedy nechce hřešit myšlenkou, musí ji paradoxně přestat potlačovat
navíc, pacient sám musí vidět, že jeho jednání je chorobné: a Bůh, pokud je, jistě není tyranský a malicherný sadista, aby trestal obsedanty za jejich - vždy nakonec malicherné - myšlenky...
nenahradí se zde potlačování myšlenky jen dalším obsedantním potlačováním potlačování?
nikoliv, protože zde jen přestaneme dělat mentální/volní akt, který máme ve své moci, kterého jsme příčnou - nebudeme potlačovat nějakou mentální entitu (myšlenku, představu, algoritmus), ale jen nějaký akt své vůle, své mysli, akt zaměření své pozornosti, koncentrace, akt snahy něco si uvědomit a na něco zapomenout, něco vypudit, vytěsnit, vytlačit z mysli či alespoň jen na její okraj
je třeba si uvědomit, že myšlenka už je v mozku samozřejmě asociována s mnoha sítěmi úzkosti, strachu a také se skoro až mechanickými akty potlačování, strnulosti, stahování mysli...takže nepůjde vše tak hladce
je třeba však nepolevovat v trpělivém NEPOTLAČOVÁNÍ..mozek je plastický, postupně se obsedantní sítě překryjí jinými, při stresu či delší zátěži je možná remise, máme však v rukou klíči, jak se bránit - a netřeba k tomu SSRI ani KBT, stačí jen nepotlačovat natolik, nakolik můžeme: a můžeme už teď dost a později čím dál víc...neovlivníme ty složky procesu potlačování, které už jsou zautomatizované, reflexivní...ale zbytek (což je podstatná část) ovlivnit můžeme razantně...plus pomáhá už i vědomí garantované pravdivým poznáním, že myšlenky se bát nemusíme (protože právě myšlenka spustí v mysli ALARM), protože myšlenka sama nic nedělá, pokud jí nezačneme potlačovat - že jen potlačování a nikdy ne myšlenka mysl stáhne a způsobuje nepředstavitelné utrpení...
je třeba zejména přestat věřit tomu, že za vše může myšlenka, že myšlenka je oním nebezpečím...jde o zjevný omyl, avšak omyl silně zakořeněný
hraje zde roli autosugesce, víra v sebe, subjektivně-emoční hodnocení situace: když věřím, že myšlenka mě zahltí, nezahltí mě sice nikdy ona, ale zničí mě mé neustále potlačování této myšlenky, které ji stále znova vyvolává
je třeba se připravit na nepříjemné pocity, které se s myšlenkou vždy objeví: úlek, strach, strnulost, bázeň, zhnusení, vztek, otrávenost, naštvanost
přesto je třeba zůstat klidný, vyrovnaný, trpělivý
jak to však dokázat?
trpělivost plyne z vědomí, že pokud nebudu s myšlenkou nic dělat, pokud nezačnu hlava-nehlava potlačovat, nic dalšího hrozného se URČITĚ nestane
můj klid tedy plyne z vědomí, že mám situaci pod kontrolou: a to je přece to, po čem obsedant touží nejvíce...
jen to otázka cviku, jsou horší dny, stres a námaha mohou přitížit
lze namítnout, že má analýza je možná špatně a jen se snaží obsedantně-nutkavě autosugestivně přesvědčit, že platí
nejde však jen o moji analýzu, jen jsem ji v něčem prohloubil (zejména z pohledu introspekce), zachoval jsem maximální pečlivost, ale mýlit jsem se mohl
zejména co se týká vůle, která má údajně možnost potlačovat a nepotlačovat myšlenku
máme vůbec vůli? co je to vůle? není to jen vjem, pocit, prožitek, emoce?
to není ale zde podstatné, zde jde o to, že subjektivně shledáváme, že můžeme potlačovat - a také můžeme PŘESTAT potlačovat a že pokud přestaneme, přestane nás myšlenka obtěžovat, a tedy už není třeba se jí nadále bát...
proč si to myslí? má ji asociovanou s předchozím traumatem, úzkostí
má ji asociovanou jako příčinu svého utrpení
přitom příčinou není ta myšlenka, ale její potlačování - jde tedy o klam, zaměnil příčinu a její pouhý neutrální spouštěč (myšlenku), něco co je s příčinou utrpení jen asociováno
myšlenku nemám ve své moci
cyklický akt potlačování mám ve své moci
myšlenka nezpůsobuje problém a utrpení
akt potlačování je zdrojem všeho utrpení
je tedy třeba přestat potlačovat, což mám ve své moci
co nastartuje tendenci potlačovat?
strach z myšlenky
poznání, že myšlenka je neškodná, zamezí reflexivní obranně/boji/útěku potlačování
proč se na myšlenku reaguje potlačováním?
spontánní obrana, boj, útěk
proč se na myšlenku nereaguje jen nehnutostí, nevšímavostí?
protože mysl celkově je nastavena horečnatě, navíc je po objevení myšlenky ve stavu paniky
je třeba posílit vědomí a poznání kontroly a vlastní moci, kterou mám
OCD pacient si totiž myslí, že nemá věci pod kontrolou a zoufale je pod kontrolou mít chce
OCD pacient spontánně identifikuje jako nebezpečí samotnou myšlenku,k teré se bojí, proto ji začne zuřivě potlačovat
problém však není v myšlence: všechno zlo vyvolává právě jeho potlačování...a čím víc zla, tím víc potlačování a tak se utrpení stupňuje
jaký je přesný vztah mezi myšlenkou a jejím potlačováním?
potlačování jí vyvolává
potlačování je vlastně ZAMĚŘENÍ POZORNOSTI, maximální snaha NESOUSTŘEDIT se na myšlenku, přinutit ohnisko své pozornosti "myslet na něco jiného"
OCD porucha tedy souvisí s poruchou pozornosti (a následně i učení), s poruchou kontrolních a exekutivních kontrolních funkcí, s poruchou kontroly
potlačujeme myšlenku - přitom bychom měli jen přestat s potlačováním: přestat zatínat pěst své mysli, přestat svou mysl stahovat, stlačovat, koncentrovat do bodu, kde není ona myšlenka
proč potlačování myšlenky vyvolává tuto myšlenku?
protože není jen jejím vyháněním, ale i zuřivým jejím zpřítomňováním, zuřivým soustředěním se na ní, zaměřením pozornosti na ní, byť třeba jen implicitně a negativně ve smyslu: hlavně ať tu TA myšlenka není!...
když něco potlačuji, vlastně na to zaměřuji svou pozornost, takže to vyvolávám
potlačování věci je vlastně uvědomováním si věci, soustředěním se na danou věc
navíc potlačování dává myšlence silný emoční náboj, negativní emoční náboj úzkosti, strachu: tím ji zvýznamňuje, činí ji velkou a důležitou, takže se samozřejmě - jakožto něco mimořádně důležitého - objevuje v mysli stále znova
obsedant se zaměřuje na vztah "já a myšlenka", kdy myšlenka je cosi zdánlivě vnějšího a velkého, co je třeba potlačit
obsedant vůbec nereflektuje samotný svůj proces potlačování, ani to, proč ho provádí, jak vypadá, jakou má podobu, fáze, složky
přitom obsedant by měl řešit právě fenomén potlačování
potlačování má mnoho podob (viz jeden z předchozích článků)
často myšlenka ani v mysli "nezazní": jen bleskne hlavou, že zde je "ta myšlenka" a hned se začne potlačovat..nebo zazní jen první slovo z ní a hned se zablokuje, zarazí a začne se potlačovat
potlačování samozřejmě do jisté míry efektivní je: ale jen krátkodobě, zmrazí totiž myšlení, myšlení ustrne, často se ani myšlenka už znovu neopakuje, ale myšlení je zablokované
TEDY: nepotlačuj myšlenku, ta není nebezpečná a ani není zdrojem tvých problémů
potlačuj samotné potlačování - přestaň potlačovat, to máš ve své moci...já vím, ne zcela, ale do značné míry skutečně ano...potlačování se přeci neděje slepě, automaticky a mechanicky, ale jsi to ty, obsedant, kdo nutkavě stále znovu myšlenku potlačuješ...tak to jen přestaň dělat a je to
a když se myšlenka znovu objeví, zkrátka nereaguj potlačováním, zachovej klidnou hlavu, nech ji být, ať si párkrát (třeba i stokrát, ale tak daleko to bez tvého potlačování nikdy nedojde) zazní, pak zas odezní...buď vůči myšlence otužilý, což je snadné, pokud víš, že ona není zlá, nic zlého ti nezpůsobí, když ji nezačneš horečně a zuřivě a úzkostlivě potlačovat
zažiješ potom svobodu, volnost: energii, kterou jsi vložil do potlačování, můžeš vložit do plodnější činnosti
je dobré vědět, že to máš pod kontrolou
obsedant obvykle zuřivě potlačuje a čeká, co se ještě stane, zda ho myšlenka úplně zahltí, zda ho přemůže, zda mu zcela zablokuje jeho myšlení atd.
ale tak to nikdy není: ano, jeho myšlení může být zablokované, ano, může mít velmi silné bolesti a snad i přemýšlet o sebedestrukci, sebevraždě...ale to vše nezpůsobila ta nevinná myšlenka, neutrální mechanismus, ale jen a pouze samotný mechanismus jejího potlačování, který vykonává on sám a má ho do značné míry ve své vlastní moci!!!
nechme myšlenky, ať přichází a zase mizí...nikdy se v hlavě neudrží dlouho, když je k sobě nepřitáhneme, a to pozitivním nebo negativním zájmem, tím, že je chceme v mysli udržet - a nebo stejně tím, že je strašně moc v mysli nechceme mít...
obsedant se bojí vpádu myšlenky, toho, že mu myšlenka už zase (!!!) v hlavě bude znít, že zase přijde ze strany či dokonce někde zevnitř mysli...připisuje myšlence všechno své utrpení, proto se jí tak moc bojí
přitom je to jen chyba v poznání: příčinou tvého utrpení není ona myšlenka, ale jen a pouze samotný cyklický a mechanický, agresivní a zuřivý (v zoufalé obraně konaný) akt potlačování
samozřejmě nemusí jít jen o myšlenku, ale také o představu
i kdyby obsah myšlenky byl rouhačský, svatokrádežný, tabuizovaný, sexuální atd., je třeba pacienta ujistit, že tím, že se myšlenka objevuje, nedělá žádný hřích, nenese na tom žádnou vinu, jde o nemoc...
námitka: cožpak ona myšlenka nemůže být hříšná?
může - ale pak pacient je vinen jen zčásti, protože ji potlačuje, čímž dokazuje vůli alespoň části své osobnosti nehřešit...
nemá tedy v potlačování pokračovat, aby neměl větší hřích?
nikoliv, protože tím jen myšlenku vyvolává víc a víc...tedy chce-li skutečně nehřešit, musí přestat s potlačováním a uvědomit si, že za své mimovolní myšlenky nenese žádnou nebo skoro žádnou odpovědnost a že jediné, co má ve své moci, je akt jejich (ne)potlačování...když tedy nechce hřešit myšlenkou, musí ji paradoxně přestat potlačovat
navíc, pacient sám musí vidět, že jeho jednání je chorobné: a Bůh, pokud je, jistě není tyranský a malicherný sadista, aby trestal obsedanty za jejich - vždy nakonec malicherné - myšlenky...
nenahradí se zde potlačování myšlenky jen dalším obsedantním potlačováním potlačování?
nikoliv, protože zde jen přestaneme dělat mentální/volní akt, který máme ve své moci, kterého jsme příčnou - nebudeme potlačovat nějakou mentální entitu (myšlenku, představu, algoritmus), ale jen nějaký akt své vůle, své mysli, akt zaměření své pozornosti, koncentrace, akt snahy něco si uvědomit a na něco zapomenout, něco vypudit, vytěsnit, vytlačit z mysli či alespoň jen na její okraj
je třeba si uvědomit, že myšlenka už je v mozku samozřejmě asociována s mnoha sítěmi úzkosti, strachu a také se skoro až mechanickými akty potlačování, strnulosti, stahování mysli...takže nepůjde vše tak hladce
je třeba však nepolevovat v trpělivém NEPOTLAČOVÁNÍ..mozek je plastický, postupně se obsedantní sítě překryjí jinými, při stresu či delší zátěži je možná remise, máme však v rukou klíči, jak se bránit - a netřeba k tomu SSRI ani KBT, stačí jen nepotlačovat natolik, nakolik můžeme: a můžeme už teď dost a později čím dál víc...neovlivníme ty složky procesu potlačování, které už jsou zautomatizované, reflexivní...ale zbytek (což je podstatná část) ovlivnit můžeme razantně...plus pomáhá už i vědomí garantované pravdivým poznáním, že myšlenky se bát nemusíme (protože právě myšlenka spustí v mysli ALARM), protože myšlenka sama nic nedělá, pokud jí nezačneme potlačovat - že jen potlačování a nikdy ne myšlenka mysl stáhne a způsobuje nepředstavitelné utrpení...
je třeba zejména přestat věřit tomu, že za vše může myšlenka, že myšlenka je oním nebezpečím...jde o zjevný omyl, avšak omyl silně zakořeněný
hraje zde roli autosugesce, víra v sebe, subjektivně-emoční hodnocení situace: když věřím, že myšlenka mě zahltí, nezahltí mě sice nikdy ona, ale zničí mě mé neustále potlačování této myšlenky, které ji stále znova vyvolává
je třeba se připravit na nepříjemné pocity, které se s myšlenkou vždy objeví: úlek, strach, strnulost, bázeň, zhnusení, vztek, otrávenost, naštvanost
přesto je třeba zůstat klidný, vyrovnaný, trpělivý
jak to však dokázat?
trpělivost plyne z vědomí, že pokud nebudu s myšlenkou nic dělat, pokud nezačnu hlava-nehlava potlačovat, nic dalšího hrozného se URČITĚ nestane
můj klid tedy plyne z vědomí, že mám situaci pod kontrolou: a to je přece to, po čem obsedant touží nejvíce...
jen to otázka cviku, jsou horší dny, stres a námaha mohou přitížit
lze namítnout, že má analýza je možná špatně a jen se snaží obsedantně-nutkavě autosugestivně přesvědčit, že platí
nejde však jen o moji analýzu, jen jsem ji v něčem prohloubil (zejména z pohledu introspekce), zachoval jsem maximální pečlivost, ale mýlit jsem se mohl
zejména co se týká vůle, která má údajně možnost potlačovat a nepotlačovat myšlenku
máme vůbec vůli? co je to vůle? není to jen vjem, pocit, prožitek, emoce?
to není ale zde podstatné, zde jde o to, že subjektivně shledáváme, že můžeme potlačovat - a také můžeme PŘESTAT potlačovat a že pokud přestaneme, přestane nás myšlenka obtěžovat, a tedy už není třeba se jí nadále bát...
úterý 9. dubna 2013
Tony Myers - SLAVOJ ŽIŽEK a jeho KRITIKA
dobrá kniha
Žižek je zajímavý, ale často v různých kontextech používá jenom stejnou figuru
je zajímavý spíše v detailních postřezích, jinak obsedantně mechanicky vnucuje jedinou rigidní a už neživotnou figuru myšlení
14
vlastně tuto:
identita věci je vně ní, je to její doplňek, výstřední výjimka, to, co zdánlivě ta věc vylučuje (u OCD je identitou potlačované nutkavé myšlenky právě samotný akt jejího potlačování)...pravda věci je mimo ní
jde o Hegelovo uvažování: identita bytí je v jinobytí, skrze negaci věci poznám věc samu, identita se zařizuje skrze svou negaci
18
myslím, že Žižek sám se chápe vlastně úplně stejně: je mimo systém, v odporu vůči němu, ale on mu dává celkovou příchuť, resp. cenu má právě to, co neguje a je vnější: to dává smysl negovanému vnitřku
24
identitu umožňuje rozpor
25
výjimka potvrzuje a zakládá, vytváří pravidlo
29
zrcadlové stádium - subjekt je rozpolcen mezi sebe a svůj obraz
subjekt hledá jednotu a celistvost a snaží se překonat rozdílnost, která ho ale vytvořila (a bez ní by zanikl)
30
v imaginárnu jsme druhého asimilovali, identifikovali jsme se s ním, a tak jsme vznikli (nejprve identifikace s matkou, pak muž s otcem a jeho Zákonem)
31
protiklady nechápe jako nepřítomnost a přítomnost jedné kvality, ale jako vzájemnou (ne)přítomnost dvou kvalit (zajímavé!)
32-33
reálno je to, co je vůči symbolizaci indiferentní (invariant fenomenologů?)
vpády reálna
reálno je beze smyslu, jen trvá
smysl je jen v symbolickém
trauma: reálno zde narušuje hladký běh symbolična
- trauma jako Freudova Nachträglichkeit (opožděnost): reálno je pořád stejné, až opožděně může symbolično změnit smysl události...proto je možné traumatickou událost jinak reintegrovat do symbolična, dát ji jiný smysl
35
subjekt je na hranici symbolična a reálna, když volí, rozhoduje se
36
antagonismus symbolična a reálna
37
cogito: myšlenky patří spíš jemu než ono myšlenkám (u post-strukturalismu naopak)
41
v determinismu mizí individualita: jsem jen bod, kde promlouvá systém, jen prožívám, vnímám, zakouším: netvořím
42
karteziánské pochybování, stažení se do sebe, izolace od světa, zbývá jen cogito, jde o skrytý přechod od přírody ke kultuře, jde o gesto šílenství, hegelovskou noc světa: tehdy je možné i nutné (abych nezešílel) vybudovat symbolično, kulturu
subjekt je tak prázdným bodem negativity, je protikladem všeho, není ničím, je prázdným prostorem zbaveným obsahu - subjekt je prázdnem: tak vzniká kultura
43
subjekt je mizející prostředník (katalyzátor) mezi přírodou a kulturou
šílenství je tak předpokladem zdraví
Fredric Jameson: protestantismus je mizející prostředník mezi feudalismem a kapitalismem
44
mizející prostředník je produktem asymetrie obsahu a formy - forma se opožďuje za obsahem: obsah se mění v rámci staré formy až vytvoří formu novou...první negací je změna obsahu uvnitř staré formy a v jejím jménu (!)...druhou negací (negací negace) je zničení samotné této formy (forma tak nakonec zničila samu sebe)...takto se něco stává svým protikladem, ač se paradoxně nejprve zdá, že samo sebe posiluje...univerzalizace náboženství a jeho etiky (jejich zespolečenštění, zestátnění) v protestantismu umožnila kapitalismus a nakonec to, že protestantismus se stál marginální privátní kontemplací (negace negace)
45
Schelling je pojítkem od idealismu k materialismu
jeho Věky světa (druhý ze tří konceptů): idealistická forma, ale už v ní materialistický obsah
o původu Boha
počátek..ale něco bylo před ním: chaos pudových sil, rotující pohyb, pulzace...pudové síly jsou posledním základem...jim však předchází pra-základ, Nic, bezedná propast
propast je neomezenou svobodou, neosobním chtěním, které nic nechce...toto uspokojení však s sebou nese zárodek neuspokojení...nic nechce, tedy chce nic: anihilaci každého určitého obsahu
46
nic nechtít a chtít nic jsou dvě strany stejné mince: kontrakce a expanze, které zakládají rotaci pudových sil
vůle expanzivní: něco chce - vůle kontrahující: chce vysloveně nic
výsledkem je mrtvý bod, což jsou nezdařené pokusy začít, falešné začátky
aby se bůh osamostatnil, musí se vymanit z onoho základu, vyloučí ze sebe tento zmatek, Základ své existence (a opět: základ je venku)
bůh zničí veškerý obsah v sobě, vypudí ze sebe základ, šílenství hegelovské noci světa: šílenství je tak mizející prostředník mezi nicotou a bohem
subjekt je vytvářen vypuzením základu, proto je subjekt vždy nostalgický, chce kompenzovat svoji ztrátu - subjekt se musí externalizovat, aby vůbec byl
subjekt a objekt už nestojí v protikladu, ale spíše se implikují navzájem:
47
subjekt je objekt vně sama sebe (Hegel)
subjekt je extimní (spojení externí + intimní) vůči sobě
pohled vidí sám sebe jedině v jiném, že se např. podívá do zrcadla
subjekt je tak samotným pohledem (perspektivou) na skutečnost, nemůže sám sebe vidět, ale vidí se v "zrcadle" skutečnosti
slovo je na počátku: slovo je kontraxí v rouše protikladu, tedy extenze: subjekt při vyslovení slova kontrahuje svoje bytí vně sebe, ocitám se venku, kladu svou jednotu vně
48
skrze slovo má bůh i subjekt distanci vůči reálnu
50
symbolično nahrazuje ztrátu bezprostřednosti světa
51
Beck: riziková společnost: rizika mají malou pravděpodobnost, ale když by se stala, bude to apokalypsa
52
pro Jamesona je postmoderna kulturou pozdního kapitalismu
postmoderna ztratila historický smysl (proto toužebná nostalgie po minulém: nevidím, že nebylo ideální)
riziko vytvořili lidé, pokud je chtějí snížit, vznikají nová rizika, bludná smyčka
radikální nejistota: nikdo totiž není odpovědný, chybí pevný základ přírody či tradice
54
symbolickou účinnost mají jen ty moje já, ty aspekty, které jsou uznány symbolickým
55
nejsme podřízeni tradici, ale jsme vazaly volby
56
proto se v samomasochismu vrací touha být otrokem
obsedantní neurotici převracejí regulaci touhy v touhu po regulaci samotné (!!!), netouží už po slasti, slastí je pro ně disciplína (horečnatá práce: myslím, že Žižek samotný, a někdy i já)
57
jsme nuceni oddávat se sexu
návrat superega: Oddávej se požitku!
zákon nutí něco potlačovat - superego podle pozdního Lacana přikazuje dělat přesně to, co zákon zakazuje
zákon má v sobě svévolnost, protože se ustavil násilím..toto nelegitimní násilí, kterým byl zákon ustanoven, musí být zatajeno, protože jedině tak může zákon fungovat, mužem jej totiž jenom tak pociťovat jako spravedlivý, přitom je nahodilý, svévolný
povinná slast už není slastná
58
příkaz k slasti funguje mnohem lépe k odstranění slasti než předchozí její zakazování
jedinou slastí, která zbyla, je slast s kapkou strasti, slast asketismu
59
svoboda je břemenem, touha po disciplíně
zánik velkého Druhého, tedy symbolična kompenzován vznikem mnoha malých druhých - etická dilemata řeší stále nové a nové etické komise: subjekt na ně přenáší odpovědnost, zbavuje se své svobody
60
nebo postulujeme Druhého Druhého v reálnu: paranoia, konspirační teorie, někdo tahá za nitky...paranoidní konstrukce je pokusem vyléčit se z "konce světa", ze zhroucení symbolického
cynismus k vládě, víra v konspirace
62
v postmoderně narcistická sebestřednost zoufale se snažící, aby druhý byl nalezen v reálnu
Lacan: když je symbolično zničeno, imaginárno (představy, fantazie) ústí v reálnu
symbolično = kultura
imaginárno = fantazie, sny, představy
reálno = to, co je ze světa nesymbolizovatelné, tuhé, trvající, kladoucí odpor symbolizaci, bezesmyslné
k Celestínským proroctvím: dle údajného zákona synchronicity nacházíme v zdánlivě nahodilých setkáních s druhými vzkazy pro sebe: Žižek v tom vidí ideologii komerce, která stejně nachází ve vzkazech v druhém/Druhém vzkazy pro soběstačného (individualizovaného, sobeckého) spotřebitele
čin - odmítnutí symbolična, subjekt mizí a znovu se rodí v nové podobě
63
čin je rána zasazená sobě samému, symbolická sebevražda
činy: povraždí vlastní milovanou rodinu, kterou drží nepřátelský gang, díky tomu vyhraje, pomstí se gangu a postřílí ho i jeho rodiny
nebo zabít děti, aby je uchránil před otroctvím
čin: ukřižování - bůh obětuje to, co je mu nejmilejší, aby ustavil ducha svatého, tedy církev - evangeliem je to, že se můžeme všichni znovu narodit, vytvořit něco zcela nového..proti tomu new age či gnostici jen vybízí najít své já, uskutečnit svůj skrytý potenciál
čin je negace otevírající nové možnosti
64
subjekty jsou paranoidní narcisové zatížení vlastní slasti a požitek nacházející už jen ve vlastní servilitě
65
ideologie dle Marxe: nevědí, ale dělají to - naivita, neznalost
66
ideologie je points de capiton (čalounický knoflík) - sjednocuje ideologii..v ideologickém konfliktu jde o to, který knoflík sešije ideologii (zda kapitalismus či komunismus, fašismus)
67
cynismus: víme, že vnímání reality je zdeformované, ale na tomto klamu lpíme
Sloterdijk: ideologie: velmi dobře vědí, co dělají, přesto to ale dělají
kynismus zesměšňuje pokrytectví institucí, ten je brán v potaz, cynik se však bez těchto institucí neobejde
69 namlouváme si, že věci nebereme příliš vážně, ale jednání ukazuje opak: ideologie se tedy týká spíše našeho jednání (myslet si můžeme co chceme, to je jedno, ba právě myšlení proti ideologii může dle mého soudu ideologii podporovat, protože vytváří iluzi svobody a iluzi úniku, kritiky, změny...a přitom se pracuje a jedná pořád stejně dle ideologie, ba kapitalismus se může ještě zesilovat pod rouškou zdánlivě účinné a k činu zdánlivě směřující "ideologické kritiky")
73
základem ideologie je myslet si, že mohu stát v neideologickém pravdivém postavení, kde znám objektivní pravdu
74
máme se tedy vzdát kritiky ideologie, když ideologie nelze navzájem rozsoudit? ne, to by bylo nejvíc ideologické, nahrávalo by to stávající ideologii (a postmodernismus jí v tomto dle mého soudu opravdu nahrává)
odkud kritizovat ideologie? bude řečeno dále...
Schelling ukazuje, že celek není ze dvou komplementárních polovin, protikladů, ale z nich plus z dvojíhodoplňku, který celek narušuje...v případě dvojice tělo/duch je to spirituální aspekt tělesnosti (živočišný magnetismus) a tělesný aspekt spirituality (materializace duchů)...je to ale jen jin a jang, ty taky mají v sobě vždy kousek opaku, nic nového...
76 třídní boj patří do Reálna
námitka: odkud to ví? není to jen další Žižkova ideologie?
jsou pokusy třídní boj symbolizovat, třídní boj je konstitutivním rozporem společnosti, drží společnost pohromadě
to je Žižkova myšlenka: rozpor se nemá hegelovsky smiřovat, aby byl celek dokonalejší, protože právě on konstituuje celek
nenahrává tím ale Žižek nakonec kapitalismu a jeho důrazu na konkurenci, soupeření, předhánění se, boj?!
absence třídního boje v současnosti ukazuje, že symbolizace pravicové strany dočasně vyhrála
77
ideologie zaplňuje díry v symbolickém
ideologií je např. symbolizovat konstitutivní antagonismus jen jako komplementární protiklady a považovat antagonismus jen za důsledek nerovnováhy..to zastírá fakt, že svět je konstitutivně nerovnovážný
neideologická pozice je tak jen v reálnu - v reálnu antagonismu
tento antagonismus musíme předpokládat
namítám, že celé je to jen spekulace...
78
ideologie je strašidelný doplněk k symbolickému, který skrývá jeho nedostatek v pojmutí reálna
79
Lacan - formule sexuace
a) žena neexistuje
b) žena je symptom muže
c) sexuální vztah neexistuje
80
Weininger
ženy ryze sexuální tvorové
spirituální krása ženy je jen mužova projekce jeho vlastního ideálu
muž tak v ženě jen miluje svoji lepší část (Feuerbach, ale také Freud, jenže ten to má pro obě pohlaví)
muž tak zrazuje sebe i ženu, od sebe odtrhává to lepší a u ní nerespektuje její specifitu
láska je vražda
81
Austin - řečové akty
konstativy - jen popisují
performativy - výpovědi, které něco dělají
celý jazyk je performativní, i to, co je zdánlivě pouze konstativem: to tvoří organizaci reality
rod je vždy jedním ze svých vlastních druhů
partikulární část je smyslem celku
obecný pojem je definován jeho partikulární instancí
celek může být realizován jen jeho vychýlením z rovnováhy, excesem, který je oním čalounickým knoflíkem (opět: negace či rozpor jako motor rozvoje reality)
82
ženu dle Weiningera vytváří mužův pád do jeho sexuality
žena je tak mužem vytvářena, je jeho hříchem
jediným cílem ženy je mužovu sexualitu zvěčnit, protože kdyby to nedělala, neexistovala by
žena sama o sobě proto neexistuje
žena je mužovou vinou, muž trpí pocity viny, snaží se vinu usmířit tím, že ženu miluje
i když muž sebevíc ženu miluje a ona se sebevíc snaží osvojit si spiritualitu muže, nemůže uniknout své pravé přirozenosti
žena je nesvobodná, je otrokem falu, patriarchálního zákona a když se to pokusí vytěsnit, podlehne hysterii, kterou se tomuto vytěsnění její pravá přirozenost postaví na odpor
83
Žižek: žena je prázdná, proto je pravým autentickým subjektem, který je prázdnem
subjekt rozdělen na subjekt vypovídání a subjekt výpovědi
subjekt vypovídání - symbolický subjekt sítě, já věty, gramatické označení, osobní zájmeno stejné pro všechny individua - nepostihuje mne v mé individualitě
subjekt výpovědi - propast, prázdno, já, který mluvím
obojí zakoušíme sjednocené jen v imaginární iluzi, protože subjekt vypovídání nepostihuje mou individualitu
85
sinthome (symptom) - v něm individuum organizuje svůj vztah ke slasti
jouissance - slast či rozkoš přesahující sama sebe, má orgasmický náboj představující bod, kdy se slast stává bolestí - jde o druh uspokojení, kdy se rýpáme ve vlastní hnisající ráně - v symptomu
symptom je ranou v subjektu, který mu poskytuje jeho konzistenci - nelze ho zahrnout do diskursu, přitom však je konstitutivní podmínkou diskursu
např. vetřelec - není členem posádky, ale dává posádce svou hrozbou jednotu
ke svým symptomům (např. obsesivním myšlenkám, neurózám) chováme dvojznačný vztah - máme slast ze svého utrpení a trpíme svou slastí...např. Ripleyová se postupně během filmového seriálu identifikuje s vetřelcem
86
symptom udržuje koherenci subjektu, když zmizí, zmizí i subjekt
žena je symptomem muže: muž existuje jen díky ženě...jeho bytí je vůči němu vnější, ex-istuje, celé jeho bytí je tam-venku, v ženě
87
kastrace je proces vstupu do symbolického, kdy věc nahradíme symbolem
jde o ztrátu bezprostřednosti, jednoty...namítám: není to vlastně celé nostalgie po identitě reálna? chválí diferenci: a nakonec možná chtějí spočívat v Jednom
myslím, kde nejsem a tedy jsem, kde nemyslím - rozštěp
volíme-li myšlení, ztrácíme bytí, volíme-li slova, ztrácíme věci, které reprezentují
kastrací tedy ztrácíme slast, ta je nyní podřízena Zákonu
mužství je stanoveno výjimkou z pravidla, Praotcem, který slast obětovat nemusí
88
mýtus praotce uchovává pro fungování symbolična nutnou iluzi, že jednou bude zas možné dosáhnout slasti (zákon, aby byl ve své tíži přijatelný, musí slibovat, že někdy a nějak je možné ho překročit)...opět výjimka tvoří pravidlo
konstitutivním doplňkem tvořícím všechny muže je Muž, který je jejich opakem - jde o mez, hranici, vzhledem k níž je muž definován jako celek
žádná pražena neexistuje: tedy Ta žena, obecná žena, ženství neexistuje
89
muži jsou tak podřízení symbolickému víc než ženy
ženská rezistence vůči symbolickému je hysterií, což je tázání se symbolického = velkého Druhého: co po mě chce velký Druhý?...už položením otázky vzniká distance mezi hysterkou a velkým Druhým...takže je to selhání symbolického a současně moment vyvstání subjektivity
subjekt je inherentně hysterický, žena tak je autentickým subjektem
zděšení nad hysterií žen ukazuje poznání, že v subjektu od počátku není nic...tuto nicotu vyplňuje symbolizací muž, žena je tak hranicí propasti, ve vztahu k níž se muž definuje
žena a muž nejsou biologické danosti, ale dva způsoby selhávání symbolizace
sexuální rozdílnost je však v reálnu...(a jak to Žižek ví? jen se snaží postmoderně nahradit protiklad muže a ženy diferencí, kdy protiklad je dle něj jen v symboličnu, diference však už v reálnu)
90
a proto jako taková nemůže být sex. rozdílnost symbolizována, protože je v reálnu (a z něho po symbolizaci vždy něco zbývá, co symbolizovat nelze)
muž a žena jsou nezdařené pokusy jak symbolizovat reálnou rozdílnost jako protiklady
Butler: takže je rozdílnost přirozeně daná a nezměnitelná?
Žižek: ne, reálno je to, co zbývá po symbolizaci, co jí odolává, proto můžeme dělat lepší symbolizace, které se líp vypořádají se sex. rozdílností v reálnu
sexuální perverze vznikají díky propasti mezi rozdílností v reálnu a její symbolizací...perverze tedy nejsou důkazem, že symbolizace se nepovedla a ani není sexuální rozdílnost základním vztažným bodem, spíše jde o jejich antagonismus, interakce
91
láska je vábidlo, fata morgána zakrývající neredukovatelnou konstitutivní vykloubenost vztahu mezi pohlavími
láska je ideologií sexuální rozdílnosti, lepící mezery v symbolizaci sexuálními rozdílnosti
nejmámivější láska klade řadu překážek bránících svému naplnění, ale tyto překážky zastírají, že ono naplnění, jemuž údajně brání, není možné
pořád ta stejná myšlenka:
a) toužíme po jednotě, která je nedosažitelná
a) a to je dobře, že je nedosažitelná, protože rozpor, excesy a vychýlení z rovnováhy všechno vytvářejí, dávají všemu dynamiku, život, šťávu...
tedy: život není klid - ale to je dobře, protože na životě je živý právě neklid...
namítám, že možná Žižek sám nakonec po všem frenetismu svých aktivit touží po klidu a věří, že až vše udělá, bude moci jako osvědčený člen společnosti spočinout, vypíše totiž ze sebe všechno, vymyslí všechno, co vymyslet mohl...
sexuální vztah neexistuje proto, že v modech muž a žena selhala symbolizace sexuální rozdílnosti v reálnu
namítám, že velmi kličkuje v tom, co je to reálno
co je reálno?
a) co je tu před symbolizací
b) co je tu po symbolizaci, díry a mezery v symbolickém
c) reálno není nic mimo symbolického, nic venku, jen vnitřní hranice, meze, vnitřní překážky symbolického
- lavíruje mezi těmito třemi významy a je v tom zmatek
93
nahodilost našich symbolických rolí
vůči symbolickým rolím máme určitou distanci: proč jsem tím, čím říkáš, že jsem?
co ode mě chce velký Druhý?
Žid je podezřelý, protože nevíme, co chce
94
tak si vytvoříme fantasma chránící nás před zmatkem: světový Žid chce ovládnout svět
židovský Bůh: co ode mě chce nepoznatelný Bůh?
křesťanství to pacifikovalo: Kristovo utrpení vytvořilo fantasma vyplňující prázdnotu této otázky..bůh obětí syna utěšuje věřící, že je miluje a jasně tak ukazuje svoji touhu (touha je poznána)
95
hysterik nikdy neví, co po něm velký Druhý chce, neustále je sužován pochybováním o sobě samém, neustále se táže, nakonec je přesvědčen, že Druhý chce lásku
obsedant jako podmnožina hysterika myslí, že druhý chce práci a proto se oddává frenetické aktivitě
perverzní jedinec naopak ví, co Druhý chce, má nedostatek tázání (perverze není subverze systému)
fantasma vytváří naši touhu
touha není mou, ale dal mi ji velký Druhý
nejde o to, co já chci, ale co po mě chce Druhý: co jsem pro druhé lidi - toto je důležité, subjekt je otrokem druhých, touží po jejich uznání, za ně je schopen se rozsekat na kousky...
96
fantasma skrývá mezery v symbolickém
mezera strukturuje symbolické, symbolické se strukturuje kolem ní
kastrací ztrácíme své plné tělesné já
obětujeme svůj přímý přístup k tělu a už se k němu nepřímo vztahujeme jen skrze jazyk
97
kastrace nás připravuje o slast, jen část nám ji zbývá v erotogenních zónách
symbolické je strukturováno kolem mezery, absence slasti
fantasmaty organizuji svou slast, domestikuji traumatickou ztrátu nesymbolizovatelné slasti
co ode mne chce Druhý? propast touhy Druhého (!!!)
98
touha rasisty zbavit zem Židů je prostředkem k zakrytí úzkosti vyvolané neproniknutelnou touhou Židů
fantasmatem vidím skutečnost, je proniknuté touhou, takže jsem vždy zaujatý
anamorfóza: obraz zkreslený takovým způsobem, že je viditelný je z určitého úhlu: bezvýznamná skvrna na obraze se v jistém úhlu pohledu změní v lebku, která promění celý smysl obrazu
99
anamorfóza je samou subjektivitou: je to určitá vždy neobjektivní perspektiva, hledisko
pohled na jiné etnikum je vždy podřízen etnické skvrně vlastního původu
100
realitu vidím jen skrze fantasma, když je fundamentální fantasma narušeno, zakouším "ztrátu reality"
101
perspektiva/hledisko našeho nejfundamentálnějšího fantasmatu nás činí subjektivními
naše symbolické role může plnit kdokoliv
individuální, nepostradatelné je jen to fantasma (!!!)
fantasma vyčnívá ze symbolického
102
etnické napětí je konfliktem fantasmat (stylů představivosti)
103
subjektem rasismu není soubor individuí, ale fantasmatická postava (např. "zlý Žid" v nacistickém Německu)
104
dvě základní rasistická fantasmata:
a) druzí nám chtějí ukrást naši slast
b) druzí mají jakousi divnou slast, oni to nedělají jako my
105
etika fantasmatu: nenarušovat fantasmatický prostor druhých
106 podporovat stát proti občanské společnosti, jinak bude bujet rasismus
Žižek se snaží být originální tím, že říká pravý opak toho, co tvrdí většina..jakoby měl hraniční poruchu osbnosti
stát je nárazníkem a tlumičem mezi fantasmaty
jak zamezit střetu fantasmat? fantasmata překřížit nebo projít jimi: ukážeme, že fantasma jen zakrývá díry v Symboličnu a za ním nic není
107
základní argument rasismu: kdyby tu oni nebyli, společnost by byla harmonická a život dokonalý
fantasmatická postava rasisty je tu právě proto, abychom si mysleli, že společnost může být harmonická...ve skutečnosti je společnost vždy rozdělená (namítám, že ale může být rozdělená více a nebo méně)...fantasmatická rasistická postava jen zakrývá nemožnost společenské harmonie
překážka k harmonické společnosti je její konstitutivní podmínkou - nějaká rasistická postava je promítnuta jako cizorodý, desintegrující prvek, tím je umožněno fantasma harmonické společnosti
- rasismus je tedy iluze dokonalé společnosti
námitka: není tedy představa nějakého vnějšího nepřítele (Vetřelce) podle této logiky užitečným tmelem společnosti?
zas zde Žižek uvažuje pořád stejně: sníme o jednotě, která je nemožná, a je dobře, že je nemožná....lze mu namítnout: když je nejednota tak dobrá, proč tedy po ní sníme?...Žižek by asi odpověděl, že touha po jednotě je to, co motivuje naše jednání, které je ale nakonec řízeno nejednotou...tedy boj protikladů, který se snažíme sjednotit, ač je to nemožné...není v tom deprese, marný boj?..máme tedy asi přestat být naivní a přijmout fakt nejednoty a být za ní rádi, protože umožňuje vůbec život, subjektivitu, svobodu
další námitka: není představa Reálna jako překážky symbolického jen fantasma umožňující snít, že další symbolizace bude uspokojivější? není to jen fantasma dávající iluzi plnosti symbolickému a zároveň naději, že je možné se z něho dostat? to je důležité: na předpokladu ryze ne-fantasmatického Reálna stojí celý Žižek!!!..
navíc se Žižek tváří jako realista: tvrdí, že plnost je nedosažitelná, v symboličnu jsou mezery atd...ale už tím, že nabízí fantasma Reálna, byť pozitivně nedosažitelného, nabízí možnost romantického Činu, svobodné vůle, velikosti člověka, který heroicky volí, láme staré symbolické a zakládá nové...Žižek je romantik
Žižek říká: nejsem naivní, nenabízím jednotu, smíření protikladů, celkové poznání, harmonii, nejsem přeci Hegel, nabízím věčný nesoulad, boj, svár...jenomže to je právě to, co Žižkovi vyhovuje: dynamismus nesmyslné revolty, romantická rozervanost, vykloubenost, dramatické sebe-odcizení, stálá hrdinná tvorba nového...
údajně není jako Deleuze monista a imanentista, ale je jeho Reálno vůbec něčím? není to jen fantasma snažící se obalit imanenci dusivého symbolična pouhými záhadnými otazníky?
namísto rasismu. kdyby tu nebyli oni, společnost je jednotná
nabízí: ať už tu jsou nebo nejsou, společnost je vždy rozdělená
108
fantasma jsou obranou proti nevyzpytatelné touze Druhého, odpovědí na: co po mne chce velký Druhý?!
111
každý druh náboženství předpokládá a vnucuje vlastní obecnou definici náboženství jakožto rodu (rod je vždy svým vlastním druhem)
112
mezi pravicí a levicí není možná "Třetí cesta", protože každý partikulární postoj k politice předpokládá svou vlastní obecnou formu politiky, proto:
a) není možný kompromis, jsou to nesmiřitelná, neslučitelná a navíc nesouměřitelná stanoviště
b) neexistuje ani nestranné stanoviště, jak mezi nimi rozhodnout
námitka: proč je tedy Žižek levičák a proč nám své levičáctví vnucuje?!
totalita je vždy rozdělená, rozštěpená
každá část totality mění celou totalitu
obecné není neutrálním rámcem mnoha partikulárních obsahů, ale je vždy rozštěpující: obecné se vždy prosazuje skrze svůj nějaký partikulární obsah, který tvrdí, že je ztělesňuje a vylučuje vše ostatní jako pouze partikulární
116
veškerý odpor je dle Foucaulta předem vytvářen Mocí a tedy jí kooptován
dle Žižka moc sama je rozdělená: kromě oficiální doktríny ještě nepsaná pravidla, která ji konstituují, musí být utajena, popírají doktrínu, zároveň ji však umožňují a vytváří
- akt porušení tak podporuje zákon, který porušuje
- ale to je stejné jako u Foucaulta, kterého kritizuje!!!
117
pravou subverzí by bylo dodržovat jako Švejk doslova zákon a tím ho vyřadit, protože by se nerespektovala nepsaná pravidla, která ho umožňují
127
o fantasmatu vyšlo slovensky: Mor fantazií (!!!)
128
střílení na sebe sama: od symbolična se osvobodím tak, že odmítnu fantasmatický doplněk, který mě k němu poutá: zabití svých dětí, povraždění vlastní rodiny, Ježíšovo ukřižování
132
Pokusy uniknout logice kapitalismu: o Havlovi, časopis Listy č. 6/2005
132/3
paralaxa - paralaxní mezera: posun objektu způsobený změnou pozice subjektu/pozorovatele
a) ontologická diference: paralaxa, nikdy nelze poznat realitu o sobě
b) vědecká paralaxa: neodstranitelná mezera mezi fenomenálním zakoušením a vědeckou explanací, např. neurovědy redukující vědomí na mozkové události
c) společenská paralaxa: společenský antagonismus bránící existenci "společného dobra" (!!!)
pořád jedna a ta stejná figura:
něco vnějšího, malého, výjimka, negace, protiklad, partikulární, doplněk formuje celek, obecné
identita je dána diferencí, rozporem, rozpor je podmínkou, příčinou i motorem dynamismu, změny - boj protikladů, který je nesmiřitelný...namítám, že však pro vzájemnou jejich interakci nakonec musíme předpokládat vždy nějakou jednotu, která sice může být pomíjivá a stále nahrazována jinou, ale musí tam být!
nabízí se paralela s Deleuzovým kolotočem neustálé deteritorializace a reteritorializace, rušené další deteritorializací v kočovném nomádském myšlení
vliv Badioua a jeho oslavy sv. Pavla: znovuzrození úplně nového subjektu v Události, subjekt musí být Události věrný
celek je tedy vždy rozdělený, nesjednotitelný - vzbuzuje v nás smutek, nostalgii po nenaplnitelné jednotě, současně heroismus revolty, dynamismus voleb a možností být stále jiným a jiným, odhodit svou identitu jen jako masku a dát si jinou: není toto ryze postmoderní, Foucaultovské např.?
--
http://www.salon.com/2012/12/29/slavoj_zizek_i_am_not_the_worlds_hippest_philosopher/
v tomto zajímavém, sebestředném rozhovoru, kde se snaží upoutat pozornost, je dynamický, hraje divadlo i je dětský a upřímný, zas říká:
dnes všichni sex na jednu noc...ale podvratná je dnes věrnost
tedy: vždy stojí proti konvenci, programově tvrdí opak, chce být podvratný, chce být vidět
myslí si, že je nudný, prázdný, proto to horečnatě podle vlastních slov maskuje: a pak touto maskovanou prázdnotou popisuje subjekt...popisuje tedy vlastně sebe!
je posedlý kontrolou, jeho byt musí být čistý, je disciplinovaný, horečně pracující
myslí, že je důležité být vyhraněný: nejde mu tolik o pravdu, ale o osobitý postoj, chce prodat vlastní individualitu, o které současně myslí, že je prázdná...tak ji chce vytvořit
říká, že je zčásti konzervativní katolický pesimista: a myslím, že se vystihuje dobře (mimo jiné, je složitější)
Žižek je zajímavý, ale často v různých kontextech používá jenom stejnou figuru
je zajímavý spíše v detailních postřezích, jinak obsedantně mechanicky vnucuje jedinou rigidní a už neživotnou figuru myšlení
14
vlastně tuto:
identita věci je vně ní, je to její doplňek, výstřední výjimka, to, co zdánlivě ta věc vylučuje (u OCD je identitou potlačované nutkavé myšlenky právě samotný akt jejího potlačování)...pravda věci je mimo ní
jde o Hegelovo uvažování: identita bytí je v jinobytí, skrze negaci věci poznám věc samu, identita se zařizuje skrze svou negaci
18
myslím, že Žižek sám se chápe vlastně úplně stejně: je mimo systém, v odporu vůči němu, ale on mu dává celkovou příchuť, resp. cenu má právě to, co neguje a je vnější: to dává smysl negovanému vnitřku
24
identitu umožňuje rozpor
25
výjimka potvrzuje a zakládá, vytváří pravidlo
29
zrcadlové stádium - subjekt je rozpolcen mezi sebe a svůj obraz
subjekt hledá jednotu a celistvost a snaží se překonat rozdílnost, která ho ale vytvořila (a bez ní by zanikl)
30
v imaginárnu jsme druhého asimilovali, identifikovali jsme se s ním, a tak jsme vznikli (nejprve identifikace s matkou, pak muž s otcem a jeho Zákonem)
31
protiklady nechápe jako nepřítomnost a přítomnost jedné kvality, ale jako vzájemnou (ne)přítomnost dvou kvalit (zajímavé!)
32-33
reálno je to, co je vůči symbolizaci indiferentní (invariant fenomenologů?)
vpády reálna
reálno je beze smyslu, jen trvá
smysl je jen v symbolickém
trauma: reálno zde narušuje hladký běh symbolična
- trauma jako Freudova Nachträglichkeit (opožděnost): reálno je pořád stejné, až opožděně může symbolično změnit smysl události...proto je možné traumatickou událost jinak reintegrovat do symbolična, dát ji jiný smysl
35
subjekt je na hranici symbolična a reálna, když volí, rozhoduje se
36
antagonismus symbolična a reálna
37
cogito: myšlenky patří spíš jemu než ono myšlenkám (u post-strukturalismu naopak)
41
v determinismu mizí individualita: jsem jen bod, kde promlouvá systém, jen prožívám, vnímám, zakouším: netvořím
42
karteziánské pochybování, stažení se do sebe, izolace od světa, zbývá jen cogito, jde o skrytý přechod od přírody ke kultuře, jde o gesto šílenství, hegelovskou noc světa: tehdy je možné i nutné (abych nezešílel) vybudovat symbolično, kulturu
subjekt je tak prázdným bodem negativity, je protikladem všeho, není ničím, je prázdným prostorem zbaveným obsahu - subjekt je prázdnem: tak vzniká kultura
43
subjekt je mizející prostředník (katalyzátor) mezi přírodou a kulturou
šílenství je tak předpokladem zdraví
Fredric Jameson: protestantismus je mizející prostředník mezi feudalismem a kapitalismem
44
mizející prostředník je produktem asymetrie obsahu a formy - forma se opožďuje za obsahem: obsah se mění v rámci staré formy až vytvoří formu novou...první negací je změna obsahu uvnitř staré formy a v jejím jménu (!)...druhou negací (negací negace) je zničení samotné této formy (forma tak nakonec zničila samu sebe)...takto se něco stává svým protikladem, ač se paradoxně nejprve zdá, že samo sebe posiluje...univerzalizace náboženství a jeho etiky (jejich zespolečenštění, zestátnění) v protestantismu umožnila kapitalismus a nakonec to, že protestantismus se stál marginální privátní kontemplací (negace negace)
45
Schelling je pojítkem od idealismu k materialismu
jeho Věky světa (druhý ze tří konceptů): idealistická forma, ale už v ní materialistický obsah
o původu Boha
počátek..ale něco bylo před ním: chaos pudových sil, rotující pohyb, pulzace...pudové síly jsou posledním základem...jim však předchází pra-základ, Nic, bezedná propast
propast je neomezenou svobodou, neosobním chtěním, které nic nechce...toto uspokojení však s sebou nese zárodek neuspokojení...nic nechce, tedy chce nic: anihilaci každého určitého obsahu
46
nic nechtít a chtít nic jsou dvě strany stejné mince: kontrakce a expanze, které zakládají rotaci pudových sil
vůle expanzivní: něco chce - vůle kontrahující: chce vysloveně nic
výsledkem je mrtvý bod, což jsou nezdařené pokusy začít, falešné začátky
aby se bůh osamostatnil, musí se vymanit z onoho základu, vyloučí ze sebe tento zmatek, Základ své existence (a opět: základ je venku)
bůh zničí veškerý obsah v sobě, vypudí ze sebe základ, šílenství hegelovské noci světa: šílenství je tak mizející prostředník mezi nicotou a bohem
subjekt je vytvářen vypuzením základu, proto je subjekt vždy nostalgický, chce kompenzovat svoji ztrátu - subjekt se musí externalizovat, aby vůbec byl
subjekt a objekt už nestojí v protikladu, ale spíše se implikují navzájem:
47
subjekt je objekt vně sama sebe (Hegel)
subjekt je extimní (spojení externí + intimní) vůči sobě
pohled vidí sám sebe jedině v jiném, že se např. podívá do zrcadla
subjekt je tak samotným pohledem (perspektivou) na skutečnost, nemůže sám sebe vidět, ale vidí se v "zrcadle" skutečnosti
slovo je na počátku: slovo je kontraxí v rouše protikladu, tedy extenze: subjekt při vyslovení slova kontrahuje svoje bytí vně sebe, ocitám se venku, kladu svou jednotu vně
48
skrze slovo má bůh i subjekt distanci vůči reálnu
50
symbolično nahrazuje ztrátu bezprostřednosti světa
51
Beck: riziková společnost: rizika mají malou pravděpodobnost, ale když by se stala, bude to apokalypsa
52
pro Jamesona je postmoderna kulturou pozdního kapitalismu
postmoderna ztratila historický smysl (proto toužebná nostalgie po minulém: nevidím, že nebylo ideální)
riziko vytvořili lidé, pokud je chtějí snížit, vznikají nová rizika, bludná smyčka
radikální nejistota: nikdo totiž není odpovědný, chybí pevný základ přírody či tradice
54
symbolickou účinnost mají jen ty moje já, ty aspekty, které jsou uznány symbolickým
55
nejsme podřízeni tradici, ale jsme vazaly volby
56
proto se v samomasochismu vrací touha být otrokem
obsedantní neurotici převracejí regulaci touhy v touhu po regulaci samotné (!!!), netouží už po slasti, slastí je pro ně disciplína (horečnatá práce: myslím, že Žižek samotný, a někdy i já)
57
jsme nuceni oddávat se sexu
návrat superega: Oddávej se požitku!
zákon nutí něco potlačovat - superego podle pozdního Lacana přikazuje dělat přesně to, co zákon zakazuje
zákon má v sobě svévolnost, protože se ustavil násilím..toto nelegitimní násilí, kterým byl zákon ustanoven, musí být zatajeno, protože jedině tak může zákon fungovat, mužem jej totiž jenom tak pociťovat jako spravedlivý, přitom je nahodilý, svévolný
povinná slast už není slastná
58
příkaz k slasti funguje mnohem lépe k odstranění slasti než předchozí její zakazování
jedinou slastí, která zbyla, je slast s kapkou strasti, slast asketismu
59
svoboda je břemenem, touha po disciplíně
zánik velkého Druhého, tedy symbolična kompenzován vznikem mnoha malých druhých - etická dilemata řeší stále nové a nové etické komise: subjekt na ně přenáší odpovědnost, zbavuje se své svobody
60
nebo postulujeme Druhého Druhého v reálnu: paranoia, konspirační teorie, někdo tahá za nitky...paranoidní konstrukce je pokusem vyléčit se z "konce světa", ze zhroucení symbolického
cynismus k vládě, víra v konspirace
62
v postmoderně narcistická sebestřednost zoufale se snažící, aby druhý byl nalezen v reálnu
Lacan: když je symbolično zničeno, imaginárno (představy, fantazie) ústí v reálnu
symbolično = kultura
imaginárno = fantazie, sny, představy
reálno = to, co je ze světa nesymbolizovatelné, tuhé, trvající, kladoucí odpor symbolizaci, bezesmyslné
k Celestínským proroctvím: dle údajného zákona synchronicity nacházíme v zdánlivě nahodilých setkáních s druhými vzkazy pro sebe: Žižek v tom vidí ideologii komerce, která stejně nachází ve vzkazech v druhém/Druhém vzkazy pro soběstačného (individualizovaného, sobeckého) spotřebitele
čin - odmítnutí symbolična, subjekt mizí a znovu se rodí v nové podobě
63
čin je rána zasazená sobě samému, symbolická sebevražda
činy: povraždí vlastní milovanou rodinu, kterou drží nepřátelský gang, díky tomu vyhraje, pomstí se gangu a postřílí ho i jeho rodiny
nebo zabít děti, aby je uchránil před otroctvím
čin: ukřižování - bůh obětuje to, co je mu nejmilejší, aby ustavil ducha svatého, tedy církev - evangeliem je to, že se můžeme všichni znovu narodit, vytvořit něco zcela nového..proti tomu new age či gnostici jen vybízí najít své já, uskutečnit svůj skrytý potenciál
čin je negace otevírající nové možnosti
64
subjekty jsou paranoidní narcisové zatížení vlastní slasti a požitek nacházející už jen ve vlastní servilitě
65
ideologie dle Marxe: nevědí, ale dělají to - naivita, neznalost
66
ideologie je points de capiton (čalounický knoflík) - sjednocuje ideologii..v ideologickém konfliktu jde o to, který knoflík sešije ideologii (zda kapitalismus či komunismus, fašismus)
67
cynismus: víme, že vnímání reality je zdeformované, ale na tomto klamu lpíme
Sloterdijk: ideologie: velmi dobře vědí, co dělají, přesto to ale dělají
kynismus zesměšňuje pokrytectví institucí, ten je brán v potaz, cynik se však bez těchto institucí neobejde
69 namlouváme si, že věci nebereme příliš vážně, ale jednání ukazuje opak: ideologie se tedy týká spíše našeho jednání (myslet si můžeme co chceme, to je jedno, ba právě myšlení proti ideologii může dle mého soudu ideologii podporovat, protože vytváří iluzi svobody a iluzi úniku, kritiky, změny...a přitom se pracuje a jedná pořád stejně dle ideologie, ba kapitalismus se může ještě zesilovat pod rouškou zdánlivě účinné a k činu zdánlivě směřující "ideologické kritiky")
73
základem ideologie je myslet si, že mohu stát v neideologickém pravdivém postavení, kde znám objektivní pravdu
74
máme se tedy vzdát kritiky ideologie, když ideologie nelze navzájem rozsoudit? ne, to by bylo nejvíc ideologické, nahrávalo by to stávající ideologii (a postmodernismus jí v tomto dle mého soudu opravdu nahrává)
odkud kritizovat ideologie? bude řečeno dále...
Schelling ukazuje, že celek není ze dvou komplementárních polovin, protikladů, ale z nich plus z dvojíhodoplňku, který celek narušuje...v případě dvojice tělo/duch je to spirituální aspekt tělesnosti (živočišný magnetismus) a tělesný aspekt spirituality (materializace duchů)...je to ale jen jin a jang, ty taky mají v sobě vždy kousek opaku, nic nového...
76 třídní boj patří do Reálna
námitka: odkud to ví? není to jen další Žižkova ideologie?
jsou pokusy třídní boj symbolizovat, třídní boj je konstitutivním rozporem společnosti, drží společnost pohromadě
to je Žižkova myšlenka: rozpor se nemá hegelovsky smiřovat, aby byl celek dokonalejší, protože právě on konstituuje celek
nenahrává tím ale Žižek nakonec kapitalismu a jeho důrazu na konkurenci, soupeření, předhánění se, boj?!
absence třídního boje v současnosti ukazuje, že symbolizace pravicové strany dočasně vyhrála
77
ideologie zaplňuje díry v symbolickém
ideologií je např. symbolizovat konstitutivní antagonismus jen jako komplementární protiklady a považovat antagonismus jen za důsledek nerovnováhy..to zastírá fakt, že svět je konstitutivně nerovnovážný
neideologická pozice je tak jen v reálnu - v reálnu antagonismu
tento antagonismus musíme předpokládat
namítám, že celé je to jen spekulace...
78
ideologie je strašidelný doplněk k symbolickému, který skrývá jeho nedostatek v pojmutí reálna
79
Lacan - formule sexuace
a) žena neexistuje
b) žena je symptom muže
c) sexuální vztah neexistuje
80
Weininger
ženy ryze sexuální tvorové
spirituální krása ženy je jen mužova projekce jeho vlastního ideálu
muž tak v ženě jen miluje svoji lepší část (Feuerbach, ale také Freud, jenže ten to má pro obě pohlaví)
muž tak zrazuje sebe i ženu, od sebe odtrhává to lepší a u ní nerespektuje její specifitu
láska je vražda
81
Austin - řečové akty
konstativy - jen popisují
performativy - výpovědi, které něco dělají
celý jazyk je performativní, i to, co je zdánlivě pouze konstativem: to tvoří organizaci reality
rod je vždy jedním ze svých vlastních druhů
partikulární část je smyslem celku
obecný pojem je definován jeho partikulární instancí
celek může být realizován jen jeho vychýlením z rovnováhy, excesem, který je oním čalounickým knoflíkem (opět: negace či rozpor jako motor rozvoje reality)
82
ženu dle Weiningera vytváří mužův pád do jeho sexuality
žena je tak mužem vytvářena, je jeho hříchem
jediným cílem ženy je mužovu sexualitu zvěčnit, protože kdyby to nedělala, neexistovala by
žena sama o sobě proto neexistuje
žena je mužovou vinou, muž trpí pocity viny, snaží se vinu usmířit tím, že ženu miluje
i když muž sebevíc ženu miluje a ona se sebevíc snaží osvojit si spiritualitu muže, nemůže uniknout své pravé přirozenosti
žena je nesvobodná, je otrokem falu, patriarchálního zákona a když se to pokusí vytěsnit, podlehne hysterii, kterou se tomuto vytěsnění její pravá přirozenost postaví na odpor
83
Žižek: žena je prázdná, proto je pravým autentickým subjektem, který je prázdnem
subjekt rozdělen na subjekt vypovídání a subjekt výpovědi
subjekt vypovídání - symbolický subjekt sítě, já věty, gramatické označení, osobní zájmeno stejné pro všechny individua - nepostihuje mne v mé individualitě
subjekt výpovědi - propast, prázdno, já, který mluvím
obojí zakoušíme sjednocené jen v imaginární iluzi, protože subjekt vypovídání nepostihuje mou individualitu
85
sinthome (symptom) - v něm individuum organizuje svůj vztah ke slasti
jouissance - slast či rozkoš přesahující sama sebe, má orgasmický náboj představující bod, kdy se slast stává bolestí - jde o druh uspokojení, kdy se rýpáme ve vlastní hnisající ráně - v symptomu
symptom je ranou v subjektu, který mu poskytuje jeho konzistenci - nelze ho zahrnout do diskursu, přitom však je konstitutivní podmínkou diskursu
např. vetřelec - není členem posádky, ale dává posádce svou hrozbou jednotu
ke svým symptomům (např. obsesivním myšlenkám, neurózám) chováme dvojznačný vztah - máme slast ze svého utrpení a trpíme svou slastí...např. Ripleyová se postupně během filmového seriálu identifikuje s vetřelcem
86
symptom udržuje koherenci subjektu, když zmizí, zmizí i subjekt
žena je symptomem muže: muž existuje jen díky ženě...jeho bytí je vůči němu vnější, ex-istuje, celé jeho bytí je tam-venku, v ženě
87
kastrace je proces vstupu do symbolického, kdy věc nahradíme symbolem
jde o ztrátu bezprostřednosti, jednoty...namítám: není to vlastně celé nostalgie po identitě reálna? chválí diferenci: a nakonec možná chtějí spočívat v Jednom
myslím, kde nejsem a tedy jsem, kde nemyslím - rozštěp
volíme-li myšlení, ztrácíme bytí, volíme-li slova, ztrácíme věci, které reprezentují
kastrací tedy ztrácíme slast, ta je nyní podřízena Zákonu
mužství je stanoveno výjimkou z pravidla, Praotcem, který slast obětovat nemusí
88
mýtus praotce uchovává pro fungování symbolična nutnou iluzi, že jednou bude zas možné dosáhnout slasti (zákon, aby byl ve své tíži přijatelný, musí slibovat, že někdy a nějak je možné ho překročit)...opět výjimka tvoří pravidlo
konstitutivním doplňkem tvořícím všechny muže je Muž, který je jejich opakem - jde o mez, hranici, vzhledem k níž je muž definován jako celek
žádná pražena neexistuje: tedy Ta žena, obecná žena, ženství neexistuje
89
muži jsou tak podřízení symbolickému víc než ženy
ženská rezistence vůči symbolickému je hysterií, což je tázání se symbolického = velkého Druhého: co po mě chce velký Druhý?...už položením otázky vzniká distance mezi hysterkou a velkým Druhým...takže je to selhání symbolického a současně moment vyvstání subjektivity
subjekt je inherentně hysterický, žena tak je autentickým subjektem
zděšení nad hysterií žen ukazuje poznání, že v subjektu od počátku není nic...tuto nicotu vyplňuje symbolizací muž, žena je tak hranicí propasti, ve vztahu k níž se muž definuje
žena a muž nejsou biologické danosti, ale dva způsoby selhávání symbolizace
sexuální rozdílnost je však v reálnu...(a jak to Žižek ví? jen se snaží postmoderně nahradit protiklad muže a ženy diferencí, kdy protiklad je dle něj jen v symboličnu, diference však už v reálnu)
90
a proto jako taková nemůže být sex. rozdílnost symbolizována, protože je v reálnu (a z něho po symbolizaci vždy něco zbývá, co symbolizovat nelze)
muž a žena jsou nezdařené pokusy jak symbolizovat reálnou rozdílnost jako protiklady
Butler: takže je rozdílnost přirozeně daná a nezměnitelná?
Žižek: ne, reálno je to, co zbývá po symbolizaci, co jí odolává, proto můžeme dělat lepší symbolizace, které se líp vypořádají se sex. rozdílností v reálnu
sexuální perverze vznikají díky propasti mezi rozdílností v reálnu a její symbolizací...perverze tedy nejsou důkazem, že symbolizace se nepovedla a ani není sexuální rozdílnost základním vztažným bodem, spíše jde o jejich antagonismus, interakce
91
láska je vábidlo, fata morgána zakrývající neredukovatelnou konstitutivní vykloubenost vztahu mezi pohlavími
láska je ideologií sexuální rozdílnosti, lepící mezery v symbolizaci sexuálními rozdílnosti
nejmámivější láska klade řadu překážek bránících svému naplnění, ale tyto překážky zastírají, že ono naplnění, jemuž údajně brání, není možné
pořád ta stejná myšlenka:
a) toužíme po jednotě, která je nedosažitelná
a) a to je dobře, že je nedosažitelná, protože rozpor, excesy a vychýlení z rovnováhy všechno vytvářejí, dávají všemu dynamiku, život, šťávu...
tedy: život není klid - ale to je dobře, protože na životě je živý právě neklid...
namítám, že možná Žižek sám nakonec po všem frenetismu svých aktivit touží po klidu a věří, že až vše udělá, bude moci jako osvědčený člen společnosti spočinout, vypíše totiž ze sebe všechno, vymyslí všechno, co vymyslet mohl...
sexuální vztah neexistuje proto, že v modech muž a žena selhala symbolizace sexuální rozdílnosti v reálnu
namítám, že velmi kličkuje v tom, co je to reálno
co je reálno?
a) co je tu před symbolizací
b) co je tu po symbolizaci, díry a mezery v symbolickém
c) reálno není nic mimo symbolického, nic venku, jen vnitřní hranice, meze, vnitřní překážky symbolického
- lavíruje mezi těmito třemi významy a je v tom zmatek
93
nahodilost našich symbolických rolí
vůči symbolickým rolím máme určitou distanci: proč jsem tím, čím říkáš, že jsem?
co ode mě chce velký Druhý?
Žid je podezřelý, protože nevíme, co chce
94
tak si vytvoříme fantasma chránící nás před zmatkem: světový Žid chce ovládnout svět
židovský Bůh: co ode mě chce nepoznatelný Bůh?
křesťanství to pacifikovalo: Kristovo utrpení vytvořilo fantasma vyplňující prázdnotu této otázky..bůh obětí syna utěšuje věřící, že je miluje a jasně tak ukazuje svoji touhu (touha je poznána)
95
hysterik nikdy neví, co po něm velký Druhý chce, neustále je sužován pochybováním o sobě samém, neustále se táže, nakonec je přesvědčen, že Druhý chce lásku
obsedant jako podmnožina hysterika myslí, že druhý chce práci a proto se oddává frenetické aktivitě
perverzní jedinec naopak ví, co Druhý chce, má nedostatek tázání (perverze není subverze systému)
fantasma vytváří naši touhu
touha není mou, ale dal mi ji velký Druhý
nejde o to, co já chci, ale co po mě chce Druhý: co jsem pro druhé lidi - toto je důležité, subjekt je otrokem druhých, touží po jejich uznání, za ně je schopen se rozsekat na kousky...
96
fantasma skrývá mezery v symbolickém
mezera strukturuje symbolické, symbolické se strukturuje kolem ní
kastrací ztrácíme své plné tělesné já
obětujeme svůj přímý přístup k tělu a už se k němu nepřímo vztahujeme jen skrze jazyk
97
kastrace nás připravuje o slast, jen část nám ji zbývá v erotogenních zónách
symbolické je strukturováno kolem mezery, absence slasti
fantasmaty organizuji svou slast, domestikuji traumatickou ztrátu nesymbolizovatelné slasti
co ode mne chce Druhý? propast touhy Druhého (!!!)
98
touha rasisty zbavit zem Židů je prostředkem k zakrytí úzkosti vyvolané neproniknutelnou touhou Židů
fantasmatem vidím skutečnost, je proniknuté touhou, takže jsem vždy zaujatý
anamorfóza: obraz zkreslený takovým způsobem, že je viditelný je z určitého úhlu: bezvýznamná skvrna na obraze se v jistém úhlu pohledu změní v lebku, která promění celý smysl obrazu
99
anamorfóza je samou subjektivitou: je to určitá vždy neobjektivní perspektiva, hledisko
pohled na jiné etnikum je vždy podřízen etnické skvrně vlastního původu
100
realitu vidím jen skrze fantasma, když je fundamentální fantasma narušeno, zakouším "ztrátu reality"
101
perspektiva/hledisko našeho nejfundamentálnějšího fantasmatu nás činí subjektivními
naše symbolické role může plnit kdokoliv
individuální, nepostradatelné je jen to fantasma (!!!)
fantasma vyčnívá ze symbolického
102
etnické napětí je konfliktem fantasmat (stylů představivosti)
103
subjektem rasismu není soubor individuí, ale fantasmatická postava (např. "zlý Žid" v nacistickém Německu)
104
dvě základní rasistická fantasmata:
a) druzí nám chtějí ukrást naši slast
b) druzí mají jakousi divnou slast, oni to nedělají jako my
105
etika fantasmatu: nenarušovat fantasmatický prostor druhých
106 podporovat stát proti občanské společnosti, jinak bude bujet rasismus
Žižek se snaží být originální tím, že říká pravý opak toho, co tvrdí většina..jakoby měl hraniční poruchu osbnosti
stát je nárazníkem a tlumičem mezi fantasmaty
jak zamezit střetu fantasmat? fantasmata překřížit nebo projít jimi: ukážeme, že fantasma jen zakrývá díry v Symboličnu a za ním nic není
107
základní argument rasismu: kdyby tu oni nebyli, společnost by byla harmonická a život dokonalý
fantasmatická postava rasisty je tu právě proto, abychom si mysleli, že společnost může být harmonická...ve skutečnosti je společnost vždy rozdělená (namítám, že ale může být rozdělená více a nebo méně)...fantasmatická rasistická postava jen zakrývá nemožnost společenské harmonie
překážka k harmonické společnosti je její konstitutivní podmínkou - nějaká rasistická postava je promítnuta jako cizorodý, desintegrující prvek, tím je umožněno fantasma harmonické společnosti
- rasismus je tedy iluze dokonalé společnosti
námitka: není tedy představa nějakého vnějšího nepřítele (Vetřelce) podle této logiky užitečným tmelem společnosti?
zas zde Žižek uvažuje pořád stejně: sníme o jednotě, která je nemožná, a je dobře, že je nemožná....lze mu namítnout: když je nejednota tak dobrá, proč tedy po ní sníme?...Žižek by asi odpověděl, že touha po jednotě je to, co motivuje naše jednání, které je ale nakonec řízeno nejednotou...tedy boj protikladů, který se snažíme sjednotit, ač je to nemožné...není v tom deprese, marný boj?..máme tedy asi přestat být naivní a přijmout fakt nejednoty a být za ní rádi, protože umožňuje vůbec život, subjektivitu, svobodu
další námitka: není představa Reálna jako překážky symbolického jen fantasma umožňující snít, že další symbolizace bude uspokojivější? není to jen fantasma dávající iluzi plnosti symbolickému a zároveň naději, že je možné se z něho dostat? to je důležité: na předpokladu ryze ne-fantasmatického Reálna stojí celý Žižek!!!..
navíc se Žižek tváří jako realista: tvrdí, že plnost je nedosažitelná, v symboličnu jsou mezery atd...ale už tím, že nabízí fantasma Reálna, byť pozitivně nedosažitelného, nabízí možnost romantického Činu, svobodné vůle, velikosti člověka, který heroicky volí, láme staré symbolické a zakládá nové...Žižek je romantik
Žižek říká: nejsem naivní, nenabízím jednotu, smíření protikladů, celkové poznání, harmonii, nejsem přeci Hegel, nabízím věčný nesoulad, boj, svár...jenomže to je právě to, co Žižkovi vyhovuje: dynamismus nesmyslné revolty, romantická rozervanost, vykloubenost, dramatické sebe-odcizení, stálá hrdinná tvorba nového...
údajně není jako Deleuze monista a imanentista, ale je jeho Reálno vůbec něčím? není to jen fantasma snažící se obalit imanenci dusivého symbolična pouhými záhadnými otazníky?
namísto rasismu. kdyby tu nebyli oni, společnost je jednotná
nabízí: ať už tu jsou nebo nejsou, společnost je vždy rozdělená
108
fantasma jsou obranou proti nevyzpytatelné touze Druhého, odpovědí na: co po mne chce velký Druhý?!
111
každý druh náboženství předpokládá a vnucuje vlastní obecnou definici náboženství jakožto rodu (rod je vždy svým vlastním druhem)
112
mezi pravicí a levicí není možná "Třetí cesta", protože každý partikulární postoj k politice předpokládá svou vlastní obecnou formu politiky, proto:
a) není možný kompromis, jsou to nesmiřitelná, neslučitelná a navíc nesouměřitelná stanoviště
b) neexistuje ani nestranné stanoviště, jak mezi nimi rozhodnout
námitka: proč je tedy Žižek levičák a proč nám své levičáctví vnucuje?!
totalita je vždy rozdělená, rozštěpená
každá část totality mění celou totalitu
obecné není neutrálním rámcem mnoha partikulárních obsahů, ale je vždy rozštěpující: obecné se vždy prosazuje skrze svůj nějaký partikulární obsah, který tvrdí, že je ztělesňuje a vylučuje vše ostatní jako pouze partikulární
116
veškerý odpor je dle Foucaulta předem vytvářen Mocí a tedy jí kooptován
dle Žižka moc sama je rozdělená: kromě oficiální doktríny ještě nepsaná pravidla, která ji konstituují, musí být utajena, popírají doktrínu, zároveň ji však umožňují a vytváří
- akt porušení tak podporuje zákon, který porušuje
- ale to je stejné jako u Foucaulta, kterého kritizuje!!!
117
pravou subverzí by bylo dodržovat jako Švejk doslova zákon a tím ho vyřadit, protože by se nerespektovala nepsaná pravidla, která ho umožňují
127
o fantasmatu vyšlo slovensky: Mor fantazií (!!!)
128
střílení na sebe sama: od symbolična se osvobodím tak, že odmítnu fantasmatický doplněk, který mě k němu poutá: zabití svých dětí, povraždění vlastní rodiny, Ježíšovo ukřižování
132
Pokusy uniknout logice kapitalismu: o Havlovi, časopis Listy č. 6/2005
132/3
paralaxa - paralaxní mezera: posun objektu způsobený změnou pozice subjektu/pozorovatele
a) ontologická diference: paralaxa, nikdy nelze poznat realitu o sobě
b) vědecká paralaxa: neodstranitelná mezera mezi fenomenálním zakoušením a vědeckou explanací, např. neurovědy redukující vědomí na mozkové události
c) společenská paralaxa: společenský antagonismus bránící existenci "společného dobra" (!!!)
pořád jedna a ta stejná figura:
něco vnějšího, malého, výjimka, negace, protiklad, partikulární, doplněk formuje celek, obecné
identita je dána diferencí, rozporem, rozpor je podmínkou, příčinou i motorem dynamismu, změny - boj protikladů, který je nesmiřitelný...namítám, že však pro vzájemnou jejich interakci nakonec musíme předpokládat vždy nějakou jednotu, která sice může být pomíjivá a stále nahrazována jinou, ale musí tam být!
nabízí se paralela s Deleuzovým kolotočem neustálé deteritorializace a reteritorializace, rušené další deteritorializací v kočovném nomádském myšlení
vliv Badioua a jeho oslavy sv. Pavla: znovuzrození úplně nového subjektu v Události, subjekt musí být Události věrný
celek je tedy vždy rozdělený, nesjednotitelný - vzbuzuje v nás smutek, nostalgii po nenaplnitelné jednotě, současně heroismus revolty, dynamismus voleb a možností být stále jiným a jiným, odhodit svou identitu jen jako masku a dát si jinou: není toto ryze postmoderní, Foucaultovské např.?
--
http://www.salon.com/2012/12/29/slavoj_zizek_i_am_not_the_worlds_hippest_philosopher/
v tomto zajímavém, sebestředném rozhovoru, kde se snaží upoutat pozornost, je dynamický, hraje divadlo i je dětský a upřímný, zas říká:
dnes všichni sex na jednu noc...ale podvratná je dnes věrnost
tedy: vždy stojí proti konvenci, programově tvrdí opak, chce být podvratný, chce být vidět
myslí si, že je nudný, prázdný, proto to horečnatě podle vlastních slov maskuje: a pak touto maskovanou prázdnotou popisuje subjekt...popisuje tedy vlastně sebe!
je posedlý kontrolou, jeho byt musí být čistý, je disciplinovaný, horečně pracující
myslí, že je důležité být vyhraněný: nejde mu tolik o pravdu, ale o osobitý postoj, chce prodat vlastní individualitu, o které současně myslí, že je prázdná...tak ji chce vytvořit
říká, že je zčásti konzervativní katolický pesimista: a myslím, že se vystihuje dobře (mimo jiné, je složitější)
narcis a zamilovanost...narcistická porucha u známých osobností a podobnost se zamilovaností
nejdříve menším písmem, protože jsem to psal jinde a nejde to zvětšit
mluví o sobě často ve třetí osobě jednotného čísla: např. tomáš něco řekl, musíme tomu tomášovi atd...vidí se víc očima druhých než svýma, identifikoval se s jejich obdivným pohledem PLUS ztotožnil se s pózou/rolí, kterou dává navenek, jeho skutečné jáství potlačil
pořád slyší na sebe chvály, pořád ho někdo komentuje, reaguje na něj, srovnává ho...takže se stane těmi, kdo se na něj obdivně dívají zvenčí, připojí se k jejich společnému diskursu, který doposud s nimi sdílet nemohl (mluvili přece o něm)...už není tam nahoře, na pódiu, ale je mezi nimi, jedním z nich, z těch, kdo chválí tomáše...takto se zdánlivě vlastně sníží na jejich úroveň, je jim blíž, sebe však současně tímto zbožští a získá možnost dívat se na sebe zvenčí jako na zvnějšnělé božské ideální já (ego-ideál)...přisvojí si jejich obdivný pohled a tím získá nový vztah k vlastnímu já, namísto sebe-nenávisti je to sebe-obdiv...ale jeho já je v jejich pohledu ztotožněno s ideálním já...obvykle od sebe oddělujeme své ego a to, čím bychom být chtěli (ideál-já)...v jejich pohledu však obojí splývá, když si jejich pohled přisvojí, splývá to i u něj
tím ztratí přístup k sobě a svým pocitům, přestává vědět, kým je a jak se cítí
je zmatený, omámený láskou
dle Lacana/Freuda probíhá zamilovanost podobně: také jsme v ní do jisté míry zamilovaní sami do sebe, idealizujeme si druhého, ale současně se s ním ztotožňujeme, ztotožňujeme se tudíž s jeho idealizací nás samých, takže naše ego a ego-ideál splývají
jenomže v zamilovanosti je to silnější, protože druhému v jeho idealizaci naší osoby více věříme, máme ho totiž také zidealizovaného
v zamilovanosti se milenci spojí, ztotožní, takže se navzájem i každý sám sebe chápou jako bohové...proč? úvaha je takováto:
a) jestliže mě miluje takovýto bůh, sám jsem asi bůh (samozřejmě je zde obava, že druhý se mýlí a jednou odhalí, že nejsem bůh...na druhou stranu, pokud si myslím, že je bohem: bůh se nemůže mýlit!)
b) jestliže mě bůh považuje za boha, asi jsem skutečně bůh
naopak slavná osobnost druhým lidem nevěří, dívá se na ně svrchu: ale věří mase, davu: čím větší dav, tím víc je její hodnota "potvrzena"
podle Freuda je to však trochu jinak:
v lásce je druhý zidealizovaný, stává se ideálem Já (či superegem), tím dochází k mé identifikaci s ním...moje část (ta nejlepší) je totiž projektovaná do něj...nemůžu pak bez něj samozřejmě být a totálně ho obdivuji (ztělesňuje totiž zdánlivě všechno, čeho chci sám dosáhnout: to proto, že jsem to do něj projektoval, ač to reálně samozřejmě nemá..odtud bolestná vystřízlivění, zklamání)
druhý se stane mým ideálním Já a já se tak odtud (skrze druhého, z druhého, se kterým se identifikuji) vidím jako někdo, kdo je viděn druhým...jsem (dle Lacana) v této duální situaci, která je pro mě uspokojivá, jde o zrcadlový klam (kdy se identifikuji s druhým, kterého pojímám jako své ideální Já)...mé ideální Já (tedy druhý) mě miluje...identifikuji se s ním, takže se nacházím venku a vidím své ego zvenčí, v obdivném pohledu druhého,který je současně mnou (mým ideálním Já)
podobně celebrita se identifikuje s davem, který ji miluje (jsem jeden z vás, společně obdivujeme celebritu, tedy ideální já, které je současně mnou)...toto ztotožnění s davem celebritu přesvědčí, že není egem, ale ideálním já, za které ji dav považuje
analýza Freuda a Lacana je dle mého soudu popis od dvou narcisů, kteří opravdu možná v druhém milovali jen sami sebe a chápali druhého jako sebepotvrzení vlastního ega...doufám, že láska je čímsi víc, že v druhém poznávám také jeho JINAKOST, nikoliv jen projekce vlastních ideálů...a že ho miluji taky kvůli jinakosti (dokonce kvůli jeho nedokonalostem)...
ve Freudově popisu zamilovanosti je druhý jen pasivním plátnem pro mé projekce, věřím však, že je také aktivní, jeho jinakost kde mně přichází, často nejde o předzjednanou harmonii mezi námi, ale o podnětný nesoulad
mluví o sobě často ve třetí osobě jednotného čísla: např. tomáš něco řekl, musíme tomu tomášovi atd...vidí se víc očima druhých než svýma, identifikoval se s jejich obdivným pohledem PLUS ztotožnil se s pózou/rolí, kterou dává navenek, jeho skutečné jáství potlačil
pořád slyší na sebe chvály, pořád ho někdo komentuje, reaguje na něj, srovnává ho...takže se stane těmi, kdo se na něj obdivně dívají zvenčí, připojí se k jejich společnému diskursu, který doposud s nimi sdílet nemohl (mluvili přece o něm)...už není tam nahoře, na pódiu, ale je mezi nimi, jedním z nich, z těch, kdo chválí tomáše...takto se zdánlivě vlastně sníží na jejich úroveň, je jim blíž, sebe však současně tímto zbožští a získá možnost dívat se na sebe zvenčí jako na zvnějšnělé božské ideální já (ego-ideál)...přisvojí si jejich obdivný pohled a tím získá nový vztah k vlastnímu já, namísto sebe-nenávisti je to sebe-obdiv...ale jeho já je v jejich pohledu ztotožněno s ideálním já...obvykle od sebe oddělujeme své ego a to, čím bychom být chtěli (ideál-já)...v jejich pohledu však obojí splývá, když si jejich pohled přisvojí, splývá to i u něj
tím ztratí přístup k sobě a svým pocitům, přestává vědět, kým je a jak se cítí
je zmatený, omámený láskou
dle Lacana/Freuda probíhá zamilovanost podobně: také jsme v ní do jisté míry zamilovaní sami do sebe, idealizujeme si druhého, ale současně se s ním ztotožňujeme, ztotožňujeme se tudíž s jeho idealizací nás samých, takže naše ego a ego-ideál splývají
jenomže v zamilovanosti je to silnější, protože druhému v jeho idealizaci naší osoby více věříme, máme ho totiž také zidealizovaného
v zamilovanosti se milenci spojí, ztotožní, takže se navzájem i každý sám sebe chápou jako bohové...proč? úvaha je takováto:
a) jestliže mě miluje takovýto bůh, sám jsem asi bůh (samozřejmě je zde obava, že druhý se mýlí a jednou odhalí, že nejsem bůh...na druhou stranu, pokud si myslím, že je bohem: bůh se nemůže mýlit!)
b) jestliže mě bůh považuje za boha, asi jsem skutečně bůh
naopak slavná osobnost druhým lidem nevěří, dívá se na ně svrchu: ale věří mase, davu: čím větší dav, tím víc je její hodnota "potvrzena"
podle Freuda je to však trochu jinak:
v lásce je druhý zidealizovaný, stává se ideálem Já (či superegem), tím dochází k mé identifikaci s ním...moje část (ta nejlepší) je totiž projektovaná do něj...nemůžu pak bez něj samozřejmě být a totálně ho obdivuji (ztělesňuje totiž zdánlivě všechno, čeho chci sám dosáhnout: to proto, že jsem to do něj projektoval, ač to reálně samozřejmě nemá..odtud bolestná vystřízlivění, zklamání)
druhý se stane mým ideálním Já a já se tak odtud (skrze druhého, z druhého, se kterým se identifikuji) vidím jako někdo, kdo je viděn druhým...jsem (dle Lacana) v této duální situaci, která je pro mě uspokojivá, jde o zrcadlový klam (kdy se identifikuji s druhým, kterého pojímám jako své ideální Já)...mé ideální Já (tedy druhý) mě miluje...identifikuji se s ním, takže se nacházím venku a vidím své ego zvenčí, v obdivném pohledu druhého,který je současně mnou (mým ideálním Já)
podobně celebrita se identifikuje s davem, který ji miluje (jsem jeden z vás, společně obdivujeme celebritu, tedy ideální já, které je současně mnou)...toto ztotožnění s davem celebritu přesvědčí, že není egem, ale ideálním já, za které ji dav považuje
analýza Freuda a Lacana je dle mého soudu popis od dvou narcisů, kteří opravdu možná v druhém milovali jen sami sebe a chápali druhého jako sebepotvrzení vlastního ega...doufám, že láska je čímsi víc, že v druhém poznávám také jeho JINAKOST, nikoliv jen projekce vlastních ideálů...a že ho miluji taky kvůli jinakosti (dokonce kvůli jeho nedokonalostem)...
ve Freudově popisu zamilovanosti je druhý jen pasivním plátnem pro mé projekce, věřím však, že je také aktivní, jeho jinakost kde mně přichází, často nejde o předzjednanou harmonii mezi námi, ale o podnětný nesoulad
OCD: myšlenka a její potlačování
důležité je toto:
myšlenka sama neškodí
škodí až sám cyklický akt jejího potlačování
potlačování myšlenky ji vytváří...tvrdé potlačování násilí ho vyvolává a zvětšuje
to potlačování je to, co způsobuje strast (bolesti hlavy, napětí, sevřenost)
reagujeme negativně na myšlenku, protože se bojíme, že vyvolá strast: strast je však způsobena až samotnou naší reakcí (tedy potlačením), nikoliv samotnou myšlenkou
potlačování má několik podob:
a) prudké "zatnutí pěsti", "past sklapla" (ale nic v ní není)
b) částečné zatnutí pěsti
c) napjatá očekávající ostražitost: mysl je napjatá a čeká, kdy se myšlenka objeví, aby ji mohla polapit
d) vytlačování myšlenky z ohniska pozornosti/mysli na okraj, do temnoty polo-vědomí
e) vyhlížení myšlenky, preventivní "monitoring" prostoru mysli
f) vyrovnávání, natahování, napruženost mysli do jedné roviny, roviny stolu - a pod něj může vklouznout, podklouznout myšlenka
často má tuto podobu: několikrát se cyklicky mohutně aplikuje a-potlačování, potom se doufá, že už bude klid, ale "radši" se provádí e-potlačování, což myšlenku nenápadně zase vyvolává, takže se přechází k c-potlačování, následně d-potlačování, potom, když už je myšlenka zpátky, k b-potlačování až se zuřivě skončí u několika prudkých a-potlačování
jak může potlačování X toto X vyvolávat?
jak může akce vyvolat pravý opak zamýšleného cíle? (jako bych dalším a dalším pitím měl jen stále větší žízeň)
- jde o to, že potlačováním se na myšlenku soustředím - hodně je to otázka POZORNOSTI, zacílení mysli...mysl se stáhne, násilně ztuhne
potlačováním něčeho se současně samozřejmě (jen zdánlivě paradoxně) toto něco udržuje ve vědomí, přítomné, je na to zacílena pozornost
mohu totiž svoji pozornost na něco zacílit...nemohu však způsobit, aby toto něco z pozornosti zmizelo...jedině nepřímo, že zaměřím pozornost na něco jiného, k tomu však danou věc musím propustit i emočně: nezmizí mi prostě z vědomí něco, na čem mi velice záleží, jen něco, k čemu jsem lhostejný
a pokud vím, že potlačování myšlenky ji jen dále ve vědomí/pozornosti udržuje, proč to stejně dále dělám? protože jde o reflexivní reakci, reakci obranou...v dané chvíli neuvažuji, udělám první, co mě napadne, a zdá se mi, že nejrychlejší a jedinou možností je myšlenku prudce potlačit
celá základní chyba je v tomto: pacient myslí, že se musí nějak vyrovnat s danou myšlenkou, buď ji:
a) potlačovat
b) ignorovat
c) vytěsnit
d) myslet honem na něco jiného
e) snažit se danou myšlenku NE-POTLAČOVAT
ale ve všech těchto mentálních aktech je explicitně nebo stínově ta myšlenka přítomna a mysl je stažena: i násilné nepotlačování je staženost mysli myšlenku vyvolávající...vyvolává ji přece všechno, co je o ní, co se jí nějak týká
všechna aktivita se tak točí kolem ní...přitom jen stačí nepotlačovat...problém je v samotném potlačování, nikoliv v té myšlence
nikoliv nepotlačovat MYŠLENKU...ale NEPOTLAČOVAT myšlenku
nezaměřovat se na myšlenku, ale lokalizovat samotnou mechanickou neustálou aktivitu potlačování: a přestat s ní...nezávisle na myšlence, jde o lokalizaci potlačování jako aktu, nikoliv o lokalizaci potlačování té dané myšlenky: protože to by se do zorného pole dostala sama myšlenka, která je ve skutečnosti nepodstatná, ale asociovaná s úzkostí, takže by se zase s panikou rozběhlo potlačování...
myšlenka sama neškodí
škodí až sám cyklický akt jejího potlačování
potlačování myšlenky ji vytváří...tvrdé potlačování násilí ho vyvolává a zvětšuje
to potlačování je to, co způsobuje strast (bolesti hlavy, napětí, sevřenost)
reagujeme negativně na myšlenku, protože se bojíme, že vyvolá strast: strast je však způsobena až samotnou naší reakcí (tedy potlačením), nikoliv samotnou myšlenkou
potlačování má několik podob:
a) prudké "zatnutí pěsti", "past sklapla" (ale nic v ní není)
b) částečné zatnutí pěsti
c) napjatá očekávající ostražitost: mysl je napjatá a čeká, kdy se myšlenka objeví, aby ji mohla polapit
d) vytlačování myšlenky z ohniska pozornosti/mysli na okraj, do temnoty polo-vědomí
e) vyhlížení myšlenky, preventivní "monitoring" prostoru mysli
f) vyrovnávání, natahování, napruženost mysli do jedné roviny, roviny stolu - a pod něj může vklouznout, podklouznout myšlenka
často má tuto podobu: několikrát se cyklicky mohutně aplikuje a-potlačování, potom se doufá, že už bude klid, ale "radši" se provádí e-potlačování, což myšlenku nenápadně zase vyvolává, takže se přechází k c-potlačování, následně d-potlačování, potom, když už je myšlenka zpátky, k b-potlačování až se zuřivě skončí u několika prudkých a-potlačování
jak může potlačování X toto X vyvolávat?
jak může akce vyvolat pravý opak zamýšleného cíle? (jako bych dalším a dalším pitím měl jen stále větší žízeň)
- jde o to, že potlačováním se na myšlenku soustředím - hodně je to otázka POZORNOSTI, zacílení mysli...mysl se stáhne, násilně ztuhne
potlačováním něčeho se současně samozřejmě (jen zdánlivě paradoxně) toto něco udržuje ve vědomí, přítomné, je na to zacílena pozornost
mohu totiž svoji pozornost na něco zacílit...nemohu však způsobit, aby toto něco z pozornosti zmizelo...jedině nepřímo, že zaměřím pozornost na něco jiného, k tomu však danou věc musím propustit i emočně: nezmizí mi prostě z vědomí něco, na čem mi velice záleží, jen něco, k čemu jsem lhostejný
a pokud vím, že potlačování myšlenky ji jen dále ve vědomí/pozornosti udržuje, proč to stejně dále dělám? protože jde o reflexivní reakci, reakci obranou...v dané chvíli neuvažuji, udělám první, co mě napadne, a zdá se mi, že nejrychlejší a jedinou možností je myšlenku prudce potlačit
celá základní chyba je v tomto: pacient myslí, že se musí nějak vyrovnat s danou myšlenkou, buď ji:
a) potlačovat
b) ignorovat
c) vytěsnit
d) myslet honem na něco jiného
e) snažit se danou myšlenku NE-POTLAČOVAT
ale ve všech těchto mentálních aktech je explicitně nebo stínově ta myšlenka přítomna a mysl je stažena: i násilné nepotlačování je staženost mysli myšlenku vyvolávající...vyvolává ji přece všechno, co je o ní, co se jí nějak týká
všechna aktivita se tak točí kolem ní...přitom jen stačí nepotlačovat...problém je v samotném potlačování, nikoliv v té myšlence
nikoliv nepotlačovat MYŠLENKU...ale NEPOTLAČOVAT myšlenku
nezaměřovat se na myšlenku, ale lokalizovat samotnou mechanickou neustálou aktivitu potlačování: a přestat s ní...nezávisle na myšlence, jde o lokalizaci potlačování jako aktu, nikoliv o lokalizaci potlačování té dané myšlenky: protože to by se do zorného pole dostala sama myšlenka, která je ve skutečnosti nepodstatná, ale asociovaná s úzkostí, takže by se zase s panikou rozběhlo potlačování...
OCD - introspekce
rozdělit na fáze
a) celkové naladění mysli před tím
přehnaná snaha myslet maximálně přesně, jasně
křečovitá vážnost, strnulost, rigidita
snaha o perfekcionismus, maximální výkon
mysl sevřená, stažená
mysl současně horečnatě pracující
b) podnět, implus, spouštěč
náhle zazní myšlenka
má můj hlas?
ano, ale jakoby zdálky - je můj, a přece odcizený, jiný
odkud se objeví? nikoliv přímo z mého procesu myšlení, přijde jakoby zvenčí, "ze strany" pronikne do myšlení jako neosobní hrozivý algoritmus - často nepronikne algoritmus celý, ale jen
- jeho část
- algoritmus podobný (podobnost může být dána předchozí asociací, podobným kontextem, podobnou zvukovou stránkou, podobnou gramaticko-syntaktickou strukturou, kdy se podobat může jen polovina slova tohoto algoritmu s polovinou slova jiného algoritmu, může jít i jen o druhou polovinu/příponu slova
- jen strach z toho, že daný algoritmus přijde, silná momentální úzkost
- jen situace (místo, denní či noční doba, specifická činnost, setkání s konkrétním člověkem) asociovaná dříve s algoritmem
jakmile algoritmus přichází, objeví se hned vjemy nelibosti - jsou jemné, ale současně velmi nepříjemné, jsou předzvěstí: nepatrný vjem čehosi v zubu, na spodní straně mozku, v ústech, krku - obvykle jemné napětí úst a hrdla, algoritmus totiž souvisí s vnitřním mluvením! ale současně mluví mysl: nejvíc napětí se pociťuje v mozku (snad tlaky překrvenosti, rychlé průtoky krve tepnami a cévami v mozku a náhlé její přítoky do nových oblastí)
zajímavá je také povaha algoritmu
- skládá se z několika prvků
- řetězení prvků je fixně dané, ale občas se převrací
- jde o vnitřní rytmus přítomný v daném algoritmu + o cykličnost rytmu neustálého neosobního pevně zafixovaného opakování
- algoritmus byl původně emočně nabitý, nyní zůstala jen syntaktická stopa + osobností postoj s ním spojený (gesto vzdoru, hříšného odporu, rouhačského záměrného provinění navzdory, spiknutí vůči silnějšímu Otci/Zákonu/Bohu, který dotyčného zničí, ale stejně to udělá...a možná právě proto, tendence k sebedestrukci, která ukončí utrpení i existenci nenáviděného já)
- komu je algoritmus říkán? internalizováne otci? Bohu? mně samému? rozhodě někomu, kdo:
1) je silnější
2) koho nenávidím
3) snažím se mu vzepřít
4) cítím pro to vinu
5) snad chci, aby nakonec on vyhrál - každopádně vím, že vyhraje
je zde i slast: slast ze vzdoru, odporu...odpor je marný, možná i jeho marnost přináší masochistickou a sebedestruktivní slast
obsedant předstírá, že je jen tím, kdo myšlenku potlačuje, kdo ji "opravdu" nechce...zapomíná však, že je i tím, kdo myšlenku vyvolává, má z ní prospěch a specifickou slast
důležitý je rytmus opakování, který:
1) je stabilní, fixně daný, mechanický, neosobní
2) stupňuje se v naléhavosti, křečovitosti, rychlosti, horečnatosti
- jde o jakýsi vnitřní mechanismus, nabitý emocemi, energií, jakousi maničností, silovými proudy, "ďábelskými proudy"
- je v tom cosi náboženského, rituálního, náboženský obřad/liturgie
- cosi posvátného, děsivého, hrůzného
- krása jednoduchosti, kdy už se nemyslí, jen slepě "bubnuje", "rytmicky obíhá kolem ohně" v jakémsi zběsilém transu
- současně je extrémní snaha kolotoč zastavit: tato snaha ho jen zrychluje (otázkou je, zda nakonec polo-vědomě není vykonávána právě proto)
jak však myšlenka přichází?
zdálky, zezadu, jakoby nejprve sama...ale část mého já se jí chopí a jakoby ji dopoví, naladí se na ní, sveze se spolu s ní, připojí se k ní, k její rychlé a energií nabité jízdě
c) první reakce
hrůza, panika
zhnusení, vztek
d) potlačování
snaha okamžitě potlačit
jak se potlačení děje?
mysl jakoby zatne pěst, stáhne hrdlo, zablokuje hlavu/mozek
vjem tlaku, sevřenosti mysli
jde o reflexivní, mechanický výkon
vnímám se jako jeho příčina a následně vnímám vjemy tohoto potlačení
mysl se jakoby maximálně soustředí, snaží se vyloučit myšlenku, nemyslet na to, odvrhnout to
jde o jakýsi slepý algoritmus uvnitř hlavy (lovecká past v srdci mozku, která stále znovu a znovu sklapne)
jako bych sevřel pěst
někdy je to jiné - nejde o to, že bych náhle sevřel vlastní mysl, ale spíše se snažím myšlenku vysunout, vystrčit, odstrčit
zdá se však, že myšlenka už tam v dané chvíli vůbec není
jakoby gesto potlačení bylo zcela slepé, bez účinku, prázdné (svírám pěst, ve které nic není)
mysl však potom zůstane stažená, sevřená (tlaky v hlavě, bolesti hlavy)
obvykle však k potlačování dochází ihned, jak se objeví začátek myšlenky (algoritmu)
efektem je opravdu to, že myšlenka zůstane "nedopovězena", algoritmus nerozvinut...ale ihned se potom objeví znova
proč zůstane myšlenka nedopovězena?
protože mysl se v danou chvíli zcela soustředí na stahování sebe samé, což stojí úsilí, energii..ale současně už zvenčí "klepe na dveře" opět ona myšlenka...která se objeví znovu, ve stejné podobě, potlačením naprosto nezměněna
samotný mechanismus potlačování "rozpumpovává" mysl, zrychluje toky energie v ní, uvádí jí do horečnatého chodu
mysl je také díky němu strnulá co se týče volného myšlení - její dynamismus je cyklický
sebe-potlačování mysli jsou jakoby rány/kopání do hlavy
e) očekávání návratu
probíhá často už během samotného potlačování
vidíme tedy, že etapy nejsou oddělené, naopak jedna se přelévá do druhé - ve chvíli, kdy algoritmus začíná, je už okamžitě potlačován - a už během potlačování se úzkostně očekává, že se vrátí (častou reakcí pak je temný vztek, zuřivost na SEBE, snaha myšlenku násilím z hlavy "vymlátit", zhnusení, pocity krajní nelibosti)
f) návrat
v nezměněné, často naopak posílené podobě
a) celkové naladění mysli před tím
přehnaná snaha myslet maximálně přesně, jasně
křečovitá vážnost, strnulost, rigidita
snaha o perfekcionismus, maximální výkon
mysl sevřená, stažená
mysl současně horečnatě pracující
b) podnět, implus, spouštěč
náhle zazní myšlenka
má můj hlas?
ano, ale jakoby zdálky - je můj, a přece odcizený, jiný
odkud se objeví? nikoliv přímo z mého procesu myšlení, přijde jakoby zvenčí, "ze strany" pronikne do myšlení jako neosobní hrozivý algoritmus - často nepronikne algoritmus celý, ale jen
- jeho část
- algoritmus podobný (podobnost může být dána předchozí asociací, podobným kontextem, podobnou zvukovou stránkou, podobnou gramaticko-syntaktickou strukturou, kdy se podobat může jen polovina slova tohoto algoritmu s polovinou slova jiného algoritmu, může jít i jen o druhou polovinu/příponu slova
- jen strach z toho, že daný algoritmus přijde, silná momentální úzkost
- jen situace (místo, denní či noční doba, specifická činnost, setkání s konkrétním člověkem) asociovaná dříve s algoritmem
jakmile algoritmus přichází, objeví se hned vjemy nelibosti - jsou jemné, ale současně velmi nepříjemné, jsou předzvěstí: nepatrný vjem čehosi v zubu, na spodní straně mozku, v ústech, krku - obvykle jemné napětí úst a hrdla, algoritmus totiž souvisí s vnitřním mluvením! ale současně mluví mysl: nejvíc napětí se pociťuje v mozku (snad tlaky překrvenosti, rychlé průtoky krve tepnami a cévami v mozku a náhlé její přítoky do nových oblastí)
zajímavá je také povaha algoritmu
- skládá se z několika prvků
- řetězení prvků je fixně dané, ale občas se převrací
- jde o vnitřní rytmus přítomný v daném algoritmu + o cykličnost rytmu neustálého neosobního pevně zafixovaného opakování
- algoritmus byl původně emočně nabitý, nyní zůstala jen syntaktická stopa + osobností postoj s ním spojený (gesto vzdoru, hříšného odporu, rouhačského záměrného provinění navzdory, spiknutí vůči silnějšímu Otci/Zákonu/Bohu, který dotyčného zničí, ale stejně to udělá...a možná právě proto, tendence k sebedestrukci, která ukončí utrpení i existenci nenáviděného já)
- komu je algoritmus říkán? internalizováne otci? Bohu? mně samému? rozhodě někomu, kdo:
1) je silnější
2) koho nenávidím
3) snažím se mu vzepřít
4) cítím pro to vinu
5) snad chci, aby nakonec on vyhrál - každopádně vím, že vyhraje
je zde i slast: slast ze vzdoru, odporu...odpor je marný, možná i jeho marnost přináší masochistickou a sebedestruktivní slast
obsedant předstírá, že je jen tím, kdo myšlenku potlačuje, kdo ji "opravdu" nechce...zapomíná však, že je i tím, kdo myšlenku vyvolává, má z ní prospěch a specifickou slast
důležitý je rytmus opakování, který:
1) je stabilní, fixně daný, mechanický, neosobní
2) stupňuje se v naléhavosti, křečovitosti, rychlosti, horečnatosti
- jde o jakýsi vnitřní mechanismus, nabitý emocemi, energií, jakousi maničností, silovými proudy, "ďábelskými proudy"
- je v tom cosi náboženského, rituálního, náboženský obřad/liturgie
- cosi posvátného, děsivého, hrůzného
- krása jednoduchosti, kdy už se nemyslí, jen slepě "bubnuje", "rytmicky obíhá kolem ohně" v jakémsi zběsilém transu
- současně je extrémní snaha kolotoč zastavit: tato snaha ho jen zrychluje (otázkou je, zda nakonec polo-vědomě není vykonávána právě proto)
jak však myšlenka přichází?
zdálky, zezadu, jakoby nejprve sama...ale část mého já se jí chopí a jakoby ji dopoví, naladí se na ní, sveze se spolu s ní, připojí se k ní, k její rychlé a energií nabité jízdě
c) první reakce
hrůza, panika
zhnusení, vztek
d) potlačování
snaha okamžitě potlačit
jak se potlačení děje?
mysl jakoby zatne pěst, stáhne hrdlo, zablokuje hlavu/mozek
vjem tlaku, sevřenosti mysli
jde o reflexivní, mechanický výkon
vnímám se jako jeho příčina a následně vnímám vjemy tohoto potlačení
mysl se jakoby maximálně soustředí, snaží se vyloučit myšlenku, nemyslet na to, odvrhnout to
jde o jakýsi slepý algoritmus uvnitř hlavy (lovecká past v srdci mozku, která stále znovu a znovu sklapne)
jako bych sevřel pěst
někdy je to jiné - nejde o to, že bych náhle sevřel vlastní mysl, ale spíše se snažím myšlenku vysunout, vystrčit, odstrčit
zdá se však, že myšlenka už tam v dané chvíli vůbec není
jakoby gesto potlačení bylo zcela slepé, bez účinku, prázdné (svírám pěst, ve které nic není)
mysl však potom zůstane stažená, sevřená (tlaky v hlavě, bolesti hlavy)
obvykle však k potlačování dochází ihned, jak se objeví začátek myšlenky (algoritmu)
efektem je opravdu to, že myšlenka zůstane "nedopovězena", algoritmus nerozvinut...ale ihned se potom objeví znova
proč zůstane myšlenka nedopovězena?
protože mysl se v danou chvíli zcela soustředí na stahování sebe samé, což stojí úsilí, energii..ale současně už zvenčí "klepe na dveře" opět ona myšlenka...která se objeví znovu, ve stejné podobě, potlačením naprosto nezměněna
samotný mechanismus potlačování "rozpumpovává" mysl, zrychluje toky energie v ní, uvádí jí do horečnatého chodu
mysl je také díky němu strnulá co se týče volného myšlení - její dynamismus je cyklický
sebe-potlačování mysli jsou jakoby rány/kopání do hlavy
e) očekávání návratu
probíhá často už během samotného potlačování
vidíme tedy, že etapy nejsou oddělené, naopak jedna se přelévá do druhé - ve chvíli, kdy algoritmus začíná, je už okamžitě potlačován - a už během potlačování se úzkostně očekává, že se vrátí (častou reakcí pak je temný vztek, zuřivost na SEBE, snaha myšlenku násilím z hlavy "vymlátit", zhnusení, pocity krajní nelibosti)
f) návrat
v nezměněné, často naopak posílené podobě
ocd - výpisky
narušení systému odměny klíčový znak ocd
panická a generalizovaně úzkostná porucha podobné, ocd je specifická
zvýšeně reagují na řešení konfliktní úlohy a na chybu v ní - jde o hyperaktivitu v systému monitorování vlastní činnosti a detekce chyb (reakce na zjevnou chybu, zpětná vazba na přesnost odpovědi, zpožděná odpověď na konfliktní zadání)
typický příznak: je něco v nepořádku! cítím to
vyšší míra disociace (špatná integrace vzpomínek, vědomí identity, aktuálních pocitů, kontroly tělesných pohybů) u kontrolorů a intruzivních obsesí
narušení kognitivní inhibice..souvisí se selektivní POZORNOSTÍ (k výběru relevantních informací a přehlížení nepotřebných informací)
disociace souvisí s pozorností - selektivní pozornost, rozdělá pozornost
tendence k perfekcionismu plynoucí z obavy před provedením chyby - úzkostlivě dávají pozor, aby nevynechali žádnou odpověď
- jednotlivé subtypy OCD mají odlišný neuronální mechanismus
tabuizované myšlenky - náboženské, pověry, impulzy se strachem ze ztráty sebekontroly
- vysoké hodnocení rizika
- mentální )nemotorické) kompulze, odčiňující modlitby po rouhavých myšlenkách
- tabuizované myšlenky víc u mužů
dysfunkční myšlenky: nadměrná zodpovědnost, přeceňování nebezpečí, perfekcionismus, intolerance nejistoty
- u tabuizovaných myšlenek: přesvědčení o významu myšlenek plus přesvědčení o významu kontroly myšlenek !!!
- často mají i anankastickou poruchu osobnosti
- tabuizované myšlenky spjaté se strukturami kognitivní kontroly (bazální ganglia a přední cingulární kůra)!!!
léčba SRI (klomipramin nebo SSRI) úspěšná zejména u tabuizovaných myšlenek a škodních obsesí spojených s kontrolováním
"kontrolor" - vysoké hodnocení rizika = "škodní" (nezhasnul jsem, vyhoří dům), "pochybovači" (zamkl jsem skutečně?)
kontroloři horší exekutivní funkce
- přebujelá odpovědnost za vlastní myšlenky...odezva na KBT u kontrolorů je problematická, na SRI dobrá
dva základní kognitivní styly:
a) nadhodnocování ohrožení (danger)
b) nadměrná percepce odpovědnosti
jde o poruchu myšlení - vnucují se myšlenky a nedají se potlačit vůlí
u tabuizovaných myšlenek hrozí sebevražda
panická a generalizovaně úzkostná porucha podobné, ocd je specifická
zvýšeně reagují na řešení konfliktní úlohy a na chybu v ní - jde o hyperaktivitu v systému monitorování vlastní činnosti a detekce chyb (reakce na zjevnou chybu, zpětná vazba na přesnost odpovědi, zpožděná odpověď na konfliktní zadání)
typický příznak: je něco v nepořádku! cítím to
vyšší míra disociace (špatná integrace vzpomínek, vědomí identity, aktuálních pocitů, kontroly tělesných pohybů) u kontrolorů a intruzivních obsesí
narušení kognitivní inhibice..souvisí se selektivní POZORNOSTÍ (k výběru relevantních informací a přehlížení nepotřebných informací)
disociace souvisí s pozorností - selektivní pozornost, rozdělá pozornost
tendence k perfekcionismu plynoucí z obavy před provedením chyby - úzkostlivě dávají pozor, aby nevynechali žádnou odpověď
- jednotlivé subtypy OCD mají odlišný neuronální mechanismus
tabuizované myšlenky - náboženské, pověry, impulzy se strachem ze ztráty sebekontroly
- vysoké hodnocení rizika
- mentální )nemotorické) kompulze, odčiňující modlitby po rouhavých myšlenkách
- tabuizované myšlenky víc u mužů
dysfunkční myšlenky: nadměrná zodpovědnost, přeceňování nebezpečí, perfekcionismus, intolerance nejistoty
- u tabuizovaných myšlenek: přesvědčení o významu myšlenek plus přesvědčení o významu kontroly myšlenek !!!
- často mají i anankastickou poruchu osobnosti
- tabuizované myšlenky spjaté se strukturami kognitivní kontroly (bazální ganglia a přední cingulární kůra)!!!
léčba SRI (klomipramin nebo SSRI) úspěšná zejména u tabuizovaných myšlenek a škodních obsesí spojených s kontrolováním
"kontrolor" - vysoké hodnocení rizika = "škodní" (nezhasnul jsem, vyhoří dům), "pochybovači" (zamkl jsem skutečně?)
kontroloři horší exekutivní funkce
- přebujelá odpovědnost za vlastní myšlenky...odezva na KBT u kontrolorů je problematická, na SRI dobrá
dva základní kognitivní styly:
a) nadhodnocování ohrožení (danger)
b) nadměrná percepce odpovědnosti
jde o poruchu myšlení - vnucují se myšlenky a nedají se potlačit vůlí
u tabuizovaných myšlenek hrozí sebevražda
pondělí 8. dubna 2013
ještě k OCD
chce to prozkoumat samotný akt potlačování, který je příčinou problému
globálnější příčinou je momentální nastavení mysli během potlačování, které je nastaveno úzkostně a napjatě, bojí se dané myšlenky, bojí se možné katastrofy: tak prožívá možnost, že mysl bude myšlenkou zaplavena/zahlcena
myšlenka je něco, co někdo říká někomu: jedna část já druhé části já...dochází tedy k rozkolu uvnitř ega, ke konfliktu dvou jeho částí
je v tom jistá míra slasti
jedna část to říká (trucovitě, vzpurně, jako revoltu) - druhá část to prudce zastavuje, snaží se potlačit, mít to pod kontrolou (vláda tvrdé ruky Zákona): dítě vs. přísný internalizovaný otec (nelítostné, kruté a příliš přísné superego)
strach z viny ztělesněn superegem, vzpoura proti morálce potom trucovitým/vzdorovitým "spratkem", který myšlenku stále znova vyvolává
je dobré myšlenku zpětně asimilovat/integrovat, identifikovat se s ní, říci si: vždyť to jsem TAKY já, je to MOJE myšlenka, nikoliv myšlenka cizí-vnější, není třeba ji tedy potlačovat (represe, suprese), mám ji pod kontrolou/mám ji k dispozici už pouze z toho principu, že je přeci moje...a jelikož je moje, netřeba se jí bát
tedy: neboj se vlastní obsedantní myšlenky - už proto, žen je tvoje!!!
jak vidíme, jde o úzkostnou poruchu, úzkost má obvykle tyto rysy:
a) strach z budoucnosti, kdy se stane něco hrozného/katastrofa
b) strach, že dotyčný má malé síly, je neschopný (nesebevědomí jako důležitý kořen úzkosti) a danou budoucnost nezvládne
c) strach ze strachu, strast z předpokládané budoucí strasti (anticipační úzkost)
- jde o autosugestivní sebenaplňující se proroctví
pokud si mysl věří, skutečně je přesvědčena, že má nad myšlenkou moc, obsese se nerozběhne
problém je už v samotném rozdělení ega na mě a danou myšlenku: tím, že myšlenku vypudím ven, jako cosi nepatřičného, cizorodého, už tím ji definuji, jasně artikuluji, dávám ji sílu a schopnost, aby stála PROTI mě, objevovala se JAKOBY zvenčí
vypudil jsem něco ven a tímto aktem samotným jsem z toho udělal svého vnějšího nepřítele
OCD pacient je přecitlivělý na danou myšlenku, jakmile se jako implus objeví, reaguje panickým stažením, odporem, děsem, což jí dává sílu
pacient se musí na myšlenku otužit, přijímat ji s klidem
myšlenka/představa má pro pacienta magicko-mystický rozměr, jde o cosi hrozivě posvátného, velmi děsivého, zdroj největších strastí, prokletí, "posedlost ďáblem"
jde o individuální "náboženství" pacienta: zdroj strasti, ale též zdroj smyslu a slasti, střed pozornosti, mikro-svět pacienta, jeho statický rigidní rituál, ve kterém je ukrytý před vnějším proměnlivým "nebezpečným" světem
stav potlačování myšlenky je stav horečnatý, jde o typ transu, vzteklé a úzkostné horečky, jde o unavující výbuch energie, dynamicky se proměňují silné vnitřní emoce, tlaky a impulsy v hlavě
důležité je víc prozkoumat samotné potlačování myšlenky...co to je? stavím se proti myšlence, zatlačuji ji, přemáhám, mechanickým, stále stejným a opakovaným aktem/gestem mysli se snažím myšlenku vyhodit, vyčistit mysl od ní
jde o jakýsi pociťovaný impuls potlačování, zdá se mi, že jsem příčinou potlačování myšlenky, které vnímám jako vjem tlaku/bolesti/pohybu v hlavě - zdá se mi, že jsem dal podnět k tomuto potlačení, které vnímám jako vjem v hlavě
akt potlačení je bleskový, trvá zlomek vteřiny...pak se napjatě a s obavou čeká, zda se myšlenka znovu objeví, zároveň se dotyčný snaží na to nemyslet...
mysl se v aktu potlačování sama stáhne do malého napjatého místečka, skoro jen do staženého bodu, doufá, že k ní "zvenčí" (které je skoro všude, když se tolik křečovitě stáhla) nedorazí ona myšlenka...úzkostné očekávání myšlenky ji samozřejmě přivolává
část mysli totiž zůstala "venku", obě části nejsou smířené, naopak, bojují spolu
křečovitá část mysli je perfekcionistická, chce pracovat, myslet "čistě" a jasně, zbavit se myšlenky
druhá část mysli je líná, chce zábavu, uvolnění
křečovitá část je agresivní, vzteklá, nenávistná: a to vše pramení z její úzkostnosti
globálnější příčinou je momentální nastavení mysli během potlačování, které je nastaveno úzkostně a napjatě, bojí se dané myšlenky, bojí se možné katastrofy: tak prožívá možnost, že mysl bude myšlenkou zaplavena/zahlcena
myšlenka je něco, co někdo říká někomu: jedna část já druhé části já...dochází tedy k rozkolu uvnitř ega, ke konfliktu dvou jeho částí
je v tom jistá míra slasti
jedna část to říká (trucovitě, vzpurně, jako revoltu) - druhá část to prudce zastavuje, snaží se potlačit, mít to pod kontrolou (vláda tvrdé ruky Zákona): dítě vs. přísný internalizovaný otec (nelítostné, kruté a příliš přísné superego)
strach z viny ztělesněn superegem, vzpoura proti morálce potom trucovitým/vzdorovitým "spratkem", který myšlenku stále znova vyvolává
je dobré myšlenku zpětně asimilovat/integrovat, identifikovat se s ní, říci si: vždyť to jsem TAKY já, je to MOJE myšlenka, nikoliv myšlenka cizí-vnější, není třeba ji tedy potlačovat (represe, suprese), mám ji pod kontrolou/mám ji k dispozici už pouze z toho principu, že je přeci moje...a jelikož je moje, netřeba se jí bát
tedy: neboj se vlastní obsedantní myšlenky - už proto, žen je tvoje!!!
jak vidíme, jde o úzkostnou poruchu, úzkost má obvykle tyto rysy:
a) strach z budoucnosti, kdy se stane něco hrozného/katastrofa
b) strach, že dotyčný má malé síly, je neschopný (nesebevědomí jako důležitý kořen úzkosti) a danou budoucnost nezvládne
c) strach ze strachu, strast z předpokládané budoucí strasti (anticipační úzkost)
- jde o autosugestivní sebenaplňující se proroctví
pokud si mysl věří, skutečně je přesvědčena, že má nad myšlenkou moc, obsese se nerozběhne
problém je už v samotném rozdělení ega na mě a danou myšlenku: tím, že myšlenku vypudím ven, jako cosi nepatřičného, cizorodého, už tím ji definuji, jasně artikuluji, dávám ji sílu a schopnost, aby stála PROTI mě, objevovala se JAKOBY zvenčí
vypudil jsem něco ven a tímto aktem samotným jsem z toho udělal svého vnějšího nepřítele
OCD pacient je přecitlivělý na danou myšlenku, jakmile se jako implus objeví, reaguje panickým stažením, odporem, děsem, což jí dává sílu
pacient se musí na myšlenku otužit, přijímat ji s klidem
myšlenka/představa má pro pacienta magicko-mystický rozměr, jde o cosi hrozivě posvátného, velmi děsivého, zdroj největších strastí, prokletí, "posedlost ďáblem"
jde o individuální "náboženství" pacienta: zdroj strasti, ale též zdroj smyslu a slasti, střed pozornosti, mikro-svět pacienta, jeho statický rigidní rituál, ve kterém je ukrytý před vnějším proměnlivým "nebezpečným" světem
stav potlačování myšlenky je stav horečnatý, jde o typ transu, vzteklé a úzkostné horečky, jde o unavující výbuch energie, dynamicky se proměňují silné vnitřní emoce, tlaky a impulsy v hlavě
důležité je víc prozkoumat samotné potlačování myšlenky...co to je? stavím se proti myšlence, zatlačuji ji, přemáhám, mechanickým, stále stejným a opakovaným aktem/gestem mysli se snažím myšlenku vyhodit, vyčistit mysl od ní
jde o jakýsi pociťovaný impuls potlačování, zdá se mi, že jsem příčinou potlačování myšlenky, které vnímám jako vjem tlaku/bolesti/pohybu v hlavě - zdá se mi, že jsem dal podnět k tomuto potlačení, které vnímám jako vjem v hlavě
akt potlačení je bleskový, trvá zlomek vteřiny...pak se napjatě a s obavou čeká, zda se myšlenka znovu objeví, zároveň se dotyčný snaží na to nemyslet...
mysl se v aktu potlačování sama stáhne do malého napjatého místečka, skoro jen do staženého bodu, doufá, že k ní "zvenčí" (které je skoro všude, když se tolik křečovitě stáhla) nedorazí ona myšlenka...úzkostné očekávání myšlenky ji samozřejmě přivolává
část mysli totiž zůstala "venku", obě části nejsou smířené, naopak, bojují spolu
křečovitá část mysli je perfekcionistická, chce pracovat, myslet "čistě" a jasně, zbavit se myšlenky
druhá část mysli je líná, chce zábavu, uvolnění
křečovitá část je agresivní, vzteklá, nenávistná: a to vše pramení z její úzkostnosti
neděle 7. dubna 2013
Spinoza, Etika, V. kniha - druhá, mystická část
tvrzení 22
v bohu je věčná idea/pojem esence mého těla
23
tento pojem esence mého těla patří do esence mé mysli - tato část mé mysli je tedy věčná, nevznikla ani nezanikne
tato idea/pojem esence mého těla je část mysli, jde o jakýsi modus (způsob, modifikace, mód) myšlení
mysl zahrnuje dva typy pojmů:
a) pojmy skutečného těla
b) pojem esence těla
- část mysli zahrnující druhý typ je věčná (nevznikla, ani netrvá v čase!)
POZNÁMKA
není rozlišen:
a) pojem/idea
b) akt myšlení pojmu/ideje
- zdá se, že je to totéž?
- pokud je to totéž, musí zde být něco, co tyto pojmy neustále (věčně, nikoliv v dimenzi časového trvání) myslí...co to je?
dále: je pojem esence X totéž, co esence X, je to totéž, jen viděno z hlediska dvou různých atributů substance?
29
skutečné poznání ČEHOKOLIV nevychází z poznání přítomné skutečné existence mého těla, ale z poznání věčné nutné esence mého těla
esencí/přirozeností mysli jsou jen dva rysy:
a) chápat nutnou esenci těla
b) mít nutné poznání všeho ostatního
- to druhé pramení z prvního
30
během nutného poznání je mysl v Bohu, obsahuje poznání Boha, je součástí Boha, který je věčný, stejně jako její myšlení je věčné
31
věčná mysl je formální neboli adekvátní příčina nutného poznání
věčné je to mé myšlení, které chápe esenci mého těla a díky tomu vše ostatní, i část Boha, tedy část nutné esence substance
věčná mysl je formou a příčinou tohoto věčného poznání
- vidíme tady, jaký má vztah myšlení pojmu/ideje esence X k pojmu/ideji esence X: je formální příčinou (adekvátní příčinou a formou) tohoto pojmu esence X
- mysl nezačala až nyní chápat věci nutným poznáním, ale je věčná, vždy je tak chápala
- jsou zde tedy dvě dimenze:
a) dimenze časového trvání, vzniku a zániku - příroda stvořená
b) dimenze bezčasá, věčná, mimo čas a prostor, nevzniklá a nezanikající - příroda nestvořená, příroda tvořící
mezi nimi není jasný přechod
stavy mysli pojímající skutečně existující tělo jsou jím neseny, jsou jeho reflexí, věčné stavy mysli jsou však zřejmě neseny jen nutnou esenci substance, jsou částí jejího věčného myšlení
POZNÁMKA - není dobré ani říci, že stavy mysli jsou neseny tělem, jde spíše o jednu věc viděnou ze dvou stran
32
z nutného poznání vzniká věčná nejvyšší možná spokojenost mysli, radost provázená ideou sebe a věčného (nikoliv jen přítomného) Boha
Bůh není přítomný, ale věčný, věčnost tudíž není věčné teď, ale je zcela mimo čas
33
rozumová láska k Bohu vznikající z věčného myšlení/poznání je tedy sama věčná
tato láska neměla nikdy začátek, je věčná, proto má všechny dokonalosti od věků, takže rozumová láska není vedena radostí, ale štěstím, které spočívá ve vědomí vlastní dokonalosti mysli
mysl nedospěla k tomuto poznání až nyní, ale věčně takto poznává
35
Bůh má věčnou rozumovou sebe-lásku
božskou dokonalou přirozenost totiž doprovází idea sebe sama jakožto příčiny této dokonalosti
proč? to nevysvětluje, láska obvykle vzniká jen u radosti, u přechodu z nižší dokonalosti do vyšší, což u Boha je nemožné...proto Spinoza zavádí rozumovou lásku a v tvrzení 33 namísto o radosti hovoří o štěstí, ač radosti se zase dovolává v poznámce k tvrzení 36, byť to ví, a proto říká: budiž nám ještě dovoleno užít zde tohoto slova)
36
rozumová láska mysli k Bohu je Boží sebe-láska, a to nikoli pokud je nekonečný, ale pokud jej lze vysvětlit z věčného poznání věčné esence lidské mysli
rozumová láska myli k Bohu je částí Boží sebe-lásky
jde o lásku, která se vtahuje k JEDNÁNÍ MYSLI, při němž mysl přemýšlí o sobě a současně má ideu Boha jakožto příčiny tohoto přemýšlení = jde o jednání, při němž Bůh, pokud jej lze vysvětlit z lidské mysli, uvažuje o sobě a má zároveň ideu sebe
jde o věčnou spokojenost mysli
esencí mysli je jen poznání Boha, tedy její esence i existence závisí jen na něm, je tedy "částí", součástí, konečnou modifikací Boha
37
rozumová láska plyne nutně z přirozenosti mysli, která sama je věčnou pravdou
OPĚT se zde směšuje pojem a jeho myšlení, myšlenka a proces myšlení
38
čím více se mysl odklání od prvního (smyslového) druhu poznání plného zmatených, neurčitých, zkomolených idejí, které nevedou k poznání a čím víc poznává druhým (univerzálním, rozumovým) a třetím (intuitivním, poznáním esence věcí) druhem poznání, tím větší je její věčná část, která navíc není dotčena afekty, protože afekt je představa ukazující přítomný projev těla (tvrzení 34 této knihy)
čím víc esencí věcí mysl poznává, tím větší je její neporušitelná část a tím méně podléhá afektům
mysl se pak nebojí smrti, protože to, co s ní zaniká, není důležité (je to jen první druh poznání spojený se zlými afekty, vlastně se všemi afekty, i s láskou kromě rozumové lásky, zaniká i radost, zůstává však věčné štěstí, zaniká samozřejmě paměť, představivost i pochopení časové dimenze reality, zůstává jen pochopení věčné dimenze reality)
39
kdo má tělo způsobilé k mnoha věcem, má mysl, jejíž největší část je věčná
může totiž konat mnoho věcí, takže je nejméně vystaven afektům odporujícím naší přirozenosti, má tedy moc uspořádat a spojit stavy těla podle rozumového uspořádání
snaže se maximálně poznat (být si vědom) sebe a substance a co nejméně prostoru v mysli věnovat smyslům, představám, paměti
40
čím jsem dokonalejší, tím víc jednám (a méně trpím) - a naopak, čím více konám, tím jsem dokonalejší
věčná část mysli, i když je malá, je dokonalejší než zbytek mysli
věčná část mysli je to jediné, čím jednáme, zbytek je jen trpění (recepce zkomolených představ, afektů)
zaniká představivost a jen díky ní (jejím afektům, resp. jejím představám vyvolávajícím afekty) jsme trpní, snižuje se naše dokonalost, schopnost něco konat, a tím zakoušíme afekt smutku
jde o mysl BEZ vztahu k současné existenci těla
naše mysl, pokud myslí (chápe, uchopuje, pojímá, poznává část esence), je věčným modem myšlení, který je determinován jiným věčným modem myšlení, a ten zase jiným až do nekonečna
všechny současně vytvářejí věčný a nekonečný rozum Boha
41
i kdyby mysl věčná nebyla, má cenu i jen dočasně snažit se o její sílu, moc, a tedy radost a štěstí
42
rozumové poznání přináší štěstí, to mi dává moc omezovat afekty - tedy nemám štěstí proto, že omezuji své afekty (proti primitivnímu stoicismu), ale omezuji afekty proto, že mám štěstí, které plyne z nutného poznání
v bohu je věčná idea/pojem esence mého těla
23
tento pojem esence mého těla patří do esence mé mysli - tato část mé mysli je tedy věčná, nevznikla ani nezanikne
tato idea/pojem esence mého těla je část mysli, jde o jakýsi modus (způsob, modifikace, mód) myšlení
mysl zahrnuje dva typy pojmů:
a) pojmy skutečného těla
b) pojem esence těla
- část mysli zahrnující druhý typ je věčná (nevznikla, ani netrvá v čase!)
POZNÁMKA
není rozlišen:
a) pojem/idea
b) akt myšlení pojmu/ideje
- zdá se, že je to totéž?
- pokud je to totéž, musí zde být něco, co tyto pojmy neustále (věčně, nikoliv v dimenzi časového trvání) myslí...co to je?
dále: je pojem esence X totéž, co esence X, je to totéž, jen viděno z hlediska dvou různých atributů substance?
29
skutečné poznání ČEHOKOLIV nevychází z poznání přítomné skutečné existence mého těla, ale z poznání věčné nutné esence mého těla
esencí/přirozeností mysli jsou jen dva rysy:
a) chápat nutnou esenci těla
b) mít nutné poznání všeho ostatního
- to druhé pramení z prvního
30
během nutného poznání je mysl v Bohu, obsahuje poznání Boha, je součástí Boha, který je věčný, stejně jako její myšlení je věčné
31
věčná mysl je formální neboli adekvátní příčina nutného poznání
věčné je to mé myšlení, které chápe esenci mého těla a díky tomu vše ostatní, i část Boha, tedy část nutné esence substance
věčná mysl je formou a příčinou tohoto věčného poznání
- vidíme tady, jaký má vztah myšlení pojmu/ideje esence X k pojmu/ideji esence X: je formální příčinou (adekvátní příčinou a formou) tohoto pojmu esence X
- mysl nezačala až nyní chápat věci nutným poznáním, ale je věčná, vždy je tak chápala
- jsou zde tedy dvě dimenze:
a) dimenze časového trvání, vzniku a zániku - příroda stvořená
b) dimenze bezčasá, věčná, mimo čas a prostor, nevzniklá a nezanikající - příroda nestvořená, příroda tvořící
mezi nimi není jasný přechod
stavy mysli pojímající skutečně existující tělo jsou jím neseny, jsou jeho reflexí, věčné stavy mysli jsou však zřejmě neseny jen nutnou esenci substance, jsou částí jejího věčného myšlení
POZNÁMKA - není dobré ani říci, že stavy mysli jsou neseny tělem, jde spíše o jednu věc viděnou ze dvou stran
32
z nutného poznání vzniká věčná nejvyšší možná spokojenost mysli, radost provázená ideou sebe a věčného (nikoliv jen přítomného) Boha
Bůh není přítomný, ale věčný, věčnost tudíž není věčné teď, ale je zcela mimo čas
33
rozumová láska k Bohu vznikající z věčného myšlení/poznání je tedy sama věčná
tato láska neměla nikdy začátek, je věčná, proto má všechny dokonalosti od věků, takže rozumová láska není vedena radostí, ale štěstím, které spočívá ve vědomí vlastní dokonalosti mysli
mysl nedospěla k tomuto poznání až nyní, ale věčně takto poznává
35
Bůh má věčnou rozumovou sebe-lásku
božskou dokonalou přirozenost totiž doprovází idea sebe sama jakožto příčiny této dokonalosti
proč? to nevysvětluje, láska obvykle vzniká jen u radosti, u přechodu z nižší dokonalosti do vyšší, což u Boha je nemožné...proto Spinoza zavádí rozumovou lásku a v tvrzení 33 namísto o radosti hovoří o štěstí, ač radosti se zase dovolává v poznámce k tvrzení 36, byť to ví, a proto říká: budiž nám ještě dovoleno užít zde tohoto slova)
36
rozumová láska mysli k Bohu je Boží sebe-láska, a to nikoli pokud je nekonečný, ale pokud jej lze vysvětlit z věčného poznání věčné esence lidské mysli
rozumová láska myli k Bohu je částí Boží sebe-lásky
jde o lásku, která se vtahuje k JEDNÁNÍ MYSLI, při němž mysl přemýšlí o sobě a současně má ideu Boha jakožto příčiny tohoto přemýšlení = jde o jednání, při němž Bůh, pokud jej lze vysvětlit z lidské mysli, uvažuje o sobě a má zároveň ideu sebe
jde o věčnou spokojenost mysli
esencí mysli je jen poznání Boha, tedy její esence i existence závisí jen na něm, je tedy "částí", součástí, konečnou modifikací Boha
37
rozumová láska plyne nutně z přirozenosti mysli, která sama je věčnou pravdou
OPĚT se zde směšuje pojem a jeho myšlení, myšlenka a proces myšlení
38
čím více se mysl odklání od prvního (smyslového) druhu poznání plného zmatených, neurčitých, zkomolených idejí, které nevedou k poznání a čím víc poznává druhým (univerzálním, rozumovým) a třetím (intuitivním, poznáním esence věcí) druhem poznání, tím větší je její věčná část, která navíc není dotčena afekty, protože afekt je představa ukazující přítomný projev těla (tvrzení 34 této knihy)
čím víc esencí věcí mysl poznává, tím větší je její neporušitelná část a tím méně podléhá afektům
mysl se pak nebojí smrti, protože to, co s ní zaniká, není důležité (je to jen první druh poznání spojený se zlými afekty, vlastně se všemi afekty, i s láskou kromě rozumové lásky, zaniká i radost, zůstává však věčné štěstí, zaniká samozřejmě paměť, představivost i pochopení časové dimenze reality, zůstává jen pochopení věčné dimenze reality)
39
kdo má tělo způsobilé k mnoha věcem, má mysl, jejíž největší část je věčná
může totiž konat mnoho věcí, takže je nejméně vystaven afektům odporujícím naší přirozenosti, má tedy moc uspořádat a spojit stavy těla podle rozumového uspořádání
snaže se maximálně poznat (být si vědom) sebe a substance a co nejméně prostoru v mysli věnovat smyslům, představám, paměti
40
čím jsem dokonalejší, tím víc jednám (a méně trpím) - a naopak, čím více konám, tím jsem dokonalejší
věčná část mysli, i když je malá, je dokonalejší než zbytek mysli
věčná část mysli je to jediné, čím jednáme, zbytek je jen trpění (recepce zkomolených představ, afektů)
zaniká představivost a jen díky ní (jejím afektům, resp. jejím představám vyvolávajícím afekty) jsme trpní, snižuje se naše dokonalost, schopnost něco konat, a tím zakoušíme afekt smutku
jde o mysl BEZ vztahu k současné existenci těla
naše mysl, pokud myslí (chápe, uchopuje, pojímá, poznává část esence), je věčným modem myšlení, který je determinován jiným věčným modem myšlení, a ten zase jiným až do nekonečna
všechny současně vytvářejí věčný a nekonečný rozum Boha
41
i kdyby mysl věčná nebyla, má cenu i jen dočasně snažit se o její sílu, moc, a tedy radost a štěstí
42
rozumové poznání přináší štěstí, to mi dává moc omezovat afekty - tedy nemám štěstí proto, že omezuji své afekty (proti primitivnímu stoicismu), ale omezuji afekty proto, že mám štěstí, které plyne z nutného poznání
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)