tvrzení 22
v bohu je věčná idea/pojem esence mého těla
23
tento pojem esence mého těla patří do esence mé mysli - tato část mé mysli je tedy věčná, nevznikla ani nezanikne
tato idea/pojem esence mého těla je část mysli, jde o jakýsi modus (způsob, modifikace, mód) myšlení
mysl zahrnuje dva typy pojmů:
a) pojmy skutečného těla
b) pojem esence těla
- část mysli zahrnující druhý typ je věčná (nevznikla, ani netrvá v čase!)
POZNÁMKA
není rozlišen:
a) pojem/idea
b) akt myšlení pojmu/ideje
- zdá se, že je to totéž?
- pokud je to totéž, musí zde být něco, co tyto pojmy neustále (věčně, nikoliv v dimenzi časového trvání) myslí...co to je?
dále: je pojem esence X totéž, co esence X, je to totéž, jen viděno z hlediska dvou různých atributů substance?
29
skutečné poznání ČEHOKOLIV nevychází z poznání přítomné skutečné existence mého těla, ale z poznání věčné nutné esence mého těla
esencí/přirozeností mysli jsou jen dva rysy:
a) chápat nutnou esenci těla
b) mít nutné poznání všeho ostatního
- to druhé pramení z prvního
30
během nutného poznání je mysl v Bohu, obsahuje poznání Boha, je součástí Boha, který je věčný, stejně jako její myšlení je věčné
31
věčná mysl je formální neboli adekvátní příčina nutného poznání
věčné je to mé myšlení, které chápe esenci mého těla a díky tomu vše ostatní, i část Boha, tedy část nutné esence substance
věčná mysl je formou a příčinou tohoto věčného poznání
- vidíme tady, jaký má vztah myšlení pojmu/ideje esence X k pojmu/ideji esence X: je formální příčinou (adekvátní příčinou a formou) tohoto pojmu esence X
- mysl nezačala až nyní chápat věci nutným poznáním, ale je věčná, vždy je tak chápala
- jsou zde tedy dvě dimenze:
a) dimenze časového trvání, vzniku a zániku - příroda stvořená
b) dimenze bezčasá, věčná, mimo čas a prostor, nevzniklá a nezanikající - příroda nestvořená, příroda tvořící
mezi nimi není jasný přechod
stavy mysli pojímající skutečně existující tělo jsou jím neseny, jsou jeho reflexí, věčné stavy mysli jsou však zřejmě neseny jen nutnou esenci substance, jsou částí jejího věčného myšlení
POZNÁMKA - není dobré ani říci, že stavy mysli jsou neseny tělem, jde spíše o jednu věc viděnou ze dvou stran
32
z nutného poznání vzniká věčná nejvyšší možná spokojenost mysli, radost provázená ideou sebe a věčného (nikoliv jen přítomného) Boha
Bůh není přítomný, ale věčný, věčnost tudíž není věčné teď, ale je zcela mimo čas
33
rozumová láska k Bohu vznikající z věčného myšlení/poznání je tedy sama věčná
tato láska neměla nikdy začátek, je věčná, proto má všechny dokonalosti od věků, takže rozumová láska není vedena radostí, ale štěstím, které spočívá ve vědomí vlastní dokonalosti mysli
mysl nedospěla k tomuto poznání až nyní, ale věčně takto poznává
35
Bůh má věčnou rozumovou sebe-lásku
božskou dokonalou přirozenost totiž doprovází idea sebe sama jakožto příčiny této dokonalosti
proč? to nevysvětluje, láska obvykle vzniká jen u radosti, u přechodu z nižší dokonalosti do vyšší, což u Boha je nemožné...proto Spinoza zavádí rozumovou lásku a v tvrzení 33 namísto o radosti hovoří o štěstí, ač radosti se zase dovolává v poznámce k tvrzení 36, byť to ví, a proto říká: budiž nám ještě dovoleno užít zde tohoto slova)
36
rozumová láska mysli k Bohu je Boží sebe-láska, a to nikoli pokud je nekonečný, ale pokud jej lze vysvětlit z věčného poznání věčné esence lidské mysli
rozumová láska myli k Bohu je částí Boží sebe-lásky
jde o lásku, která se vtahuje k JEDNÁNÍ MYSLI, při němž mysl přemýšlí o sobě a současně má ideu Boha jakožto příčiny tohoto přemýšlení = jde o jednání, při němž Bůh, pokud jej lze vysvětlit z lidské mysli, uvažuje o sobě a má zároveň ideu sebe
jde o věčnou spokojenost mysli
esencí mysli je jen poznání Boha, tedy její esence i existence závisí jen na něm, je tedy "částí", součástí, konečnou modifikací Boha
37
rozumová láska plyne nutně z přirozenosti mysli, která sama je věčnou pravdou
OPĚT se zde směšuje pojem a jeho myšlení, myšlenka a proces myšlení
38
čím více se mysl odklání od prvního (smyslového) druhu poznání plného zmatených, neurčitých, zkomolených idejí, které nevedou k poznání a čím víc poznává druhým (univerzálním, rozumovým) a třetím (intuitivním, poznáním esence věcí) druhem poznání, tím větší je její věčná část, která navíc není dotčena afekty, protože afekt je představa ukazující přítomný projev těla (tvrzení 34 této knihy)
čím víc esencí věcí mysl poznává, tím větší je její neporušitelná část a tím méně podléhá afektům
mysl se pak nebojí smrti, protože to, co s ní zaniká, není důležité (je to jen první druh poznání spojený se zlými afekty, vlastně se všemi afekty, i s láskou kromě rozumové lásky, zaniká i radost, zůstává však věčné štěstí, zaniká samozřejmě paměť, představivost i pochopení časové dimenze reality, zůstává jen pochopení věčné dimenze reality)
39
kdo má tělo způsobilé k mnoha věcem, má mysl, jejíž největší část je věčná
může totiž konat mnoho věcí, takže je nejméně vystaven afektům odporujícím naší přirozenosti, má tedy moc uspořádat a spojit stavy těla podle rozumového uspořádání
snaže se maximálně poznat (být si vědom) sebe a substance a co nejméně prostoru v mysli věnovat smyslům, představám, paměti
40
čím jsem dokonalejší, tím víc jednám (a méně trpím) - a naopak, čím více konám, tím jsem dokonalejší
věčná část mysli, i když je malá, je dokonalejší než zbytek mysli
věčná část mysli je to jediné, čím jednáme, zbytek je jen trpění (recepce zkomolených představ, afektů)
zaniká představivost a jen díky ní (jejím afektům, resp. jejím představám vyvolávajícím afekty) jsme trpní, snižuje se naše dokonalost, schopnost něco konat, a tím zakoušíme afekt smutku
jde o mysl BEZ vztahu k současné existenci těla
naše mysl, pokud myslí (chápe, uchopuje, pojímá, poznává část esence), je věčným modem myšlení, který je determinován jiným věčným modem myšlení, a ten zase jiným až do nekonečna
všechny současně vytvářejí věčný a nekonečný rozum Boha
41
i kdyby mysl věčná nebyla, má cenu i jen dočasně snažit se o její sílu, moc, a tedy radost a štěstí
42
rozumové poznání přináší štěstí, to mi dává moc omezovat afekty - tedy nemám štěstí proto, že omezuji své afekty (proti primitivnímu stoicismu), ale omezuji afekty proto, že mám štěstí, které plyne z nutného poznání
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!