nejdříve menším písmem, protože jsem to psal jinde a nejde to zvětšit
mluví o sobě často ve třetí osobě jednotného čísla: např. tomáš něco řekl, musíme tomu tomášovi atd...vidí se víc očima druhých než svýma, identifikoval se s jejich obdivným pohledem PLUS ztotožnil se s pózou/rolí, kterou dává navenek, jeho skutečné jáství potlačil
pořád slyší na sebe chvály, pořád ho někdo komentuje, reaguje na něj, srovnává ho...takže se stane těmi, kdo se na něj obdivně dívají zvenčí, připojí se k jejich společnému diskursu, který doposud s nimi sdílet nemohl (mluvili přece o něm)...už není tam nahoře, na pódiu, ale je mezi nimi, jedním z nich, z těch, kdo chválí tomáše...takto se zdánlivě vlastně sníží na jejich úroveň, je jim blíž, sebe však současně tímto zbožští a získá možnost dívat se na sebe zvenčí jako na zvnějšnělé božské ideální já (ego-ideál)...přisvojí si jejich obdivný pohled a tím získá nový vztah k vlastnímu já, namísto sebe-nenávisti je to sebe-obdiv...ale jeho já je v jejich pohledu ztotožněno s ideálním já...obvykle od sebe oddělujeme své ego a to, čím bychom být chtěli (ideál-já)...v jejich pohledu však obojí splývá, když si jejich pohled přisvojí, splývá to i u něj
tím ztratí přístup k sobě a svým pocitům, přestává vědět, kým je a jak se cítí
je zmatený, omámený láskou
dle Lacana/Freuda probíhá zamilovanost podobně: také jsme v ní do jisté míry zamilovaní sami do sebe, idealizujeme si druhého, ale současně se s ním ztotožňujeme, ztotožňujeme se tudíž s jeho idealizací nás samých, takže naše ego a ego-ideál splývají
jenomže v zamilovanosti je to silnější, protože druhému v jeho idealizaci naší osoby více věříme, máme ho totiž také zidealizovaného
v zamilovanosti se milenci spojí, ztotožní, takže se navzájem i každý sám sebe chápou jako bohové...proč? úvaha je takováto:
a) jestliže mě miluje takovýto bůh, sám jsem asi bůh (samozřejmě je zde obava, že druhý se mýlí a jednou odhalí, že nejsem bůh...na druhou stranu, pokud si myslím, že je bohem: bůh se nemůže mýlit!)
b) jestliže mě bůh považuje za boha, asi jsem skutečně bůh
naopak slavná osobnost druhým lidem nevěří, dívá se na ně svrchu: ale věří mase, davu: čím větší dav, tím víc je její hodnota "potvrzena"
podle Freuda je to však trochu jinak:
v lásce je druhý zidealizovaný, stává se ideálem Já (či superegem), tím dochází k mé identifikaci s ním...moje část (ta nejlepší) je totiž projektovaná do něj...nemůžu pak bez něj samozřejmě být a totálně ho obdivuji (ztělesňuje totiž zdánlivě všechno, čeho chci sám dosáhnout: to proto, že jsem to do něj projektoval, ač to reálně samozřejmě nemá..odtud bolestná vystřízlivění, zklamání)
druhý se stane mým ideálním Já a já se tak odtud (skrze druhého, z druhého, se kterým se identifikuji) vidím jako někdo, kdo je viděn druhým...jsem (dle Lacana) v této duální situaci, která je pro mě uspokojivá, jde o zrcadlový klam (kdy se identifikuji s druhým, kterého pojímám jako své ideální Já)...mé ideální Já (tedy druhý) mě miluje...identifikuji se s ním, takže se nacházím venku a vidím své ego zvenčí, v obdivném pohledu druhého,který je současně mnou (mým ideálním Já)
podobně celebrita se identifikuje s davem, který ji miluje (jsem jeden z vás, společně obdivujeme celebritu, tedy ideální já, které je současně mnou)...toto ztotožnění s davem celebritu přesvědčí, že není egem, ale ideálním já, za které ji dav považuje
analýza Freuda a Lacana je dle mého soudu popis od dvou narcisů, kteří opravdu možná v druhém milovali jen sami sebe a chápali druhého jako sebepotvrzení vlastního ega...doufám, že láska je čímsi víc, že v druhém poznávám také jeho JINAKOST, nikoliv jen projekce vlastních ideálů...a že ho miluji taky kvůli jinakosti (dokonce kvůli jeho nedokonalostem)...
ve Freudově popisu zamilovanosti je druhý jen pasivním plátnem pro mé projekce, věřím však, že je také aktivní, jeho jinakost kde mně přichází, často nejde o předzjednanou harmonii mezi námi, ale o podnětný nesoulad
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!