VOLBA A TOUHA

VOLBA A TOUHA

co je to volba, volení, rozhodování?

hlavou jdou myšlenky, protikladné možnosti, pocity zmatku, nerozhodnosti, pocit zaražení se, zastavení se, soustředění se, opakování si klíčových hesel z oněch dvou možností...přemýšlím, zda myslet na Sókrata nebo na Napoleona...zastavím se, zaseknu se, cítím zmatenost, napětí, soustředění, což je stažení svalů hlavy, říkám si: že by Sókrates? ne, Napo...a nebo...ehm, hm...no...nevím...tak třeba...ale ne...

ne vše je slovní, jsou zde zaražení, záseky, zastavení, vnitřní obrazy, jen hesla, slovo dvě, pocity nerozhodnosti, zamyšlená mimika tváře vnímaná jako napětí a uvolnění mimických svalů a jejich kombinace

a pak dojde k tzv. okamžiku volby, okamžiku rozhodnutí, kdy najednou se ve mně objeví ráznost, akčnost, což je jisté napětí, ale zejména uvolnění z toho, že je rozhodnuto: Budu myslet na Napoleona a je to!

samozřejmě dané můžu ještě zvrátit, tím se mi vrátí napětí, a celý cyklus nerozhodnosti začne znovu

napětí je forma soustředění, aktivizace, i myšlení je aktivizací, i ono tedy bolí: ale může jako napětí nohou při běhu vyvolávat slast, tedy uvolnění jinde...zejména uvolnění tělesného trupu a jeho svalů...tedy intelektuální či filosofickou slast teoretiků a mudrců a hledačů pravdy...

kdo rozhoduje o pohybu ruky?

je zde zrakově-propriocepční představa pohybu ruky, vizualizuji si její směr, jakoby ji mlhavě "vidím" na místě, kde je představa/plán, aby byla...následně se proud myšlenek a představ ZASTAVÍ, PŘERUŠÍ...a NAJEDNOU vnímám pohyb ruky samotný!

co je onen bod zlomu, onen přeskok? je tam vůbec, nebo jde o kontinuální přelití vnímání představy pohybu do vnímání pohybu samého?

všem nám jde jen o uvolnění a odmítáme napětí...směřujeme ke stavu s co největším uvolněním tělesných stavů, s co největší pasivitou a chceme v tomto stavu zůstat...chceme být v statickém klidném věčném pasivním blaženém stavu...druzí lidé, vizuální i zrakové stimuly (samy o sobě prožitkově neutrální) jsou k tomuto cíli jen vhodnými prostředky

buddhismu jde také o uvolnění...i v touze je primárně uvolnění z krásných snů, vidin, nadějí kladených do budoucnosti, tedy obvykle ze zrakových fantazijních obrazů...jenže buddhismus vidí to, že vidiny a sny se neuskuteční hned, a je tu tím pádem okamžitě odpor, tedy napětí svalů, tedy strast, že dané není hned, navíc na cestě k jejich uskutečnění jsou překážky nebo k uskutečnění vůbec nedojde nebo jsou nám brzy zase odebrány, což je kumulace dalšího napětí, tedy strasti

touha sama je jen uvolněním

víme, že plusovost prožitků v nás automaticky vzbuzuje postoj ANO, přijetí, snahu pokračovat v ní...naopak minusovost v nás automaticky vzbuzuje postoj NE, nepřijetí, odpor, nechtění, snahu nepokračovat v ní, umlčet jí, potlačit jí, zastavit jí...tak je prožitkový systém plusovosti a minusovosti automaticky napojen na náš motivační systém chtění plusu a nechtění minusu...někdy je mezi těmito systémy ale porucha, disociace, třeba u masochistů

motivační systém se však nakonec neliší od prožitkového co do prožitku: chtění neboli touha sama je uvolněním, tedy slastí, odpor neboli nechtění, rezistence sám je pak napětím, tedy strastí...systémy se liší jen co do intence, svého zaměření: prožitkový systém jen prožívá, zatímco motivační systém míří do budoucnosti, plánuje, aby prožitky byly (u touhy) či nebyly (u odporu) i v budoucnu...je však sám tvořen prožitky, avšak doplněný o věty či obrazy znázorňující vysněný nebo nenáviděný budoucí stav, tedy : KÉŽ BY TO A TO BYLO, KÉŽ BY TO A TO NEBYLO...CHCI, ABY TO A TO BYLO...CHCI, ABY TO A TO NEBYLO...u vysněných obrazů pociťujeme touhu, tedy uvolnění, tedy slast, u nenáviděných obrazů odpor, tedy napětí, tedy strast

hlavní rozdíl mezi prožitkovým a motivačním systémem je tedy v časové lokalizaci zrakových obrazů, na které reaguje: prožitkový systém reaguje napětím/uvolněním na vnější zrakové a sluchové vjemy, tedy na aktuální zrakové obrazy, motivační systém reaguje napětím/uvolněním na vnitřní řeč asociující fantazie zrakových obrazů, které můžou přijít v budoucnosti...

nejvíc napětím a uvolněním reagujeme na zrakové obrazy...i vnitřní řeč, na kterou reagujeme silně, je tak silná právě proto, že v nás vyvolává fantazie zrakových obrazů, které by se mohly přihodit, tedy by mohly být aktuálně vnímané

touha sama je uvolněním, je příjemná, ale často po ní hned následuje náš odpor, tedy napětí: odpor, že vytoužený objekt nemám hned, odpor k překážkám na cestě k němu atd.

u nutkavých myšlenek při OCD jde také o náš odpor, tedy ne-chtění těchto myšlenek, tedy často napětí svalů hlavy nebo tělesného trupu v reakci na ně: trpíme nikoliv těmito myšlenkami, ale jen samotným naším odporem, tedy napětím svalů, kterými na ně často už automaticky a mechanicky reagujeme s tím, že si bláhově myslíme, že je tímto potlačíme, vytěsníme, zlikvidujeme: ve skutečnosti jen zesilujeme svoje strastiplné napětí těla....nutkavé myšlenky samy nám nezpůsobují žádnou strast, to až náš odpor, tedy naše často už zvyková, a tedy okamžitá, mechanická reakce na ně

neustále jen reagujeme větším uvolněním nebo sevřením těla, jeho větším rozevřením, otevřením  nebo naopak obranným stažením...jde o to, zda se cítíme být v bezpečí/doma nebo v nebezpečí a cizotě...reagujeme na vizuálně-sluchové vjemy vnějšího světa, ale zejména na emočně naléhavě křičící náš vnitřní hlas předestírající nám různé katastrofické nebo vysněné a jiné obrázky možností...

čínská taoistická metoda wu-wej, tedy konání nekonáním, činění skrze nečinění, metoda pasivizace, odevzdanosti je velmi dobrá: uvolňuje nás...proto i v sexu je dobré pro větší požitek být uvolněný, odevzdaný, nedělat nic příliš aktivně proti partnerovi, ale spíše spontánně plynout s ním, spolu-plynout s ním, být odevzdaný, pasivní, uvolněný, nedělat nic násilně, silově...pak je hedonická slast celkově větší

co dychtivá touha? tam už je napětí, protože je zde náš odpor, tedy nechtění toho, že vysněné není hned...

co strhávání spodního prádla partnerky, je v této touze strast? obvykle ano, protože je to dychtivá touha (viz výše)...ale někdy ne, když je rychlý pohyb strhávání prádla dělán jen z gusta, v euforii, radosti, manické euforii...tedy v uvolnění...

co radí buddhismus s tímto dělat? úplnou bezvášnivost, tedy úplné uvolnění...nechtít nic, po ničem netoužit

co je algoritmem touhy? dám ti kousek čokolády, což tě uvolní, ale chceš taky hned další kousek...když hned není, máš hned odpor, tedy napětí, strast (odpor ve smyslu nechtění toho, že není další čokoláda)

osvícený si čokoládu může vychutnat taky, ale když není další kousek čokolády, nereaguje hněvem, nenávistí, zlobou, tedy formami nechtění/odporu, tedy napětím těla, ale uvolní se, poddá se tomu

buddhismus mluví o žízni spalující touhy: v žízni je strast, tedy napětí, že voda zde už hned teď není...ale je v ní i slast, uvolnění plynoucí z představy už pité vody

všichni se chceme uvolnit

pasivizujme se tedy, odevzdejme se, vypněme se, a bude nám blaze

už proces uvolňování je blažený, což teprve permanentní stav uvolnění...tam však místo blaženosti může časem být jen neochvějný stabilní klid


proces žízně nebo sexuální touhy má v sobě jakési puzení, nutkání, tendenci dojít za každou cenu k vytouženému cíli, což už je napětí...ale sama slastná vidina cíle, když si na moment neuvědomuji, že cíl zde ještě není, je uvolňující, tedy slastná, radostná

jak vnímám svoji individualitu? jaksi neurčitě si vizualizuji mimiku obličeje, aktivizuje se můj typický výraz v obličeji, jde o jen jemnou jeho aktivizaci...jak si ji vizualizuji? na zrakově představovaném "bramboroidu" abstraktní (neurčité) mé hlavy umístím mimiku obličeje a sám jsem tou hlavou nebo uprostřed ní v jakémsi jejím prázdném (temném, neurčitém) prostoru...cítím přitom můj výraz tváře, byť jen jemně nastíněný (pro vnějšího pozorovatele skoro neviditelný)...toto jeho pociťování je vnímaní kombinace napjatých a uvolněných mimických svalů (tato kombinace napětí a uvolnění svalů mimiky tvoří právě můj obvyklý výraz)...

všichni hledáme, co by nám přineslo uvolnění a vzalo napětí: i ten, kdo musí pořád něco dělat, to dělá proto, že v nečinnosti cítí strastné napětí, kterého se zbavuje činností, v níž se uvolňuje

lpění na uvolnění je už napětí....je třeba se uvolnit i z lpění na uvolnění, pak dojde k plnému uvolnění

není možné se uvolňovat násilně, to je jen vzrůst napětí

má v sobě emoce vždy už určitou informaci? co hněv? ten má vždy objekt, který je vnímán jako špatný...úzkostí mohou být jen neurčité strastiplné pocity v břiše

deprese sídlí ve středu hrudi, úzkost v břiše

je důležité zjistit, kde a jak se to svírá, jak často, zda jde  statický vjem, nebo proměnlivý, zda je to na více místech, nebo je sevřený celý hrudník či břicho...

narcisové mají napjatý hrudník, což je strast...možná jim to někdy uvolňuje jiné části středu těla, což je slast

CO JE SVĚT?


myslím teď jenom zrakový svět...celá vizualita je vlastně barevná, vše, co vidíme, má nějakou barvu...plus to zaujímá jistou rozlohu...přechody mezi barvami jsou někdy ostré, pak to vnímáme skoro jako linky, linie či čáry, jindy rozmazané, neostré...prostorovost je vlastně jen jedna nedělitelná, rozdělují ji jen různé barevné skvrny, mezi nimiž jsou někdy ostré a jindy neostré přechody, předěly, hranice...jde o barevnou heterogenní jedinou směs, které říkáme "svět"...když se některé barevné skvrny pohybuji společně, říkáme jim "tělesa"...tato "tělesa" se pohybují často proti pozadí, které je relativně vůči jejich pohybu statické...zrakový svět není plochý, ale není ani plně 3D, spíše 2,5 D...je podobný ploše, rovině, ale má jistou vizuální "hloubku" (zde třeba domyslet!)...možná je jako betlém z leporela: za sebe naskládané vrstvy, roviny