já musí být především pociťovatelem, vnimatelem slastného a strastného...já musí být trvalým vnimatelem slastného a strastného, má-li mít hedonismus nějaký smysl
kromě zrakového těla máme i relativně konstantní somatostezijní tělo - ne současně jako celek, ale když se vrátím k dané části těla, ucítím zhruba totéž, tedy kromě konstantního zrakového modelu těla (i zrakové tělo se nám ostatně dává jen po částech, po obrázcích částí těla z různých úhlů) máme i relativně konstantní somatostezijní model těla, i když je méně určitý, méně členitý...to je jediná konstanta já, kterou kromě slova já a svého jména (a osobního příběhu) mají nevidomí...ale zdá se, že by nevidomí mohli mít slabší vědomí jáství, když nemají konstantní zrakový model
máme vůbec model vlastního těla, do kterého umísťujeme, kde nás bolí a píchá? nebo je to spíše nevědomá, tedy dispoziční záležitost? jakou barvu tento dispoziční model má? žádnou, což je zvláštní, rozloha je vždy spjata s barvou...a je 3D nebo 2D?
máme vůbec 3D model těla nebo světa, nebo je to jen dispoziční záležitost? spíše dispoziční, tedy nevědomá, a my přímo vidíme jen vždy 2D rozlohy, plochy těla nebo světa
hmatové tělo nevidomého je systém jemných vibrací - ten systém má pravidelnost, řád...ale nikoliv řád rozlehlosti, tedy nikoliv řád "vedle sebe", ale jen řád rytmu, řád "po sobě" s různou rychlostí změny...jak tedy nevidomý pozná, že ho bolí hlava a ne ruka, když nemá řád rozlehlosti "vedle sebe", řád výš, níž, blíž, dál...?
i pohyb je spjatý s rozlehlostí, s vizualitou, tedy nevidomý i pohyb vlastních končetin vnímá jen jako různě rychlou změnu hmatových vjemů...
vidí nevidomí něco? černo, tmu, barevné skvrny?
co je to vědomé jednání???? jak ho definuješ??? co máš reálně ve vědomí, když tzv. vědomě jednáš???? myslím, že jen velmi málo věcí!!!! přesvědč mě klidně opaku, můžeš-li ovšem...
ano? Co je to "intencionální předmět mysli"? Můžeš být konkrétnější? Co přesně v té mysli máš? Ty máš v mysli obecninu? Asi myslíš zvuk slov, které považujeme za její definici. To jsou ale jen zvuky. každý z těch zvuků ovšem nějak odkazuje k nějakému smyslovému datu, byť často nepřímo a ve vědomí to většinou není.
Co to znamená mít záměr něco učinit? Patrně jen větu či soubor vět CHCI JÍT VEN, MÁM CHUŤ JÍT NAKOUPIT, MÝM ZÁMĚREM JE UDĚLAT VYSOKOU ŠKOLU, CHCI ZABÍT ŠVÁBA A SNÍST TATRANKY...co jiného je tzv. záměrem, intencí? tyto věty mohou být doprovázeny napětím či uvolněním různých částí těla.
ano, je to přesně ono, nic nového...jen jsem si prožitkově ověřil, že to tak skutečně prožitkově je...proud zrakových dat je jen proud statických "fotografií", obrázků...
to si nemyslím...je to prožitkově jen statické, nikoliv obojí...
Ne, úsudek není pohyb. Úsudek je posloupnost vět, věta je posloupnost slov, tedy jedno zmizí, druhé ho nahradí. Úsudek je tedy sekvence slov, objevování a mizení slov, nikoliv pohyb. Slova ani věty se nehýbou, jen se objevují a mizí, a jsou nahrazeny jinými.
Co to znamená mít záměr něco učinit? Patrně jen větu či soubor vět CHCI JÍT VEN, MÁM CHUŤ JÍT NAKOUPIT, MÝM ZÁMĚREM JE UDĚLAT VYSOKOU ŠKOLU, CHCI ZABÍT ŠVÁBA A SNÍST TATRANKY...co jiného je tzv. záměrem, intencí? tyto věty mohou být doprovázeny napětím či uvolněním různých částí těla, kterému říkáme odpor nebo chtění, touha...
co je to vědomé jednání???? jak ho definuješ??? co máš reálně ve vědomí, když tzv. vědomě jednáš???? myslím, že jen velmi málo věcí!!!! přesvědč mě klidně opaku, můžeš-li ovšem...
ano? Co je to "intencionální předmět mysli"? Můžeš být konkrétnější? Co přesně v té mysli máš? Ty máš v mysli obecninu? Asi myslíš zvuk slov, které považujeme za její definici. To jsou ale jen zvuky. každý z těch zvuků ovšem nějak odkazuje k nějakému smyslovému datu, byť často nepřímo a ve vědomí to většinou není.
Jak umíš myslet obecninu? Jak ji ve vědomí myslíš, jak ji vědomě myslíš???
Může být vědomí něčím jiným než okamžikem? Měl si někdy jinou zkušenost s vědomím než tu, že bylo okamžikové, momentální? Máme zkušenost neustálé změny obsahů vědomí...Ve vědomí je vždy právě jeden obsah, který téměř okamžitě zaniká a je nahrazen obsahem jiným...
Když posloucháš píseň, slyšíš vždy právě jeden tón. Teprve paměť ti řekne: to navazuje, to už je druhá sloka...Nemáš však ve vědomí nikdy celou melodii, vždy jen jeden tón...Máš však v mozku začátek písně dispozičně, tedy v potenci, nevědomě: když se tě zeptám, jaká jsou slova první sloky, dokážeš mi smysluplně odpovědět...
Časové trvání písně a dokonce ani časové trvání jednoho jediného tónu nikdy nevnímáme. Je to už jen úsudek na základě paměti. Jediné, co aktuálně vnímáme, je momentální izolovaný vjem, zvukový či zrakový.
Samozřejmě usuzuji na kontinuitu tónů v písni a usuzuji na ni správně, jejich kontinuita není pouhá náhoda. Avšak já tuto kontinuitu jakožto kontinuitu časového trvání nikdy nevnímám...
Tomuto nerozumím, je to myslím jen libovolná gnozeologie bez patřičného zdůvodnění: "V mysli nemohu mít zvuk slov, ten mohu mít v paměti a vnitřním smyslu, někde tam se řekl bych nachází. Jak jsem psal, v mysli mohu mít jednotlivé znaky dané obecniny a jejich "svázanost", mají-li dohromady tvořit obecninu."
Píšeš o soustředěném "upnutí" mysli k určitým konkrétním znakům obecniny...Co je vlastně toto soustředěné "upnutí"? Jen napětí svalů hlavy, mimických svalů a možná nějaké pohyby očí, možná nahoru do strany či jakoby upřeně do prázdna dopředu do dáli...
a kde jinde máš soustředěné upnutí než v těle? Jistě, ještě ve větě: TEĎ SE BUDU SOUSTŘEDIT NA KRÁVU. NEBO JEN NA OCAS KRÁVY. Ale kde jinde? Mysl není...nebo mi ji ukaž, vykaž, popiš! Máš ji? Mysl je jen posloupností vět...
k tomuto: "K té "libovolné" gnoseologii: v mysli nemohu mít něco smyslové povahy, nakolik je to smyslové povahy. V tom není libovolnost."...Co je to mysl? Kde leží mezera dělící jí od smyslovosti? Jak ta mezera vypadá?
Co to znamená, že se tvá "mysl" soustředěně na něco "upne"? Co přesně ta mysl udělá? jak to udělá?
Ve vědomí nemůžeš mít celou píseň, ale ani celou obecninu, to je ten problém...ve vědomí je vždy jen konkrétní střípek z obecniny...zcela konkrétní obrázek, konkrétní lev či pes, žádná obecná psovitost...v tom je ten problém!
každá analogie, má-li mít smysl, musí odkazovat k čemusi reálnému: v čem se tedy mysl skutečně upíná, proč je vhodné užít zde toto slovo?
znamená to, že nikdy nemáme v mysli myšlenky! Ani pojmy, ani významy, ani smysly vět či slov!!! Jen zvuky, doslova jen ZVUKY...plus občas obrázek konkrétního lva či psa při zvuku "pes" či "lev"
a jak se mysl pokouší zastavit tok myšlenek a podržet jeden konkrétní? Myslím, že takto: objeví se věta: NEBUDU UŽ MYSLET NA KRÁSU DUŠE Jakuba, ALE UŽ JEN NA KRÁSU CHARAKTERU Valentýna...tedy mysl se neupíná, ani to neumí, ani se nepokouší nic zastavit či podržet, protože ani to neumí, jen se objeví tato věta, po které někdy následuje to, co říká, ale jindy ne (např. tehdy ne, když se zase nutkavě musím vrátit k duši Jakuba)
Nene, můžu používat slovo "mysl" i tehdy, když v ní nejsou myšlenky...je to totiž takto zavedené, ale dobrá, přesněji řekněme: ve vědomí nejsou myšlenky...Ani to není přesné, protože není žádná "věc" vědomí, jen momentální vědomý stav, ale budiž...na slovo či pojem nikdy nemyslím, nejde to, neumím to, nemám myšlenky, nemám mysl, je tu jen momentální vědomý stav!...ALE mé věty produkuje nevědomí mozku, a v něm je uloženo - na rozdíl od vědomí - velké bohatství dat - tedy nevědomí do značné míry poznává a detekuje obecniny....Všimni si tohoto: ty tu něco píšeš, ALE VŮBEC NEVÍŠ, co to je, jen se to děje...nebo alespoń já to tak mám! vědomě vůbec nevím, co zde právě píšu...ale přesto se to píše správně, vše to totiž kontroluje nevědomí...vědomí to vždy může jen maličko korigovat (možná)...
Já s významy nepracuji, ale jen vnímám jejich znaky, tedy zvuky slov, které je označují...celý mozek je ale chytřejší než mé obsahově chudičké vědomí, takže produkuje docela správné řetězce vět...ty to máš myslím stejné, stačí se podívat: co přesně máš ve vědomí, když mi budeš psát na toto svoji odpověď??? co???
moudrost mozku je do značné míry způsobena právě moudrostí jazyka, jen bych zdůraznil, že jazyk přece jen není samostatný systém, ale má četné relace k smyslovým datům...některé jeho znaky sice mohou odkazovat k dalším jeho znakům, ale bez reference k smyslovým datům by to byly žvásty doslova o ničem, což většinou nejsou...
ještě k tomuto: ""zcela konkrétní obrázek, konkrétní lev či pes, žádná obecná psovitost...v tom je ten problém!"
V čem ten problém je, co způsobuje?" jednoduše v tom, že nemyslíme nikdy obecniny a v obecninách, nemyslíme žádné pojmy!!!! ve vědomí jsou DOSLOVA jenom ZVUKY A OBRÁZKY, nic víc!!!!
Jak přesně svou mysl k něčemu zaměřuješ? Jak to děláš? jak svou myslí míříš na ten správný "terč" či téma, cíl, intenci či telos?
co je tedy Já pro tebe? Ano, proud vědomí je procesem změny mozku, který má po jistou dobu trvalou identitu některých základních struktur.
v procesu samotném však zřejmě nic trvalého není...jak tedy víme, že jde o proces, který má kontinuitu, fáze, rozličné po sobě jdoucí stavy, rozvoj? nevíme, říká nám to jenom paměť...a té musíme věřit, nemáme na výběr...nejtrvalejším elementem v procesu je rozlehlost zrakové scény, která tam však asi také není pořád, když totiž máme tělesné vjemy či slyšíme zvuk, je buď jen na pozadí (to by tam byla pořád, byť na pozadí) nebo spíše zcela po tu dobu mizí...
paměti klidně věřit můžeme...ale ta nám předkládá právě jen existenci proudu rozličných stavů...podívej se na kterýkoliv stav z tohoto proudu: je v něm nějaké Já? je nějakým Já? jsi to ty?...
Podmínkou proudu a jeho kontinuity může být cokoliv, třeba nějaká duchovní nebo hmotná substance, třeba mozek nebo vesmír nebo mysl Boží, ale to už je spekulace, protože bezprostředně zkušenostně dán je pouze tento proud a vůbec nevíme, zda je něco mimo něj nebo zda má nějakou příčinu či podklad, substrát. Navíc vyvození, že něco musí být příčinou či nositelem proudu je odvozeno z pravidel či zákonitostí, které jsou v proudu (tam platí, že každá změna vyžaduje svůj substrát, tedy něco trvalého, co se mění, a svou příčinu, která ji způsobuje) nelze to aplikovat na proud samotný: mimo něj možná platí jiná pravidla nebo mimo něj vůbec nic není (možnost solipsismu nebo idealismu jediného neosobního vědomí). Proti vyvozování nic nemám, ale musí být co nejvíce podloženo empirií, tedy přímou zkušeností, bezprostřední zkušenostní daností.
- slovo "zkušenost" je v podstatě nahodilé, sugeruje nepodloženou představu někoho, kdo ji má, nějakého zakoušitele...lépe je mluvit o "toku dat"...v proudu samotném příčina není, jen jsme z pravidelné následnosti dat tento pojem odvodili: v toku je pravidelná následnost, a té říkáme "příčinnost"...na Fuchsův argument proti solipsismu už ses mě tuším jednou ptal, myslím, že neplatí, pokud se ti zdá, že ano, napiš v čem...
Tok či následnost nevyžadují subjekt, který by je objevil či poznal. Úplně stačí, že se zde objeví věta: je zde tok, je zde jeho kontinuita. Této větě věříme, protože věříme své paměti. Paměť je do značné míry jediným gatantem naší víry, že zde nějaký tok, proud či následnost vůbec je. Paměť je neosobní mechanismus, neosobní hromada dat, nevyžaduje ke své existenci žádný subjekt, a může kontinuálně přetrvávat po nějakou dobu v čase...
Nejsem identický s následností a tokem, protože to je posloupnost proměnlivých stavů. Nejsem ani jedním z nich, a pokud ano, trvám necelou vteřinu. A nejsem ani tokem protože tok není něco trvalého, ale jen právě sekvence pomíjivých dat, stavů.
Moje Já také nedostává výplatu ani jídlo! Dostává je toto tělo, které toto píše! Jasně, z toku dat nelze odvodit mozek či tělo zcela průkazně, je to vždy už jen jistá konstrukce...Existují bezprostředně evidentně jen jako toky dat, neurověda existuje jako toky zrakových dat, třeba obrázků mozku a obrázků písmen v neurovědných knihách atd...Podobně mozek existuje bezprostředně jen jako mnoho obrázků mozku...
Dále, k poznání toho, že jsem tok, nepotřebuji odstup. Stačí znát své minulé stavy a predikovat, že budoucnost bude stejná. Ale i bez predikce lze říci alespoň: BYL jsem tok. Onen odstup je daný už tím, že paměťově shrnuji minulost průběhu minulých stavů toku: z toho lze vyvodit, že jde o následnost stavů toku či proudu. Ale já nejsem ani tok, nejsem vůbec.
ano, je to přesně ono, nic nového...jen jsem si prožitkově ověřil, že to tak skutečně prožitkově je...proud zrakových dat je jen proud statických "fotografií", obrázků...
to si nemyslím...je to prožitkově jen statické, nikoliv obojí...
Ne, úsudek není pohyb. Úsudek je posloupnost vět, věta je posloupnost slov, tedy jedno zmizí, druhé ho nahradí. Úsudek je tedy sekvence slov, objevování a mizení slov, nikoliv pohyb. Slova ani věty se nehýbou, jen se objevují a mizí, a jsou nahrazeny jinými.
Co to znamená mít záměr něco učinit? Patrně jen větu či soubor vět CHCI JÍT VEN, MÁM CHUŤ JÍT NAKOUPIT, MÝM ZÁMĚREM JE UDĚLAT VYSOKOU ŠKOLU, CHCI ZABÍT ŠVÁBA A SNÍST TATRANKY...co jiného je tzv. záměrem, intencí? tyto věty mohou být doprovázeny napětím či uvolněním různých částí těla, kterému říkáme odpor nebo chtění, touha...
co je to vědomé jednání???? jak ho definuješ??? co máš reálně ve vědomí, když tzv. vědomě jednáš???? myslím, že jen velmi málo věcí!!!! přesvědč mě klidně opaku, můžeš-li ovšem...
ano? Co je to "intencionální předmět mysli"? Můžeš být konkrétnější? Co přesně v té mysli máš? Ty máš v mysli obecninu? Asi myslíš zvuk slov, které považujeme za její definici. To jsou ale jen zvuky. každý z těch zvuků ovšem nějak odkazuje k nějakému smyslovému datu, byť často nepřímo a ve vědomí to většinou není.
Jak umíš myslet obecninu? Jak ji ve vědomí myslíš, jak ji vědomě myslíš???
Může být vědomí něčím jiným než okamžikem? Měl si někdy jinou zkušenost s vědomím než tu, že bylo okamžikové, momentální? Máme zkušenost neustálé změny obsahů vědomí...Ve vědomí je vždy právě jeden obsah, který téměř okamžitě zaniká a je nahrazen obsahem jiným...
Když posloucháš píseň, slyšíš vždy právě jeden tón. Teprve paměť ti řekne: to navazuje, to už je druhá sloka...Nemáš však ve vědomí nikdy celou melodii, vždy jen jeden tón...Máš však v mozku začátek písně dispozičně, tedy v potenci, nevědomě: když se tě zeptám, jaká jsou slova první sloky, dokážeš mi smysluplně odpovědět...
Časové trvání písně a dokonce ani časové trvání jednoho jediného tónu nikdy nevnímáme. Je to už jen úsudek na základě paměti. Jediné, co aktuálně vnímáme, je momentální izolovaný vjem, zvukový či zrakový.
Samozřejmě usuzuji na kontinuitu tónů v písni a usuzuji na ni správně, jejich kontinuita není pouhá náhoda. Avšak já tuto kontinuitu jakožto kontinuitu časového trvání nikdy nevnímám...
Tomuto nerozumím, je to myslím jen libovolná gnozeologie bez patřičného zdůvodnění: "V mysli nemohu mít zvuk slov, ten mohu mít v paměti a vnitřním smyslu, někde tam se řekl bych nachází. Jak jsem psal, v mysli mohu mít jednotlivé znaky dané obecniny a jejich "svázanost", mají-li dohromady tvořit obecninu."
Píšeš o soustředěném "upnutí" mysli k určitým konkrétním znakům obecniny...Co je vlastně toto soustředěné "upnutí"? Jen napětí svalů hlavy, mimických svalů a možná nějaké pohyby očí, možná nahoru do strany či jakoby upřeně do prázdna dopředu do dáli...
a kde jinde máš soustředěné upnutí než v těle? Jistě, ještě ve větě: TEĎ SE BUDU SOUSTŘEDIT NA KRÁVU. NEBO JEN NA OCAS KRÁVY. Ale kde jinde? Mysl není...nebo mi ji ukaž, vykaž, popiš! Máš ji? Mysl je jen posloupností vět...
k tomuto: "K té "libovolné" gnoseologii: v mysli nemohu mít něco smyslové povahy, nakolik je to smyslové povahy. V tom není libovolnost."...Co je to mysl? Kde leží mezera dělící jí od smyslovosti? Jak ta mezera vypadá?
Co to znamená, že se tvá "mysl" soustředěně na něco "upne"? Co přesně ta mysl udělá? jak to udělá?
Ve vědomí nemůžeš mít celou píseň, ale ani celou obecninu, to je ten problém...ve vědomí je vždy jen konkrétní střípek z obecniny...zcela konkrétní obrázek, konkrétní lev či pes, žádná obecná psovitost...v tom je ten problém!
každá analogie, má-li mít smysl, musí odkazovat k čemusi reálnému: v čem se tedy mysl skutečně upíná, proč je vhodné užít zde toto slovo?
znamená to, že nikdy nemáme v mysli myšlenky! Ani pojmy, ani významy, ani smysly vět či slov!!! Jen zvuky, doslova jen ZVUKY...plus občas obrázek konkrétního lva či psa při zvuku "pes" či "lev"
a jak se mysl pokouší zastavit tok myšlenek a podržet jeden konkrétní? Myslím, že takto: objeví se věta: NEBUDU UŽ MYSLET NA KRÁSU DUŠE Jakuba, ALE UŽ JEN NA KRÁSU CHARAKTERU Valentýna...tedy mysl se neupíná, ani to neumí, ani se nepokouší nic zastavit či podržet, protože ani to neumí, jen se objeví tato věta, po které někdy následuje to, co říká, ale jindy ne (např. tehdy ne, když se zase nutkavě musím vrátit k duši Jakuba)
Nene, můžu používat slovo "mysl" i tehdy, když v ní nejsou myšlenky...je to totiž takto zavedené, ale dobrá, přesněji řekněme: ve vědomí nejsou myšlenky...Ani to není přesné, protože není žádná "věc" vědomí, jen momentální vědomý stav, ale budiž...na slovo či pojem nikdy nemyslím, nejde to, neumím to, nemám myšlenky, nemám mysl, je tu jen momentální vědomý stav!...ALE mé věty produkuje nevědomí mozku, a v něm je uloženo - na rozdíl od vědomí - velké bohatství dat - tedy nevědomí do značné míry poznává a detekuje obecniny....Všimni si tohoto: ty tu něco píšeš, ALE VŮBEC NEVÍŠ, co to je, jen se to děje...nebo alespoń já to tak mám! vědomě vůbec nevím, co zde právě píšu...ale přesto se to píše správně, vše to totiž kontroluje nevědomí...vědomí to vždy může jen maličko korigovat (možná)...
Já s významy nepracuji, ale jen vnímám jejich znaky, tedy zvuky slov, které je označují...celý mozek je ale chytřejší než mé obsahově chudičké vědomí, takže produkuje docela správné řetězce vět...ty to máš myslím stejné, stačí se podívat: co přesně máš ve vědomí, když mi budeš psát na toto svoji odpověď??? co???
moudrost mozku je do značné míry způsobena právě moudrostí jazyka, jen bych zdůraznil, že jazyk přece jen není samostatný systém, ale má četné relace k smyslovým datům...některé jeho znaky sice mohou odkazovat k dalším jeho znakům, ale bez reference k smyslovým datům by to byly žvásty doslova o ničem, což většinou nejsou...
ještě k tomuto: ""zcela konkrétní obrázek, konkrétní lev či pes, žádná obecná psovitost...v tom je ten problém!"
V čem ten problém je, co způsobuje?" jednoduše v tom, že nemyslíme nikdy obecniny a v obecninách, nemyslíme žádné pojmy!!!! ve vědomí jsou DOSLOVA jenom ZVUKY A OBRÁZKY, nic víc!!!!
Jak přesně svou mysl k něčemu zaměřuješ? Jak to děláš? jak svou myslí míříš na ten správný "terč" či téma, cíl, intenci či telos?
co je tedy Já pro tebe? Ano, proud vědomí je procesem změny mozku, který má po jistou dobu trvalou identitu některých základních struktur.
v procesu samotném však zřejmě nic trvalého není...jak tedy víme, že jde o proces, který má kontinuitu, fáze, rozličné po sobě jdoucí stavy, rozvoj? nevíme, říká nám to jenom paměť...a té musíme věřit, nemáme na výběr...nejtrvalejším elementem v procesu je rozlehlost zrakové scény, která tam však asi také není pořád, když totiž máme tělesné vjemy či slyšíme zvuk, je buď jen na pozadí (to by tam byla pořád, byť na pozadí) nebo spíše zcela po tu dobu mizí...
paměti klidně věřit můžeme...ale ta nám předkládá právě jen existenci proudu rozličných stavů...podívej se na kterýkoliv stav z tohoto proudu: je v něm nějaké Já? je nějakým Já? jsi to ty?...
Podmínkou proudu a jeho kontinuity může být cokoliv, třeba nějaká duchovní nebo hmotná substance, třeba mozek nebo vesmír nebo mysl Boží, ale to už je spekulace, protože bezprostředně zkušenostně dán je pouze tento proud a vůbec nevíme, zda je něco mimo něj nebo zda má nějakou příčinu či podklad, substrát. Navíc vyvození, že něco musí být příčinou či nositelem proudu je odvozeno z pravidel či zákonitostí, které jsou v proudu (tam platí, že každá změna vyžaduje svůj substrát, tedy něco trvalého, co se mění, a svou příčinu, která ji způsobuje) nelze to aplikovat na proud samotný: mimo něj možná platí jiná pravidla nebo mimo něj vůbec nic není (možnost solipsismu nebo idealismu jediného neosobního vědomí). Proti vyvozování nic nemám, ale musí být co nejvíce podloženo empirií, tedy přímou zkušeností, bezprostřední zkušenostní daností.
- slovo "zkušenost" je v podstatě nahodilé, sugeruje nepodloženou představu někoho, kdo ji má, nějakého zakoušitele...lépe je mluvit o "toku dat"...v proudu samotném příčina není, jen jsme z pravidelné následnosti dat tento pojem odvodili: v toku je pravidelná následnost, a té říkáme "příčinnost"...na Fuchsův argument proti solipsismu už ses mě tuším jednou ptal, myslím, že neplatí, pokud se ti zdá, že ano, napiš v čem...
Tok či následnost nevyžadují subjekt, který by je objevil či poznal. Úplně stačí, že se zde objeví věta: je zde tok, je zde jeho kontinuita. Této větě věříme, protože věříme své paměti. Paměť je do značné míry jediným gatantem naší víry, že zde nějaký tok, proud či následnost vůbec je. Paměť je neosobní mechanismus, neosobní hromada dat, nevyžaduje ke své existenci žádný subjekt, a může kontinuálně přetrvávat po nějakou dobu v čase...
Nejsem identický s následností a tokem, protože to je posloupnost proměnlivých stavů. Nejsem ani jedním z nich, a pokud ano, trvám necelou vteřinu. A nejsem ani tokem protože tok není něco trvalého, ale jen právě sekvence pomíjivých dat, stavů.
Moje Já také nedostává výplatu ani jídlo! Dostává je toto tělo, které toto píše! Jasně, z toku dat nelze odvodit mozek či tělo zcela průkazně, je to vždy už jen jistá konstrukce...Existují bezprostředně evidentně jen jako toky dat, neurověda existuje jako toky zrakových dat, třeba obrázků mozku a obrázků písmen v neurovědných knihách atd...Podobně mozek existuje bezprostředně jen jako mnoho obrázků mozku...
Dále, k poznání toho, že jsem tok, nepotřebuji odstup. Stačí znát své minulé stavy a predikovat, že budoucnost bude stejná. Ale i bez predikce lze říci alespoň: BYL jsem tok. Onen odstup je daný už tím, že paměťově shrnuji minulost průběhu minulých stavů toku: z toho lze vyvodit, že jde o následnost stavů toku či proudu. Ale já nejsem ani tok, nejsem vůbec.
paměti klidně věřit můžeme...ale ta nám předkládá právě jen existenci proudu rozličných stavů...podívej se na kterýkoliv stav z tohoto proudu: je v něm nějaké Já? je nějakým Já? jsi to ty?...
v procesu samotném však zřejmě nic trvalého není...jak tedy víme, že jde o proces, který má kontinuitu, fáze, rozličné po sobě jdoucí stavy, rozvoj? nevíme, říká nám to jenom paměť...a té musíme věřit, nemáme na výběr...nejtrvalejším elementem v procesu je rozlehlost zrakové scény, která tam však asi také není pořád, když totiž máme tělesné vjemy či slyšíme zvuk, je buď jen na pozadí (to by tam byla pořád, byť na pozadí) nebo spíše zcela po tu dobu mizí...
Může být vědomí něčím jiným než okamžikem? Měl si někdy jinou zkušenost s vědomím než tu, že bylo okamžikové, momentální? Co to ale vlastně znamená, že vědomí je okamžikové? Nemáme přece žádnou zkušenost jakéhosi "teď": prožitek "teď" nemáme...Máme však zkušenost neustálé změny obsahů vědomí...Ve vědomí je vždy právě jeden obsah, který téměř okamžitě zaniká a je nahrazen obsahem jiným...
Když posloucháš píseň, slyšíš vždy právě jeden tón. Teprve paměť ti řekne: to navazuje, to už je druhá sloka...Nemáš však ve vědomí nikdy celou melodii, vždy jen jeden tón...Máš však v mozku začátek písně dispozičně, tedy v potenci, nevědomě: když se tě zeptám, jaká jsou slova první sloky, dokážeš mi smysluplně odpovědět...
Ale není to tak zcela: co vnímání pohybu? Zdá se mi, že nakonec je to vlastně velmi rychlá série rychle se střídajících statických fotografií, a pohyb nikdy nevnímáme...to, že se těleso hýbe, je jen úsudek!!! Když hýbeš velmi rychle před sebou rukou v krátkém obloukovitém pohybu, vidíš vlastně statický obrázek, ve kterém je tvá rozmazaná či poloprůhledná ruka všude, na začátku, uprostřed i na konci oblouku svého pohybu.
Časové trvání písně a dokonce ani časové trvání jednoho jediného tónu nikdy nevnímáme. Je to už jen úsudek na základě paměti. Jediné, co aktuálně vnímáme, je momentální izolovaný vjem, zvukový či zrakový.
Samozřejmě usuzuji na kontinuitu tónů v písni a usuzuji na ni správně, jejich kontinuita není pouhá náhoda. Avšak já tuto kontinuitu jakožto kontinuitu časového trvání nikdy nevnímám...
Píšeš o soustředěném "upnutí" mysli k určitým konkrétním znakům obecniny...Co je vlastně toto soustředěné "upnutí"? Jen napětí svalů hlavy, mimických svalů a možná nějaké pohyby očí, možná nahoru do strany či jakoby upřeně do prázdna dopředu do dáli...
Podmínkou proudu a jeho kontinuity může být cokoliv, třeba nějaká duchovní nebo hmotná substance, třeba mozek nebo vesmír nebo mysl Boží, ale to už je spekulace, protože bezprostředně zkušenostně dán je pouze tento proud a vůbec nevíme, zda je něco mimo něj nebo zda má nějakou příčinu či podklad, substrát. Navíc vyvození, že něco musí být příčinou či nositelem proudu je odvozeno z pravidel či zákonitostí, které jsou v proudu (tam platí, že každá změna vyžaduje svůj substrát, tedy něco trvalého, co se mění, a svou příčinu, která ji způsobuje) nelze to aplikovat na proud samotný: mimo něj možná platí jiná pravidla nebo mimo něj vůbec nic není (možnost solipsismu nebo idealismu jediného neosobního vědomí). Proti vyvozování nic nemám, ale musí být co nejvíce podloženo empirií, tedy přímou zkušeností, bezprostřední zkušenostní daností.
a kde jinde máš soustředěné upnutí než v těle? Jistě, ještě ve větě: TEĎ SE BUDU SOUSTŘEDIT NA KRÁVU. NEBO JEN NA OCAS KRÁVY. ale kde jinde? Mysl není...nebo mi ji ukaž, vykaž, popiš! Máš ji? Mysl je jen posloupností vět...
Ve vědomí nemůžeš mít celou píseň, ale ani celou obecninu, to je ten problém...ve vědomí je vždy jen konkrétní střípek z obecniny...zcela konkrétní obrázek, konkrétní lev či pes, žádná obecná psovitost...v tom je ten problém!
ano, je to přesně ono, nic nového...jen jsem si prožitkově ověřil, že to tak skutečně prožitkově je...proud zrakových dat je jen proud statických "fotografií", obrázků...
je ve vjemech nějaké Já?
pokud není žádné Já, nemá cenu snažit se o štěstí...není totiž nikdo, kdo by ho mohl prožívat...
je třeba zkoumat, zda v plusových a minusových stavech je nějaké Já, nějaký jejich vnímatel, pociťovatel, prožívatel, trpitel, majitel, vlastník, někdo či něco, kdo je zakouší, prožívá, má, zažívá, ochutnává, vychutnává, poznává,...disponuje s nimi, je s nimi obeznámen....může z nich mít zisk či ztrátu...
je důležité zkoumat, co je to proud, tok...je to jen metafora pro to, že díky paměti víme, že současný stav je jiný než ty, co zde byly...paměť nám to tvrdí...nevíme, zda po současném stavu přijdou nějaké budoucí...paměť říká: toto, co je zde nyní, nebylo, a bylo něco jiného a bylo toho hodně...věříme jí...a usuzujeme, že budoucnost bude podobná jako minulost, že přítomnost pomine a bude nahrazena okamžiky podobnými těm, co si pamatujeme...
bez paměti bych nevěděl, že tento okamžik pomine...bez paměti bych nevěděl, že zde bylo něco jiného než tento okamžik...to, že přijde následující okamžik, je jen moje slepá víra...je sice podložena pamětí, ale v paměti není nikde obsaženo to, že budoucnost bude existovat
bez paměti bych ani nevěděl, že tento okamžik je specifický, jiný než jiné okamžiky...tento okamžik bez paměti zkrátka je...vidím a prožívám kontinuitu, někdy i diskontinuitu změny...data se někdy střídají a zanikají rychleji než jindy...ale to je nepřesné: data se mění neustále, pořád mizí, ale někdy v nich zůstává něco z předešlých dat, jindy se objeví zcela nová zraková, sluchová či tělesná data
údaj může hned zmizet, to je jednoduché...okamžitě je nahrazen jiným, vždy je tu NĚJAKÉ quale, a vždy je právě jedno...obvykle se přeblikává ze zrakových do sluchových a tělesných dat, skáče to rozličně z jedné z těchto tří tříd do jiné (zrakové, tělesné, sluchové, sluchové, tělesné, sluchové...)
pozn. zkus meditovat tak, že slova vnitřní řeči nepotlačuješ, ale říkáš je velmi pomalu...už to tě uvolní, což je blaho, protože je v tom dost ticha, pomalosti změny slov (slova se nemění příliš rychle, jejich hlásky pomalu zní: zkus je zpívat v duchu, protahovat,...)
co to znamená, že nějaké quale přetrvává? tak předně, nikdy nepřetrvává v nezměněné podobě, NEUSTÁLE se mění, pokud tedy přetrvává a nemizí okamžitě...jeho přetrvávání tedy znamená toto: vždy jde pokaždé v dalším okamžiku o jiný údaj, ale ten má v něčem stejnou strukturu jako předchozí, tedy něco zůstává, zachovává se, ale současně se z něj něco neustále vytrácí, zaniká a je nahrazeno něčím novým
prožívání nemá diskrétní, atomární podobu, prožitkové okamžiky nejsou vlastně okamžiky, nejsou to atomy...resp,. střídají se tak rychle, že nevidíme mezi nimi žádné mezery, trhliny, škvíry, díry...
zkus zpívat jednu hlásku dlouze...vnímáš kontinuitu, spojitost, nikoliv přerušovanost izolovaných atomů času...ale vnímáš také neustálou změnu, i když bys jako dokonalý zpěvák zkoušel zpívat tón stále stejně...zvukový údaj tónu je neustále přerušován tvými myšlenkami, tělesnými vjemy, zrakovými vjemy,...
rytmy úzkosti mohou být střídány s podrytmy uvolnění (jako když se dirigent zaměří na jeden z mnoha nástrojů v orchestru: ale ve vědomí je přítomen vždy jen jeden prvek, nebo jeden prvek tvořený slitím mnoha nástrojů či tónů v jeden jediný)
emo-melodie vnitřního hlasu primárně dělá emoce, takže by stačilo i nesmyslné emo-žvatlání vnitřního hlasu k vyvolání dané emoce...jenomže teprve emo-slova dodají tomuto hlasu kontinuitu, jinak by nás brzy emo-žvatlání omrzelo...a navíc i sama slova jako zvukové typy vyvolávají emoce (jen slova, ne význam, ten ve vědomí není)
u každého tématu jde jít do větší hloubky, jenže se nám obvykle nechce: míra hloubky průzkumu tématu závisí hlavně na naší motivaci, chuti, touze, zájmu zkoumat dál
co je to ostrost zrakových dat? okamžitý přechod mezi barevnými skvrnami...někdy může být přechod i pozvolný, neostrý, postupný...je-li přechod ostrý, je hranicí mezi barvami linka, křivka, úsečka, vlnící se křivka...čím větší rozlohu tento ostrý přechod zaujímá na obou stranách tohoto přechodu (tedy u obou barev) tím je křivka nebo linka mezi barvami delší...ta linka tam ve skutečnosti není (je jen v komiksech nebo omalovánkách), ale vzniká právě ostrým přechodem mezi barvami...obrysy věcí tedy vznikají ostrými přechody mezi barevnými skvrnami....příklad: hranice republiky vzniknou ostrým přechodem mezi touto republikou a jinými státy...
má zraková scéna pořád stejnou velikost, nebo když se zaměříš na menší předmět, zmenší se i ona? to je konstrukce, zraková scéna se nemění, jde jen o to, zda se zaměříš na ni jako celek nebo na určitou její část...a co když se dívám klíčovou dírkou, ani tehdy není zraková plocha menší? ne, můžu vidět i černé okolí kolem ní, jen se na to nezaměřuji, nezaostřuji...ale když se na to nezaměřuji, tak je v daném okamžiku zraková scéna menší? ne, vidím sice její ohraničení, ale toto ohraničení je zase vnímáno jakoby bez hranic, jako zraková scéna vždy: ona nikdy jakoby nemá hranice, byť je v ní vždy jen omezený počet dat
jak to, že umísťujeme tělesné vjemy právě na určité místo zrakového těla? nevíme...někdy je zde korelace: zrakový vjem pořezané ruky a tělesný vjem bolesti...ale mnohdy ne: píchá mě žlučník, ale ve zrakovém vjemu břicha nic nevidím...
když tě píchá žlučník, co přesně a kde si vizualizuješ? obrázek břicha zvenčí, na obrázku viděného těla místo, kde to píchá...a také hloubku toho místa? to nevnímám v tělesném vjemu, ale mohu trochu dispozičně odvodit
když tě bolí noha, nebolí tě noha jako celek? ne, nemá to prostorové určení, to jsou až zrakové asociace a fantazie bezprostředně poté, podobně tehdy, když říkám, že uvolnění nebo napětí je vlna, proud, pohyb v těle: to je jen dodatečná vizualizace...představuji si v temném prostoru těla pod kůží jakoby proud, pohyb, což je nějaký pohyb neurčitého zrakového objektu
minusové a plusové stavy jsou na ose celých čísel...mají pak k sobě blíže stavy plus 1 a minus 1 než stavy minus 1 a minus 10? v něčem ano, v něčem ne: mají k sobě blíže v tom, že mají oba nízkou intenzitu, dále však v tom, že jsou to opačné kvality
je něco na pozadí nejvíce vnímaného data vždy? asi ne, asi je vždy vnímáno jen aktuální datum...ale bez přesné analýzy si myslíme, že je stále přítomná hlavně zraková scéna (i při zavřených očích vnímáme často temnou plochu), snáze připustíme, že tam nejsou na pozadí vždy tělesná data, nejsnáze pak připustíme, že na pozadí nejsou zvuky...
stěžování si může někomu ulevit (uvolnění tělesných svalů) i víc ho napnout: je třeba si stěžovat správně
nevidomí mají zřejmě slabší ego než my, protože nemají ego vztaženo k zrakovému tělu, které je dosti konstantní...jejich tělo je propriocepčním systémem odlišných tělesných rytmů, které mají řád, pravidelnost...jejich tělo nezná rozlohu ani pohyb, to jsou vizuální data...je však třeba připustit, že mají vrozená zraková schémata, která používají alespoň na vizualizaci propriocepčního těla...také někteří možná vnímají temnou plochu nebo barevné skvrny, z toho by si také mohli odvodit obrázek rozlehlosti
je však velmi dobře možné, že nevidomí nevnímají tělo jako rozlohu a neví, co je to pohyb: to jsou zrakové představy...pohyb je řada za sebou rychle jdoucích fotografií, kdy v každé dojde k mírné změně daného objektu, o kterém pak řekneme, že se "hýbe, pohybuje"
v napětí a uvolnění svalů není žádný pohyb napínání, uvolňování, žádné vlny, pohyby, proudy, toky, mačkání, svírání, proudy, kterými by se šířily: to jsou až jejich dodatečné, byť často téměř okamžité vizualizace...jenomže vizualizace nejsou slastné ani strastné, byť mohou další tělesnou slast či strast vyvolávat...to, o co jde, jsou jen tělesná data, která mají jen vlastnost plusovosti a minusovosti a intenzitu...mám nyní na mysli data uvolnění a napětí...a mezi napětím a bolestí je plynulý přechod, možná bolest je jen intenzivnější napětí
nejsou přece jen různé druhy napětí a uvolnění, podobně jako jsou různé druhy barev? možná ano, ale pokud ano, jsou si velmi podobné...spíše se zdá, že je jen jeden druh napětí a jeden druh uvolnění, a můžeme je stupňovat...když je napětí velké, přejde do bolesti
když naříkáš a tvrdíš, že se cítíš špatně, mohou to být primárně jen věty, kterým věříš a které lžou: podívej se na reálný tělesný vjem, který to doprovází, vyvolává: může být poměrně malý nebo i žádný, jeho minusovost může být nepatrná
tedy v napětí či uvolnění jde jen o jejich intenzitu, délku trvání, monotonnost, opakování, rytmus
co je to rytmus? jde o změnu či trvání dat, o rychlost změny dat, o jejich gradaci, vracení se stejných intenzit...data mají různou intenzitu, ta se střídá...
viscerální negativní či pozitivní tělesné vjemy jsou možná jiné než napětí či uvolnění tělesných svalů, jsou to snad jiné prožitky, ale velmi jim podobné
když zakreslíme minusová a plusová data do grafu jejich průběhu, kdykoliv se objeví zraková, sluchová data nebo neutrální doteky (podtřída tělesných dat), ostatní tělesná data okamžitě skokově skočí na nulu, neutrál, žádný prožitek, ani plusový, ani minusový....možná jsou často na nule, když filozofujeme, takže z filozofie nic moc nemáme, ale zas je zde výhoda, že tam není ani obvyklý antinatalismus, tedy převaha minusového
neutrální, prožitkově nulové jsou všechna zraková i sluchová data, a z tělesných dat některé dotyky, pachy, chutě
máme propriocepční tělo? ano, jako systém pravidelných rytmů tělesných vjemů, dýchání, bušení srdce, kručení v žaludku, plynatosti střev...takže kromě zrakového těla i toto je jistá konstanta, i když nerozlehlá (rozlehlost je vždy jen zraková)
ostrost přechodu mezi barvami je větší u kontrastních barev, ale jen výrazností, jinak je daná jen tím, že barva přeskočí na druhou: v čím více bodech za sebou dojde k tomuto přeskoku, tím delší je pomyslná linka, která z těchto bodů jakoby vznikne
za osvícení bývá obvykle označována je rychlá transformace, někdo se může hodně posunout, a přitom být v odevzdanosti čili uvolněnosti mnohem níže než někdo jiný, kdo se posouvá kontinuálně, ale ne skokově...takže pak osvícený může být méně uvolněný/odevzdaný než ten, kdo tak není označován, protože u něho nikdy nedošlo k skokové proměně...za osvícení totiž často mylně označujeme rychlou, skokovou transformaci, ale dojde-li k ní u někoho hodně napjatého, může být i dále mnohem méně odevzdaný/uvolněný než ten, kdo takovouto skokovou změnou neprošel, ale geneticky nebo postupně je odevzdaný/uvolněný mnohem více
pokud slepého bolí hlava nebo ruka, jak je rozliší, když napětí je stejné? jen dispozičně: umí ukázat, kde ho to bolí...a co když ho bolí dvě místa na těle úplně stejně? rozliší je? pokud by ho bolely úplně stejně, pak asi ne, ale to se obvykle nestává... ale i tehdy by asi ukazoval střídavě na obě místa...
ze tří tříd dat jsou důležité hlavně tělesné vjemy: jen ony jsou minusové a plusové, tedy až na některé hmatové doteky, které jsou snad neutrální
je důležité zkoumat, co je to proud, tok...je to jen metafora pro to, že díky paměti víme, že současný stav je jiný než ty, co zde byly...paměť nám to tvrdí...nevíme, zda po současném stavu přijdou nějaké budoucí...paměť říká: toto, co je zde nyní, nebylo, a bylo něco jiného a bylo toho hodně...věříme jí...a usuzujeme, že budoucnost bude podobná jako minulost, že přítomnost pomine a bude nahrazena okamžiky podobnými těm, co si pamatujeme...
bez paměti bych nevěděl, že tento okamžik pomine...bez paměti bych nevěděl, že zde bylo něco jiného než tento okamžik...to, že přijde následující okamžik, je jen moje slepá víra...je sice podložena pamětí, ale v paměti není nikde obsaženo to, že budoucnost bude existovat
bez paměti bych ani nevěděl, že tento okamžik je specifický, jiný než jiné okamžiky...tento okamžik bez paměti zkrátka je...vidím a prožívám kontinuitu, někdy i diskontinuitu změny...data se někdy střídají a zanikají rychleji než jindy...ale to je nepřesné: data se mění neustále, pořád mizí, ale někdy v nich zůstává něco z předešlých dat, jindy se objeví zcela nová zraková, sluchová či tělesná data
údaj může hned zmizet, to je jednoduché...okamžitě je nahrazen jiným, vždy je tu NĚJAKÉ quale, a vždy je právě jedno...obvykle se přeblikává ze zrakových do sluchových a tělesných dat, skáče to rozličně z jedné z těchto tří tříd do jiné (zrakové, tělesné, sluchové, sluchové, tělesné, sluchové...)
pozn. zkus meditovat tak, že slova vnitřní řeči nepotlačuješ, ale říkáš je velmi pomalu...už to tě uvolní, což je blaho, protože je v tom dost ticha, pomalosti změny slov (slova se nemění příliš rychle, jejich hlásky pomalu zní: zkus je zpívat v duchu, protahovat,...)
co to znamená, že nějaké quale přetrvává? tak předně, nikdy nepřetrvává v nezměněné podobě, NEUSTÁLE se mění, pokud tedy přetrvává a nemizí okamžitě...jeho přetrvávání tedy znamená toto: vždy jde pokaždé v dalším okamžiku o jiný údaj, ale ten má v něčem stejnou strukturu jako předchozí, tedy něco zůstává, zachovává se, ale současně se z něj něco neustále vytrácí, zaniká a je nahrazeno něčím novým
prožívání nemá diskrétní, atomární podobu, prožitkové okamžiky nejsou vlastně okamžiky, nejsou to atomy...resp,. střídají se tak rychle, že nevidíme mezi nimi žádné mezery, trhliny, škvíry, díry...
zkus zpívat jednu hlásku dlouze...vnímáš kontinuitu, spojitost, nikoliv přerušovanost izolovaných atomů času...ale vnímáš také neustálou změnu, i když bys jako dokonalý zpěvák zkoušel zpívat tón stále stejně...zvukový údaj tónu je neustále přerušován tvými myšlenkami, tělesnými vjemy, zrakovými vjemy,...
rytmy úzkosti mohou být střídány s podrytmy uvolnění (jako když se dirigent zaměří na jeden z mnoha nástrojů v orchestru: ale ve vědomí je přítomen vždy jen jeden prvek, nebo jeden prvek tvořený slitím mnoha nástrojů či tónů v jeden jediný)
emo-melodie vnitřního hlasu primárně dělá emoce, takže by stačilo i nesmyslné emo-žvatlání vnitřního hlasu k vyvolání dané emoce...jenomže teprve emo-slova dodají tomuto hlasu kontinuitu, jinak by nás brzy emo-žvatlání omrzelo...a navíc i sama slova jako zvukové typy vyvolávají emoce (jen slova, ne význam, ten ve vědomí není)
u každého tématu jde jít do větší hloubky, jenže se nám obvykle nechce: míra hloubky průzkumu tématu závisí hlavně na naší motivaci, chuti, touze, zájmu zkoumat dál
co je to ostrost zrakových dat? okamžitý přechod mezi barevnými skvrnami...někdy může být přechod i pozvolný, neostrý, postupný...je-li přechod ostrý, je hranicí mezi barvami linka, křivka, úsečka, vlnící se křivka...čím větší rozlohu tento ostrý přechod zaujímá na obou stranách tohoto přechodu (tedy u obou barev) tím je křivka nebo linka mezi barvami delší...ta linka tam ve skutečnosti není (je jen v komiksech nebo omalovánkách), ale vzniká právě ostrým přechodem mezi barvami...obrysy věcí tedy vznikají ostrými přechody mezi barevnými skvrnami....příklad: hranice republiky vzniknou ostrým přechodem mezi touto republikou a jinými státy...
má zraková scéna pořád stejnou velikost, nebo když se zaměříš na menší předmět, zmenší se i ona? to je konstrukce, zraková scéna se nemění, jde jen o to, zda se zaměříš na ni jako celek nebo na určitou její část...a co když se dívám klíčovou dírkou, ani tehdy není zraková plocha menší? ne, můžu vidět i černé okolí kolem ní, jen se na to nezaměřuji, nezaostřuji...ale když se na to nezaměřuji, tak je v daném okamžiku zraková scéna menší? ne, vidím sice její ohraničení, ale toto ohraničení je zase vnímáno jakoby bez hranic, jako zraková scéna vždy: ona nikdy jakoby nemá hranice, byť je v ní vždy jen omezený počet dat
jak to, že umísťujeme tělesné vjemy právě na určité místo zrakového těla? nevíme...někdy je zde korelace: zrakový vjem pořezané ruky a tělesný vjem bolesti...ale mnohdy ne: píchá mě žlučník, ale ve zrakovém vjemu břicha nic nevidím...
když tě píchá žlučník, co přesně a kde si vizualizuješ? obrázek břicha zvenčí, na obrázku viděného těla místo, kde to píchá...a také hloubku toho místa? to nevnímám v tělesném vjemu, ale mohu trochu dispozičně odvodit
když tě bolí noha, nebolí tě noha jako celek? ne, nemá to prostorové určení, to jsou až zrakové asociace a fantazie bezprostředně poté, podobně tehdy, když říkám, že uvolnění nebo napětí je vlna, proud, pohyb v těle: to je jen dodatečná vizualizace...představuji si v temném prostoru těla pod kůží jakoby proud, pohyb, což je nějaký pohyb neurčitého zrakového objektu
minusové a plusové stavy jsou na ose celých čísel...mají pak k sobě blíže stavy plus 1 a minus 1 než stavy minus 1 a minus 10? v něčem ano, v něčem ne: mají k sobě blíže v tom, že mají oba nízkou intenzitu, dále však v tom, že jsou to opačné kvality
je něco na pozadí nejvíce vnímaného data vždy? asi ne, asi je vždy vnímáno jen aktuální datum...ale bez přesné analýzy si myslíme, že je stále přítomná hlavně zraková scéna (i při zavřených očích vnímáme často temnou plochu), snáze připustíme, že tam nejsou na pozadí vždy tělesná data, nejsnáze pak připustíme, že na pozadí nejsou zvuky...
stěžování si může někomu ulevit (uvolnění tělesných svalů) i víc ho napnout: je třeba si stěžovat správně
nevidomí mají zřejmě slabší ego než my, protože nemají ego vztaženo k zrakovému tělu, které je dosti konstantní...jejich tělo je propriocepčním systémem odlišných tělesných rytmů, které mají řád, pravidelnost...jejich tělo nezná rozlohu ani pohyb, to jsou vizuální data...je však třeba připustit, že mají vrozená zraková schémata, která používají alespoň na vizualizaci propriocepčního těla...také někteří možná vnímají temnou plochu nebo barevné skvrny, z toho by si také mohli odvodit obrázek rozlehlosti
je však velmi dobře možné, že nevidomí nevnímají tělo jako rozlohu a neví, co je to pohyb: to jsou zrakové představy...pohyb je řada za sebou rychle jdoucích fotografií, kdy v každé dojde k mírné změně daného objektu, o kterém pak řekneme, že se "hýbe, pohybuje"
v napětí a uvolnění svalů není žádný pohyb napínání, uvolňování, žádné vlny, pohyby, proudy, toky, mačkání, svírání, proudy, kterými by se šířily: to jsou až jejich dodatečné, byť často téměř okamžité vizualizace...jenomže vizualizace nejsou slastné ani strastné, byť mohou další tělesnou slast či strast vyvolávat...to, o co jde, jsou jen tělesná data, která mají jen vlastnost plusovosti a minusovosti a intenzitu...mám nyní na mysli data uvolnění a napětí...a mezi napětím a bolestí je plynulý přechod, možná bolest je jen intenzivnější napětí
nejsou přece jen různé druhy napětí a uvolnění, podobně jako jsou různé druhy barev? možná ano, ale pokud ano, jsou si velmi podobné...spíše se zdá, že je jen jeden druh napětí a jeden druh uvolnění, a můžeme je stupňovat...když je napětí velké, přejde do bolesti
když naříkáš a tvrdíš, že se cítíš špatně, mohou to být primárně jen věty, kterým věříš a které lžou: podívej se na reálný tělesný vjem, který to doprovází, vyvolává: může být poměrně malý nebo i žádný, jeho minusovost může být nepatrná
tedy v napětí či uvolnění jde jen o jejich intenzitu, délku trvání, monotonnost, opakování, rytmus
co je to rytmus? jde o změnu či trvání dat, o rychlost změny dat, o jejich gradaci, vracení se stejných intenzit...data mají různou intenzitu, ta se střídá...
viscerální negativní či pozitivní tělesné vjemy jsou možná jiné než napětí či uvolnění tělesných svalů, jsou to snad jiné prožitky, ale velmi jim podobné
když zakreslíme minusová a plusová data do grafu jejich průběhu, kdykoliv se objeví zraková, sluchová data nebo neutrální doteky (podtřída tělesných dat), ostatní tělesná data okamžitě skokově skočí na nulu, neutrál, žádný prožitek, ani plusový, ani minusový....možná jsou často na nule, když filozofujeme, takže z filozofie nic moc nemáme, ale zas je zde výhoda, že tam není ani obvyklý antinatalismus, tedy převaha minusového
neutrální, prožitkově nulové jsou všechna zraková i sluchová data, a z tělesných dat některé dotyky, pachy, chutě
máme propriocepční tělo? ano, jako systém pravidelných rytmů tělesných vjemů, dýchání, bušení srdce, kručení v žaludku, plynatosti střev...takže kromě zrakového těla i toto je jistá konstanta, i když nerozlehlá (rozlehlost je vždy jen zraková)
ostrost přechodu mezi barvami je větší u kontrastních barev, ale jen výrazností, jinak je daná jen tím, že barva přeskočí na druhou: v čím více bodech za sebou dojde k tomuto přeskoku, tím delší je pomyslná linka, která z těchto bodů jakoby vznikne
za osvícení bývá obvykle označována je rychlá transformace, někdo se může hodně posunout, a přitom být v odevzdanosti čili uvolněnosti mnohem níže než někdo jiný, kdo se posouvá kontinuálně, ale ne skokově...takže pak osvícený může být méně uvolněný/odevzdaný než ten, kdo tak není označován, protože u něho nikdy nedošlo k skokové proměně...za osvícení totiž často mylně označujeme rychlou, skokovou transformaci, ale dojde-li k ní u někoho hodně napjatého, může být i dále mnohem méně odevzdaný/uvolněný než ten, kdo takovouto skokovou změnou neprošel, ale geneticky nebo postupně je odevzdaný/uvolněný mnohem více
pokud slepého bolí hlava nebo ruka, jak je rozliší, když napětí je stejné? jen dispozičně: umí ukázat, kde ho to bolí...a co když ho bolí dvě místa na těle úplně stejně? rozliší je? pokud by ho bolely úplně stejně, pak asi ne, ale to se obvykle nestává... ale i tehdy by asi ukazoval střídavě na obě místa...
ze tří tříd dat jsou důležité hlavně tělesné vjemy: jen ony jsou minusové a plusové, tedy až na některé hmatové doteky, které jsou snad neutrální
zraková a sluchová data jsou pouhými prostředky k zisku co nejlepších tělesných vjemů...tělesné vjemy často dosti pravidelně korelují s určitými typy zrakových a sluchových dat...lze někdy dobře předvídat tuto korelaci a najít metody, jak pomocí určitých zrakových a sluchových dat mít co nejlepší tělesné stavy...
v tělesném vjemu samotném není prostorová lokalizace, prostor je záležitostí jenom zraku, ale tělesný vjem samotný je neprostorový
a co čichové a chuťové vjemy? i ony jsou neprostorové? asi ano...samozřejmě nám u nich hned naskočí zraková asociace, obrázek nosu či jazyka...a co dech? není prostorový alespoň on, a bušení srdce, nemá prostorovou lokalizaci? a co to, když je mi špatně od žaludku?...a co hmatové vjemy na kůži? a co sliznice nosu při nádechu, necítíme snad šimrání chladného vzduchu právě na ní? ne, toto vše samozřejmě automaticky lokalizujeme do vizuálního prostoru (ale jen někdy, mnohdy sladkou neumísťuji na jazyk), ale tělesný vjem sám o sobě nemá prostorovou lokalizaci...stejně je na tom celá propriocepce: pohyb končetin, jazyka a i dýchání: dodatečně si je asociujeme do zrakové rozlehlosti...původně je to jen rytmus a střídání rozličných intenzit
co je to přesně rytmus napětí a uvolnění? rychlost střídání intenzit, jejich opakování...slast a strast jsou plusová a minusová intenzita, jejich hlavní podstatou je právě jejich stupňovatelnost...když prudce slast klesá, je to ještě slast, ale cítíme i strast z vědomí jejího poklesu...plusovou intenzitu chceme udržet nebo gradovat, minusovou intenzitu zničit nebo alespoň snížit, nejlépe ihned, skokově, nebo alespoň postupně
na neutrálním dotyku vidíme, co je napětí a uvolnění, když je velmi slabé: jakýmsi primitivním vjemem...můžeme ho popsat? asi ne...ještě v něm není minusovost a plusovost, ale neumíme ji odvodit z napětí a uvolnění, když už v nich je jen tím, že bychom tento neutrální dotyk od nich odečetli...nakonec tento primitivní vjem je jen prázdným nedůležitým obalem plusovosti a minusovosti, stejně jako sladkost třeba pro plusovost (dokud se nám nepřejí)
plusovost a minusovost je ve své podstatě hlavně intenzitou, jistou velikostí, kvantem, množstvím jednotek slasti či stasti, může být větší nebo menší...obvykle osciluje, její kvantita se snižuje, zvyšuje, pulzuje, střídá se, vrací, opakuje, graduje, degraduje, chvíli se udržuje na stejné úrovni...možná u osvíceného je změna kvantit pomalejší a dlouhodobě má plusovou intenzitu s malými odchylkami...
snaž se v komunikaci vzbuzovat co nejméně napětí, neříkej NE, ale jen ANO, ALE...snaž se souhlasit, kývat, to uvolní i druhého: uvolnění produkuje uvolnění v druhém, tvé napětí i napětí v něm...agrese je napětí, produkuje další napětí v něm, a pak zpětně zase v tobě
co svazky emocí? jen různé rytmy a podrytmy
co je to přesně rytmus napětí a uvolnění? rychlost střídání intenzit, jejich opakování...slast a strast jsou plusová a minusová intenzita, jejich hlavní podstatou je právě jejich stupňovatelnost...když prudce slast klesá, je to ještě slast, ale cítíme i strast z vědomí jejího poklesu...plusovou intenzitu chceme udržet nebo gradovat, minusovou intenzitu zničit nebo alespoň snížit, nejlépe ihned, skokově, nebo alespoň postupně
na neutrálním dotyku vidíme, co je napětí a uvolnění, když je velmi slabé: jakýmsi primitivním vjemem...můžeme ho popsat? asi ne...ještě v něm není minusovost a plusovost, ale neumíme ji odvodit z napětí a uvolnění, když už v nich je jen tím, že bychom tento neutrální dotyk od nich odečetli...nakonec tento primitivní vjem je jen prázdným nedůležitým obalem plusovosti a minusovosti, stejně jako sladkost třeba pro plusovost (dokud se nám nepřejí)
plusovost a minusovost je ve své podstatě hlavně intenzitou, jistou velikostí, kvantem, množstvím jednotek slasti či stasti, může být větší nebo menší...obvykle osciluje, její kvantita se snižuje, zvyšuje, pulzuje, střídá se, vrací, opakuje, graduje, degraduje, chvíli se udržuje na stejné úrovni...možná u osvíceného je změna kvantit pomalejší a dlouhodobě má plusovou intenzitu s malými odchylkami...
snaž se v komunikaci vzbuzovat co nejméně napětí, neříkej NE, ale jen ANO, ALE...snaž se souhlasit, kývat, to uvolní i druhého: uvolnění produkuje uvolnění v druhém, tvé napětí i napětí v něm...agrese je napětí, produkuje další napětí v něm, a pak zpětně zase v tobě
co svazky emocí? jen různé rytmy a podrytmy
David Hume si myslel, že kombinací starých barev můžeme ve fantazii vytvořit barvu novou...myslím, že se mýlil...fantazie je jen kombinací paměťových kopií starých vjemů...
jsou tři třídy dat současně? v každém okamžiku je přítomen prvek z alespoń jedné z těchto tří tříd, to je jisté
nejsnazší je odstranit zvuková data: ta vždy přítomna nejsou
obtížnější je odstranit tělesné stavy: ale zdá se, že při čtení nebo filozofování je často dlouhou dobu nemáme...takže filozofie by dobře odstraňovala jinak často přítomné negativní tělesné data...ale nedodávala by na druhou stranu příliš mnoho pozitivních tělesných stavů...
nejobtížněji se odstraňují zraková data, přítomnost zrakové scény či roviny: i při zavřených očích zde je jakási temná plocha...ale stále si ji neuvědomujeme, tedy se zdá, že vždy na pozadí být nemusí
myslím, že v jeden okamžik je přítomen vždy jen jeden prvek z vždy právě jen jedné ze tří tříd dat...a je přítomen prvek vždy z jedné z těchto tří tříd dat a z žádné jiné
jenže prvky se samozřejmě rychle střídají, často korelují zraková a sluchová data )let ptáka: obrázek i zvuk) i s tělesnými stavy
číselná osa s nulou uprostřed je pro modelaci plusových a minusových stavů nejlepší: vždy, když jsou v proudu dat zrovna přítomná jen zraková nebo sluchová data nebo neutrální doteky (to je také podskupina tělesných stavů), poklesne intenzita plusových a minusových skokově k nule...
zrakové fantazie spustí více strach a slova více depresi...a platí to i naopak: deprese produkuje spíše zvuková data, tedy slova, zatímco strach spíše hrůzostrašné výjevy, fantazie, týkající se obvykle mé vlastní osoby
co je identitou proudu dat? nic, to, že jde vůbec o proud mající údajnou kontinuitu, návaznost, pravidelnost, řád nám tvrdí paměť...musíme jí věřit...co je to paměť? prostě něco tzv. VÍME...co to znamená? ve vědomí nic moc, není tam přítomná vědomě tato informace, jen slova, zvuky, obrázky a pocit přesvědčení, pocit jistoty...pocit jistoty je často kombinace napětí či uvolnění tělesných svalů...
- jak odlišit, že tělo pocity má, ale nepociťuje? jenom se v něm vyskytují, objevují, ale není v něm žádný jejich proživatel, trvalý vnimatel, zakusitel... jako výherní automat, kterému je jedno, že mu na displeji padnou tři třešně...jako robot, který je naprogramovaný k přežití, takže spouští rozličné obranné reakce, věty i pocity bolesti, vzteku, vzdoru, radosti...
- ovšem tělo pocity přece jen pociťuje, vnímá, zakouší, má...takže nemá z nich přece jen něco? zisk a ztrátu? je-li zde kvále, není zde vnímatel...takže vnímatel si kvále nemůže užít...a vjem vnímatele jsem ještě nikdy neměl, takže patrně vnímatel není...
je zde kvále bolesti, až pak úsudek: bolest patří tělu...je to jen úsudek...tělo bolest nevnímá, nezakouší, nic z ní nemá, ani zisk, ani ztrátu...v těle bolest jen je, přehraje se v něm...zazní v něm...je v něm registrována, vnímána, prožívána...není to tedy pro tělo ztráta? když ji vnímá, prožívá, zakouší?...ona je jen registrována, není v něm její podklad/prožívatel, který by tam byl současně s ní a trpěl díky ní, s ní, skrze ní...
- pojem Já je spojený s přirozeným dualismem, s představou duše...s niterným/vnitřním kauzálním agentem, aktérem, konatelem, jednatelem, který údajně je v těle...a s kontinuitou, iluzí trvalosti tohoto aktéra, krále/ředitele/vládce těla....v těle jsou jistě trvalé struktury v mozku (či jen pomalu se měnící), ale není v něm trvalý pociťovatel, vnimatel: jsou zde pomíjivé krátkodobé pocity bez pociťovatele...
- nemá však přesto cenu o slasti usilovat, když je získává tělo, které má po jistou dobu trvalou strukturu? ne, protože v těle není žádný trvalý vnimatel slasti a strasti, který by z nich měl zisk a ztrátu, který by si je mohl vychutnat, prožít je, zakusit, okusit, vnímat je...tělo jistě po prodělání slasti či strasti pak více či méně prosperuje, má zisk a ztrátu, ale v těle nikdo není, žádný trvalý vědomý pociťovatel slasti a strasti
- z čeho přesně vzniká ona iluze trvalého já?????????????????????? iluze to není v tom, že je zde po jistou dobu trvalá bytost, tělo, živý psychofyzický organismus, který má zraková, sluchová a tělesná data..
z těchto dat jsou hedonicky zajímavá jen tělesná data, jen ona mají plus a minus, slast a strast
jenomže tato data jsou neosobní a pomíjivá...co znamená, že jsou neosobní? že jsou bez já, bez jejich vnimatele, pociťovatele, zakusitele, proživatele...
- ovšem tělo pocity přece jen pociťuje, vnímá, zakouší, má...takže nemá z nich přece jen něco? zisk a ztrátu? je-li zde kvále, není zde vnímatel...takže vnímatel si kvále nemůže užít...a vjem vnímatele jsem ještě nikdy neměl, takže patrně vnímatel není...
je zde kvále bolesti, až pak úsudek: bolest patří tělu...je to jen úsudek...tělo bolest nevnímá, nezakouší, nic z ní nemá, ani zisk, ani ztrátu...v těle bolest jen je, přehraje se v něm...zazní v něm...je v něm registrována, vnímána, prožívána...není to tedy pro tělo ztráta? když ji vnímá, prožívá, zakouší?...ona je jen registrována, není v něm její podklad/prožívatel, který by tam byl současně s ní a trpěl díky ní, s ní, skrze ní...
- pojem Já je spojený s přirozeným dualismem, s představou duše...s niterným/vnitřním kauzálním agentem, aktérem, konatelem, jednatelem, který údajně je v těle...a s kontinuitou, iluzí trvalosti tohoto aktéra, krále/ředitele/vládce těla....v těle jsou jistě trvalé struktury v mozku (či jen pomalu se měnící), ale není v něm trvalý pociťovatel, vnimatel: jsou zde pomíjivé krátkodobé pocity bez pociťovatele...
- nemá však přesto cenu o slasti usilovat, když je získává tělo, které má po jistou dobu trvalou strukturu? ne, protože v těle není žádný trvalý vnimatel slasti a strasti, který by z nich měl zisk a ztrátu, který by si je mohl vychutnat, prožít je, zakusit, okusit, vnímat je...tělo jistě po prodělání slasti či strasti pak více či méně prosperuje, má zisk a ztrátu, ale v těle nikdo není, žádný trvalý vědomý pociťovatel slasti a strasti
- z čeho přesně vzniká ona iluze trvalého já?????????????????????? iluze to není v tom, že je zde po jistou dobu trvalá bytost, tělo, živý psychofyzický organismus, který má zraková, sluchová a tělesná data..
z těchto dat jsou hedonicky zajímavá jen tělesná data, jen ona mají plus a minus, slast a strast
jenomže tato data jsou neosobní a pomíjivá...co znamená, že jsou neosobní? že jsou bez já, bez jejich vnimatele, pociťovatele, zakusitele, proživatele...
Ne, úsudek není pohyb. Úsudek je posloupnost vět, věta je posloupnost slov, tedy jedno zmizí, druhé ho nahradí. Úsudek je tedy sekvence slov, objevování a mizení slov, nikoliv pohyb. Slova ani věty se nehýbou, jen se objevují a mizí, a jsou nahrazeny jinými.
Obojí je změna. Pohyb je změna vizuálního. Pokud si redefinujes pohyb široce na změnu, bude i úsudek pohyb, ale je to přehnaně široké.
Zajímavé je toto: v jedné chvíli je jen jedno slovo. To zmizí a je nahrazeno jiným. A i slovo lze štěpit na hlasky. Nejmenší úsek vědomí má zlomek jedné vteřiny. Jen to jediné momentálně z proudu vědomí je.
Nejde o umělé štěpení, ale o to, co jediné skutečně právě teď je vnímáno, co jediné se skutečně vyskytuje nyní.
Jiný než vizuální pohyb neznáme. Sluchová data se nehýbou, tělesná data se nehýbou, řeč se nehýbe, úsudek se nehýbe. Ale podléhají změně: vždy je zde jen jedno, a to je téměř okamžitě vystřídáno druhým. Je v tom kontinuita, není to řada nesouvisejících atomárních okamžiků. Jedno se postupně souvisle přelévá v druhé. Tok času je plynulý, spojitý....Zvuková, zraková i tělesná data však mají svůj rytmus toku, tedy rychlost, s jakou se střídají. Někdy přetrvávají déle, jindy jsou téměř ihned vystřídány. Ale i tehdy, když trvají déle, obvykle se neustále proměňují, vyvíjí, mění. Takže vlastně NIC, žádný vjem není statický a neměnný, je zde neustálá změna. To jen v našem dovozeném konstruktu světa říkáme, že jsou zde stálé struktury. Ano, jsou, ale na základní úrovni prožitku je zde jen změna. Z proměnlivých obrázků mého těla však správně dovozuji, že jeho tělesná konstituce je po nějaký čas téměř stejná, že má stejnou strukturu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!