další

proč se bojíme rychlého myšlení zeptat?

a) jsme vychováni k hloubání, k pomalému myšlení,

b) protože by mohlo říci něco, co neodpovídá našim obvyklým sklonům, návykům, tendencím

c) nebo by řeklo něco, co nejde tak snadno racionalizovat, tedy zfalšovat a učinit konzistentním s naším celým systémem přesvědčení: máme nutkání tvářit se před druhými i před sebou jako konzistentní, koherentní, integrovaní, máme sklon si vymyslet, že to, co děláme, to, co chce dělat, je dobré, správné, že to máme dobře promyšleno...zatímco u odpovědí "rychlého myšlení" hrozí riziko, že řekneme něco proti svým sklonům nebo něco, co nepůjde snadno racionalizovat, obhájit a dát do souladu s jinými našimi jednáními a přesvědčeními...

d) rádi hloubíme i proto, že naše kultura má sklon k teoretizování a méně k akci, při hloubání máme pocit, že něco děláme, přitom jen přeskládáváme pojmy nebo se zabýváme pro praxi zanedbatelnými podrobnostmi...

proč se zenbuddhista odmítá zasoustředit v myšlení, a odpovídá jen spontánně? kvůli námaze, snaze, úsilí, klopotnosti soustředěného myšlení

někdy ve vědomí nejsou zvuky vět, ale jen záškuby, trhnutí mimiky a napětí svalů hlavy, které plní stejnou funkci jakéhosi pochopení, které však ve vědomí nemá ve skutečnosti vůbec žádný předmět/téma/objekt či informaci, kterou by chápalo: nechápeme totiž významy ve vědomí nikdy, tak je lhostejné, zda je tam zvuk celé věty nebo jen záškub mimiky a svalů hlavy...kdo má rychlou vědomou verbalizaci, má tam hned celé věty, ale opět zcela bez významu, informace

jediné, co ve vědomí vnímáme, jsou zvuky, zrakové obrazy, což jsou konfigurace barevných skvrn, třeba někdy ve formě schémat, diagramů, vizualizací, animací, grafů, průběhů funkcí, tabulek,...a pak už vnímáme jenom tělesné vjemy...

a kde jsou informace, když ne ve vědomí? informace jsou věty, tedy vztahy mezi slovy, které referují obvykle ke zrakovým datům (sluchová data nám toho o světě moc neřeknou, tělesné vjemy pak ještě méně), ale ne všechny z nich jsou ve vědomí, často pracujeme jen se zvukem/slovem, které je snáze zastoupí bez toho, že bychom si je všechny museli představovat, vizualizovat ve fantazii/představivosti...takže pak nepracujeme přímo se zrakovými daty, ale s jejich zástupnými symboly, jednoduše se značkami, slovy/zvuky, které je zastupují...myšlení hledá vztahy mezi těmito smyslovými daty, lingvistika pak může hledat přímo vztahy jen mezi slovy/znaky, které tato smyslová data zastupují...když už víme, k jakému smyslovému datu slovo referuje/odkazuje, nezpřítomňujeme si tuto jeho referenci ve vědomí vždy, ale ve vědomí je jen zvuk slova...významem slova je tak především jeho reference, tedy jeho referent: zrakové datum, ke kterému referuje/odkazuje/ukazuje/vede...význam/obsah slova jsme schopni definovat pomocí definice, tedy vztahu více jiných slov, a tato kombinace jiných slov odkazuje ke kombinaci smyslových, zejména zrakových dat, na která odkazují a které vyjadřují význam znaku: lev je savec čtyřnohý s hřívou žijící v Africe atd...vidíme, jak se nám kupí zrakové obrázky, jejichž kombinace a vzájemný vztah je významem slova "lev"...význam slov lze do vědomí dostat, když chceme, ale nikdy ne jako obecninu, protože obecné pojmy nedokážeme myslet, dokážeme však ukázat na konkrétní příklady těchto obecnin: obecnou krychli nedokážu myslet, ale představím si různé konkrétní krychle...slovo ZTRATIT SE mi vybaví jednotlivé různé pohyby ztracení se nebo jednoduché schéma idealizovaného pohybu, v něž se ve vizuálně chudém schématu něco ztratí...obvykle si však takto významy nezpředmětňujeme, stačí, že kdysi význam znaku či jeho reference ve vědomí byli, nyní jde vše rychleji, když vědomí pracuje jen s holými zvuky slov, bez jejich referencí a asociací k zrakovým obrazům, na která referují...některá slova se větví sama s dalšími, a jejich vztah k zrakovým datům už je jen velmi volný...může jít třeba o znaky znaků nebo o znaky pro spojení vět či různé logické operace s nimi (negace, implikace, konjunkce,..)...obvykle zde však je nějaká navázanost na především zraková data (někdy i sluchová: houkání, melodie,...) nebo na tělesné vjemy (smrad, pohlazení, strach,...)...

někdo je zahlcen nikoliv slovy, ale obrazy, třeba psychotik...rada je stejná jako pro neurotika: být v přítomnosti, tedy vnímat přítomné zraková data, nikoliv fantazijní mixáže minulých zrakových dat nebo fantazijní mixy přítomných a minulých zrakových dat a jejich kombinací, jako je tomu v děsivých snových zrakových obrazech psychotika...

rychlé myšlení trochu odpovídá pravé hemisféře, pomalé myšlení pak levé hemisféře: levá hemisféra vypráví příběhy, narace, konfabuluje, vymýšlí si, dělá psychologické obrany, tedy racionalizace, ospravedlňování, zpětné hledání důvodů pro naše činy

svorové těleso mezi hemisférami může být tenké, středně tlusté či hodně tlusté - nejde přímo o tloušťku, ale o počet nervových drah propojujících hemisféry, ženy je mají propojenější

a) tlusté svorové těleso - velká integrace hemisfér, ale může být na škodu, protože se moc smíchá rychlé myšlení s pomalým a člověk pod vlivem rychlého myšlení není racionální, protože nemá samostatné pomalé myšlení, tedy levou hemisféru - může být pak snad i labilnější, emotivnější, na druhou stranu jeho emocionalita z pravé hemisféry je už vždy propojena s racionalitou, takže není tolik "ulítlá"...ale je zde přesto velký chaos

b) středně tlusté svorové těleso - ideální výměna dat mezi různými zkracováními informací v hemisférách

c) příliš tenké, úzké svorové těleso - oddělenost hemisfér...člověk může být zároveň dr. Jekyll (levá hemisféra) i pan Hyde (pravá hemisféra)...pravou hemisféru může mít iracionální, pověrčivou a mystickou, levou potom naopak rigidně formalistickou, logickou, přehnaně racionalistickou...

někdo při dotazu na rychlé myšlení odpoví výsledkem předešlých úvah na toto téma, které provedlo "pomalé myšlení" a někdo odpoví nejprve iracionálně, "plazím mozkem", až pak se opraví korekce, oprava od "pomalého myšlení" - proč?

a) buď se mu pomaleji vybavují data z paměti, které jsou tam z pomalého myšlení

b) nebo má příliš úzké svorové těleso, má tedy dost autonomní pravou hemisféru, která se takto snadno dere na povrch, proto dříve odpoví pravá hemisféra nebo "plazí/opičí/prostě vývojově starší" mozek

proč má New Age takový odpor k pomalému myšlení, k hloubání? nechtějí dojít k levé hemisféře, která je plná pochybností, chtějí si zachovat pevnou víru "pravé hemisféry", tedy "rychlého myšlení"

co znamená rčení, že "víra je dar"? to, že víra je věcí pravé hemisféry, rychlého myšlení: když chce intelektuál víru od pomalého myšlení levé hemisféry, dělá chybu, chce něco, co mu nemůže "pomalé myšlení" dát, má to jen "myšlení rychlé"!

vyvolávají nám víc negativních emocí (tedy tělesných vjemů, zejména napětí svalů) zraková nebo sluchová data?

zraková data vyvolávají více strachu než data sluchová, tedy než vnitřní řeč/hlas...jde o fantazijní zraková data vyvolaná často z paměti a jejich nové kombinace, týkají se nás, tedy našeho těla, organismu...zrakové výjevy mohou být totiž děsivé, zvláště, když se týkají naší osoby, která něco ztrácí, je ponížena, nadává se jí,...

sluchová data naopak vyvolávají zřejmě více deprese než vizuální data: zraková data jsou málokdy moc depresivní, zato hlas vnitřní řeči a jeho slova jsou velmi depresivní...deprese má sklon k obecným generalizacím, k čemuž slouží věty s obecnými kvantifikátory: VŠECHNO je špatně, jsem ZCELA k ničemu, VŠECHNO je prázdnota, život nemá ŽÁDNÝ smysl...

přání je otcem myšlenky: myslíme si to, co si přejeme: nejprve je tu přání, pak naše teze a pak až dodatečně zpětně hledáme pro ně ospravedlnění, důvody, racionalizujeme to tak, aby se nám to líbilo a abychom budili dojem konzistence, jednoty svých přesvědčení a mravní integrity/ucelenosti naší osobnosti...

nejprve jsou motivy/přání/chtění, z nich si vymýšlíme teze, a až potom dodatečně důvody: ale předstíráme sobě i jiným, že tu máme nejprve důvody, z kterých jsme deduktivně a logicky čistě došli ke svým tezím...

co v nás víc způsobuje emoce, slova vnitřního hlasu nebo to, v jakém emocionálním naladění zní? možná je důležitější jen ona emo-melodie a vyvolala by stejnou emoci i kdyby to bylo jen emo-žvatlání či emo-křik bez konkrétních slov, možná dokonce emo-melodie vnitřního hlasu vyvolává více emocí než samotná slova vnitřního hlasu, ale slova jsou důležitá proto, že posilují naši tendenci u tématu zůstat, vytvářet o něm teorii, zatímco žvatlání je primitivní a monotonní, brzy by nás unavilo a přestali bychom s ním

Václav Cílek mluví uklidňujícím hlasem, ale pokud je to jen o suchu, nemá to takový efekt, jak když mluví o krajině...tedy nejde jen o emo-melodii, ale i o slova, která vyvolávají mechanicky emoce samy o sobě jako zvuky slov (bez významu), a někdy i líbezné zrakové obrazy (krajina, vesnice, domov, bezpečí, láska, naděje, víra, důvěra, vděčnost, nadšení, štěstí, blaho,...)

uvolňují nás také "krásné" zrakové obrazy/výjevy, proto jim říkáme, že jsou "krásné": krásný objekt je ten, který v nás vyvolá uvolnění, krása objektu je jen v tom, že v nás vyvolává uvolnění...podobně krásná hudba...krásné obrazy jsou obvykle symetrické, elegantně spojují jednoduchost, řád a komplexitu...

pro 3-4 následující vteřiny jsou možná emo-melodie a slova vnitřního hlasu pro vyvolání napětí či i pozitivních emocí (tedy uvolnění tělesných svalů) stejně důležité (nebo snad emo-melodie i víc, snad její rytmus, tón, výška tvoří až 80-90% působení na nás, tedy vyvolání emocí v nás), ale pak emoce pokračuje často díky řetězení slov systému jazyka, bez slov by přestala, viz hned výše předchozí odstavec

často však vnitřní hlas nevyvolává emoci, a ani děsivé obrazy ne, ale jen ji umocňuje, či dokonce je až po ní nebo je současně s ní a celé to má skrytou společnou nevědomou příčinu v mozku...emoce je často přítomná před větou vnitřní řeči nebo před děsivým zrakovým obrazem nebo je s nimi současná, takže jimi není vyvolána, ale mají společnou skrytou nevědomou příčinu v mozku...mylně si myslíme, že příčinou vědomého stavu musí být předchozí vědomý stav, jakoby vědomí bylo autonomní scénou, přitom ve skutečnosti současný, minulý a třeba i budoucí vědomý stav mohou mít společnou skrytou nevědomou příčinu v mozku a nebo se mohou objevit díky paralelním mozkovým nevědomým drahám a vůbec spolu nemusejí být kauzálně provázané...vědomí samo není žádná nádoba, do níž se přidávají data, ale je to obsahově velmi chudé "okénko", tedy je to prostě jen momentální obsah zkušenosti, momentální data, která z celkového toku dat nastávají právě teď, nyní, aby hned zas zmizela a byla nahrazena daty jinými

působí na sebe navzájem vědomá data? ovlivňují minulá vědomá data současná a budoucí vědomá data? někdy ano, ale méně často, než si myslíme...vliv na vědomá data mají totiž také data nevědomá, a to ve velké míře...vědomí není pevná věc, ale vždy jen momentální vědomý obsah, který vzniká pod vlivem předešlých vědomých i nevědomých dat...

často však zvuk slova pronesený vnitřním hlasem, např. zvuk slova STRACH, ÚZKOST, LÁSKA, VDĚČNOST,... emoci fixuje, stvrzuje, umocňuje, dává ji pevný tvar, způsobuje, že tato emoce vydrží déle, dává ji pevnost a kontinuitu, kterou by jinak neměla...dává ji iluzi stálosti a neměnnosti, přitom ve skutečnosti je každá emoce proměnlivým a nesamostatným proudem sestávajícím z více proměnlivých komponentů, všechno jsou to napětí či uvolnění částí těla, obecněji tělesné vjemy...myslíme si někdy mylně, že svět je tak pevný jako jsou pevné znaky, které ho označují...

rozlišovací schopnost vědomí není jedna vteřina, ale méně

co si dobře pamatujeme? zřejmě to, co je neužitečnější si pamatovat pro přežití...nejvíce si pamatujeme asi kombinace slov, tedy zvuková slovní data, pak snad slova psaná, což už jsou zraková data, pak obecně zraková data...mnohem hůře si pamatujeme a vybavujeme radost, smutek, což jsou specifické tělesné vjemy napjatých či uvolněných svalů, lépe obyčejné napětí či uvolnění ruky, snad proto, že si je můžeme náznakem hned vyvolat (pak to ale není vlastně paměť, ale jejich aktuální malý vjem!), špatně data čichová či chuťová: nedokážu si teď vybavit chuť sladké, mlhavě si vybavím už spíše čichový vjem sladké čokolády, než-li vjem chuti sladké...

pamatujeme si po čtení "obrázky" slov a vět? někdo snad ano, někdo si však možná pamatuje spíš zvuk, kterým tyto obrázky slov a vět svým vnitřním hlasem potichu četl...

prý ještě ve středověku četli lidé nahlas či polohlasem, a nikoliv pro sebe potichu svým tichým vnitřním hlasem "v duchu"...je snad možné, že měli také méně výrazný nebo vůbec žádný svůj tichý vnitřní hlas? mají vnitřní hlas Křováci, lovci a sběrači, a co osvícení? nebo ho mají, ale v mnohem menší míře?

zpracováváme data, přemýšlíme? ne, myšlenky k nám chodí už hotové...ve vědomí můžeme váhat, říci, na co se budeme soustředit dále, říci, že se vrátíme k předešlému...tyto všechny věty jsou však nezvolené, ale jednoduše se vyskytují, objevují se jako danosti

jak to, že meditující mají pak prodlouženou reakční dobu svých reakcí?

O BLAHODÁRNOSTI DĚDIČNÉHO HŘÍCHU...

asi je dobré, když se člověk bojí selhání, říci, že už selhal: jsem vinen, je to má vina, má veliká vina....v tomto je výborná i křesťanská koncepce DĚDIČNÉHO HŘÍCHU! všichni už jsme hříšníci, jsme si rovni, selhali jsme!

to je pak velká úleva

de Mello to říká takto: říkejme si nikoliv já jsem Ok, ty jsi Ok, ale říkejme si: já jsem osel - ty si osel

když ti totiž řeknu: člověče, ty jsi hrozně chytrej, vlastně tě tím zatížím, budeš mít tíži, abys splnil mé očekávání tvé chytrosti...zatímco když se budeš prezentovat jako blb, nikdo od tebe nebude nic očekávat a ty budeš mít svatý pokoj!

myslím že to souvisí zase s tou uvolněností: uvolněný člověk reaguje pomaleji a díky tomu uvážlivěji: mozek má víc času zhodnotit situaci správně...zatímco napjatý člověk reaguje zbrkle, prudce...jeho napjatost už je vlastně připraveností k akci

ale může to být i něčím jiným...může to být i tím, že tvůj vnitřní hlas je pomalejší a řidší, takže nezahlcuje vědomí balastem, a to pak reaguje pomaleji, neřídí se totiž jím a nemá ho jako rychlého autopilota, ale reaguje pak uvážlivěji...

jádrem je uvolnit se, pustit se, nechat být, odevzdat se, smířit se, přijímat, souhlasit, být otevřený, laskavý, jemný, přijímající...

to by mohlo souviset s tím vnitřním hlasem: je naším diktátorem, mentorem...když zeslábne, jsme bez pána, bez Hitlera, volní...