Z ČEHO SE SKLÁDÁ SVĚT?

Z ČEHO SE SKLÁDÁ SVĚT?

O světě uvažujeme vždy tak, že si stanovíme nějaké objekty/věci/předměty.

Mezi předměty pak nacházíme vztahy a spojení, předmětům dáváme vlastnosti, tvrdíme, že se mění a prochází různými procesy.

Zjišťujeme, že to, co jsme považovali za předmět, předmětem není  - ale nalezneme to tak, že místo něho najdeme jiný předmět, třeba menší (princip skladebnosti neboli matrjošky ve fyzice). Předmět může být i dosti abstraktně formulovaný: vlna, pole, vibrace,...Ale vždy je to NĚCO, určitá věc, jsoucno...

I čínské myšlení, které je od našeho možná nejvzdálenější (alespoň z těch, které mají rozvinutou kulturu písma), uvažuje o předmětech: přemýšlí o celém světě, což je jeden velký předmět, dále si všímá vztahů a kontextu jednotlivých předmětů. Jeho důraz na procesuálnost a relačnost (vztahovost) je možný jen proto, že zase vychází z předmětů: procesy se dějí jen s předměty, vztahy (relace) jsou možné jen mezi předměty.

Všechno je proud změn, jsme evolučně nastaveni k tomu, abychom hledali ty změny, které se mění relativně (ve vztahu) pomaleji než jiné změny. Těmto pomalu se měnícím změnám říkáme předměty. 

Předmět je tedy spojen se stabilitou, s pomalou změnou: na svém pozadí (okolí, prostředí) zůstává relativně stálý.

Starověké myšlení proto pokládalo za jsoucí (existující) jen to, co bylo věčné: jsme vyladěni pokládat za existující jen to, co přetrvává, co je stabilnější oproti jiným elementům v naší zkušenosti.

Předmět je to, co se pohybuje dohromady, spolu. Lidské tělo v běhu je soubor částí, které se pohybují dohromady, společně: proto je považujeme za jeden předmět.

Za předmět považujeme také tělo, organismus, JÁ, ty.

I subjekt je vlastně objektem/předmětem, a to sice objektem, který poznává nějaký jiný objekt.

Existence není pozorovatelná vlastnost. Jen díky paměti víme, že jisté věci zde nejsou, ale byly zde, proto těm, co tu jsou, připisujeme "existenci": tím naznačujeme, že jsou, nebyly, a možná v budoucnosti nebudou.

Také rys NYNÍ, TEĎ není nic pozorovatelného: je to konstrukt vyvozený z paměti: víme, že dříve vše bylo jinak, proto si konstruujeme minulost a budoucnost, z nich odvozujeme jakési NYNÍ. Ve skutečnosti vše, co zažíváme, je samozřejmě NYNÍ. Dokonce i vzpomínání je v NYNÍ.

Minulost a budoucnost si představujeme prostorově jako určité skladiště, které je za námi či před námi, ve skutečnosti je to pouhý konstrukt.

I myšlení se děje skrze předměty, skrze určité jednotky: skrze slova jakožto dále nedělitelné jednotky, které skládáme dohromady, Podobně počítání: jednotka a operace s ní (sčítání, dělení,...) vytváří celou matematiku. Podobně je na tom geometrie skládající se z fixních bodů a obrazců.

Možná ve světě žádné předměty nejsou, nedokážeme o něm však jinak než v předmětech uvažovat. I změnu chápeme skrze předměty: mění se právě předměty, jinak jsou změna, vznik, zánik nepochopitelné.

Sebe (JÁ) chápeme také jako určité konkrétní NĚCO, entitu, jsoucno, věc, předmět. Proto si připisujeme jistou stabilitu, přetrvávání v čase, byť také myslíme, že podléháme změnám.

Myšlení zřejmě evoluce vyladila tak, aby ve změnách našlo orientační body (stejně jako se zeměměřič orientuje podle špičky kostela), něco, co se mění pomaleji, co přetrvává. Tyto body myšlení označuje jako věci, skládající se z jiných věcí, svých částí: tak vzniká pojem komplexu, agregátu, souboru, množiny nebo celku (podle typu vztahů a spojení mezi částmi a podle toho, zda je propojuje jistá funkce nebo činnost).