obsedantní myšlenka automaticky vnímaná jako problém, který je třeba "řešit": dochází k stahování, napínání, stláčení, potlačování: bolesti hlavy, námaha svalstva
je třeba si při ataku uvědomit, že ONA SKUTEČNĚ NENÍ PROBLÉMEM
problémem je pacientův vztah k ní
ale ani když se jí pacient bojí či reaguje zuřivě, ona sama ho nijak neohrožuje
to nejhorší, co mu "udělá", je to, že mu vyskakuje v každé větě: jako celek, nebo některé její segmenty
pacient má pocit "metafyzické tloušťky" této myšlenky: silné emoce mu LŽOU o tom, že se za ní něco skrývá (hrozivý Otec? Bůh? Satan?)
je to OMYL: myšlenka je chladným neosobním algoritmem - ovšem asociovaným se silnými pacientovými emocemi, proto je "žhavá"
zajímavý problém, řečeno teď z pacientova pohledu, je několik možností, v jakém vztahu je myšlenka k pacientovu "já":
1) myšlenku zcela říkám a poslouchám SOUČASNĚ já
2) myšlenku začnu říkat, ale pak potlačuji, v dalším provedení totéž - a poslouchám ji současně
3) myšlenku v nějaké podobě jen říkám
4) myšlenku jen poslouchám
5) myšlenku poslouchám částečně tak, že ji říká nevědomí, částečně ji říkám já - a toto své "vnitřní mluvení" současně poslouchám
možností je ještě mnohem víc
myšlenka zní pacientovým hlasem, někdy neosobně, jakoby zdáli
pacient se k jejímu vnitřnímu vyslovování/vykřikování zčásti připojuje
jedna jeho část ji chce křičet/řvát, jiná to potlačuje
potlačování je problém - nikoliv myšlenka
pacientovi se uleví, když si dovolí myšlenku vykřičet-vyřvatzahltíli
může se to projevit hlubokým úlevným dýcháním a uvolněním energie: sebe-drezúra polevila, pacient je volný
pacient se tedy bojí neexistujícího fantomu, tento jeho strach ho však zraňuje: jakoby vyděšen utíkal před vlastním stínem - a ve zběsilém úprku si zlámal obě nohy...
první a základní bod: pacient se myšlenky nesmí bát - musí si dovolit ji nikoliv potlačovat, ale záměrně vyvolávat, uvolňovat
jakmile se myšlence dokáže VYSMÁT, je vyhráno
jistě ne napořád - chce to cvik, relapsy existují, ví-li však pacient, jak na to, pravděpodobně už nebude v dané záležitosti nikdy trpět tolik
zahltí-li pacienta neustále vyskakující myšlenka, měl by ji PŘIJMOUT, být trpělivý, nereagovat úzkostí ani vztekem, ale mírně
náš největší problém je v tom, že s úzkostmi BOJUJEME, kdybychom je (metaforicky řečeno) OBJALI, zmizeli by mnohem dříve - snad i hned
co dělat proti automatickému naskakování myšlenky, ke kterému se pacient někdy (tak trochu) proti své vůli přidává? je to mechanické, tak nic: jen žádnou paniku a vztek...ono to odezní, a pak zase přijde, a pak zase odezní...čím menší bude naše tendence danou myšlenku nespatřit, tím spíše se opravdu neobjeví, tedy:
nechci ji vidět - a uvidím
je mi to jedno - nepřijde
vše závisí na emocích: to ony myšlenku "vyvolávají" z nevědomí
pacient obvykle reaguje katastroficky: hrůza! Myšlenka je tady zas!
Tato reakce mu spolehlivě zaručí, že se s myšlenkou nějakou dobu bude trápit.
Zajímavé je toto: pacient sám udává limity toho, nakolik ho myšlenka bude obtěžovat: např. věří, že i přes její působení může číst - a může. věří, že ne - a skutečně ne :-)
Myšlenka veskakuje na začátky, doprostřed i na konce vět, někdy s nimi zní paralelně na pozadí - a nebo je přehluší a na pozadí se dostanou ony. Někdy nepřichází ani myšlenka, ale jen doprovodné emoce nebo bolesti hlavy, tenze svalů.
Myšlenka je asociativně propojená se slovy a zvuky, které ji sémanticky, rytmicky, strukturně, zvukově či syntakticky připomínají či jsou totožné s některým z jejích segmentů.
Zajímavou metodu nabízejí jungiáni: myšlenka je naše potlačené řvoucí rozmazlené dítě: nechte ho vyplakat, neokřikujte ho pořád! Pak se uklidní...a budete se mít lépe oba. Tedy rozhovor s "tím" "ono" vašeho nevědomí, které je mechanické, ale obsahuje asociativní trsy archaických emocí, např. dětského vzdoru, archaického mystického děsu a strachu apod. Je třeba s ním zahájit dialog, přijmout ho, dívat se z jeho pozice na vás, kteří obvykle zaujímáte jen roli potlačovatele, rodičovské autority - vidět z její pozice krutost autority, kvůli které se musí bouřit/vyskakovat do vědomí...
Je třeba se tedy usmířit s vlastní tendencí zneklidňující a roztrpčující (často utrpení vyvolávající) myšlenky vyvolávat.
Ono nic není horké, tak jak se zdá - resp. zde je JEN tak horké, jak se zdá, a i tady méně. Nikdy se nepřihodí to, čeho se pacient tolik bojí, např. totální paralýzy mysli. Mysl je méně pružná, rigidnější, myšlení víc bolí a unavuje - ale jde to i tak. Třeba je víc vzteku, úzkosti a sebe-zhunesení, ale jde to.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!